Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Raymond Doyle/ William Bodie
Shrnutí: Bodieho zase jednou dohnala jeho minulost a tentokrát půjde do tuhého. Dostat se do křížku s jordánskými extrémisty totiž není žádná legrace. Začíná hra na kočku a myš, ale je otázka kdo je kdo. Lovec se snadno může stát kořistí.
Poznámka: Dopsáno červenec 2009
beta read bedrníka

Hra na kočku a myš

Kapitola první

Zazvonil telefon.
„Ano?“
„Pan Martell?“
„Možná, kdo se ptá?“
„Zastupuji klienta z Blízkého východu, který by s vámi rád uzavřel obchod. A abychom si rozuměli, velice bohatého klienta s velice speciálními požadavky. Doufám, že to nebude problém.“
„Ne, ne, jen – mohu vědět, kdo mě doporučil?“
„Jistý pan Bodie, William Bodie. Znáte ho?“
„Tak trochu. Dobrá, kdy a kde?“

*****

Zvonění telefonu ostře prořízlo noční klid a vytrhlo Bodieho ze spaní.
Rozespale zašátral poslepu na nočním stolku, přičemž se mu podařilo shodit budík.
„Sakra!“ zaklel Bodie a zvedl sluchátko.
„Ano?“ zívl.
„Bodie?“
„Marty?“ Bodie se převrátil na záda a protřel si oči. „Víš, kolik je?!“ zeptal se rozmrzele.
„Tohle je důležité.“
Bodie si teprve teď uvědomil, že Martyho hlas zní vyplašeně. Mluvil rychle a nervózně, jako by měl strach.
„Musíš přijet – hned.“
„Co se stalo?“
„Nemůžu mluvit, musíš přijet – rychle. Bodie, prosím!“
„Dobře, dobře, uklidni se,“ Bodie se rázem cítil zcela probuzený. Marty zřídka kdy prosil a ještě méně často volal Bodiemu ve tři ráno do bytu.
„Kde jsi?“ zeptal se Bodie.
Marty ze sebe vychrlil adresu tak rychle, že ho Bodie musel požádat, aby to zopakoval, protože mu nebylo pořádně rozumět. Zdálo se, že čím déle spolu mluví, tím víc je Marty strachy bez sebe.
„Bude to chvíli trvat, Marty, je to skoro přes celý Londýn,“ upozornil ho Bodie.
„Pospěš si, Bodie! Musím končit!“
V telefonu se ozvalo kliknutí, jak Marty zavěsil.
Bodie položil sluchátko a začal se rychle oblékat. Navléknout si řemení na zbraň mu nezabralo ani těch Cowleyho vyžadovaných pět vteřin. Jak Cowley říkal, agent CI5 musí mít zbraň na místě do pěti vteřin i v naprosté tmě. Nesnášel, když se někdo do popruhů zamotával. Rutinně zbraň zkontroloval a zasunul do pouzdra. Popadl bundu, klíče, nazul si boty a schody dolů bral po třech. Na konci se přehoupl přes zábradlí a rozběhl se k autu.
Třicet vteřin po Martyho telefonátu vystřelil stříbrný Ford Capri od obrubníku jako raketa.
Ulice byly v tuhle ranní hodinu ještě prázdné, takže si Bodie s rychlostními limity nedělal hlavu. Každá vteřina mohla rozhodovat, takže držel nohu na plynu a zatáčky vybíral smykem. Nebylo tedy divu, že se na něj brzy pověsilo policejní auto, ale nemělo šanci se ho udržet. Bodie je bez problémů setřásl. Pokuty bude řešit, až na to bude mít čas.

Zastavil před skladištěm a vystoupil z vozu. Pro jistotu odjistil zbraň. Martyho auto stálo opodál a i z dálky byl na dveřích u řidiče vidět dlouhý šrám na nablýskaném laku. Bodie došel k autu a přejel prstem po škrábanci. To nebyl jen odřený lak od toho, jak se někdo nevešel do vrat. Byla to hluboká rýha. Marty bude potřebovat nové dveře. Bodiemu se to nelíbilo. Co mohlo Martyho natolik vyděsit, že by mu volal ve tři ráno, že by nebral ohledy na své milované auto a že by se chtěl sejít ve skladišti, když měl ke stěnám nedůvěru? Bodie vytáhl zbraň a pomalým krokem se vydal k tmavému vchodu – vzhůru do jámy lvové.
Opřel se vedle otvoru a rychle do skladiště nahlédl, neviděl ale vůbec nic. Začínalo pomalu svítat a proti vchodu by se rýsoval jako dokonalý terč. Protáhl se tedy kolem rohu a zůstal stát v koutě, dokud si jeho oči nepřivykly šeru.
Na druhé straně skladiště někdo stál. Docela dobře to mohl být Marty, ale Bodie cítil mrazení podél páteře.
Obezřetně kráčel podél stěny k postavě, zbraň v pohotovosti. Jeho kroky byly příliš hlasité, a přece se muž neotočil a nepřišel mu naproti. Každičký sval v Bodieho těle byl napnutý, ale nic se nestalo. Došel až k muži v tmavém obleku od Armaniho a obešel ho.
Byl to Marty. Ruce měl spoutané před tělem, v puse roubík. Z rozbitého nosu mu kapala krev na jeho hedvábnou košili. Oči měl rudé a plné strachu a tváře mokré od slz. Byl k smrti vyděšený. Marty nebyl žádný hrdina, byl obchodník, to Bodie věděl.
Bodie mu vyndal roubík.
„Je to past, Bodie! Past!“ zaječel Marty.
To Bodiemu neříkal nic nového. Ale z každé pasti vede víc děr, než jen ta, kterou jste do ní vlezli.
„Jsou to Jordánci, Bodie!“ kňučel Marty.
Bodie mu zacpal pusu.
„Uklidni se,“ nařídil mu. „Dobrý?“ zeptal se.
Marty přikývl a Bodie dal ruku z jeho úst pryč. Zasunul zbraň do pouzdra a vytáhl z kapsy nůž. Přeřízl Martymu pouta a nůž uklidil.
„Zabijou nás, Bodie,“ mumlal Marty tiše a třel si zápěstí. „Zabijou nás oba! Pomalu!“
Bodie zpražil Martyho pohledem a natáhl kohoutek zbraně.
„Ještě nás nezabili,“ poznamenal Bodie. „Kde jsou? Kolik jich je?“
„Nevím,“ zaúpěl Marty. „Nevím. Viděl jsem jen čtyři, ale asi jich bude víc.“
„Vypadneme,“ rozhodl Bodie.
„Odřeli mi auto,“ ucedil Marty, „ty svině mi odřely auto!“ a plížil se za Bodiem.
Bodie se téměř usmál. Bylo to jako za starých dobrých časů. Marty nebyl hrdina, ale když si odbyl svůj záchvat paniky, ukázalo se vždy, že nemá páteř z papíru. Proto se tehdy dali dohromady. Marty měl obchodnického ducha, věděl, kde sehnat zboží, kde získat kontakty, a nebyl podrazácká zrádná krysa. A Bodie měl svaly a taky nervy na to, aby zboží dopravil, kam bylo třeba.
Bez problémů se dostali až ke vchodu. Tam se Bodie zastavil. Bylo to divné. Jestli je chtěli zabít, tak na co čekali?
„Jsou nasraný, Bodie. Pořádně nasraný,“ když se Marty bál, vždycky mluvil. „Tys tehdy říkal, že to bude v pohodě.“
„Bylo by,“ odsekl Bodie. „Kdybys nezpanikařil a neprásknul je. Tak se nediv, že jsou nasraný, když strávili deset let v lochu.“
„Tak proč čekají? Na co?“ zeptal se Marty a dychtivě se zahleděl na vůz – jejich spásu.
„Hrajou si. Prohnat ti kulku hlavou by bylo moc snadné,“ ušklíbl se Bodie.
„Ty víš, jak potěšit,“ zasyčel Marty. „To tu jako chceš sedět a čekat, až co? Přestane je to bavit a usoudí, že prostě odprásknout nás je vlastně taky fajn?!“
Bodie se na Martyho zadíval.
„Dobře,“ přikývl. „Až řeknu teď, poběžíš k mýmu autu. A drž hlavu dole, ať o ni nepřijdeš.“
„K tvýmu autu?“ Marty se zatvářil kysele.
„Jo k mýmu,“ přisvědčil Bodie. „Nějaký problém?“
„Ty nemáš srdce, Bodie. No dobře,“ povzdechl si Marty.
„Stejně je to odřená popelnice,“ rýpl si Bodie.
„Ty…!“ naježil se Marty.
„Běž!“ postrčil ho. „Teď!“
Marty pobledl, ale vyrazil přikrčený k autu.
Bodie čekal, že teď po nich začnou střílet a on bude Martyho krýt, ale zlověstné ticho dávalo tušit, že v dílně jordánských extrémistů se peče ještě něco jiného.
Marty doběhl k autu a přikrčil se za ním. Na jeho tváři byla patrná úleva a začal na Bodieho gestikulovat, ať už se konečně hne.
Bodie zasunul zbraň do pouzdra a vyrazil. Uběhl ale sotva pár metrů, když ucítil pod pravou lopatkou krátkou, ostrou bolest. Vůbec neslyšel výstřel a ani to nebolelo jako rána kulkou. Podíval se přes rameno a zahlédl uspávací šipku.
„Bodie!!!“ zaječel Marty.
Bodie udělal ještě tři kroky, pak se pod ním podlomily nohy, zavrávoral, udělal ještě jeden krok a klesl na kolena. Martyho hlas vnímal jakoby z velké dálky.
„Uteč,“ vydechl. Slyšel v uších hukot vlastní krve, vlastní tep a tak podivně se šeřilo.
„Uteč, Marty,“ zašeptal Bodie a složil se.
Marty se několik dlouhých vteřin neodvažoval pohnout. Pak se ale pomalinku posunul podél auta a div ne po čtyřech se začal plížit k Bodiemu. Půl metru před ním se do země zaryla dávka ze samopalu. Marty strnul. Bodie byl jeho přítel, ale i přátelství sahá jen do určitých mezí.
Marty couvl ke svému autu, nasedl a nastartoval.
Zazněl výstřel.

Probral se v nějakém skladišti. Ležel na břiše, ruce svázané za zády. Neměl ponětí, jak dlouho byl mimo, ale dost na to, aby se venku rozednilo a v rukách ztratil cit. Převrátil se na bok. Rozhodně to nebylo stejné skladiště, v němž našel Martyho. Byly tu naskládané nejrůznější bedny a ve vzduchu cítil strojní olej.
Byl sám, nicméně slyšel hlasy. Mluvili arabsky, ale on neuměl dost na to, aby porozuměl, o čem se baví.
Ozvalo se zaskřípění podrážek a Bodie zavřel oči. Nemuseli vědět, že už je vzhůru. Třeba by se mu mohlo podařit je překvapit.
Kroky došly až k němu a zastavily se. Bodie se snažil dýchat pravidelně a klidně, jako by spal. Kopanec do břicha, který obdržel, byl surový a dost těžko se dalo tvářit, že nic necítil.
Muž ho vytáhl na nohy a postrčil kupředu. Za hromadou beden posedávalo či postávalo zhruba v kruhu deset ozbrojených mužů. Měli nože, klacky, boxery a jeden z nich, ten s páskou na oku, držel Bodieho služební zbraň.
„Možná mě nepoznáváš,“ řekl muž s páskou. „Před deseti lety jsem tohle neměl,“ dotkl se prsty levé ruky pásky.
Bodie mlčel. Samosebou že ho poznával – Ahmed Abd-al-Malik se za tu dobu zase tolik nezměnil, i když ve vězení přišel o oko a získal několik nových jizev.
„Já si tě ale pamatuji velice dobře, Bodie,“ usmál se. „Já nezapomínám na ty, kteří mě podrazili.“
Bodie dál zachovával mlčení. Věděl, že nic, co by mohl Ahmedovi říct, ho nebude zajímat, nebude poslouchat. A hodit to na Martyho – to nebyl Bodieho styl. A stejně by to bylo k ničemu. Tohle nebyl obchod, neměl nic, co by mu mohl nabídnout, vyjma svého života, protože přesně o to tu šlo. Tohle byla popravčí četa. A Bodiemu bylo jasné, že bude umírat velice, velice pomalu. Rozhodně neměl ovšem v úmyslu umřít bez boje, na kolenou a s prosíkem.
„No, tak to nebudeme protahovat ne, Ahmede,“ řekl Bodie. „Chceš mou hlavu, no prosím, posluž si. Ale měl bys zvážit, jestli bys mi neměl svázat ještě nohy – je vás tu jen jedenáct,“ vysmál se jim. Jeho jedinou šancí bylo, že je dokáže vyprovokovat, aby mu rozvázali ruce, aby mu dali šanci bránit se.
Bodieho posměšná slova zasáhla Ahmeda citlivě. Zrudl jako řiť paviána, ale nedal se strhnout k neuváženým činům – zatím.
„Slyšel jsem, že v jordánském vězení je to fakt tvrdý,“ pokračoval Bodie rychle, dokud ho nechali mluvit. „Kolikrát jsi musel, Ahmede, podržet, aby tě nechali přežít?“
Nejblíže stojící strážný udeřil Bodieho do břicha.
Bodie zasykl a předklonil se. Zjevně tu Ahmed nebyl jediný, kdo rozuměl anglicky.
„To říkáš ty, ty evropská buzno?!“ zasyčel Ahmed.
„No, já mám aspoň koule na to, abych se věcem postavil jako chlap,“ odsekl Bodie. „Já se tě, Ahmede, nebojím, ale vy vypadáte k smrti vyděšení, když musím mít svázané ruce.“
Mlčky se měřili pohledem.
„Vím, o co ti jde. Já nejsem hlupák, Bodie. Viděl jsem, co umíš,“ řekl pomalu. „A taky vím, že i když jsi to byl ty, kdo nás podrazil s naším obchodem, tvůj přítel byl ta zrádná krysa, co nás práskla. Oba jsme vojáci, Bodie, jsme si velice podobní.“
„Ne, to nejsme,“ opáčil Bodie.
„Některé věci se nemění, Bodie,“ ušklíbl se Ahmed a pak řekl něco arabsky.
Bodie rozuměl slovu pouta a vzápětí pochopil i zbytek, když k němu jeden muž přistoupil a uvolnil drát, kterým byl spoutaný.
Bodie si opatrně promnul krvácející zápěstí. Drát se mu zaryl hluboko do masa. Pokusil se trochu rozhýbat prsty, do nichž se s mravenčením a bolestí jen velice pomalu vracel cit.
„Možná ti dovolím zemřít se ctí,“ pravil Ahmed velkodušně.
„No, já ti to samé slíbit nemůžu,“ řekl Bodie temně.
Ahmed štěkl arabsky rozkaz a byla to slova, kterým Bodie rozuměl dokonale: zabijte ho.
Situace nebyla dobrá. Stál sám neozbrojený proti značné přesile a navíc ho ruce bolely tak, že je téměř nedokázal sevřít v pěst. Kromě toho nevěřil Ahmedovi ani slovo. Zemřít se ctí a rychle to bylo to poslední, čeho by se od nich mohl dočkat.
Kruh se kolem něj začal zlověstně stahovat.
První výpad byl jen zkouška. Chtěli si ho otestovat a Bodie sehrál, že je odrazil jen stěží. Až pak do toho půjde na plno, může je překvapit.
Deset protivníků je ale deset protivníků.
Za každou ránu inkasoval tři.
První krev se objevila, když Bodiemu útočníkův nůž rozřízl biceps.
Rána klackem do zad mu vyrazila dech.
Další rána do břicha.
Jen o píď minulo ostří jeho oko a řízlo ho do tváře.
Úder boxerem mu roztrhl kůži na druhé straně obličeje.
Po ráně pěstí se mu spustila krev z nosu.
Pak dostal příležitost a bez váhání ji využil. Křupnutí kosti značilo, že teď už jich je proti němu jen devět, zatímco ten desátý se s kňučením a zlomenou rukou plazil z boje.
Další dvě rány boxerem do hrudi.
Vyražené zuby vzali bojovnost dalšímu protivníkovi. Bodiemu na kloubech ruky zůstal patrný lehce krvácející profil zubů.
Někdo ho kopl do koulí.
Klesl na kolena.
Rána do hlavy ho poslala na zem.
A pak už rány pršely ze všech stran a Bodiemu nezbylo než se schoulit a rukama si přikrýt hlavu, aby si uchránil břicho a obličej.

„Bodie! Doyle!“ rozrazil Cowley dveře své kanceláře.
Dnes se však ze společenské místnosti o několik dveří dál vyloudal jen Doyle.
Cowley zvedl oči od složky, kterou držel, a zadíval se na něj přes horní obroučku svých brýlí.
„Kde je tvoje horší polovička, Doyle?“ zeptal se Cowley příkře.
„No,“ protáhl Doyle rozpačitě. „Já vlastně nevím, pane.“
„Nevíš?!“ Cowley si sundal brýle. „Co mi to tu vykládáš? Jak nevíš?“
„No, nevím,“ pokrčil Doyle rameny.
„Kam šel?!“ zamračil se Cowley.
„Nikam, pane.“
„Tak kde je?!“ zdálo se, že Cowleymu s Doyleovými odpověďmi rychle dochází trpělivost.
„To já nevím, pane.“
„Tak ho koukej rychle najít, jinak vás oba vyrazím pro naprostou neschopnost! Mám pro vás práci. Nejste tu placení za okounění a popíjení kávy,“ prskl Cowley a prásknul za sebou dveřmi své kanceláře.
Doyle se vrátil do místnosti.
Murphy vzhlédl od své ranní kávy. Vypadal jako člověk, který toho moc nenaspal.
„Bodie má už zase průser, co?“ poznamenal.
Doyle si sedl na okraj stolu. Vypadal znepokojeně.
„Bodie dneska vůbec nepřišel do práce,“ řekl zamyšleně.
Murphy usrkl kafe a rozložil ranní Timesy.
„Nejspíš teďka vstává s kocovinou z postele nějaké vnadné blondýny,“ ušklíbl se Murphy. „Jako bys ho neznal.“
Doyle se mračil stále víc a víc.
„Bodie nikdy nepřišel do práce pozdě.“
„Ale no tak, Rayi,“ ušklíbl se Murphy. „Bodie chodí pozdě každou chvíli. Posledně přišel pozdě na Cowleyho briefing, jen si vzpomeň.“
„Já ale nemluvím o tom, že zaspí, jede jako blázen, na schodech div nepovalí uklízečku a vpadne do briefingové místnosti jako povodeň,“ řekl Doyle. „Měl tady být už dobře před hodinou a půl. Ani nedal vědět, co se stalo, nic.“
Murphy vzhlédl od novin.
„Nechceš snad říct, že se mu něco stalo?“ zeptal se a jeho jistota, že Bodie jen zaspal, byla najednou ta tam.
„Já nevím,“ řekl Doyle pomalu. „Včera říkal, že jede domů. Neměl nic naplánovaného.“
„Zkoušel jsi mu volat?“ zeptal se Murphy.
„Vysílačku má vypnutou a telefon nebere.“
Doyleův neklid se přenesl i na Murphyho.
„Třeba je nemocný,“ navrhl Murphy. „Třeba zvrací, a tak nemůže zavolat, že nepřijede.“
„Třeba,“ zamumlal Doyle, ale moc přesvědčeně nevypadal.
„Ok, sjedeme k němu,“ rozhodl Murphy a složil noviny.
„Díky, ale pojedu sám,“ řekl Doyle. „Kdyby se po mě Cowley sháněl, řekni – řekni, že plním rozkazy a hledám Bodieho. A až toho mizeru najdu, roztrhnu ho jako hada!“

Bodie hleděl na svoji vyzvrácenou večeři, do níž mu z rozbitého obličeje kapala krev. Byl na všech čtyřech, lapal po dechu a třásl se. Levou rukou se opíral o zem jen hřbetem místo dlaní, protože mu zlomili dva prsty.
Ahmed mu přiložil jeho vlastní pistoli k hlavě.
„No tak dělej,“ zasípal Bodie. Rty měl rozbité a z pusy mu tekla krev. „Zmáčkni to. To je přece to, co chceš.“
„Ne,“ pistole se zvedla. „Chci, abys trpěl tak, jako já těch deset let v lochu. Smrt je vysvobození, nikoli trest,“ luskl prsty a dva muži Bodieho zvedli na nohy.
Museli ho podpírat, protože by se nedokázal udržet na nohou.
Ahmed si zastrčil pistoli vpředu za kalhoty a natáhl ruku. Přinesli mu bič.
„Víš, jak se krotí divoké šelmy, Bodie?“ ušklíbl se Ahmed.
Dovlekli ho ke stěně a přimáčkli ho čelem k ní. Servali z něj bundu a rozpažili mu paže. Rozdrásaná zápěstí mu zacvakli do okovů. Někdo mu vytáhl košili z kalhot a roztrhl mu ji, aby odhalil holou kůži jeho zad.
Ahmed rozmotal bič a práskl jím.
Bodie sebou proti své vůli cukl.
„Tenhle bič, Bodie, je mimořádný,“ usmál se Ahmed. „Má takové malé kovové háčky. Ty se zaseknou a pak rvou kůži i maso. Velice efektivní. Skuteční umělci s ním dokáží vysekávat z těla maso.“
Bič znovu práskl naprázdno a Bodie sebou opět trhl, i když méně než prve.
„Možná že když mě poprosíš, budu milostivý,“ řekl Ahmed pobaveně. „A možná že když mi podržíš, nechám tě přežít.“
Bouse Tizi!1“ zasyčel Bodie arabsky. Nikdy se nenaučil víc, než pár slovíček, ale nadávat uměl plynule.
Bič dopadl na jeho nahá záda a zanechal za sebou dlouhou krvácející ránu.
Ahmed se chvíli kochal svým dílem a pak švihnul Bodieho podruhé.
Bodie se kousl do rtu, aby v sobě udusil výkřik.
„Zabiju tě,“ zařval Ahmed.
Třetí rána byla ještě horší než předchozí dvě. Bodiemu připadala jeho vlastní krev horká, když mu stékala po zádech.
Čtvrté ráně se pokusil uhnout, ale nebylo kam. Jediné čeho dosáhl, že mu bič rozsekl levé rameno.
Ahmed na okamžik přestal, aby mohl Bodie vychutnávat palčivou bolest ze svých ran.
Následující tři rány šly v tak rychlém sledu, že je Bodie vnímal prakticky jako jednu. Jeho tělo bylo napjaté, dýchal těžce, přerývavě, ale nekřičel. Raději by vypustil duši, než aby jim udělal tu radost.
Osmá rána se Ahmedovi nepovedla a bič šlehl Bodieho do natažené paže.
„To máš tak levý ruce, že se ani nezvládneš trefit?!“ ucedil Bodie přes stisknuté zuby.
Ahmed zavrčel jako vzteklé zvíře a rány začaly na Bodieho záda dopadat jedna za druhou. Některé šly mimo a zasáhly jeho paže nebo nohy.
Bodie se opíral rozpáleným čelem o chladnou stěnu. Oči měl zavřené, zuby stisknuté a obě ruce se mu sevřely v pěsti, nakolik mu to jeho zlomené prsty na levé ruce dovolily.
Při každém švihnutí z biče odletovaly drobné kapky krve.
A Bodie nekřičel. Po bradě mu tekla krev, jak si prokousl dolní ret, aby umlčel výkřiky bolesti, které se mu draly z hrdla. Nanejvýš občas zaskučel, když to už nešlo ovládnout.
S každou další ranou, kterou Bodie snášel téměř mlčky, byl Ahmed nepříčetnější.

Doyle střídavě zvonil a bušil do dveří Bodieho bytu, ale nikdo mu neotvíral. Nakonec mu nezbylo než to vzdát. Vrátil se před dům a prošel přilehlé ulice. Bodie většinou parkoval před domem, ale někdy, když přijel pozdě v noci, nebylo místo a musel dát auto jinam. Nikde však stříbrný Ford Capri neviděl.
Takže Bodie někam nejspíš jel. Ale proč? A kam?
Doyle cítil, že je něco špatně. Bodie byl možná trochu zbrklý, ale nikdy by nevyrazil na vlastní pěst někam, aniž by o tom někomu aspoň něco řekl. Takže pokud to udělal, pak se buď úplně zbláznil a nebo se stalo něco velice, velice vážného.

Bodieho záda se změnila v krvavou změť cárů kůže a masa. Nohy mu vypověděly poslušnost a on zůstal viset za paže. Na těle se mu perlil pot. Štípal v ranách a tekl mu do očí, v nichž ho pálily slzy bolesti. Zápěstí mu krvácela a krev mu tekla po pažích. Několikrát bolestí omdlel, ale vždy přestali, vzkřísili ho a teprve pak pokračovali. Náhle Ahmed přestal. Bodie si to uvědomil až se zpožděním, protože bolest pulzovala jeho tělem a zcela zahlcovala jeho smysly.
Zarachotily řetězy a tah v ramenou a pažích zmizel. Teď už ho nic nedrželo a tak se zhroutil na zem.
„Nerad to říkám,“ přidřepl si k němu Ahmed. „Ale máš můj obdiv. Jiní by už dávno prosili o slitování.“
Bodie se nedokázal ani pohnout. Měl toho bastarda na dosah ruku, stačilo by ho chytit a jedním trhnutím mu zlomit vaz, ale on se nedokázal pohnout. Svaly na zádech mu křečovitě cukaly. Bylo to tak frustrující. Ale rozhodně nehodlal přiznat porážku, ne dokud ještě dýchal.
„Máš štěstí,“ zašeptal Bodie tak tiše, že se Ahmed musel sklonit níž, aby mu rozuměl. „Že nejsem pomstychtivý. Já se spokojím jen s tvou smrtí.“
Ahmed se ušklíbl.
„Pořád vzdorovitý, pořád tak nesmyslně sebevědomý. Skutečně věříš, že máš šanci?“ odfrkl si.
Bodie s vypětím sil zvedl hlavu a obdařil Ahmeda nenávistným, spalujícím pohledem.
Ahmed se narovnal.
„Slíbil jsem ti pomalou smrt, a já jsem muž, který drží své slovo,“ prohlásil a vytáhl Bodieho zbraň.
Výstřel byl tak ohlušující, že Bodiemu ještě dlouho poté zvonilo v uších. Bolest v pravé noze si uvědomoval jen matně. Byla to jen další z mnoha bolestí, kterou musel snášet. Jako když v hotelu rozsvítíte jednu lampu navíc.
„Máš štěstí,“ kopl Ahmed Bodieho do prostřelené nohy. „Nezasáhlo to kost, ani tepnu, a blahopřeji, krásný čistý průstřel.“
Znovu si k Bodiemu přidřepl.
„Já tě zabiju,“ zašeptal. „Dokážeš to pochopit, Bodie?“
„Chudáku,“ zaskřípal Bodie zuby. „Sestřelit letadlo… dávat bomby… do restaurací… zastřelit…, co se… nemohou bránit… ty ubohá… náhražko… nemáš na to… nemáš… vždycky… jsi byl… a budeš… ostatním… jen… pro smích…“
„Pro smích?!“ zasyčel Ahmed. „Tak se směj, Bodie! Směj se! Dokud můžeš, dokud ještě dýcháš! Brzo budeš mrtvý. Chcípneš tady jako pes!“
„Bez rizika… pro tebe,“ vypravil ze sebe Bodie. „Zbabělče,“ a s tím slovem na rtech omdlel.
Ahmed se narovnal. Jeden z mužů se ho arabsky otázal.
„Nejsem zbabělec!“ zaječel Ahmed a nakopl Bodieho vztekle.

„Odcházel dost ve spěchu,“ rozhlédl se Cowley po Bodieho bytě.
„To jo,“ přikývl Doyle. „A asi nešlo o nic oficiálního. Doklady tu nechal,“ podal Cowleymu Bodieho služební průkaz.
„Zbraň?“
„Není tu, nejspíš si ji vzal s sebou.“
„Ano, odešel kdo ví kam a nikomu nic neřekl,“ Cowley se udeřil průkazem do dlaně. „Taková nezodpovědnost! Taková hloupost!“
„Je to Bodie,“ řekl Doyle omluvně. „Armáda o jednom muži.“
„Chci, abys to tu prohledal. Jestli si napsal na ubrousek třeba jen čárku, chci to vědět. Hledej cokoli, co by nám řeklo, kam šel. Až tu skončíš, ať to tu policie zapečetí,“ rozhodl Cowley a vyšel z bytu.
Doyle za ním zavřel dveře a rozhlédl se. Navzdory tomu, že byl Bodie v armádě, neměl doma nikdy příliš uklizeno. Ačkoli možná právě proto, třeba si po čtyřech letech u armády možnost mít nepořádek užíval.
V kuchyni na lince stály tři hrnky od kafe, talíř od večeře a sklenice od piva. Na stole se válely staré noviny. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že by měl Bodie v noci návštěvu jakéhokoli pohlaví.
Cowley před domem nasedl do svého vozu a chopil se vysílačky.
„Alpha Charlie, dejte všem policejním stanicím popis agenta 3.7 a vyhlaste pátrání po jeho vozu stříbrný Ford Capri poznávací značka UOO 303T. A chci úplný výpis telefonátů z bytu agenta 3.7 za poslední měsíc.“

Ačkoli byl Doyle přesvědčený, že v Bodieho bytě nenajde nic, co by jim mohlo pomoct, bylo to lepší než nedělat nic. Dokud místní poldové nenajdou Bodieho auto, mohli jen sedět na zadku a čekat. A to může trvat celé hodiny.
Ustlal tedy aspoň postel a umyl nádobí. V koupelně sebral ze země Bodieho trenky a dal je do koše na špinavé prádlo. Pak už jen bezcílně chodil po bytě sem a tam. To čekání ho ničilo.
„Alpha Charlie pro 4.5.“
„4.5, slyším,“ ohlásil se Doyle.
„Našli Bodieho auto.“
„To je rychlost,“ podivil se Doyle.
„Policie po tom vozu pátrá už od dnešního rána. Okolo třetí hodiny si zapsala hlídka tohle číslo kvůli vysokému překročení povolené rychlosti.“
„Bodie,“ odtušil Doyle.
„Setřásl je, ale to auto našli asi tak před hodinou u opuštěného skladiště na kraji Londýna.“
„Hned jsem tam!“

Doyle nakouknul okýnkem do vozu.
„Na nic jsme nesahali,“ ujistil ho strážník. „Zpráva o tom, že ten vůz hledáte, přišla krátce poté, co jsme ho našli.“
„Prima,“ utrousil Doyle. „Co ten druhý vůz?“ kývl hlavou k odřenému vozu s prázdnou pneumatikou.
„Je registrovaný na jméno jakéhosi Martyho Martella,“ odpověděl strážník.
„Marty Martell?“ opakoval Doyle překvapeně.
„Znáš ho?“ zeptal se Cowley.
„Jen od vidění. Bodieho známý. Překupník zbraní,“ vysvětlil Doyle.
„Podle všeho někdo dnes ráno Bodiemu volal z telefonní budky kousek odtud,“ řekl Cowley a dokulhal k druhému vozu.
„Takže starý známý Bodiemu zavolá ve tři ráno, Bodie sedne do vozu a jede sem,“ pokusil se Doyle zrekonstruovat, co se stalo. „Bere si zbraň, takže čeká potíže.“
„Zřejmě,“ přikývl Cowley a nakoukl do vozu. „Určitě ho pan Martell nevolal proto, aby mu pomohl vyměnit pneumatiku.“
„To ne, ale kde jsou,“ rozhlédl se Doyle. „Místní poldové to tu museli pročesat ne?“
„Taky že pročesali a tvoje otázka by měla znít, kde je Bodie,“ opravil ho Cowley.
Doyle se na Cowleyho překvapeně zadíval.
„Pana Martella našli,“ vysvětlil Cowley a kulhavě se vydal ke skladišti.

„Jo, to je on,“ přikývl Doyle bezvýrazně, když odkyli tělo zahalené červeným suknem.
„Aspoň myslím,“ dodal Doyle a bylo vidět, že je hnusený. Na první pohled bylo patrné, že Martyho mučili. Kromě modřin a tržných ran mu chybělo jedno ucho a oko.
„Brutální, nesmyslně brutální,“ řekl Cowley znechuceně a kývl na policistu, že může tělo zakrýt.
„A Bodie?“ zeptal se Doyle slabě, trochu se mu třásl hlas.
„Ani stopa,“ odpověděl Cowley. „Po pravdě je z pohledu policie hlavní podezřelý.“
„To je ABSURDNÍ!!!“ vybuchl Doyle. „Bodie by nikdy nic takového neudělal!“
„Já vím, Doyle, tak se uklidni,“ okřikl ho Cowley. „Přehnané emoce nikomu nepomohou. Podle stop tu bylo ještě jedno auto. Vzadu za skladištěm. Velké auto, zřejmě tranzit nebo tak něco. Víc zatím nevíme.“
„Mohla to být past,“ řekl Doyle. „A Marty byl návnada.“
„Možná,“ připustil Cowley. „Ale kdo a proč? To musíš zjistit. Bodie je náš, takže tohle přebíráme. Musíme ho najít a měli bychom to udělat dřív, než jeho tělo vyloví z Temže ve stejném stavu jako tělo ubohého Martyho Martella.“

*****

Muž v ošuntělém záplatovaném kabátu rozhrnoval klackem odpadky a hledal něco, co by se mu mohlo hodit.
Nad horami odpadků se vznášel křik racků, kteří sem na skládku chodili hledat obživu – stejně jako muž v kabátě.
Opodál si něco k snědku hledal i špinavý vlčák. Pes a muž tvořili nerozlučnou dvojici.
Muž vytáhl z pod hlávek plesnivého zelí staré kalhoty a poměřil si je na sobě, jestli by mu byly. Co na tom, že měly na koleni díru.
Najednou pes začal štěkat a zuřivě hrabat.
„Rony, Rony, co jsi našel?!“ rozběhl se muž k psovi, ale vzápětí strnul.
Z pod odpadků trčela lidská ruka. Pes kolem ní pobíhal a štěkal.
„Rony! Rony k noze!“ zakřičel muž vyděšeně. S tímhle nechtěl nic mít. Nejlepší bude se co nejrychleji ztratit.
Pes však neposlouchal. Vrhl se po ruce, chytil ji do zubů a snažil se tělo vytáhnout.
K mužově zděšení se prsty ruky pohnuly.

Kapitola druhá

Doyle stál na chodbě s plastovým kelímkem vychladlé kávy a zarudlýma očima, když Cowley dorazil do nemocnice.
„Jak je na tom?“ byla Cowleyho první slova.
„Je ještě pořád na sále. Dávají ho dohromady,“ popotáhl Doyle. Jeho hlas zněl plačtivě a byl plný nenávisti. „Doktor mi nechtěl říct nic bližšího. Jsou samé ‚zatím je brzy‘, ‚to se ukáže‘, ‚těžko odhadovat‘. Myslím, že je to s ním špatné, proto nechtějí nic říct.“
„Pitva Martyho Martella potvrdila, že zemřel na rozsáhlé vnitřní krvácení v důsledku surového zbití,“ řekl Cowley. „V tom skladišti jsme pročesali každou píď. Nenašli jsme nic, kromě zbytku cigarety arabské značky.“
„Otisky?“
„Nikdo, koho bychom znali. ICPO2 na tom pracuje.“
„Až najdu toho, kdo mu to udělal! Zabiju ho!“ slíbil Doyle temně.
„Šetři dech,“ usadil ho Cowley. „Zatím nemáme nic, co by nám řeklo, kde začít. A jestli se necháš strhnout emocemi, budu tě muset z tohohle případu stáhnout!“
„Cowley!“
„Pane Cowley!“
Doyle si povzdechl a hlesl: „Omlouvám se.“
„Já chápu, Doyle, že to, co se stalo Bodiemu, se tě hluboce dotýká,“ řekl Cowley a Doyle se na něj překvapeně zahleděl. „Ale ničemu nepomůže, když se proženeš Londýnem jako komando smrti. Nemluvě o tom, že to je spíš Bodieho styl než tvůj.“
„Tentokrát mu to moc nepomohlo,“ povzdechl si Doyle.
„Nedává to každopádně smysl,“ zamračil se Cowley. „Jistě, Bodie leží v žaludku spoustě lidí, ale co ten Martell? Co ti dva spolu měli?“
Doyle pokrčil rameny.
„Bodie se jednou zmínil o zásilce zbraní do Zálivu, nic víc.“
„Ano, Bodieho minulost,“ protáhl Cowley znechuceně. „Zase ho jednou dohnala, že? Ale proč by pak zabíjeli jen Martyho a Bodieho nechali naživu?“
„Třeba utekl,“ navrhl Doyle.
„A jak by se pak dostal na tu skládku? Ne, neutekl. Kdyby ano, našel by si dobrý úkryt a ohlásil se,“ zavrtěl Cowley hlavou.
„Tak ho pustili, no,“ pokrčil Doyle rameny. „Jaký je v tom rozdíl? Kdyby ho nenašel ten bezdomovec, umřel by tam! Třeba to tak bylo myšleno!“
„Třeba,“ poznamenal Cowley, ale bylo vidět, že si to nemyslí, že mu to vrtá hlavou. „Pro jistotu ale budeme Bodieho hlídat.“

Zdálo se, že čekají celou věčnost, než přišel doktor. Podle oblečení šel zřejmě přímo ze sálu.
„Jak mu je?“ vyhrkl Doyle.
„Jeho stav je stabilizovaný. Není v bezprostředním ohrožení života,“ odpověděl lékař. „Potřebuje teď klid na lůžku. Ztratil hodně krve. Naštěstí navzdory četným pohmožděninám nemá žádné vnitřní zranění a kromě dvou prstů na levé ruce ani žádnou frakturu.“
„Co jeho noha?“ zeptal se Cowley.
„Čistý průstřel, měl štěstí. Zasažen byl pouze sval. Bude se to hojit dobře. Starosti nám trochu dělají spíš ta záda. Bylo tam hodně šití. Pravděpodobně mu zůstanou jizvy.“
„Čert vem jizvy,“ řekl Doyle. „Hlavně když bude v pořádku. Můžu ho vidět?“
„Teď ještě ne. Před chvílí ho přivezli ze sálu. Ještě pořád je v narkóze. Dejte mu čas.“
„Prosím,“ naléhal Doyle. „Jen ho chci vidět. Aspoň na chvíli.“
„Době, dvě minuty,“ souhlasil nakonec lékař poněkud neochotně a kývl ke dveřím.
Doyle přikývl a protáhl se do pokoje.
Z toho pohledu se mu sevřelo srdce. Bodie ležel na břiše, celý ovázaný, na kapačkách. Na tváři měl modřiny a šrámy. Vypadal, že je na tom mnohem hůř, než doktor tvrdil.
„Bodie,“ zašeptal Doyle, popotáhl a popošel blíž k posteli. „Ty zatracenej blázne! Co sis myslel, že děláš?! Jako bys nemohl zavolat! Koukej se rychle uzdravit, jinak si mě nepřej, jasný?“
Do pokoje vešel lékař a Doyle musel jít, jeho dvě minuty právě vypršely. Na chodbě stál vedle Cowleyho Murphy.
„Dejte mi vědět okamžitě, jakmile se probere,“ požádal Cowley lékaře. „Pojď, potřebuješ se vyspat.“
Doyle ale zůstal stát u dveří pokoje.
„Murphy Bodieho pohlídá, no tak pojď.“
Doyle jen neochotně Cowleyho následoval.

Bodie pomalu pootevřel oči. Nejdřív ho napadlo, že těch několik předchozích hodin byl jen zlý sen, protože ležel v posteli a nic ho kupodivu nebolelo. Vychutnával si ten pocit celých pět vteřin, než si uvědomil, že je v nemocnici.
Pokusil se pohnout, ale záda ho odmítala poslouchat. Cítil se tak trochu zpitoměle zřejmě po prášcích proti bolesti.
Poslední, co si jasně pamatoval, bylo, jak mu ten sráč prostřelil nohu jeho vlastní pistolí. Nedokázal se ale pořádně naštvat. Částečně díky práškům, kterými ho nadopovali, částečně prostě proto, že byl neskutečně unavený.
Události posledních hodin si vybavoval jen velmi útržkovitě, protože byl většinou v bezvědomí. Někam ho odvezli. Nevzpomínal si kam, jen že tam byl smrad, zima a řvali tam nějací ptáci.
Bodie zavřel oči.
Proč ho nezabili?
Ahmed ho chtěl mrtvého, víc než cokoli jiného. Tak proč ho prostě nezastřelil? Proč ho odvezli někam, kde ho zřejmě někdo našel a dopravil do nemocnice?
Bodie otevřel oči.
Protože hra teprve začínala. V Africe tak nakládali se zajatci. Postřelili je, a pak nechali běžet. Dali jim náskok a poté se vypravili za nimi a štvali je džunglí jako zvěř, aby je pak zmasakrovali. Bodie dobře věděl, proč nikdy nikdo nechtěl padnout do zajetí živý. Občas nacházeli zbytky těch, kteří měli tu smůlu.
Musí okamžitě pryč!
Určitě ho sledovali, nepochybně ví, že je tady a on nemohl vědět, kolik času mu dají. Ahmed nebyl hlupák. Tohle neměla být hra, v které by měl Bodie mít šanci vyhrát.
Vytáhl si všechny ty kapačky a převrátil se na záda. Navzdory práškům proti bolesti mu podél páteře projela ostrá palčivá bolest.
Bodie stiskl zuby a s vypětím všech sil se mu podařilo se posadit. Spustil nohy z postele a opatrně se postavil. Pravá noha se mu podlomila, a kdyby se nezachytil pelesti, upadl by. Mrzuté bylo, že kromě snad metráku obvazů na sobě neměl vůbec nic. Takhle po londýnských ulicích pobíhat nemohl, třebaže by mu to zaručeně získalo pozornost nejedné slečny – bohužel ne jen její.
Opřený o pelest zkusil udělat několik kroků. Bolelo to jako čert, nemohl na nohu pořádně došlápnout, nemohl se na ni spolehnout. Kruci, kulhal hůř než Cowley. S tím se ale nedalo nic dělat. Dopajdal ke skříni, ale nenašel v ní nic na sebe. Bude se po šatech muset poohlédnout jinde. Přikulhal ke dveřím a přitiskl na ně ucho. Zdálo se, že je někdo přede dveřmi. Měl pocit, že zaslechl… ano, teď si byl jist – kroky. Někdo přecházel přede dveřmi sem a tam.
Bodie tiše zaklel. Možná to byl policajt. Za oknem se pomalu stmívalo. Cowley už musel dávno vědět, že nepřišel do práce a určitě ho hledali. Dost možná ten muž přede dveřmi byl od CI5. Jeho smůla.
Bodie vzal ze stolku hrnek a mrštil s ním proti zdi. Pak popadl židli a čekal.
Za chvíli se skutečně otevřely dveře. Nejdřív se objevila hlaveň zbraně, pak ruka.
Bodie vší silou udeřil. Nejdřív přes ruku.
Muž zaskučel a vzápětí inkasoval ránu, která ho poslala do říše snů.
„Sorry, Murphy,“ řekl Bodie, když zjistil, koho knokautoval, a vyhlédl opatrně ze dveří.
Vzduch byl čistý a tak se vybelhal na chodbu a zapadl do vedlejších dveří.
Smůla nechodí po horách, ale po lidech.
Dvě mladé ženy na něj ze svých postelí vytřeštily oči. Třetí výrazně starší však Bodieho sjela takovým pohledem, že se Bodie téměř začervenal.
„Přejete si, mladíku?“ zeptala se s úsměvem.
„Hledal jsem toalety,“ řekl první výmluvu, která ho napadla. „Zřejmě špatné dveře. No nic, přeji brzké uzdravení, dámy,“ a vycouval zpátky na chodbu.
Do dalších dveří se stihl skrýt právě včas před sestřičkou. Napadlo ho, jestli nebude teď někdy vizita. To by se na jeho zmizení přišlo příliš brzo. Jenže s tím se teď už nedalo nic dělat.
Tentokrát měl štěstí. Na pokoji leželi dva starší muži a oba vypadali, že tvrdě spí.
Bodie stiskl zuby, aby potlačil bolest, která se stále víc stupňovala a prohledal jim skříňky. Oblečení mu bylo trochu velké, protože oba muži byli silnější než on, ale nemohl si vybírat. Opatrně si oblékl tmavé džíny a šedou mikinu, nazul tenisky a nasadil kšiltovku.
Pak už nebyl problém projít nemocnicí až k východu. Nikdo se ho na nic neptal, jen jedna sestřička ho upozornila, že návštěvní doba už dávno skončila. Omluvil se a vyšel před budovu. Bolest v noze začínala být téměř nesnesitelná a každý krok pekelně bolel, ale Bodieho hnalo vpřed vědomí, že musí zmizet, jestli se chce dožít dalšího dne.
V Africe se často vyprávělo o jednom chlapíkovi, co padl do zajetí a podařilo se mu tu hru na kočku a myš přežít. Pravda, přišel o oko, ruku a kus nohy, ale přežil. Bodie doufal, že bude úspěšnější.
K bolesti v noze se záhy přidala bolest v zádech. Chvílemi ho braly bolestivé křeče. Na nejbližší autobusové zastávce nastoupil do prvního autobusu, který přijel. Když si sedl na sedačku, všiml si, že má na džínách tmavou skvrnu. Zřejmě začal zase krvácet, jak nohu namáhal.
Opřel se ramenem o okno. Byl unavený a každý pohyb, každý nádech bolel. Potřeboval se převléknout do něčeho pořádného, potřeboval se podívat na svoje rány, potřeboval zbraň a potřeboval si odpočinout. K sobě do bytu se vrátit nemohl. Určitě ho hlídali.
Bodie přemýšlel nad tím, co je nejdůležitější. V první řadě se musí dát trochu dohromady. V tomhle stavu byl snadná kořist. Takže nejdůležitější je dobrý úkryt. Vzpomněl si, že se nedávno s Doylem prohrabávali složkami, aby předstírali nějakou práci, a narazili na seznam všech úkrytů CI5. Byl tam jeden už dlouho nepoužívaný, protože byl z ruky a byl příliš malý. Starý zapadlý domek na okraji Londýna. Doufal, že si dobře zapamatoval adresu, a že ho CI5 ještě nevyklidila.

Murphy seděl na židli a držel si na obličeji sáček s ledem.
Cowley se nad ním tyčil jako zlověstný jestřáb.
„Bylo to, jak říkám. Slyšel jsem ránu, tak jsem to šel zkontrolovat, a někdo mě praštil,“ opakoval už po několikáté Murphy zahanbeně.
„A nikoho jsi neviděl,“ opakoval Cowley rozmrzele.
„Ne, opravdu ne. Já – “
Cowley ho umlčel podrážděným gestem ruky. Na Murphyho omluvy teď nebyl zvědavý.
„A Bodie?“ přidal se Doyle. „Viděl jsi Bodieho?“
Murphy se zarazil a bylo vidět, že o tom přemýšlí.
„Nevím, nevzpomínám si. Na postel jsem se moc nekoukal,“ přiznal Murphy.
Cowley se otočil a zadíval se na prázdnou postel.
„Proč by Bodie utíkal?“ vyjádřil nahlas Doyle to, co je všechny napadlo, protože okno bylo nedotčené a do pokoje nikdo nevešel. „To nedává smysl. Není ve stavu, aby mohl cokoli dělat.“
„Není?“ utrousil Cowley kousavě a otočil se. Jeho pohled se zabodl do Murphyho. „Dokázal vyřadit agenta CI5.“
Murphy se začervenal a pak na svou obhajobu vyhrkl: „Je to Bodie!“
„No právě,“ povzdechl si Doyle. „Teď už může být kdekoli.“
Cowley pokýval hlavou.
„Nemohl odejít jen tak. Neměl šaty. Projděte vedlejší pokoje, vyptávejte se a zjistěte, jestli někomu nechybí oblečení. Pak projděte kamery. Chci vědět, v kolik odtud odešel.“
„Co ta arabská cigareta?“ vzpomněl si Doyle na jejich jedinou stopu.
„Nic,“ zavrtěl Cowley hlavou. „Zřejmě je to někdo, kdo nemá žádný záznam.“
„Proč nám vlastně Bodie neřekl, o co jde?“ zeptal se Murphy. „Přece ví, že bychom ho v tom nenechali, ne? Ať už se namočil do čehokoli.“
„Protože je to Bodie,“ povzdechl si Cowley. „Nejspíš mu vůbec nedošlo, že tohle není sakra africká džungle. Musíme ho najít dřív, než udělá nějakou pitomost nebo se nechá zastřelit.“
„Možná využil nějaký z našich úkrytů,“ napadlo Doylea.
„Nejspíš,“ souhlasil Cowley. „Ale je jich třiadvacet, který, Doyle, který?“

Už bylo dávno po setmění, což mu vyhovovalo. Nikdo se nebude dívat z okna.
Bodie si rukou stiskl stehno. Se zaťatými zuby se nutil jít dál. Věděl, že jakmile se zastaví, zraněná noha se mu podlomí a on už nevstane.
Konečně uviděl ten domek. Byl celý zarostlý křovím. Zjevně tu nikdo už hezky dlouho nebyl. Bodie se opřel o zídku a zkusil branku otevřít. Ani se nehnula. Nebylo to zřejmě tím, že by byla zamčená, spíš vrstvou rzi. Bodie se zahleděl na vršek zdi. Jindy by byla hračka ji přelézt, teď se to zdálo nad jeho síly. Ovšem vyrazit branku nebude o nic lehčí a nadělá se tím rámus.
Vyskočit a zachytit se nahoře bylo ještě celkem snadné. Pak mu ale zády projela taková bolest, že se pustil. Dopadl na zem a pravá noha ho zabolela tak, až se mu zatmělo před očima.
Podruhé byl už připravený na to, jak moc to bude bolet. Zatnul zuby a přehoupl se přes zídku. Pak se opatrně spustil dolů a svezl se do trávy. Točila se mu hlava a bylo mu horko. Byl zpocený. Sevřel si rukama nohu, která mu doslova pulzovala bolestí. Když se pak zadíval na svoje zakrvácené ruce, zjistil, že se mu třesou. Vlastně se třásl celý. A nebylo to jen tím, že bylo chladno.
Přiměl se zvednout. Nemohl tu sedět celou noc v trávě. Opíral se o stěnu domu a posouval se pomalu ke dveřím. Nohu táhl za sebou.
Nahoře nade dveřmi našel klíč a odemkl. Dveře se trochu ztuha, ale tiše otevřely a Bodie vešel do tmy. Zavřel za sebou a zamkl. Dům nebyl obehnán zdí a křovím jen tak pro nic za nic. Díky tomu mohl Bodie bez obav rozsvítit.
Bylo to tu malé. Mrňavá předsíň, kuchyňka, koupelna a jedna místnost se stolem a postelí. Bodie se podél zdi doplazil do koupelny pro lékárnu. Každý úkryt CI5 měl velkou a dobře vybavenou lékárnu a zásobu jídla. Většina jich měla i zbraně, ale Bodie tušil, že tady žádné nebudou. Tenhle úkryt se už hezky dlouho nepoužíval.
Vzal lékárnu a odbelhal se s ní do pokoje. Sundal si šaty. Teprve teď zjistil, že na mikině má na zádech krvavé skvrny. Obvaz na noze měl krví úplně nasáklý. To nebyl dobré. Musel krvácení za každou cenu zastavit. Otřel si pot z čela. Bylo tu chladno a přece se potil. Prohledal lékárnu, ale antibiotika bohužel nenašel. No co, bude si s horečkou muset poradit sám.
Sundal si obvaz z nohy, obě rány vydezinfikoval a znovu převázal. Pak se pokusil udělat něco s těmi zády. Bohužel ať se snažil, jak se snažil, nedosáhl si tam. Podle toho taky vypadal výsledek.

Doyle seděl ve svém bytě v obýváku a popíjel skotskou. Nemohl spát. Musel myslet na Bodieho. Kde je a co dělá. Byl někde tam venku, zmlácený, postřelený a sám. Cowley dal prohledat všechny úkryty CI5, ale bylo jich dost. Šlo to pomalu. Než ho najdou, může být Bodie zase pryč. Nebo hůř. Mohli by ho najít ti, co ho tak zřídili. Proč by jinak Bodie utekl z nemocnice, kdyby po něm někdo nešel?
Co to bylo vůbec za lidi, kteří mu tohle udělali? Proč utekl, aniž by jim cokoli řekl? Copak Bodie zapomněl na to, že jsou parťáci? Že všechno dělají spolu?
Doyle se cítil zrazený, odstrčený.
Jak na něj Bodie jen mohl zapomenout?

Bodie ležel po tmě schoulený pod studenou dekou, která ho příjemně chladila na rozpálené kůži. Horečka propukla v plné síle. Nemohl spát, protože měl bolesti. A tak hleděl do tmy a přemýšlel, co asi teď dělá Doyle.
Dal by cokoli za to, aby tu s ním mohl Doyle být, ale nikdy by nepřipustil, aby jeho problémy ohrozily Doyleův život. Co si nadrobil, to si taky sní.

Doylea probudilo světlo. Otevřel oči a zívnul. Byl celý rozbolavělý a rozlámaný, protože usnul v obýváku na pohovce. Jediné, co mohlo zachránit takhle špatně načatý den, byla horká sprcha. S povzdechem se zvedl a šel do koupelny.
Pod proudem horké vody pak přemýšlel o Bodiem. Přesněji o tom, kam by šel na jeho místě. Pokud pominul to, že by šel do nemocnice a o všem informoval Cowleyho.
Bodie – občas byl zbrklý, občas byl nepředvídatelný, ale takové věci řešil s klidem vojáka. Takže to místo by si vybral velice pečlivě. Rozhodně to nebyl žádný z běžně používaných úkrytů. Doyle měl dokonce pocit, že ani do jejich oblíbeného by nešel. Ne, Bodie zjevně chtěl jednat na vlastní pěst. Nestál o jejich pomoc.
Doyle znovu pocítil hořkost. Bodie nestál o jeho pomoc. Jenže Doyle ho najít chtěl. I kdyby jen proto, aby se pohádali.
Kam? Kam by Bodie šel?
Doyle se zlobil sám na sebe. Měl by to vědět. Znal přece Bodieho ze všech nejlíp. Stačilo mu podívat se na něj a věděl, kdy ho něco trápí, kdy ho něco žere, kdy je šťastný, kdy smutný. Znal Bodieho líp než kteréhokoli jiného člověka na světě.
A najednou to věděl. Bylo to, jako když se dlouho díváte na abstraktní obraz a najednou v té zdánlivě nesmyslné změti uvidíte jasný vzorec, který se zčista jasna z obrazu vyloupne.
Ten starý nepoužívaný úkryt. Kde jen to bylo?!
Doyle vypnul vodu a vyletěl ze sprchy rovnou k vysílačce.
„4.5 pro centrálu. Potřebuju ihned zjistit adresu jednoho starého úkrytu – je to nějaký domek na okraji Londýna nebo tak něco.“

Dům vypadal opuštěně a dlouho nepoužívaný. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo v posledních hodinách byl.
Doyle se opřel do branky, ale zarezlé panty se odmítaly hnout. Přelezl tedy zeď. Nejdřív to vypadalo beznadějně, než si všiml, že tráva je místy polehlá. A když pak zahlédl na omítce krvavý otisk dlaně, věděl, že se nemýlil. A taky věděl, že Bodie je na tom špatně.
Dveře byly zamčené a klíč byl pryč. Naštěstí Doyle napadlo vzít si na ústředí náhradní klíče. Odemkl a vešel.
Bylo to tu stísněné a páchlo to tu zatuchlinou a trochu vlhkou plísní. Na stěně našel další krvavou stopu, v místě kde se Bodie opřel rukou o zeď.
V pokoji byl nepořádek. Na zemi se válely nějaké šaty a obsah lékárny byl roztahaný všude kolem. Taky tu bylo skoro všechno umazané od krve.
Bodie ležel na posteli. Byl nahý, deka z něj buď sklouzla nebo se v noci odkopal. Vypadal hrozně. Zjevně se pokusil si rány převázat, ale příliš se mu to nepodařilo. Zakrvácené obvazy mu ze zad sklouzly a odhalily spoustu stehů a rány v místech, kde se Bodiemu podařilo si stehy vyrvat.
„Bodie,“ zašeptal Doyle nakřáplým hlasem.
Přikryl Bodieho, protože tu bylo chladno, a sednul si na kraj postele. Položil mu ruku na tvář a nijak ho nepřekvapilo, že má Bodie horečku. Prohlédl mu záda a našel minimálně dvě místa, kde tušil ložiska hnisu. Bodie by potřeboval do nemocnice, aby mu rány znovu otevřeli, vyčistili a nasadili antibiotika. Mohl by ho tam hned teď odvézt.
Doyle váhal. Pokud Bodie riskoval zdraví a utekl v tomhle zuboženém stavu z nemocnice, nejspíš pro to měl nějaký důvod.
Bodie se pohnul a tiše zasténal.
Doyle nepochyboval o tom, že má bolesti a že usnul nejspíš vyčerpáním.
„Bodie,“ zašeptal, položil mu ruku na rameno a lehce s ním zatřásl. „No tak, zlato, prober se.“
Bodieho řasy se lehce zachvěly, ale oči neotevřel. Horečka ho držela pevně ve svých drápech.
Doyleovi nezbylo, než s ním zatřást pořádně.
„Bodie?“ oslovil ho měkce, když Bodie otevřel oči.
Chvíli trvalo, než ho Bodie vůbec vzal na vědomí a podíval se na něj.
Doyleovi se ten sklený pohled jeho očí nelíbil.
„Doyle?“ zašeptal Bodie sotva slyšitelně. „Co tu… co tu k sakru děláš?“
„Co asi,“ ušklíbl se Doyle. Byl rád, že Bodieho našel. Všechno ostatní se už vyřeší. „Zachraňuju ti zadek, jestli sis nevšiml. Jak ti je?“
„Nic moc,“ přiznal Bodie.
„Vypadáš na to,“ pokýval Doyle hlavou. „Musíš zpátky do nemocnice, hned,“ řekl rozhodně a chtěl vstát.
Bodie ho však chytil za paži s takovou silou, jakou by od něj Doyle v tomhle stavu nečekal.
Bodie ze sebe nedokázal vypravit slovo, ale jeho urputné vrtění hlavou bylo víc než výmluvné.
„Bodie, neblázni. Máš horečku, vyrvané stehy, hnisá ti to. Ty potřebuješ doktora! Ty… ty blázne paličatej!“
„Ne – mocnici ne,“ dostal ze sebe Bodie namáhavě. „Ne… nemocnici ne.“
„Kdo ti to udělal?“ zeptal se Doyle. „Bodie, která svině ti tohle udělala?!“
Bodie jen potřásl hlavou.
Doyle si povzdechl. Buď potáhne Bodieho proti jeho vůli do nemocnice a nebo… Doyle se rozhlédl po roztahaném obsahu lékárny.

Doyle vyndal poslední stehy a rána doslova pukla a vylil se z ní hnis. Setřel ho ručníkem a tampónem namočeným v dezinfekci ránu vyčistil.
Bodie zasykl, ale jinak držel.
„Takhle ti zůstanou pořádné jizvy,“ upozornil ho Doyle. „Nejsem žádný doktor.“
„To je jedno,“ zamumlal Bodie ho polštáře, do něhož měl zabořenou tvář.
„Pořád mi neřekneš, o co tu jde?“ zeptal se Doyle.
Bodie jen zavrtěl hlavou.
Doyle otevřel druhé místo, kde tušil hnis.
„Tak bys to aspoň měl říct Cowleymu, když mně nevěříš…“
„To není o víře,“ povzdechl si Bodie a trhl sebou, když mu Doyle čistil i druhou ránu dezinfekcí.
„Tak o čem?“ zeptal se Doyle.
„Prostě… to není tvůj boj, Rayi,“ řekl Bodie a po chvíli zaváhání dodal: „Nechci, aby tě kvůli mně zastřelili.“
Doyle se pousmál.
„Díky, že se tak staráš,“ odložil tampon a natáhl se pro připravenou jehlu. Ránu bylo potřeba sešít a anestetikum v lékárně bylo prošlé. „Připraven?“ zeptal se.
„Nikdy nebudu víc. Dělej,“ odpověděl Bodie.
Doyle ho musel obdivovat. Kromě občasného zasyknutí a toho, jak pevně svíral pravou rukou pelest, až mu zbělely klouby, to snášel naprosto klidně. Doyle to nechtěl protahovat, ale zase se snažil rány sešít co nejlépe.
Byla to celá věčnost, než Doyle skončil a obě znovu otevřené rány i místa, kde si Bodie vyrval nadměrnou námahou stehy sám, byla ošetřená. Doyle doufal, že teď Bodiemu trochu horečka opadne a nebude mu už tak zle.
Zatímco Bodie rozdýchával šití bez umrtvení, Doyle mu prohlédl ránu na noze.
„Neměl bys vůbec chodit,“ pokáral ho. „Jinak budeš zase krvácet.“
Doyleovi množství krve, které Bodie už ztratil dělalo starosti. Klidně by mohl vykrvácet. Doyle ránu vyčistil, i když to nebylo potřeba, a pečlivě ji převázal.
„Takže, co dál, kovboji?“ zeptal se a přikryl Bodieho dekou.
„Díky za všechno, Rayi, ale měl bys vypadnout,“ řekl Bodie tiše. Nechtěl, aby Doyle odešel. To, že se tu objevil – Bodiemu se úplně sevřelo srdce. Bylo to jako by přišel sám archanděl Gabriel, aby ho spasil. Jenže Doyle nebyl anděl. Byl člověk z masa a krve a Bodie ho nechtěl vystavovat riziku, pokud nemusel.
„Naser si,“ odpověděl Doyle. „To si fakt myslíš, že tě tu nechám v tomhle stavu? Za koho mě sakra máš, Bodie?!“
„A za koho máš ty mě! Že budu riskovat tvůj život?!“
„Nenechám tě skončit jako Martyho!“ prskl Doyle.
„Martyho?“ hlesl Bodie.
Doyle se zarazil. Vůbec si neuvědomil, že Bodie možná neví, co se stalo jeho kamarádovi.
„Doyle?!“ Bodie se zvedl, aby se mohl Doyleovi podívat do očí.
„Je mrtvý,“ řekl Doyle tiše.
„Jak?!“
Doyle mlčel. Nechtěl Bodiemu popisovat, jak Martyho umučili k smrti.
„Neměl lehkou smrt,“ řekl nakonec vyhýbavě.
Bodieho rysy ztvrdly. Doyle tenhle jeho výraz znal a věděl, že nevěstí nic dobrého.
„Bodie!“ Doyle mu sevřel rukama paže. „Nechci, abys skončil stejně. Dokážeš pochopit, že tě nechci…,“ Doyle nechal větu nedokončenou a pustil ho.
Oba se odmlčeli a hleděli jeden na druhého.
„Rayi.“
„Bodie.“
„Ty první,“ řekli oba současně.
A zase zavládlo ticho. Ve vzduchu mezi nimi viselo něco nevysloveného a oba se toho svým způsobem báli.
Bodiemu nikdy na nikom ještě nezáleželo tolik jako na Doyleovi.
Doyle nikdy k nikomu necítil něco tak intenzivního jako k Bodiemu.
„Myslím, že v tom stejně už jedeme spolu, poklade,“ řekl Doyle a pousmál se, aby trochu uvolnil napětí.
„Dobře,“ vzdal to Bodie. „Ale jestli se ti něco stane, zabiju tě.“
„Taky tě mám rád,“ zasmál se Doyle.
Bodie se na Doylea zadíval překvapivě vážně.
„Bodie?“ znejistěl Doyle.
„Nic, nic,“ pousmál se Bodie.
„Takže o co jde?“ zeptal se Doyle.
Bodie položil Doyleovi ruku na stehno, skoro jako by se od něj snažil načerpat síly. Jeho prsty tak zamyšleně přejížděly po látce džín.
Doyle přikryl Bodieho ruku svou a pohlédli si do očí.
Bodie uhnul pohledem jako první.
Doyle ho vzal za bradu a přiměl ho, aby se na něj znovu podíval. Pak mu přejel prstem po rozbitém dolním rtu. A stáhnul se.
Oba se nadechli, jako by měli celou tu dobu málo vzduchu a Doyle se trochu odtáhnul. Přesto to pořád cítili. To napětí.
Bodie se najednou cítil nepohodlně, když jediné, co zakrývalo jeho nahotu, byla tenká deka. A Doyle se z Bodieho nahoty cítil stejně podivně. Byl by raději, kdyby se Bodie obléknul, kdyby – kdyby neměl na dosah jeho hebkou kůži, jeho pevné tělo.
Doyle slezl z postele. Jeho žilami se rozlévala směs hrůzy a vzrušení.
„Asi bych ti měl sehnat něco na sebe,“ řekl Doyle chraplavě.
A napětí pominulo jako když praskne mýdlové bublina, jako by někdo otevřel okno a oni se nadechli studeného čerstvého vzduchu.
„A zbraň,“ připomněl Bodie.
Doyle přikývl a zamířil ke dveřím.
„Doyle.“
Doyle se zastavil, ale neotočil se. Měl strach z toho, co by Bodie mohl říct.
„Skříň v předsíni v mém bytě má dvojité dno. Přines mi odtamtud věci,“ požádal Bodie.
Doyleovi se úlevou z těch obyčejných slov div nepodlomila kolena.

Doyle bez skrupulí strhl policejní pásku, kterou byly dveře Bodieho bytu zapečetěné.
Dvojité dno ve skříni bylo velice pečlivě zamaskované a Doyleovi trvalo dobře čtvrt hodiny, než přišel na to, jak ho vyndat. Pod ním pak našel khaki tašku z nepromokavého materiálu. Byla docela těžká.
Doyle ji vyndal a chtěl jít, když si všiml lepenkové krabice. O té se Bodie nezmiňoval. Doyle zaváhal. Bodie neřekl, co přesně chce přinést. Řekl jen ‚věci‘. Doyle vyndal i krabici a vrátil dno na místo.
Tašku si hodil přes rameno a zvedl krabici. Taška mu však na rameni sklouzla níž a jak se Doyle pokusil posunout ji zpátky, krabici upustil.
Uvnitř byly pornočasopisy.
Doyle se pousmál. Jistě, taky jich pár měl, ale rozhodně je neschovával pod uvolněné prkno v ložnici. Každý chlap měl něco takového. Nikdy by si nepomyslel, že Bodie bude svoje porno schovávat. Ale třeba nechtěl, aby to našla jeho aktuální přítelkyně.
Doyle tašku položil na zem a kleknul si, aby časopisy posbíral a vrátil na místo. Když se ale lépe podíval, zjistil, že takovéhle časopisy každý chlap rozhodně nemá. Něco takového by Doyle taky schovával.
Na obálce toho, který Doyle zvedl, se rozvaloval odporně vymakaný chlap a předváděl svoje obří ztopořené péro.
Doyle polknul a prohrábl se pestrobarevnou hromádkou. Všechny byly takové. Pár jich bylo anglických, ale většina byla cizojazyčná. Doyle poznal němčinu, další dva jazyky mu nic neříkaly. Všechny vypadaly ohmataně, prohlíženě.
Rozhlédl se jako by se bál, že sem teď někdo vrazí a nachytá ho, a třesoucíma se rukama jeden časopis otevřel. Muži s muži – líbající se, hladící se a – Doyle na okamžik zadržel dech při pohledu na obrázek, kde jeden nadprůměrně vybavený chlap strkal ptáka jinému do zadku. Pod obrázkem byl dokonce detail jejich počínání.
Doyleovi vyschlo v krku. Nedokázal od té fotky odtrhnout oči a v předu v kalhotách cítil příjemný tlak.
Občas, opravdu jen občas, když byl sám a chtěl být sám a dělat věci, co všichni chlapi dělají, když chtějí být sami, tak opravdu občas listoval pornočasopisy a nedíval se na ženy, ale jeho oči klouzaly po mužských tělech těch, kteří je obšťastňovali. Vždycky to považoval za – neškodné, nepodstatné. Sex s ženami ho uspokojoval.
Doyle otočil stránku. Dva aktéři pokračovali v análním sexu. Doyle se cítil špinavý, zvrácený, ale hltal očima fotografie a pravá ruka mu sklouzla mezi nohy, aby přes džíny sevřela jeho napruženého ptáka.
Proč by měl mít Bodie schované něco takového?
Ale odpověď se nabízela sama.
Ne, to nebylo možné.
Bodie nemohl být.
Doyle časopis zavřel, posbíral zbytek a vrátil je do krabice.
Bodie nemohl být.
Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil.
Bodie nemohl být.
Vrátil krabici na místo a zvedl se.
Bodie nemohl být.
Určitě se pro to dá najít nějaké racionální vysvětlení. Třeba že si je u Bodieho kdysi schoval nějaký jeho známý.
Bodie prostě nemohl být.
Doyle si přejel rukou přes rozkrok. Jeho erekce přetrvávala. Potřeboval se uklidnit, uvolnit, udělat. Vešel do koupelny, rozepnul si džíny a stáhl si je níž. Pak si stáhl slipy a přejel si rukou po péru.
Bodie…
Zavřel oči a pokusil se představit si ho, jak leží v posteli, nohy má roztažené a honí si ho. Jak jeho ruka pevně sevřená kolem pulzující erekce klouže dolů a zase nahoru. Prsty se zastaví na citlivém žaludu a třou ho, aby pak sevřená pěst začala rychle…
Doyle zasténal a vystříkl. Pomalu se nadechl a otevřel oči.
Ne, Bodie nemohl být. To nedávalo smysl.
Doyle se upravil a utřel dlaždičky.
Pokud ale Bodie nebyl, čí pak byly ty časopisy? A co dělaly v Bodieho bytě?
Doyle vzal tašku a vyšel z bytu hlavu plnou nejrůznějších představ a zmatku.
Pokud by Bodie byl, měl by on, Doyle, u něj šanci?

Bodie spal, když se Doyle vrátil. Pořád ještě měl zvýšenou teplotu, ale horečka již ustoupila. Doyle položil tašku vedle stolu a zadíval se na Bodieho.
Vždycky si byl vědom Bodieho půvabů – jeho široká ramena, hrudník, svalnaté paže, rysy jeho tváře i oči, jeho úsměv a hlas. Každá ženská se za ním otočila. Mohl mít každou, kterou chtěl. A taky měl. Doyle to věděl. To nemohly být žádné platonické zastírací románky. Nemohly, protože Bodie na takové předstírání neměl povahu. Jeho ženy přitahovaly. Bodie nemohl být gay. Pro ty časopisy muselo existovat nějaké jiné vysvětlení.
Doyle si tiše povzdechl. Jeho vlastní vztahy se ženami byly – komplikované. Nepovažoval se za homosexuála. Ale faktem bylo, že hledal u žen a miloval na nich jiné věci, než křivky jejich těla. Kdyby si mohl svobodně vybrat, jestli půjde do postele s ženou nebo s Bodiem – no, jeho volba by byla jasná. Jenže takové věci se prostě nestávají. Ne v tomhle světě, a ne když jste policajt.
Doyle si znovu povzdechl a šel se podívat, co je tu k jídlu. Bodie se musel najíst. A Doyle měl už taky hlad.

Něco tu vonělo.
Bodie otevřel oči a nasál vůni. Teprve teď si uvědomil, jaký má hlad. Opatrně, aby si nevytrhl další stehy, se zvedl z postele. Nejdřív ale otevřel tašku, kterou Doyle přinesl. Vyndal černou bundu, maskáčované kalhoty, khaki tričko, ponožky, slipy a vojenské boty. Jako poslední vytáhl pistoli, tři plné zásobníky a ruličku bankovek, kterou si strčil do bundy. Natáhl si slipy a triko a šel do malé kuchyňky za Doylem.
„Lančmít?“ protáhl Bodie obličej. „To jsi nemohl cestou něco koupit?“
„Nejsi náhodou mlsnej?“ opáčil Doyle poněkud ostřeji než bylo nutné. Sklepl z pánvičky opečený lančmít na dva talíře a odnesl je na stůl.
„Nesledoval tě nikdo?“ zeptal se Bodie, když se dali do jídla.
„Ne,“ odpověděl Doyle úsečně.
„Udělal jsem ti snad něco?“
Doyle se na Bodieho zadíval a přiměl se pousmát.
„Promiň, já jen – radši jez,“ a pak místo, aby se sám najedl, pozoroval Bodieho, jak jí, jak drží vidličku, každičký pohyb, každičký záchvěv víček. Jak vlastně člověk pozná homosexuála?
„Co je?“ vzhlédl Bodie od jídla.
„Nic,“ sklopil Doyle oči ke svému talíři.
„Tak proč se na mě pořád tak díváš?“ vyzvídal Bodie.
„Zajímá mě, jak ti je,“ řekl Doyle a začal jíst.
„Už mi bylo i líp,“ ušklíbl se Bodie. „Ale už mi bylo i hůř. Jednou v Africe mi mačetou rozsekli nohu až na kost. A taková otevřená rána v africké džungli, to je pěkný svinstvo. Skoro jsem o tu nohu přišel, abys věděl, nebýt jedné velice šikovné sestřičky, která se o mě starala s náležitou péčí, jestli mi rozumíš,“ Bodie se zazubil.
„Kde máš jizvu?“ zeptal se Doyle lakonicky.
„Jizvu?“
„Jo, jizvu,“ přikývl Doyle. „Takový zranění přece muselo zanechat pořádnou jizvu.“
„Taky že jo, koukej,“ ukázal Bodie tenkou vybledlou jizvu na levém stehně. Kdyby Doyle nevěděl, na co se má dívat, ani by si jí nevšiml.
„Skoro přišel o nohu, jo?“ odfrkl si Doyle. „Pěkně kecáš.“
„Nekecám!“
„Kecáš! Jako vždycky,“ zachechtal se Doyle. Jistě, Bodie měl z džungle jizvy, nebylo jich moc, ale byly. Potíž byla s Bodiem v tom, že si k tomu, kde k nim přišel, vymýšlel pokaždé nové historky.
Bodie se začal culit. Byl to takový ten uličnický úsměv, když věděl, že byl nachytán.
„Jsem rád, že ti je líp,“ řekl Doyle. „Ale měli bychom tu ještě pár dní zůstat. Horečka se ti může ještě vrátit, ještě z toho pořád nejsi venku. A chodit taky pořádně nemůžeš.“
Bodieho úsměv zmizel stejně rychle jako se objevil.
„Zůstávat tu je riskantní. Možná tě nikdo nesledoval, ale mohli mě sledovat už když jsem sem šel. A nejspíš sledovali,“ řekl Bodie vážně. „Měli bychom odtud vypadnout co nejdřív. Nevím, kolik mi zbývá času.“
„Zbývá času?“ Doyle odložil vidličku. „Co kdybys mi konečně řekl, o co tu jde?“
Bodie se s pohledem upřeným do talíře nimral v masu.
„Nechal jsem Cowleymu vzkaz, že jedu sem,“ řekl Doyle.
Bodie prudce vzhlédl, pak odložil vidličku a vstal.
„Bodie!“
Bodie se začal oblékat.
„Co děláš?!“ Doyle chytil Bodieho za paži, ale Bodie se mu vysmekl.
„Nic nechápeš, tohle je můj boj,“ ucedil Bodie. „Musím pryč. Dřív než sem přijede Cowley s celou kavalérií.“
„Pryč? Kam?“ nechápal Doyle.
„Copak ti to ještě nedošlo?“ obořil se na něj Bodie najednou podrážděný. „Je to hra! Proto mě nezabili. To by bylo moc snadné.“
Bodie si zapnul pásek a opatrně se posadil, aby si obul boty.
„Je to hra a moje hlava je hlavní cena,“ zamumlal Bodie.
„A co chceš dělat? Vyřítíš se do ulic Londýna se samopalem v jedné ruce a granátometem v druhé?“ zeptal se Doyle ostře.
„I to je možnost,“ ušklíbl se Bodie a zasunul si vzadu za kalhoty pistoli.
„Ani nevíš, kde je hledat,“ namítl Doyle.
„Ne,“ připustil Bodie.
„Tak vidíš,“ Doyle doufal, že to Bodie vzdá, sedne si a začne se chovat rozumě.
„Nemusím je hledat, Rayi. Oni si najdou mne,“ Bodieho úsměv byl na Doyleův vkus až moc veselý.
Ozvalo se zapípání vysílačky v náprsní kapse Doyleovy bundy.
Doyle se pro ni natáhnul, ale Bodie byl překvapivě rychlejší. Vytáhl vysílačku a mrštil s ní proti zdi.
„Zbláznil ses?!“ rozkřikl se Doyle.
„Co myslíš, že se stane, když se do toho přimíchá CI5?“ zeptal se Bodie ostře.
„Jsou zákony, Bodie,“ hlesl Doyle. „Nemůžeš prostě chodit po městě a střílet lidi.“
„To nejsou lidi, Doyle,“ utrousil Bodie.
„Jestli to uděláš, Cowley z tebe stáhne kůži zaživa.“
„Někdo to už před několika dny zkusil,“ poznamenal Bodie. „Je čas, abych mu jeho laskavost oplatil.“
Doyle si vzal bundu.
„Tohle ti nedovolím, Bodie.“
Rána pažbou pistole přišla nečekaně a Doyle se po ní skácel k zemi.
„Promiň, lásko,“ řekl Bodie a svázal Doyleovi za zády ruce obvazem. „Já prostě nemůžu riskovat, že by se ti něco stalo. A musím to udělat. Nejen kvůli sobě, i kvůli Martymu.“
Udělal několik kroků ke dveřím, pak se zastavil a otočil se. Doyleovi z rány na spánku tekla krev. Musel to udělat. Neměl jinou možnost. Věděl, že má jen malou šanci vyhrát. Dost možná Doylea už nikdy neuvidí. Vrátil se a rychle ho políbil na rty.
„Odpusť mi to, Rayi,“ zašeptal a pak vyšel z domu, aniž by se jedinkrát otočil.

Kapitola třetí

„Doyle?“
Doyle otevřel oči. Ruce měl svázané za zády, ale právě mu je někdo uvolnil. Posadil se a promnul si zápěstí.
„Kde je?“ zeptal se Cowley.
„Copak já vím,“ odsekl Doyle. „Je jako posedlej!“
„Co hlava?“ zajímal se Murphy.
„Nebolí mě ani z poloviny tak, jak bude bolet Bodieho, až ho dostanu do rukou!“ zasyčel Doyle a vstal.
„Vzal si tvoje auto,“ informoval ho Cowley. „Je zjevné, že je rozhodnutý vyprovokovat konflikt.“
„Je rozhodnutý je pozabíjet. Je to nějaká nesmyslná věc cti nebo co,“ řekl mrzutě Doyle.
„Ne, žádná věc cti,“ zavrtěl Cowley hlavou. „Jde o obyčejné vyřizování starých účtů.“
„Vždyť ho mučili. A Martyho taky,“ namítl Doyle.
„Jistě,“ přikývl Cowley. „Zdá se, že si Bodie v Jordánsku udělal nepřátele, když tam společně s Marty Martellem prodávali zbraně.“
„Jaké nepřátele?“ Doylea zarazilo, že toho Cowley ví tolik.
„Bezejmenná skupina extrémistů, kterou lze najít v každé zemi. Tihle ale, jak se zdá, nabídli panu Martellovi a Bodiemu velice lukrativní obchod, který ovšem nejen že nebyl uskutečněn, jak bylo dohodnuto, ale navíc tahle skupina skončila po anonymním udání v jednom z nejtvrdších jordánských vězení. Před několika měsíci přeživší členy této skupiny propustili na svobodu.“
„A oni přiletěli do Anglie vyřídit si s Bodiem účty,“ dokončil Doyle. „Odkud tohle všechno víte?“
„Prohledali jsme byt pana Martella. Jak se zdá, byl to velice pečlivý až paranoidní člověk. Nahrával si všechny svoje hovory, zapisoval si všechno i sebemenší nepatrnost. Zjistili jsme, kdo mu volal, aby přijel do toho skladiště. Nevýznamný překupníček zbraní paběrkující ve stínu skutečně velkých ryb.“
„Zmáčkli jste ho?“
Cowley přikývl.
„Řekl nám toho dost. Je jich jedenáct a nezastaví se před ničím, aby Bodieho dostali. Takže musíme najít Bodieho dřív, než promění centrum Londýna ve válečnou zónu.“
„Proč?“ zeptal se Doyle. Měl na Bodieho vztek. Pomohl mu, staral se o něj, a ten zmrd ho omráčí a jde do toho sám. Tohle si parťáci přece nedělají!
„Doyle, oba víme, že Bodie je dobrý, je nejlepší, ale tihle chlapíci to myslí zatraceně vážně. Bodie není ve stavu, aby si mohl hrát na hrdinu.“
Doyle uhnul před Cowleyho pohledem.
„Jsi na něj naštvaný,“ odtušil Cowley. „Máš vztek. Ano, Bodie dokáže v lidech probouzet ty nejlepší pohnutky. Takže ho v tom necháš. To je přece fér, může si za to sám. My ho pak jen seškrábeme z londýnského chodníku. To je to, co chceš, Doyle?“
Doyle mlčel. Tohle slyšet nechtěl.
„Až bude po všem, a ty mu budeš stále chtít vyrazit zuby, beze všeho. Budeš mít možnost. Ale nejdřív chci ty Jordánce. Útok na jednoho z nás je útok na nás na všechny. S Bodiem si to pak vyřídím já sám osobně. Do té doby…“
„Pochopil jsem to, pane,“ zamumlal Doyle. „Bodie je přesvědčený, že ho sledují od začátku.“
„Tak to vidím i já, Doyle,“ souhlasil Cowley.
„Bodie se zřejmě někde ukáže a bude se je snažit vylákat,“ řekl Doyle.
„Dost možná, ale nejdřív bude shánět zbraň,“ řekl Cowley.
„Tu už má,“ povzdechl si Doyle.
Cowley tázavě pozvedl obočí.
„Požádal mě, abych mu přivezl něco z bytu. Mimo oblečení tam měl i pistoli,“ vysvětlil Doyle.
Murphy hvízdl, ale když ho Cowley zpražil pohledem, nasadil patřičně neutrální výraz.
„Tak na co čekáte?!“ obořil se na Doylea s Murphym. „Najděte ho a zastavte!“

Někde na půli cesty k Martyho bytu se na Bodieho pověsilo dost okatě auto. Proč by se taky snažili schovávat. Tahle hra měla jasná pravidla.
Bodie sešlápl plyn. Kořist a lovec – v téhle hře nikdy nebylo jasné, kdo je kdo.
Prosmekli se křižovatkou na červenou a jen o vlas nezpůsobili dopravní nehodu. Bodie musel uznat, že ten kdo řídí, je celkem dobrý. Ale ne dost. Navíc měl výhodu domácího hřiště. Vedl je tam, kde je chtěl mít, a oni ho následovali jako jehně na porážku.
Příval adrenalinu potlačil bolest.
Bodie získal náskok a ztratil se pronásledovatelům z dohledu. To ale nevadilo. Nebylo zde kam odbočit. Za zatáčkou strhl smykem auto napříč silnicí, vystoupil a zalehl do škarpy. Právě včas, protože se ze zatáčky vyřítilo auto pronásledovatelů. Když řidič zjistil, že má v cestě překážku, prudce strhl volant stranou a napálil to přímo do stromu.
Za jiných okolností by se Bodie rozběhl k autu, ale předchozí akrobatický výkon jeho zraněním příliš nesvědčil. Vstát mu chvíli trvalo. Nebylo ale kam spěchat. Řidič byl mrtvý a spolujezdec příliš otřesen, než aby se zmohl na odpor. Z řezné rány na čele mu tekla krev.
Bodie na něj namířil. Prst na spoušti se mu napjal.
Muž na něj klidně hleděl. Čekal na výstřel.
Bodieho prst se zachvěl a kohoutek zbraně se lehce pohnul.
Nevystřelil.
Vrátil se do auta a v přihrádce u spolujezdce našel pouta. Doyle sebou vždycky nějaká vozil. Policajtské návyky.
Přicvakl muže ke dveřím a vrátil se k autu, aby vysílačkou zavolal sanitku. Pak nasedl a odjel. Dva byli ze hry, zbývalo jich devět. Lov pokračoval.

„Jedno se ale musí nechat,“ ušklíbl se Murphy, když sledoval, jak policisté nakládají do auta Bodieho „úlovek“.
„Jo? A co?“ utrousil Doyle. Pořád ještě byl na Bodieho naštvaný.
„Je to machr. Dokážeš si představit sebe, jak si s prostřelenou nohou a zmasakrovanými zády vyřizuješ účty s bandou zabijáků?“
„Co chceš,“ zasyčel Doyle. „SAS – vždyť je to banda bláznů a zabijáků.“
„Nasral tě, co?“ pousmál se Murphy. „Dostal nás oba. Jako dva začátečníky.“
„Hraješ si na jeho obhájce nebo co?“ obořil se na něj Doyle.
„Ne, ani ne,“ zavrtěl Murphy hlavou. „Ale cos, Rayi, čekal? Že ho přiměješ, aby toho nechal? Nebo jsi chtěl do toho jít s ním? Je to Bodie, panebože, když si něco vezme do hlavy, tak se s tím prostě nedá nic dělat, jen mu jít z cesty.“

Bodie nezastavil před Martyho domem, ale o několik bloků dál. To, že první kolo vyhrál, nic neznamenalo. Potřeboval větší palebnou sílu a Marty měl vždycky doma pár kousků pro všechny případy.
Policejní páska na dveřích ho nijak neznepokojovala. Jestli byl Marty mrtvý, dalo se čekat, že sem přijdou. Bodie se nebál, že by poldové zbraně našli. Marty byl tak trochu paranoidní. Budou zatraceně dobře zamaskované. Jenže on věděl, co má hledat.
Bodie strhl pásku a otevřel vylomené dveře. Jak procházel bytem, otvíral všechny skříně a hledal cokoli podezřelého – především velkou skříň s překvapivě malým vnitřním prostorem. Našel ji v ložnici. Vyházel z ní šatstvo a přejel rukou po zadní stěně. Zdála se normální, ale Bodie věděl, že tu někde musí být mechanismus, který zadní stěnu otevře. Prostě musel. Strávil tím dobře půl hodinu, než to ve skříni cvaklo a deska se odsunula stranou. Bodie ani pořádně nevěděl, jak to dokázal.
V držácích tam bylo několik pistolí různých ráží a dvě útočné pušky M16. Bodie po jedné bez váhání sáhl. Zbraň byla již zjevně používaná a voněla strojním olejem. Marty věděl, jak udržovat zboží v dobrém stavu. Bodie ji rutině zkontroloval, trochu se mu se dvěma zlomenými prsty špatně držela, a chtěl se natáhnout po nábojích, když praskla okenní tabule a kousek od jeho hlavy se do dřeva zaryla kulka.
Bodie instinktivně zalehl a snažil se zjistit, kde se střelec nachází. Neviděl vůbec nic, za to ten parchant ho viděl velice dobře. Z koberce kousek od Bodieho vyrazil obláček kouře.
Bodie zaklel, popadl krabici s náboji a vrhl se za postel.
Do koberce zabušila dávka a zároveň jediný výstřel rozprskl lampičku na stolku.
Takže byli dva.
Bodie roztrhl obal munice, vyndal zásobník a začal ho ládovat, zatímco kulky cupovaly postel. Bodie nespěchal, počínal si chladnokrevně a metodicky cpal náboje do zásobníku. Pak zásobník zarazil do zbraně.
Tahle hra se dala hrát ve dvou.
Vykoukl přes okraj postele a nazdařbůh vystřelil. Okno se definitivně rozletělo pod deštěm kulek a vypadlo na ulici. Bodie přitom pohledem pátral po střelcích. Jednoho zahlédl na střeše protějšího domu a ten druhý určitě nebude daleko. Schoval se a znovu začal nabíjet. Bylo to zdlouhavé jen s jedním zásobníkem, ale nedalo se nic dělat.
I přes hvízdání střel, zaslechl Bodie dusot na schodech. Pak někdo rozrazil dveře. Takhle někam můžou vpadnout jen policajti.
Dveře ložnice se otevřely.
Prvnímu Bodie zachránil život tím, že se posunul a podkopl mu nohy. Vzápětí ho však pro jistotu omráčil pažbou zbraně. Poslední, co potřeboval byl nějaký zákona dbalý idiot. Druhý policista se rozkřepčil pod přívalem střel. Světle modrá košile mu zrudla a on padl jako podťatý na zem.
V té chvíli byl ale Bodie už v pohybu. Zatímco střelci dělali z policajta řešeto, Bodie se přesunul k oknu. Přitiskl se ke zdi a snažil se ovládnout bolest, která mu ostře vystřelovala z pravé nohy nahoru a ze zad do hrudi.
Zhluboka se nadechl, zatnul zuby a vyklonil se do okna. Pokropil dávkou místo, kde předtím zahlédl prvního střelce a znovu se schoval. Právě včas, protože roh zdi se rozprskl v přívalu kulek. Začal znovu nabíjet zásobník a přemítal, jak dlouho může trvat, než se sem sjedou všichni policajti z okolí.
Zvuk sirén mu dal odpověď téměř okamžitě. Teď už o tom určitě byla informována i CI5. Bodie vmáčkl do zásobníku poslední náboj, zarazil ho do zbraně a vyklonil se z okna.
Kulka mu hvízdla těsně kolem hlavy. Zmáčkl spoušť.
Střelec se chytil za hrudník a přepadl přes okraj střechy. Jeho puška s třesknutím dopadla na dlažbu.
Jen tak tak se Bodie stihl krýt před druhým střelcem. Někde v zadu v hlavě slyšel z minulosti hlas velícího důstojníka u SAS, jak mu jadrně nadává za tak mizerný výkon. Na druhou stranu s ohledem na to, že každý pohyb, každý nádech Bodieho pekelně bolel, to nebylo zase tak zlé.
Nemohl ale dál čekat. Musel odtud pryč, než ho poldové odříznou. Sevřel zbraň i balík s náboji a nepříliš povedeným parakotoulem se vrhl ke dveřím. Kulky mu byly v patách, ale dostal se do druhé místnosti dřív, než ho dostihly.
Dopadl těžce na záda a nedokázal se zvednout. Bylo to frustrující, ale bolest ho doslova paralyzovala. Nemohl se hnout, nemohl se pořádně nadechnout. Lapal po dechu a bolestí mu tekly slzy. Jen díky vědomí, že pokud se nezvedne, je mrtvý, se mu podařilo převrátit se na břicho. Ruce se mu nekontrolovatelně třásly, když se zvedal na všechny čtyři.
Místo aby šel dolů, kde by nejspíš narazil na obezřetně postupující policajty, vydal se nahoru na střechu. Zatínal zuby bolestí, ale nutil se jít dál.
Na střeše pak našel požární žebřík a spustil se po něm dolů na dvůr. Dokázal ještě odkulhat stranou za kontejnery mezi haldy starých krabic, než se mu polomily nohy a už nemohl dál. Kalhoty měl na stehně nasáklé krví a nepochyboval o tom, že si znovu vyrval několik stehů ze zad. Po tváři mu stékal ledový pot. Bylo mu zle. Skoro tak zle, jako když ho tehdy postřelili a on zůstal několik dní sám v africké džungli, než se mu podařilo dostat se do tábora. Jeho myšlenky se stočily k Doyleovi. Určitě ho už našli, určitě ho hledá a mohl jen doufat, že není moc naštvaný. Musel to ale udělat, to by snad Doyle mohl pochopit. Bodie se vmáčkl hlouběji mezi krabice. Zavřel oči. Co by dal za to, kdyby tu teď Doyle byl. Představil si opatrný, jemný dotek, se kterým mu ošetřoval rány, jeho péči a starostlivost.
Ne! Teď nesměl propadnout snění. Byl příliš unavený, snadno by usnul a mohl v noci promrznout. Přinutil se pohnout. Bolelo to, ale zdálo se, že poslední dny necítí nic jiného než bolest. Vybelhal se ze svého úkrytu a zamířil k autu.

Dva policisté naložili tělo zakryté červeným rubášem do sanitky.
Cowley se tvářil, jako by žvýkal šťovík.
„Je pořád krok před námi,“ zaklel Doyle. „Jen nechápu, jak tohle může ve stavu, v jakém je, vydržet. Každou chvíli se musí zhroutit! Šílenec!“
„Když se zastaví, zpomalí, zabijou ho,“ zamumlal Cowley. Svým způsobem Bodiemu rozuměl. „A když nezastaví, nezpomalí, zabije sám sebe. Nemá moc na výběr. Ale sakra tohle je Londýn, ne africká džungle! Střílet za bílého dne v centru! Zlámu mu obě ruce, až ho dostanu do ruky! Ale máš pravdu, Doyle, je o krok před námi. Takže je na čase, abychom se dostali před něj. Co ten muž, kterého jsme našli na místě té bouračky?“
„Á, pořád nic,“ povzdechl si Doyle. „Nemluví anglicky, my zase nemáme nikoho, kdo by uměl arabsky.“
„Hm, myslím, že si s ním trochu popovídám,“ rozhodl Cowley.
„Sjedeme s Murphym do toho skladiště, kde našli Bodieho auto,“ řekl Doyle. „Myslím, že je tam bude chtít vylákat.“
„Souhlasím,“ přikývl Cowley. „Ale nejdřív se jeďte domů vyspat.“
„To získá další náskok,“ namítl Doyle.
„Ne, jak jsi sám řekl, nemůže tohle tempo ve stavu, v jakém je, vydržet dlouho. Musí si odpočinout. Nejspíš někde přespí. Bude to stačit zítra ráno.“

Výhodou černé bundy a tmavých maskáčů bylo, že na nich krev nebyla tak vidět. V lékárně si koupil několik obvazů, dezinfekci a zaplatil si nocleh v jednom levném motelu.
Horká koupel ho sice lákala, ale to bylo to poslední, co potřeboval. Jen by začal víc krvácet. Přes stávající krví nasáklé obvazy na zádech si trochu nemotorně uvázal nové napuštěné dezinfekcí. Z nohy si obvazy sundal a dal nový. Pak se natáhl na postel. Potřeboval se nutně vyspat.

Doyleovi se podařilo usnout teprve k ránu a po půl láhvi skotské. Nevěděl, jestli se o Bodieho víc bojí nebo je na něj víc naštvaný.

Bodie se probudil pozdě odpoledne. Necítil se ani trochu odpočinutý a na okamžik se mu do mysli vloudila myšlenka jet na ústředí CI5. Jenže to by bylo k ničemu. Za prvé by vypadal jako zbabělec a za druhé jedině on mohl ty krysy vylákat z jejich děr. Musí ale předejít další přestřelce v ulicích.
Ztěžka se zvedl z postele. Vrátí se do skladiště, kam ho vylákali za Martym. To bude to pravé místo, kde s nimi zúčtovat.

Doyle seděl v autě a nuda odplavila poslední zbytky vzteku na Bodieho, který si ještě včera večer hýčkal.
„Opravdu si Cowley myslí, že se sem Bodie vrátí?“ zívl Murphy.
„Já si to myslím taky,“ odpověděl Doyle.
Murphy pochybovačně zabručel a s rukama založenýma na prsou se zavrtěl v sedačce a zavřel oči.
„Na tvém místě bych nespal, až sem Bodie dorazí, bude mít v patách smečku psů,“ poznamenal Doyle.
„Pokud sem vůbec dorazí. Proč by se Bodie vracel zrovna sem?“ odfrkl si Murphy.
„Proč ne?“ odpověděl Doyle otázkou.
Murphy pokrčil rameny.

V jistém slova smyslu to vycházelo báječně. Poměrně záhy se na něj pověsila tři auta a jindy nudný průjezd Londýnem rázem dostal pořádný říz.
Policie se pokusila zapojit do všeobecné zábavy, ale jen způsobovala chaos. Naneštěstí na rozdíl od Bodieho byli v autech pronásledovatelů vždy dva – jeden tedy mohl nerušeně střílet. Naštěstí to byli hlupáci. Ahmed si nikdy neuměl vybrat a vycvičit lidi. On by na jejich místě střílel na kola.
Za houkání policejních sirén a střelby se dostali až ke skladišti.
Bodie už téměř nevěřil, že se toho dožije. Poslední kulka mu proletěla těsně kolem hlavy a rozbila čelní sklo, které pohotově vyrazil, aby viděl na cestu.

„Zní to jako třetí světová,“ zamumlal Murphy, když vystupoval z auta.
„Hůř,“ zabručel Doyle. „Zní to jako Bodie.“

Kapitola čtvrtá

Vrata skladiště byla tentokrát zavřená, takže si Bodie udělal vlastní vchod. A zatímco se venku kočkovala policie s jeho pronásledovateli, vyšplhal se po žebříku na ochoz a splynul se stíny.
Střelba venku po chvíli ustala. Těžší kalibr Jordánců donutil policii k ústupu.
Bodie se opíral o stěnu a snažil se popadnout dech. Nejhorší bylo, že se mu třásly ruce.
Do skladiště vběhli dva muži.
Bodie propásl příležitost sejmout je u vchodu, protože se nemohl zvednout. Bylo k vzteku, jak ho pozvolna zrazovalo jeho vlastní tělo. Uvědomoval si, že se dostal na hranici svých možností.
Kroky pomalu obezřetně mířily k autu.
Bodie se posunul ke kraji. Položil pušku tiše na podlahu a sevřel ruce v pěsti, aby ovládl jejich třes. Pak pušku zvedl a zamířil.
„Bodie?!“
Bodieho prst na spoušti se napnul a lehce se o ni otřel, ale nezmáčkl.
„Bodie?!“
„Doyle,“ vydechl Bodie a klesl na podlahu ochozu.
„Bodie!“ Doyle si zastrčil pistoli za kalhoty a rozběhl se k nejbližšímu žebříku.
Murphy zůstal u auta a hlídal vchod.
Doyle se vyšvihl na ochoz a poklekl vedle Bodieho. Když se ho dotkl, ucítil lepkavé vlhko.
„Můj bože, Bodie, cos to udělal?!“ zaúpěl Doyle. Vypáčil Bodiemu z křečovitě sevřených rukou zbraň, hodil si ji přes rameno a obtočil si Bodieho ruku kolem krku.
„Zvládneš slézt po žebříku?“ zeptal se Doyle ustaraně.
Bodie přikývl.
Ve vyvrácených vratech se objevili první z Bodieho pronásledovatelů a Murphy se před jejich nepříjemně přesnou střelbou přikrčil za Bodieho autem.
Bodie se pokusil vyprostit z Doyleova sevření, ale Doyle ho odmítl pustit.
„Musíme mu pomoct!“ sykl Bodie.
Doyle ho přimáčkl zády ke stěně, až se Bodiemu tvář zkřivila bolestí.
„Ty zůstaneš tady a já pomůžu Murphymu, rozumíš Bodie? Rozumíš?!“
„Jo,“ hlesl Bodie slabě.
Doyle ho pustil a M16 si v jeho rukách vyžádala první oběť.
Bodie se pomalu sesunul po stěně na podlahu.
Murphy se zvedl a sejmul druhého Jordánce, bohužel nebyl dost rychlý a kulka ho zasáhla do ramene.
„Murphy!“ zakřičel Doyle a M16 znovu zarachotila.
Jordánci se stáhli.
Doyle se spustil po žebříku dolů a rychle přeběhl k Murphymu.
Bodie zůstal na ochozu.
Po ohlušující střelbě zavládlo zneklidňující ticho.
„Murphy?“ vyhrkl Doyle.
„To nic není,“ sykl Murphy a držel se za prostřelené rameno.
„Murphy?“ Bodie se spustil po žebříku dolů a dokulhal k nim.
„Vypadáš děsně,“ ušklíbl se Murphy.
„Ty nevypadáš o moc líp,“ vrátil mu to Bodie a vyndal z bundy balíček s náboji a začal nabíjet M16. „Jsou už jen čtyři, to zvládneme.“
„My možná,“ sjel ho Doyle pohledem. „Ale co ty?“
„O mě se nestarej, Doyle,“ odsekl Bodie.
„Hej, Bodie!“ ozval se hlas se silným přízvukem. „Jak dlouho se udržíš na nohu?! My máme čas, ale co ty?“
Bodie zarazil naplněný zásobník do pušky.
Doyle stiskl rty.
„Přivedl sis kamarády? Možná když nás hezky poprosí, dáme jim, co z tebe zbude, až s tebou Ahmed skončí! Nemůžeš vyhrát, Bodie!“
„Odkud tě znají?“ zeptal se Murphy, ale Bodieho pohled ho umlčel.
„Podtrhl je kdysi, když prodával zbraně tomu, kdo dal víc,“ řekl Doyle a očima provrtával Bodieho.
„Nic o tom nevíš, Doyle,“ zasyčel Bodie.
„Vím dost a Muprhy má právo vědět, proč nás kvůli tobě všechny zastřelí,“ prskl Doyle podrážděně. „Jen proto, že ty jsi příliš paličatý, příliš umíněný…“
Bodie na Doylea namířil pušku.
„No výborně, Bodie, teď ses vybarvil,“ zašeptal Doyle. „No jen do toho. Jsi stejný jako oni, Bodie!“
„Proč umírat zbytečně? Chceme jen Bodieho! Odhoďte zbraně a můžete jít!“ ozval se znovu ten hlas.
Doyle s Bodiem na sebe hleděli a Murphy těkal vyplašeně pohledem z jednoho na druhého. Pak Bodie sklonil zbraň a nakonec sklopil i oči.
Doyle potěžkal v ruce pistoli. Skoro to vypadalo, jako by uvažoval, že Bodieho zastřelí. Pak se z ničeho nic napřáhl a udeřil Bodieho pěstí do obličeje.
Bodiemu se spustila krev z nosu, ale jinak ani necekl.
„Tohle bylo naposledy, Bodie,“ řekl Doyle tiše. „Už nikdy, nikdy mě nenechávej vzadu a už nikdy, nikdy na mě nemiř, ty… ty pitomče. Copak jsi ještě nepochopil, že mi… nám na tobě záleží?!“
Murphy vydechl.
Doyle vytáhl kapesník a podal ho Bodiemu, aby si mohl utřít krev.
„Takže jsme si kvit?“ zeptal se Bodie.
„Ty jsi vážně vůl. Myslíš ty taky na něco jiného, než na nějaké pitomé vyrovnávání účtů?“ povzdechl si Doyle.
„Jsem jakej jsem,“ pokrčil Bodie rameny. „Jinej už nebudu. Jestli se ti to nelíbí…“
„Máš, Bodie, pět minut. Pak buď vylezeš, nebo si pro tebe dojdeme a postřílíme tebe i tvoje amanty. Takže bys je měl možná poprosit, aby tě na cestu do pekla naposledy vykouřili!“
Murphy vykulil oči.
„Jen se nás snaží vyprovokovat,“ zamumlal Bodie, ale Doyle si všiml, že se dívá stranou, jako by se jim nedokázal podívat do očí.
Jak se to říká? Na každém šprochu, pravdy je trochu? Co Jordánci o Bodiem věděli a Doyle ne? Nebo že by…
„Až sem vrazí, budeme mít jednu jedinou šanci,“ řekl Bodie.
„Snad nám bude štěstí přát,“ ušklíbl se Doyle. „Bodie, kdyby to nevyšlo – rád jsem tě poznal, ty mizernej irskej zkurvysynu.“
„Taky tě mám rád, Doyle,“ uculil se Bodie.
„Jen nebuďte sentimentální, hoši,“ zašklebil se Murphy.
Bodie mu vyťal políček.
„Kdy začal být takhle drzej?“ pousmál se.
Doyle pokrčil rameny.
„Asi na něj máš špatný vliv.“

Bodie se zadíval do hlavně a zadržel dech.
Takže takhle umře?
Třeskl výstřel a Bodie sebou trhl.
Muž se skácel k zemi.
„Bodie?!“ Doyle se k němu přibelhal. Držel se za bok. Na šatech se mu rozlévala v tom místě rudá skvrna. V druhé ruce svíral pistoli.
„Murphy?“ vypravil ze sebe Bodie s námahou.
Doyle si vedle něj kleknul.
„Žije, díky tobě,“ zamumlal a dotkl se prsty okraje rány v Bodieho hrudi. „Nevím, jestli máš tenhle týden takovou děsnou smůlu, a nebo takový děsný štěstí. Z nemocnice se nedostaneš hezkých pár týdnů.“
„Já jsem dobrej,“ zašeptal Bodie. „Jdi se podívat na Murphyho.“
Doyle přikývl a zvednul se.
Bodie ho nechal dojít až k Murphymu, pak se vydrápal na nejisté nohy a vyrazil k postřelenému Jordánci.
Muž ležel na zádech, oči vytřeštěné z pusy mu tekla krev a břicho měl jako řešeto.
Bodie vedle něj klesnul na kolena.
„Ahmed,“ zašeptal Bodie. „Řekni mi, kde je a já ti to ulehčím.“

Když zazněl výstřel, Doyle se prudce otočil.
Bodie klečel vedle toho těžce postřeleného Jordánce – ne neklečel, pomalu se skácel na bok. Pistole mu vypadla z ruky.
Z dálky sem doléhal zvuk policejní sirény a sanitky. Zásahová jednotka dorazila – sice pozdě, ale lepší něco než nic.
Doyle zadoufal, že už je konečně po všem.

Lékař zavřel kufřík a Doyle si opatrně natáhl tričko.
V sanitce na jednom lůžku ležel Murphy a na druhém Bodie, jeho křídově bílá tvář nevěstila nic dobrého. Doyle na okamžik zapřemýšlel, jestli by pro jistotu neměli Bodieho přivázat, ale pak si řekl, že ani Bodie už nemůže mít sílu ještě něco vyvádět.
Jeho vlastní vysílačka vzala za své, když se mu do boku zakousla kulka. Mimo jiné jí vděčil za to, že jeho zranění nebylo vážnější. Půjčil si tedy Murphyho.
„4.5 pro Alpha Charlie.“
„Mluv, Doyle,“ ozval se Cowleyho hlas.
„Šest mrtvých Jordánců, jeden zdecimovaný Bodie, Murphy to koupil do ramene a do břicha a já do boku.“
„Dobře, zůstaň s nimi, 4.5, a dohlédni, aby Bodie znovu neutekl.“
„Ten myslím nikam hodně dlouho nepůjde. Doktor o jeho stavu prohlásil, že je katastrofální.“
„Přesto na něj dohlédni, ještě to zdaleka neskončilo. Za vším stojí muž jménem Ahmed Abd-al-Malik. Jedeme pro něj a dokud ho nebudeme mít bezpečně pod zámkem, chci, aby na Bodieho někdo dohlédl.“

Kapitola pátá

Bodie otevřel oči. Pach dezinfekce ho nenechával na pochybách, že je zpátky v nemocnici, ale zvuky, které sem tlumeně doléhaly, byly jiné.
Rovněž v nemocnicích nebývají mříže.
Stráž odemkla dveře a vpustila do Bodieho pokoje lékaře.
„Vězeňská nemocnice?!“ zděsil se Bodie.
„Jsem rád, že se již cítíte lépe, pane Bodie,“ usmál se lékař. „Hojí se to celkem dobře, bohužel vaše neuvážené počínání vedlo k ošklivému jizvení tkáně. Ale dnešní plastická chirurgie dovede hotové zázraky.“
„Co dělám ve vězeňské nemocnici?!“ vyhrkl Bodie.
Lékař se znovu tak shovívavě usmál a řekl: „Přece se léčíte, pane Bodie, léčíte se u nás.“

„No to víš, Cow rozhodně není potěšený tím, co jsi udělal,“ pokrčil Doyle rameny.
„Ale zavřít mě?!“ nemohl Bodie uvěřit. „To je trochu – trochu moc ne?“
„Jak já to vidím, můžeš být rád, že si z tvojí kůže neudělal předložku do kanceláře,“ ušklíbl se Doyle.
„A z čeho jsem obviněn?“ zeptal se Bodie a odstrčil hroznové víno, které mu Doyle do nemocnice přinesl.
„No, je toho dost. Porušení subordinace, nedodržení rozkazů, opuštění nemocnice bez dovolení, neoprávněné ozbrojování, ničení veřejného majetku, ohrožování veřejné bezpečnosti,“ vypočítával Doyle na prstech ruky.
„Jo, jo, dobře pochopil jsem,“ zarazil ho Bodie. „Ale přece mě Cowley nemůže nechat zavřít!“
„Řeknu ti to takhle, je jen málo věcí, které s tebou Cowley nemůže udělat, hochu. Ale neber to tak tragicky, dostaneš tak maximálně dva, tři roky,“ usmál se Doyle.
„Tobě to přijde k smíchu?!“ zamračil se Bodie.
„Podle mě z toho vyvázneš ještě celkem dobře,“ pokrčil Doyle rameny.
„Co Murphy?“ zeptal se Bodie zkroušeně.
„Už ho pustili z nemocnice, chodí na rehabilitace a prý je ochoten svědčit v tvůj prospěch. Dosvědčí, že šlo o pominutí smyslů.“
„Cože?! Jako že jsem blázen?!“ zděsil se Bodie.
„Třeba tě dostaneme ven na podmínku, když se budeš zářivě usmívat,“ zašklebil se Doyle.
„No, jen se bavte na cizí účet,“ povzdechl si Bodie.
„Hele,“ Doyle se k němu naklonil. „Můžeš si za to sám.“
„Jo, já vím,“ povzdechl si Bodie. „Jen jsem si nemyslel, že Cowley zajde až takhle daleko.“
„Co se divíš, nasral jsi ho. Po pravdě jsi nasral spoustu lidí, Bodie.“
„Budeš za mnou chodit do basy?“ zeptal se Bodie trpce.
„To si piš,“ usmál se Doyle a zvedl se k odchodu. „Přinesu ti buchty a ty tvoje časopisy.“
Bodie překvapeně vzhlédl.
„Jaké časopisy?“
„No ty, co máš schované v té skříni pod tím dvojitým dnem,“ mrkl na něj Doyle a vypadl z pokoje dřív, než se Bodie zmohl na odpověď.

„Jak mu je?“ zeptal se Cowley.
„Bodie je jako kočka, má devět životů. Doktor říká, že se uzdravuje rychle,“ odpověděl Doyle. „Zůstanou mu jizvy a trochu vyjde z kondice, ale nic vážného.“
„To je dobře. Dva týdny výcviku u armády by ho mělo zase dostat do formy,“ zabručel Cowley.
„Pane, víte,“ osmělil se Doyle. „Říkal jsem si, jestli to není tvrdé – to s tím zatčením a tak. Vypadal posledně dost deprimovaně.“
„Jen ho nech. To je přesně to, co Bodie potřebuje, vydusit ve vlastní šťávě.“
„Ano, pane,“ zamumlal Doyle.
„Doufám, že až Bodieho propustí z nemocnice, budete ty i Murphy připraveni na výcvik,“ pousmál se Cowley.
„Výcvik?“
„No jistě, postřelený, zmlácený a dokázal nejen zlikvidovat devět ozbrojených chlapů…“
„Šest s naší pomocí, pane,“ připomněl Doyle.
„Nejen devět ozbrojených chlapů, ale navíc dva agenty CI5. To je povážlivé, Doyle. Proto očekávám, že se k Bodiemu při jeho rekonvalescenčním výcviku připojíte – ty a Murphy.“
„Ano, pane,“ řekl Doyle a tvářil se poněkud kysele.
„A Doyle, pokud budou na Bodieho nějaké stížnosti, budete tam o týden déle,“ usmál se Cowley poťouchle.

Doyleovi bylo Bodieho skoro líto, když ho viděl vycházet z budovy vězeňské nemocnice jako zmoklou slepici.
Jeho zmatený výraz, když na něj Doyle zamával od vrátnice, stál za to.
„Uniklo mi něco?“ zeptal se Bodie podezřívavě.
„Ne, proč?“ zakřenil se Doyle.
„Byla to bouda!“ pochopil Bodie. „Celou tu dobu jste to na mě s Cowleym hráli!“
„Jo,“ rozesmál se Doyle. „Tak nasedej, hodím tě domů.“
„To je neuvěřitelný!“ mrmlal Bodie, když si dával tašku do kufru. „Nezakazuje to náhodou ženevská dohoda?“
„Sedej,“ chechtal se Doyle. „Cowley chtěl, abys dostal lekci.“
„Málem jsem se tam z toho zbláznil!“ vztekal se Bodie. „Tos mi nemohl aspoň něco naznačit? To jsi kamarád?!“
„Najednou jsem kamarád. Ale když jsem ti říkal, že do toho jdu s tebou, praštil jsi mě do hlavy,“ vyčetl mu Doyle, ale úsměv z jeho tváře nezmizel.
„Musel jsem,“ řekl Bodie. „Nechtěl jsem… tě do toho tahat.“
„Jo, já vím, to jsem už slyšel,“ odbyl ho Doyle.
Na dlouho se oba odmlčeli.
Bodie se snažil strávit, že si z něj celou dobu dělali blázny, když mu tvrdili, že ho Cowley nechá zavřít do vězení.
Doyle trochu nervózně čekal, jestli přijde řeč na to, co naznačil, když se s Bodiem viděl naposledy. Zdálo se ovšem, že Bodie o tom sám od sebe nezačne. A Doyle nevěděl, jak na to přivést řeč.
Ticho vydrželo až před dům, v němž Bodie bydlel.
„No, tak díky za odvoz,“ řekl Bodie a chtěl vystoupit.
„Bodie,“ zarazil ho Doyle. „Já… no, napadlo mě…,“ ošil se. „Jestli bys mi třeba nepůjčil… no, něco na čtení.“ Připadal si hloupě.
„Na čtení?“ nechápal Bodie.
„Třeba… nějaký… no, časopis?“ Doyle cítil, jak rudne.
Bodie se viditelně zarazil.
„A… ty bys… chtěl?“ zeptal se opatrně.
Doyle nepatrně přikývl.
Přes Bodieho rty přeběhl úsměv.
„Tak pojď nahoru.“

Doyle se cítil poněkud nesvůj, když se za nimi zavřely dveře Bodieho bytu.
Bodie ale působil uvolněně. Nechal tašku ležet v předsíni a přiblížil se k Doyleovi.
„Možná bys raději něco jiného,“ zašeptal mu do ucha a položil mu ruku na zadek.
Doyle polknul. Ještě před chvíli si byl zcela jist, že to chce, teď se cítil – loveně.
„Asi bych měl jít,“ zamumlal Doyle a uhnul pohledem.
Bodieho jeho nečekaná změna názoru zmátla.
„Doyle?“ chytil ho za paži. „Tys nikdy…?“ nechal větu vyznít do ztracena.
Doyle mlčel a to samo o sobě bylo dostatečnou odpovědí.
„Promiň, vůbec mě to nenapadlo,“ omluvil se Bodie. „Jdu na to rychle?“
Doyle si olízl rty.
„Jak dlouho – často… no, však víš?“ vypravil ze sebe.
Bodie pokrčil rameny.
„Dlouho, podle chuti,“ pousmál se. „Nikdy by mě ale nenapadlo, že ty…“
„Já?“ užasl Doyle. „Do tebe bych to nikdy neřekl.“
Bodie se jen uculil.
„Jestli chceš, můžeš si tu krabici půjčit.“
„No, díky,“ pousmál se Doyle. „Dáš mi k tomu i návod k použití?“
Jejich pohledy se setkaly.
„Stačí říct, Rayi, stačí říct,“ usmál se Bodie a zabořil prsty pravé ruky Doyleovi do vlasů a přitáhl si ho. „Krok první – polibek,“ zašeptal Bodie a otřel se rty o Doyleova ústa.
Doyle pootevřel rty.
„Nejdřív letmo, laškovně,“ šeptal Bodie. „Pak drsně, divoce,“ a hladově Doylea políbil.
Nebylo to jako líbat se se ženou. Bylo to živočišnější, agresivnější. Se ženou by se nikdy takhle nelíbal. Na ženu vždycky bral ohled, ale Bodie ho přímo vybízel k tomu být agresivní.
„Co je krok dva?“ vydechl, když se jejich rty oddělily.
„Svlékání,“ dýchl mu Bodie na krk.
Doyle se zachvěl, když ucítil jeho rty na krku a pak lehký stisk zubů. Najednou byly Bodieho ruce všude. Klouzaly mu po těle, zajely pod tričko a když se mu Bodieho ruka přitiskla mezi nohy, zalapal po dechu. Tohle nebyly žádné opatrné doteky ženy, Bodie jednal cílevědomě. Doyle byl až zaskočený tím, jak Bodie věděl, co je příjemné. Jistě, kdo jiný by měl vědět lépe, jak se dotýkat mužského těla, než jiný muž. Přesto to bylo tak nečekané, tak překvapující.
Doyle zasténal a přirazil proti Bodieho ruce.
„Máš toho na sobě moc, Rayi,“ zapředl Bodie a začal Doyleovi rozepínat košili. Přejel mu dlaní po chlupaté hrudi a jemně zmáčkl bradavku.
Doyle vzdychl a jeho rty našly Bodieho krk. Jemně ho líbal, kousal a olizoval hebkou kůži. Cítil na jazyku Bodieho slaný pot.
Bodie zasténal, stáhl Doyleovi košili a dal se do rozepínání jeho džín.
Doyle vklouzl rukama pod Bodieho rolák a přejel mu rukama po zádech. Pod prsty cítil kůži zhrublou jizvami, které mu zůstaly.
„Postel?“ hlesl Doyle téměř bez dechu.
Bodie zavrněl a začal Doylea posouvat ke dveřím do ložnice.
Doyle po cestě vyhrnul Bodiemu rolák a s Bodieho pomocí mu ho přetáhl přes hlavu a pohodil na zem.
Bodie klesl na postel a stáhl Doylea s sebou.
„Bodie,“ odtáhl se Doyle trochu. „Mám jednu podmínku.“
„Kondomy mám,“ ujistil ho Bodie.
Doyle se zarazil. Kondom by asi byl vhodný – kvůli hygieně.
„Dobře, mám dvě podmínky,“ pousmál se. „Odmítám být v jedné posteli s touhle chlupatou hrůzou,“ odstrčil bílou chlupatou deku.
„Tsss,“ zašklebil se Bodie, nicméně shodil deku na zem.
Bodie stáhl Doyleovi kalhoty a sám si sundal ty svoje.
Doyle přejel prsty po Bodieho jizvě na stehně. Byla ještě čerstvá, zarudlá, teprve nedávno zhojená.
Doyle zakňučel, když Bodieho jazyk obkroužil jednu jeho bradavku a lehce do ní kousl.
„Nadzvedni se,“ šeptl Bodie a když Doyle nadzvedl boky, stáhl mu slipy.
Doyle se cítil podivně zranitelně, když teď ležel s Bodiem v posteli nahý a vzrušený.
Bodie se svlékl a Doyle nedokázal odolat, aby si ho neprohlížel. Vysoký, svalnatý, čerstvé jizvy po nedávných zraněních – a jeho vzrušený penis přitahoval Doyleův pohled, až se styděl, jak na něj čumí.
Bodie se samolibě usmál, když si uvědomil, jak na něj Doyle hledí. Klekl si s roztaženýma nohama a přejel si po péru.
Doyle si olízl rty.
„Krok tři?“ vypravil ze sebe Doyle chraplavě.
Bodie ho umlčel polibkem. Jejich těla se propletla.
„Poprvé bys měl být nahoře,“ zašeptal mu Bodie do ucha. „Není se čeho bát, věř mi.“
„Věřím,“ vydechl Doyle.
Bodie se natáhl do nočního stolku pro kondom a nasadil ho Doyleovi. Pak si klekl na všechny čtyři s nohama široce od sebe.
Doyle si za Bodieho kleknul a přejel mu rukama po zjizvených zádech. Čas je možná ještě zahladí, ale navždy mu zůstanou. Doyleovi přišly zvláštním způsobem sexy. Pohladil jeho boky, sklouzl rukou na pevné břicho a sevřel v dlani Bodieho vzrušený penis. Zvuk, který Bodie vydal, byl fantastický.
Doyle přejel Bodiemu špičkou penisu v rýze mezi půlkami.
„Pojď, Rayi,“ zaprosil Bodie.
Doyle roztřeseně přitlačil na Bodieho anál.
Bodie vzdychl, maximálně se uvolnil a se zavřenýma očima si vychutnával, jak ho Doyleův penis roztahuje a vyplňuje.
Doyle zasténal. Byl to úžasný pocit. Tak těsné, tak horké. Úplně ztratil hlavu a přirazil do Bodieho zadnice, až se v něm rázem ocitl až po kořen. Teprve až pak ho napadlo, jestli Bodiemu neublížil.
Bodie ale nevypadal, že by mu to ublížilo. Zasténal a prohnul se v zádech jako kočka. Pak se nahnul dopředu, sklouzl z Doyleova ptáka a vzápětí proti němu přirazil.
Doyle sevřel Bodieho boky a převzal kontrolu nad situací.
„Do toho, ty ďáblíku,“ vydechl Bodie a Doyle ho potrestal sérií tvrdých, nevybíravých přírazů.
„Hmmm,“ zapředl Bodie spokojeně a jednou rukou si sevřel ptáka a začal si ho třít.
Doyle ho praštil přes ruku.
„Já tě udělám,“ pošeptal mu do ucha. „Jen já.“
„Tak přitlač,“ zasténal Bodie. „Já nejsem ze skla.“
Doyle mu vyhověl, ostatně se držel zpátky jen s vypětím všech sil. Začal přirážet rychleji, drsněji a Bodie pokaždé, když se do něj ponořil, vydával neuvěřitelné zvuky rozkoše.
Doyle sevřel Bodieho boky ještě pevněji a se zaskučením dosáhl vyvrcholení. Pak zajel Bodiemu mezi nohy, aby ho udělal, ale zjistil, že už není potřeba. Usmál se, přidržel kondom a vytáhl svého vadnoucího ptáka z Bodieho zadku. Stáhnul si špinavý kondom a zrozpačitěl nad tím, kam ho má zahodit.
„Hoď ho na zem,“ protáhl se Bodie na posteli.
Doyle poněkud nejistě poslechl a Bodie ho stáhnul k sobě.
Byli zpocení a příjemně unavení.
Bodie si položil hlavu na Doyleovu chlupatou hruď a naslouchal pomalému tlukotu jeho srdce. Doyle Bodieho zamyšleně hladil po zjizvených zádech.
„Takže?“ zamumlal Bodie.
„Takže co?“
„No, jaké jsou dojmy?“ zvedl Bodie hlavu a usmál se na Doylea.
Doyle se jen usmál.
„Pořád ještě chceš půjčit ty časopisy?“ rýpl si Bodie. „Nebo bys raději – hm, posunul naše přátelství někam dál?“
„Nech si zajít chuť, za dva dny nás Cowley požene na to cvičení. Tam moc času na špásování nebude.“
„Tsss, civilisto,“ odfrkl si Bodie. „To ještě uvidíš, kolik času a příležitosti tam bude.“
„Mimochodem už to víš?“
Bodie pozvedl tázavě obočí.
„Že když nebudeš sekat dobrotu, tak tam zkysneme o týden déle! Murphy na tebe nadává, kudy chodí.“
Bodie se převalil na záda a opřel se o Doylea.
„A ty?“
„Co?“
„Pořád jsi naštvaný?“
„Vypadalo to před chvílí, že jsem naštvaný?“ ušklíbl se Doyle.
Bodie se usmál.
„Možná nebudeš nakonec proti, když tam, jak jsi řekl, zkysneme o týden déle.“
„Ty jsi prostě nenapravitelný, Bodie,“ zasmál se Doyle.
Bodie se otočil a políbil ho.
„To je jen jedna z mých lepších vlastností. Počkej, až poznáš ty ostatní.“

Konec

Poznámky:
1) Polib mi prdel
2) anglická zkratka pro Interpol

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský