Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: Taky jste si všimli v epizodě ‚The Gun‘ (napsal: Christopher Wicking) Bodieho podivné nálady? Copak se za ní asi skrývalo?
Poznámka: dopsáno leden 2011
beta read bedrníka

Nedostatek lásky

Zkroutil mu ruce za záda. V knihách by se psalo „až kosti praštěly“. Přesto se Bodieho nahé tělo vzepjalo ve snaze osvobodit se. Byl div, že si nevykloubil ruce, protože on nepolevil stisk ani o píď.
Většinou byl Bodie jako hárající fena – nedočkavý, až mu důkladně protáhne tu jeho chtivou prdel. Ale dnes to byl vzpurný divoký hřebec, kterého bylo třeba zkrotit. Byla to vzrušující, příjemná a nečekaná změna. Chvílemi si uvědomoval, že je možná až příliš hrubý, že to nejspíš Bodieho bolí. Několikrát dokonce zapochyboval je-li to ještě hra. Jestli se Bodie už nebrání doopravdy. Věděl ale, že tam, kde by si on raději ukousl jazyk, než aby přiznal porážku, Bodie dokáže spočítat ztráty a stáhnout se. Určitě by řekl, kdyby to zašlo příliš daleko. A nepochybně by se bránil mnohem účinněji.
Vlastně to bylo možná až příliš snadné, ovšem ne zase tolik, aby mu to zkazilo potěšení a rozkoš. Bodie rozhodně věděl, co dělá. Pták mu stál vzrušením a i Bodie byl tvrdý. Jeho tuhý ocas sebou klátil mezi jeho roztaženými stehny nahoru a dolů. Bodie supěl námahou a svaly na těle se mu napínaly úplně jako vzpínajícímu se koni. A on si ho hodlal pěkně osedlat. Předtím si ovšem musel každičký milimetr převahy tvrdě vybojovat, než se konečně dostal do pozice, v níž mohl zasunout svoje nadržené péro do Bodieho těsné prdele.
Bodie ho přivítal pevným sevřením, z něhož se málem udělal. Pak Bodieho tělo zvláčnělo, jako by přijímalo porážku a uznávalo jeho nadvládu.
Oč byl boj urputnější, o to vášnivější šukání to bylo.

„Myslíš, že by měl Cowley námitky, kdybychom bydleli spolu?“
Doyle se převrátil na bok, zády k Bodiemu.
„Teda neříkám, že musíme mít hned společnou ložnici.“
Bodieho tlachání mu rušilo tu příjemnou poorgasmovou malátnost. Copak se Bodiemu nechtělo spát?
„Můžeme to navlíknout jako úsporné opatření. Na to by Cow mohl slyšet, ne?“
Doyle pouštěl ty řeči jedním uchem tam a druhým ven. Na rozdíl od někoho on se snažil usnout, protože ráno vstávají do práce. On byl totiž unavený, jelikož to nebyl on, kdo se tu jen válel a slintal blahem do polštáře.
„Rayi?“
„Hm?“
„Jsem pohledný, milý, zábavný, vtipný, mám rád děti a nekradu peřinu.“
I po tmě Doyle dokázal říct, že se Bodie culí. Úplně ho viděl.
„Tak co říkáš?“
„Že mluvíš jak z pořadu ‚Chcete mně?‘,“ ušklíbl se Doyle.
„No a chceš?“
Doyle si dovolil usmát, protože věděl, že to Bodie nemůže vidět.
„Ani ne,“ prohodil ledabyle. Pochopil dokonale, co má Bodie na mysli. Ale kdyby přiznal, jaký vír emocí to v něm vyvolalo, jak se mu sevřelo hrdlo, a že se mu třesou ruce, ztratil by nad Bodiem výhodu, ztratil by kontrolu nad věcí. Bodiemu se musely takovéhle věci dávkovat. A navíc mu to konečně zavřelo pusu.

*****

„Vysaď mě u mého auta,“ požádal Doyle ráno. Sice ho lákalo nechat auto ještě chvíli zaparkované tam, kde ho při včerejším tahu po hospodách nechali. Tušil ovšem, že odpoledne se mu bude chtít ještě méně než teď. Ale hlavně odpoledne by už nemusel Bodieho přimět, aby ho k autu odvezl.
„Jo, jasně,“ odpověděl Bodie.
Doyle si přejel dlaní po bradě. Tohle vstávání ještě za tmy, kdy všichni ostatní normální slušní lidé spí, bylo někdy nesnesitelné. Divil se, že si Bodie ještě nestěžoval na to, že nestihli snídani.
„Kdes ho nechal?“ otázal se Bodie, aniž by spustil oči ze silnice.
„Na Grosvenor Square,“ připomněl Doyle a zapnul holící strojek.
„Jo?“ věnoval Bodie Doyleovi jeden jediný lehce podmračený pohled.
„No a ne snad?“ opáčil Doyle zatímco se holil.
Bodie bez dalšího slova odbočil kýženým směrem. Neřekl nic, ani když zastavil na místě, které Doyle určil, ani když bílý Ford Escort nestál tam, kde Doyle přísahal, že ho včera nechal. Neřekl nic, dokonce ani když na Doyleovu žádost objel náměstí ještě jednou dokola.
„Přísahal bych, že jsem ho včera nechával tady,“ potřásl Doyle hlavou. Jistě, měli v sobě už nějaké to pivo a pár panáků. Přesouvali se vlastně jen z jedné hospody, která zavírala, do jiné ještě otevřené. Ale byl si tím naprosto jist – tedy až do této chvíle.
„Tak kde jsem ho teda nechal?“
„Jak to mám asi vědět?“ ohradil se Bodie poněkud protivným tónem, jako by ho Doyle obviňoval, že auto zašantročil on. „Chceš abych ti na něj vyhlásil APB ?“¨
Doyle se začal smát. Bodie se už od rána choval jako nápadník, který dostal košem. Doyle ho hodlal nechat ještě trochu vydusit, a pak ve vhodný okamžik zavést na celou věc řeč. Pochyboval, že by jim Cowley dovolil spolu bydlet, ale copak k tomu potřebovali něčí svolení? Byl ochotný Bodiemu postoupit celou, no celou řekněme třetinu svojí šatní skříně a jednu poličku v koupelně.
Vysílačka začala pípat a Doyle se pro ni ihned natáhl.
„Vysílačka,“ poznamenal Bodie a udělal jen mdlé gesto, jako by po ní chtěl sáhnout. Byl vůbec jako zpomalený film.
„Doyle,“ ohlásil se Doyle do vysílačky.
Bodie s otráveným výrazem vypnul rádio. Vypadalo to, že se mu nechce absolutně nic dělat, a všechno a všichni ho obtěžují.
„Spojím vás s Inger Northovou,“ oznámil operátor.
Doyle podal vysílačku Bodiemu, ať si tu svou Inger vezme.
„To je ta tvoje, hm, kamarádka učitelka,“ poznamenal a začal se znovu holit. Absolutně netušil, proč se s ní Bodie ještě tahá.
„No jo,“ utrousil Bodie vyloženě protivným tónem a vzal si vysílačku.
Na jedné straně mu v noci vykládá, že by spolu mohli bydlet, a na druhé leze do postele ženské dobře o pět let starší. Možná by si měl laskavě ujasnit, co vlastně chce, než se začne urážet, pomyslel si Doyle.
„Ahoj,“ řekl Bodie do vysílačky směšně afektovaně.
„Není trochu pozdě na dělání domácích úkolů, co?“ nemohl si Doyle odpustit rýpnutí.
„Buď zticha,“ potřásl Bodie hlavou, ale na jeho tváři vůbec poprvé od rána probleskl úsměv.
Doyle se svému vtipu s chutí zasmál.
„Co děláš vzhůru v tuhle hodinu?“ otázal se Bodie do vysílačky.
Doyle si celé ráno kladl tuhle otázku taky. Teprve před půl hodinou začalo svítat. Dokonce ani popeláři, ani mlíkaři nevstaváli takhle brzy. Jenže když nechtěli, aby se jejich poměr provalil, bylo třeba přinášet jisté oběti. O to větší význam Bodieho včerejší prohlášení o společném bydlení mělo.
„Jsem v nočním bufetu. Se bývalým žákem. Volal mi, protože má problémy. Je závislý na heroinu. Říkal něco o nějaké zásilce, která má přijít. Myslím, že ví víc, než mi řekl.“
Doyle si znovu připomněl, že se musí Bodieho zeptat, kde se s ní potkal. Z nějakého důvodu měl pocit, jestli náhodou nesbalila ona Bodieho.
„Takže chceš, abych ho zmáčknul, co?“
Doyle se na Bodieho podíval. Přece si nemohl vážně myslet, že by učitelka udala svého žáka.
„Ne. On chce, abych mu pomohla.“
Doyleovi neunikl otrávený výraz v Bodieho tváři. Kam se poděl jeho entusiasmus a empatie?
„Přijeď, jen pokud na to půjdeš s citem.“
„No jasně, to byl jen vtip. Kde jsi?“
Doyle měl pocit, že Bodie bude dneska citlivý asi tak jako podebraný zub. Že by se ho až tak moc dotklo, že mu nepadl kolem krku? To se Bodiemu moc nepodobalo.

Bodie zaparkoval před bufetem a vystoupili. Inger jim šla naproti, aspoň Doyle předpokládal, že to je ona. Bodie se k ní připloužil s rukama v kapsách.
„Ahoj,“ utrousil Bodie. „Co se stalo?“
„Promiň,“ povzdechla si. „Viděl mě telefonovat. Asi si myslel, že volám policii.Rozzuřilo ho to a vyděsilo. Utekl.“
„No jo no, tak se za ním pustíme, co?“ otočil se Bodie na Doylea s kyselým výrazem, jako by žvýkal šťovík.
„Jo,“ přisvědčil Doyle neurčitě. Nepřišlo mu nejvhodnější se teď prostě sebrat a jít honit nějakého vyděšeného kluka. Navíc mohl být už kdo ví kde. „Jinak ahoj, já jsem Ray,“ představil se.
Inger lehce pokývla hlavou, ale viditelně ji víc trápil osud toho kluka, narozdíl od Bodieho, který se ani nesnažil předstírat pochopení.
„To nejde,“ otočila se k Bodiemu. „Nevím, kde bydlí.
„To nevadí,“ objal ji Bodie kolem ramen. Zřejmě si konečně všiml, jak nešťastně se Inger tváří.
Bufet byl přesně ten druh bufetu, kde Doyle kdysi dělával pochůzky. Trochu ošuntělý, ale čistý. Od vedlejšího stolu k nim pohledem sklouzla partička čtyř dělníků. Cosi jako místní kuchař, vedoucí, nejspíš i uklizeč a vyhazovač v jedné osobě přinesl Inger kabelku.
„Čaj?“ otázal se.
„Jo, třikrát,“ utrousil Bodie.
Doyle se rozvalil v židli. Přece nemohl mít Bodie takovouhle mizernou náladu jen kvůli jednomu slovíčku? No dobře byly dvě, ale i tak už to měl dávno rozdýchat.
„Takže ahoj,“ usmála se na něj Inger jako by chtěla napravit předchozí dojem.
Ne že by musela.
„Ahoj,“ odvětil Doyle. Nedalo se říct, že by nebyla hezká, ale prostě nebyla Bodieho typ. Vypadal vedle ní jako její bývalý student.
„Já jsem Inger. Takže ty jsi tady toho partner, že?“
„Jo,“ přisvědčil Doyle a musel potlačit úsměv. Takže Bodie o něm vypráví svým milenkám?
„Už jsem o tobě slyšela,“ pousmála se Inger.
Doyle nestačil vycházet z údivu. Co o něm může tak Bodie vykládat?
„Všechno nejhorší pochopitelně,“ ušklíbl se.
„Pochopitelně,“ opáčil Bodie.
Doyleovi přišlo, jako by se ho to dotklo. A nebo možná o něm napříště bude vykládat jen to nejhorší.
Inger si zkontrolovala věci v kabelce.
„Paul mi sebral peníze. Nejspíš potřeboval na dávku,“ poznamenala trpkým nesouhlasným tónem.
„No jo, kradení je u nich něco jako reflex,“ řekl Bodie kousavě a obrátil pohled ke čtveřici u vedlejšího stolu.
Doyle doufal, že nechce vyvolávat potíže.
„Jestli to potřeboval opravdu hodně, jak můžeš vědět, že si to celé nevymyslel?“ namítl.
„Myslím, že se do toho zapletl právě kvůli svojí závislosti. Chtěl, abych mu pomohla s tím přestat. Nepřišel mi prodávat informace nebo mě okrást.“
Doyle pokýval hlavou. Byla si tím vším nějak jistá. Nedokázal si je spolu představit – ji a Bodieho. Ona, emancipovaná, sebevědomá žena v, no, řekněme v nejlepších letech. A Bodie – Doyle sklouzl pohledem na svého parťáka a milence, který se tvářil jako trucovité děcko. Co se vlastně divil. Byla učitelka.
„Nevěřím, že by předstíral něco takového, kdyby to nemyslel upřímně.“
Přinesli jim čaj a Bodieho víc zajímal šálek horké tekutiny pochybného původu, než podrobnosti něčeho, co se záhy může ukázat jako jejich nový případ.
„Zabýváš se závislými hodně?“ zeptal se Doyle. Bylo běžné, že lidé měli dost zkreslené představy o pohnutkách narkomanů. Hodně se do toho promítala snaha pomoct, hledat naději tam, kde už žádná nebyla.
„Jsem učitelka, ne sociální pracovnice,“ namítla Inger.
Doyle připustil možnost, že tahle ženská ví, o čem mluví.
„Pokud to teda myslel upřímně,“ Bodie neopomněl do hlasu nechat prosáknout pochybnosti o pravdomluvnosti narkomanů, „kdy má ta zásilka přijet?“
„V pátek.“
„No, to je trochu brzy. Jestli jeho kumpáni zjistí, že ztratil nervy, skončí u ledu,“ poznamenal Bodie.
Doyle si pomyslel, že citlivěji to skutečně říct nemohl.

*****

Doyle sledoval z okýnka ubíhající ulici. Bodie byl dneska jedna velká osina v zadku, velká patetická osina v zadku. A třeba to vůbec se včerejškem nesouviselo. Konec konců každý občas vstane z postele špatnou nohou, ne? Kdo říkal, že to s tím muselo nutně souviset? A i kdyby, tak co, ať se s tím Bodie kouká srovnat. Přece nečeká, že mu padne k nohám a…
„Hele, jak jsme přišli k tomu, že pořád jezdíme mým autem?“ přerušil ticho Bodie.
Doyle očekával nejakou další jedovatou poznámku, ale ta nepřišla.
„Ale jistě,ty jsi to svoje přece ztratil, že jo?“ začal se Bodie culit, a veselost v jeho hlase byla v takovém kontrastu k jeho předchozímu chování, že se na něj Doyle překvapeně podíval. Bylo to jako by někdo otočil vypínačem. Ještě před deseti minutami byl protivným až hrůza, a najednou obrátil o sto osmdesát stupňů. Doyle měl pocit, že mu něco uniklo.
„Ještě nikdy jsem auto neztratil,“ opáčil odměřeně, protože se mu náhlá změna v Bodieho chování nelíbila, a protože mu to vůbec nepřišlo vtipné.
„Jo, vážně?“ zasmál se Bodie. „Takže ti ho nejspíš ukradli, že jo? To je velice zahanbující, parťáku. Už jsi to ohlásil?“
„Ha ha ha,“ utrousil Doyle a naštěstí další konverzaci přerušila vysílačka a Cowleyho nepříliš vlídně naložený hlas: „Doyle.“
„Někdy si říkám, jestli jeho máma nebyla čarodějnice,“ poznamenal Doyle a natáhl se pro vysílačku: „Ano, Doyle.“
„Obtěžoval jsi tu Buchananovic holku?“
„Co? Vůbec ne. Kdo to tvrdí?!“ zamračil se.
„Její otec,“ odvětil Cowley lakonicky. „Právě u mě byl ministr. Chce, abych to prošetřil.“
„To je nesmysl!“ rozhořčil se Doyle. „Mám na celou dobu svědka – doktora Schulmana…“
„Od toho to Buchanan ví. Prý jsi chtěl, aby té dívce ukázali cizí dítě.“
„Jo, a co, stejně by nepoznala rozdíl, že ne?!“ prskl Doyle do vysílačky. Copak se všichni dneska zbláznili? Nejdřív Bodie a teď ještě ke všemu Cowley.
„Nikdy nepodceňuj mateřský instinkt,“ zasmál se Bodie.
„Ty taky mlč,“ ucedil Doyle a vůbec se mu nelíbilo, že Bodieho úsměv se spíš prohloubil, než aby zvadl.

*****

Doyle se přitiskl k Bodieho širokým zádům a ochutnal slaný pot z jeho kůže, než našel jeho rty, aby uloupil vášnivý polibek. Objímal Bodieho rukama kolem trupu, spočíval na něm celou svojí vahou a pomalými, mělkými přírazy ho šukal. Vzduch byl těžký potem, prosycený pachem sexu a naplněný zvukem jejich vzdechů a stenů.
Našel Bodieho ptáka a sevřel ho v dlani. Bodie zasténal a pokusilse mu neobratně do ruky přirazit. Doyle se odtáhl a nechal svůj ocas vyklouznout ven. Pak otočil Bodieho na záda, zvedl mu nohy a zasunul ho do něj zpátky. Rád se díval na Bodieho výraz v tváři, když vyvrcholil.

„Víš, přemýšlel jsem,“ prolomil Doyle ticho, když odpočívali mezi zválenými a propocenými přikrývkami. „Proč vstávat brzo ráno, abys stihl dojet domů se převléknout a vysprchovat, když si můžeš věci nechávat tady. Ve skříni se trocha místa vždycky najde,“ snažil se znít nenuceně a velkoryse.
Bodie se převrátil na záda a protáhl se.
„Taky jsem přemýšlel,“ potlačil Bodie zívnutí.
„Nepovídej,“ rýpl si Doyle a Bodie se krátce zasmál.
„Měl jsi prvně pravdu,“ řekl Bodie a Doyle zadržel dech v obavách, co bude následovat. „Není dobrý nápad, abychom spolu bydleli. Je to moc… no prostě moc…,“ pokrčil Bodie rameny. „Nechme to tak, jak to je.“
Doyle si připadal, jako by narazil v běhu do zdi. Jeho pečlivě připravované gesto, které měl Bodie celý šťastný přijmout, ba přímo po něm skočit, vyšlo dočista naprázdno. Chtělo se mu vykřiknout, ale já sakra chci, abys se mnou bydlel. Prvně jsem to odbyl jen tak, protože nemůžu připustit, abys nade mnou získal navrch, ty debile jeden nedůvipnej. Tohle mi přece nemůžeš udělat.
Navenek ale neřekl nic. Nebo možná zamumlal něco jako „asi jo, Bodie“. A usínal s pocitem, že možná prošvihnul něco důležitého.

*****

„První mezci přijíždějí. Tak běžte!“ vybídl je Cowley s téměř hmatatelnou nedočkavostí, aby už všechny ty „mezky“ s diplomatickými pasy, kteří prováželi přes hranice drogy, ať už k tomu důvody měli jakékoli, měl všechny pěkně pod zámkem.
Bodie s Doylem udělali obličej.
„No tak,“ přidala se Inger, které George Cowley blahosklonně dovolil spatřit ústředí CI5. Dokonce jí ani nemuseli zavázat oči. „Kdyby to bylo snadné, dělal by to každý.“
„Je horší než on!“ protáhl Bodie obličej a rozesmál se.
„Netuším, proč se zahazujete s někým jako je on,“ kývl Doyle k Bodiemu. „Je s ním víc starostí, než za kolik stojí, víte,“ zasmál se.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský