Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/Raymond Doyle
Shrnutí: Nikoli rozum, ale strach je skutečným pánem našich činů, neboť nás dokáže přimět udělat věci, které rozum nemůže nikdy obhájit.
Poznámka: Dopsáno srpen 2010

Mám strach, Bodie

Bodie se ponořil do vany až po okraj plné horké vody, aby si spláchl šampon z vlasů. Vzduch v koupelně připomínal saunu a kůže mu připadala citlivější na dotek.
Pohodlně se opřel, trochu vody vyšplíchlo na podlahu, a přejel si dlaní s doširoka roztaženými prsty po břiše od pupíku vzhůru. Přivřel oči a sklouzl rukou dolů mezi stehna, jež roztáhl nakolik to ve vaně šlo.
Nejdřív si prohrábl ochlupení a jen zlehka přejel po kořeni svého zatím ještě ochablého ptáka, aby protáhl tu chvíli očekávání, než se ho dotkl. Hladil ho, pohrával si s ním, laskal a třel. Pomalu stahoval předkožku a díval se, jak se objevuje růžový žalud.
Dech mu začínal těžknout a pod prsty cítil, jak se mu pták nalévá krví, tuhne a zvětšuje se. Zatahal se za šourek, promnul si kulky a jakoby náhodou ukazováčkem zavadil o svraštělý anál. Několikrát po něm přejel. Horká voda svaly krásně zvláčněla a uvolnila a Bodie se ostře nadechl, když prst zajel lehce dovnitř. Zatlačil proti němu a přidal druhý. Horká koupel byl nejlepší a nejrychlejší způsob, jak zadek pěkně uvolnit. Po těle mu přeběhl ten známý elektrizující pocit vzrušení a touhy. Pohyboval prsty sem a tam a šukal se jimi. Voda kvůli jeho rychlým horečným pohybům šplíchala z přeplněné vany ven. V koupelně jako by se ještě oteplilo. Položil si jednu nohu na okraj vany, aby měl lepší přístup.
Prsty mu už ale nestačily, a tak nahmatal na vaně deodorant. Nikdy ho nepoužil, protože odporně smrděl. Měl jiné, lepší. Nikdy ho ovšem taky nevyhodil. Koupil ho a nechával na vaně, protože měl ten správný tvar a velikost. Při bližším zkoumání bylo patrné, že sprej je potažený kondomem, jehož přečnívající konec byl ustřižený, aby dokonale splynul s povrchem. Deodorant zajel hladce do jeho díry a Bodie zasténal rozkoší z pocitu roztažení a naplnění a začal jím pohybovat sem a tam. Musel být opatrný, pokud se nechtěl stát součástí historek známých lékařů o tom, co nejzajímavějšího vytáhli z lidských tělesných otvorů.
Vzrušení rychle dostoupilo bodu, z něhož není návratu, a Bodie se zasténáním vyvrcholil. Z jeho měkkého penisu spočívajícího mu na břiše a lehce nadnášeného vodou vystříklo sperma. Vždycky si přál, aby přitom byl tvrdý jako v pornofilmech, ale za celý svůj život potkal jen dva chlapy, kterým při análním sexu erekce neopadla. Filmy prostě lžou.
Nechal deodorant vyklouznout ven a vylezl z vany. Vypustil vodu, spláchl nečistoty a osprchoval se. Deodorant postavil na jeho místo za šampon a sprchový gel, aby nebyl tak na očích.
Mnohokrát už přemýšlel o tom, že by si pořídil opravdové dildo. Bylo by to rozhodně lepší, pohodlnější a bezpečnější. Jenže nutnost skrývat ho před holkama, riziko, že by ho někdo našel, jakkoli to bylo nepravděpodobné, ho od toho vždycky odradilo.
Omotal si ručník kolem pasu a otřásl se, když otevřel dveře, jak mu po vypářené koupelně přišel vzduch v bytě studený.
Cítil to už dobře dva týdny – ten neklid, touhu a hlad, které nemohla utišit žádná žena. Posledních čtrnáct dní ho víc zajímal Doyleův zadek a slibně naditý poklopec džín než vnadné ženské křivky.
Včera skoro celý den prospal, aby dohnal ty čtyři předchozí dny, kdy si s Doylem stihli tak nanejvýš hodinu zdřímnout na sedadle v autě. Protože když je krize, musí se jet na doraz, ať to stojí, co to stojí, a někdy i ještě o trochu víc. Pak ale vždycky dostali volno. Období klidu se u CI5 nepravidelně střídala s různě dlouhými obdobími, kdy jeden nevěděl, co dřív, a spánek i jídlo musely počkat. Nestěžoval si. Bylo to rozhodně o dost lepší než u SAS, kde se občas bál, že z těch věčných cvičení zblbne. V dobách míru to holt mají jednotky určené pro válku těžké. Nebylo divu, že se SAS snažila zahrnout do svého pole působnosti i boj s terorismem.
Včera dobíjel baterky.
Dneska jdou s Doylem na pivo.
Ale zítra…
Bodie se uculil.

*****

Byl to malý podnik až prakticky na druhé straně Londýna. Zvenčí nic nenasvědčovalo, co je ve skutečnosti zač. Trvalo mu dlouho, než ho našel, a plně vyhovoval jeho potřebám. Velké podniky přitahovaly nežádoucí pozornost. Tenhle byl diskrétní, a to bylo důležité. Pád do propasti mohl být pěkně dlouhý i pro někoho, kdo se příliš nestaral o kariéru.
Někdo jako on najde práci vždycky, protože všechny vlády dělají věci, které slušná vláda dělat přece nemůže, a proto budou vždycky potřebovat někoho, kdo za ně tu špinavou práci vykoná.
Jenže momentálně Bodiemu vyhovoval jeho současný způsob života, a proto se maximálně snažil, aby ho nic nenarušilo. Kdo ví, možná že na zelené peklo nějaké bohem i lidmi zapomenuté džungle začínal být už starý.
Kdykoli sem přišel, bylo tu jen pár zákazníků, a tohle místo mělo atmosféru. Všichni tady měli společné tajemství, a to z nich dělalo takovou jednu velkou šťastnou rodinku.
Posadil se k baru a usmál se na mladičkého barmana. Tričko bez rukávů odhalovalo svalnaté paže. Co chvíli si odhrnoval z čela neposedný pramen hnědých vlasů. Oříškově hnědé oči měly uličnickou jiskru a na rtech mu pohrával laškovný úsměv.
„Co to bude?“ opřel se o barový pult naproti němu.
„Máte něco na potenci?“ uculil se Bodie.
„Šikovné ruce,“ usmál se mladík laškovně a Bodieho úsměv se prohloubil. „Na koktejly,“ dodal barman uličnicky.
„Jak jinak,“ přisvědčil Bodie a vychutnával si to elektrizující napětí mezi nimi. „Ale noc je ještě mladá. Myslím, že začnu skotskou. I když na nějaké ty koktejly určitě dojde,“ mrkl na mladíka.

Tohle by v Capri nešlo, pomyslel si Bodie usazený na místě spolujezdce, když bezděčně třel toho macatého ptáka, který tu poskakoval, jak mu Richie opírající se rukama o střechu rajtoval na klíně.
Sex v autě měl spoustu nevýhod, ale ta chuť zakázaného ovoce, to riziko, za to stálo. A navíc musel na Richieho čekat dokud bar nezavřel a pokud se chtěl stihnout vrátit tak, aby se na zítra do práce ještě trochu vyspal, nemohli ztrácet čas hledáním motelu.
Bodie zasténal, jak ho ta těsná zadnice svírala, pohlcovala a masírovala. Vklouzl mu rukama pod tričko a hladil ho po těle. Našel jeho ztvrdlé bradavky a stiskl je. Richie zasykl a sklonil se, aby vtiskl Bodiemu na rty mokrou pusu. Nechal si jeho jazyk vklouznout do úst a polibek postupně přerostl v hladové, vášnivé líbání. Richie ještě zrychlil svoje pohyby a Bodiemu se stáhly koule, zacukalo ve slabinách a s trhnutím přerušil polibek. Se zasténáním vyvrcholil. Jeho ruka na Richieho péru se zastavila, dokud znovu nepopadl dech. Pak ho zručně a rychle udělal. Sperma zachytil do předem připraveného papírového ubrousku. Nestál o to, aby musel před vrácením auta do garáží CI5 pucovat potahy, nebo hůř aby to odnesl jeho rolák.
Richie se obratně přesunul na zadní sedadlo a Bodie se zapnul a posunul zpátky na místo řidiče. Urovnal si v kalhotách ještě citlivého, pulzujícího ptáka a natočil zpětné zrcátko tak, aby viděl dozadu na Richieho. Kluk s oblékáním nespěchal, a tak se mu na toho polonahého Adonise naskýtal velice příjemný pohled.
Ano, kluk, přesně to Richard byl. Tvrdil sice, že je mu třiadvacet, ale Bodie mu to nevěřil. Jestli mu bylo dvacet, tak to bylo hodně. To ho trochu znepokojovalo. Obvykle si se zajíčky nic nezačínal. Ženy měl vždycky raději starší, zkušené. U mužů dával přednost, aby byli zhruba jeho věku.
No jo, no, ušklíbl se Bodie v duchu a otočil klíčky v zapalování. Rozsvítil světla a vyjel z rozbahněné lesní cesty zpátky na silnici.
„Hodím tě domů, jestli chceš,“ nabídl Richiemu, když se kluk, již oblečený, protáhl na sedadlo spolujezdce.
„Proč ne,“ souhlasil kluk.

*****

„Takže rabín, kněz a pastor se dohadují…“
„Už se zase rouháš, Bodie?“ přerušil Bodieho O´Hara káravým, téměř otcovským tónem, jakmile vešel do kuchyňky.
„Jsem si říkal, že slyším fanfáry, že asi přišel archanděl Gabriel,“ rýpl si Bodie. „Jak se má Otec, Syn a Duch svatý?“
„Bodie, někdy si říkám, že tvoje nebohá matka měla jít do kostela reklamovat tě,“ povzdechl si O´Hara.
„Třeba ho dostala se slevou bez nároku na reklamaci,“ zašklebil se Doyle od novin.
O´Hara zpražil Doylea pohledem, který jasně říkal, že o něm nemá o moc lepší mínění než o Bodiem.
„Co říkal Cowley?“ otázal se Doyle.
„Na to jsem se ptal,“ uculil se Bodie. „Copak říkal náš George Cowley první z boží vůle a milosti světské šéf CI5?“
„Kdyby bylo na mně, zasáhl by tě na místě blesk,“ utrousil O´Hara nakvašeně.
„To byla šifra, že má Cow blbou náladu, nebo mi vyhrožuje?“ naklonil se Bodie k Doyleovi.
„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ prohlásil O´Hara rozvážně. „Však on tě ten humor jednou přejde.“
Bodie rozpřáhl ruce v nevinném gestu.
„Bodie! Doyle!“ ozval se Cowleyho hlas jako hlásná trouba.
„Zdá se, že Boží mlýny sebou nějak hodily,“ ušklíbl se Doyle a složil noviny.
Bodie se protáhl a sklouzl ze stolu, na němž až dosud seděl, aby se pomalu vyloudal z kuchyňky za Doylem a do Cowleyho kanceláře.
Bodie za nimi zavřel dveře, zatímco Doyle se opřel o jednu z mnoha kovových skříní s Cowleyho cennými složkami. K těmhle posvátným dokumentům nesměl nikdo jiný než Betty a Cowley. Ale jinak se o ně dalo docela dobře opřít.
Cowley hodil na svůj stůl fotografii mladé usměvavé ženy, no spíš dívky.
„Hezká holka,“ usmál se Bodie.
„Anna Marie, stáří devatenáct,“ řekl Cowley a Doyle sjel Bodieho káravým pohledem. Bodie jen pokrčil rameny v gestu ‚no co‘. „Dcera zahraničního diplomata,“ pokračoval Cowley takovým tónem, jako by říkal ‚nech si zajít chuť, Bodie‘.
„Před dvěma dny ji našli mrtvou,“ položil Cowley vedle první fotky další, tentokrát podle všeho focenou v márnici. Tvář dívky vypadala jako maska, nepřirozená.
Doylea vždycky zaráželo, jak mrtví lidé na kovovém stole v márnici přestávají vypadat jako lidé a připomínají spíš voskové figuríny.
„Vražda?“ nadhodil Bodie. Rty měl pevně stisknuté do tenké linky a rysy stažené znechucením. Vždycky tak špulil pusu, ale nevypadalo to vůbec směšně, spíš naopak.
„Znásilnění?“ přidal Doyle svůj profesionální odhad.
„Drogy,“ opáčil Cowley s neskrývaným odporem.
„Proč my?“ zeptal se Doyle. Tahle holka nebyla první ani poslední, ale protože její papínek je velké zvíře, tak se kolem toho bude dělat haló, tlouct se do stolu a hodí se to CI5 – státní zájem, přece. To, že takhle a někdy i hůř končily denně desítky obyčejných holek, to bylo všem jedno. Neměly totiž ty správné rodiče.
„Protože ji našli na univerzitních pozemcích,“ opáčil Cowley.
„Prestižní internátní školy pro prominenty, nepochybně,“ ušklíbl se Doyle a Cowley ho probodl varovným pohledem.
„Nejen děti prominentů navštěvují Cambridge,“ poznamenal Cowley odměřeně.
„Předávkovaná?“ zajímal se Bodie.
„Heroin,“ přisvědčil Cowley.
„No jo, naše zlatá mládež nám roste a vyvíjí se. Dřív to byl kokain, protože na heroin neměli peníze, ale dneska je jiná doba,“ poznamenal Doyle kousavě.
„To je skvělé, že máš o dnešní době a naší, jak jsi to řekl, zlaté mládeži, takové povědomí,“ usmál se Cowley a každý agent CI5 věděl, že když se začne takhle usmívat, je nejlepší srazit paty a na všechno odpovídat jen ‚ano, pane‘. „Protože tam nastoupíš… jako student.“
Bodie nedokázal potlačit vyprsknutí smíchy.
„Nebyl by tu někdo, hm, vhodnější?“ otázal se Doyle.
„Copak, 4.5,“ usmál se Cowley. „Cítíš se na to starý?“
„Ne, to ne, pane,“ zavrtěl Doyle hlavou ihned, zatímco Bodie se tiše dusil smíchy.
„Přijde ti něco k smíchu, 3.7?“ otázal se Cowley a koutky mu nepatrně cukly.
„Ne,“ vypravil ze sebe Bodie pobaveně. „Vůbec nic.“
„Dobře,“ přikývl Cowley spokojeně a předložil jim třetí fotku, tentokrát šlo o mladíka, jehož nápadná podobnost s mrtvou dívkou z něj dělala jednoznačně bratra.
„Sympatický kluk,“ napodobil Doyle Bodieho komentář. „Bratr?“
„Přesně tak,“ přikývl Cowley. „Policii řekl, že nic neví.“
„Myslíte, že mě by něco říct mohl,“ odtušil Doyle. „No a co bude dělat on?“ kývl k Bodiemu.
„Sítě je třeba rozhodit na více místech,“ pousmál se Cowley potutelně a Bodieho rázem přešel smích. Najednou si velice dobře vzpomněl na ten podraz s tou řepou*. „Škola hledá pomocného zahradníka…“
Teď byla řada na Doyleovi, aby vyprskl smíchy.
„Jak je možná, že ty vždycky dostaneš lepší práci?“ postěžoval si Bodie cestou z Cowleyho kanceláře.
„To je jednoduché,“ usmál se Doyle. „Na intelektuální práci je potřeba intelektuál.“
„Jo, intelektuální práce,“ ušklíbl se Bodie. „To našli toho pravého. Vsadím se, že budeš nejhorší ze třídy.“
„Dobře,“ přikývl Doyle. „Kdo prohraje platí večeři.“
„Tak jo,“ souhlasil Bodie. „Ale pořádnou. Nenechám se ošidit nějakou pizzou s donáškou až do domu jako posledně.“

*****

Recepční je uvedl k jejich stolu a Bodie s pobavením sledoval, jak se Doyle ošívá. V džínách a kostkované košili tu byl nepochybně jediný. Personál byl ale příliš profesionální na to, aby ho odtud vykázal. Obzvláště když nebyl sám, ale falešnou skromnost stranou, s mužem v dokonale padnoucí šedém značkovém obleku.
„Neřekl jsi mi, co to bude za podnik,“ sykl Doyle, když se naklonil přes stůl jeho směrem. „Vzal bych si aspoň kravatu,“ dodal roztrpčeně.
„Nepochybně nějakou nevkusnou,“ usmál se Bodie a kývnutím hlavy poděkoval číšníkovi za jídelní lístek.
„Nejsou u toho ceny,“ poznamenal Doyle, když otevřel desky.
„Rayi,“ povzdechl si Bodie. „Prostě si vyber, na co máš chuť.“
Doyle po něm šlehnul přes okraj lístku pohledem a utrousil: „Je to snobárna, Bodie. Zrovna od tebe bych to nečekal.“
„Rayi, sklapni,“ poradil mu Bodie a obrátil pozornost zpátky k jídelnímu lístku.
„Všiml sis, že tu jsme jediní dva chlapi?“ ozval se za chvíli Doyle.
„No jistě, támhle v tom smokingu je plešatá ženská,“ uculil se Bodie a sklopil oči opět k nabídce vín. Nemohl se rozhodnout mezi dvěma vynikajícími ročníky. Doyle to sice neocení, ale o to tu nešlo.
„Ne, myslel jsem u jednoho stolu,“ sykl Doyle.
Bodie pozvedl opět oči od řádek textu.
„Se podívej. Všechno jsou to smíšené páry a my dva,“ řekl Doyle.
Bodie zaklapl rázně jídelní lístek a zeptal se: „No a co? Vsadili jsme se o dobrou večeři, ne?“
„Dal bych přednost masu v sezamové bulce z Nafiho bifé,“ utrousil Doyle podmračeně.
„Tak tomu já neříkám dobrá večeře,“ opáčil Bodie, „a přestaň už remcat. Vypadáme jako když jsme rozhádaní milenci.“
Doyle se narovnal, jako by si sedl do mraveniště, a Bodie se musel začít smát. Netušil, že z toho bude Doyle tak vykolejený. Vždyť si takovouhle večeři vysnil při jedné z těch příležitostí, kdy seděli v hospodě u piva během toho jejich univerzitního případu. A tenhle podnik měl do snovárny ještě hodně daleko. Co vůbec mohl takový škřt jako Doyle vědět o snobství?
Bodie se rozhodl pro červené víno a číšník se zjevil právě včas. Skoro jako by četl myšlenky. Obsluha tu byla výborná. Často sem chodil s těmi děvčaty, která vyžadovala trochu pozlátka. I když to tu bylo dražší, než kam obvykle chodil, ze zkušenosti věděl, že ty, které chtějí to nejdražší víno, jsou pak v ložnici svolné k ledasčemu a to se už vyplatilo obětovat nějakou tu libru navíc. A Doyle… no ten sice asi nebude v ložnici svolný k ničemu, napadlo Bodieho pobaveně, ale i tak si zaslouží speciální péči. Nejlepší přátelé nerostou na stromech jako hrušky. A Doyle byl víc než jen nejlepší přítel a kolega, parťák.
„Na co si připijeme?“ zeptal se Bodie, když jim číšník nalil víno a vzdálil se.
„Na úspěšně završený případ?“ navrhl Doyle neutrálně.
„Na případ,“ souhlasil Bodie. „A na spolupráci.“
„Na spolupráci,“ přikývl Doyle a pozvedl sklenku. Víno mělo jiskru a příjemně lechtalo na jazyku a hřálo v hrdle. „Myslíš, že mají něco vegetariánského?“ zapíchl Doyle nos do jídelního lístku.
„Dej si biftek,“ poradil mu Bodie. „Mají je tu nedostižné. Nejlepší v Londýně, co nejlepší v Anglii.“
Doyleovi cukly koutky. Bodie měl ten nepatrný, chlapecký úsměv rád. Byl mnohem upřímnější a spontánnější než všechny ostatní.
„Hele, a nefasovali jste náhodou takový ty bundy, jak je na nich logo školy?“ zeptal se.

*****

Bodie se zamyšleně zadíval do otevřené skříně. Měl by si vzít spíš ten krémový rolák nebo ten tmavě hnědý? A slipy nebo raději boxerky?
Zazvonil telefon. Když ho bral, doufal, že se něco nestalo, a že nepřijde o volný víkend.
„Bodie,“ ohlásil se do sluchátka. Přidržel si ho ramenem u ucha, zatímco skládal věci do tašky.
„Co děláš dneska večer?“ otázal se Doyle bez úvodu. „Mám dva lístky do kina a byla by škoda, kdyby propadly. Tak mě napadlo, že bych tě vzal za kulturou. Co říkáš? Vyzvedl bych tě řekněme v šest,“ vychrlil ze sebe.
Bodie se zadíval na téměř sbalenou tašku a pak mu přes rty přeběhl úsměv. Takže Doyleovi vybouchlo to rande – už zase. Zrovna se chystal říct Doyleovi, že platí, když pod okny zatroubilo auto. Vyhlédl zpoza záclony.
Richard na něj zamával z vozu, který řídil nějaký cizí kluk, nejspíš jeden z jeho kamarádů, kteří byli pozvaní na tu party.
„Bodie, jsi tam ještě?“ připomněl se Doyle.
Richard si strčil prsty do pusy a táhle hvízdl. Bodieho napadlo, že by mohl předstírat, že není doma. Co na tom, že ho viděli z okna. Prostě jim neotevře a počká, až je to přestane bavit a odjedou. Už když na to pomyslel, věděl, že by to asi moc dobře nefungovalo.
Auto znovu zatroubilo.
„Rayi,“ začal trochu přiškrceně. „Já bych hrozně rád, vážně bych strašně rád…“
„Něco už máš,“ konstatoval Doyle a Bodie cítil z jeho hlasu podráždění.
„Promiň,“ povzdechl si. „Musím jít. Můžeme jít do kina někdy jindy,“ zkusil navrhnout.
„Uvidíme se v pondělí,“ utrousil Doyle odměřeně. „Čau,“ a položil to.
Bodie si ještě jednou povzdechl. Navrch tašky přibalil holení, zapnul ji, vzal si bundu, klíče a vyšel z bytu. Ještě před chvílí se na ten víkend u Richarda těšil. Teď by dal cokoli za to, aby mohl jít s Doylem do toho kina.

Když přijeli, byly přípravy na večer už v plném proudu. Několik holek se ometalo kolem plotny a Bodie se za nimi s úsměvem otočil, protože to byly kočky. Možná trochu mladé, ale děvčata k nakousnutí. Po pravdě tady asi byl nejstarší, protože všechno to vypadalo na Richieho spolužáky. To ovšem Bodieho nijak netrápilo. Nečinilo mu nejmenší potíže zapadnout a ihned se spřátelit. Navíc cítil, že se s ním Richie možná tak trochu chlubí. Jeho přátelé vypadali zasvěcení do toho malého tajemství s odlišnou orientací. A možná byli zasvěcenější než se na první pohled zdálo. Přišlo mu, že dvě z těch holek se k sobě mají nějak víc, než by měly.
„Rodiče se nevrátí dřív než zítra hodně pozdě večer, naše drahá tetička Berta je ze svých spárů dřív nepropustí, v tomhle je na ni spolehnutí,“ ušklíbl se Richie. „Obzvláště když po letech konečně přiměli strejdu George, aby jel taky.“
„Rodinná sešlost, co,“ uculil se Bodie. „Jak ses vymknul ty?“
„Řekl jsem, že se musím učit na zkoušku,“ pokrčil Richie rameny. „Je to pro ně ta nejméně bolestná výmluva. Tetička každý rok vyhrožuje, že mě vydědí, pokud nepřestanu naši rodinu zostouzet svým počínáním.“
„Rodina ví, že jsi…?“ Bodie nechal větu nedokončenou.
Richie ledabyle přikývl, jako by to ani nestálo za zmínku.

Večírek se rozhodně vydařil.
Hlasitá hudba, dobré jídlo a spousta alkoholu – bylo jen otázkou času, kdy někdo navrhne nějakou potrhlou hru. Přišlo to ve chvíli, kdy byli ještě natolik střízliví, aby to bylo zábavné, ale už dost opilí na to, aby byli svolní k ledasčemu.
Bodie nehrál flašku od té doby, co se rozhodl dát vale školním lavicím a nastoupil na akademii obchodního námořnictva.
Slovy čísel čtyři holky a pět kluků a Bodie a Richie a jedna prázdná láhev od tequilly. Pravidla byla jednoduchá, buď splnit úkol nebo vypít panáka. Na koho láhev ukázala ten si musel odložit kus oblečení, jakmile už neměl co odkládat, přišly ke slovu úkoly.
Bodie byl mezi těmi, kteří zůstali oblečení nejdéle. Zato byl nejčastěji cílem úkolů, které děvčata dostávala, jakmile nebylo přesně určeno, koho mají políbit, vzrušit a tak podobně. Holt neštěstí v lásce, štěstí ve hře. Nakonec jedna z dívek přikázala Richiemu, aby Bodieho svlékl do naha – pěkně pomalu.
Ve chvíli, kdy byli nazí už všichni, mohli se kluci do jednoho včetně Bodieho pochlubit působivými erekcemi. Pochopitelně že ta Bodieho byla nejpůsobivější. Mezi kluky, z nichž nejstaršímu se dalo hádat nejvýš dvacet tři, byl konec konců jediný muž hodný toho slova.
Úkoly nyní dostávaly mnohem dráždivější podobu – kouřit, lízat, prstit a samosebou nikdy až do konce. Atmosféra v místnosti houstla a všechna vlhce se lesknoucí péra sebou poškubávala nedočkavostí. A byl to opět Bodie, kdo jako první dostal za úkol ošukat jednu z těch holek pěkně až do konce. Nakonec došlo i na šukání mezi kluky, protože Richie si přál, aby jeden z jeho kamarádů, Terry, opíchal Bodieho, a všichni to sledovali s lačnou chtivostí a rty pootevřenými vzrušením.
Někdy v téhle fázi už to přestala být hra a zvrhlo se to v orgie, kdy člověk rychle ztrácel přehled komu kam co strká, a kdo co strká kam jemu.
V takovouhle chvíli se obvykle neočekávaně vrací rodiče nebo manžel a v knihách se to označuje jako příchod v tom nejlepším. Bohužel v životě rodiče obvykle přichází tak říkajíc s křížkem po funuse, když už je po všem a oni mohou patřičně docenit následky nevázaného počínání svých ratolestí. Tak tomu bylo i v tomhle případě. Richieho rodiče se objevili ve dveřích přesně ve chvíli, kdy všichni ostatní už odpadli, a Bodie píchal jejich drahého synáčka ohnutého přes stůl plný prázdných lahví od alkoholu a zbytků jednohubek a chlebíčků. O nahých tělech tak porůznu se rozvalujících všude kolem ani nemluvě.
Nebylo ani čím se zakrýt a Bodie cítil, jak oba rudnou studem. Pokusil se, jak jen to šlo nenuceně, vytáhnout svoje tvrdé péro z Richieho prdele. Udělat to navíc tak, aniž by šokovanému pohledu konsternovaných rodičů příliš ukazoval svůj stojící ocas a kondom špinavý od produktů metabolismu jejich synáčka, bylo prakticky nemožné. Jedním rychlým pohybem kondom stáhl, zahodil ho někam za sebe a rozpačitě si složil ruce před klínem. Jeho erekce vadla doslova před očima.
Richie si rovněž zakrýval rukama rozkrok a celý rudý koktal cosi o tom, že se omlouvá, že ho to mrzí, že už to neudělá a další podobné nesmysly. Bodie by byl raději, kdyby mlčel, a rovněž si přál, aby jeho šaty neležely mimo jeho dosah, v podstatě u nohou Richieho rodičů.
Matka, elegantní na pohled upjatá žena, vše sledovala se skrytým pohoršením, které prozrazovaly jen rty stisknuté do tenké linky a tmavé oči, které beze slova posílaly Bodieho do horoucích pekel. Otec vypadal unaveně, zklamaně a jaksi rezignovaně.
Bodie doufal, že konečně jeden z nich řekne to nevyhnutelné ‚vypadněte‘ a on si bude moct posbírat věci a se zamumlanou omluvou vypadnout. Určitě tu někde bude autobusová zastávka a nebo klidně půjde domů pěšky.
Všechno trvalo zdánlivě celou věčnost, ale ve skutečnosti to nebyla delší, než doba, za jakou do místnosti stihl vejít strýc George, jelikož kulhal.
A Bodiemu se zatmělo před očima. Na okamžik zavřel pevně oči, a přál si, aby až je otevře, se stal zázrak. Když to však udělal, Cowley stál pořád na tom samém místě a díval se na něj. Jestli se do teď červenal, tak v tuhle chvíli zrudl jako řiť paviána.
„Dobrý večer, pane,“ pokusil se o nenucený tón jako by bylo zcela běžné, že vás váš nadřízený nachytá při něčem takovém.
„Bodie?“ pozvedl Cowley obočí v neskonalém údivu. „Co tady sakra děláš?!“
„Eee…,“ Bodie rozpačitě přešlápl. Tohle byla skutečně skvělá otázka. „Zajišťuji, aby flámovali pod dohledem?“
„Ty toho člověka znáš, Georgi?“ otázala se matka vysokým nepříjemným hlasem, který se k ní nehodil.
„Ano, dalo by se to tak říct,“ přikývl Cowley pomalu a vlastně z těch tří on jediný působil klidně. „Myslím, že bychom měli počkat v kuchyni,“ dodal věcně a pokynul matce, aby šla na chodbu.
„Do prdele,“ ulevil si Bodie, když za nimi Cowley zavřel dveře, a začal spěšně sbírat svoje oblečení a oblékat se.
„Odkud se znáš se strejdou Georgem?“ zeptal se Richie nechápavě.
Bodie se zarazil a jen chvíli na Richieho zíral, než se pomalu zeptal: „Cože? Strejda George? Strejda?! Chceš říct, že George Cowley je tvůj… že ty jsi…,“ musel se na to posadit a najednou byl neskonale rád, že Cowley přišel o těch pár vteřin později a neviděl tudíž, jak vytahuje ptáka z prdele jeho synovce. I tak byla situace už dost zlá. „Jsem v hajzlu,“ konstatoval.
Horší závěr večírku Bodie nikdy nezažil a byl si jist, že ani nezažije. Spolu s Richiem přivedli k vědomí ostatní, pomohli jim najít oblečení a pak je vyprovodili, aby společně poté stanuli před neúprosným pohledem rodičů, kteří požadovali nějaké vysvětlení, a nečitelným pohledem Cowleyho modrých očí. Oba zírali do země, protože Richie se nedokázal podívat do očí svým rodičům, a Bodie zase Cowleymu. Hádal, že postavit obhajobu na tom, že by Richieho jinak nepíchal, kdyby věděl, že je to Cowleyho synovec, by asi nebylo to pravé ořechové. A tak raději mlčel. Už jen proto, že si uvědomoval hrozící nebezpečí, že cokoli řekne, promění se v jeden z jeho cynických nechutných vtipů, jak jim Cowley říkával.
Matka střídavě spílala Richiemu i Bodiemu a prokládala to výroky jako ‚ještě že se toho moje matka nedožila‘, ‚taková ostuda‘, ‚co si jen počneme‘ a podobně. Rodiče nebyli zjevně obeznámeni se synovou sexuální orientací tak dobře, jak se Richie domníval. Otec mlčel a vypadal, že by to celé nejraději ukončil a zapomenul na to.
„No, stalo se,“ přerušil matku Cowley. „Myslím, že bys, Richarde, měl vedle uklidit a pak jít do svého pokoje. Zkus přemýšlet o tom, co jsi udělal špatně.“
Richie se sklopenou hlavou přikývl a odšoural se. Bodie mu záviděl, protože to už měl za sebou.
„A vy…!“ obořila se na něj matka. „Zneužít dítě! Podáme na vás žalobu!“
Bodie tentokrát provinilým, prosebným pohledem vyhledal Cowleyho.
Cowley ho chvíli nechal dusit ve vlastní šťávě, než prohlásil s neoddiskutovatelnou definitivností: „Nikdo žádnou žalobu podávat nebude.“
Bodie čekal, že něco dodá, a možná nebyl sám. Cowley se ale tvářil, že věc je uzavřena – aspoň pro tuto chvíli.
„Myslím, že pojedu,“ řekl Cowley. „Určitě chceš svést, že Bodie?“
„Ano, pane,“ zamumlal Bodie a s pocitem, že strká hlavu lvovi přímo do chřtánu následoval Cowleyho k jeho vozu.

*****

Doyle otočil židli opěradlem dopředu, obkročmo se na ni posadil a rukou odrhnul noviny, za nimiž se Bodie schovával.
„Tak už začni,“ vybídl ho.
„S čím?“ zeptal se Bodie, obrátil list a chtěl opět předstírat, že je zaujatý burzovními kurzy. Něčím takovým by neoklamal ani tříleté dítě natož Doylea.
„Tak to ne, tohle si zkoušej na někoho jiného, Bodie,“ ušklíbl se Doyle. „Vypařil ses na celý víkend kdo ví kam, kdo ví s kým, a žádné ‚zeptej se mě, jak jsem dopad‘? Jestli to má být nová taktika, tak nerad přiznávám, že funguje.“
Bodie složil noviny a rozhlédl se nejdřív po místnosti, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá, než se k Doyleovi naklonil a tiše se svěřil: „Jak jsem dopad? Ani se neptej. Myslím, že mám průšvih, ale jsem v tom fakt skoro nevinně.“
„Ale ale,“ zašklebil se Doyle. „Kosa padla na kámen? Snad jsi nezbouchnul nějakou holku? Nebo jo, Bodie?!“
„Samozřejmě že ne,“ ohradil se Bodie. „Co si o mě myslíš. Jsem zodpovědný muž.“
„No nevím, pořád nepřestávám žasnout, že někdo jako ty vůbec odhalil tajemství kondomů, když kvůli jedné krabičce musíš udělat nákup jak pro čtyřčlennou rodinu, aby si ji mezi tím zamaskoval,“ rýpl si Doyle. „Tak cos provedl?“
„No, Rachel,“ začal Bodie.
„Á tak ta tajemná kráska, kvůli které jsem musel nechat propadnout lístky do kina, má i jméno,“ rýpl si Doyle. „Doufám, že mi teď nezačneš vykládat, že ses zamiloval.“
„Ne, ani ne,“ uculil se Bodie. „Ale dostal jsem se jaksi řekněme do konfliktu s její rodinou.“
„Přejel jsi jejich oblíbenou čivavu?“ zakřenil se Doyle.
„Kéž by,“ ušklíbl se Bodie. „Jenže kdo mohl tušit, že je to Cowleyho neteř? Chci říct, kdo mohl tušit, že Cowley vůbec nějakou rodinu má. Navíc se vůbec nejmenuje Cowleyová, takže…“
„Ty… chceš říct, že ty…?“ Doyle vyprskl smíchy. „To myslíš fakt vážně, že ty a Cowleyho neteř?“
Bodie s lehce rozpačitým úsměvem pokrčil rameny.
„Ví to?“ zajímal se Doyle.
Bodie neochotně přikývl.
„Čím dál tím lepší,“ zachechtal se Doyle. „Jak na to přišel? A co na to řekl?“
„Neřekl na to nic. Byla to nejdelší jízda autem mého života a on za celou tu dobu neřekl ani jediné slovo,“ řekl Bodie. „To je ten problém. Vlastně nevím pořádně, na čem jsem.“
„Počkej, počkej,“ chytil ho Doyle za paži. „On tě vezl autem? Kam a… Bodie! Chceš říct, že on… že on tě s ní… on tě s ní nachytal?!“ rozesmál se.
„V tu chvíli mi zrovna do smíchu nebylo,“ uculil se Bodie.
„Tak tos do toho teda šlápnul, kamaráde,“ řehnil se Doyle. „Víš, co tě čeká, že jo?“
„Co?“ otázal se Bodie.
„Neboj, půjdu ti za svědka,“ řekl Doyle natolik vážně, nakolik jen v tuhle chvíli dokázal.
„Zbláznil ses? Nehodlám si ji vzít,“ potřásl Bodie hlavou. „Nebylo to vážný. Jen nezávazný romantický…“
„Sex,“ dořekl za něj Doyle. „Cowley musí být nadšený. Seš takovýhle kousek od chomoutu, drahoušku,“ ukázal prsty jak daleko.
„Nešlo jen o… o to,“ namítl Bodie. „Je milá a… no prostě jsme se dohodli, že bude lepší to skončit.“
„Zbabělče,“ ušklíbl se Doyle. „Ale v čem je v tom případě problém? Jestli není v tom, a jestli jsi jí nelomil srdce, řekl bych, že se Cowley s vědomím, že si strkal svoje malý, ošklivý péro do jeho neteře dokáže vyrovnat.“
„To doufám,“ zabručel Bodie a pak se na Doylea podíval. „Malý a ošklivý?“ zopakoval a Doyle se rozesmál.

*****

Doyle pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Betty vzhlédla od papírů.
´Je tam?´ naznačil Doyle rty a výmluvně loupl očima ke dveřím, za nimiž byla Cowleyho kancelář.
„Ne, není,“ řekla Betty nahlas, až sebou Doyle málem trhl. „Rodinná událost, jeho synovec maturuje.“
Před nějakým časem by se Doyle asi divil, že Cow vůbec nějakou rodinu má. Ovšem po Bodieho historce o tom, jak konečně dojel na to, že nenechá žádnou sukni na pokoji, ho to spíš pobavilo.
„Ale,“ ušklíbl se. „Že bychom se s Bodiem stavili říct ahoj jeho neteři,“ zasmál se, i když věděl, že Betty nebude mít nejmenší tušení, o čem mluví, nebo co je na tom vtipného.
„Neteři?“ podivila se Betty. „Pan Cowley žádnou neteř nemá.“
Doyleovi zmizel úsměv z tváře.
„Nemá?“ opakoval.
„Ne,“ přisvědčila Betty. „Kdes to slyšel?“
„Ale já vlastně ani nevím,“ pokrčil Doyle rameny a beze slova vyšel z kanceláře. Přitom za sebou důkladně práskl dveřmi. Tohle Bodiemu nedaruje, takhle z něj dělat pitomce. A on mu to sežral i s navijákem! Mělo ho hned napadnout, že Bodie a Cowleyho neteř je moc velká náhoda. Bodie zjevně už roupama neví, jakou ženskou by se před ním vytahoval. Však on mu přistřihne perka a poučí ho o tom, že lhát se nemá.
Příležitost se naskytla hned vzápětí, protože Bodie seděl v kuchyňce s Ansonem a Sullivanem, Murphym a Lucasem. Ideální příležitost ho důkladně ztrapnit.
„Ahoj, Bodie,“ usmál se na svého parťáka široce. Oslovil ho tak hlasitě, že se všechny oči obrátily jeho směrem.
„No ahoj,“ uculil se Bodie. „To beze mne nevydržíš ani pět minut, abych ti hned nezačal chybět?“
„Ale ne,“ usmál se Doyle a posadil se obkročmo na židli naproti Bodiemu. „Ale s někým jsem mluvil,“ dodal s tajemným úsměvem.
„Znám ji?“ pousmál se Bodie.
„Určitě,“ přikývl Doyle a následující slova si vychutnal. „Je to ta tvoje neteř.“
„Moje neteř?“ zatvářil se Bodie nejdřív nechápavě, ale Doyle si vychutnával, jak mu vyprchávala barva z tváře, když mu postupně došel význam těch slov.
„Jo, nějak jsi se zapomněl zmínit, že je to moc sympatický kluk,“ řekl Doyle hlasitě, ačkoli v kuchyňce se už nikdo dávno nesnažil ani předstírat, že neposlouchá.
Bodie zbledl ještě o další dva odstíny a jen naprázdno otevřel a zavřel pusu. Bylo to vůbec poprvé, co Doyle zažil, aby Bodiemu došla řeč. Vychutnával si ten pocit satisfakce.
„Hele, Bodie, to jsi jako už ošukal všechny ženské v Londýně, že ses dal na kluky?“ ozval se Anson posměšně.
„Bodie?“ vydechl Murphy.
„Jdeme pozdě,“ řekl Doyle a zvedl se, aby ušetřil Bodieho dalších vtípků. Anson to stejně do večera roznese po celé CI5 a následující týden nebude pro Bodieho procházka růžovou zahradou. To by mu mělo uštědřit lekci.
Přesto Doyleovi přišlo, že až k autu s ním Bodie šel skoro jako jehně na porážku. Uznával, že to bylo možná kruté, ale zasloužené. Nečekal by ovšem, že to Bodie bude tak prožívat.
Skoro celou cestu se Bodie věnoval řízení a vládlo nepříjemné napětí. Doylea dokonce napadlo, jestli to přece jen nepřehnal. Třeba se Bodieho dotklo.
„Hele, Bodie…,“ začal Doyle.
„Kdes ho potkal?“ povzdechl si Bodie, aniž by Doylea nechal domluvit.
„Koho zase?“ zamračil se Doyle, protože mu přišlo, že se Bodie nedrží tématu.
„No Richarda přece,“ vzdychl Bodie rezignovaně.
„Jakýho Richarda sakra?!“ rozčílil se Doyle.
Bodie se na něj podíval a ve tváři měl těžko čitelnou směsici pocitů. Doyle ale rozhodně identifikoval zmatek. Evidentně mluvil každý o něčem jiném.
Bodie mlčel a Doyle si všiml, že svírá volant tak pevně, až mu zbělely klouby. A pak mu to došlo.
„Je to tak, jak si myslím, že je?“ zeptal se chladně.
Bodie dlouho váhal s odpovědí: „Záleží na tom, co si myslíš,“ řekl pomalu.
„Že seš lhář a buzerant!“ prskl Doyle vztekle. Dělalo se mu z toho zle. „Zastav!“ přikázal.
Bodie zastavil u chodníku a Doyle vystoupil. Dveřmi praštil tak, že se auto celé zachvělo. Bodie se díval, jak odchází pryč, a bylo mu pod psa. Vždycky věděl, že kdyby se to provalilo, tak by jeho kariéra vzala rychlý konec, že by Cowley něco takového u CI5 nestrpěl. Byl ale přesvědčený, že Doyle by to pochopil. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že tomu bude přesně naopak.

*****

Bodie uhnul před prudkou ránou pěstí, chytil toho grázla za paži a zkroutil mu ji bolestivě za záda. Těžce oddechoval a žebra ho bolela jako čert. Doyle se opíral o auto s rukama složenýma na prsou a nehnul ani prstem – už zase.
Bodie zacvakl chlapovi želízka na rukou a praštil s ním o kapotu vozu.
„Byl bys tak laskav a pomohl mi s ním!“ ucedil skřípavě a probodl Doylea pohledem.
Doyle se na něj jen znechuceně podíval a pak si beze slova sedl na místo spolujezdce. Bodie spolknul nějakou hodně sprostou nadávku a hrubě nacpal zatčeného na zadní sedadlo Capri. Pak ztěžka dosedl za volant.
„Ubylo by tě, kdybys mi aspoň občas pomohl?!“ zeptal se kousavě, ale ani tentokrát nedostal odpověď. Doyle s ním teď mluvil zřídka kdy a to ještě většinou jednoslovně.
Bodie potlačil zaklení a nastartoval.

*****

„Co ti sakra vadí?!“ naléhal Bodie, když zastavili u bufetu, aby si dali pozdní snídani.
Doyle mlčky míchal svoje kafe, které si odmítl nechat zaplatit.
„Dobře lhal jsem ti. Promiň, mrzí mě to,“ pokračoval v samomluvě. „Ale snad chápeš, že taková věc se neříká lidem jen tak.“
Doyle se na něj ani nepodíval.
„Já vím, že ty nejsi jen tak někdo, ale…,“ Bodie potřásl hlavou. Začínalo ho to zmáhat.
„Jde o princip,“ utrousil Doyle napůl huby.
„Princip,“ odfrkl si Bodie. „Znal jsem chlapa, co uřezával lidem uši, protože šlo o princip.“
Doyle se na něj velice ošklivě podíval.
Bodie si povzdechl a hodil netknutý hamburger do koše, protože ho úplně přešla chuť.

*****

„Aha, takže jde o to, že to byl kluk,“ uhodil Bodie na Doylea, který ho pražil pohledem. Zjevně teď litoval, že se nechal vyprovokovat, a vůbec na Bodieho reagoval.
Otočil se na podpatku a vydal se zcela opačným směrem, než stálo Capri. Spolupracovalo by se jim mnohem snáze, kdyby Bodie neměl potřebu tu věc neustále přetřásat. Doyleovi přišlo, že trpí jakýmsi směšným pocitem, že mu dluží nějaké vysvětlení.
„Tedy, Rayi, nikdy bych si nepomyslel, že zrovna ty…“
„Já co?!“ skočil mu Doyle vztekle do řeči a opět zalitoval toho, že ho Bodie dokáže tak snadno vyvést z rovnováhy. Nejraději by si ukousl jazyk.
„Nevypadáš jako homofobní srab,“ pokrčil Bodie rameny.
„Kdo je u tebe srab?!“ přimhouřil Doyle oči. Bylo už jedno, že se přece rozhodl, že s Bodiem nepromluví ani slovo.
„Každý chlap má v sobě kousek teplouše,“ pousmál se Bodie. „Musíš ho jen objevit. Musíš jen mít odvahu…“
„Tak pro tvou informaci JÁ NEJSEM TEPLEJ!“ rozkřikl se Doyle.
Bodie se na něj dlouze zkoumavě zadíval a pak se pousmál a řekl docela prostě: „Aha.“

*****

Doyle otevřel dveře a téměř ihned je chtěl přibouchnout zpátky. Bodie je ale zachytil, i když dost riskoval, že mu přivře ruku.
„Nemáš ani trochu pocit, že bychom si měli na rovinu promluvit?“ otázal se tiše.
Doyle zaváhal. Byl to především Bodieho vážný tón, co ho nakonec přimělo ustoupit ze dveří a dovolit mu jít dál. Bodie se protáhl kolem něj a zůstal stát v obýváku. Ruce zabořené v kapsách své kožené bundy.
„Něco k pití?“ nabídl Doyle rozpačitě, protože mu Bodieho přítomnost i jeho nečekaná odtažitost byly nepříjemné.
„Ne, díky,“ zavrtěl Bodie hlavou a otočil se k Doyleovi čelem. „Proč jsi nepožádal o jiného parťáka?“
Ta otázka byla nepříjemně přímá a zasáhla citlivé místo.
„Co myslíš, že by na to Cowley asi tak řekl?“ odfrkl si Doyle podrážděně.
Bodie jen mlčky pokýval hlavou.
„Chtěl jsi mluvit,“ připomněl mu Doyle ostře.
„Jo, chtěl,“ přisvědčil Bodie. „O nás.“
„Není žádné my!“ obořil se na něj Doyle a založil si ruce na prsou v obranném gestu.
„Samozřejmě že je,“ pousmál se nepatrně Bodie. „To jen ty si to odmítáš přiznat.“
„Přiznat co?“ odsekl Doyle. Nelíbil se mu směr, kterým rozhovor začínal směřovat.
„Ty prostě žárlíš,“ prohlásil Bodie sebejistě.
Doylea ta drzost šokovala. Nevěděl, co by měl říct. Všechno se v něm vzepřelo tomu, co tu Bodie naznačoval.
„Ne,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Ne!“
„Rayi,“ zašeptal Bodie. „Nemá smysl si něco nalhávat. Ty to přece víš. Od první chvíle…“
„NE!“ zařval Doyle.
„Můžeš lhát mně,“ vyjel na něj Bodie. „Ale jak dlouho dokážeš lhát sám sobě?!“
„Já nejsem jako ty! Nikdy nebudu!“ rozkřikl se Doyle.
„Jo, vážně?“ začal Bodie taky zvyšovat hlas. „A co ty o mě vlastně víš?! Myslíš si, že to pro mne bylo snadné, přijmout to? Myslíš si, že nevím, jak ti je? Ale ne, Raymond Doyle přece nepotřebuje nikoho! Obzvláště ne svýho přítele a parťáka, co mu celý ty roky kryje záda a má o něj starost! Protože Raymond Doyle je povznesený nad nás obyčejné smrtelníky! Tak dovol, abych tě informoval, že se sakra mýlíš! Ale jak se zdá ani ten debakl s Ann tě nepoučil. Kolika holkám musíš ještě zlomit srdce, abys pochopil…?!“
Doyle po Bodiem skočil. Srazil ho na zem a začali se rvát. Všechen ten potlačovaný vztek a frustrace vytryskly na povrch jako čirá agresivita. Doyle si ani neuvědomoval, že Bodie nebojuje ze všech sil, zatímco on ho mlátil hlava nehlava. Chtěl ho zabít – za to, co řekl, za to co je a za to, že má možná pravdu.
Doyle sevřel Bodieho krk a vší silou praštil s jeho hlavou o skleněný konferenční stolek. Sklo prasklo a objevilo se na něm několik kapek krve. Doyle jeho krk nepustil a znovu udeřil s jeho hlavou o stolek. Bodie pokusy nějakou obranu s každou další ránou slábly.
„Pořád si myslíš, že jsem srab? Myslíš si, že ze mě uděláš teplouše jako seš ty? Tak dovol, abych ti ukázal, jak moc se mýlíš!“ zasyčel Doyle a ještě jednou třískl s Bodieho hlavou o stolek.
Sklo se roztříštilo a Bodie dopadl na koberec v dešti střepů.
Doyle doslova serval z Bodieho kalhoty a začal si rozepínat kalhoty.
„Vidíš?! Klidně ti natrhnu tu tvoji prdel a buznu, jako jsi ty, to ze mě neudělá!“ ucedil vztekle. „Já se toho nebojím!“

*****

Nejdřív přišlo světlo a jeho první myšlenkou bylo, že je mrtvý. Světlo na konci tunelu je přece ve všech správných duchařských příbězích. Jenže na rozdíl od zaručeně autentických historek z pomezí světa živých, tohle světlo nebylo ani krásné a už vůbec ne lákavé, spíš dost nepříjemně bodalo do očí. A když už se to vzalo kolem a kolem nikdo by se po smrti neměl cítit takhle mizerně.
Bodie zamrkal a světlo na konci tunelu dostalo postupně mnohem uvěřitelnější podobu zářivky v nemocničním pokoji. Hlavu měl zavázanou a na jedno oko přes obvaz neviděl. Do ruky mu napíchli kapačku a nikde široko daleko nebylo živé duše. V žádném správném příběhu se hlavní hrdina neprobouzí sám jen s trpkými vzpomínkami na to, co se stalo. Bohužel televize lže. Skutečnost bývá často značně odlišná.
S povzdechem zavřel oči. Nebyl si jistý, co přesně očekával, když za Doylem šel. Nicméně netušil, že se to takhle zvrtne. Ačkoli měl to přece jen předpokládat. Znal Doylea dost dlouho na to, aby věděl, že je horkokrevný a nevypočitatelný. I tak by ho nikdy nenapadlo, že by…
„Už vzhůru?“ otázal se Cowley sotva otevřel dveře.
Bodie se na něj podíval. Hlas jeho šéfa byl kousavý. Bylo jasné, že George Cowley si přišel pro vysvětlení, co se stalo, a nemá příliš náladu na vtipy.
„Ty a Doyle,“ utrousil Cowley chladně a jeho šedé oči se do Bodieho zavrtávaly jako dva lasery.
Bodie mlčel, protože mu to v tuhle chvíli přišlo jako nejlepší. Nechtěl Doylea dostat do maléru, za který si mohl jen on sám. Neměl za ním chodit, neměl na něj tak tlačit. Vsadil všechno na jednu kartu a prohrál. Nebyla to Doyleova vina.
„Bodie!“ štěkl Cowley ostře.
„Popral jsem se,“ řekl Bodie pomalu s pohledem upřeným do protější stěny, aby se nemusel na Cowleyho dívat.
„Skutečně?“ řekl Cowley kousavě. „S kým?“
Bodie stiskl čelisti a neodpověděl. Lhát nechtěl, ale pravdu říct nehodlal. To si radši nechá vyříznout jazyk.
„Popral jsi se s Doylem?“ otázal se Cowley.
Ta přímost otázky nebyla Bodiemu příjemná. Dál zachovával umíněné mlčení.
„Viděl jsem lékařskou zprávu,“ pokračoval Cowley mrazivě.
Ani na tohle Bodie neodpověděl, i když mu jeho šéf dával jasně najevo, že ví, že u rvačky nezůstalo.
„A dneska ráno jsem našel na stole Doyleovu výpověď.“ Cowley obešel postel, aby přiměl Bodieho podívat se na něj. „Doyle zmizel ze svého bytu i se svými věcmi.“
Bodie odvrátil pohled. Něco tak hloupého mohl udělat opravdu jen Doyle. Doufal, že si ten blázen nechce něco udělat. Ale to by nechal všechno v bytě. Když jdete spáchat sebevraždu, nebalíte si k tomu kufr.
„Bodie!“ Cowley se k němu naklonil.
Bodie se podíval do těch ocelově šedých očí a neřekl nic. Nikdy nepodezíral Cowleyho, že je hloupý. Oba věděli, co se stalo. Cowley nemusel klást tyhle hloupé otázky. A oba věděli, že neudělá nic, čím by dostal Doylea do maléru.
„No dobrá, tvoje rozhodnutí,“ pokýval Cowley hlavou a narovnal se. Jeho tvář vyjadřovala špatně skrývaný nesouhlas.
Bodie si povzdechnul a sám sebe se otázal, co teď k Doyleovi vlastně cítí. Cítil zodpovědnost za to, co se stalo, a únavu, obrovskou nekonečnou únavu a to bylo vše. Nic víc tam nebylo.

*****

„Takže povězte mi něco o vašem sexuálním životě.“
Bodie se samolibě uculil, aby zakryl, jak ho ta otázka nepříjemně zaskočila.
Rossová seděla v křesle naproti němu, nohu přes nohu a na koleně měla položené desky. V ruce svírala propisku a dívala se na něj s profesionálním výrazem čirého pracovního zájmu. Ani trochu se při vyslovení té zpropadené věty nezačervenala.
„Nemůžu si stěžovat,“ rozšířil svůj úsměv. „A co vy, doktorko?“
„Pane Bodie, já tu kladu otázky.“ Její úsměv by dokázal zchladit i námořníka po pěti letech na moři. „A vy se zatím pouze vyhýbáte odpovědi. Takže jinak, kdy jste měl naposledy pohlavní styk?“
„Přece nečekáte, že si to budu všechno pamatovat,“ prohodil jako by nic a sledoval, jak si cosi zapisuje. „Dáte mi to pak přečíst?“ zažertoval.
„Ne,“ opáčila a neúprosně dodala: „Včera?“
„Jo,“ přikývl pohotově. „Jo, přesně tak včera.“
Propiska opět zavrzala po papíře, než k němu vzhlédla.
„Vy nejste moc dobrý lhář, pane Bodie,“ poznamenala věcně.
„Já vždycky věřil na upřímné…,“ její pohled ho zarazil a úsměv mu rázem zmizel z tváře. „Dobře, tak to bylo předevčírem no,“ odsekl mrzutě.
Znovu si něco zapsala a poté se příkře otázala: „Měl jste vůbec tenhle měsíc pohlavní styk?“
Bodie se podíval z okna ven, aby unikl těm jejím pátravým očím.
„Bolela mě hlava,“ utrousil posléze podrážděně.
Rossová si zapsala tentokrát velmi dlouhou poznámku, než spustila další bombu: „Vzrušují vás sexuálně muži?“
„Akorát blonďatý kulturisti,“ odsekl podrážděně.
„Pane Bodie, chápete důvod našich sezení?“ otázala se, když dopsala.
„To je fajn, že se ptáte,“ ušklíbl se. „Protože nechápu,“ založil si ruce na prsou a opřel se v křesle. „Jako pokus sbalit mě je to dost chabý.“
To její psaní poznámek skoro po každé jeho větě, mu lezlo na nervy asi ze všeho nejvíc.
„Podívejme se tedy na lékařskou zprávu – lehký otřes mozku, značné množství tržných ran v obličeji,“ zvedla na okamžik oči od papíru a zahleděla se na jizvy na jeho pravé tváři. Nebylo mu to příjemné. „Pohmožděniny na trupu a fissura ani pravděpodobně v důsledku coitus per anim.“
Bodieho napadlo, že latina je fajn. Zní to učeně a nemusí se říct na plnou hubu, že by měl netrženou prdel. Ještě teďka si sedal opatrně.
„No, kdybyste měla vyslýchat každého, kdo se při téhle práci trochu praští do hlavy…,“ zkusil vše obrátit v žert.
„Nebyl jste ve službě,“ připomněla mu chladně.
„Já jsem přece pořád ve službě,“ uculil se. „Zeptejte se pana Cowleyho.“
„Bodie,“ zadívala se na něj takovým pohledem, že Bodie ihned zostražitěl. „Proč mi nepovíte o vašem vztahu s Doylem?“
„Dal výpověď,“ opáčil tiše. Byla to od ní rána pod pás, ale jestli si myslela, že Doyle je to, co ho trápí, mýlila se. Kdykoli přemýšlel o tom, kde Doyle je a co dělá, necítil vůbec nic.
„Viděl jste ho od té doby?“ vyzvídala.
„Měl bych?“ odpověděl otázkou.
„Pane Bodie,“ odložila desky a tužku. „Nebudeme si hrát a chodit kolem horké kaše. Váš dlouholetý kolega a přítel vás zbil do bezvědomí a znásilnil. Chcete mi tvrdit, že mi k tomu nemáte co říct? Že tato skutečnost nás neopravňuje mít obavy o vaši psychickou stabilitu a výkonnost?“
„Máte proto nějaký důkaz?“ naklonil se jejím směrem. „Protože já nic takového nikdy nikde neřekl.“
„Posttraumatický stres,“ prohodila. „Není neobvyklé, když oběť znásilnění…“
„Popral jsem se mimo službu a Doyle mě odvezl do nemocnice,“ řekl mrazivě. Technicky vzato to byla pravda.
„Oběti znásilnění často popírají skutečnost, ať už ze strachu či zahanbení,“ dořekla umíněně myšlenku.
„Budu si to pamatovat,“ ujistil ji. „Až někoho takového potkám.“

*****

Bodie si převázal župan páskem a bos vešel do obýváku zanechávaje za sebou mokré ťápoty. Nalil si skotskou a doslova se zhroutil do křesla. Upíjel jantarovou tekutinu a civěl před sebe.
Mohl jít s Murphym, Lucasem a Jaxem do hospody. Zvali ho. Nechtěl. Dřepět v hospodě a poslouchat ty jejich řeči se mu protivilo. Mohl by si najít nějakou ženskou, k sakru mohl by si najít i chlapa, aby udělal Rossové radost. Neustále se musela rýpat v jeho vztahu s Doylem. Skoro na každém sezení se vyptávala na věci, do kterých je přece sakra vůbec nic nebylo.
Bodie se s povzdechem zvedl, aby si dolil.
Mohl dělat tolik věcí. Potíž byla v tom, že nechtěl. Nic ho nebavilo.
Co asi teď dělal Doyle?

*****

Doktorka Rossová se opřela v křesle a zapnul diktafon.
„Očekávané výkyvy fyzické a mentální výkonnosti se nedostavily, alespoň prozatím. Zcela prokazatelně je však narušena jeho schopnost pracovat v týmu. Pravděpodobně ztráta důvěry, přehnaná podezřívavost…“
Přetočila pásek dopředu.
„…odmítá mluvit. Jakékoli náznaky možného homosexuálně motivovaného vztahu k Doyleovi popírá nevkusnými vtipy nebo kousavě odpovídá tak, jak si myslí, že očekávám, že odpoví…“
Znovu posunula záznam dozadu.
„…nebyl přímo zodpovědný, každopádně na Murphyho zranění reaguje dost cynicky. Celkově jeho přístup působí jaksi obhroubleji a zjevně se stahuje do sebe. Projevuje se u něj cosi, co bych označila jako morální otupělost hraničící s lhostejností. Jeho výkonnost přitom zůstává beze změn, ačkoli stále víc jedná na vlastní pěst bez ohledu na jemu přiděleného partnera…“
Vyměnila kazetu v diktafonu a zmáčkla play.
„…Doyle by tam nikdy takhle…“
„Pokračujte.“
„Ne… jen…ne.“
„Chcete říct, že Doyle by se nikdy takhle nezachoval?“
„Doyle by věděl.“
„Pane Bodie, proč Doyle by věděl? Co bylo na vaší spolupráci tak výjimečného? Byl vycvičen jako každý jiný agent CI5. Jistě pracovali jste spolu dlouho, znali jste se. Co ale bylo na něj tak speciálního, že podle všeho nejste schopen nadále pracovat s nikým jiným?“
„Myslíte na něj často? Jaké jsou vaše pocity ohledně pana Doylea?“
„Chybí vám?“
Pak už jen v diktafonu tiše šumělo. Rossová ho s povzdechem vypnula a zahleděla se z okna. O tom, že se agent 3.7 nachází v nestabilním rozpoložení nemohlo být pochyb. Bohužel George Cowley už v minulosti prokázal, že není snadné přesvědčit ho o tom, že s jeho modrookým chlapec je něco v nepořádku. Obzvláště když si tentokrát sama nebyla zcela jistá, co Bodieho vlastně žere. Pochopitelně Doyle, jenže to ji jako odpověď ani zdaleka neuspokojovalo.

*****

Bodie pootevřel dveře a vyhlédl škvírou na chodbu.
„Ahoj,“ pokusil se Doyle o nervózní úsměv, ale moc mu to nešlo.
Bodie ho sjel pohledem a pak konstatoval: „Vypadáš dost děsně.“
Doyle byl neoholený, kruhy pod zarudlýma očima, pohublý. Na sobě měl džíny, pomačkanou košili a táhnul z něj chlast.
„Přišel jsem se omluvit,“ vyhrkl Doyle. „Já… to jsem nechtěl fakt ne. Já jen… hele… Můžeš mi to oplatit, jestli chceš.“
Bodie se na Doylea nechápavě zadíval.
„Co ti mám oplatit?“ otázal se.
„No srovnat skóre ne,“ mlel Doyle a jazyk se mu trochu pletl. „Vyrovnat účty. Však víš ne.“
„Seš opilý,“ zamračil se Bodie znechuceně.
„Jo,“ připustil Doyle. „Mrzí mě to, Bodie.“
Bodie zavrtěl hlavou. Často přemýšlel, co Doyle dělá, ale zjištění, jaká troska se z jeho přítele stala, ho naplňovalo oporem.
„Nenávidíš mě?“ zeptal se Doyle tiše.
„Nesmysl,“ opáčil Bodie rychle. „Proč jsi vlastně tady?“ zeptal se po chvíli ticha smutně. „Chceš rozhřešení? Odpuštění? Není co odpouštět. Prostě se to stalo. Kdybys neutekl a…,“ zavrtěl hlavou.
Doyle jen šoupal nohama v zabahněných teniskách a nic neříkal. Zíral do země a vypadal tak ještě žalostněji.
„Já jsem ti věřil, Rayi,“ zašeptal Bodie. „Věřil jsem ti.“
„Já vím,“ hlesl Doyle.
„Myslím, že si nemáme co říct,“ řekl Bodie posléze a zavřel dveře Doyleovi před nosem. Cítil, že se třese, a nepomohla ani skotská.

*****

Bodie potlačil zasyknutí, když ho cvičný bambusový meč udeřil přes prsty jako trest za jeho nepozornost. Bolelo to i přes rukavici. Bylo myšleno, aby to bolelo. Od Doyleovi nečekané nemilé návštěvy byl nesoustředěný, což se začalo projevovat i na jeho výkonnosti v práci a Rossová byla opět na koni.
Snažil se namluvit si, že co Doyle udělá se svým životem, není přece jeho starost. Zkoušel přesvědčit sám sebe, že si skutečně nemají co říct. Podle teorie Rossové měl veškeré právo Doylea nenávidět.
„Au!“ vyjekl, když mu ambrový meč důkladně promasíroval žebra.
Jeho mistr ustoupil a Bodie i přes masku cítil jeho pohled.
„Proč raději nejdeš a neuděláš to, co chceš.“
Nebyla to otázka a Bodie zaváhal. Nebyl si vědom toho, že by chtěl něco udělat.
„No tak,“ vybídl ho mistr. „V lekci budeme pokračovat, až tvoje duše bude spokojená s činy tvého těla.“

Bodie si nebyl jist, jestli s tím, co jeho tělo dělá, bude jeho duše spokojená, ale Doyle byl jako hnisavá rána. Jako něco, co bolí, ale nedokážete se přimět na to sáhnout.
Opřel se o zábradlí a zadíval se na Temži.
„Čím to, že se poslední dobou scházíme jen když něco potřebuješ?“
Bodie se otočil a s úsměvem stiskl Martymu ruku. Trochu ho zahanbilo, že má jeho kamarád pravdu. Co se vrátil do Anglie, vyhledal ho vždycky jen, když potřeboval pomoc.
„To víš, Marty, jsem ženatý… se svou prací,“ pokusil se zažertovat, ale poslední dobou mu moc do smíchu nebylo.
„No co je?“ zadíval se na něj Marty. „Někdo ti umřel? Vypadáš jako zmoklá slepice.“
„Potřebuju, abys pro mne něco udělal,“ přiznal Bodie. „Pamatuješ si na Raye Doylea?“
„Řekl bych, že dost dobře,“ ušklíbl se Marty potutelně.
„Potřebuju ho najít.“

*****

Bodie vystoupil z vozu a rozhlédl se. Na umeteném plácku před ošuntělým činžovním domem se klubko ušmudlaných dětí a psů rvalo o míč. U nejbližší lampy postávaly dvě přestárlé prostitutky, o nichž by se každý rozumný chlap s pudem sebezáchovy držel co nejdál. Těžko se mu věřilo, že Doyle bydlí právě tady, ale adresa odpovídala té, kterou mu dal Marty a ten se nikdy nemýlil.
Přešel rychle ke vchodu a vstoupil do prostoru páchnoucího plísní a močí. Marty věděl i číslo bytu. Míjel rychle odřené dveře. Zpoza některých se ozýval pláč dětí, křik či nezaměnitelné zvuky soulože. Stěny tu byly tenké jako papír.
Na chvíli zaváhal, ale pak rázně zaklepal a vyčkával. Něco vrzlo, pak uslyšel tlumené vyjeknutí jako když se někdo kopne do palce u nohy a dveře se pootevřely na řetěz. Doyle měl na sobě jen zašedlé slipy a vypadal jako po opici.
„Bodie? Jsi to ty?“ zašeptal nevěřícně.
„Jasně že jsem to já,“ pousmál se Bodie. „Vypadám snad jako královna matka?“
Bylo to trochu legrační a hodně trapné, jak se Doyle o překot snažil aspoň trochu uklidit nepořádek v bytě se špinavými nevkusnými tapetami, které se tu a tam odlupovaly.
„Dáš si kafe?“ nabídl.
„Ne, ne, už jsem dneska jedno měl,“ vymluvil se Bodie a rozpačitě postával uprostřed místnosti, protože nikdy neviděl nic, na co by se odvážil sednout.
„Chtěl jsem se jít udat na policií, ale…,“ začal mumlat Doyle. Rozcuchaný se strništěm a jen ve slipech vypadal jako úplně jiný člověk, než jakého Bodie znával.
„Prosím tě nech toho,“ povzdechl si Bodie. „Nemůžeme na to konečně jednou pro vždy zapomenout?“
Doyle překvapeně otevřel pusu a zase jí zavřel.
„Tak jo,“ řekl nakonec pomalu, skoro jako by tomu nemohl uvěřit, a prohrábl si vlasy.
Bodie se nakonec usadil na roh stolu, který se mu zdál nejméně upatlaný.
„Asi bych ti měl něco vysvětlit,“ odkašlal si Doyle. „Víš, znal jsem kluka a ten… člověk by řekl, že to bylo jen takové nevinné experimentování. Víš, jen pusa… no možná ruka kde by být neměla,“ olízl si rty. „Když to jeho otec zjistil, strašně řádil a dokonce mu zlomil lícní kost…“
„A jmenoval se Ray Doyle,“ dokončil Bodie.
Doyle naprázdno otevřel pusu a zase ji zavřel.
„Co kdyby ses oblíknul, sbalil si věci a půjdeme ke mně?“ navrhl Bodie s lehce spokojeným úsměvem. „Nelpíš doufám na téhle díře?“
„O co tady jde?“ zeptal se Doyle a Bodie poprvé pod povrchem toho výčitkami strhaného obličeje zahlédl problesknout muže, jehož znal a miloval.
„Tělo dělá to, co uspokojí duši,“ uculil se Bodie.
Doyle jen nechápavě zavrtěl hlavou.
„Á to máš fuk,“ mávl Bodie rukou s širokým úsměvem.

Umytý, oholený, v čistých šatech byl Doyle mnohem víc sám sebou, třebaže jistá provinilost a nejistota v jeho výrazu přetrvávala.
Bodie nalil do dvou sklenek skotskou a sedl si na pohovku vedle Doyle, který ovládl nutkání se odsunout.
„Takže co zamýšlíš?“ zeptal se Doyle, když dopili a ticho začínalo být nepříjemné.
„No,“ mlaskl Bodie a vychutnával poslední prchavé zbytky kvalitní skotské na patře. „Říkal jsem si, že bych se mohl dělat do zbraní.“
„No to by tě Cow opravdu pochválil,“ rýpl si Doyle.
„Dal bych výpověď,“ pokrčil Bodie rameny.
Doyle na něj ohromeně zíral.
„A proč ne,“ uculil se Bodie. „Za chvíli mi bude čtyřicet. Nemůžu po sobě nechat věčně střílet. A ty už stejně u CI5 nejsi, tak co.“
„Do zbraní,“ zamračil se Doyle. „Bodie.“
„No co,“ zašklebil se Bodie. „Když je nekoupí od Martyho, koupí je někde jinde. Je to legální.“
„Tvůj pojem legální, je občas dost široký,“ pokáral ho Doyle.
„Mohl bys malovat,“ uculil se Bodie.
„Zdá se mi to, nebo se mě snažíš uplatit?“ pousmál se Doyle.
„Ne, hůř, snažím se tě sbalit,“ našpulil Bodie rty.
Doyle trochu pobledl, ale když mu Bodie položil ruku na stehno, neodtáhl se.
„Ty mě chceš?“ zašeptal Doyle. „I po tom…,“ jeho pohled sklouzl na bílé tenké jizvy na Bodieho tváři.
Bodie mu položil prst na rty.
„Řekl jsem, že se o tom už nebudeme bavit.“
Doyle se pomalu nadechl.
„Dal bych si ještě,“ pozvedl prázdnou sklenku.
„S opilcema nerandím,“ varoval ho Bodie důrazně.
Doyle přikývl a postavil sklenku na stolek. Vypadal nervózně.
„Mohl bys začít tím, že řekneš ano a políbíš mě,“ napovídal mu Bodie a uličnicky u toho vystrčil špičku jazyka.
„Bodie, já…,“ Doyle zaváhal. „Ano.“
„Ještě ten polibek,“ neodpustil si Bodie.
Doyle se k němu váhavě naklonil, a tak to byl Bodie, kdo přitiskl rty na Doyleova ústa. První polibek byl nemotorný a Doyle se příliš rychle odtáhl. Takže Bodie vzal jeho hlavu do dlaní a předvedl mu, jak se to pořádně dělá.
„Tak co?“ zeptal se, když se jejich rty oddělily a Doyleovi uši doslova rudě zářily.
„Je to… jiný,“ olízl si Doyle rty.
„A líbilo se ti to?“ vyzvídal Bodie.
„No… jo,“ připustil Doyle neochotně.
„No to bych prosil,“ nafoukl se Bodie. „Teď ty.“
Doyle chvíli otálel, než se naklonil k Bodiemu a políbil ho. Bodie po chvíli převzal iniciativu a nesmělý polibek přerostl ve vášnivé líbání. Stáhl Doylea na pohovku a jejich těla se sama od sebe propletla. Bodie zajel rukou mezi Doyleova stehna a přitlačil, až Doyle tiše vzdychl. Pak ale ucítil, jak se Doyleovo tělo napjalo, když si uvědomil, co se děje. Neprotestoval, nebránil se, ale Bodie nestál o to, aby to Doyle dělal jen proto, že má pocit, že mu něco dluží. Odtáhl se.
Doyle se na něj nechápavě zadíval.
„V mrazáku je pizza a v lednici pivo, co ty na to?“ nadhodil Bodie a zvedl se z pohovky.
„Ty nechceš…?“
„Ne,“ nenechal ho domluvit. „Nechci, abys zatnul zuby a vydržel to proto, že máš pořád pocit viny. Není kam spěchat, Rayi.“
Doyle se posadil a prohrábl si vlasy.
„Víš, já… chci, jenže…“ zamumlal. „Mám strach, Bodie.“
„Už hodně dlouho, co,“ pousmál se Bodie.
Doyle uhnul pohledem.
„Tak co ta pizza?“ připomněl Bodie.

Leželi vedle sebe v posteli a skrz zatažené závěsy sem nepronikalo ani to málo světla od pouličních lamp.
Bodie si myslel, že Doyle spí, a sám už pomalu usínal, když ucítil zvědavé prsty na zádech. Klouzaly mu podél páteře a zanechávaly za sebou příjemně vzrušující mravenčení. Prohnul se jako kočka a spokojeně zapředl. Prsty se zarazily, ale pak pokračovaly ve svém nesmělém laskání.
„Níž,“ vydechl Bodie s tváří zabořenou do polštáře, který objímal rukama.
Prsty sklouzly na kříž a po chvíli rychle laškovně nakrátko zajely za okraj jeho trenek.
„Ještě,“ požádal Bodie.
Doyle se osmělil a jeho ruka spočinula na Bodieho zadku. Zpočátku jen zlehka hladil, pak jemně mačkal. To už se Bodie otíral o matraci, ale nic neříkal, aby Doylea nepoplašil. Přišlo mu, že to trvá věčnost, než mu Doyle stáhl trenky. Dotek kůže na kůži byl ještě lepší než přes hedvábnou látku prádla.
Bodie se převrátil na záda, aby ukázal Doyleovi, jak moc ho to laškování vzrušuje. Doyle strnul a Bodie by přísahal, že i v šeru pokoje viděl, jak zrudnul, když ho nachytal s rukou ve slipech. Odlehčil proto situaci úsměvem a s vystrčenou špičkou jazyka pomalu stáhl Doyleovi slipy do půlky stehen. Líbilo se mu, jak tu tak Doyle klečel se stojícím ptákem. Jeho ocas byl tmavší, tlustý s výraznou žílou. Bodie by ho rád ochutnal, ale nikam nespěchal. Sevřel ten teplý klacek v dlani a pomalu přetáhl předkožku, až se Doyle zajíkl.
Jenom se vzájemně vyhonili, ale bylo to mimořádně uspokojující. Doyle se k němu pak přisunul tak, že se jejich těla dotýkala. Bodie ho neobjal, přišlo mu, že na to je ještě příliš brzy. Každopádně to byl dobrý začátek.
„Miluješ mne?“ zeptal se Doyle do nastalého ticha.
Bodie se nedomníval, že je na tohle třeba odpovídat. Měl za to, že za dobu, co se znali, dal svůj zájem mnohokrát jasně najevo. To, že se Doyle rozhodl to ignorovat, byla jiná věc. Nicméně cítil, že Doyle nějakou odpověď potřebuje.
„Na lásku jsou potřeba dva,“ řekl Bodie pomalu.
Doyle si povzdechl, a když už Bodie myslel, že nic neřekne, zašeptal: „My jsme dva, ne?“
„Jo, to je fakt,“ usmál se Bodie. Přisunul se k Doyleovi blíž a zabořil mu nos mezi rameno a krk. Byli dva. A dva to je už pár, no ne?

Konec

Poznámka:
*) viz. epizoda Jen krásný obrázek

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský