Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Vedlejší postavy: Bodie/ Jeremy; Bodie/ Susan Grantová; Bodie/ Tessie Santiago
Shrnutí: Jsou to právě nejlepší úmysly, která nás často vedou k těm nejhorším činům. S nejlepšími úmysly se Doyle ožení, aby mohl začít žít spořádaným životem, jak se na každého správného chlapa sluší a patří. Jenže se ukáže, že to nebyla příliš šťastná volba.
Poznámka: dokončeno leden 2010
Beta read Bezinka a bedrníka
Navazuje na povídku Podezření
Obsahuje přepis epizody Cry Wolf, scénář Paul Wheeler, režie Phil Meheux
Všechny moudré řeči Bodieho mistra Kenda a později Yoshima jsou, více či méně pozměněné, aby zapadaly dobře do příběhu, citáty z Minutové moudrosti od Anthonyho de Mella

Nejlepší úmysly

Kapitola první

„A co tohle? Podle mě je roztomilé.“
„Nesnáším růžovou. Co něco v barvách britské armády?“
„Pitomče,“ rozesmála se Ann a praštila Bodieho prospektem.
Doyle se na ně zadíval. Bodie s Ann seděli na pohovce v obýváku. Ann se opírala zády o Bodieho a vybírali svatební oznámení. Kdežto jemu opět připadl úkol udělat oběd.
„Ne, tohle, to je jednoznačná volba,“ ukázal Bodie na oznámení, v němž postavička nevěsty oděná jen do závoje vedla za penis ženicha s kloboukem na hlavě.
Ann se začala chichotat.
„Co ty na to, Rayi,“ zvedl Bodie prospekt a ukázal to Doyleovi.
„Pitomče,“ zasmál se Doyle.
„No dobře, šukající králíci jsou pořád jednoznačně nejlepší,“ zasmál se Bodie a nalistoval zpátky obrázek oznámení, na němž šukali dva králíci zobrazení jako ženich a nevěsta.
„Má to být malá skromná svatba a slušná,“ připomněl Doyle a vrátil se do kuchyně, aby zkontroloval oběd.
„Blbost!“ křikl za ním Bodie. „Když už svatba, tak ale pořádná!“
Doyle se usmíval. Bodie byl prostě blázen a taky nejlepší přítel, jakého si mohl přát.
„Bodie, Bodie, co tohle,“ strčila do něj Ann.
Bodie se zadíval na oznámení. Dvě hrdličky se k sobě něžně tiskly a nad nimi stálo ozdobným písmem :´Můžete o tom vést polemiky, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete udělat1´.
Bodieho napadlo, jestli si Ann všimla té umírající hrdličky v pozadí, asi spíš ne. Ale tohle oznámení bylo přesně ono. Zcela vystihovalo, jaké z té chystané svatby měl pocit. Přesto všechno se na Ann usmál a přikývl.

*****

„Tak co tomu říkáš, Bodie?“
Bodie zvedl oči od časopisu, který si našel. Ann se otočila kolem dokola jako manekýnka, aby si jí mohl pořádně prohlédnout. Vypadala v těch bílých šatech jako panenka.
„No, já nevím,“ odložil časopis a vstal. „Chtělo by to něco víc sexy,“ vzal jí za ruku a otočil kolem dokola jako tanečnici. „Něco se sukní nad kolena a pořádným výstřihem.“
„Bodie,“ zasmála se Ann. „Je to svatba, ne rande.“
Je to pořádně vypráskaný rande na celý život, pomyslel si Bodie trpce.
„No a? Proto přece nemusíš vypadat jako z kláštera,“ namítl. „Jen ať Rayovi všichni závidí, ne?“
Ann se uculila, přitočila se k Bodiemu a dala mu na tvář sesterskou pusu.
„Jsi opravdový přítel,“ řekla měkce.
„Jo, to jsem,“ povzdech si Bodie. Škoda že v lásce se za druhá místa body nedávají.
„Takže tyhle ne?“ zeptala se Ann.
Bodie rázně zavrtěl hlavou.

*****

„Já nevím, Bodie,“ Doyle vzal do ruky nejistě křehký kroužek kovu zdobený reliéfy.
„To je zase moc přeplácané,“ zamítl Bodie. „Chce to něco jednoduššího.“
„S kamínkem?“ zeptal se Doyle. Byl z toho všeho zlata trochu nesvůj.
„Rozhodně ne,“ prohlásil Bodie.
„Ne?“ zadíval se Doyle na Bodieho.
„Ne,“ přikývl Bodie jako by šlo o jasnou věc, které Doyle prostě nerozumí.
Doyle nejistě pokrčil rameny.
„Navíc se to snadno někde zachytí a tak. Musí být hladký, ale zase ne úplně obyčejný,“ Bodie si prohlížel kazety. „Co tyhle?“ ukázal prstem na jednoduchý, trochu širší prstýnek. Zvláštní na něm bylo, že nebyl ze zlata, ale podél celé délky se uprostřed táhl široký stříbrný pruh.

*****

„Tak co?“ zeptal se Doyle a urovnal si nepříliš povedeně uvázanou kravatu.
„Moc fádní, vypadáš v tom jak farář,“ ušklíbl se Bodie. Žaket Doyleovi absolutně neslušel. „Co zkusit něco jiného? Klasika je…“
„Stará, já vím,“ pousmál se Doyle.
Précisément2 ,“ usmál se Bodie a začal se prohrabovat stojany s obleky. „Mohl by to být docela prostý tmavý jednořadový oblek. Můžeme to oživit vestou, abys nevypadal jako nudný patron. Třeba červená ta v černém obleku vynikne,“ přemýšlel nahlas.
„Vestu ne,“ zamračil se Doyle.
„Dobře, dobře,“ pokýval Bodie hlavou. „Co smoking?“
„Ne.“
„Hm,“ Bodie rozhrnul obleky a pousmál se. „Kdo říká, že musíš jít v černém jak do rakve?“
Doyle povytáhl obočí a Bodie mu ukázal světlý oblek.
„Šedá?“
„No, já bych řekl, že je spíš krémová, ale nebudeme se přít o barvu. Určitě ti to bude slušet,“ uculil se Bodie.

*****

„Říkáš růže?“
Bodie přikývl.
„Růže je přece symbol lásky ne?“ pousmál se. A má taky pěkně ostré trny, dodal v duchu.
„Takže růže,“ usmála se Ann. „Uff, už se nám to pomalu krátí,“ zadívala se na seznam toho, co je ještě potřeba zařídit. „Dort.“
„Rozhodně patrový,“ prohlásil Bodie. „Aspoň tří. A nezapomeň na figurky.“
„Pářících se králíků?“ zasmála s Ann.
„Mimo jiné,“ uculil se Bodie.
Ann najednou zvážněla.
„Bodie,“ řekl tiše.
„Hm?“ posadil se na opěradlo pohovky.
„Trochu mě to děsí,“ přiznala se.
Vítej do klubu, holka, pomyslel si smutně.
„Miluješ ho?“ zeptal se a měl co dělat, aby ovládl hlas.
Ann se kousla do spodního rtu a přikývla.
„Tak vidíš, není čeho se bát,“ usmál se a položil jí ruku na koleno.
Sevřela jeho ruku a usmála se na něj.
„Díky, Bodie.“
Usmál se, ale když Ann vstala, jeho úsměv rázem zmizel a tváří se mu mihl na kratičko výraz zoufalství, než ho opět skryl za úsměvem.
„Kluci chtěj nechat udělat pro Doylea dort v podobě cvičného terče, tak doufám, že to nevadí.“
„Co mám s vámi dělat?“ pousmála se.

*****

„Hele, Bodie, buď na něj opatrný jo.“
Bodie přejel prsty po nablýskaném bílém laku dlouhého štíhlého lincolna.
„Budu ho hýčkat jako by byl můj vlastní,“ ujistil ho Bodie.
Až na něj připevní všechny ty svatební ozdoby bude vypadat naprosto dokonale. Všechno bude naprosto dokonalé, až na to že to nebude ani trochu dokonalé.
„Bodie? Je ti něco?“
„Ne, ne,“ přinutil se Bodie usmát.
„Kdo se vlastně žení, snad ne ty?“
„Ne, ne, já opravdu ne,“ pousmál se Bodie trpce. „Toho neznáš jen…jeden¬…známý. Jen známý. O auto neměj strach, dám na něj pozor,“ slíbil, než nasedl a nastartoval.

*****

„Ale no tak, Rayi,“ chytil Bodie Doylea za bundu a přinutil ho zastavit se. „Večírek na rozloučenou se svobodou přece nemůžeš jen tak oželet.“
„Bodie, je to hloupá tradice,“ namítl Doyle. „Všichni se akorát ožerou a… a vůbec. Prostě nechci!“
„Dobře, dobře,“ vzdal to Bodie. „Tak jinak. Až nás Cowley propustí, tak si tady s klukama připijeme, tohle jim odepřít nemůžeš. Pak pojedeme k tobě, dáme si skvělou večeři, pivo, skotskou, pustíme si film – prostě jako za starých dobrých časů. Co říkáš? A ráno… no ráno…,“ Bodie se odmlčel, protože nedokázal pokračovat.
„Kdo říká, že to jsou staré časy, Bodie?“ pousmál se Doyle. „Žením se, neodjíždím na druhý konec světa. Pořád budeme přátele,“ poplácal ho po zádech.
„Jo, já vím, ale… no,“ Bodie pokrčil rameny. „Pro mě to je trochu jako když odjíždíš na jiný kontinent,“ přiznal.
„Nesmysl,“ usmál se Doyle.
„Spousta věcí se změní, Rayi,“ namítl Bodie. Vlastně se už změnila, pomyslel si.
„Ale to je život, Bodie,“ řekl Doyle měkce. „Hele, copak ty jsi nikdy nepřemýšlel o tom, že je nejvyšší čas najít si někoho víš, výjimečného.“
Bodie se trpce pousmál. On si už našel někoho výjimečného.
„Nikdy jsi nechtěl rodinu?“ zeptal se Doyle.
„Nejsem ten typ,“ odbyl to Bodie zdánlivě lehkovážně.
Doyle zamyšleně a trochu smutně pokýval hlavou.
„Nikdy ses nebál toho, že na stará kolena zůstaneš sám?“ otázal se vážně.
„Nikdy jsem si neplánoval dožít se věku, kdy tohle budu muset řešit,“ ušklíbl se Bodie.
Doyleovi to přišlo smutné. Bylo mu trochu Bodieho líto.
„Tak co? Co říkáš na můj návrh?“ chtěl vědět Bodie.
„Dobře, jsem pro,“ souhlasil Doyle a usmál se.

*****

Maso na pánvi naplňovalo kuchyni lahodnou vůní. Doyle ho obrátil, aby se dělalo rovnoměrně z obou stran. Bodie se opíral o kuchyňskou linku a popíjel z plechovky pivo. Doyle si ten příjemný klid vychutnával. Poslední týden se svatební shon stával téměř nesnesitelným. Ještě že ho v tom Bodie nenechal a pomáhal, kde mohl. Ano, byl tak vděčný, že se Bodie ani slůvkem ani náznakem nezmínil o tom večeru, kdy chytili Hollyho. Nešťoural do toho a s neotřesitelnou důvěrou přítele na život a na smrt to připsal situaci a alkoholu. Ani v nejmenším tak Doyleova ostudná ztráta sebeovládání jejich přátelství nepoznamenala.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ potřásl Bodie hlavou. „Že se zítra ženíš.“
„Jo, já taky ne,“ pousmál se Doyle a shrnul maso z pánve na talíř.
„Pořád ještě můžeš vycouvat,“ uculil se Bodie, zatímco prostíral.
„Tak to ne,“ usmál se Doyle a položil oba talíře na stůl.
Posadili se naproti sobě.
„Tak se do toho dej,“ vybídl ho Doyle. Vždycky ho těšilo, jak Bodiemu jeho kulinářské výtvory chutnají, i když by to nikdy nepřiznal.
„Dobrou chuť,“ usmál se Bodie a nasál vůni. „Je to skvělý!“ ocenil po prvním soustu.
Doyle se spokojeně usmíval.
„Takže na svatební cestu pojedete do Francie?“ Bodie nedokázal myslet na nic jiného než na tu pitomou svatbu.
Doyle přikývl.
„Paříž, Eiffelovku, romantika vinařského kraje.“
„Jo, tak nějak,“ přikývl Doyle. „Ty jsi ve Francii byl ne? Myslíš, že se to Ann bude líbit?“
„Nešetři na hotelovém pokoji,“ poradil mu Bodie a spiklenecky na něj mrknul. „Pořádná postel je základ.“
„Možná pro tebe,“ ušklíbl se Doyle.
„Jaká je?“ uculil se Bodie.
„Co?“ Doyle nemohl uvěřit, že se Bodie ptá na něco takového.
„Ale no tak, Rayi,“ Bodie se k němu naklonil přes stůl blíž. „Je vášnivá? Dračice?“
„Není trochu nevkusný se na tohle ptát?“ zeptal se Doyle. Měl by být pohoršen, ale jaksi nebyl.
„Jen jsem zvědavý,“ pokrčil Bodie rameny a narovnal se. „Konec konců je to ženská, co tě dostala k oltáři.“
„Jo, ta co dostane k oltáři tebe bude mít okovanou podprsenku, co?“ rýpl si Doyle.
„Ženská, která by dostala k oltáři mě, se ještě nenarodila,“ uculil se Bodie.
„Jo, tomu bych i věřil,“ souhlasil Doyle pobaveně.
„Tak co?“ vyzvídal Bodie. „Je vášnivá?“
„Záleží na tom, čemu říkáš vášnivá,“ vyhnul se Doyle přímé odpovědi.
„Když si tě osedlá, kroutí se ti prsty u nohou?“ uculil se Bodie.
Doyle se usmál.
„Takže je vášnivá,“ usmál se Bodie. „To je dobře. Dobrý sex je základ.“
„Sex – myslíš ty taky někdy na něco jiného?“ ušklíbl se Doyle. „Miluju jí pro její povahu, ne proto jaká je v posteli.“
„No jasně, Rayi,“ zašklebil se Bodie. „Je jazykově nadaná?“
„Rozhodně,“ přikývl Doyle. „Umí skvěle francouzsky, španělsky a taky německy.“
„To je úžasný, ale já mluvil o orálním sexu,“ usmál se Bodie. „Já třeba nesnáším, když ženská neví, že by měla taky zapojit jazyk a ruce.“
„Bodie,“ hlesl Doyle slabě.
„Ono to je sice fajn i bez toho, ale nestačí to, no ne?“ pokračoval Bodie.
Doyle polknul. Představil si, jak před ním Bodie klečí a saje a líže jeho ptáka, zapojuje ten svůj jazyk a ruce. Doyleovi vyschlo v puse, kdežto dlaně se mu začaly potit. Na tohle nesměl myslet. To bylo špatné, sakra špatné.
„Víš,“ nadechl se Doyle pomalu, aby se uklidnil. „Sex není v našem vztahu prioritní,“ pokrčil rameny. Většinou se Ann chtěla milovat tak jednou dvakrát do týdne a Doyleovi to naprosto vyhovovalo.
„Cože?!“ zamračil se Bodie. „Co to má znamenat? Teď mi ještě řekneš, že jsi s ní pořád ještě nespal, a že si to šetříš na svatební noc.“
„Samozřejmě, že ne,“ obrátil Doyle oči v sloup. „Prostě tím chci říct, že…,“ zarazil se, když zjistil, jak na něj Bodie kouká , jako by se mu chystal odhalit smysl existence. „To je fuk,“ mávl Doyle rukou. „Je to duchovní. To bys nepochopil.“
„Děkuji,“ usmál se Bodie.
„A přestaň laskavě šťourat do mýho sexuálního života. Já se tě taky nevyptávám na tvou poslední známost a co s ní děláš,“ zabručel Doyle.
„Klidně se ptej,“ uculil se Bodie.
Doyle si jen povzdechl. Bodie byl někdy prostě nesnesitelný.

„A vzpomínáš, jak nás Cow poslal pro ten stůl?“
Doyle se smíchy zakuckal.
„Na ten jeho výraz, když viděl, co jsi s ním udělal, se nedá zapomenout.“
„Já?“ ohradil se Bodie pobaveně. „Byl jsi tam taky.“
„Ale ty jsi řídil,“ chechtal se Doyle.
„Málem nás to převrátilo,“ bránil se Bodie vesele.
Seděli vedle sebe na pohovce mezi nimi byla miska s preclíky, popíjeli pivo a tlachali o ničem. Bylo jim spolu dobře. K puštění televize se ani nedostali, nebyl důvod.
Bodie si vychutnával tu nostalgii, když vzpomínali na společné zážitky.
„Bude mi to chybět,“ posteskl si.
„Co?“ podivil se Doyle.
„Tohle,“ zahrnul Bodie gestem ruky pohovku, Doylea a vůbec celý byt. „Tyhle večery. A společné volno; teď už se mnou asi na ryby jezdit nebudeš,“ pousmál se smutně.
Doyle se po těch Bodieho slovech cítil divně.
„Víš, kdybych tě neznal, Bodie, myslel bych si, že žárlíš,“ řekl Doyle a pokusil se neúspěšně usmát, jako by to byla zábavná myšlenka.
„Možná…trochu,“ připustil Bodie a díval se na svoje ruce a pohrával si s plechovkou piva. Byl jen krůček od toho, aby Doyleovi vše řekl. A zničil jim oběma život.
„Ale no tak, Bodie,“ pousmál se Doyle. „Určitě spolu někdy na ryby pojedeme.“
Bodie vzhlédl.
„Akorát já hodlám konečně chytat opravdu ryby,“ usmál se Doyle. „Holky budeš od teď muset lovit sám.“
Bodie se malinko usmál.
„Bodie,“ sevřel Doyle Bodieho paži. „Jsme přátelé a na tom se nikdy, nic nezmění.“
„Tak na přátelství,“ pozvedl Bodie plechovku.

Doyle ležel v posteli na zádech s rukama za hlavou. Bodie odešel už dobře před hodinou. A za sedm hodin se žení.
Přemýšlel o Bodieho obavách, že po svatbě bude jejich přátelství zanedbávat. Kdyby Bodie věděl, kdyby jen tušil, proč se do té svatby tak žene, nejspíš by o jeho přátelství už tolik nestál. A proto to musel udělat, oženit se. Ann byla skvělá, a pro někoho jako on hotový poklad.
Doyle zavřel oči.
Bodie.
Viděl v duchu jeho tvář. Jeho krásnou tvář.
Ty modré oči rámované dlouhými řasami.
Rty, které dokázaly vykouzlit ty nejkrásnější úsměvy, které mu bylo dopřáno ochutnat. Jak se tiskly na jeho; hebké a sladké.
A Bodieho erekce pulzující přes látku od jeho prsty.
Neměl by na to myslet. Bylo to špatné. Neměl Bodieho nikdy políbit, neměl ho osahávat.
Neměl.
Doyle zasténal, když jeho pravá ruka sevřela pevně jeho vzrušený penis a začala se pohybovat po jeho délce.
„Bodie,“ vydechl do ticha své ložnice.

*****

Doyle se, snad už po sté, podíval na hodinky. Začínal být nervózní. Měli přijet už dobře před čtvrt hodinou. Nejdřív si říkal, že je asi jen zdržel provoz. Teď už ale začínal přemýšlet, jestli se třeba Ann nerozhodla na poslední chvíli svatbu zrušit. Nebo jestli jejich vůz neleží převrácený na střeše někde v příkopu. Když už se propracoval až k teorii, jestli mu Bodie s Ann neutekl, přišel mu Murphy pošeptat, že už jsou tu.
Doyle polknul. Tak a je to tady. Otevřenými dveřmi viděl, jak před domem zastavil dlouhý bílý lincoln. Bodie vystoupil a Doyleovi se zatajil dech. V černém smokingu, bílé košili a vínové šerpě kolem pasu vypadal naprosto božsky. Jejich pohledy se na celou délku chrámové lodi setkaly a Bodie se smutně usmál. Skutečně ze všech sil se snažil přát Doyleovi s Ann štěstí, ale nedokázal z toho mít opravdu radost. Ve skutečnosti doufal, že tohle manželství brzo zkrachuje a on tu pak bude jako Doyleův nejlepší přítel, jež mu poskytne útěchu v jeho zármutku. Styděl se za to, ale prostě si nemohl pomoct.
Doyle se vpíjel do těch modrých očí a s palčivou intenzitou si náhled uvědomil, že by ze všeho nejraději řekl dnes své ´ano´ Bodiemu. Mohl to popírat, bránit se tomu, bojovat s tím, ale nic na tom, že ho už od puberty přitahovali muži, nedokázal změnit. Nedokázal změnit to, že Bodie s modrýma očima pro něj znamenal víc, než by měl. A proto si dnes musel vzít Ann, protože s ní bude moct žít tak, jak muž má, a jeho přátelství s Bodiem zůstane nedotčené.
Proč nemohl někdo Bodieho aspoň jednou zahlédnout, jak jde do gay baru? Proč aspoň jednou nemohl Bodieho nachytat v posteli s nějakým chlapem? Proč nemohl být Bodie aspoň trochu na chlapy?
Doyle si povzdechl. Nemělo smysl přát si modré z nebe. Výhled na Bodieho mu zakryla Ann. Vypadala naprosto rozkošně, zcela okouzlující. Bodieho mít nemohl, nemělo smysl dělat si iluze. Ann byla tedy to nejlepší, co ho mohlo potkat. K oltáři jí vedl Cowley – důstojný skotský gentleman každým coulem a to včetně tradičního skotského kiltu. Doyleovi cukly koutky. Takže Bodie sázku vyhrál.
Bodie vytáhl z kapsy krabičku a otevřel ji. Zadíval se na prstýnky.
Proč se s Doylem nemohli potkat někdy jinde někde jinde? V africké džungli. V Holandsku. Proč se musel Doyle tak hnát do ženění? Proč nemohl být Doyle aspoň trochu na chlapy?
Bodie s povzdechem krabičku zaklapl a schoval do kapsy. Pak se mezi svatebčany, než Cowley dovedl Ann k oltáři, protáhl k Doyleovi.
„Co vám tak trvalo?“ sykl Doyle.
„Nevěsta má přece chodit trochu pozdě ne?“ uculil se Bodie. „Trochu napětí a tak.“
„Máš prstýnky, ty napětí?“
„Prstýnky?“ zlobil ho Bodie.
Doyle se na něj krátce zahleděl.
„To víš, že mám, zlato,“ ujistil ho Bodie měkce.
Doyle ucítil, jak se Bodieho prsty dotkly jeho ruky. Nedokázal se ubránit, aby je nesevřel. Když ale Cowley předal Ann Doyleovi a přišel ten okamžik manželského slibu, Bodieho prsty z Doyleova sevření vyklouzly a zanechaly ho s pocitem osamění.
„Raymonde Doyle, bereš si zde přítomnou Ann Hollyovou dobrovolně za svou právoplatnou manželku a slibuješ, že ji budeš milovat a ctít v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci dokud vás smrt nerozdělí?“
Bodie zavřel oči.
„Ano.“
Bodie pevně stiskl víčka.
„A ty Ann Hollyová, bereš si zde přítomného Raymonda Doylea dobrovolně za svého právoplatného manžela a slibuješ, že ho budeš milovat a ctít v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano.“
Bodie stiskl ruku v pěst, aby se mu nestřásla, když musel chtě nechtě otevřít oči a podat Doyleovi prstýnky.
„Tímto prohlašuji váš sňatek za uzavřený. Můžete políbit nevěstu.“
Když Doyle nadzvedl Ann závoj, aby jí políbil, Bodie uhnul pohledem. Ruka se mu třásla, když se jako Doyleův svědek podepisoval pod tohle všechno a měl pocit, jako by si podepisoval vlastní rozsudek. Teď už nikdy nebude moct doufat, že by jednou snad třeba mohl být Doyle jeho. Jakkoli to bylo bláhové a naivní, přemýšlet o takovýhle věcech. Ten papír, který právě podepsal byl totiž odporným důkazem, že by nikdy neměl u Doylea šanci. Ze všeho nejvíc chtěl jít domů, zamknout dveře a opít se. Opít se tak, až by přestal cítit, až by přestal vnímat. Jenže na ně čekala svatební hostina. A na ní za nic na světě nesmí pít. Nesmí zkazit Doyleovi svatbu, i kdyby si měl ukousnout jazyk.

Cowley povstal a zacinkal lžičkou o skleničku, aby si získal pozornost všech.
„Mládí patří budoucnost, ale stáří má svá privilegia, a tak mně připadla ta milá povinnost pronést slavnostní řeč,“ začal. „Až budete v mém věku, zjistíte, že máte výsadu mluvit, o čem chcete, a ostatní vás jsou nuceni poslouchat nebo to aspoň předstírat,“ usmál se a otočil se k novomanželům. „Za svůj život jsem viděl už spoustu věcí, ale nic mě nepřesvědčilo o tom, že existuje něco mocnějšího, než je láska mezi dvěma lidmi. Z lásky jsme schopni těch největších gest, nejneuvěřitelnějších činů,“ zadíval se na Bodieho, jehož skutečné pocity prozrazovaly jen jeho oči, „a těch největších obětí.“
Cowley mluvil ještě dál, o věrnosti, oddanosti, o dětech, ale Doyle ho neposlouchal. Držel Ann za ruku, avšak jeho oči se upíraly na Bodieho. Ještě nikdy neviděl ve tváři svého přítele takový výraz.
Bodie hleděl do stolu, ramena měl svěšená, jako by na nich leželo něco neskutečně těžkého a vypadal naprosto zdrceně. Kdyby měl Doyle ten jeho výraz nějak popsat, řekl by, že Bodie vypadá, jako by každou chvíli měl začít brečet. Byl z něčeho nešťastný, tak jak ho Doyle ještě nikdy nezažil. A nikdo si toho nevšímal. Všichni se dívali na Cowleyho a usmívali se nad jeho žerty.
Doylea napadlo, že Bodie je možná smutný proto, že zatím žádnou ženu jako Ann nepotkal. Třeba ty jeho řeči o tom, že není rodinný typ, měly jen zakrýt to, jak hrozně moc by chtěl rodinu. Vypadal teď tak opuštěně. Doyle cítil nutkání vstát a jít si sednout vedle Bodieho. Obejmout ho kolem ramen, přitáhnout si ho k sobě a jen ho tak držet, aby Bodie věděl, že není sám, že nikdy nebude sám.
„Buďte šťastní,“ zakončil Cowley svůj proslov a pozvedl skleničku k přípitku.
Doyle viděl, jak se Bodie zhluboka nadechl jako by sbíral síly k něčemu nesmírně těžkému. Pak zvedl hlavu a na jeho tváři se objevil úsměv, když připíjel s ostatními Doyleovi a Ann.
Doyle ale viděl, že to je jen hraný úsměv, protože jeho oči se nesmály. V jeho modrých čích byl stále ten zoufalý nešťastný výraz, jaký viděl na jeho tváři, když všichni věnovali pozornost Cowleyho proslovu.
Cowley se posadil a Bodie vstal se skleničkou v ruce. Cowley se na něj znepokojeně zahleděl. Nemohl ale nic udělat, Bodie seděl příliš daleko a stejně by nemělo smysl zkoušet ho zastavit. Mohl jen doufat, že se Bodie nechystá zkazit Doyleovi svatbu. Moc dobře viděl, jak to celé snáší jen s vypětím sil. Bylo mu to poznat na očích. Měl v nich takový zničený, uštvaný výraz.
„Víte, když mi Doyle o Ann řekl poprvé, myslel jsem si, že to je jen taková přechodná záležitost, pomíjivá vášeň,“ začal Bodie přehnaně vesele.
Několik agentů CI5 se vědoucně pousmálo.
Bodie se zadíval na Doylea. Jeho úsměv se vytratil, zvážněl a do očí i do hlasu mu vstoupil smutek.
„Když jsem ale viděl, jak se na ni dívá,“ řekl Bodie tiše. „Jak o ní mluví. Jak se usmívá a jak mu září oči, když je s ní.“
Doyle se zadíval Bodiemu do očí a z toho smutku, z toho zoufalství, které tam našel, se mu svíralo hrdlo. To nebyla jen obava, že po svatbě začne jejich přátelství zanedbávat, bylo v tom ještě něco jiného.
„Pochopil jsem, že to je něco mnohem víc.“
Bodie se nadechl. Když už byl tak hloupý, že si musel vzít slovo, bylo třeba to dokončit.
„Hodně štěstí vám oběma,“ pozvedl skleničku.

Doyle stál u baru a díval se na Bodieho, jak tančí s Ann. Oba se smáli. Doyle ale musel pořád myslet na to, co spatřil v těch modrých očích – tolik bolesti, tolik zoufalství, tolik smutku. Nikdy dřív si nevšiml, že by Bodie byl nešťastný. Viděl ho naštvaného, zklamaného, uraženého, vzteklého, pomstychtivého ale nikde ne nešťastného. Bude si muset někdy s Bodiem promluvit a tentokrát se nespokojí s těmi jeho řečmi, že není rodinný typ.
„Tady ti jí vracím, i když hrozně nerad,“ uculil se Bodie, když přivedl Ann z parketu.
Doyle se pousmál a přivinul Ann k sobě.
„Hej a kdo provede ženicha?“ zašklebil se Anson, který ani v obleku a ani na svatbě neodložil cigaretu.
„Já je zvládnu klidně oba,“ zasmál se Bodie.
„Ha ha ha,“ utrousil Doyle.
Naneštěstí se Bodieho vtípek zalíbil.
„Tak do toho, Bodie,“ pobídl je Anson a přendal si cigáro do druhého koutka.
„Bodie, neblbni,“ řekl Doyle a zamračil se. Vůbec to nebylo vtipné.
Bodie ale jeho názor asi nesdílel, protože ho začal postrkovat k parketu, mohutně povzbuzován kluky z CI5. Dokonce i Ann se smála a přidala se ke skandování: tanec, tanec.
Doyle se cítil zrazen. Bodie ho dotáhl na parket.
„Nepošlap mi boty, zlato,“ uculil se Bodie.
Doyle měl chuť mu jednu vrazit. Tohle bylo ponižující. Copak to Bodie neviděl?
Bodie si ho přitáhl k sobě a Doyle jím byl proti své vůli vtažen do rytmu hudby. Bodie to původně myslel skutečně jako vtip, ale když viděl, jak se vyvinulo, rozhodl se využít situace. Nikdy by ani ve snu nevěřil, že se mu poštěstí tančit s Doylem valčík. Pravda Doyle se tvářil dost nasupeně, ale to Bodiemu nevadilo. Vše bylo krásně maskováno jako vtip.
Doyle se snažil udržet nasupený výraz, ale nakonec to vzdal, když se ostatní dost pobavili a parket se začal zaplňovat, což je trochu skrylo před zraky ostatních. Ostatně by si v životě nepomyslel, že se mu poštěstí tančit s Bodiem valčík. Jejich těla se k sobě tiskla a Doyle se vpíjel do těch modrých očí, které teď zářily jako dvě hvězdy. Nebylo v nich ani památky po tom, co tam bylo při hostině. Bodie se viditelně dobře bavil a taky hatil všechny Doyleovy pokusy o to převzít vedení.
Cowley doufal, že to Bodie nepřežene. Ale když valčík dohrál, Bodie Doylea pustil a poplácal ho po zádech, aby si z toho nic nedělal. Ostatně byl to přece jen takový vtip.

„Jeďte opatrně,“ podal Bodie Doyleovi klíče od lincolna. „Ať to neodřeš.“
„Neboj se,“ usmál se Doyle. „A Bodie.“
Bodie se na něj zadíval.
„Díky za všechno,“ objal ho Doyle.
„Co by člověk neudělal pro nejlepšího přítele, ne?“ pokrčil Bodie rameny jako by to nestálo za řeč.
„Díky, Bodie,“ dala Ann Bodiemu pusu na tvář.
„Neudělej mi o svatební noci ostudu, parťáku,“ uculil se Bodie. „Ale kdyby přece jen, klidně zavolej,“ mrkl na Ann.
Ann se jen zasmála a pak s Doylem nasedli do bílého lincolna.
Bodie tam stál ještě dlouho poté, co auto zmizelo z dohledu. A stál by tam možná ještě déle, kdyby na rameni neucítil Cowleyho ruku.
„Pojď dovnitř,“ řekl Cowley tiše.
Bodie přikývl a vrátil se do sálu. I když novomanželé odjeli do svého hnízdečka lásky, zábava pokračovala. Ale Bodie o ní už neměl zájem, celý večer se alkoholu vyhýbal, aby si udržel čistou hlavu a hlavně dokázal hrát svou roli. Teď si u baru našel láhev skotské, skleničku a sedl si do kouta k tomu nejzastrčenějšímu stolu. Otevřel láhev a nalil si pořádného panáka.
A tam ho taky Cowley o několik hodin a mnoho panáků později našel naprosto opilého.
„Bodie, je čas jít domů,“ posadil se Cowley naproti němu.
„Domů?“ opakoval Bodie bezbarvě. Vypadalo to, že mluví spíš sám k sobě. Oči měl kalné a hleděl někam skrz Cowleyho. „Proč? Co bych tam dělal? Přemýšlel, co s ní teď dělá? Kam jí ho strká?“
Cowley si povzdechl. Na bolavé srdce není alkohol ten nejlepší lék.
„Já ho miluju!“ zaostřil na Cowleyho. „Chápete to? Miluju!“ a do jeho očí se zase vrátil ten nepřítomný pohled. „Ale neznamená to nic! Nic! Všechny ty kecy o lásce – k čemu je láska…,“ mumlal si pro sebe. „No k čemu?!“ zadíval se na Cowleyho.
„Dělá lidi šťastnými,“ řekl Cowley tiše.
„Šťastnými? Šťastnými?!“ Bodie popotáhl. Po tváři se mu skutálely první slzy. „Jo, já jsem kurva zasraně šťastnej!“ ušklíbl se trpce.
„Pojď, odvezu tě domů,“ navrhl Cowley. Nic lepšího pro Bodieho udělat nemohl. Bodie se potřeboval vyspat, vzít si na den nebo dva volno, vzpamatovat se z toho. Možná by ho měl, než se Doyle vrátí z líbánek, poslat na cvičák za Jackem. Z vlastní zkušenosti věděl, že na bolavé srdce je nejlepší fyzická námaha – uštvat se, vyčerpat. Pak člověk dobře spí a na chvíli zapomene.
„Proč já?“ zašeptal Bodie. „Proč já? A proč on? Na světě je do prdele tolik ženských, proč to nemohla být jedna z nich? Proč on? Proč se kurva zrovna já musím zamilovat do chlapa? Proč zrovna já musím být…? Proč?!“
„To já nevím,“ přiznal Cowley, i když měl neodbytný pocit, že Bodiemu na jeho odpovědi pramálo záleží, nejspíš ho ani pořádně nevnímal.
„Jsem zrůda,“ vydechl Bodie. „Kdyby věděl… kdyby to věděl… kdyby to někdo věděl…,“ nedokázal dokončit myšlenku a pomalu se sesunul na stůl.
„To víš, že nejsi zrůda,“ povzdechl si Cowley. Přehodil si Bodieho paži okolo krku a vytáhl ho na nohy. „Z toho všeho se vyspíš.“

Kapitola druhá

Vytrvalé, neodbytné, příšerné vyzvánění zvonku naprosto zkazilo Doyleovi první ráno líbánek.
„Rayi?“ zamumlala Ann. „Co se děje?“
„Půjdu to zjistit,“ řekl a neochotně vyklouzl z vyhřáté postele. Budík ukazoval, že je šest ráno. Když si cestou z ložnice navlékal župan, přísahal v duchu, že jestli to není otázka života a smrti, tak dotyčného zabije. Nebo mu aspoň zlomí ruku.
„Co je?!“ štěkl do domovního telefonu. Cowley by se snad neodvážil mu zkazit líbánky. „No co je?!“ v telefonu se ale nikdo neozýval a zvonek řinčel dál. Nezbylo mu, než sejít dolů k vchodovým dveřím a otevřít.
Nejdřív viděl jen obrovský koš plný nejrůznějších potravin.
„Krásné ráno!“ vykoukl zpoza koše rozjařeně Bodie.
„Co to má sakra znamenat?“ zamračil se Doyle. „Co tu děláš, Bodie? Víš kolik je?!“
„Nebuď takový, Rayi,“ usmál se Bodie a protlačil se i s košem kolem Doylea.
„Hej!“ Doyle se pokusil Bodieho chytit, ale ten se mu vysmekl jako úhoř. Doyleovi nezbylo, než zavřít dveře a jít za ním. Bodie na schodech trošku vrávoral a v jednu chvíli ho už už Doyle chtěl chytat, protože to vypadalo, že upadne.
Bodie položil koš na kuchyňskou linku a zářivě se na Doylea usmíval, když vyndaval z koše, co nakoupil.
„Vajíčka, párečky, fazolky, slanina, toasty,“ rozkládal Bodie na kuchyňskou linku vše potřebné. „Udělám ti nádhernou, co nádhernou, báječnou snídani. Uvidíš, jak se budeš olizovat,“ a názorně to Doyleovi předvedl.
„Seš opilej,“ povzdechl si Doyle. Chlast táhl z Bodieho jako z lihovaru. To si všimnul hned, jak kolem něj Bodie prošel.
„Možná, trochu,“ připustil Bodie. „Když jsem se probudil bylo mi fakt zle Rayi, fakt. Blil jsem jako…“
„Detaily vynech,“ požádal ho Doyle.
„A pak jsem si řekl, že tě musím vidět,“ pokrčil Bodie rameny a hrnul se ke skříni s nádobím.
Doyle sebou trhl, když Bodie upustil kastrol a pak ho honil po podlaze, přičemž dvakrát skoro upadl.
„Počkej, já to udělám,“ nemohl se na to Doyle dívat. A taky nestál o to, aby Bodie něco zničil, nebo si rozbil hlavu o linku, až spadne.
„Ne, to je dobrý,“ zvedl Bodie hrnec a už se sápal po pánvičce. „Všechno mám pod kontrolou. Mimochodem co svatební noc? Zašukal sis dobře?“
„To jsem jako neslyšel,“ ucedil Doyle, opřel se zadkem o kuchyňskou linku a podmračeně s rukama složenýma na prsou Bodieho ostřížím pohledem sledoval.
„Já ti to klidně zopakuju,“ uculil se Bodie. „Zašu – “
„Bodie!“ okřikl ho Doyle. Už jen to, že sem Bodie takhle ráno vpadl, Doylea vyvádělo z míry. Nemusel to ještě zhoršovat.
„Copak, nebylo to podle tvých představ?“ zatvářil se Bodie soucitně. „Chceš nějakou radu?“ zeptal se a místo, aby vajíčko o okraj stolu jen naklepnul, rozplácnul ho po stole.
„Uhni,“ odstrčil ho Doyle s povzdechem. „Ještě se zmrzačíš.“
Bodie se nechal odsunout od sporáku a studoval, jestli se mu prsty syrovým vajíčkem slepí.
„Rayi, co se…?“ po schodech sešla Ann. Měla na sobě bílý župan a byla ještě rozcuchaná.
„Ann, co ty tu?“ rozzářil se Bodie.
„Ženil jsem se, vzpomínáš,“ utrousil Doyle.
Bodie se zatvářil, jako by si na svatbu skutečně musel pracně vzpomínat.
„Jo, nějakou takovou pitomost si pamatuju,“ přikývl.
Než se Ann vzpamatovala, Bodie jí objal.
„Tak co, jaký byl?“ uculil se.
„To je… vajíčko?“ zeptala se Ann, aby zjistila čím jí to Bodie umazal.
Doyle se vzdálil od sporáku a vrazil mu do ruky papírový ubrousek, aby se utřel.
„Musíš ho omluvit, je nalitej jak dělo,“ omlouval se Doyle.
Bodie se vrátil ke sporáku, aby pokračoval v přípravě snídaně, kterou Doyle začal.
„Je jako umanutý, trvá na tom, že udělá snídani,“ vysvětlil Doyle. „Nechci ho ale poslat pryč; v tomhle stavu. Jestli řídil, je zázrak, že nenaboural.“
„Ne, ne, jen ať zůstane,“ přikývla Ann. „Ostatně je to od něj milé.“
„Radši na něj dohlídnu, aby si něco neudělal. Když ho vidím, jak drží nůž, čekám, kdy si uřízne prsty,“ povzdechl si Doyle.
„Půjdu se převléknout,“ pronesla Ann a, a než odešla, dala Doyleovi pusu na tvář.
Doyle se připojil k Bodiemu při přípravě snídaně.
„Tohle jsou vážně potrhlé líbánky,“ potřásl Doyle hlavou.
„Hlavně to byla potrhlá svatba,“ poznamenal Bodie a honil po stole zelenou fazolku.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Doyle a fazolku sebral.
„Že ses podle mě vůbec ženit neměl,“ prohlásil Bodie.
„Proč myslíš?“ zadíval se na něj Doyle.
Bodie k němu zvedl oči od sporáku.
„Bodie?“ pobídl ho Doyle.
„Já… nevím,“ zamumlal Bodie. „Hele, vůbec mě neposlouchej… já…,“ opřel se o linku.
Doyle se pousmál a položil mu ruku na rameno.
„Co kdyby ses šel natáhnout na pohovku a já to tady dodělám, hm?“ navrhl Doyle.
Bodie přikryl Doyleovu ruku svojí.
„No tak, pojď,“ objal ho Doyle kolem ramen a odvedl Bodieho k pohovce, kam ho usadil a pak ho přiměl, aby si lehnul.
Bodie na něj chvíli ospale mžoural, ale nakonec alkohol a únava vykonaly své. Doyle Bodieho pečlivě přikryl dekou a pak po lehkém zaváhání ho pohladil po vlasech. Našel svoji vysílačku, a zatímco dodělával snídani, zavolal Julii, aby poslala někoho, kdo Bodieho vyzvedne a odveze domů.

Recepční se na ně vlídně usmál.
„Bonjour, est-ce que je peux vous aider?“ zeptal se uhlazeně.
„Doyle, Ray Doyle…eee…Je fais… Je fais,“ Doyleova francouzština nebyla zrovna nejlepší.
„Nous faisons réserver la piece ici,“ předběhla ho Ann a usmála se na Doylea omluvně.
„Oh oui, vous etes des nouveaux mariés, droite ?“ usmál se recepční chápavě. Jakmile našel jméno Ray Doyle v knize, podal Ann klíče od pokoje. „Ayez le bon séjour.“
„Merci,“ usmála se na něj Ann.
Recepční kývl na mladíka v hotelové uniformě, aby jim odnesl zavazadla do pokoje.
Ann se zavěsila do Doylea a společně následovali mladíka s jejich kufry do výtahu.

Murphy zaparkoval stříbrný Ford Capri před domem, kde Bodie bydlel. Anson vystoupil z druhého vozu a otevřel zadní dveře, aby Bodieho mohli vytáhnout.
„Copak jsme nějaká rozvážecí služba,“ mrmlal u toho a nepočínal si ani trochu šetrně. Oba dva včera na svatbě taky dost pili, i když ani ne zdaleka tolik jako Bodie, Anson si byl jist, že kdyby je zastavila policie, ještě pořád by nadýchali. Potíž byla v tom, že Julii se dost těžko říkalo ne.
Murphy zamknul Bodieho vůz, a chtěl Ansonovi s Bodiem pomoct, ale ten ho odstrčil. Vytáhl Bodieho z auta a přehodil si jednu jeho ruku kolem krku.
„Najdi jeho klíče,“ kývl na Murphyho, který tedy prohledal kapsy Bodieho bundy.
„Mě by zajímalo, co dělal u Doylea v sedm ráno,“ zavrtěl Murphy hlavou, když s Ansonem vlekli Bodieho do schodů.
„Jak znám Bodieho, chtěl si se zpožděním vybrat právo první noci,“ odfrkl si Anson.
Murphy odemkl dveře Bodieho bytu a Anson dotáhl Bodieho do koupelny. Strčil ho oblečeného do sprchy a pustil studenou vodu.
Bodie se s prskáním probral.
„Dobrá ráno, fešáku,“ utrousil Anson.
„Ahoj, Bodie,“ pousmál se rozpačitě Murphy.
Bodie se pracně vydrápal na nohy.
„Mám u tebe pivo za odvoz,“ upozornil Anson ho a odkráčel, dřív než mohl Bodie cokoli říct. Murphy jen nejistě pokrčil rameny.
„Kde…,“ jeho vlastní hlas mu zněl cize. Připadalo mu jako by spolknul hrst popela. Odkašlal si. „Kde mám auto?“ vypravil ze sebe Bodie konečně.
„Zaparkoval jsem ho před domem, bylo tam místo,“ odvětil Murphy. „Jsi v pohodě?“
Bodie přikývl.
„Díky,“ řekl chraplavě.
„Za málo,“ řekl Murphy a pospíšil si za Ansonem, který čekal u dveří a byl už trochu netrpělivý. Bodie za nimi šel zavřít dveře. Jakmile vypadli, zvedl telefon a vytočil Doyleovo číslo, aby se omluvil za ten ranní vpád, který si tak matně vybavoval. Na Doyleově místě by byl pořádně naštvaný, kdyby mu někdo takhle zkazil první den líbánek. Nebylo nic lepšího než ranní sex. Nikdo to ale nebral. Doyle s Ann nejspíš už odjeli na svatební cestu.
Bodie s povzdechem položil sluchátko, svlékl si mokré šaty a šel si dát sprchu, aby se z té opice probral. Hlava mu třeštila a pořád mu přišlo, že podlaha není tak stabilní, jak by měla být. Taky žaludek měl jako na vodě. Naštěstí Cowley počítal s tím, že budou všichni notně pít, takže na dnešní den vyhlásil něco jako hromadnou amnestii. Bodie hodlal celý tenhle den zaspat.

„Rayi,“ vydechla Ann, když vyšla na balkón. „Je to tu nádherné.“
Doyle se k ní připojil a objal ji kolem pasu. Ann se k němu přitiskla. Doyle ale myslel na Bodieho. Anson nevypadal nijak nadšeně, když s ho s Murphym přijeli vyzvednout. Určitě se z toho vyspí. Bylo to zvláštní, pokud si pamatoval, tak Bodie na svatbě skoro vůbec nepil. Zřejmě to pak doháněl, když odjeli. Přesto bylo od něj milé, že přišel udělat snídani, hloupé, ale milé. Byl to nejlepší přítel, jakého si mohl jen přát. Zvláštní, v poslední době na to myslel často.
„Co když si oběd dáme ve městě?“ navrhl Doyle. „A večer tady v hotelu mají taneční zábavu.“
Ann se usmála.

*****

Bodie trhnutím otevřel boční dveře dodávky.
„Střídání stráží,“ hodil Bodie papírový sáček se snídaní jednomu z mužů v dodávce. Bylo časné studené mlhavé ráno, jeho první ráno bez Doylea. Jistě ne tak docela, už párkrát byl nucen oželet Doyleovu přítomnost, ale ne takovýmhle způsobem. Vždycky měli volno spolu.
„Co se děje? Kde je Williams? Vždycky nás střídá on,“ zamžoural na něj Sullivan
„No tak dneska ne,“ opáčil Bodie. „Jestli ti to vadí, tak já můžu zase jít.“
„Co jsi takovej vztahovačnej, Bodie,“ zívl Taylor a nakoukl do sáčku. „Co máme?“
„CI5 speciál se šunkou a vajíčkem,“ řekl Bodie.
Sullivan vylezl z dodávky a protáhl se.
„Za hodinu budeme zpátky. Hlavně na nic nesahej,“ upozornil Tayor Bodieho, když si vyměňovali místa.
„Žádný strachy,“ ušklíbl se Bodie. „Napíchli jste jim aspoň ložnici?“
Oba dva agenti si vyměnili pohled.
„Ne, ložnici teda vážně ne,“ utrousil Sullivan a tvářil se jako že je Bodiem znechucen.
„Chyba, tam se člověk vždycky dozví ty nejzajímavější věci,“ uculil se Bodie.
Taylor zavřel dveře dodávky a Bodie se opřel v křesle. Odposlouchávací aparatura tiše hučela a nahrávací zařízení se pomalu otáčelo. A Bodieho myšlenky se stočily k Doyleovi. Teď nejspíš ještě spí. S Ann v jedné posteli. Oba nazí. Po vášnivé noci. Objímá ji? Je stulená v jeho náručí?
Bodie si povzdechl. Pořád si nemohl zvyknout na to, že se Doyle oženil.
„Můj bože Rayi, vždyť jsi jí znal sotva několik měsíců,“ postěžoval si Bodie nahlas.

Doyle se otočil na záda a zadíval se na Ann. Spala vedle něj zády k němu. Když usínali, tiskli se k sobě, ale v noci se od sebe odtáhli.
Doyle tiše vyklouzl z postele, aby ji neprobudil. Navlékl si nadýchaný bílý župan a šel do vedlejší místnosti. Hotelová služba jim už přichystala snídani; čerstvé pečivo a čerstvé noviny. Doyle uždíbl kus croissantu a zadíval se z okna. Co asi dělá teď Bodie? Napadlo ho.

Poté, co vystřídal na pauzu Sullivana a Taylora, pokračoval Bodie v plnění dalšího z desítky „důležitých“ úkolů, jimiž ho dnes Cowley pověřil. Stavit se pro zprávu z balistiky, odvézt nějaké pásky do laboratoře, vyzvednout z čistírny Cowleyho oblek – samé věci skutečné hodné špičkového agenta CI5.
Bodie byl svým způsobem za ty bezvýznamné úkoly, u nichž nemusel přemýšlet, nemusel si hlídat záda, ale které ho dostatečně zaměstnávaly, vděčný. Cowley mu nedal možnost si je napsat, takže musel pořád myslet na to, aby na nic nezapomněl. Bylo toho hodně. Díky tomu neměl moc času myslet na Doylea a jeho zkurvené líbánky.

Číšník před ně postavil jejich objednávky.
„Pravá francouzská kuchyně,“ usmál se Doyle.
„Ale té tvojí se stejně nic nevyrovná,“ usmála se Ann.
Doyle pozvedl skleničku s vínem.
„Na nás?“ navrhl přípitek.
„Na nás,“ řekla Ann a skleničky o sebe cinkly.
Když se oba napili, Doyle se naklonil přes stůl, aby ochutnal víno z jejích rtů.

Bodie seděl sám u stolu v hlučné policejní kantýně a šťoural se vidličkou v jídle. Neměl hlad, neměl dokonce ani chuť. Nostalgicky vzpomínal, jak tu byli s Doylem posledně. To si ani nestačil dát do pusy aspoň pár soust a Cowley je už zase hnal pryč. Doyle tehdy vzal aspoň ty suchary.
Doyle, Doyle, Doyle.
Začínalo to vypadat, že celý jeho život se točí jen kolem něj, kolem Raymonda Doylea. Přál si, aby dokázal od CI5 odejít, odejít od Doylea. Osvobodit se z téhle noční můry. Jenže nějakým podivně bláznivým způsobem tahle noční můra byla přesně to, co chtěl. Bral cokoli, co mu byl Doyle ochotný nabídnout.
Odsunul tác s prakticky netknutým jídlem a vstal. Ještě toho dneska musí stihnout spoustu.

Doyle Ann políbil a položil ji na postel. Klouzal rty po jejím krku a líbal každičký kousek odhalené kůže.
Ann vzdychla a zabořila prsty do jeho vlasů.
Doyle sevřel mezi rty jednu její bradavku a jemně ji sál, dokud neztvrdla.
Ann zasténala a prohnula se v zádech.
Doyle se vklínil mezi její sametová stehna a zadržel dech, když pronikal do vlhkého tepla jejího klína. A v duchu viděl ty modré oči s dlouhými řasami hledící na něj s touhou a vášní, hladem, dychtivostí, pootevřené rty šeptající jeho jméno. Jeho noční můra posledních šesti let, kostlivec ve skříni, kterého se děsil.
„Rayi,“ vydechla Ann a Doyle slyšel jiný hlas, hlubší, klouzající po jeho kůži jako samet.
Kousl se do spodního rtu, aby nevydechl to jméno, kterého ho pronásledovalo od první chvíle, kdy se potkali.
Bodie.
Kvůli němu se oženil. Aby ho ochránil před vlastní zvráceností. Kdyby jen Ann věděla, jaký sobecký parchant je.

Cowley vyšel ze své kanceláře, zamkl ji a chtěl jít domů, když si všiml, že v kuchyňce se ještě svítí. Povzdechl si. Ještě než otevřel dveře, věděl, kdo tu vysedává do noci.
„Bodie.“
Bodie seděl u stolu a četl si nějaký časopis. Hlavu měl podepřenou rukou, a když ho Cowley oslovil, zvedl oči.
„Pane?“ jeho hlas zněl Cowleymu unaveně, rezignovaně. Ta tam byla energie, kterou vždy Bodie sršel. Veselý nebo naštvaný, vždycky to byl energický muž, který nedokázal sedět s rukama v klíně. Jistě, uměl vyčkávat, když to bylo nutné, ale to byla disciplína ne charakterová vlastnost. Bodie nebyl od přírody trpělivý.
A teď tu seděl; tiše a klidně. Prostě jen seděl a civěl pořád na tu samou stránku časopisu.
„Měl bys jít domů,“ řekl Cowley jemně.
Bodie jen lhostejně neurčitě pokrčil rameny. Co by dělal doma. Čekala tam na něj jen studená postel. Cowley tomu rozuměl, na něj totiž nečekalo nic lepšího.
„Nemáš, komu bys zavolal?“ nadhodil Cowley, když si sedl naproti Bodiemu. Vždycky tu přece byla nějaká Bodieho aktuální známost. Střídal je po týdnu, někdy po dvou, když byla dobrá v posteli, jak říkali zlí jazykové v CI5. Bodie nikdy nebyl sólo víc než pár dní, ale poslední dobou si Cowley nevybavoval, že by Bodie s někým chodil.
„Možná,“ pokrčil Bodie znovu lhostejně rameny. Nezavolal Helen už… no vlastně už od té doby, co Doyle přišel s tím, že se zasnoubil a bude se ženit. Třeba mu volala, ale poslední dobou se doma zdržoval velice málo. Nejspíš si už našla někoho jiného. Bylo mu to jedno. Nestál o ničí společnost. Neměl chuť dokonce ani na sex. Neměl chuť vůbec na nic.
„Běž domů,“ zvedl se Cowley ze židle a použil při tom stejný tón, jakým udílel rozkazy. Věděl, že Bodie poslechne.
Bodie s povzdechem vstal a zamířil ke dveřím.
Cowley si dobře všiml jeho svěšených ramenou, jako by na nich spočívala tíže celého světa. Možná by je měl rozdělit. Přidělit Doyleovi po návratu nového partnera a Bodieho nechat nějaký čas pracovat samostatně. Třeba ho poslat někam v utajení. Nebo si vymyslet důvod, proč Bodie musí podstoupit dlouhý výcvik v nějaké, Bohem i lidmi zapomenuté skotské vysočině. Sejde z očí, sejde z mysli, neříkalo se to tak?
Hned zítra ho pošle Jackovi. Bolavé unavené tělo je nejlepší prášek na spaní, a když bude Bodie dobře spát, třeba se bude méně trápit věcmi, které nemůže ovlivnit. A pak se uvidí. Bodie začínal být na Doylea příliš fixovaný a to by mohlo mít dříve nebo později fatální následky ; pro oba.

*****

„3.7, Bodie, jak si vede?“ zeptal se Cowley.
„Měl bych říct fantasticky,“ ušklíbl se Jack. „Jeho výsledky jsou vynikající.“
„Ale?“ pobídl ho Cowley.
„Už nás všechny z něj bolí hlava,“ povzdechl si Jack. „Něco ho žere, a asi už dlouho. Mám takový pocit, jako by si tu na klucích vybíjel nějaký vztek, který v sobě dusí nebo tak něco.“
„Vybíjí? Nějaké problémy? Incidenty?“ zamračil se Cowley. Jestli se Bodie pouštěl do rvaček nebo hůř nějakou vyprovokoval, osobně mu zláme obě ruce.
„Ne, ne, to ne,“ zavrtěl Jack hlavou. „On…to prostě přehání. Nemám pro to lepší slovo. Předevčírem při simulaci zlomil jednomu mému klukovi čelist. Včera zase při boji beze zbraně vykloubil jinému ruku. Já nevím, chová jako bychom byli jeho boxovací pytel.“
„Je agresivní?“ nadhodil Cowley.
„To ne,…ale nedrží se ani trochu zpátky,“ řekl Jack.
„Nějaké návrhy?“ zajímal se Cowley.
„Nemám tušení. Dneska jsem přitvrdil, jak to jen šlo, aniž by mu hrozilo zranění. Ale mám pocit, že to nestačí,“ přiznal Jack porážku. „Každý jiný by se už zhroutil.“
„Bodie není každý jiný,“ pousmál se Cowley.
„Ne, to ne,“ souhlasil Jack. „Ale i tak by se v tuhle chvíli měl sotva držet na nohou. Možná,…no možná chce,…chci říct, někdy je bolest vítaná. Třeba když bolí něco jiného, nebo když potřebujete vědět, že žijete.“
Ano, o tom, že někdy může být bolest vítaná Cowley něco věděl. Jak byl vděčný ty první měsíce za tu palčivou bolest v noze, která mu připomínala, že ji stále má, že o ni nepřišel.
„Co bys navrhoval?“ otázal se Cowley. Jack nikdy nemluvil jen tak do větru.
„Možná by mu prospělo strávit pár týdnů v Herefordu3 ,“ nadhodil Jack.
Cowley povytáhl obočí.
„Ti ho rozeberou na prvočísla,“ ušklíbl se Jack. „Mají možnosti, jaké já tady nemám.“
„Hereford,“ opakoval Cowley zamyšleně. „Pár týdnů říkáš?“
„Snad, je to jen teorie,“ pokrčil Jack rameny. „Přijde mi ale tak hrozně napjatý. Bodie má jednoznačně nějaký problém a potřebuje to ze sebe dostat, aby se zase dostal do pohody. V tomhle stavu si toho může snadno nabrat víc, než pak zvládne, ublížit sobě i ostatním.“
„Takže Hereford,“ zamumlal Cowley.

*****

Když Bodie vešel do dódžó, uklonil se mistrovi, jak žádal dobrý mrav, a vyčkal, až mu Mistr pokynul. Teprve pak si klekl na rohož a posadil se na paty. Dýchal pomalu, klidně, zhluboka.
„Neklid,“ zašeptal Mistr. I když mluvil tiše, jeho hlas byl jasně a zřetelně slyšet. „Sálá z tebe.“
„Je…je těžké dělat věci, které jsou správné, když…,“ Bodie zaváhal. „Nejsou v souladu s tím, co bych chtěl.“
„Přání a povinnost,“ řekl Mistr. „Je těžké najít mezi nimi rovnováhu, aniž bys ublížil druhým a aniž bys ublížil sobě. Ublížil jsi druhým, můj žáku?“
„Věřím, že ne, Mistře,“ Bodie skutečně věřil, že neudělal nic, čím by Doyleovi ublížil, čím by mu zkazil svatbu a líbánky. A to i navzdory tomu, jak mu vtrhl to ráno do bytu. A přitom si nepřál nic jiného než tu svatbu překazit, než zničit Doyleovo manželství a mít ho zpátky jen pro sebe. Bylo to frustrující. Cítil se unavený, tak unavený. A tolik vzteklý.
„Pak jsi ublížil sobě,“ konstatoval Mistr.
„Není jiné cesty,“ namítl Bodie.
„U vesnice žil na poli had a uštkl každého, kdo se odvážil na pole, kde žil. Mistrova svatost byla tak veliká, že hada zkrotil a přesvědčil ho, aby se cvičil v kázni a neužíval násilí. Zanedlouho vesničané zjistili, že se had stal neškodným. Začali po něm házet kameny a tahat ho za ocas. Škaredě potlučený had se v noci připlížil do Mistrova domu a Mistr pravil: „Příteli, přestal jsi lidi děsit – to je zlé“ Had však namítl: „Vždyť to jsi mne učil, abych se cvičil v kázni a vzdal se násilí.“ Mistr ho však poučil: „Říkal jsem ti, abys přestal ubližovat, ne abys přestal syčet!“

*****

Bodie ani nečekal, že by se Stirlingovy kasárny, pojmenované po zakladateli SAS, za těch šest let nějak změnily. No dobře, možná že severní křídlo mělo novou fasádu, ale překvapilo ho, že i vzduch tu měl tak nějak pořád tu stejnou „chuť“, jak si jí pamatoval. Za branami tohohle komplexu totiž existoval docela odlišný svět, jemuž ten, kdo ho nepoznal, nemohl porozumět. Jednou SAS, navždy SAS, jak říkával kapitán McComb.
Na bráně panoval čilý ruch, ale jinak byl všude kolem klid. Bodie se dlouho jen díval. Bylo to skoro jako by těch šest uplynulých let u CI5 neexistovalo. Bylo mu dvacet pět, když sem přijel poprvé. U výsadkářů nebyl ještě ani ty běžně požadované tři roky a přesto měl tu drzost přihlásit se do výběrového výcviku. Přihlásit se, úspěšně jím projít a přesvědčit je, aby ho vzali.
Přehodil si batoh přes rameno a vykročil k bráně. Ať už měl Cowley k tomu, že ho sem poslal, jakékoli důvody, nebude to procházka růžovou zahradou, to věděl. Byl připravený na všechno, protože přesně to musel být.
Bylo mu skoro třicet pět. A byl SAS. Bylo to trochu jako vracet se po letech domů.
Těšil se na to.
U brány se prokázal svými průvodními listy a po nezbytné prohlídce, jestli nevnáší něco nebezpečného či nedovoleného, byl vpuštěn dovnitř. Když se brána s cvaknutím za ním zavřela, CI5 zůstalo za ní. Protože tady se nikdo nikdy neptal, odkud jste, ale co umíte a kolik vydržíte.
Automaticky zamířil k administrativní budově, aby se ohlásil. Když procházel chodbami a míjel vojáky, ostře si uvědomil, že sem už dávno nepatří a začal si tu připadat cize. Obvyklá doba služby byla tři roky, než se voják vracel do svého mateřského pluku. Všichni, které znal a s nimiž sloužil, tedy nepochybně již dávno opustili řady SAS. Na druhou stranu major Nairn, pokud věděl, stále velel Eskadře D a Bodie byl celkem rád, že se nemusí hlásit jemu.

„William Andrew Philip Bodie, aktivní služba v letech 71 až 75. Sloužil jste v Eskadře D pod majorem Nairnem. Začínal jste u leteckého oddílu a poté dvakrát změnil specializaci. Nejdříve jste přešel k horskému oddílu a nakonec k mobilnímu. Dosáhl jste hodnosti seržanta. Demolice, signalizace, expert na zbraně a průzkum. Dvakrát jste byl vyznamenán Viktoriiným křížem za mimořádnou statečnost, několik čestných záznamů za zranění v boji,“ důstojník odložil spis. „Skvělý záznam, snad až na ty poznámku majora Nairna o vaší jisté svéhlavosti a nedostatku respektu k autoritám a rozkazům,“ pousmál se důstojník. „Nedivím se, že si vás CI5 vyhlédla. A teď si major Cowley přeje, abychom vám na nějaký čas poskytli opět svoji pohostinnost. Myslím, že oběma je nám jasné, že něco takového běžně neděláme, je to…hm laskavost.“
Důstojník vstal.
Bodie stál v předpisovém pozoru před jeho stolem. Můžete si myslet, jak hodně chcete, že jste armádě odvykli, a stejně znovu a zas zjistíte, že je to hluboce zakořeněné ve vás. Bodie se do pozoru postavil naprosto automaticky, jakmile vešel.
„Pohov, seržante,“ vybídl ho důstojník a nalil do dvou skleniček skotskou. Jednu podal Bodiemu.
„Jméno pana Cowleyho má i tady svoji váhu,“ pousmál se a pozvedl sklenku. „Na zdraví.“
Bodie pozvedl tu svoji a napil se.
„Myslím, že v Eskadře D se budete cítit jako doma, že seržante,“ řekl důstojník. „V jedné hlídce leteckého oddílu došlo ke zranění při cvičení, takže vás využijeme a zaplníme tuhle mezeru, aby jednotka mohla pokračovat ve cvičeních. Hlaste se u seržanta Walterse, je to zásobovací důstojník leteckého oddílu. Přidělí vám místo v kasárnách a vydá výstroj. Odchod!“
Bodie dopil a položil skleničku na stůl.
„Pane, ano, pane!“ odpověděl předpisově, a na důstojníkově tváři to vyvolalo spokojený úsměv.
„A seržante,“ zarazil důstojník Bodieho mezi dveřmi. „Vítejte zpátky u SAS, i když je to jen na čas.“
Bodie se pousmál, než za sebou zavřel dveře. Zadíval se na dva vojáky kráčející chodbou. Musí si pro uniformu, takhle tady vypadá jako zatracený civilista.

Výstrojní sklad se rovněž za ty roky nijak nezměnil. Byla to pořád ta samá mizerně osvětlená lehce zatuchlá místnost v suterénu, kde byl vzduch vždycky cítit novou kůží, vazelínou na konzervování zbraní a strojním olejem.
Seržant Walters byl typický zásobovací důstojník malý, hubený s brejličkami, přes jejichž horní obroučku si Bodieho změřil podezřívavým pohledem. Tohle byl muž, kterého si vždy předcházel celý oddíl, protože on rozhodoval o tom, jestli dostanete novou neprůstřelnou vestu, teplejší deku nebo ještě jeden polštář.
„Přejete si?“ otázal se seržant a neznělo to moc přátelsky.
Bodie tomu rozuměl. Kdyby v době, kdy tu sloužil on, sem poslali někoho na přímluvu na výcvik, dívali by se na něj úplně stejně – protekční usmrkanec, vetřelec.
„Výstroj,“ podal seržantovi výstrojní rozkaz, který obdržel na velitelství eskader. „A prádelní koš, v kterém to všechno odnesu,“ dodal s úsměvem, který u seržanta nenašel odezvu.
„Aha, to jste Vy,“ utrousil seržant a neochotně začal snášet na pult části výstroje.
„Boty ne,“ zarazil ho Bodie. „Vždycky jsem si kupoval vlastní, protože nic proti standardu naší armády, ale prostě mě vždycky někde tlačily.“
Seržant se na Bodieho zadíval a pak pomalu přikývl.
Bodie vzal do ruky béžový baret a přejel prstem po černém štítu s okřídlenou dýkou. Na stužce pod ní byl nápis ´Odvážný vítězí´. Bodie se pousmál. Kdo ví, možná že kdyby byl odvážný a promluvil si s Doylem…Zavrtěl hlavou. Byly to směšné úvahy, pro které tady a teď nebylo místo.
Seržant Bodieho mlčky pozoroval.
„Myslel jsem si, že ho už nikdy nosit nebudu,“ pousmál se Bodie. „Je to trochu nostalgické,“ ušklíbl se. „Ale hádám, že mi to vydrží nejvýše do prvního cvičení.“
„Sloužil jste?“ zeptal se seržant překvapeně.
„Samozřejmě,“ přikývl Bodie. „Dokonce přímo u Eskadry D, ale je to už šest let.“
„Tak to jo,“ usmál se najednou seržant mnohem přívětivěji. „Víte, kluci si myslí, že nám sem poslali…“
„Nějakou lamu, já vím,“ usmál se Bodie. „No nejspíš jsem už vyšel ze cviku, ale snad to se mnou tak zlé nebude.“
„Regi,“ nabídl seržant Bodiemu ruku.
„Bodie,“ přijal ji vřele.
„Je to dost neobvyklé, že svolili, aby ses k nám přidal,“ řekl Walters. Jakmile zjistil, že Bodie je bývalý člen SAS, rázem se jeho chování změnilo.
„To mi povídej,“ ušklíbl se Bodie. „Ještě na bráně jsem čekal, že mě pošlou rovnou zpátky. Hele, nevadí, když se převlíknu hned tady? Připadám si tu jak pěst na oko.“
„Ale jasně, v klidu,“ přikývl Walters. „Ty teď ale nesloužíš v armádě.“
„Ne,“ zavrtěl Bodie hlavou. „CI5.“
„CI5?“ podivil se Walters. „Jako tajná služba nebo co?“
„No tak od všeho trochu,“ uculil se Bodie. „Jinak ten zásah na Íránském velvyslanectví; dobře odvedená práce.“
„Viděl jsi to?“ utrousil znechuceně Walters. „Čert aby ty novináře vzal,“ ulevil si.
„Byli jsme přímo u toho,“ řekl Bodie. „Náš šéf přišel s tím, aby povolali SAS, pokud dojde k zastřelení nějakého rukojmí.“
„Vážně? Co je vlastně to CI5 zač?“ zajímal se Walters.
„Nejspíš výsledek toho, že poldy už přestalo bavit dostávat pořád od zločinců na prdel,“ ušklíbl se Bodie a nakonec si nasadil béžový baret. Svoje oblečení nacpal do tašky. Teď už se po něm nikdo nebude dívat nevraživě.
„Jsi rád zpátky,“ usmál se Walters.
Bodie se usmál.
„Pojď, najdeme ti pěknou postel v kasárnách a seznámím tě s klukama,“ rozhodl Walters. „Uleví se jim, když zjistí, že jsi jeden z nás,“ poplácal Bodieho po zádech.

Kapitola třetí

„Hejbni tím líným zadkem!“
„Na co čekáš?! Myslíš, že ti pošlou pozvánku?!“
„Tomu říkáš plížení?! Tvoji prdel vidím až vodsaď!“
„Švihem, švihem! Nejseš na vycházce!“
„Je to pomalý, a kdo je pomalej, je mrtvej!“

Bodie se zničeně posadil na nízkou zídku. Bolelo ho celé tělo a měl pocit, že už nikdy neudělá ani krok. Sotva popadal dech a cítil, jak mu pod kevlarovým krunýřem stéká po zádech pot. Zdálo se, že výstroj váží nejméně třikrát tolik než ve skutečnosti. Tohle malé cvičení ho přinutilo sáhnout hodně hluboko do fyzických rezerv. Bylo to jako s Macklinem, ale horší, mnohem horší. A jeho kolegové se skoro ani nezadýchali. Bylo to ponižující. Byly doby, kdy i pro něj tohle byla jen taková rozcvička. Musel chtě nechtě přiznat, že v CI5 skutečně poněkud zpohodlněl.
„Na první cvičení po šesti letech to nebylo tak zlý.“ ušklíbl se poručík Stephans. „I když je ostuda, že člen SAS může takhle zlenivět. Je to pomalý, Bodie. Návyky máš pořád správný, ale je to zoufale pomalý. No, ale neboj, do konce týdne tě dostaneme do formy a budeš zpátky na svých starých výsledcích, to ti garantuju.“
„Do konce týdne?“ zasípal Bodie. Musel si odkašlat, měl pocit, jako by se mu hrdlo stáhlo, že dokázal sotva polknout.
„Však mi z tebe uděláme zase SAS,“ zazubil se Stephans a než odešel, poplácal Bodieho po rameni.
„Tak pojď, vstávej,“ podal Bodiemu ruku Ronie – dvoumetrová hora svalů, o níž by člověk tak nějak automaticky předpokládal, že se specializuje na demolice. A přitom to byl medik. Vytáhl Bodieho na nohy.
Bodie se ztěžka narovnal a odbelhal se do šatny, kde ze sebe shodil výstroj na jednu velkou hromadu. Byla to taková úleva, když se té váhy zbavil. Skoro by čekal, že se odlepí od země, jak se náhle cítil lehký. Ani kevlarová zbroj však Bodieho nemohla uchránit před modřinami. Pravé koleno se začínalo zajímavě vybarvovat, takže do sprch už kulhal.
Umytý byl za tři minuty – déle by to ani nezvládl a nejspíš by pod horkou vodou usnul ve stoje. Nacpal svoje věci bez ladu a skladu do skříňky a odpajdal na ubikace, kde padl na postel, aniž by se svlékl a usnul sotva se jeho hlava zabořila do polštáře.
Přišlo mu, že sotva usnul, už ho někdo budí. Naražené koleno přes noc dostalo moc pěknou temně fialovou barvu a každičký sval palčivě bolel. Ranní rozcvička byla hotovým utrpením a vydržel ji jen silou vůle.
„V pohodě, Bodie?“ zeptal se ho u snídaně Jeremy.
„Jo, jasně,“ přikývl Bodie. Raději by si ukousl jazyk, než přiznat, že mu dělá potíže jim stačit. „Co se vlastně stalo tomu klukovi, se kterým normálně děláte?“
„Ale,“ ušklíbl se Gary. „Koupil to ve vražedném domě. Stephans na nás vymyslel nový scénář a Tanga nám dali pořádně na prdel“
„,Kulka ho zasáhla do nohy,“ přidal se Ronie. „Čistý průstřel.“
„Blbá náhoda,“ odfrkl si Gary. „Chci říct, že normálně nikdo takhle nízko nemíří – prostě blbá náhoda.“
„Byl to náš specialista na jazyky,“ dodal Jeremy. „Regi říkal, že ses specializoval spíš na signalizaci.“
„U leteckého oddílu,“ přikývl Bodie. „U horského oddílu jsem se přeorientoval na demolice, ale pak u mobilní jsem se zase vrátil k signalizaci, protože Keller vyloženě rád vyhazoval věci do vzduchu, tak jsem mu nechtěl kazit radost.“
„Keller? Jim Keller?“ podivil se Ronie.
„Znáš ho?“ zeptal se Bodie.
„Kdo by ho neznal,“ odfrkl si Ronie. „Aktivní boj proti terorismu a nakonec se z něj vyklube obyčejný zloděj. Nemám rád chlapy, co na nás takhle hážou špínu.“
Bodie pokýval hlavou. Ani on by nikdy nevěřil, že se Jim pokusí ukrást půl milionu liber a utéct s hledanou teroristkou. Taky ho za to poslali před vojenský soud a odsoudili. Hanba pro celý pluk.

*****

Bodie otevřel svoji šatní skříňku. Sundal si propocené khaki tílko a přehodil si ručník přes rameno. Na těle měl několik nových modřin a spoustu starých v různé fázi zhojení. Byl konec týdne a sliby poručíka Stephanse se plnily. Zvykl si na vražedné tempo a pomalu se mu začal přizpůsobovat. Už se necítil jako přítěž týmu, ale stával se jeho plnohodnotným členem, jako za starých dobrých časů, kdy sloužil u SAS a všechno bylo tak nějak jednodušší.
„Ty, Bodie, proč jsi vlastně odešel od SAS?“ zeptal se Jeremy.
„Měl jsem odslouženo svoje.“ pokrčil Bodie rameny.
„Ale no tak, viděl jsem tvůj spis,“ pousmál se Jeremy. „Nabídli ti prodloužení. Býval jsi fakt dobrej.“
„Pořád jsem, cucáku,“ ušklíbl se Bodie.
„Neříkám že ne, i když pravda se ukáže v pondělí ve vražedném domě.“ usmál se Jeremy.
„Už v pondělí?“ zamračil se Bodie. Přišlo mu, že to je trochu brzo. Vždyť se sotva s jednotkou sžil.
„Máš strach?“ rýpl si Jeremy.
„Hovno!“ odpověděl Bodie stručně a jednoznačně.
Jeremy se uculil.
„Tak proč? Proč CI5, Bodie?“ vyzvídal dál.
„Nevím.“ pokrčil Bodie rameny a zavřel skříňku. Opřel se o ni ramenem a díval se, jak se Jeremy svléká. „Asi to byla prostě jedna z těch nabídek, co se neodmítá. Vrátili jsme se akorát z Ománu. Keller si podal žádost o přeložení do protiteroristické jednotky, kterou založili v rámci přidělených speciálních oddílů. Charlie se chtěl ženit. Začínalo se to rozpadat.“ zatímco mluvil, Jeremy se vysvlékl do naha. Bodie klouzal očima po jeho těle. Byl dobře o deset let mladší, hubený a o něco menší. Sklouzl pohledem níž. Docela pěkné péro. Ani se nesnažil skrývat ten hlad, tu touhu tepající mu ve slabinách, když Jeremy vzhlédl a jejich pohledy se setkaly.
Nejbližším tvorem ženského pohlaví na základně byla fenka poručíka Stephanse. A i když to byl nádherný německý ovčák, málo kdo považoval za ideální vlastnosti milenky srst a vlhký čumák. Takže si vojáci museli najít jiné způsoby ukájení sexuálních potřeb. A vycházky byly tak vzácné.
Jeremy se usmál. Byl to ten vědoucí úsměv, kterým se říká ty víš a já vím.
Bodie mu ten úsměv vrátil.
Jeremy odešel do sprch a Bodie pocítil intenzivní nutkání jít za ním. Věděl, že kdyby toho kluka ve sprše ojel, nikdo by nehnul ani brvou. Sprchy a záchody byly prostě místo, kde se tohle dělalo. Přece jen je to o něčem jiném, když přefiknete kolegu ve sprše plné nahých lidí nezřídka masturbujících, než když byste si to měli rozdat v místnosti plné oblečených vojáků, věnujících se nejrůznějším činnostem nesouvisejícím se sexem. Ve sprchách a na záchodech si člověk prostě připadal míň jako nadržený úchyl.
Na domluvu stačil jediný pohled, jediný úsměv. Bylo to tak lákavé. Jenže Jeremyho oči byly tmavé a vlasy krátké a rovné a hrudník holý jako čerstvě vylíhlé kuře.
Bodie si povzdech a rozhodl se, že tentokrát sprchu vynechá.

*****

Seběhlo se to tak rychle. Byl to mžik oka. Dávka z automatu nabrala Bodieho do břicha jako rozzuřený býk. Jenom roky výcviku mu umožnily to jakž takž ustát, i když se zlomil v pase a vyhrkly mu slzy bolesti. Za chyby se prostě platí.
Tým se okamžitě začal chovat, jako by byl Bodie skutečně postřelen, protože i z chyb se dají vytěžit cenné zkušenosti, a nakonec ten scénář i vyhráli. Třebaže Bodie pokazil závěrečné skóre.
„Jo, jo, já vím,“ předešel Bodie Stephanse, když se k němu vrátili. Rukou si přejížděl po bolavém břiše.
„To je ti na hovno, Bodie!“ utrousil Stephans. „Byl bys mrtvej. A to mrtvej jako mrtvej, chápeš to, Bodie?!“
Bodie přikývl. Věděl, že to zvoral, a věděl i proč. Návyky z CI5 neměly v akcích SAS místo.
„Už se to nestane!“ řekl Bodie.
„To bych prosil.“ opáčil Stephans. „Takže dvacet minut pauza a pak nový scénář. A ty se Bodie ukaž v lepším světle než zatím.“
„Ano, pane,“ opáčil Bodie.
„Co břicho?“ zeptal se Ronie s typickou starostlivostí medika.
„Zaslouženě bolí.“ ušklíbl se Bodie.

*****

Tradovalo se, že tuhle hospodu založil bývalý člen SAS pro svoje kamarády, aby se, když mají volno, měli kam přijít napít a pobavit. Co na tom bylo pravdy, nikdo nevěděl, protože založení hospody už nikdo nepamatoval. Ale tradice je tradice a dobrou tradici je třeba udržovat, takže všichni členové SAS, když měli to vzácné volno a chtěli jít do města do hospody, chodili sem.
Bodie, alespoň pokud věděl, neměl kasárny vlastně vůbec opustit. Cowley si přál, aby zde cvičil, a ne vymetal po večerech hospody, Jenže zase až tak daleko respekt SAS k šéfovi CI5 nesahal, takže dostat povolení k opuštění kasáren nebyl až takový problém.
„Táta byl hrozně hrdej, když mě vzali,“ pousmál se Jeremy nad svou sklenicí piva. „Nikdy nesloužil, nebojoval ve válce. Je těžký astmatik. Ale vždycky byl velký vlastenec a tak,“ pokrčil rameny.
„Takže to děláš, abys vyhověl otci?“ zeptal se Bodie.
„Ne, jasně že ne,“ zavrtěl Jeremy hlavou. „Nikdy mi neřekl, že by chtěl, abych šel do armády, dokud jsem mu sám neřekl, že o tom vážně uvažuju. Chtěl jsem… já nevím, něco dokázat, asi ti to přijde směšné, co.“
„Ne, vůbec ne,“ zavrtěl Bodie hlavou.
„Co ty? Proč jsi šel k armádě?“ zajímal se Jeremy.
„Vypadalo to jako dobrý nápad,“ pokrčil Bodie neurčitě rameny. „Víš, když jsem tu sloužil. Nějací tři chlápci si usmysleli, že tady vyberou kasu. Byli jsme tu s klukama na pivu a oni sem vrazili jako velcí drsňáci,“ odvedl Bodie řeč jinam. „Museli být buď dost zoufalí, nebo úplně pitomí, když si vybrali zrovna tuhle hospodu.“
Jeremy se pousmál.
„Jak to dopadlo?“
„Myslím, že v životě nedostali takovou nakládačku,“ ušklíbl se Bodie.
Jeremy se usmál.
„Neodpověděl jsi mi,“ připomněl. „Co tě vedlo k tomu, že ses dal k armádě Jejího Veličenstva?“
Bodie se zadíval do těch hnědých očí.
„Byl jsem žoldák,“ odpověděl. „Nic jiného než zabíjet neumím.“
„Myslím, že se trochu podceňuješ,“ namítl Jeremy. „Myslím, že umíš spoustu věcí.“
„Vážně?“ pousmál se Bodie.
Jeremy přikývl.
„Víš, to co teďka řeknu, bude asi znít pateticky, ale je to pravda. Nikdy jsem nepotkal chlapa jako jsi ty, Bodie,“ řekl Jeremy a trochu se začervenal.
„Teď nevím, jestli je to kompliment nebo se mám urazit,“ zasmál se Bodie.
Jeremy se ale tvářil vážně.
„Jeremy.“
„Ano, Bodie?“
Bodie si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Jeremy mu položil dlaň na ruku.
„Jsi krásný,“ zašeptal. „Víš to? Nádherný.“
„Tohle mi většinou chlapi neříkají,“ hlesl Bodie.
„Je to problém?“ zašeptal Jeremy.
Bodie měl pocit, že se v hospodě oteplilo a nedostává se mu vzduchu.
„Ne,“ vydechl. „Není.“
Jeremy se k němu nebezpečně naklonil. Bylo to tak snadné, tak snadné. Bodie si olízl rty a pak se odtáhl. Jeremy se zatvářil nejistě.
„Tady ne,“ zašeptal Bodie. Potřeboval to. Chtěl to. Dopil pivo a zvedl se.
Vyšli spolu před hospodu a zapadli do úzké tmavé postranní uličky.
Bodie přimáčkl Jeremyho zády ke stěně a divoce, vášnivě hladově ho začal líbat. Potřeboval to tak, že to téměř pociťoval jako palčivou fyzickou bolest. Bylo to, jako když se protrhne hráz. Příliš dlouho si to odpíral, příliš dlouho se mučil pohledem na Doylea. Chlapa neměl od té doby, co odešel od SAS, od té doby co přišel k CI5, od té doby co poznal Doylea, od té doby co se do něj zamiloval. A teprve teď si uvědomoval, jak strašně neuvěřitelně a příšerně mu to chybělo. Byl jako dlouho hladovějící u bohatě prostřeného stolu a když nemohl mít Doylea, proč by nemohl přijmout, co Jeremy nabízel?
Jeremymu Bodieho dravé polibky braly dech, jen s obtížemi s ním držel krok. Bodieho ruka mu vklouzla pod tričko, druhá mu začala rozepínat kalhoty, zatímco stehno se mu vklínilo mezi nohy.
„Ty jsi nedočkavej,“ stihl Jeremy vydechnout, než se ocitl tváří ke zdi s kalhoty u kolen.
Bodie ho přiměl roztáhnout nohy. V kapse našel pohotovostní kondom, člověk nikdy nevěděl, kdy ho může potřebovat. Kondom byl jako pistole, lepší mít a nepotřebovat, než potřebovat a nemít. Rozepnul si kalhoty, nasadil si kondom a vrazil svoje tvrdé nadržené péro do Jeremyho prdele na jediný příraz až po kořen. Jeremy bolestně zasykl a prohnul se v zádech.
Bodie téměř vítězoslavně zakňučel, když jeho ptáka sevřely svaly toho těsného zadku. Bez váhání začal přirážet.
Vášnivě to začalo a rychle to skončilo. Jeremy se cítil trochu rozpačitě. Takhle si to tak docela nepředstavoval. Nebýt bolesti v zadku, když si natahoval kalhoty, nebyl by si jist, jestli se to vůbec stalo.

*****

„Elegantní, jednoduché a účinné,“ pokýval Stephans uznale hlavou. „Nemám k tomu co víc říct, Bodie. Skvěle vymyšleno, skvěle provedeno.“
Vojáci si vyměnili pohledy.
„No, co tak koukáte,“ zasmál se Stephans. „Samozřejmě že vím, že to vymyslel Bodie. Ta akce nese pečeť zkušeného profesionála.“
Bodie se lehce pousmál.
„Tomu říkám comeback,“ poplácal Stephans Bodieho po zádech. „Neříkal jsem to, že z tebe zase uděláme SAS?“

„Podáš mi sůl, zkušený profesionále?“ zašklebil se Ronie u oběda.
Bodie se ušklíbl a hodil mu slánku.
„Náhodou to bylo geniální,“ usmál se Jeremy obdivně.
„Geniální?“ uchechtl se Gary. „Bylo to vychcaný jak mraky. Ještě teď vidím ty jejich obličeje, když jim Bodie oznámil konec hry a poslal je do šatny jak malý kluky,“ řehnil se.
„Jo, jsi fakt dobrej, na starýho dědka,“ zazubil se Ronie.
„Budeš taky, pokud se dožiješ věku, kdy ti zelenáči budou říkat dědku,“ vrátil mu to Bodie obratem.
Ronie se zasmál.
„Kluci z člunového oddílu někde sehnali dva velké sudy piva. Večer se bude v kuchyni chlastat a všichni jsou zváni. Jdete?“ zeptal se Gary.
Jeremy velmi pomalu olízl nůž, hezky pomalu plochou jazyka po celé délce a z obou stran. Pak si zasunul nůž do úst a nechal ho chvíli klouzat mezi rty sem a tam, než ho odložil a pozvolna si olízl dolní ret. A přitom nespouštěl oči z Bodieho, který mu upřený pohled z očí do očí oplácel.
„Jak někdo mohl propašovat do kasáren dva sudy piva?“ podivil se Bodie. I když byla pravda, že za jeho dob v SAS propašovali do kasáren jako palivo do vrtulníku velký sud skotské. Složila se na něj celá Eskadra a v noci ho pak rozlévali do lahví.
„Myslím, že to sem dostali přes kuchyň,“ zazubil se Gary. „Ale není to fuk? Hlavní je, že to je, ne?“
„Myslím, že ne,“ řekl Bodie a stále se díval na Jeremyho.
„Ne?“ zatvářil se Gary zklamaně.
„Možná si přečtu nějakou knížku,“ uculil se Bodie a když na to nikdo nereagoval, rozhlédl se po nich. V duchu slyšel Doyleovo poťouchlé ´ty umíš číst´. Jenže Doyle tady nebyl. Byly chvíle, kdy na to dokázal zapomenout, nevzpomněl si na Doylea skoro celý uplynulý týden. A pak se stalo něco, co mu ostře připomnělo, jak moc se věci změnily. Jeremy nemohl být od Doylea odlišnější. Bodiemu něco říkalo, že by s ním neměl spát, ale zároveň věděl, že přesně to dneska v noci udělá.

*****

Musel si přiznat, že tak nějak samozřejmě očekával, že na něj bude Bodie na letišti čekat. Že bude postávat v letištní hale a bude na něj mávat a volat, nebo že bude čekat s autem na parkovišti. Že se bude hned k němu hrnout a vyptávat se. Bodie ale nečekal ani v letištní hale, ani venku na parkovišti. Nečekal na něj nikdo. A Doyle se cítil podivně ublíženě.
Celou cestu taxíkem byl zamlklý. Jeho nejlepší kamarád by tu přece na něj měl čekat, ne? Cowley by určitě nedal Bodiemu práci, aby nemohl přijet. A i kdyby dal, Bodie by stejně přijel. Pokud to tedy není tak, že Bodiemu zase až tolik nescházel a prostě nevidí důvod vyzvedávat svého nejlepšího kamaráda na letišti po návratu z líbánek. On by pro Bodieho přijel, on ano. Přemítal mrzutě.

Bodie seděl na posteli. Zády se opíral o stěnu a jeho pohled byl lehce nepřítomný. Věděl velice přesně co je dnes za den.
„Hej, Bodie, jdeme hrát fotbal – náš letecký oddíl proti horskému. Přidáš se?“ zavolal na něj Paul, první střelec a specialista na demolice z druhé jednotky.
„Co?“ trhl sebou Bodie a jen pomalu vzal na vědomí jeho otázku. „Ne, nemám náladu,“ zavrtěl hlavou.
„Co je s tebou?“ zeptal se Jeremy starostlivě a posadil se na kraj Bodieho postele.
„Nic, je mi fajn,“ odbyl ho Bodie.
„Jo, to vidím,“ ušklíbl se Jeremy. „No tak, mně to přece můžeš říct,“ pousmál se.
„Nech mě být,“ zamumlal Bodie.
Jeremy si smutně povzdechl.
„Kdybys cokoli potřeboval. Chtěl si promluvit.“
„Jo, jasně, díky, a teď už běž,“ utrousil Bodie.
Jeremy se s povzdechem zvedl a společně s Paulem odešli, takže Bodie v pokoji konečně osaměl. Povzdechl si.
Dnes se vracel Doyle z líbánek a on trčí tady. Ještě včera se náramně bavil, když večer hráli karty, vzájemně se snažili trumfnout úspěchy na cvičišti, když si večer s Jeremym ve výstrojním skladu dali jednu žhavou rychlovku a když usínal příjemně unavený na téhle úzké posteli. Ráno bylo všechno jinak. Nikde tu nebyl kalendář. Vlastně ani pořádně nevěděl, jestli je pondělí nebo čtvrtek. Tady čas nebyl až tak důležitý. A přece když se probudil, věděl to. Nepotřeboval kalendář, nepotřeboval se ptát, který je den. Věděl, že dneska se Doyle vrací a on tam není. Nemohl přijet na letiště ho vyzvednout. Vymoct si vtípky a přehnaným veselím jedno vřelé obětí. Rozcuchat Doyleovi vlasy a naložit je do auta a odvézt je k Doyleovi domů a pak strávit u nich doma zbytek dne. Pochyboval, že by Murphyho nebo někoho jiného napadlo Doylea vyzvednout. Přemýšlel, jestli bude Doyle zklamaný, že pro něj nepřijel, nebo zda si stěží všimne.

*****

„Ahoj, ženáči,“ přivítal ho Anson ráno, sotva vešel do kuchyňky, kde všichni, kteří nebyli už v terénu, byli zalezlí.
„Ahoj,“ pousmál se Doyle. Většina agentů byla svobodná. Málo kdo našel někoho, jako byla Ann, kdo se nakonec smířil s tím, jakou práci dělají. A po pravdě Ann se s tím ještě pořád tak docela nesmířila.
„Tak co líbánky?“ zašklebil se Sullivan.
„Hezký,“ odpověděl Doyle a rozhlédl se po místnosti. Ne, kdyby tu Bodie byl, už by se k němu hrnul.
„Prej hezký,“ udělal Anson obličej.
„Bodie tu není?“ zeptal se Doyle.
„Vidíš ho tu snad někde?“ opáčil Anson.
Doyle ho zpražil pohledem.
„Bodie tu není,“ pokrčil Sullivan rameny.
„Jo, to jsem si už všiml,“ odsekl Doyle. „Kde je?“
„Copak, chyběl ti?“ rýpl si Anson.
Doyle si povzdechl. Anson a Sullivan byli dvojka k pohledání.
„Cowley ho poslal pryč,“ informoval Doylea Murphy – zřejmě jediná příčetná a normální duše v dohledu.
„Kam pryč?“ vyptával se Doyle. Copak mu nikdo nebyl schopný dát jasnou a prostou odpověď na otázku, kde je Bodie.
„To my nevíme,“ řekl O´Hara. Doyle ho tu často nevídal. Většinou měl tolik práce, že se ani nezastavil.
„Cowley nám to neřekl,“ dodal Murphy.
„Ale klidně se můžeš Cow zeptat,“ ušklíbl se Anson.

*****

Přitáhli si do skladu mezi bedny starou matraci. Vybrali si pečlivě místo, aby sem od dveří nebylo vidět. Když člověk na základně chtěl soukromí, musel být hodně vynalézavý. A nebo se spřátelit s vedoucím výstrojního skladu, jako to udělal Bodie. Pak už bylo snadné Regiho uprosit, aby mu čas od času půjčil klíče.
Jeremy přejel Bodiemu po paži. Kluci občas dělali narážky na to, že je Bodie výrazně starší než oni. Bylo to směšné. Bodie byl v nejlepších letech ve špičkové kondici. Byl nádherný.
Jeremy se posunul blíž a vklouzl rukou pod Bodieho tričko. Přejel mu dlaní po pevném břiše.
Bodie si ho přitáhl a políbil ho.
Jeremy, aniž by přerušil polibek, začal vyhrnovat Bodiemu tričko. Chtěl víc jeho světlé nahé kůže.
Bodie se odtáhl a tričko si sundal.
Jeremy nechtěl zůstat pozadu a tak se taky svlékl. Nezůstal ale jen u trička, začal si rozepínat pásek. Bodie ho zadržel.
„Nespěchej,“ zašeptal a pousmál se.
Jeremy se nechal položit na záda. Bodieho rty ho políbily pod ucho a pak klouzaly po krku pomalu dolů. Jeremy slastně vydechl a zavřel oči. Prsty zabořil do Bodieho vlasů a lehkým tlakem se snažil urychlit jeho pozvolný sestup.
Bodie si ale držel své tempo. Olízl hebkou téměř dětsky hladkou kůži na klíční kosti a sklouzl k bradavce.
Jeremy zalapal po dechu a zasténal, když Bodie jazykem poškádlil bradavku a pak ji začal lehce sát a občas ji potrápil zuby.
„Bodie!“ zasténal Jeremy.
Bodie se pousmál a provedl to samé s druhou bradavkou, než se přesunul na břicho a začal konečně Jeremymu sundavat kalhoty.
Jeremy nadzvedl zadek a Bodie mu stáhl kalhoty i se spodním prádlem. Poté se sklonil nad jeho klínem a olízl jeho stojícího ptáka. Jeremy zasténal a nadzvedl boky. Bodie ho vzal do úst.
„Oh bože!“ zakňoural Jeremy, když ho začal Bodie střídavě cucat a lízat, zatímco mu jednou rukou třel kulky. „Ježiši…Bodie…Bodie…“
Bodie se odtáhl, aby se svlékl.
Jeremy se opřel o lokty a díval se. Rád se na Bodieho díval – jeho široká ramena, rozložitý hrudník, úzké boky, nádherné paže a… Jeremy si chtivě olízl rty – jeho penis.
Jeremy se zvedl na všechny čtyři, dolezl ke klečícímu Bodiemu a chtivě uchvátil jeho ptáka do svých úst. Bodie zasténal. Jeremy byl mimořádně jazykově nadaný. Bodie se neptal, kde se to naučil. Nejspíš podobně jako se on naučil většinu věcí v armádě, příležitostně tady a tam.
Bodie zavřel oči, opřel se o ruce a nechal fantazii běžet na plné obrátky. Byl to Doyleův jazyk, Doyleovy rty, jež mu dávaly tohle fantastické potěšení. Představoval si Doylea na všech čtyřech s hlavou zabořenou do jeho klína, s jeho ptákem v puse.
Bodie zasténal a musel se odtáhnout. Takhle to nechtěl.
Jeremy se usmál a sám se otočil a nabídl mu svůj zadek. Vždycky byl dole. Ne, že by Bodie neměl rád pasivní roli, spíš naopak. Ale s Jeremym to nechtěl.
Bodie se natáhl do kapsy svých kalhot pro kondom.
Jeremy zasykl, když do něj Bodie pronikl. Zdlouhavá příprava, lubrikanty a podobné serepetičky byly pro teplouše, správný chlapský sex musí trochu bolet – to platilo jak na moři a v africké džungli tak i v SAS.
Bodie sevřel rukama Jeremyho boky a znovu zavřel oči, aby si mohl představovat, že tyhle štíhlé boky patří Doyleovi. Jistěže to byla jen iluze, sen. Nebylo to ono. Kdyby to byl Doyle, opravdu Doyle, bylo by to totiž milionkrát lepší.
Bodie zasténal. Bože, kdyby měl šukat Doylea, asi by se udělal hned, jak by do něj pronikl. A kdyby Doyle měl šukat jeho – to bylo skoro synonymum pro extázi.
Raymond Doyle, jeho osobní prokletí.
Bodieho přírazy se zrychlily, jak se blížil k vyvrcholení.
Jeremy se pod ním svíjel a sténal slastí. Jednou rukou se opíral o matraci a druhou si zuřivě honil péro. Udělal se první. Se zasténáním potřísnil svoji ruku i matraci, a sevřel v sobě Bodieho tak, že ho Bodie se sténáním následoval jen o chvíli později.
„Rayi,“ vydechl Bodie.
Jeremy strnul. Každičký sval v jeho těle se napnul a zabolelo ho u srdce. Nebylo to poprvé, co Bodie ztracený v extázi orgasmu zašeptal tohle jméno. A přesto se Jeremy znovu a zas k Bodiemu vracel. Nepřestával doufat, že ať už je ten Ray kdokoli, třeba by Bodieho mohl přesvědčit, že on je lepší. Vždyť si s Bodiem tak krásně rozuměli a ten sex byl taky skvělý. A tenhle Ray, Jeremy věděl, že Bodie za tu dobu, co tu byl, nedostal ani jediný dopis, jediný vzkaz. Co je to za milence, který se neozve, nezajímá. Jeremy by se ozval, zajímal by se. Jeremy by za Bodiem jel třeba až na kraj světa. Jeremy Bodieho totiž miloval, na rozdíl od nějakého tohohle Raye.
Svalili se vedle sebe na matraci a Jeremy se stulil v Bodieho náručí. Nezeptal se na Raye, nechtěl to vědět. Natáhl se a políbil Bodieho na rty. Bodie polibek opětoval a byl to sladký a vášnivý polibek.
Jeremy byl rozhodnutý vykořenit svého soka z Bodieho srdce stůj co stůj.

*****

„Nejsem hezký jako Harrison Ford, nemám zadek jako Sean Connery, nejsem rychlý jako Clint Eastwood,“ Aaron, obrovitý černoch, pomalu spěl k pointě svého vtipu.
Bodie nepochyboval, že to bude hodně sprostá pointa.
„Nejsem bohatý jako princ Charles, ale za to lížu jako Lassie.“
Šatna vybuchla hlučným smíchem.
Bodie se usmál a představil si, co by asi říkal Doyle, kdyby mu tenhle vtip vyprávěl. Vždycky se naoko tvářil tak trochu pohoršeně, ale pokaždé se těmhle vtipům smál. Ačkoli přísně vzato to nebylo ani tak vtipné. Šlo spíš o toho ducha jednotky, že se tomu všichni smáli. Každý zvlášť by se možná tvářili pohoršeně, pokud by byla nablízku nějaká žena. Ale o tom to přece bylo, žádný ženský, jen chlapská zábava.
Jeremy se na Bodieho zadíval.
„No tak, přiznej to,“ začal znovu naléhat.
Bodie si sundal výstroj a protáhl se.
„Přiznej, že ti tohle chybělo.“
„Možná,“ vyhnul se Bodie jednoznačné odpovědi a sundal si zpocené tričko. Modřiny na jeho těle už téměř vybledly a nové přibývaly jen zřídka.
„Žádné možná,“ byl Jeremy urputný. „Ano nebo ne.“
„No dobře, asi jo, asi máš pravdu,“ připustil Bodie. „Asi mi to chybělo. Ale je to minulost, už nejsem u SAS. CI5 je něco jiného. Jiná práce, jiné metody,“ pokrčil rameny.
„Mohl by ses vrátit,“ nadhodil Jeremy jako by nic.
„Vrátit?“ Bodieho ta myšlenka překvapila. Nikdy nepřemýšlel o tom, že by se k SAS vrátil. Vlastně nevěděl o nikom, kdo by se vrátil. SAS nebyl žádný holubník. Jistě když by byla válka, mohli vás povolat zpátky k pluku. Kvůli tomuhle a tomu, že si vybíralo z nejlepších vojáku britské armády, mělo SAS pověst, že pytlačí mezi ostatními pluky. Bodie ale nikdy neslyšel o nikom, kdo by dobrovolně odešel ze SAS i z armády jako takové a pak se k pluku zase vrátil. Když o tom tak přemýšlel, možná to ani nebylo možné.
Jeremy se pousmál, protože viděl, že ta myšlenka se uchytila a začala Bodiemu vrtat v hlavě.

Bodie ležel na posteli s rukou za hlavou. Nespal. Přemýšlel o tom, co Jeremy naznačil.
Vrátit se k SAS.
Odejít od CI5.
Odejít od Doylea.
Mohl by ho sem právě kvůli tomuhle Cowley poslat? Aby mu ukázal, jak jednodušší a sladší život by tu mohl vést? A Doyle by se stal jen hezkou nostalgickou vzpomínkou, jizvou na duši?
Pokusil se představit si, že by Doylea už nikdy neviděl. Ne, týden, měsíc, rok, už nikdy.
Už nikdy.
Nebyla snad pravda, že si za poslední týden na Doylea ani nevzpomenul?
Bodie si povzdechl a převrátil se na břicho.
Už nikdy to bylo děsivé. Jedna věc byla přijet sem na pár týdnů. Odpočinout si, odreagovat se, uvolnit napětí a ano proč to nepřiznat, zašukat si konečně s chlapem. A pak se vrátit zpátky k Doyleovi. Odejít z CI5 a od Doylea bylo něco úplně jiného.
Upřímně jedna jeho část to chtěla, zůstat tu a už se nevrátit. V noci smutně vzpomínat na to, jaké to s Doylem bylo, a nemuset se dívat, jak ho postupně Doyle odsune na vedlejší kolej. Manželství totiž mívalo často nepříjemný vedlejší efekt v podobě dětí. Doyle mu sice slíbil, že jeho svatbou se nic nezmění, bude to ovšem platit, až jednou Ann přijde s tím, že je v tom? To sotva. Jakmile Doyle zjistí, že je Ann těhotná, půjde všechno stranou a on, Bodie, jako první.
Bodie s povzdechem zavřel oči, aby se pokusil usnout. Zítra je čekal dlouhý a náročný výlet do Brecon Beacons.

*****

Brecon Beacons byla ve své podstatě jen kamenitá pustina. Sem tam nějaký ten keřík ale jinak jen skála, mech a lišejník. Když neprší, točí se po kopcích studený vítr nebo je mlha, že nevidíte na krok, a většinou od všeho tak trochu. Počasí se tu měnilo rychleji než nálada majora Nairna.
Před třemi dny do oblasti seskočili padákem metodou HAHO4. Není nic lepšího, než si po snídani jít skočit z deseti tisíce metrů čistě proto, abyste nevyšli ze cviku. Bohužel se s parašutistickou výstrojí museli tahat zbytek cvičení a ta se pořádně pronesla, protože kromě ní měli bergeny naložené běžnými nezbytnostmi – munice, voda, jídlo, oblečení, náhradní baterie do vysílačky, lékárnička – a dalšími věcmi bez nichž si člověk prostě na vojáky hrát nemůže.
Cíl byl prostý – dostat se na druhou stranu těch proklatých kopců k vysílačce a zavolat Bus5. Provést to však už nebylo tak jednoduché, protože v oblasti se pohyboval i tým protihráčů, jehož úkol byl přesně opačný zastavit je. Protože používali ostrou munici, nebyla to vůbec žádná hra. A to nemluvě o tom, že na holé skále se nebylo kde pořádně krýt natož schovat. Ne, vůbec to nebylo jednoduché. A do toho už celé tři dny lilo jako z konve.
Ani nepromokavé oblečení nemohlo vydržet soustavný třídenní déšť. Byli mokří a byla jim zima. Nebylo se kam schovat a nejspíš na celou akci měli ještě jim neznámý časový limit. Prostě takový běžný den u SAS.
Bodie se v duchu ušklíbl, když si vzpomněl na Jackovy simulace. Jo, to byl život. Usmál se a drápal se za Garym po kluzké skále.

Těžko říct, co ho varovalo. Možná to byl jen instinkt, o kterém si myslel, že ho život ve městě otupil, možná to byla vyšší moc, a nebo prostě jen blbá náhoda, že si střelce všiml o zlomek vteřiny dříve.
Všechno se odehrálo příliš rychle na to, aby kdokoli z nich mohl přemýšlet o následcích. Tak už se nehody holt stávají – příliš rychle.
Jeremy zakopl o kámen a sklonil se.
Střelec zmáčkl spoušť.
Bodie byl v pohybu ještě dřív, než si uvědomil, co dělá.
„Kontakt!“
Zdálo se, že všechno hrozně dlouho trvá – než kulky doletí k nich, než se Jeremy narovná a dostane hlavu z dráhy střely, než se Bodie dostane k němu. A pak najednou jako by se čas znovu rozběhl.
Bodie narazil do Jeremyho a smetl ho na zem. Kulky jim hvízdly kolem hlavy a Gary s Roniem zalehli a začali opětovat palbu.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Bodie Jeremyho.
Jeremy měl odřenou tvář, jak ho Bodie srazil, ale jinak byl v pořádku. Potřásl hlavou.
Bodie se odkulil stranou. Kde je jeden střelec bývá jich většinou i víc.
„Kurva!“ zaklel Bodie, když kulky odštíply kus skály nepříjemně blízko. Válet se po zemi je nejlepší způsob, jak si nechat ustřelit hlavu.
Gary zavelel k ústupu.

„Tak,“ Ronie dotáhl obvaz. „Je to jen šrám.“
Bodie si opatrně stáhl rukáv. Dokud měl v těle adrenalin, ani ránu necítil. Jeremy si ovšem všiml, že krvácí, a tak se mu Ronie na paži podíval. Kulka se o něj naštěstí jen otřela.
„Tohle chce změnit taktiku,“ ušklíbl se Bodie.
„Nějaký nápad?“ povytáhl obočí Gary.
„Je jich mnohem víc než nás,“ připomněl Ronie zatímco dezinfikoval Jeremyho odřeniny v obličeji.
„A mají dost solidní palebnou sílu,“ dodal Jeremy. „Jeden zásah na vestu a máš ze žeber puzzle.“
„No jasně, žraloci mají velké zuby, ale kdo by chtěl žraloka dostat tak, že ho bude kousat,“ uculil se Bodie.
„Ten chlap se mi líbí,“ zakřenil se Gary.

*****

Horká voda byla po několika dnech v blátě, zimě a mokru jako balzám na tělo a duši. Bodie se opíral o stěnu, oči měl zavřené a s každým Jeremyho pohybem tiše sténal.
Jeremy klouzal rukama po Bodieho břiše a zvolna přirážel. Bylo to vůbec poprvé, co se Bodie nechal přesvědčit k pasivní roli. To přece už muselo něco znamenat.
Bodie vzdychl a zaklonil hlavu.
Jeremy Bodieho políbil.
„Tak krásný,“ zašeptal. „Miluju tě, Bodie. Ach bože, miluju.“

*****

Jeremy si přitáhl Bodieho hlavu do vášnivého polibku. Stáli ve stínu na chodbě a hladově se líbali jako dva puberťáci. Zdálo se, že jim je jedno, že kdykoli může někdo jít okolo a stín je nemusí skrýt před zvědavýma očima.

*****

„Přemýšlel jsi o tom?“ zeptal se Jeremy po jednom cvičení v šatně.
„O čem?“ Bodie si nevzpomínal, že by si měl něco rozmyslet.
„No, přece jestli se vrátíš k SAS,“ připomněl mu Jeremy a byl trochu zklamaný, že Bodie celou věc tak rychle pustil z hlavy.
„Ty by ses chtěl vrátit?“ zeptal se Ronie zvědavě.
„To by byl mazec,“ zazubil se Gary. „Jen jestli ti to dovolí. Tohle není holubník.“
„Ptal jsem se poručíka Stephanse,“ přiznal se Jeremy tiše. „Vyjmenoval spoustu když, a kdyby, ale vesměs připustil, že to možné je.“
Bodie mlčel a byl si vědom, jak na něj Jeremy upírá pohled.

*****

Bodie zamyšleně přejel prstem po znaku SAS na pískovém baretu. Doyle měl manželku. Brzy bude mít určitě rodinu. A co zbude jemu? V Doyleově životě pro něj bude stále méně a méně místa, to bylo nevyhnutelné. Ale tady pro něj místo bylo. Stačilo by zatlačit na těch správných místech.
Ale co Cowley? Co ten by na to řekl? I když kdo ví, proč ho sem Cowley doopravdy poslal.

Kapitola čtvrtá

„Zůstaň u nás,“ zašeptal Jeremy schoulený v Bodieho náručí. „Nemusíš se přece vracet.“
Bodie mlčel. Bylo by tak snadné přijmout to, co se mu to tak nečekaně nabízelo. Ale bylo to správné? Jeremy ho miloval, nebo o tom byl aspoň přesvědčený a od svého přiznání ve sprchách se to všemožně snažil dávat najevo. Bylo to milé, jenže to bylo všechno. V Bodieho srdci to nevyvolávalo žádnou odezvu. Jeremy byl fajn, měl ho rád, byl to prima kamarád, a to bylo prostě všechno. Byly to Doyleovy oči, o kterých v noci snil.
Teď už je Doyle zpátky ve službě. Jestlipak se po něm shání? Co by asi řekl, kdyby se dozvěděl, že se nevrátí? A když se nevrátí, kdo bude krýt Doyleovi záda? Kdo ho bude hlídat a chránit? Bodiemu se při téhle myšlence úplně sevřelo hrdlo. Na tohle předtím nepomyslel. Dokáže žít s tím, až Doylea zastřelí, protože on se tu bude schovávat před bolestí z toho dívat se, jak je Doyle šťastně ženatý?
Ne, ne, NE.
Připojit se zase k SAS bylo krásné, on ovšem patřil jinam. Bylo na čase se vrátit. Byl tu už dlouho.
Bodie pohladil Jeremyho po vlasech. Nebyl rád, že mu bude muset zlomit srdce. Snad kdyby se potkali v jiné době na jiném místě.
On patřil k Doyleovi – v dobrém i zlém.

*****

Hlídka na bráně se podmračeně zadívala na Doylea přes okraj jeho služebního průkazu.
„CI5?“ opakoval strážný a v jeho hlase zazívalo cosi velice blízkého pohrdání. To už tak bývá, že armáda policií opovrhuje, protože je považuje za slabochy. A policie nesnáší vojáky, protože si o nich myslí, že to je banda zelených vypatlaných mozků, kteří by jen chtěli válčit.
„Rayi!“
Ten hlas projel Doyleovi podél páteře až mu naskočila husí kůže. Měl pocit, že ho neslyšel celou věčnost.
„Rayi! Můj bože co tu děláš!“
Bodie pustil na zem tašku, kterou nesl přes rameno, odpojil se od skupinky tří dalších vojáků a než stihl strážný cokoli namítnout, protáhl se kolem něj a divoce Doylea objal.
Doyle se nemohl neusmát a neopětovat to vřelé objetí. Neviděli se skoro dva měsíce, tedy prakticky celou věčnost.
„Bodie,“ vydechl a vychutnával si to jméno. Už skoro zapomněl, jak je Bodie nádherný. V černé přepadové uniformně vypadal pořádně drsně, ale oči mu radostně zářily jako dva safíry a rozjařeně se smál.
„To je dobrý, Henry,“ mrknul Bodie na strážného. „To je můj Doyle,“ a začal Doyle odvádět do prostoru kasáren.
„Hej, Bodie,“ namítl slabě Henry. „To mi nemůžeš udělat. Znáš předpisy.“
Bodie se ale jen na Henryho usmál a odvedl si Doylea sebou.
Jeremy se snažil zachovat neutrální výraz. Takže jeho sok dostal už i tvář, takže tohle byl ten Ray. S nevolí sledoval, jak Bodie vedle něj úplně září.
„Ray Doyle,“ představil ho Bodie. „Tohle je moje jednotka – Ronie, Gary a Jeremy.“
Doyle natáhl ruku, ale když se nikdo neměl k tomu, aby ji přijal, rozpačitě ji zase stáhl zpátky.
„Takže Cow si taky konečně vzpomněl, že mě sem nechal zavřít? To je skvělý, že jsi tady. Cesta vlakem je děsná. Čím jsi přijel? A co kluci? Co Cowley? A co Ann?“ Bodie ani na okamžik nezavřel pusu a doslova zavaloval Doylea otázkami. „Máš hlad? Určitě jo. Jdeme za chvíli na oběd, jen se převlíkneme, tak půjdeš s námi. Pak mám trochu volno, tak ti to tady trochu ukážu ty běžně přístupné věci samozřejmě. Naše tajemství nikomu neukazujeme. Ale za poslední roky komplex hodně vylepšili, ale už nám přestává stačit, budeme brzo potřebovat něco většího. To víš, pokrok a tak. Hele, víš, že tu mají i tank! Jenže Martin mě ho nechce nechat řídit. A přitom zkoušky všechny mám. Nemůžu za to, že jsem nešel na závěrečné testy a tak nemám oficiální povolení. A řídit tank není těžké. Řeknu Regimu, aby ti sehnal někde v kasárnách místo na přespání, no v nejhorším se s tebou podělím o postel.“
„Bodie,“ zarazil Bodieho nebylo vůbec snadné, pusa mu jela jako namydlený blesk. „Bodie!“
„Co?“
„Cowley – čeká nás, ty co,“ potřásl Doyle hlavou. „Takže si jdi sbalit věci. Jedeme.“
„Tohle není žádný holubník, Rayi,“ namítl Bodie. „Nemůžeš se prostě sebral a odejít. Potřebuju propouštěcí rozkaz.“
„Ten mám, jedeme,“ poklepal si Doyle na náprsní kapsu. „Cowleyho rozkaz, vzpomínáš si na pana Cowleyho ne?“
„No, tak na toho je těžký zapomenout, ale já nikam dneska nejedu,“ zavrtěl Bodie hlavou. „Nepadá v úvahu.“
„Cože?“ Doyle byl šokován touhle odpovědí i definitivností Bodieho tónu.
„Nemůžu,“ snažil se Bodie to vysvětlit. „Dneska ne, Rayi. Pojedeme zítra odpoledne, slibuju.“
„Bodie, tohle nezáleží ani na mě ani na tobě,“ zamračil se Doyle.
Bodie zavrtěl hlavou, jako by byl Doyle natvrdlý a nedokázal prostě pochopit, o co tu jde.
„Hele, já ti to pak vysvětlím,“ odsunul Bodie celý problém na později. „Nejdřív potřebuju sprchu, převlíknout se a najíst. Mám za sebou dlouhý dopoledne. Tak pojď,“ vzal Doylea za loket.
Doyle chtěl něco namítnout, ale vzhledem k tomu, že zbylé tři páry očí se na něj dívaly krajně nevlídně, rozhodl se, že věc může chvíli počkat.
„Určitě máš taky hlad,“ pousmál se Bodie.
Doylea napadla nelichotivá poznámka o armádní stravě, ale raději si ji nechal pro sebe. Bodieho kamarádi se netvářili, že by měli pro takové řeči zrovna pochopení. V kasárnách si pak připadal skoro jako válečný zajatec. Bodie se tu s každým vřele zdravil, s každým prohodil nějaké to slovo, a přitom před sebou neustále Doylea postrkoval.
„Máš nějaký zvláštní důvod tahat mě všude sebou?“ zeptal se ho Doyle polohlasně, když ho Bodie postrčil do šaten.
„Fakt bys tu chtěl někde na mě počkat?“ zeptal se Bodie.
Doyle se zadíval na vojáky, kteří ho sledovali ostřížím pohledem.
„Ať ti to netrvá dlouho,“ sykl.
Bodie se usmál a otevřel svoji skříňku. Doyle nikdy nepochopil, jak může Bodie mít půlku skříňky vzorně srovnanou až s chorobnou přesností a zbytek nepředstavitelně rozbordelený. Vždycky si myslel, že vojáci jsou pořádní. Bodie byl jen někdy a jen v něčem.
Když se Bodie začal svlékat, Doyle najednou nevěděl kam s očima a proklínal Bodieho za to, že ho sem vůbec tahal. Původně si myslel, že Bodieho vyzvedne na bráně, nebo že na něj počká v autě. Tohle se nemělo stát. Doyle sklouzl očima k Bodiemu, který byl už jen spodním prádle.
„Bodie!“ Doyle nedokázal zakrýt zděšení. Bodie měl na pravé paži obvaz, ale hlavně na zádech měl velké tmavofialové modřiny. Vypadal jako by ho někdo něčím zmlátil. „Od čeho to kruci máš?!“
„Co? Aha, to nic není,“ mávl Bodie rukou.
„Nic není?“ zamračil se Doyle. „Tomuhle říkáš nic?!“
„Uklidni se, Rayi,“ poplácal ho Bodie po rameni. Vytáhl si ze skříňky ručník, sundal si slipy a odkráčel do sprch.
Doyle sledoval pohyb jeho hýždí, dokud mu nezmizel za rohem.

„Nemůžu dneska odjet, protože v devět večer bude vyhlášena bojová pohotovost, vstoupíme do válečného stavu,“ vysvětloval Bodie mezi jednotlivými sousty.
„Cože?! Válečný stav? To má být vtip, Bodie?!“ zamračil se Doyle.
„Ne doopravdy,“ uklidnil do Bodie. „Je to cvičení. Útok na Hereford, bojuje se na Brecon Beacons. Je to tradice,Rayi.“
„Tradice?“ Doyle si připadal jako ve špatném snu. Bodie si chce mermomocí hrát na vojáčky.
„Podívej, Rayi, teď sedí v letadle jednotky SASR a NZSAS a dneska večer provedou výsadek do Brecon Beacons, aby nám zkusili nakopat prdel. Je to tak každý rok už od doby, co jsme jejich regimenty pomáhali založit. Učíme se jeden od druhého, chápeš,“ vysvětloval Bodie.
„No, mě to neříkej,“ utrousil Doyle. „Vysvětli to Cowleymu.“
„Cowley to určitě pochopí, taky kdysi sloužil,“ pousmál se Bodie. „Tohle je něco, o čem jsem vždycky snil.“
„Copak ty ses toho nikdy neúčastnil?“ podivil se Doyle.
„Ne, když jsem sloužil u SAS měli jsme bojovou pohotovost v Severním Irsku a pak v Ománu. Nikdy jsem se útoku na Brecon Beacons neúčastnil,“ odpověděl Bodie a oči mu úplně zářily dychtivostí. „Já tam musím být, Rayi!“
Doyle si povzdechl.
„Fajn,“ kapituloval. Nemělo smysl se s Bodiem dohadovat, obzvláště tady mezi vojáky. Většina z nich se na něj dívala, jako by byl něco, co seškrábli z podrážky bot. „Ale Cowleymu to vysvětlíš ty!“
„Může se připojit,“ navrhl Jeremy a probodával Doylea pohledem.
„Ne, ne, to ne,“ zamítl to Bodie okamžitě. „Ray nebyl v armádě.“
„Copak on nikdy nesloužil?“ zabručel Gary.
„Ne, byl policajt,“ přiznal Bodie.
Doyle rázem obdržel nepočítaně znechucených pohledů jako by byl nějaká nižší forma života.
„Ti děkuju,“ utrousil Doyle tiše k Bodiemu.
„Ne, to snad ne!“ ozval se cizí hlas, když vycházeli z jídelny. „Není to William Andrew Philip Bodie osobně?!“
Bodie se otočil. Kráčel k nim vysoký hubený muž v uniformě australské armády. Doyle se zadíval na Bodieho. Bylo vidět, že jeho partner muže poznává.
„Ne! To ne!“ rozesmál se Bodie. „Slyšel jsem, že ses dal k SASR, ale neříkej mi, že vedeš dnešní útok!“
„Na to si můžeš vsadit, Billyboy,“ přikývl muž vesele a rázně. „A jak jsem slyšel, ty tam budeš taky.“
„To si přece nemůžu nechat ujít,“ zašklebil se Bodie.
Oba muži si podali ruce. Doyle viděl, jak se jim napnuly svaly, když drtili ruku toho druhého v pevném stisku.
„Myslel jsem, že jsi odešel. Co tu děláš?“ zajímal se muž.
„Ale to víš,“ pokrčil Bodie rameny. „Jsem tu na rekreaci.“
„To věřím,“ zazubil se muž.
„Nevěděl jsem, že povedeš útok. Neměl bys tedy být se svou jednotkou?“ zeptal se Bodie.
„Chtěl jsem tě vidět,“ přiznal muž. „Jak je to dlouho? Třináct let?“
„Patnáct, Skippy, patnáct,“ opravil ho Bodie. „Jo, tohle je můj parťák, Ray Doyle,“ uvědomil si Bodie, že Doyle stojí poněkud rozpačitě vedle něj.
Muž podal Doyleovi ruku. Stisk měl pevný, sebevědomý.
„Vypadá jako měkota,“ zhodnotil muž Doylea neomaleně.
„Je v něm víc, než se zdá,“ namítl Bodie a usmál se na Doylea.
Doyle se tvářil neutrálně a byl by raději, kdyby už šli. Ten muž se mu ani trochu nelíbil.
„No, doufám, že jsi připravený na porážku, Billyboy,“ uculil se muž. „Pořádně tě vojebu, kámo.“
„To se ještě uvidí,“ ušklíbl se Bodie. „Kdo koho vojebe.“
Muž se zasmál a poplácal Bodieho po zádech.
„Uvidíme se na bojišti, Billyboy,“ rozloučil se muž. „Odvážným štěstí přeje, nezapomeň.“
„Uvidíme se,“ rozloučil se Bodie.
„Kdo to byl?“ zeptal se Doyle.
„Starý známý,“ pousmál se Bodie.
„Sloužili jste spolu?“ otázal se Doyle.
„No, jak se to vezme,“ ošil se Bodie. „Potkali jsme se v Biafře. Bojovali jsme na opačných stranách barikády.“
„Myslel jsem, že jste kamarádi,“ zadíval se Doyle na Bodieho.
„Taky že jsme,“ odpověděl Bodie.
„Aha,“ utrousil Doyle a Bodie změnil téma. Nikdy nebyl příliš sdílný o své minulosti. Přesto Doyle nechápal, jak může říct, že je kamarád někdo, s kým bojovali proti sobě. Zřejmě to mělo něco společného s mentalitou žoldáků, o které Doyle nechtěl snad ani nic podrobnějšího vědět.

Doyleovi přišlo, že se den hrozně vleče. Kromě chvíle, kdy Bodie šel za svým velícím důstojníkem, aby ho přesvědčil, že má zavolat Cowleymu a ohlásit jejich zpoždění, byli pořád spolu a Doyle byl za to vděčný. Jakkoli byli místní vojáci k Bodiemu vstřícní, přátelští a milí, tak se k němu chovali odtažitě, podezřívavě a někdy až nepřátelsky. Doyle si byl vědom toho, že ho tolerují jen kvůli Bodiemu a děsilo ho, jak sem Bodie dokonale zapadal. Když ho poslouchal, bylo to samé naše jednotka, naše operace, naše kasárny, naše úkoly. Skoro jako by Bodie zapomněl, že je pořád u CI5. Doyle si nevzpomínal, kdy ho naposledy viděl tak energického, tak nadšeného, tak plného života. Když ho pozoroval, začal mít strach, že se Bodie možná do CI5 už nebude chtít vrátit.
A pak najednou byl večer. Doyle si to uvědomil teprve, když se celou základnou rozlehl poplach. Bodiemu tak zvláštně zasvítily oči a pak začal pro Doylea chaotický blázinec.
„Regi, prosím tě, postarej se o něj,“ křikl Bodie na Walterse a pak zmizel Doyleovi někde v tom zmatku.
„Co teď bude?“ zeptal se Doyle nejistě.
„Mají hodinu na to, aby si vzali výstroj a vyrazili,“ odpověděl Walters. Bylo vidět, že není nadšený tím, oč ho Bodie požádal. „No dobře, tak pojď,“ povzdechl si.
„Kam?“ Doyle se ohlédl směrem, kterým Bodie zmizel.
„Budeme sledovat útok z velitelství,“ vysvětlil Walters přehnaně trpělivě. „Uvidíme, jak si Bodie povede.“
„Bodie?“ Doyle se cítil jakoby tápal ve tmě.
„Má velení,“ pousmál se Walters. „Výsada služebně nejstaršího.“
„Bodie tomu bude velet? Ale…ale Bodie není žádný velitel,“ namítl Doyle, a začínal chápat, proč Bodie tak umanutě chtěl zůstat a riskovat Cowleyho vztek.
„Každý člen SAS musí mít aspoň základní velitelské schopnosti,“ opáčil Walters chladně. „No tak, jdeme.“
Operační místnost vypadala jako vstřižená z nějakého válečného filmu jen tu bylo mnohem víc techniky. Monitory počítačů poblikávaly, operační důstojníci zanášeli do mapy pohyb jednotek a nad tím vším se vznášely hlasy z radiového spojení.
Walters naznačil Doyleovi, aby byl tiše.
„Jsou čtyři týmy,“ vysvětloval polohlasně. „Červený, modrý, zelený a žlutý. A proti nim stojí spojené jednotky SASR a NZSAS. Naši jsou obránci, jejich úkolem je ubránit Brecon Beacons a Hereford. Bojuje se až do úplné kapitulace jedné ze stran.“
„Už někdy naši prohráli?“ zeptal se Doyle.
Walters ho sjel pohledem jako by si Doyle dovolil tím označením ´naši´ příliš.
„Mockrát,“ odpověděl nakonec. „Ale držíme vítěznou bilanci.“
„Potvrďte zahájení operace Brecon Beacons,“ řekl jeden z operačních důstojníků do vysílačky.
„Potvrzuji HQ,“ odpověděl z vysílačky Bodieho hlas. „Vstup do oblasti za T mínus čtyřicet minut.“
„Policie vyklidila silnice, pojedou dost rychle,“ vysvětloval Regi tiše. „V tuhle chvíli se už spojené jednotky SASR a NZSAS přesouvají na pozice. Čím dřív se tam naši dostanou, tím lepší pozice můžou získat.“
Během doby, kdy se oddíl přesouval na místo, panoval rádiový klid.
„Zlatý velitel pro HQ, vstupujeme do oblasti,“ prolomil ticho Bodieho hlas.
„Rozumím, Zlatý, povolení zahájit operaci.“
„Rozumím HQ.“
Walters poklepal Doyleovi na rameno a ukázal na mapu, kam se zanášely údaje o pozici jednotlivých vojáků.
„Každý voják má u sebe vysílačku, která mimo jiné udává jeho polohu, takže víme přesně, kde kdo je.“
„Jak se zaznamenávají zásahy?“ zajímal se Doyle.
„Vojáci je hlásí sami.“
Doylea napadlo, že to vyžaduje značnou důvěru, že nebudou švindlovat.

Bodie seskočil z land roveru. Řidič jim ukázal vztyčený palec a celý konvoj se vrátil.
„Tak jo, hoši, jdeme na to,“ Bodie rutině zkontroloval svoji zbraň. „Víme, že tu jsou, nevíme kde. Chci standardní průzkum, žádné hrdinství, jen lokalizovat pozice nepřítele. A pohyb, pánové, neplatí nás od hodiny!“

„Bodie začíná standardním průzkumem,“ zamumlal Walters. „Naši mají výhodu domácího prostředí, ale zase jsou v menšině. Bodie musí zjistit pozice nepřítele a dobýt je dřív než nepřítel dosáhne Přístupového bodu, což je místo na mapě, odkud je nejsnazší cesta do města.“

„Sakra padá mlha,“ zaklel Gary. „Bude pěkný hovno vidět.“
„Ale my to tu známe jako svý boty, ne?“ ušklíbl se Bodie. „Mlha hraje spíš pro nás.“
„Hlavně aby nezačalo lejt. Nesnáším, když prší,“ poznamenal Ronie.
„Modrý velitel volá Zlatého,“ zapraskalo v Bodieho vysílačce.

„Modrý velitel volá Zlatého,“ ozvalo se z radiostanice.
„Co kdybys si odpustil ty formální kecy a přešel k věci, Fredy,“ odpověděl Bodieho hlas.
„Ok, Bodie. Máme tu stádo klokáňat, velká klokanice nikde v dohledu.“
„Ať vás nevidí. Jsme kousek od vás.“
„Tady Žlutý!“ zapraskalo v radiostanici. Hlas se ztrácel v burácení střelby v pozadí. „Jsme v křížové palbě! Opakuji, taky žlutý tým, jsme v křížové palbě! Stahujeme se!“
„Fredy!“
„Jo, slyšel jsem, jdeme k nim!“
„Ne, vy držte pozice. My jsme blíž.“

Bodie sklouzl po rozbahněném svahu do chráněného údolíčka, kde se velitel žlutého týmu skláněl nad raněným vojákem. Začínalo pršet.
„Jak je mu?“ zeptal se Bodie bez dechu. Celou cestu sem běželi, jak nejrychleji mohli.
„Koupil to do nohy. Má porušenou tepnu, hrozně to krvácí. Musíme ho odtud okamžitě dostat!“
Bodie zkontroloval muži pulz.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Čekali na nás, Bodie, kurva čekali na nás. A pak začali střílet jako smyslů zbavení. A stříleli do prdele nízko, kurvy,“ odplivl si velitel žlutého týmu. „Já to pořád říkám, že je Pete magor.“

„HQ, slyšíte mě?“
Doyle si hryzal dolní ret, div že mu netekla krev.
„Mluvte, Zlatý veliteli.“
„Lékařská pohotovost, máme tu raněného. Tepené krvácení, čistý průstřel nohy, druhá kulka zůstala v ráně. Ztratil hodně krve, je v šoku. Požaduji okamžitý transport raněného z oblasti. Neschopen samostatného pohybu.“
„Posíláme vaším směrem land rover, nutno dopravit raněného na souřadnice 51,8 a 3,4.“
„Oni snad používají ostré, nebo co!“ zhrozil se Doyle.
„Samozřejmě,“ přikývl Walters. „Tohle není žádná hra. Mají neprůstřelné vesty a je přísným pravidlem mířit pouze a jedině do těla. Bohužel Pete chce vyhrávat často za jakoukoli cenu. Není to poprvé, co někoho zranil.“
Doyle polknul. Co když Bodiemu někdo ustřelí hlavu.
„Tak co, Billyboy, vzdáš se hned?“ ozval se ve vysílačce hlas Bodieho známého z Biafry.
„Ty zasranej hajzle!“ zasyčel Bodie. „Tohle si odsereš! A teď vypadni z téhle frekvence, pokud nechceš ohlásit kapitulaci!“
Doyle poznal, že Bodie je nasraný. Hodně nasraný. A to nikdy nebylo dobré.

Konvoj zablácených land roverů zastavil před kasárnami a vojáci pomalu, unaveně vystupovali. Svítalo. Všichni byli mokří, zablácení a od chvíle, kdy se dozvěděli, v jakém stavu je jejich zraněný kamarád, vládla poněkud pochmurná nálada. Nikdo neměl z vítězství radost.
Bodie mlčel a jeho zamlklost byla zlověstná. Vystoupil jako poslední.
Na druhé straně zastavil konvoj s jejich soupeři. Vypadali všichni poněkud zdrchaně. Přece jen zásah z pušky, i když máte neprůstřelnou vestu, není nic pěkného.
Bodie vrazil Jeremymu do ruky svoji přilbu a vykročil k druhému konvoji. Z vozu právě seskakoval Skippy. Bodie k němu kráčel s hrozivou odhodlaností.
„Hej, Billyboy, to nebylo špatný,“ zazubil se na něj Pete. Když ale Bodie nezpomaloval, úsměv se mu z tváře vytratil.
„Ty zasranej debile!“ strčil do něj Bodie prudce, až Pete zavrávoral. „Co sis myslel, že děláš?!“
„O co ti jde?“ ucedil Pete. „Je to válka!“
„Válka?! To jsi jich neměl dost?! Mělo to být cvičení, ty idiote!“ štěkl Bodie.
„Jako bys nevěděl, jak to chodí!“ ohradil se Pete ostře. „Za druhý místa se body nedávají. Na cvičišti nebo ne, jedeme na doraz!“
„Jdi do prdele, ty kreténe!“ zařval na něj Bodie. „Ten kluk přijde o nohu!“
„To je riziko povolání,“ odsekl Pete. „Víš to stejně dobře jako já!“
Bodie se pomalu nadechl, trochu se odvrátil a pak bez varování Petea praštil pěstí do obličeje. Pete zaskučel a chytil se za rozbitý nos, z něhož se mu spustila krev.
„Riziko povolání, Pete,“ ucedil Bodie vztekle.
„Kdy se z tebe stal takový slaboch?“ zeptal se Pete pohrdavě a pomalu se narovnal.
„Slaboch? Já nemusím mrzačit kluky, co se sotva začali holit, abych si něco dokázal,“ odsekl Bodie a otočil se k Peteovi zády, aby se vrátil ke své jednotce. Nedokázal se déle dívat na ten jeho ksicht.
Peteova tvář se zkřivila vztekem.
„Bodie!“ zařval a udeřil vší silou Bodieho do ledvin.
Bodie zavrávoral, pak se bleskově obrátil a skočil po něm. Když vojáci zjistili, že se jejich velitelé začali rvát, seběhli se, a kdyby se Stephans nepřišel podívat, co je to tu za řev, asi by se strhla hromadná rvačka. Odtrhnout od sebe Petea s Bodiem nebylo zrovna snadné, ale nakonec se to vojákům podařilo. SAS drželi Bodieho a SASR zase Petea, aby se ti dva na sebe znovu nevrhli. Bodie měl rozbitý dolní ret a Peteovi tekla krev z nosu.
Oba sebou v sevření vojáků zmítali a snažili se jim vytrhnout, dokud Stephans nezařval: „Tak dost!“
Rázem všechno ztichlo a strnulo.
„Co to má znamenat?!“ práskl Stephansův hlas.
Bodie se konečně dostatečně uklidnil a vojáci ho pustili. Odplivl krvavé sliny. Pete se vytrhl z rukou svých kolegů a otřel si do rukávu krev z obličeje.
„Já čekám!“ sjel je Stephans pohledem.
Několik vojáků rozpačitě přešláplo.
„Máte pocit, že takhle se chovají vojáci SAS?!“ prskl Stephans. „Rvete se tu jako malí kluci!“
„Nedodržel pravidla boje,“ řekl Bodie chladně.
„Slabochu!“ ucedil Pete a ukázal Bodiemu vztyčený prostředníček.
„Tak dost!“ okřikl je Stephans. „Pokud chcete, seržante Bodie, podat protest, prosím. Máme tu na to takový moc pěkný formulář.“
„Vy mu to snad schvalujete?!“ zasyčel Bodie.
„Co především neschvaluji je, aby si na mojí základně vojáci vyřizovali spory jako banda chuligánů!“ zařval na něj Stephans. „To si říkáte vojáci Jejího Veličenstva?! To se ani trochu nestydíte?!“
Bodie sklopil oči.
„Takže teď se rozejdete do svých ubikací,“ pokračoval Stephans. „Pěkně v klidu a tichu. S vámi dvěma,“ probodl pohledem Bodieho a Petea. „S vámi si to vyřídím později. Odchod!“

Bodie vztekle udeřil do stěny sprchy. Horká voda mu stékala po těle, ale nedokázala odplavit vztek, který cítil. To se nemělo stát. Nemělo se to stát. Jistě, nehody se stávaly, ale tomuhle se dalo předejít. Tohle se nemělo stát. A on měl velení. Byla to jeho zodpovědnost.
Bodie znovu udeřil pěstí do zdi. To se nemělo stát. Nemělo.
Nemohl ale nepřemýšlet o tom, jestli se skutečně změnil. Vadilo by mu to i před lety?
Nebyl si jistý.
Nebyl si jistý!
Bodie se opřel rukama o stěnu a svěsil hlavu. Nechal si horkou vodu dopadat na záda.
Asi ano, asi se změnil. Možná že se z něj opravdu stal slaboch.
Ne, hůř.
Doyle ho změnil.
Bodie pevně zavřel oči.
K čertu s Doylem!
K čertu se vším!
Něčí ruce ho objaly kolem pasu a pružné hebké tělo se k němu zezadu přitisklo.
Bodie sevřel ruku spočívajícímu na břiše. Jako by část té tíhy z něj spadla. Potřeboval to, přesně tohle potřeboval.
„Rayi,“ vydechl.
Muž, který se k němu tiskl, si povzdechl, ale neodtáhl se. Druhou rukou hladil Bodieho po hrudi.

Doyle ležel v Bodieho posteli v kasárnách sám. Díval se do tmy před sebe. Nespal. Napjatě čekal, kdy se Bodie konečně vrátí. Walters ho sem poslal, jakmile bylo dobojováno. Mělo ještě nějaký čas trvat, než se jednotky vrátí na základnu.
Než se Bodie vrátí.
Vrátí se jako vítěz.
Doyle si ostře uvědomoval, jak málo toho o Bodiem ví. Nikdy by si nepomyslel, že by byl Bodie schopen vést bitvu, válku. Ano, věděl, že byl žoldák, že bojoval v těch žabomyších válkách, které se ani nedostanou do novin. Vždycky mu to ale přišlo tak trochu přehnané. A dnes to viděl, slyšel. A přece to nebylo takové, jaké to čekal. Když slyšel, jak Bodie do vysílačky na toho Australana vztekle křičí, to nebyl žádný lhostejný žoldák z africké džungle.
To byl jeho Bodie.
Doyle zavřel oči. Zpod řas se mu vydraly slzy.
Jeho Bodie.
Jeho milovaný Bodie.

Bodie zasténal a zaklonil hlavu.
Jeremy přitiskl Bodiemu ruce podél hlavy a jejich prsty se propletly. Pohyboval se pomalu, zvolna přirážel.
Bodie zakňučel, když Jeremy políbil jeho odhalené hrdlo. Hrudník se mu trhaně zdvihal, dýchal mělce, zrychleně.
Jeremy olízl Bodiemu krk, ochutnal jeho slaný pot a pak ho políbil na rty.
Jejich polibek byl prodchnut vášní a rostoucím vzrušením.
Jeremy ale věděl, že ten polibek nepatří jemu. O to intenzivněji drtil Bodieho rty.
Bodie slastně vzdychl a sevřel Jeremyho ruce pevněji.
Jejich těla se pohybovala v dokonalé souhře.
„Bodie, Bodie, Bodie,“ šeptal Jeremy, když je vášeň stahovala do svého divokého víru
Bodie měl oči zavřené, z pootevřených rtů mu unikaly vzdechy a steny rozkoše.
Jeremy si vychutnával ten pocit být v Bodieho těle, být s ním jedno tělo díky tomu křehkému spojení. Nechtěl, aby to skončilo. Přál si, aby to trvalo navždycky. Chtěl tuhle chvíli ukrást a navždy si ji zapamatovat.
„Jerry,“ zasténal Bodie ve chvíli, kdy dosáhl orgasmu.
Jeremymu se slzy vedraly do očí a na tvářích se mu smísily s potem.
„Bodie,“ zašeptal a přivřel oči, když vyvrcholil hluboko v Bodieho těle.

Jeremy odpočíval s hlavou položenou na Bodieho hrudi v Bodieho náručí. Takhle by dokázal zůstat po zbytek věčnosti.
Bodie se díval před sebe do temnoty skladu a bezmyšlenkovitě hladil Jeremyho po paži.
„Zůstaneš?“ zašeptal Jeremy.
Bodie se na něj zadíval.
Jeremy polknul.
„Prosím,“ vydechl.
„Nemůžu,“ zašeptal Bodie. „Nesmíš mi to mít za zlé.“
Jeremy zavřel oči, aby potlačil slzy.
„Je to kvůli němu, že?“ vzlykl. „Kvůli tomu Doyleovi.“
„Je to…něco mnohem víc,“ řekl Bodie tiše.
Jeremy se rozbrečel. Bylo mu jedno, jestli to nedůstojné a slabošské.
Bodie ho konejšivě objal.
„Nefungovalo by to, Jeremy, věř mi,“ konejšil ho. „Takhle to bude lepší.“
„Lepší pro koho?“ popotáhl Jeremy s hlavou přitisknutou k Bodiemu.
„Já nevím,“ přiznal Bodie. „Prostě to tak musí být.“

Bodie se zastavil u postele a zadíval se na spícího Doylea. Usmál se.
Některé věci se prostě musely asi stát tak, jak se staly.
Posadil se na kraj postele.
„Rayi,“ položil mu ruku na rameno. „Vstávej, Rayi, je čas jet.“
„Kam?“ zamumlal Doyle ještě v polospánku.
Bodie se usmál.
„Přece domů. Cowley čeká.“
Doyle otevřel oči a zamžoural na Bodieho. Už na sobě neměl uniformu. Byl oblečený v šedých kalhotách, černém roláku a hnědé kožené bundě.
Doyle se na něj usmál.

„Bodie!“ Stephans je dohnal až téměř u brány. „Bodie,“ rozhodil neurčitě rukama.
„Je čas zvednout kotvy, poručíku,“ pokrčil Bodie rameny.
„Co ten tvůj protest ohledně chování seržanta Johnsona?“ zeptal se Stephans.
„K ničemu by to nevedlo,“ pokrčil Bodie rameny. „Tomu klukovi to stejně už nepomůže. A pak Skippy má asi pravdu. Je to válka. Pro ni Vás cvičí.“
„Vás?“ podivil se Stephans.
„Já sem už nepatřím,“ pousmál se Bodie smutně. „Já patřím jinam,“ zadíval se na Doylea.
Doylea ten Bodieho pohled zahřál u srdce. Bylo v něm něco…něco, co v Doyleovi vyvolávalo nutkání Bodieho obejmout, políbit.
„Chápu,“ přikývl Stephans. „Seržante,“ postavil se do pozoru a vystřihl vzorné zasalutování.
Bodie se rovněž postavil do pozoru a předpisově zasalutoval.
Stephans ho pak přátelsky objal.
„Hodně štěstí, Wille,“ popřál Stephans Bodiemu.
Bodie mu kývl na pozdrav.
„Tak jaký byly líbánky?“ zeptal se Bodie, když nasedli do auta.
Doyle sám nevěděl proč, ale musel se začít smát.
„Bude spousta času, abych ti o tom vyprávěl,“ culil se, když vyjížděl od základny na silnici směr Londýn.
Bodie se taky usmíval.

„Rayi,“ Ann je přivítala s poněkud útrpným povzdechem. „Aspoň jsi mohl zavolat.“
„Promiň,“ dal jí Doyle omluvnou pusu.
„To je moje vina, Ann,“ vzal to na sebe Bodie a protáhl se kolem Doylea.
„No jistě, abys ty nebyl na jeho straně,“ potřásla Ann hlavou. „Ahoj,“ pousmála se na něj.
„Vypadáš skvěle,“ usmál se Bodie. Pustil tašku, objal ji a s jakousi nenucenou samozřejmostí políbil.
„Bodie!“ zasmála se Ann, zčervenala a jemně ho odstrčila. „Neblázni.“
„Hej!“ ozval se Doyle. „Ty líbáš mojí ženu?!“
Bodie se bez varování naklonil k Doyleovi a vlepil mu rychlou pusu přímo na rty.
Ann vyprskla smíchy.
„Aby ses necítil ošizený,“ uculil se Bodie.
Doyle zůstal stát jako opařený a jen na Bodieho nevěřícně zíral. Ann se strašně smála a Bodie se uličnicky culil.
„Ty seš ale pitomec!“ zavrtěl Doyle hlavou, když se vzpamatoval, a otřel si rty hřbetem ruky.
„Zůstaneš na oběd?“ zeptala se Ann Bodieho pořád ještě celá rozesmátá.
„Kdo vaří?“ zajímal se Bodie.
„On.“
„Ona.“
„On,“ prosadila si Ann svou. „Měl zavolat.“
„Já udělám salát,“ nabídl se Bodie.
„Tak jo, kde jsou věci určitě víš,“ usmála se Ann.
„Ale ty budeš pomáhat,“ objal ji Doyle kolem pasu.

Kapitola pátá

„Nahá?“ opakoval Bodie nevěřícně.
„No jo,“ přikývl Doyle a pobaveně mu cukly koutky. „Vyhrála.“
„Ty ses s Ann vsadil, že si stoupne nahá na náměstí Bastily a ona to udělala?!“ Bodie hvízdl. „To bych do ní nikdy neřekl. A co policajti?“
„Nic,“ usmál se Doyle.
„Nic?“ nevěřil mu Bodie. „Hele, že ty kecáš,“ pousmál se.
„Ne, fakt to udělala,“ uculil se Doyle. „Přinesla si velkou čtvrtku, nakreslila na ní H a stoupla si na něj.“
Bodie se na Doylea zadíval a pak protáhl obličej, zatímco Doyle se začal smát.
„Moc vtipný,“ utrousil Bodie.
„Víš, co mě ale překvapilo?“ změnil téma Doyle. „Že ti Cow nic neřekl za to zpoždění.“
„Kdo říká, že neřekl?“ uculil se Bodie.
Doyle povytáhl tázavě obočí.
„Chtěl vědět, jestli jsme vyhráli,“ zašklebil se Bodie.
Doyle jen užasle potřásl hlavou a zasmál se.
„To je ona,“ kývl Doyle k vozu, který se zařadil do pruhu jeden vůz před nimi. „Přesně jak řekl Cowley.“
Bodie dal kývnutím najevo, že jí vidí. Jeli za ní celou cestu až k budově charity. Když vůz sledované začal couvat, aby zaparkovala, Bodie do ní naboural, ne moc, ale dost na to, aby jí rozbil zadní světlo.
Vystoupila z vozu a Bodie taky. Doyle vyčkával a sledoval divadlo, které Bodie nastrojil.
„Copak jste neviděl, že couvám! Ukazovala jsem!“ vyjela na Bodieho.
„Omlouvám se, moje chyba,“ přiznal Bodie.
„Vy to připouštíte?“ podivila se překvapeně. Zjevně se totiž nadechovala, aby řekla Bodiemu pěkně od plic, co si o něm myslí.
„Co jiného mám dělat,“ pokrčil Bodie rameny a prohlédl si její rozbité světlo. „Nechám vám to opravit.“
„Skutečně?“ zněla trochu pochybovačně.
„A to místo je vaše,“ dodal Bodie.
„Oh, díky,“ řekla trochu překvapeně, ale nastoupila si do vozu a zaparkovala.
Bodie nasedl zpátky do vozu.
„No i to je způsob, jak se seznámit,“ ušklíbl se Doyle. „Na neurotičku vypadá trochu moc sebejistě.“
„Můj šarm ji okouzlil, uvidíš,“ uculil se Bodie.
„Uvidíme,“ utrousil Doyle. „Nejsem si tak docela jist, jestli Cow myslel přesně tohle, když nám ten úkol dával.“
„Co máš na mysli?“ zeptal se Bodie.
„Sbalit ji,“ ušklíbl se Doyle kysele.
„Kdo ji balí,“ ohradil se Bodie.

*****

Bodie čekal před domem nadace charity, dokud se neobjevila. Nejdřív spatřila růži za stěračem a to vyvolalo na její tváři úsměv. Počkal, až si jí vzala, a teprve pak k ní přistoupil.
„Můj způsob omluvy,“ usmál se na ni. „A spravil jsem vám to světlo,“ kývl hlavou k opravnému zadnímu světlu.
„Nevím, co říct,“ usmála se.
„Co třeba, že se mnou půjdete na skleničku?“ navrhl.
„To nelze odmítnout,“ přijala.

„Trochu se nám ta sklenička protáhla,“ poznamenala Susan, když se za okny už setmělo a oni pořád seděli v restauraci. „A ty jsi mi toho o sobě moc neřekl.“
„Jak to?“ bránil se Bodie s úsměvem. „Mám rád dobrou společnost, dobré jídlo, horké slunce a studené pivo,“ pozvedl svoji sklenici.
„To tvoje ´pracuji pro vládu´, co to znamená?“ zajímala se.
„Už jsem ti to řekl, jsem státní zaměstnanec,“ vyhnul se přímé odpovědi.
„To je i dopravní policie a popeláři,“ uculila se.
Bodie se usmál. Měla smysl pro humor a to se mu líbilo. Byla vlastně okouzlující.
„Dělám do bezpečnosti, jasné,“ řekl tolik, kolik jen mohl.
„Ach, hádám, že tohle je ta chvíle, kdy bych měla říct: „Jak okouzlující, jsi špion!“ A ty bys řekl: „Ne, je to velice nudné, samé papírování.“
„Ne, je to velice nudné, samé papírování,“ řekl Bodie. „Spokojená?“
Susan se zasmála.

„Opravdu jsem si to užila,“ přiznala se, když odcházeli z restaurace.
„Vážně?“ cítil, že ho to těší, skutečně těší.
„Hm!“ přikývla a tak samozřejmě se do něj zavěsila.
„To je dobře,“ usmál se. „To je základ, ne? Můžeme si to zopakovat.“
„Ráda,“ souhlasila.
„Ty moc ven nechodíš, co?“ nadhodil Bodie.
„No, někdo je v tvém autě!“
Bodie se vysmekl z jejího sevření a rozběhl se za mužem, který vyrazil z jeho vozu. Cestou v běhu přibouchl dveře auta. Za rohem byl malý plácek s popelnicemi a několika zaparkovanými vozy. Muž se tam obrátil proti Bodiemu a ze stínů se vynořili další tři. Jeden z nich svíral v ruce trubku.
Bodie začal couvat, jak se kolem něj čtveřice pomalu stahovala jako vlci kolem své kořisti. Bodie ucítil za zády jeden ze zaparkovaných vozů. Opřel se o něj a vyčkával. Nechal je udělat první krok.
Muž s trubkou se rozmáchl a Bodie se bleskově sehnul, takže trubka neškodně poskočila po kapotě vozu. Udeřil muže pěstí do břicha. A zcela instinktivně kopl druhého muže, který se na něj vrhl zezadu. Muž zavrávoral a padl mezi odpadky nahromaděné kolem popelnic. Třetí muž se rovněž ozbrojil trubkou, jeho rána však Bodieho těsně minula a rozbila okénko auta. Vzápětí na jeho čelist tvrdě dopadla Bodieho pěst. Čtvrtý muž se pokusil chytit Bodieho zezadu, sám se ale dostal do nepříjemného sevření, kdy ho Bodieho předloktí připravilo tlakem na hrdlo o vzduch.
Bodie muže odtáhl doprostřed prostranství využívaje ho jako štít. Potřeboval víc místa. Jakmile získal dost prostoru pro případné manévrování, odhodil muže stranou. Mezitím se první muž s trubkou vzpamatoval a rozhodl se to zkusit na Bodieho znovu, jen aby inkasoval další ránu.
„Bodie!“ zakřičela Susan a pomalinku krok za krokem se blížila k místu, odkud se ozývaly zvuky zápasu.
Bodie se sotva vypořádal s posledním rváčem, když zakřičela znovu, tentokrát ale jinak – vyděšeněji. Útočníci ale už ztratili chuť se prát a utíkali, takže se rozběhl zpátky k ní.
Susan se opírala o stěnu. Byla pobledlá a vypadala rozrušeně.
„V pořádku? Co se stalo?“ zeptal se Bodie a dotknu se její paže. „Ty se třeseš.“
„Bála jsem se o tebe,“ zašeptala.
Nevěřil jí to. Respektive cítil, že je v tom něco víc, něco co mu neřekla.
„Co auto?“ zeptala se.
Bodie se otočil k vozu. Vypadalo to, že nic nerozbili ani neukradli, to bylo podivné. Ale možná je vyplašili moc brzo, možná se o něj opravdu jen bála.
„To nic není,“ otevřel dveře a natáhl k ní ruku. „Pojď, odvezu tě domů.“
„Díky,“ vydechla vděčně a nasedla si.
Bodie se rozhlédl. Někde odjížděl vůz, ale jinak se nic nehýbalo, nic nebylo podezřelé. Možná to opravdu nic nebylo. Možná to byla jen náhoda.
Trochu moc možná najednou. A on a náhody nevěřil.
Odvezl jí k jejímu domu. Celou cestu byla podivně zamlklá, jako by jí něco trápilo.
„Díky,“ hlesla, když vystupovala.
„Půjdu s tebou,“ rozhodl a v jejích očích zachytil záblesk vděčnosti. Co jí mohlo tak vystrašit? Nevypadala jako žena, která se hned tak něčeho lekne. Najednou mu přišla tak křehká. Váhal, jestli vzít jí kolem ramen by bylo příliš. Ostatně jí skoro neznal a pak byla jeho úkol. Když Doyleovi říkal, že se jí nesnaží sbalit, myslel to vážně.
Ve výtahu to ale už nevydržel. Mohlo to souviset s tím, proč je na ní Cowley nasadil.
„Jsi zamlklá,“ prolomil ticho.
„Jsem v pořádku,“ ujistila ho. Zdálo se, že se začíná uklidňovat. „Opravdu se mi to líbilo,“ pousmála se.
Vystoupili z výtahu a on jí doprovodil ke dveřím jejího bytu.
„To světlo muselo být drahé,“ poznamenala.
„To je v pohodě,“ pousmál se. „Dělám to pořád.“
„Och, vážně,“ usmála se a otočila se ode dveří k němu. „A co když se pak ukáže, že řidič je stará bába?“
„Záleží na štěstí,“ usmál se.
Zadívala se na něj. Její zelené oči se ve světle chodby leskly jako dvě hvězdy. Bodie věděl, že to je ten okamžik, kdy by se měl pokusit jí políbit. Nejspíš i čekala, že to udělá.
Neudělal to.
„Pozvala bych tě dál,“ zašeptala. „Ale byl to dlouhý den,“ řekla omluvně.
„Jo, to je v pořádku,“ přikývl a nakonec se přece jen naklonil a dal jí nezávaznou pusu na tvář. „Zavolám ti. Brzy,“ slíbil.
„Dobře,“ pousmála se. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ řekl a počkal, dokud neuslyšel, jak zamkla a dala řetěz. Teprve pak šel.

Paní Grantová položila sluchátko a otočila se ke svému hostu.
„Večeřela s okouzlujícím mladým mužem,“ pousmála se. „Jeden z tvých hochů, Georgi?“
George Cowley se opíral o krbovou římsu se skleničkou skotské v ruce, a teď se pobaveně pousmál.
„Rozhodně popis, který bych já sám nepoužil, ale ano, myslím, že ano,“ odpověděl a napil se ze své skleničky.
„To je dobře,“ vydechla paní Grantová úlevně. „Vím, že se něco děje. Už když byla malá, nikdy nepřiznala, že se bojí,“ posadila se. „Všechno v sobě dusila.“
Cowley se posadil do protějšího křesla.
„Zajímalo by mě po tom to asi tak zdědila,“ pousmál se Cowley.
„Nezdržuji tě, Georgi?“ zeptala se náhle paní Grantová jako by si uvědomila, že muž sedící v křesle naproti ní, je velice zaměstnaný.
„To bych neřekl. Rozhodně si nestěžuji,“ usmál se Cowley a pohodlně se opřel v křesle. „Sedím tady, v tomhle nádherném domě a piju tu nejlepší sladovou whisky. Je to jako kdysi,“ dovolil, aby mu náznak nostalgie pronikl do hlasu.
„Antony byl ve tvé společnosti raději než ve společnosti kohokoli jiného,“ zavzpomínala paní Grantová. „Ale to přece víš.“
„Byl to skvělý muž, Margaret,“ řekl Cowley a dovolil vzpomínkám na starého přítele, aby ho na okamžik ovládly.
„Když zemřel, nebyl jsi tu zrovna často,“ řekla paní Grantová a znělo to malinko zklamaně.
„Čekal jsem jen na pozvání,“ naklonil se k ní Cowley.
„Dej mi pozor na Susan,“ zašeptala paní Grantová. „Je to nejcennější co mám.“

*****

Doyle ukázal Bodiemu sendvič, který nesel, a nasedl si do vozu.
„Tumáš,“ hodil sendvič Bodiemu.
„Vypadá to jako játrovka,“ nakrčil Bodie nos po běžném prozkoumání sendviče.
„Taky je,“ potvrdil mu to Doyle a opřel si nohu o palubní desku.
„Nesnáším ji, a ty to víš,“ zamračil se Bodie, zatímco rozbaloval sendvič.
„Jo, já taky,“ pokýval Doyle hlavou.
„Tak proč jsi to kupoval?“ zeptal se Bodie, aniž by přestal sendvič vybalovat z celofánu.
„No víš,“ zadíval se Doyle na Bodieho. „Jen tam tak ležel a nikdo ho nechtěl.“
Bodie konečně zbavil sendvič obalu a po chvilkovém zaváhání se rozhodl, že ho přece jen sní. Nepochyboval o tom, že mu to Doyle udělal schválně, a nechtěl mu udělat tu radost. Už si dal sendvič do pusy, když Doyle řekl: „Nějaký chudák prase dostalo sekerou, aby to mohli udělat.“
Bodieho rázem přešla chuť. Praštil sendvičem zpátky do celofánu.
„Tak co ještě jí nikdo nevyhodil z okna?“ zeptal se Doyle.
„Ty jí nevěříš, co?“ podíval se na něj Bodie, co že tak najednou změnil Doyle názor.
„Bohatý dítě,“ ušklíbl se Doyle. „Zabíjí den prací pro charitu. Čas se vleče. Možná si řekla, že je třeba přitáhnout pozornost.“
„S tím, jak vypadá, se nepotřebuje snažit,“ opáčil Bodie. Nelíbil se mu Doyleův tón. Nelíbilo se mu, jak o ní mluví.
„Proč se do toho vlastně Cowley míchá? Co tu vlastně děláme?“ odfrkl si Doyle.
„Slyšel jsi ho, co řekl: ´Najděte ji. Držte se jí. Dejte mi vědět, jestli ji někdo obtěžuje.´ Tak to řekl,“ připomněl mu Bodie.
„No jo, mateřská školka, to přesně jsme,“ utrousil Doyle.
„Tak mohlo to být horší, ne,“ natáhl se Bodie odevzdaně znovu po tom sendviči. „Taky mohla mít sto dvacet kilo a knírek.“ Zadíval se na ten blbej sendvič. Ne, prostě se nedokázal přimět do toho kousnout, takže ho zase odložil. Proč musel Ray ze všech možných sendvičů na tomhle světě přinést zrovna ten s játrovkou.
„Co jsi zjistil o té jejich charitě?“ zeptal se místo toho.
„No, vypadá to docela košer. Sbírají peníze na domovy důchodců, sirotčince a tak. Jediná kukačka v hnízdě se zdá být organizace Společnost za svobodu.“
„Co je to za kukačku?“ zeptal se Bodie.
„Tak předně to není žádná charita. A pořádají kampaně za propuštění politických vězňů. Vede to nějaký Henry Laughlin,“ Doyle se zadíval na Bodieho, který studoval sendvič a přemýšlel, jak moc velký hlad má, a jak moc zoufalé to je. „Hele, ty vůbec nejíš svojí játrovku.“
„Mám ti to nacpat do chřtánu?“ otázal se Bodie hedvábným hlasem.
„A, nemůžu tu sedět celý den a vykecávat se s tebou,“ řekl Doyle bleskově a spěšně vystoupil z vozu. Přesně kvůli tomu ten sendvič kupoval, aby Bodieho trochu popíchnul, pozlobil. A jako vždy to zabralo. Bodie byl někdy tak snadno čitelný, tak předvídatelný, že Doylea vyloženě těšilo ho zlobit.
Bodie se ještě jednou pokusil přesvědčit, aby ten sendvič snědl, ale nešlo to. Už jen ta představa toho, co je mezi těmi dvěma chleby, ne, prostě to nešlo. Hodil sendvič nahoru na palubní desku. Když se to vzalo kolem a kolem, ať má Doyle radost. A on se co nejdřív staví někde na pořádné jídlo.

*****

„Bodie!“ vydechla Susan úlevně, když otevřela dveře a spatřila ho.
„Co se stalo?“ byla jeho první otázka. V telefonu zněla tak vyděšeně.
„Díky bohu,“ zašeptala a objala ho kolem krku.
Celá se třásla, tak jí konejšivě objal, aby se uklidnila.
„Šššš, to je dobrý, jsem tady. To je dobrý. Co se stalo?“ řekl tiše, chlácholivě.
Pomalu se nadechla a vymanila se z jeho objetí. Viděl, jak zase získává sebekontrolu, ale dává jí to spoustu práce. Jak o ní mohl Doyle tvrdit, že se jen snaží upoutat pozornost. Holka jako ona to neměla zapotřebí.
Zavedla ho do kuchyně, kde na lince ležely vedle otevřené krabice vysypané corn flakes a na nich trůnil velký tmavý chlupatý gumový pavouk. Bodie se musel ovládnout, aby mu necukly koutky. Za jiných okolností by to byl docela dobrý vtip. Jako když on nechal u Doylea v šuplíku na příbory gumového hada a Ann ho tam našla. Ječela nádherně na celý barák a pak za to vynadala Doyleovi.
„Blbej vtip,“ okomentoval to patřičně. „Nemáš tušení, kdo to byl?“
„Nevím,“ potřásla hlavou. Stála v kuchyni co nejdál od gumové obludy.
Bodie by si nikdy nepomyslel, že by se něčeho takového bála. Ale možná šlo spíš o to, co to znamenalo, než o tu potvoru samotnou.
„Bývalý přítel? Někdo koho jsi odmítla a kdo nevzal ne jako odpověď?“ navrhl.
„O nikom takovém nevím,“ pokrčila rameny.
„Všimla sis někoho v tom supermarketu? Přiblížil se někdo k tobě?“ pokračoval ve vyptávání.
„Nikdo, ale kdo si všímá lidí v supermarketu,“ namítla.
„No jo,“ pokýval hlavou, ale v tu chvíli jí už nevěnoval příliš pozornosti, když říkal: „Spíš kontroluješ ceny, co,“ jeho pozornost totiž upoutal zvuk za dveřmi.
Vyšel z kuchyně a otevřel vchodové dveře.
„Baf,“ řekl postaršímu muži stojícímu za dveřmi.
„Henry!“ řekla Susan překvapeně.
„Já, omlouvám se. Jen jsem šel okolo, netušil jsem, že máš návštěvu,“ omluvil se Laughlin.
„Pojď dál,“ vybídla ho.
„Oh, ne, ne, díky. Já¬,“ ošil se Laughlin. „Jen jsem šel okolo. Uvidíme se zítra v kanceláři.“
„Dobře,“ přikývla Susan. „Ale klidně pojď dál na skleničku.“
„Ne, opravdu ne. Měl jsem zavolat. Tak zítra, dobrou noc,“ omluvil se Laughlin a spěšně odešel.
„Dobrou noc,“ řekl mu Bodie a zavřel dveře. „Poslouchal za dveřmi,“ sdělil Susan.
„Ne,“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „To by neudělal. Tohle by neudělal.“
Vrátili se do kuchyně.
„Kdo to vlastně je?“ zeptal se Bodie a opřel se o linku.
„Pracujeme spolu. Henry Laughlin. Bydlí přes ulici,“ odvětila.
„Příhodný,“ utrousil Bodie. „Tvůj obdivovatel, co?“ samotného ho překvapilo, jak mu ta myšlenka vadí.
„Ale no tak,“ zamračila se. „Je příliš starý.“
„Ti nejsou nikdy příliš staří,“ ušklíbl se Bodie.
„Mimochodem,“ řekla jako by si náhle na něco vzpomněla. „Když jsem tě volala, dovolala jsem se na nějakou ústřednu nebo co. S kým jsem to mluvila?“
Bodie přešel k lince, kde seděl v corn flakes pořád pavouk.
„Se spojovatelkou,“ prohodil – okouzlující Julie, hlas ústředí, oči a uši Cow.
„Sehnali tě dost rychle,“ zdálo se mu to, nebo v jejím hlase slyšel jisté podezření.
„No jo, zrovna jsem jim tam volal,“ zamluvil to a zvedl za nohu pavouka. „Chceš, abych to odnesl?“ pozvedl pavouka výš.
„Byla bych ti vděčná,“ odvrátila se.
Dal pavouka dolů.
„Pořád jsem ve službě, takže poslouchej. Zamkni se, až odejdu, jasné?“
Susan přikývla.
„Mluvíš jako pravý špion,“ pousmála se.
„Dobře,“ pousmál se a pozvedl pavouka. „Tak pojď,“ řekl gumové potvoře.

*****

Doyle si nastoupil k Bodiemu do vozu a podal mu přeložený papír z tiskárny.
„Laughlin strávil čtyři roky v Ljubljance, ale na Sibiř se nedostal,“ řekl Doyle.
„On byl v Ljubljance,“ Bodie přelétl papír očima.
„No jo, měl štěstí, že nezahodili klíč,“ ušklíbl se Doyle.
„Byl při povstání v Maďarsku,“ všiml si Bodie.
„Jo, ale to bylo už dávno. V šedesátých letech založil Společnost za svobodu, bojuje za politický vězně,“ řekl Doyle.
„Prima práce,“ utrousil Bodie.
„To jo, jinak mimochodem nemá nás rád,“ zadíval se Doyle na Bodieho.
„Ach,“ vrátil mu Bodie pohled. Kolikrát už tohle slyšeli. Podal Doyleovi zpátky papír.
„Jo, já vím,“ zadíval se Doyle do papíru. „Napsal haldy knih o zlých tajných organizacích. 1959 Cesty zla, 1963 Tajný spolek, 1968 Nepřítel mezi námi a tak podobně,“ předčítal Doyle.
„Pěknej blázen,“ potřásl Bodie hlavou.
„To jo,“ souhlasil Doyle.
„Ale nemyslím si, že by byl tenhle druh blázna,“ řekl Bodie. Nedokázal si představit, že by se Laughlin plížil po supermarketu a snažil se Susan strčit do krabice s corn flakes gumového pavouka. Spíš by věřil, že jí šmíruje dalekohledem v koupelně. „Pozor, už jde,“ upozornil Doylea a nastartoval.
Doyle vystoupil z vozu.
„Pozdravuj Ann,“ řekl mu ještě Bodie, než odjel.

*****

„A pak telefon zazvonil znovu. Zvedla jsem to a slyšela…slyšela jsem náš hovor – slovo po slově…a pak ten hlas…volal m쬅oh, Bodie!“
Choulila se mu v náručí a třásla se jako vyděšené ptáče. Mlčky jí držel a hladil po vlasech a po zádech.
„Jsem blázen? Řekni, jsem blázen?“ šeptala mezi vzlyky.
„Ale no tak,“ konejšil jí. „Samozřejmě že nejseš blázen. No tak, pojď. Podívám se na ten telefon,“ utěšoval ji a vedl jí do obýváku k telefonu.
Posadil jí na pohovku a sedl si vedle ní. Pak rozšrouboval sluchátko a ukázal jí docela nepatrné odposlouchávací zařízení.
„Tady, to je ono. Docela mrňavé co? Kouzlo,“ usmál se a vyndal odposlech a dal jí ho do dlaně.
„Musel být tady,“ zašeptala přiškrceně. „V mém bytě!“
„No tak, ššš,“ objal jí kolem ramen.
„A ten hlas?“ vydechla. „Ten co volal moje jméno.“
Znovu se začala třást.
„Jedno po druhém, Sue,“ chlácholil jí.
„Já…Bodie, já už to nevydržím. Chci říct proč já? Kdo je to? A proč já? Co jsem komu udělala?“ přitiskla se k němu.
„No tak, uklidni se. Dáme si něco k pití,“ navrhl. „A dneska tu zůstanu,“ slíbil.
„Opravdu?“ zvedla k němu uslzené oči.
Setřel jí slzy hřbetem ruky z tváře.
„Opravdu,“ pousmál se. Sice přijde o večeři u Doylea. Ann bude zklamaná, ale s tím se nedalo nic dělat. Nemohl jí tu nechat samotnou. Potřebovala ho. Ano, přesně o to šlo, potřebovala ho. Doyle ho už nepotřeboval.
Zvedl se, našel dvě skleničky a láhev whisky. Nalil oběma štědře jantarové tekutiny a jednu jí podal.
„Díky,“ zašeptala a trochu usrkla.
Posadil se vedle ní.
„Ty máš bratra, že jo?“ prohodil.
„Nevilla? Jak o něm víš?“ zeptala se překvapeně.
„Ale tak, poptal jsem se kolem,“ pokrčil rameny. Co ho trápí?“
„Dluží peníze,“ povzdechla si.
„Hodně?“
„Hm,“ přikývla. „Nepříjemným lidem.“
„A chce, abys mu pomohla,“ odtušil Bodie.
„Jo,“ přikývla. „Jak to víš?“
„Ale ty mu nehodláš pomoct?“ pokračoval Bodie v tom malém výslechu.
„Už ne,“ přisvědčila. „Opravdu chceš mluvit o mém příšerném bratrovi?“ pousmála se a posunula se k němu blíž.
Dřív než mohl Bodie zvážil situaci, zhasla z ničeho nic světla.
„O bože!“ vyjekla. „Světla. Bodie, myslíš, že…“
„To je v pohodě. Uklidni se, nepanikař,“ řekl klidně. Skleničku odložil na stolek a vstal.
„Bodie, myslíš, že…,“ začala ještě jednou.
„Šššš,“ položil jí prst na rty. „Kde jsou pojistky?“
Pevně sevřela jeho paži.
„V chodbě, skříňka vpravo,“ vydechla a nakonec svůj stisk na jeho paži povolila.
Bodie prošel bytem a v chodbě nahodil pojistky.
„Zázrak moderní techniky,“ pousmál se, když světla znovu naskočila.
„Bodie,“ zašeptala a přitiskla se k němu. „Všechno mě teď tak děsí.“
„Já vím,“ pohladil jí po vlasech. „To bude dobré, slibuju.“
„Nevím, co bych si bez tebe počala,“ dala mu pusu na tvář. Její rty však na jeho tváři setrvaly mnohem déle, než bylo nutné.
Cowley by poslal někoho jiného, pomyslel si Bodie a to mu znovu připomnělo, že tohle není jeho přítelkyně, tohle je jeho práce.
Odvedl jí do ložnice a uložil do postele jako malou holčičku.
„Tak teď se pokus usnout, ano?“ pohladil jí po vlasech. Mezi dveřmi naznačil, že on bude vedle, kdyby něco.
Vypadala trochu překvapeně, že se o nic nepokusil.
Naskládal si pod hlavu na pohovce dva polštáře a natáhl se. V ruce držel baterku a spát se mu vůbec nechtělo. Myslel na Doylea, na tu večeři, co prošvihl, na Susan. Přemýšlel o tom, co mu Doyle říkal, když se ženil, o ženských jako Ann a o tom, že on asi tedy ještě žádnou takovou nepotkal. Jeho myšlenky přerušilo podivné tiché zašramocení. Posvítil baterkou po pokoji, pak vstal a zapátral po zdroji toho zvuku. Podle všeho to vycházelo zpoza jednoho obrazu. Na zemi pod obrazem byla napadaná omítka. Bodie obraz opatrně co nejtišeji sundal a objevil malý otvor ve zdi. Přejel po něm prstem.
Ten hlas, o kterém Susan mluvila. Zřejmě už tušil, odkud pocházel.
„Susan,“ probudil ji, a když sebou trhla, přitiskl jí ruku na ústa, aby byla potichu.
„Co je?“ zašeptala, když dal ruku dolů.
„Kdo bydlí vedle?“ zeptal se tiše a položil baterku na noční stolek.
„Nikdo, odstěhovali se. Co chceš dělat?“ chytila ho za paži. Jeho chování jí znervózňovalo.
„Počkej taky,“ řekl jí, prošel bytem a vylezl na balkon.
Vzdálenost mezi oběma balkony nebyla velká, ale zase nebyla tak malá. A přece jen šesté patro je šesté patro. Pomalu se nadechl a přeskočil na vedlejší balkon. Otevřít balkonové dveře bylo snadné. Protáhl se dovnitř. Byt byl prázdný a tmavý. Vytáhl zbraň a vpadl do pokoje, který sousedil se Susaniným obývákem.
Na zemi stála rozsvícená lampa a vedle ní ležel magnetofon. Nikdo tu nebyl. Do otvoru ve zdi byl zasunutý mikrofon. Na nahrávce čísi hlas opakoval táhle Susanino jméno. Bodie by rád věděl, kdo má za potřebí dohánět k šílenství hezkou holku, a proč.
Pak zaslechl její výkřik. Zahodil magnetofon a vyběhl zpátky na balkon. Když přeskakoval, špatně došlápl a noha se mu smekla. Moc nechybělo a zřítil by se šest pater rovnou dolů na chodník. Ale nezřítil a Susan ho potřebovala. Něco mu říkalo, že ví přesně, kde je ten chlap od toho magnetofonu. Tiše proběhl obývákem a rozrazil dveře. Dopadl do kotoulu. Útočník na něj namířil, ale v poslední chvíli mu Susan drkla do loktu a kulka rozbila vázu bezpečně daleko od Bodieho.
Bodie neminul. Muž rozhodil rukama a svezl se po stěně.
Susan polkla, ale ječet nezačala, třebaže byla bledá jako stěna.
Bodie vstal, zasunul pistoli zpátky do pouzdra a objal Susan kolem ramen.
„Je mrtvý?“ zašeptala.
Bodie se zadíval na nehybné tělo a přikývl.
„Ty máš zbraň?“ vydechla.
„Zavolám policii,“ řekl Bodie, aby nemusel odpovídat na její otázky, které nezbytně musely přijít. Konec hraní si na románek, teď začínala pořádná práce. Měl by být rád.

„Jakto, že nás nechali odejít? Prostě jen tak,“ třebaže jí přiměl, aby si sbalila, nepřestávala se vyptávat. Už mu začínaly docházet výmluvy a nemohl se tomu vyhýbat pořád. Přesto se nedokázal přimět říct jí, že byla jen úkol, nic víc a nic méně. „Chci říct, ty jednoho z nich znáš, že jo?“
„A co bys chtěla, aby udělali?“ zeptal se možná ostřeji, než bylo nutné. „Zatkli mě nebo co?“
V jedné ruce nesel její tašku a postrkoval ji ke svému vozu, protože měla tendence se zastavovat.
„Ale tvoje zbraň,“ začala na novo. „Ani se tě na ni nezeptali.“
„Prostě to přehlédli, no,“ opáčil.
„Ten den, co jsi naboural moje auto – udělal jsi to schválně, že jo,“ podívala se mu zpříma do očí.
Otevřel kufr a hodil do něj její tašku. Nechtěl se o tom bavit, ne teď. Snad ráno.
„Jsem úkol. Poslali tě, abys na mě dohlédl, že jo?“ nedala se.
„Nemuseli mě zrovna nutit,“ utrousil a postrčil ji ke dveřím vozu.
„Jak jsi věděl o tom chlapovi? A kdo je to?“ vypadalo to, že příval jejích otázek je nekonečný.
Bodie by ocenil, kdyby chvíli mlčela.
„Jsem si jistý, že na to přijdou. Nastup,“ otevřel dveře vozu.
„Už si vzpomínám!“ zatvářila se vítězoslavně. „Už vím, kde jsem ho viděla, toho fešáka, toho pana…pana Doylea!“
„Fešáka?“ opakoval Bodie rozladěně. To se mu snad jenom zdálo.
„Ano, u tebe v autě.“
„Jasně, nastup si,“ začínal být podrážděný.
„Ano, ano, byl – “ prostě toho nemohla nechat.
„Mám tě do toho auta zapáčit nebo co?“ ucedil. Začínal jí mít akorát tak dost.
„Nemůžeš někoho někam zapáčit. Můžeš jen něco páčit nebo vypáčit…“
To už bylo trochu moc. Nacpal ji do auta a přibouchl dveře.
„Tak fešák,“ utrousil mrzutě.

*****

„Většinou se jezdí na večeři, ale na snídani. To je opravdu milé překvapení,“ usmála se paní Grantová a postavila na stůl konvici s čajem, než se posadila zpátky ke stolu.
„Vždycky říkáš, že nikdy jezdím dost,“ pousmála se Susan. Seděla vedle Bodieho u stolu s prostřenou snídaní a zdálo se, jako by včerejšek ani neexistoval.
„A nebereš sebou své přátele,“ dodala paní Grantová s úsměvem.
„No, možná se rozhodla změnit, paní Grantová,“ podpořil Bodie Susan. Cítil se trochu divně, obvykle se s rodiči svých známostí nestýkal, nebyl důvod. A Susan dokonce nebyla ani jeho přítelkyně. Skutečně se cítil divně, ale nebylo to nepříjemné, to ne.
„Už jsem si myslela, že bude můj víkend velice nudný. Ale povězte mi, pane Bodie, co děláte?“ usmála se na Bodieho. Takže to tenhle mladý okouzlující a ke všemu pohledný muž byl jedním z Georgeových chlapců? Skoro tomu nemohla uvěřit.
„No, jistý druh ochranky,“ ošil se Bodie.
„Zajímavé. A koho chráníte?“ zajímala se paní Grantová.
„Třeba tebe,“ odpověděla Susan.
„Mě?“ podivila se paní Grantová a usmála se. Jak se ti dva krásně doplňovali, a jak jim to slušelo. Líbil by se jí tenhle Bodie jako zeť, jen co byla pravda.
„Ano, pracuji pro vládu,“ přikývl Bodie s úsměvem.
„No já nevím, neřekla bych, že mám pocit, že by mě vláda zrovna chránila,“ potřásla paní Grantová hlavou. „Když Susanin otec zemřel, zanechal velké dědictví. To, co mi vláda po všech těch dědických daních nechala, by sotva stačilo na to, abych nakrmila kočku.“
„Mami, že se nestydíš!“ pokárala ji Susan s úsměvem, protože věděla, že matka do značné míry žertuje. „Pořád máš spoustu peněz.“
„Jdete po věnu, pane Bodie?“ zeptala se paní Grantová přímo a podala Bodiemu čaj.
„Samozřejmě, paní Grantová,“ zareagoval Bodie pohotově.
„Líbí se mi, Susan,“ usmála se paní Grantová.
„No to je něco,“ pousmála se Susan a napadlo jí, jestli není ironií, že se její matce zalíbí muž, který o ni vlastně ani pořádně nestojí.
Po snídani vzala Susan Bodieho na procházku po pozemcích.
„Na mámu jsi udělal dojem,“ pousmála se.
„No, když chceš získat dceru, získej matku,“ usmál se Bodie.
„Ty chceš získat dceru?“ podívala se na něj. Tohle nečekala, tedy pokud si z ní jen nedělal legraci. Ať tak či tak, byl jiný než všichni muži, které potkala. Musela si přiznat, že jí přitahuje.
„Hm, to by bylo moc snadné,“ uculil se Bodie.
„No ti děkuju,“ zaškaredila se na něj.
„No, podle tvé matky nemám konkurenci. Všichni byli cucáci, co jim mlíko teče po bradě, ne?“ ušklíbl se.
„Nesetkala se všemi,“ namítla Susan pobaveně. Ano, byl rozhodně jiný než ostatní. „Ale ne,“ povzdechla si, když na příjezdové cestě zastavil bílý sporťák.
Přešli trávník, aby přivítali mladého nervózně vypadajícího muže.
„Ahoj, Neville,“ pozdravila Susan.
„Kdo je to?“ sjel její bratr Bodieho pohledem.
„Bodie,“ napřáhl Bodie ruku, třebaže ještě nebyl zcela rozhodnut, jestli tomu frackovi s ní jen potřese nebo mu jí zlomí.
„Je matka doma?“ otázal se Neville. Bodieho ruku ignoroval.
„Ano,“ přikývla Susan a ani se neotočila za spěšně odcházejícím bratrem.
„Můj bratr Neville, okouzlující, jak můžeš vidět,“ odfrkla si znechuceně.

„To jste vy?“ ukázal Bodie na fotku. Musel uznat, že pan Grantová bývala velice přitažlivá žena.
„Ano,“ usmála se. Seděla na opěrce pohovky, na níž si Bodie prohlížel album s fotografiemi. „Byly to nádherné časy. Chybí mi manžel, opravdu moc,“ pousmála se tím úsměvem, který je propleten smutkem. „No, myslím, že to už stačilo,“ vzala Bodiemu album a uklidila ho do police. „Zítra můžu vyndat promítačku.“
„No proč ne,“ přikývl Bodie. „Mám rád domácí filmy,“ vstal a zadíval se na fotky na krbové římse. S překvapením zjistil, že na jedné z nich je kromě paní Grantové a jejího muže i někdo, koho dobře zná – Cowley. Takže proto se CI5 tolik staralo o Susan.
Paní Grantová vzala ze stolku fotografii svého syna.
„Chudák Neville,“ povzdechla si. „Zkazila jsem ho. Čas od času jsem zaplatila jeho dluhy, jen abych zjistila, že jsem udělala to nejhorší, co jsem mohla.“
„Ne, mami,“ namítla Susan, protože jí zaslechla, když vešla do pokoje. „Podívej, je dospělý. Musí si poradit sám.“
Susan se musela obdivovat, jak to Bodie s její mámou uměl. Omotal si ji kolem prstu. Cítila se s ním dobře a byla ráda, že tu je. Bylo to skoro jako by spolu opravdu chodili a on nebyl jen jí přidělený bodyguard.
Paní Grantová se smutně pousmála, jako by si nebyla jistá, jestli to její rozmazlený synáček zvládne.
„Mimochodem v pokoji pro hosty se netopilo, je tam ještě pořád dost zima, tak jsem ti zapnula elektrickou dečku,“ řekla Susan Bodiemu.
„Oh,“ Bodie nedokázal zakrýt, že z toho není nijak nadšen.
„Nesnášíte to?“ pousmála se paní Grantová.
Bodie přikývl.
„Vypnu jí, až půjdu kolem,“ slíbila paní Grantová. „Dobrou noc, pane Bodie,“ rozloučila se.
„Dobrou noc, paní Grantová,“ řekl Bodie.
Paní Grantová dala Susan pusu na dobrou noc a odešla z místnosti. Bodie a Susan osaměli.
Susan sklidila hrnečky od čaje z konferenčního stolku.
Bodiemu přišlo, že najednou tak nějak posmutněla.
„Hej, jsi v pořádku,“ dotkl se její paže.
„Jo,“ pousmála se Susan. „Díky že jsi tady,“ zadívala se mu do očí.
„Všechno součást služby,“ řekl tiše, aniž by uhnul pohledem. Barva jejích očí mu připomínala Doylea.
„Dělal jsi to vždycky?“ zeptala se šeptem.
Stáli blízko sebe, velice blízko. Mohl cítit vůni jejího parfému a téměř si dokázal představit teplo a hebkost jejího těla.
„Dělal co?“ zeptal se.
„Riskoval život,“ odvětila a přiblížila se ještě o kousek.
„Je to můj život,“ pousmál se. „Nepoznal bych, že paní Grantová není tvoje opravdová máma,“ změnil téma.
Susan couvla a začala znovu sklízet čajový servis.
„Moji rodiče zemřeli při autonehodě,“ přisvědčila.
„Jo, já vím. Řekla mi to,“ pokýval hlavou. „To hodně vysvětluje.“
„Například?“ zadívala se na něj.
„No, že jsi samotář,“ pokrčil rameny.
„Jako ty?“ zeptala se a jejich pohledy se znovu střetly.
„Možná,“ pousmál se a vyhnul se jednoznačné odpovědi. Líbila se mu. Měla v sobě něco, něco, co dosud u nikoho nenašel, přesněji co dosud u žádné ženy nenašel.
Zhasli v obývacím pokoji a vyšli po schodech nahoru.
„To s tou dekou mě mrzí,“ omluvila se.
„A, to je v pohodě,“ usmál se.
Zastavili se u dveří jejího pokoje.
„Tvůj pokoj je támhle,“ ukázala na druhou stranu chodby.
„Támhle ten,“ ukázal Bodie na dveře.
„Přesně tak,“ pousmála se.
„Dobře,“ přikývl.
„Dobrou noc,“ řekla a protáhla se do pokoje.
„Dobrou,“ řekl a počkal, dokud nezavřela dveře. Podíval se dolů přes zábradlí. Pak zhasl na chodbě a přešel do pokoje pro hosty. Rozsvítil a prohlédl pokoj. Jednoduše ale vkusně zařízený. Natáhl se na postel a zhasl. Ruce si dal za hlavu a naslouchal tichu v domě.
Myslel na to, co řekl Doyle o tom, jestli byl jen jeden, nebo jich bylo víc. Zavřel oči.
Doyle.
Zůstal v Londýně.
Se svou ženou.
Jestlipak se s ní bude dnes večer milovat.
Bodie stiskl čelisti. Ne, nebude, rozhodně se s ní milovat nebude. Místo toho si to udělá ve sprše. Ano, to je ono. Nechal svoji fantazii pracovat na plno. Představil si Doylea, jak se svléká. Pomalu, beze spěchu. Nejdřív košili, pak kalhoty, slipy. Když si je stahuje, předkloní se. Představil si ten pohled a unikl mu tichý vzdechl. Přejel si rukou přes rozkrok.
Někde dole se ozvalo docela tichounké cvaknutí dveří.
Bodie otevřel oči. Počínající vzrušení bylo rázem to tam a nahradila ho ostražitost. Sklouzl z postele a přitiskl se ke dveřím. Jasně mohl slyšet kroky. Někdo byl v domě. A Bodie by vsadil svůj roční plat na to, že to je nezvaný host.
Pootevřel dveře. Moc toho neviděl, jen stín pohybující se po schodech, který zmizel ve dveřích do Susanina pokoje. Bodie vyrazil tiše, ale jak nejrychleji mohl.
Nad spící Susan se skláněl nějaký chlap a ostrý pach chloformu nedával prostor pochybám. Tak ho praštil. Co taky jiného dělat s nějakým takovým šmejdem.
Susan se s trhnutím probudila.
„Ne, už ne,“ vydechla nešťastně.
„Půjdu zavolat svého šéfa,“ řekl Bodie. „A ty půjdeš se mnou,“ chytil chlapa za vlasy, čímž ho rázem probral, a odtáhl zmítajícího se nezvaného hosta z jejího pokoje.

Kapitola šestá

„Ta dívka je zpátky v práci?“ zeptal se Cowley Doylea.
„Jo, a Bodie na místě,“ utrousil Doyle. Vůbec se mu nelíbilo, jak se Bodie v poslední době staral o tu Susan. To bylo samé Susan tam, Susan sem, Susan tohle, Susan tamhlento. Nikdy by si nepomyslel, že mu bude chybět to Bodieho šťourání se v jeho soukromí, jeho neustálé návštěvy, jeho zájem. Najednou měl Bodie jiné starosti a Doyle se cítil, no opuštěný. „Vypadá to skoro jako by se zamiloval,“ řekl nahlas to, čeho se začínal obávat.
„Tak doufejme, že se nezasní,“ utrousil Cowley. Příliš v to, že by Bodie začal chovat ke slečně Grantové nějaké důvěrnější, intenzivnější city, nevěřil. Byl to Bodie a Cowley znal sílu jeho posedlosti Doylem.

*****

Susan přešla k oknu a vyhlédla z něj. Stříbrný Ford Capri stál u chodníku a Bodie na ní kývl. Poklepala si na hodinky a ukázala mu pět prstů, aby věděl, že za pět minut bude dole.
Možná byla jeho úkol, ale to mu zřejmě nebránilo pozvat ji na večeři. Třeba by z toho mohlo být něco víc. Kromě jiného jí okouzlovalo, že se po ní nesápal jako ti ostatní muži. Byl tak ohleduplný, že občas zapomínala na to, že to je tajný agent. Špion, musela se pousmát, když si vzpomněla, na jejich první večer v té čínské restauraci, kdy si z toho dělala legraci.
Bodie si otevřel noviny. Nebyl si tak zcela jist, co vlastně dělá, jestli ta večeře není chybou. Na druhou stranu jedna večeře ještě nic neznamená. Zvedl oči, z budovy vycházelo několik lidí, ale Susan mezi nimi nebyla.
Susan si vzala kabelku a vykročila ke dveřím. Akorát v tu chvíli zazvonil telefon. Zaváhala, ale pak se vrátila a zvedla ho.
„Susan Grantová, charita,“ ohlásila se. „Ano, jsem, Och, vy byste rád přispěl. A kolik asi tak? To je velmi štědré.“
Bodie odložil noviny. Každou chvíli už musel přijít.
„Samozřejmě, naším hlavním cílem je sbírat peníze na potraviny a nezbytné věci pro hladovějící z celého světa,“ Susan vzala telefon a přešla k oknu, aby Bodiemu ukázala, že to bude ještě chvíli trvat. Kývl na ni. „O všechno se staráme sami, nic neponecháváme náhodě,“ pokračovala do telefonu. „Máme svoje lidi ve všech zemích, kterým pomáháme. Dohlížejí na příjem a distribuci zboží. Máte nějaké otázky? Halo? Jste tam ještě?“
Dveře se rozlétly a do místnosti vpadl cizí muž, který se po ní začal sápat.
Bodie se zadíval na okno. Něco se mu nezdálo, netušil co, ale znal ten pocit, z kterého se vám ježí chloupky vzadu na zátylku, už mockrát mu to zachránilo život. Vystoupil z vozu a zrovna když zvažoval, jestli by tam za ní nemněl jít, rozbilo se okno a na chodníku se roztříštila láhev. Vytáhl zbraň a okamžitě vyrazil.
Proběhl budovou a dohonil je na zadním schodišti.
„Stát!“ namířil na muže.
Muž držel Susan pod krkem a nyní jí přehnul přes zábradlí.
„Ještě krok a shodím jí dolů!“ zakřičel muž. „Zahoď zbraň. Zahoď ji!“
Bodie zaváhal. Zvažoval možnosti, nakonec se ale rozhodl neriskovat. Kdyby ho zastřelil, Susan by mohla skutečně spadnout a i když to nebylo vysoko, mohla by si ošklivě ublížit. Takové riziko nemohl přijmout. Zahodil pistoli.
„Tak, přivez auto ke schodům. Dělej!“ rozkázal muž.
Bodie se rozběhl pro auto. Než však přijel je schodům, zapnul vysílačku.
„3.7, poslouchejte, mám potíže. Přepojte mě na Alphu a 4.5, ale řekněte jim, aby zachovávali naprosté rádiové ticho. Opakuji naprosté rádiové ticho. Přepínám.“
Pak zavřel dveře a přijel s vozem ke schodišti.
Muž mezitím sebral Bodieho zbraň a nyní s ní mířil Susan na hlavu. Bodie vystoupil z vozu a odstoupil od něj. Muž se Susan nastoupili dozadu a muž Bodiemu naznačil, aby si nasedl.
„Dobře,“ řekl Bodie. „Kam jedeme?“
„Prostě jeď,“ odsekl muž.
„Jasně, ale doleva nebo doprava?“ zeptal se Bodie.
„Doleva a jižně přes most,“ odpověděl muž.
„Jižně přes most,“ zopakoval Bodie pro případ, že by Doyle špatně slyšel. Nebyl si jist, jak dobře je chlap ve vysílačce slyšet. „Jak chcete, vy jste šéf.“
„Přesně tak,“ přikývl muž.
„Na křižovatce doprava,“ instruoval ho muž dál. „Pokračuj asi tak tři míle.“
„Kam jedeme?“ zeptal se Bodie. Chtěl ho přimět mluvit, čím dřív bude Doyle vědět, kam míří, tím snáz se na ně připraví. „Přes Woodley?“
„Dozvíš se to včas, prostě jeď,“ odbyl ho muž.
„Co od ní vlastně chcete?“ snažil se Bodie vytáhnout z něj něco užitečného.
„Mlč!“ okřikl ho muž.
Bodie se na chvíli odmlčel, než pokračoval dál.
„Nejdřív jí vystrašíte k smrti a teď…,“ dál se nedostal, protože ve vysílačce zapraskalo.
Muž se prudce naklonil dopředu a vytrhl ji.
„Moc chytré,“ zasyčel. „Dost na to, abych tě zabil, tak chytré!“
Bodie ucítil, jak ho hlaveň zbraně šťouchla zezadu do hlavy.
„Zmáčkni to a vybouráme se,“ utrousil.
Hlaveň pistole se odtáhla.
„Ještě se pokus o něco chytrého a zabiju jí,“ varoval ho muž.
Bodie stiskl čelisti. Musel to ale risknout. Několikrát se obezřetně podíval do zpětného zrcátka na muže na zadním sedadle, než se odvážil využít nestřežené chvíle a zapnout poziční maják. V duchu děkoval za to, že je napadlo sem něco takového nainstalovat. Když si jen vzpomněl, jak se s Ansonem Doyleovi posmívali, že to je kvůli tomu, když zase zapomene, kde zaparkoval auto.
„Další doleva a pak zase doprava.“
„To je tajemná cesta, co?“ utrousil Bodie.
Teď je to na tobě, Rayi, pomyslel si, když odbočoval.
„Pro tebe možná,“ ušklíbl se muž.
Ta tajemná cesta je dovedla až na nevelké letiště v Padley. Bodie zastavil na runwayi vedle malého letadla.
„Tak, dej mi klíčky,“ rozkázal muž.
Bodie vypnul motor a podal mu je.
„A teď vypadni!“
Bodie vystoupil z vozu a muž rovněž. Klíče odhodil velkým obloukem někam do trávy.
„Teď běž pěkně po dráze pryč s rukama hezky nahoře. Zkus něco a je mrtvá!“ pohrozil muž. „Polez!“ přikázal Susan.
Bodie zvedl ruce a velice pomalu začal po zpátku ustupovat.
Muž vzal Susan do letadla a nahodil motory. Když se letadlo rozjelo, udělala Susan něco, co bylo podle Bodieho mimořádně statečné a co by od ženské rozhodně nečekal, ale taky to bylo neskutečně hloupé. Vyskočila z letadla.
Bodie se rozběhl k ní.
„Za auto!“ křikl na ní, protože muž po ní vystřelil.
Bodie strhl Susan za svůj vůz, kde zůstali skrčení přitisknutí jeden k druhému, zatímco letadlo rolovalo na start.
Na runway vjel zlatý Ford Capri – Doyle. Bodie se opřel čelem o chladivý kov boku vozu. Přes zvuk motorů letadla, zaslechl střelbu. Vzhlédl až když Doyleův vůz zastavil s hvízdáním pneumatik těsně u nich.
„Co tu děláš?“ zeptal se Doyle.
„Co myslíš,“ odvětil Bodie, stále objímající Susan kolem ramen a tisknoucí se k ní. Nechápal, proč se najednou cítí tak vesele. „Hledám klíčky od auta.“
Letadlo narazilo do stodoly a vybuchlo.
„Vezmi mě domů,“ pošeptala Susan unaveně Bodiemu.
Doyle to zaslechl a stiskl rty nevolí.

*****

„Henry Laughlin je idealista a statečný muž,“ řekl Cowlely. Seděli se Susan v obývacím pokoji paní Grantové.
Za oken se v zahradě paní Grantová bavila o něčem s Doylem, zatímco Bodie hovořil s Laughlinem.
„Jeho oddanost svobodě politického myšlení je absolutní. Když riskoval jen sám za sebe, byl neotřesitelný. Byl rozhodnutý zveřejnit důkazy o mučení politických vězňů ve Střední Americe. Ale vláda této země se rozhodla tomu zabránit a našla způsob: ohrozit bezpečnost jeho dcery, vás Susan.“
„Ale on není můj otec,“ namítla Susan slabě. „Moji rodiče zemřeli.“
„Vaše matka zemřela, když jste byla malá,“ opravil ji Cowley. „Váš otec byl uvězněn. Během té doby došlo k vaší adopci. Když vaše otce pustili, měl pocit, že vaše štěstí je zajištěno a nemělo by být narušeno. Chtěla byste mu tohle teď vrátit?“ podal jí Cowley krabici s usvědčujícími páskami.
Společně pak vyšli do zahrady.
„Snažil jsem se na ní dávat pozor, jak jsem jen mohl. Zaslouží si být šťastná, pane Bodie,“ řekl Laughlin. „Ona je výjimečná.“
„Ano, to jsem si už stihl všimnout,“ přitakal Bodie a oba zmlkli, protože Cowley se Susan přišli na doslech.
Bodie se připojil ke Cowleymu a vzdálili se, aby si Susan mohla se svým právě objeveným otcem promluvit v klidu. Připojili se k Doyleovi a paní Grantové.
„Představ si, Georgi, že tenhle mladý muž mi poradil ohledně mých růží,“ ocenila paní Grantová Doylea.
„Opravdu?“ podivil se Cowley.
„To jste nevěděl, že taky zahradničím, co?“ pousmál se Doyle a společně s Cowleym a paní Grantovou vykročil dál do zahrady.
Zdálo se, že si nikdo nevšiml toho, že Bodie s nimi není. Stál tam a díval se, jak se Susan baví se svým otcem a pak spolu odchází zpátky do domu.
Susan.
Bodie se otočil a vykročil za Doylem a Cowleym.

*****

„Ann se po tobě ptala,“ prohodil cestou z velitelství Doyle jako by mimochodem. „Prý kdy zase přijdeš.“
Nebyla to tak docela pravda a Doyle to věděl. Ovšem nebyla to ani lež. Ann se včera večer skutečně o Bodiem mluvila. Když si mu sedla na klín, aby ho přiměla neplánovaně se milovat, řekla, jaké to prý štěstí drží Bodieho už tři týdny od jejich prahu.
Doyle jí na to neodpověděl a nechal se k tomu sexu přemluvit. Od chvíle, kdy k nim Bodie náhle přestal bez pozvání chodit, mu přišla nějaká náruživější nebo co. Věděl nicméně, co vězí za změnou Bodieho chování, a nelíbilo se mu to.
Susan.
Bodie se s ní stále scházel, i když byl její případ vyřešen. Kde teď byly ty Bodieho řeči, jak Doyle po svatbě bude jejich přátelství zanedbávat. Najednou Bodie neměl čas zajít na pivo, stavit se u Doylea na večeři, jet na ty slibované ryby. Teď to byl Bodie, kdo z práce spěchal, protože jde se Susan do kina, na večeři nebo na taneční zábavu.
Minulý víkend strávil Doyle úplně sám! Ann jela na služební cestu a Bodie se vypařil se Susan někam na venkov valchovat peřiny na čerstvém vzduchu. Takhle ho jeho parťák už dlouho nevypekl.
Susan!
Skoro se zdálo, že Bodiemu popletla hlavu.
„Nechceš se dneska stavit na večeři?“ navrhl Doyle. „Ann bude ráda.“
„Tak Ann?“ utrousil Bodie. „Hele, tak jí vyřiď, že bych hrozně rád, ale už něco mám.“
„Susan?“ Doyle si nemohl pomoct, aby nezněl tak otráveně. „To začíná vypadat vážně, co?“ rýpl si. „Chci říct, že s ní chodíš už tři týdny. Nepřetahuješ trochu?“
„Známe se tři týdny, chodíme spolu sotva dva,“ opravil ho Bodie. Nechápal, co Doyle proti Susan má.
„I tak je to na tebe dost dlouho,“ ušklíbl se Doyle.
„Je to fajn holka,“ pokrčil Bodie rameny.
„A bohatá k tomu, jak příhodné,“ nedal Doyle pokoj.
„Jo, hlavně že Ann pochází z chudé rodiny, co,“ ucedil Bodie. Doyle ho začínal štvát.
„A ta tvoje Susan nemá stříbrnou podprdu?“ zeptal se Doyle kousavě.
„Nevím, ale aspoň její otec není kriminálník!“ odsekl Bodie vztekle. Tohle Doyle už přehnal.
Doyle zamrkal jako by ho Bodie udeřil. A podle toho, jak Bodie svíral volant, k tomu neměl daleko.
„Promiň,“ omluvil se Doyle.
„No jo, ty taky promiň,“ zamumlal Bodie.
Zbytek cesty k Doyleovi bylo nepříjemné, tíživé ticho.
Bodie přemýšlel, proč se Doyle do Susan musí pořád navážet.
Doyle přemýšlel, co Bodie na té Susan vlastně vidí, že je s ní tak dlouho. Že by byla až tak dobrá v posteli? Nevypadala na to, ale vzhled může klamat.
„Tak zítra,“ řekl Doyle, když vystupoval před domem, kde bydlel.
„Ahoj,“ řekl Bodie trochu odtažitě.
„Ahoj,“ řekl Doyle, zabouchl dveře a díval se za autem, dokud mu stříbrný Ford Capri nezmizel z dohledu.

Přistrčila mu k puse vařečku, aby ochutnal.
„Hm,“ bylo to vážně dobré. Sice ne takové jako od Doylea, ale dobré.
Dali si pusu – na rty, ale nebyl to polibek, prostě jen pusa. Měl ji rád, líbila se mu, byla mu sympatická a bylo mu s ní dobře. Ale něco tomu chybělo – jiskra, vášeň, touha. Nebyl to ovšem problém jen se Susan. Poslední dobou jeho milostný život prostě skomíral. A kdyby chtěl být sám k sobě upřímný, musel by si přiznat, že je to od doby, co se Doyle dal dohromady s Ann.
„Možná by to sneslo trochu přisolit,“ řekl a šel prostřít.
U jídla si povídali, vtipkovali. A když pak jen seděli u stolu a popíjeli víno, natáhla k němu přes stůl ruku. Vzal ji za ni. Usmála se tak zvláštně hřejivě. Vpíjel se do těch jejích zelených očí.
„Bodie,“ zašeptala měkce.
„Susan,“ řekl tiše.
„Pojď,“ vytáhla ho ze židle a dovedla i s vínem k pohovce.
Usadili se vedle sebe, ale sotva upil ze své sklenky, už mu jí s laškovným úsměvem brala z ruky. Postavila je na stolek a sedla si mu obkročmo na klín.
„Bodie,“ vydechla a políbila ho.
Tentokrát to byl opravdu polibek. Její jazyk mu vklouzl do úst. Poddal se tomu.
Líbat uměla docela dobře.
Cítil se zvláštně. Obvykle tyhle věci inicioval on.
„Bodie, Bodie,“ zapředla se rty přitisknutými na jeho. Vytáhla mu košili z kalhot a vklouzla rukama pod ní.
Objal ji.
„Nemyslíš, že už bylo dost toho hraní si na slušňáka, superšpióne?“ pošeptala mu.
Asi měla pravdu. Měl by se s ní už konečně vyspat a vyhrabat svoje libido z téhle vleklé sexuální krize. Vždyť přestal vlastně i masturbovat. Dneska ráno se probudil s mokrým prostěradlem. To se mu nestalo už od…no, hodně dlouho. Byl si jistý, že se mu zdálo o Doyleovi.
Doyle, začátek a konec celého jeho problému. Možná že Susan byla záchrané lano, které mu život hodil. V tom případě by to asi měl zvážit.
Susan mu začala rozepínat košili. Nijak ji v tom nebránil, ale ani nepovzbuzoval. Jen ji zamyšleně hladil po vlasech, zatímco ona klouzala rty po jeho hrudníku a zasypávala ho drobnými polibky.
Položila mu ruku na stehno, jako by náhodou, a pak ji přesunula do jeho rozkroku. Jejich vztahu možná chyběla jiskra, ale to neznamenalo, že ho nepřitahovala, a že by ho příjemný tlak její ruky nechával chladným.
Usmála se, když si jeho vzrušení uvědomila.
„Počkej,“ vydechl, když mu chtěla rozepnout pásek.
Jemně ji odstrčil, aby mohl vstát.
Susan překvapeně vyjekla, když ji nečekaně vzal do náruče, ale ihned mu obtočila ruce kolem krku.
Odnesl ji do ložnice a položil na postel.
Stáhla ho k sobě na postel a sundala mu košili.
Sklonil se nad ní, políbil ji na rty, vášnivě, toužebně, protože sex má vždycky jiskru, a začal jí rozepínat halenku.
Neměla sice stříbrnou podprsenku, ale zato měla nádherná prsa, která byl hřích schovávat za bílou krajkou, takže podprsenka rychle putovala na podlahu spolu s halenkou. Zbytek jejího oblečení následoval vzápětí, takže zůstala jen v bílých krajkových kalhotkách. Pohled na ní Bodieho silně vzrušoval. Byla krásná. Najednou nechápal, proč tak dlouho otálel milovat se s ní.
Jeho náhlá vášnivost a touha jí příjemně překvapila. Hladila ho rukama po zádech, po bocích a vychutnávala si jeho polibky, jimiž laskal každičký kousek její odhalené kůže. Rty, jazykem, zuby, rukama mapoval její tělo.
Sklouzla mu rukou po břiše do slabin, aby si vychutnala ten pocit jeho erekce vzpínající se proti látce kalhot. Pak mu rozepnula pásek a poklopec a její ruka vklouzla dovnitř.
Bodie zasténal, když ho její zvědavé prsty dráždily přes boxerky. Převalil se na záda. Skopl boty, stáhl si ponožky a Susan mu s velmi smyslným pohledem svlékla kalhoty. Pak si sundala kalhotky a jemu boxerky.
Samozřejmost s jakou ho začala orálně uspokojovat se mu líbila. Sála a lízala, umě zapojovala ruce. Když ho jemně poškádlila zuby, přeběhlo mu po zádech vzrušující mrazení.
Susan s uspokojením naslouchala jeho vzdychání. Cítila, jak se brání nutkání nadzvednout boky a vrazit jí ho neurvale až do krku. Milovala jeho ohleduplnost, stejně jako jeho sílu to zvláštní spojení něhy a drsnosti. Líbilo se jí opečovávat jeho penis a už se těšila, až ho konečně ucítí v sobě. Byl velký ale ne tolik, aby zaplnil ústa, že se sotva dalo dýchat, natož využít všech rafinovaností orálního potěšení.
Když ho náhle přestala kouřit ve chvíli, kdy měl vyvrcholení téměř na dosah, frustrovaně zakňoural. Tohle se nedělalo.
„Chci, abys ten svůj mrštný jazyk zaměstnal,“ pošeptala mu, když ho políbila.
Chtivě si olízl rty, a jakmile zaujala patřičnou polohu, začal jí předvádět, jak moc jazykově nadaný je.
Chvíli jen vzdychala a kroutila se blahem, než ho znovu vzala do úst.
Byla tak talentovaná! Bodie přivíral oči slastí. Chvílemi zapomínal oplácet jí její pozornost. Byla sakra dobrá! Skoro jako chlap.
Bodie okamžitě zapudil tyhle myšlenky. Kruci, přece nebude v posteli se Susan myslet na…Doylea.
Ray.
S ním by to bylo určitě ještě lepší.
Odtáhl se od ní a plácl jí přes zadek. Pak se pomalu nadechl, aby si vyčistil hlavu od zelených očí, které nepatřily Susan, zatímco ona s chtivým úsměvem zaujala polohu na všech čtyřech.
„Mám to ráda zezadu,“ šeptla.
Její slova projela Bodiemu podél páteře.
Já taky, napadlo ho. Přejel jí rukama po zadku. Na okamžik zapřemýšlel, že by ji zkusil přesvědčit k análnímu sexu, ale rychle to zavrhl. S holkama to nikdy takhle nedělal a neměl by s tím začínat jen proto, že…ne, nebude na něj myslet. Ne v posteli se Susan. Ona byla příliš dobrá na to, aby jí tohle udělal.
Zajel jí rukou mezi nohy. Byla krásně mokrá, připravená na jeho vpád. Když do ní pronikl prstem, vzdychla a sevřela ho v sobě. Už jen z představy, až jí bude šukat, mu zacukalo v péru. Takže na nic nečekal a našel v nočním stolku kondom.
„Oh!“ zasténala, když do ní vnikl.
Byla tak horká, tak mokrá, tak těsná. Hladil jí rukama po bocích, po hebkých stehnech. Zavřel oči. Tři týdny bylo moc.
„Och bože,“ vydechl. Ano, odpírat si to tak dlouho bylo hloupé. Věděl, že nevydrží dlouho.
Jeho první mělké, pomalé přírazy rychle vystřídaly mnohem naléhavější pohyby.
Tři týdny byly prostě moc.
Susan zasténala. Věděla to, věděla, že on bude chlap, co se nebude bát jí to pořádně udělat, že mu živočišný sex není cizí. Ohleduplnost a něha jsou skvělé, ale i žena někdy chce krátkou předehru a divoký sex.
Udělal se příliš brzy. Nedokázal se ovládnout.
Tři týdny jsou zatraceně moc.
Přesto byla Susan spokojená, a ne jen proto, že jí bez těch hloupých řečí, jak se omlouvá, obrátil na záda, položil na postel a sklonil se k jejímu klínu.
„Och! Bodie! Bodie!“ vzdychala a svíjela se.
Kdyby Bodie mohl, spokojeně by se ušklíbl. Ve východní Africe se naučil i jiné věci než žoldácké řemeslo.
„Bodie!“ zasténala a roztřásla se, když její tělo sevřel Bodiem pečlivě vydobytý orgasmus.
Asi byl první, kdo jí to takhle pořádně udělal, protože u toho dělala nezvyklý kravál a ještě mu poškrábala záda. Nevadilo mu to, a když se k němu přitulila, usínal s dokonale vyčištěnou hlavou to byla výhoda sexu, člověk neměl čas ani chuť myslet.

Bylo to zvláštní, že v tom všem hluku slyšel ten výstřel tak jasně a čistě.
Jeden jediný výstřel.
Jejich oči se setkaly.
A pak se Doyleovi podlomila kolena a na prsou mu rozkvetl odporný rudý květ.
Svět se smrskl ze tří rozměrů do dvou, pak do jednoho – Rayi!
Rayi!

„Rayi!“
Bodie se prudce posadil. Lapal po dechu, jako by právě uběhl maraton. Srdce mu zběsile tlouklo a na těle mu stál ledový pot. Svítalo a postel vedle něj byla prázdná.
Pomalu se nadechl. Sny se mu zdávaly zřídka kdy a noční můry ještě méně. A už vůbec ne o Doyleovi. Měl nutkání zvednout telefon a zavolat Doyleovi, vzbudit ho v tuhle nekřesťanskou hodinu, jen aby se ujistil, že to byl skutečně jen zlý sen.
To by mu Ray nepoděkoval.
Vylezl z postele a šel si dát sprchu.
„Susan?“ zavolal, když se vrátil z koupelny.
Byt byl tichý možná až moc. Příliš snadno si zvykl na její přítomnost.
„Susan?“ vešel do kuchyně.
Nechala mu tam připravenou snídani a na ubrousku rtěnkou namalované srdce s krátkým vzkazem, že musela jít. Na tohle by si taky dokázal rychle zvyknout. Možná to byl důvod, proč se Doyle oženil, nebýt sám, mít někoho, o koho se člověk může…bát.
Bodie si s povzdechem sedl ke stolu a odsunul talíř se snídaní.
On měl přece Doylea. Někdy ho děsilo, jak moc se stal na Doyleově přátelství závislým. Byla to jeho slabost a věděl, že jednou ho to bude stát život. Nezáleželo mu na tom.
Susan, byla to nejlepší, co si mohl přát. Byla krásná, milá, nebyla mu lhostejná.
A přece tomu včera něco chybělo.
Jeho život se změnil, ani si nevšimnul kdy pro něj začal Doyle znamenat tolik.
Bodie se s povzdechem zvedl a šel se obléknout.

*****

„Tak co, už máš plány na víkend?“ zeptal se Bodie.
Seděli na zídce u Jockova bifé po jednom z těch opožděných, rychlých a nezdravých obědů, kterými se tahle práce vyznačovala.
„Měl jsem,“ řekl Doyle a upil coly.
„A už nemáš?“ podivil se Bodie.
„Ann jede na služební cestu,“ pokrčil Doyle rameny.
Bodie se na svého parťáka zadíval. Přišel mu poslední dobou nějaký ustaraný.
„Ale jinak je doma všechno v pohodě?“ zeptal se Bodie.
„Jo, jo, jasně,“ přikývl Doyle dost nepřesvědčivě. „A u tebe?“
„Normální,“ pokrčil Bodie rameny.
„Ty a Susan – všechno klape?“ zajímal se Doyle poněkud sklesle.
„Ale jo,“ přikývl Bodie o nic nepřesvědčivěji než před chvílí Doyle.
Nálada byla taková podivně melancholická a ponurá navzdory tomu, že za úspěšně splněný úkol byli odměněni dvěma dny volna.
„Asi budu trčet doma,“ povzdechl si Doyle. „Kdyby se ti třeba chtělo a měl jsi čas, můžeš se klidně stavit.“
Bodie se na Doylea překvapeně zadíval. To bylo snad vůbec poprvé, co ho Doyle takhle k sobě pozval, jen tak když bude mít chuť. Obvykle se zval tak nějak sám.
„Fakt je doma všechno v pořádku?“ otázal se Bodie.
„Proč by nemělo být?“ odpověděl Doyle otázkou a v jeho hlase zazněla jistá policajtská podezřívavost.
Bodie jen neurčitě pokrčil rameny. Co by taky měl říct. Myslel na svůj vlastní víkend. Susan bude nepochybně chtít jet zase k matce na venkov. Přišlo mu, že jeho život se stává jen souborem věcí, které dělá proto, že se to dělat má. Povinnosti se hromadily a někam se vytratila prostá radost ze života. Chvílemi si připadal jako ženatý. Ale třeba to bylo tím, že podobný vztah jako se Susan nikdy neměl. Mělo to své chvíle, jenže – prostě tomu něco chybělo. Bodie věděl přesně co: kudrnaté vlasy, zelené oči, rozhalená košile, zarostlá hruď, to dvoudenní strniště, co měl v tuhle chvíli stejně jako on Doyle na tváři, Doyleův smích, který už neslyšel tak dlouho. Co se to s nimi jen stalo?
„Co kdybychom jeli na ty ryby?“ řekl Bodie a překvapil tím sám sebe.
Doyle se na něj užasle zadíval a Bodiemu neuniklo, jak se jeho do teď unavené oči rozjasnily. To bylo přesně to, co potřebovali. Únik pryč od těch ženských, jen oni dva jako za starých dobrých časů, které se dnes zdály milion let vzdálené.
„Co Susan? Co jí řekneš?“ znejistěl najednou Doyle.
„Co bych jí říkal,“ uculil se Bodie. „Nepatřím jí. Můžu si dělat, co chci.“
Nepatřím jí, znělo Doyleovi v uších a srdce se mu z toho svíralo. Bodie patřil jemu, jen jemu.
„To by bylo super,“ zašeptal Doyle.
„Mohli bychom si půjčit stan,“ nadhodil Bodie. „Chci říct, proč se trmácet večer zpátky do města. A budeme si moct sebou vzít pivo a pěkně se namazat, co říkáš.“
Chtěl si Doylea užít co nejvíc, když konečně chvíli nebudou mít za zadkem Ann nebo Susan nebo nějakou jinou. A spát vedle sebe ve stanu, sice každý ve svém spacáku. Ale i tak, rád usínal s Doylem poblíž. Miloval ty chvíle, kdy někde přespávali a dlouho do noci si povídali často o dost osobních věcech. Od té doby, co se Doyle oženil, to už nikdy nebylo takové. Nejspíš by se ani se Susan nikdy nedal dohromady a nebyl s ní tak dlouho, nebýt té pitomé svatby. Byla jako tlustá čára dělící jejich životy na to, co bylo a to co je a bude.
„To by šlo,“ souhlasil Doyle bez váhání. Měl rád ty večery s Bodiem, kdy si před spaním povídali nezřídka o dost intimních věcech. A taky se rád díval, jak Bodie spí. Od té coby, co si vzal Ann, to už nebylo takové jako kdysi. Bodie se postupně začal chovat jinak. Nejspíš si to neuvědomoval, ale Doyle to viděl. Dřív by si se Susan nejspíš vůbec nic nezačal a rozhodně by s ní nevydržel tak dlouho.
„Jako za starých dobrých časů?“ pousmál se Bodie.
Doyle přikývl a napadlo ho, proč tyhle časy už nejsou ´ty dobré´.

*****

Bodie vyndal z auta stan a přeměřil si plácek, který si vybrali pro strávení víkendu, pohledem. Když vyhlédl nejlepší místo, dal se bez váhání do stavění.
Doyle se pokusil pomáhat, ale spíš se Bodiemu pletl, takže to nakonec nechal na něm. Vyndal z auta rozkládací židličky, pruty, podběrák, kbelík s návnadami, prostě všechno, co bylo třeba. Pak se do jedné z židlí posadil a sledoval, jak Bodie staví stan. Tedy většinou se díval spíš Bodiemu na zadek. Kdykoli se Bodie ohnul pro další tyčku, měl Doyle výhled přímo k pomilování.
„Hele, co kdybys šel dělat něco užitečného,“ houkl Bodie. „Třeba nasbírat dřevo. Večer se bude hodit.“
Doyle by se sice raději dál kochal výhledem na Bodieho pozadí, ale usoudil, že návrh je rozumný. Když se vrátil s náručí dřeva, byl stan už dávno postavený a Bodie seděl v židličce s nahozenou udicí a popíjel pivo. Zbylé plechovky se chladily v podběráku v řece.
Doyle dřevo hodil na hromadu a sedl si do druhé židle.
„Tak co, už jsi něco chytil?“ zeptal se, vzal Bodiemu z ruky plechovku, napil se a zase mu jí vrátil.
„Ani ne,“ protáhl se Bodie a pohledem přejel nasbírané dřevo. „To ti to trvalo tak dlouho a přinesl jsi toho tak málo?“ ušklíbl se.
„Jsem snad soumar?“ opáčil Doyle nečekaně vesele. „A co ty, lovče? Kde máš tu svou velrybu, co jsi mi sliboval?“
„Bude, všechno bude,“ ujistil ho Bodie sebevědomě s pobaveným úsměvem. „A když ne, tak jsou v autě sardinky v plechovce.“
„My jedeme na ryby a ty si ryby vezeš sebou?“ rozesmál se Doyle.
„Co sis myslel, že když nic nechytneme, půjdu vyhrabávat kořínky?“ ušklíbl se Bodie.
„Ano, to bylo ode mne hloupé,“ přisvědčil Doyle pobaveně.
Jako by z nich obou po příjezdu spadlo nějaké velké břímě. Až do teď si Doyle jeho existenci vůbec neuvědomoval. Náhle palčivě pocítil touhu, aby se vrátily ty dny předtím… než mu na ramena dosedlo to břímě …předtím než se oženil…než poznal Ann.
Splávek sebou škubl a potopil se.
„Ty jo!“ Bodie vyskočil na nohy, vrazil Doyleovi nedopité pivo a popadl prut. „To bude kus! To bude macek!“ vykřikoval a táhl rybu z vody.
Doyle se nejdřív jen usmíval, protože si myslel, že Bodie přehání, ale když se nad hladinou mrskla ploutev dobře půlmetrového candáta, taky vyskočil na nohy.
„Nemáme podběrák!“ zaúpěl Bodie. „Kruci, chyť ji, chyť ji!“
„Podběrák máme, ale ty v něm máš pivo!“ uculil se Doyle. „Do vody kvůli tvojí blbé rybě nepolezu,“ popadl podběrák a vyklopil z něj pivo.
„Dělej, Rayi! Dělej! Je to pořádně velká potvora!“ popoháněl ho Bodie.
Konečně Doyle chytil rybu do podběráku a vylovil ji z vody. Divoce sebou házela.
„Paráda!“ rozzářil se Bodie.
„No, pěkný kousek,“ uznal Doyle.

Pomalu se smrákalo a od vody se začal šířit chlad, takže se oba přisunuli blíž k zvolna dohořívajícímu ohni. Už chvíli do něj nepřikládali. Nebe bylo bez mraků a měsíc se odrážel na hladině vody.
Bodie ještě doobíral svoji porci upečené ryby a jako obvykle si olizoval prsty jako mlsný kocour. Doyle přemýšlel, jestli si Bodie vůbec uvědomuje, jak sexy u toho vypadá. Nejspíš ne, protože kdyby ano, byl by nesnesitelný.
Doyle usrkl z plechovky pivo.
„Začíná být docela chladno, co?“ přejel si Bodie po pažích. „Jestli není čas zalézt do spacáku.“
Doyle přikývl a mocně zívl. Na to, že vlastně nedělali dohromady nic pořádného, se cítil podivně unavený. Unavený a opilý. Vypili toho víc než dost. Už se těšil, až si zaleze do teplého spacáku a poddá se té příjemné opilecké malátnosti.
Unavený, opilý a šťastný, jak se necítil už hodně dlouho.
Zvedli se ze židlí.
Doyle se shýbl pro kýbl, aby došel pro vodu na uhašení ohně.
Bodie si ale rozepnul poklopec a oheň pod proudem moči ostře zasyčel.
Doyle potřásl hlavou a moc dobře si byl vědom toho, jak se snaží proniknout šerem, aby zachytil detaily Bodieho takhle nestydatě obnaženého přirození. Jako by ho nikdy předtím neviděl nahého. Kolikrát se po cvičení spolu sprchovali. A pro Doylea to bylo pokaždé utrpení, aby se neprozradil.
„When I was young I used to be as fine a man as ever you'd see,“ začal Bodie prozpěvovat zatímco močil. „The Prince of Wales, he said to me, ´Come and join the British army!´“
Doyle se zašklebil a jen nevěřícně potřásl hlavou. Pak si taky rozepnul poklopec a připojil se k Bodiemu. Stejně se potřeboval vymočit, než zaleze do spacáku.
„Kiss me goodnight, Sergeant-Major,“ pokračoval Bodie ve zpěvu, když se chystali na kutě, nějakou příšernou odrhovačku, kterou se naučil, kdo ví kde. „Tuck me in my little wooden bed. We all love you, Sergeant-Major, When we hear you bawling, ´Show a leg!´“
Doyle jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Co to prosím tě má jako být?“ zeptal se. Bodie mu rozhodně nepřišel až tak opilý, byl prostě jen v náladě.
„To neznáš?“ zasmál se Bodie. „Civilisto!“ zazubil se. „Don't forget to wake me in the morning. And bring me 'round a nice hot cup of tea.“
Doyle vklouzl do svého spacáku a Bodie do svého.
„Kiss me goodnight Sergeant-Major. Sergeant-Major, be a mother to me,“ zanotoval Bodie naposledy a usmál se na Doylea. „Hádám, že pusu na dobrou noc asi nedostanu, co?“
„Nech si ty svoje vtipy,“ uculil se Doyle, jedna pusa od Bodieho mu stačila na několik bezesných nocí. „Hele, jsi si jistý, že to tady nikomu nepatří? Nerad bych, aby na nás někdo vyběhl s kulovnicí, že mu kempujeme na jeho pozemku.“
„V klidu,“ zachumlal se Bodie do spacáku. „Jezdím sem už několik let a ještě jsme tu na nikoho nenarazili.“
Doyle si dokázal živě představit s kým sem Bodie už několik let jezdí a co přesně tu dělá. Možná že přímo tady nebo jen kousek vedle. Doyleovi se stáhl žaludek. Tíživé břímě, které tady z něj spadlo, se vrátilo.
Na celtu dopadla první dešťová kapka, pak další a nakonec se poměrně hustě rozpršelo.
„Kruci,“ Doyle se posunul víc doprostřed, a když se jejich těla dotkla, zjistil, že Bodie udělal to samé, aby se celty nedotýkal a ona neprosákla.
„Akorát včas, co?“ pousmál se Bodie a zívl. Vychutnával si ten pocit, jak se o něj Doyle opíral.
Doyle si myslel, že Bodie už usnul, takže ho jeho otázka překvapila: „Myslíš, že bych se měl oženit?“
Ta otázka vyrazila Doyleovi dech už jen proto, že by si nikdy nepomyslel, že jí od Bodieho někdy uslyší.
„Cože?“ otázal se Doyle v naději, že třeba jen špatně slyšel, nebo že jde o jeden z Bodieho blbých vtipů.
„No, jestli si myslíš, že bych se měl oženit,“ Bodie se tvářil vážně a to Doylea děsilo. Zdusil v sobě rezolutní ´NE´.
V tomhle měla určitě prsty ta čarodějnice Susan. Úplně Bodieho zblbla.
„A ty si chceš Susan vzít?“ zeptal se Doyle opatrně v obavě z toho, co uslyší.
Bodie pokrčil rameny.
„Je to skvělá ženská,“ řekl nakonec. „Chci říct, loni Fredy, pak ty a už i vrabci na střeše si cvrlikají o tom, že Murphy je s tou svojí dlouho,“ Bodie znovu tak neurčitě pokrčil rameny.
„Co ti vlastně řekla?“ zeptal se Doyle trochu přiškrceně. Bylo mu úzko.
„Kdo?“ zamračil se Bodie a podíval se na Doylea.
„No Susan,“ Doyle měl najednou intenzivní pocit, že si s Bodiem nerozumí, že každý mluví o něčem trochu jiném.
„O čem?“ potvrdil Bodie svou otázkou Doyleův dojem.
„O té svatbě přece!“
„Já o tom se Susan ještě nemluvil,“ šokoval Bodie Doylea. „Jen mě to tak napadlo.“
Doyle měl pocit jako by inkasoval tvrdý úder na solar. Takže to nebyl její nápad, tohle vzešlo z Bodieho hlavy.
„Ale proboha proč?!“ vydechl Doyle zoufale a ihned se zarazil. Tohle říct nahlas nechtěl, prostě mu to nějak ujelo.
Bodieho skutečně Doyleova reakce překvapila. Čekal spíš, že si ho Doyle bude dobírat.
„Takže,“ ošil se Bodie, „ty si nemyslíš, že je to dobrý nápad?“
Doyle chvíli na Bodieho zíral jako tele na nová vrata, než si uvědomil, že se Bodie ve skutečnosti doopravdy ženit nechce, že je to jen – jen…jen nějaká krize středního věku, nebo co. Všichni se kolem něj žení, a tak ho nejspíš napadlo, jestli by tedy neměl taky.
„Ne! Rozhodně ne!“ řekl Doyle rázně. „Je to pěkně pitomej nápad.“
„Jo? A to jako proč?“ zeptal se Bodie a zamračil se. Nebyl to o nic pitomější nápad než ta Doyleova svatba.
„Protože ty se chceš ženit z nesprávných důvodů,“ namítl Doyle zuřivě.
„Fakt? A co ty víš o mých důvodech?!“ odsekl Bodie. „Možná nejsou o nic víc pitomější, než ty tvoje!“
„Ty se ale nemůžeš oženit!“ vypadlo z Doylea.
„No to by mě zajímalo proč. Myslíš, že nejsem pro Susan dost dobrý, nebo co?“ vyjel na něj Bodie. „Proč bych tě vůbec měl poslouchat! Když jsem ti já říkal, aby sis ji nebral, tak jsi…“
„Nikdy jsi nic takového neřekl,“ hlesl Doyle užasle.
Bodie se zarazil a uvědomil si, že má Doyle pravdu, a že tohle neměl říkat. Uklouzlo mu to.
Náhlé ticho bylo tíživé. Dívali se na sebe a pomalu jim začínala docházet pravda v celé své tragické ironii. A přitom by bývalo stačilo tak málo, aby věci skončily jinak.
Och bože, och bože, bože! Běželo Doyleovi hlavou.
Do prdele, do prdele, doprdele! Opakovalo se v Bodieho mysli.
Vzduch byl tak plný napětí, že byl téměř nedýchatelný. Dívali se na sebe neschopní slova či pohybu.
Doyle se pohnul jako první. Nevydržel dívat se do těch modrých očích, teď když už chápal. Trhalo ho na kusy, když zpětně porozuměl Bodieho výrazu na jeho svatbě. Otočil se na bok, zády k Bodiemu a začal předstírat, že spořádaně usnul – jako by mohl.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo – hodinu, dvě, tři, než usnul doopravdy. Ráno se probudil nevyspalý a ztuhlý, ale naštěstí stále otočený zády k Bodiemu. Byl si jist, že Bodie je už taky vzhůru a nejspíš se cítí stejně nepohodlně jako on. Dlouho jen tak ležel a zvažoval, co bude dělat. Jeden z nich bude muset udělat ten první krok.
„Bodie?“ zašeptal a vlastní hlas mu zněl cize. „Zlobíš se na mě?“ zeptal se přiškrceně.
Bodie neodpověděl.
Doyle cítil, jak knedlík v krku nabyl na velikosti a jeho úzkost zesílila.
„Já…,“ všechno, co ho napadalo, bylo tak hloupé a ubohé a patetické. „Já tě mám rád,“ no tohle nebylo o moc lepší.
Bodie stále mlčel.
Doyle si uvědomil, že mu tečou slzy.
„Já tě miluju, Bodie, miluju a…a je mi to tak líto,“ zajíkl se. „Tak líto! Já nemyslel…můj bože nemyslel jsem, že bys mohl…Bodie…Bodie, prosím, řekni něco. Prosím, řekni…,“ Doyle se otočil.
Bodieho místo bylo prázdné. Na jeho spacáku ležely klíče od jeho vozu.
„Bodie,“ vzlykl Doyle. „Odpusť mi.“

Kapitola sedmá

Doyle přijel v pondělí na velitelstvím velice brzo. Zaparkoval Bodieho auto v garáži a klíče pověsil na věšák v kuchyňce mezi klíče od aut ostatních agentů. Cítil se přitom jako zbabělec. Celý včerejšek si říkal, že by měl k Bodiemu zajet a auto mu vrátit. Ráno ho napadlo, že by měl Bodieho vyzvednout. Neudělal ani jedno. Příliš se bál podívat Bodiemu do očí, děsil se toho, co by tam mohl najít.
Nalil si kafe, sedl si do rohu a napjatě čekal.
Bodie přišel s menším zpožděním a vypadal jako někdo, kdo toho příliš nenaspal, na levé tváři měl čerstvý šrám. Nalil si kafe a jeho pohled sklouzl k Doyleovi, který se viditelně snažil dívat všude možně, jen ne jeho směrem. Když předevčírem večer odešel, měl na něj hrozný vztek a ze všeho vinil jen a jen Doylea. Měl dokonce takový vztek, že byl rozhodnutý hned v pondělí rezignovat a vrátit se k SAS nebo k výsadkářům prostě kamkoli, jen co nejdál od Doylea, a vzít si Susan. Jenže s každou další mílí, kterou ušel, jeho vztek pozvolna mizel. Rozhodnutí odejít a oženit se rozplynulo jako pára nad hrncem. Postupně si uvědomil, že od něj není fér ze všeho vinit Doylea. Vlastně to byla spíš jeho vina. Kdyby býval Doyleovi něco řekl, třeba by se neoženil. Měl mu to rozmluvit, měl to aspoň zkusit. Takže se nakonec rozhodl, že nepůjde jako idiot pěšky až do Londýna a stopnul si jednoho tiráka. A teď nevěděl, co by měl udělat. Přece si nemohl začít něco s ženatým chlapem. A budou spolu muset nějak pracovat.
Bodie se posadil do protějšího rohu a upřeně Doylea pozoroval.
Doyle hleděl do svého hrnku a přemýšlel, co bude dál. Bodie byl na něj určitě naštvaný a asi i právem. Ženil se ze stejně špatných důvodů, z jakých se chtěl oženit Bodie. Bylo naivní myslet si, že svatba ho vyléčí. Odejde Bodie od CI5? Vrátí se k SAS? Pořádá o jiného parťáka? Zůstane? Jak spolu budou teď pracovat, když…Přece nemůže být Ann nevěrný.
Bodie trpělivě vyčkával, dokud Doyle nezvedl pomalu oči a jejich pohledy se nesetkaly. A pak udělal to jediné, co mu přišlo rozumné, usmál se. Ze začátku to byl trochu křečovitý úsměv, ale postupně zjemněl a vstoupil mu do očí. Navzdory všemu to byl pořád Doyle, a když tehdy Stephansovi říkal, že patří jinam, k Doyleovi, byla to pravda.
Doyle mu ten úsměv po chvíli plaše vrátil.
„Bodie! Doyle!“ práskl na chodbě Cowleyho hlas.
Bodie odložil hrnek a zvedl se ze židle. Doyle se k němu připojil. Na chodbě se zastavili.
„Bodie.“
„Rayi.“
Doyle podal Bodiemu ruku a ten ji vřele přijal a přitáhl si Doylea do přátelského obětí. Pořád byli přátelé a zbytek…no zbytek ukáže čas. Teď mají práci.

„Jason Matthews, věk šestnáct let,“ Cowley podal fotku mladíka Doyleovi. „Zmizel před dvěma dny.“
Doyle podal fotku Bodiemu, který se na ni jen tak zběžně podíval.
„Proč my?“ zeptal se Bodie a vrátil fotku Cowleymu.
„Je to syn člena ministerského kabinetu, proto!“ odvětil Cowley poněkud ostřeji než bylo nutné. „A já si nechci přečíst v novinách, jak toho kluka vylovili z Temže.“
„Únos?“ nadhodil Doyle, třebaže nevypadal, že je o tom příliš přesvědčen.
„Nevíme, nelze vyloučit. Ovšem zatím nikdo výkupné nepožadoval,“ řekl Cowley. „Což neznamená, že se ještě někdo neozve.“
„Spíš prostě utekl z domova,“ mínil Bodie. „Znáte to ne, bohaté děcko, které chce upoutat pozornost.“
„Pravděpodobně,“ připustil Cowley. „Prostě ho najděte a pokud možno rychle.“

„Stejně si myslím, že to je práce spíš pro policii,“ řekl Bodie, když ticho v autě už začínalo být nesnesitelné. Prostě se rozhodl, že se bude tvářit, že se nic nestalo. „Hledat zaběhlé děti politiků měli bychom dělat něco pořádného.“
Bylo to trochu zvláštní po tom, co se stalo, chovat se jako dřív, když věci už nebyly jako dřív.
„No, Cowley má určitě svoje důvody proč se v tomhle angažuje,“ pokrčil Doyle rameny vděčný za bezpečné téma, o kterém spolu můžou mluvit. Nemohli kolem sebe chodit po špičkách. „Škoda že většinou necítí potřebu se o ně podělit.“
„No jo,“ ušklíbl se Bodie. „Tak kde začneme?“
Doyle otevřel složku případu, kterou jim na odchodu Cowley dal, a začetl se do ní, neboť Cowley jim řekl jen to nejzákladnější.
„Zmizel z internátní školy, takže tam, ne?“ řekl Doyle.
„Podle mě prostě utekl z domova,“ prohlásil Bodie. „Děti to dělají běžně.“
„Běžně?“ podivil se Doyle.
„No jasně, copak ty jsi nikdy nechtěl zdrhnout, když jsi byl malej?“ zadíval se na něj Bodie úkosem.
„To jo,“ přiznal Doyle. „Ale nikdy jsem to neudělal,“ na chvíli se odmlčel, než dodal: „Ty jsi ale vlastně z domova utekl, že jo.“
„Samozřejmě že ne!“ ohradil se Bodie. „Utekl jsem akorát ze školy,“ opravil ho. „Rodiče s tím byli srozuměni.“
„Asi neměli moc na výběr,“ utrousil Doyle.
„Nebránili mi,“ poznamenal Bodie tónem, který naznačoval, že se o tom dál nechce bavit.
„Únos to nebude,“ změnil tedy Doyle téma. „Když dojde k únosu, rodiče většinou tvrdí, že je dítě doma. Vymýšlejí si lži o nemoci a podobně.“
„Tihle ne?“
„Ne,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Zmizení nahlásil ředitel školy a rodiče popírají, že by kluk byl doma.“

„Robert Miller, jsem ředitel zdejšího ústavu,“ podal postarší prošedivělý muž Doyleovi ruku.
„Doyle, CI5,“ představil se Doyle a ukázal mu svůj služební průkaz. „Bodie, můj kolega,“ kývl hlavou k Bodiemu.
Ředitel podal ruku i Bodiemu.
„Posaďte se. Co pro vás mohu udělat, pánové?“ otázal se ředitel.
„Vyšetřujeme zmizení Jasona Matthewse,“ řekl Doyle.
Ředitel stiskl rty do tenké linky.
„Jistě, mělo mě to napadnout,“ řekl poněkud škrobeně. „Vše, co vím, jsem už řekl policii.“
„Samozřejmě,“ pousmál se Doyle. „Přesto, mohl byste nám to zopakovat? Prosím.“
Zdálo se, že je to řediteli krajně proti srsti.
„No, není toho moc. Bylo to ve středu. Nedostavil se na vyučování. Paní Simpsonová, jeho třídní učitelka, mě o tom informovala, jakmile skončilo vyučování. Šli jsme okamžitě do jeho pokoje a tak jsme zjistili, že je zamčeno.“
„Dáváte studentům klíče od pokoje?“ otázal se Doyle.
„Samozřejmě že ne,“ ohradil se ředitel. „Pod klikou byla židle a Jason byl pryč. Okno bylo otevřené.“
„Co jeho věci?“ chtěl vědět Doyle.
„Nevím, jestli něco chybělo,“ pokrčil rameny. „Vše vypadalo netknutě. Okamžitě jsem zavolal rodičům a pak policii.“
„Takže si svoje věci nevzal?“ ujišťoval se Doyle.
„Ne,“ potvrdil ředitel.
„Co jeho spolubydlící?“ zeptal se Bodie. „Nevšiml si něčeho?“
„Jason…on měl pokoj jen pro sebe,“ ošil se ředitel.
„Skutečně?“ podivil se Doyle.
„Ano, ano…neměl spolubydlícího,“ přikývl ředitel. Zdálo se, že je z něčeho najednou nervózní.
„A ostatní studenti? Nic neviděli? Neslyšeli? Nepřišlo jim, že se chová divně?“ vyptával se Doyle.
„Nikdo nic neviděl, ani neslyšel. A i kdyby, pane Doyle, nejspíš by nám to neřekli,“ odvětil.
„Proč?“ otázal se Bodie.
„Jsou to děti, proto,“ odsekl.
„No, děkujeme vám za váš čas,“ zvedl se Doyle k odhodu. „Pokud bychom ještě měli nějaké otázky, ozveme se. Nashledanou,“ a kývl na Bodieho, že je čas vypadnout.
„Nashledanou,“ rozloučil se Bodie.
„Sbohem, pánové.“
„Tak co?“ otočil se na chodbě Doyle na Bodieho.
„Něco nám neřekl,“ potřásl Bodie hlavou.
„Jo, ale co,“ Doyle se zamyšleně zadíval na hlouček chlapců, který je minul.
„Asi nebyl moc populární,“ přemýšlel Bodie nahlas cestou k vozu. „Když bydlel sám. Chci říct, že to je dost neobvyklé, ne?“
Doyle přikývl.
Bodie se opřel o auto a zadíval se přes střechu na Doylea.
„Takže co teď, Sherlocku?“ zeptal se Bodie.
„Porozhlédneme se kolem,“ rozhodl Doyle.
Rozdělili se. Když se pak Doyle asi za hodinu vrátil k autu, Bodie hrál se skupinkou kluků na trávníku fotbal. Doyle se nedokázal ubránit úsměvu a chvíli se jen díval. Proč se vlastně celé roky bránil tomu, co ho k Bodiemu táhlo? Proč mu jen něco neřekl? Proč se jen hlupák ženil a postavil mezi ně nepřekonatelnou překážku v podobě Ann?
Doyle si povzdechl a hvízdl na Bodieho.
Bodie se od skupinky dětí odpojil a došel k Doyleovi.
„Tak co máš?“ zeptal se Bodie.
„Nic moc,“ pokrčil Doyle rameny. „Mluvil jsem s několika učiteli. Zdá se, že měl problémy s prospěchem, obzvláště v poslední době.“
„A nejen s prospěchem,“ ušklíbl se Bodie.
Doyle povytáhl obočí.
„Myslím, že byl víc než neoblíbený,“ utrousil Bodie. „Řekl bych, že mu šli dost tvrdě po krku.“
„Šikana?“ odtušil Doyle.
Bodie přikývl.
„Podle mně je to jasné,“ prohlásil Bodie. „Kluk z bohaté rodiny politika je ve škole šikanován, neučí se, rodiče nadávají, tak zdrhne. Případ je vyřešen.“
„Tak jednoduché to nebude,“ zavrtěl Doyle hlavou.
„Jasně že bude,“ namítl Bodie.
„Dobře, tak kde ten kluk je, drahý Watsone?“ zeptal se Doyle.
„Tyhle děti se o sebe neumí postarat. Měli bychom proklepnout rodinu a když najdeme nějakou babičku nebo tetičku, máme i kluka,“ mínil Bodie.
„Hm, možná a možná taky ne,“ zabručel Doyle. „Tohle jsem našel v jeho pokoji,“ podal Bodiemu zmuchlaný papír.
„Co to je?“ Bodie si papír prohlédl. Vypadalo to jako zmuchlaný dopisní papír. Na papíře nebylo nic kromě slov ´Milý Paule´.
„Zjevně nějakého kamaráda měl,“ poznamenal Doyle.

„Dobrý den. Paní Matthewsová?“ otázal se Bodie ženy, která jim otevřela. „Bodie, CI5,“ ukázal služební průkaz, když přikývla.
„Doyle,“ ukázal i Doyle svůj průkaz. „Je váš manžel doma? Rádi bychom vám položili pár otázek ohledně vašeho syna.“
„Bohužel, John odjel, ale pojďte dál, pánové,“ vybídla je tiše.

„Vyslýchat ženskou, která je tak vynervovaná, že se jí klepou ruce, je ztráta času,“ prohlásil Bodie, když nasedali do auta. Rozhovor s paní Matthewsovou jim nijak nepomohl.
„No já nevím,“ řekl Doyle zamyšleně. „Tohle jsem našel v jeho pokoji v odpadkovém koši,“ podal Bodiemu zmuchlanou dopisní obálku. Kromě adresy na ní stálo i jméno Paul Hendry.
„Ještě štěstí, že se rád hrabeš v odpadkových koších,“ rýpl si Bodie.
„Je štěstí, že ten kluk měl zřejmě čilou korespondenci,“ ušklíbl se Doyle.

Zámek cvakl a Bodie otevřel dveře dokořán.
„Račte,“ pokynul rukou Doyleovi.
Když Doyle s pobaveným úsměvem procházel, Bodie mu položil ruku na záda. Udělal to zcela bezděčně, bez postranních úsmyslů, ale Doyle ucukl, jako by se spálil.
Zůstali na sebe chvíli zaraženě hledět. Cítili, jak se pohybují na ostří nože a oba věděli, že stačí jen velice málo, a kdo ví, jak to může skončit.
Bodie se poněkud škrobeně, křečovitě pousmál a pozvedl ruce v gestu, že tím vůbec nic nemyslel.
Doyle se beze slova vydal dál do bytu, zatímco Bodie za nimi zavřel vchodové dveře.
V bytě nikdo nebyl. Zvonili dost dlouho na to, aby to probudilo mrtvého. Kromě běžného nepořádku, který se vytvoří v každé domácnosti, tu nebylo nic zvláštního. Aspoň Bodie neviděl nic, co by nasvědčovalo tomu, že tu mladý Matthews vůbec kdy byl.
„Bodie.“
Doyle stál ve dveřích ložnice a na něco se upřeně díval.
„Co je?“ nakoukl do místnosti Bodie Doyleovi přes rameno.
„Co tě…,“ Doyle si odkašlal. Situace se dostala příliš blízko věcem, kterým se oba teď záměrně vyhýbali. „Co tě napadne, když se řekne dva kluci, jedna postel?“
„Že mají malý byt,“ odvětil Bodie okamžitě, aniž by nad otázkou přemýšlel.
Doyle se na něj podíval, aby zjistil, jestli si z něj Bodie nedělá jen srandu, a pak kývl k teniskám dvojí velikosti ležícím u skříně.
„Mohl je tu zapomenout,“ namítl Bodie.
Doyle otevřel skříň a odhalil tak oblečení dvou různých lidí.
„Žádný únos, žádné špatné známky,“ utrousil Doyle a skříň zavřel.
To nevyslovené ´je teplej´ viselo ve vzduchu jako nějaké strašidlo.
Bodie otevřel zásuvku nočního stolku a zase ji bleskově přibouchl, kromě krabiček s kondomy, tuby lubrikantu a dilda tam nebylo nic ehm zajímavého, tedy pro případ zajímavého.
„Měli bychom počkat v autě,“ prohodil Bodie a bezmyšlenkovitě zvedl z nočního stolku vizitku nějakého podniku. „Dříve nebo později se musejí objevit.“
Doyle vzal Bodiemu vizitku z ruky.
„To může trvat,“ zamumlal Doyle a zadíval se na vizitku.
Bodie pokrčil rameny. Proč se honit za tygrem, když stačí počkat, až přijde on k vám.

Bodie nasedl do auta a podal Doyleovi plastový kelímek s jeho kávou. Doyle si ho opatrně vzal a usrkl horkého nápoje. Káva přišla vhod. Bylo to od Bodieho…milé, že ho napadlo mu taky přinést. Seděli tu už dost dlouho a za celou tu dlouho dobu oba řekli sotva pár slov. Atmosféra v autě houstla okamžik od okamžiku. Možná i proto se Bodie rozhodl, že se trochu poptá kolem, především na to, jak Paul Hendry vypadá, aby vlastně věděli, koho vyhlížet.
„Tak jsem se trochu poptal,“ prolomil Bodie nepříjemné ticho. „Bydlí tu dlouho. Dělá u nějaké farmaceutické firmy, žije si celkem nad poměry. Ale jinak vypadá na spořádaného občana Jejího Veličenstva, nejsou s ním žádné problémy.“
„Hm,“ Doyle pokýval hlavou. „Jak vypadá?“
„Asi metr sedmdesát pět, špinavý blonďák, nakrátko ostříhaný, většinou prý nosí tmavě modrou bundu.“
„Takže takový normální týpek, kterých jsou v Londýně mraky,“ ušklíbl se Doyle.
„No doufejme, že v tomhle baráku bydlí jen jeden,“ pousmál se Bodie.
A pak se znovu ponořili do napjatého mlčení. Oba si chtěli promluvit, ale ani jeden nechtěl být tím, kdo do toho hořkého sousta kousne jako první.
„Podle mě je to ztráta času,“ nevydržel Bodie to ticho.
„Co?“ podíval se na něj Doyle nechápavě.
„No, stejně zase uteče. Tím, že ho přivlečeme domů ničemu nepomůžeme, ne?“ pokrčil Bodie rameny. „Je to prostě ztráta času.“
Doyle chvíli mlčel, než řekl velice pomalu a velice tiše: „Ty bys na jeho místě neutekl?“
Teď se zadíval nechápavě Bodie na Doylea.
„Ale no tak, Bodie, oba víme, proč ten kluk utíká z domova,“ řekl Doyle.
„Rodiče si nevybíráš,“ pokrčil Bodie rameny a po chvíli dodal: „Já měl štěstí. Naši měli pochopení.“
„Pro co?“ zeptal se Doyle, cítil, že se nebezpečně přibližují k tématu, kterému se vyhýbali, ale zároveň se k tomu nějak dostat chtěl. Museli si o tom promluvit.
„Pro všechno,“ odpověděl Bodie.
„Tak mě napadá, že o tvých rodičích vlastně vůbec nic nevím,“ řekl Doyle zaujatě. „Nikdy o nich nemluvíš. Žijou ještě?“
„Ne,“ zavrtěl Bodie hlavou.
„To je mi líto,“ hlesl Doyle. „Měl jsi je rád?“
„Moc jsme se nevídali,“ utrousil Bodie a bylo patrné, že tohle téma mu není moc příjemné.
„Ty nemáš sourozence, že ne?“ zeptal se Doyle.
„Ne,“ přikývl Bodie a víc to nerozváděl. Doyle nepotřeboval k ničemu vědět, že jeho máma další dítě mít nemohla. Ani nemusel vědět, že umřela na rakovinu, když byl v Angole. Ani to netušil, že je nemocná, ani nebyl na jejím pohřbu. Když se vrátil do Anglie, byli s tátou u jejího hrobu. Moc času spolu ale strávit už nestihli, protože krátce na to dostal mrtvici a zemřel. Tak se pak dal k výsadkářům, protože v Liverpoolu ho už nic nedrželo.
Bodie se zamračil. Nerad na tohle vzpomínal.
„Tvoji rodiče, ale moc chápaví nebyli, co?“ rýpnul si Bodie. Slyšel toho od Doylea už dost o jeho rodičích a sourozencích a po pravdě by v takové rodině nevydržel ani den. Vlastně se jeden nemohl divit tomu, že Doyle nikdy nedával emoce najevo a že se tak urputně bránil přiznat si pravdu o tom, co je.
„No, taky to se mnou neměli lehký,“ pokrčil Doyle rameny. „Otec by mě zabil, kdybych nechal školy jako ty.“
„Mě by táta zabil, kdybych vykrádal auta jako ty,“ uculil se Bodie.
Doyle se usmál. Nikdy se netajil tím, že měl dost divoké mládí. Naštěstí včas dostal rozum.
„Takže tys byl spořádané dítě?“ vyzvídal Doyle. „Nekradl jsi sousedům jablka a nenamáčel holkám copánky do kalamáře?“
„Byl jsem normální kluk,“ opáčil Bodie. „Já jsem jablka nekradl, chodili jsme s tátou sousedům na švestky, a pak jsme z toho dělali skvělou pálenku. A s holkama jsem dělal jinačí věci.“
„S holkama?“ zopakoval Doyle zaraženě a podíval se na Bodieho.
„No jo,“ ošil se Bodie rozpačitě. Moc se mu do toho nechtělo, ale zase si uvědomoval, že když to zamluví, bude to jen horší. A hoši z CI5 přece zvládnout všechno, když na to přijde. „S klukem jsem to dělal poprvé až v šestnácti.“
Doyle otevřel naprázdno pusu a zase ji zavřel jako ryba na suchu. Vypadal šokovaně, což Bodieho poněkud znejistělo. Najednou si nebyl jist, jestli to byl dobrý nápad, říct to takhle na plnou hubu. Seděli vedle sebe mlčky a zírali před sebe a ticho se táhlo. Bodie byl celý napjatý, jak čekal, nějakou Doyleovu reakci, ta však stále nepřicházela.
Doyle seděl strnule v sedačce a neodvažoval se skoro ani dýchat. Byl šokován a zděšen Bodieho otevřeným přiznáním. Zároveň však obdivoval jeho odvahu a překvapivě cítil i žárlivost. V šestnácti? Kolik mužů od té doby Bodie měl? A kolik jich mělo Bodieho? A přitom on sám se nikdy neodvážil zajít dál než k rychlému vykouření v nějaké zapadlé uličce – ačkoli to slůvko ´dělal´nemuselo nutně znamenat…Doyle polknul.
„Promiň, Rayi,“ hlesl Bodie tiše. „Měl jsem mlčet.“
„Co?“ zamrkal Doyle a pak vyhrkl: „Ne. Ne! Totiž ani…teda chci říct, že…k sakru,“ ulevil si nakonec.
„Ty se toho bojíš, viď?“ odtušil Bodie.
„Měl by ses bát taky, může ti to zničit kariéru, může tě to dostat klidně i do vězení,“ zašeptal Doyle a sklopil oči.
„Přeháníš,“ potřásl Bodie hlavou. „Neříkal jsi mi, že Viktorie je už dávno mrtvá? Dneska je jiná doba, hm?“
Doyle si odfrknul. Bodie si to představoval moc jednoduše.
„Ne, Rayi, podle mě se prostě bojíš, co by tomu řekli lidi a hlavně tvoji rodiče,“ prohlásil Bodie a Doylea zaskočilo, jak blízko pravdě to bylo. A zdálo se mu to, nebo v Bodieho hlase slyšel drobný osten výčitky?
Doyle chtěl něco odpovědět, ale Bodie kývl k protějšímu chodníku.
„Řekl bych, že to je on.“
„Odpovídal by tvému popisu,“ zamumlal Doyle.
Muž vypadal starší, než očekávali. Doyle odhadoval, že nebude o moc mladší než Bodie. Jestli se zapletl s šestnáctiletým klukem, tak to bylo na pováženou.
Muž zašel do domu a Bodie se pohnul, jako že půjdou.
„Co je?“ zeptal se, když se Doyle k ničemu neměl.
Doyle převracel v ruce vizitku, kterou v bytě našli.
„Za chvíli se setmí,“ poznamenal Doyle a podíval se na Bodieho. „Počkáme.“
Ukázalo se, že Doyleův odhad byl správný. Asi za půl hodiny se muž objevil znovu převlečený do jiných šatů. Nasedl do svého vozu a odjel.
Bodiemu nebylo třeba říkat, aby se na něj pověsil.

„Asi bych tam měl jít sám,“ řekl Bodie Doyleovi, když zaparkoval před podnikem. Nemyslel si, že by bylo vhodné, aby tam šli spolu. Podnik vypadal zvenku nenápadně, normálně, ale jestli to byl ten druh podniku, měl by tam rozhodně jít sám. Najde kluka a přivede ho, pak ho vrátí rodičům, ať už to je dobrý nápad nebo ne, a tím to pro ně skončí. Třeba jim pak zbude čas na to, aby řešili vlastní problémy.
„Cože?“ zamračil se Doyle. „Jako proč? Myslíš, že se bojím nebo co?!“
„Protože… no zkus si představit, jak budeme vypadat,“ utrousil Bodie. Nebylo mu příjemné o tom mluvit. A rozhodně mu nepřišlo jako dobrý nápad potulovat se s Doylem po gay baru.
„Ale…,“ Doyle zaváhal. Hráli spolu vlastně dost směšné divadlo, když se snažili tvářit, že se nic nestalo, a ne vždycky se jim to dařilo, jako třeba teď Bodiemu. „My přece nemáme důvod, aby nám to vadilo, ne?“
Ano, bylo to divadlo a oba to věděli. Bylo to jako tančení mezi vejci.
„Ne, nemáme,“ řekl Bodie dutě a vystoupil z vozu.
Doyle rovněž vylezl na chodník a pak společně prošli dveřmi podniku.
Bodie nikdy v žádném gay baru nebyl, a tak ho poněkud překvapilo, že podnik vypadal na první pohled jako každý jiný bar. Snad jen absence žen mohla něco naznačovat, nebo ten pohled, jakým je barman sjel a podtext jeho úsměvu. Ačkoli těžko říct, co vlastně čekal. Každopádně bar byl malý, obyčejný a už od dveří bylo jasné, že Jason Matthews tu není.
Doyle se pochopitelně rovněž těmhle podnikům vyhýbal jako čert kříži. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že do jednoho z nich půjde. Jenže byl bývalý policajt a věděl, že v těhle podnicích je hlavní to, co není vidět – jako třeba nenápadný tmavý závěs na druhé straně místnosti. Doyle k němu vykročil s potřebnou samozřejmostí, a tak ho nikdo nezastavil, když ho odhrnul.
Bodie, který Doylea mlčky následoval, tázavě povytáhl obočí. Cedule na dveřích za závěsem hlásala prostě WC.
Doyle vzal za kliku a vešel. Bodie ale zůstal stát přede dveřmi, a tak mu musel jemným kývnutím hlavy naznačit, aby šel taky.
Bodie si připadal jako pitomec, když Doylea následoval na hajzlíky, a snažil se nepředstavovat si, co by tak na takových záchodech mohli dělat, nebo přesně snažil se nemyslet na to, že vypadají, jako když tam jdou něco dělat. Za dveřmi však nebyla bíle vykachličkovaná ona místnost ale krátká chodba, z které vedly dvoje dveře.
Bodie do jedněch nakoukl a teprve za těmi našel záchody.
Doyle se pomalu nadechl a odhodlaně vykročil k těm druhým. Když je otevřel, dolehla k nim hudba. Vyšli po schodech nahoru a za dalšími dveřmi byl vlastní gay bar.
Přítmí v místnosti prosvětlovaly záblesky stroboskopů, v nichž se pohyby vlnící se spoře oděné masy těl jevily zpomalené a trhavé. Vzduch byl těžký a plný napětí.
Bodie s Doylem se snažili držet u sebe, proplétali se mezi nejpodivnějšími existencemi a doufali, že budou mít štěstí a najdou toho kluka v tomhle hříšném klubku co nejrychleji.
Doyle myslel na to, že někdo musí někomu u lokální policie platit pořádně mastné úplatky, aby něco takového mohlo vůbec existovat.
Bodie přemýšlel o pokrytectví téhle společnosti, do níž řadil i Doylea. Veřejně odsuzovat všechno, co se nehodí, a večer chodit do podniků jako byl tenhle. Necítil se tu dobře, už jen proto, že mu přišlo, že většina těch chlapů tady nemá v těle ani kouska hrdosti. Neměli koule na to být opravdu chlapi. Hnusili se mu.
„Kašleme na to,“ chytil Bodie Doylea za paži. „Tady je stejně nenajdeme. Vypadneme odtud, Rayi.“
Doyle se na Bodieho zadíval, Bodie se tu opravdu viditelně necítíl dobře. Svým způsobem mu rozuměl, ani jemu tu nebylo nejlíp.
„Dobře,“ přikývl a společně si začali razit cestu zpátky k východu.
„Hej, kudrnáči,“ zastoupil Doyleovi cestu obrovitý polonahý tlusťoch v kožených kalhotách. „Vsadím se, že ta tvoje pěkná prdelka si chce pořádně zašukat,“ mluvil se silným cizím přízvukem.
„Dej si odchod, tlusťochu!“ ucedil Bodie.
Tlusťoch se na Bodieho zadíval. Byl dobře o hlavu větší a nejméně jednou tak těžký, takže se zřejmě cítil silný a sebejistý.
Doylea překvapila prudkost Bodieho reakce i jeho ostrý tón. Choval se, no, téměř žárlivě. A Doyle si musel přiznat, že ho to těší, že si ho Bodie takhle hlídá a brání.
„Bodie,“ začal Doyle.
„Můžeš se koukat, fešáku,“ ušklíbl se tlusťoch, olízl si rty a plácl Doylea po zadku.
Doyle cítil, jak mu zahanbením i vztekem rudnou uši. Sevřel ruce v pěsti.
„Třeba ti to pak…,“ dál se tlusťoch nedostal.
Bodie totiž Doylea předešel, bleskově chlapíka chytil za zápěstí ruky a zkroutil mu paži za záda do bolestivého úhlu. Tlusťoch zařval a chtě nechtě musel klesnout na kolena, kde inkasoval od Bodieho surový kopanec kolenem do zad, div že mu nevyrazil dech.
„Bodie!“ pokusil se Doyle mírnit svého parťáka, ale dělal to dost vlažně.
Bodie toho měl plné zuby. Říkal Doyleovi, že není dobrý nápad chodit sem spolu. Ale copak ho Doyle poslouchal? A tenhle idiot má ještě tu drzost tady po Doyleovi vyjet? Po jeho Doyleovi!
Bodie se sklonil k tlusťochovi tak, že měl rty těsně u jeho ucha a jedovatě zasyčel: „Udělal jsi chybu, velkou chybu.“
Tlusťoch bolestně zasykl, když Bodie svoje slova doprovodil tím, že mu zkroutil ruku do ještě bolestivějšího úhlu.
„Mohl bych ti zlomit ruku, ale jsem rozumnej chlap,“ Bodie trochu povolil, ale ne moc, aby si tlouštík nemyslel, že z toho vyvázne tak snadno.
„Co chceš?“ zasípal tlusťoch. „Nevěděl jsem, že …auuu, neblbni, člověče!“ zakvičel, když Bodie utnul jeho řeči tím, že mu ruku opět posunul do bolestivější pozice.
„Informace,“ odpověděl Bodie.
„Já nic nevim, já nic sakra nevim!“ vyhrkl tlusťoch.
„To je ale zlý, to je moc zlý,“ potřásl Bodie hlavou.
„Bodie!“ Doyle doufal, že Bodie nechce tomu chlapovi opravdu tu ruku zlomit.
„Někoho hledám a nechci se tu zdržovat déle než je nutné,“ pokračoval Bodie. „Paul Hendry. Znáš ho?“
Tlusťoch začal zuřivě vrtět hlavou.
„Bodie,“ Doyle položil Bodiemu ruku na rameno.
Chvíli to vypadalo, že si Bodie nedá říct, ale nakonec tlusťocha pustil a nechal se Doylem odvést pryč.
Bodie se na schodech dolů do baru najednou zastavil, přitiskl Doylea k stěně a políbil ho. Byl to hladový, vášnivý polibek, který Doyleovi bral dech. Bez pochyb ten nejerotičtější francouzák jeho života.
Doyleovy ruce zcela samozřejmě Bodieho objaly a přitáhly ho blíž. Tiskli se k sobě. Doyle se otíral klínem o Bodieho stehno vklíněné mezi jeho nohy stejně jako to dělal Bodie. Adrenalin z obavy, že je někdo uvidí, jen zvyšoval Doyleovu rozkoš.
„Proč jsi to udělal?“ vydechl Doyle, když se jejich rty oddělily. Doslova se topil v Bodieho modrých očích, pro které byl přinejmenším v tuhle chvíli středem celého vesmíru.
„Protože až odtud odejdeme, už bys mi to nedovolil,“ zašeptal Bodie. Jejich těla se k sobě stále tiskla. „Ale tady…tady se to smí.“
„Jsem ženatý, Bodie,“ šeptl Doyle zkoušeně.
„Já vím,“ odpověděl Bodie tiše. „Ani na okamžik na to nedokážu zapomenout.“
„Promiň,“ hlesl Doyle.
„Řekni mi jedno, Rayi, vzal by sis ji, kdybys věděl?“ zašeptal Bodie a jeho rty klouzaly po Doyleově krku.
Doyle tál pod Bodieho doteky jako máslo, ale přesto slyšel v Bodieho hlase jistou provinilost, jak hloupé. Nebyl vinen o nic méně než Bodie.
„Nevím,“ vydechl Doyle po pravdě. „Já nevím, Bodie.“
Dole bouchly dveře a oni od sebe odskočili jako dva provinilci. Chvíli tam stáli a naslouchali, ale zjevně jen někdo šel na záchod.
Trošku rozpačitě se na sebe usmáli.
„Chce to panáka,“ řekl Bodie.
Doyle souhlasně přikývl a tak sešli dolů. Bodie u baru objednal dvě velké skotské. První doušek jantarové tekutiny byl vyloženě lék na nervy. Oba se zase uvolnili, a i když na to, co se stalo na schodech, nešlo zapomenout, se skotskou v ruce měl člověk hned snáze nadhled. Přesto se mezi ně opět vloudilo napjaté ticho.
„Vypadáme jako dva rozhádaní milenci,“ ušklíbl se Doyle polohlasně. Z nějakého nejasného důvodu ho ta myšlenka pobavila.
„To se ti jen zdá,“ utrousil Bodie odtažitě.
Doyleovi přišel jeho parťák najednou zamlklý a nějak smutný. O to víc nechápal svoji vlastní rozjařenou náladu. Mohlo to být tím, že ho…že ho Bodie políbil?
„Zlobíš se na mě?“ zeptal se Doyle.
„Proč?“ otázal se Bodie, ale ani nezvedl oči od svého pití.
„Kvůli Ann,“ řekl Doyle a jeho rozjařenost byla rázem ta tam, místo ní se teď cítil provinile vůči Ann i vůči Bodiemu. Ublížil tvou svatbou vlastně oběma.
„Ne,“ povzdechl si Bodie. „Samozřejmě že ne. Udělal jsi jen to, co…co jsi chtěl.“
Doyle sklopil oči ke své sklenici.
„Nechci říkat, že to byla chyba, Bodie, to by k ní nebylo fér,“ zamumlal Doyle.
„Vždyť já nic neříkám,“ potřásl Bodie hlavou, ale jeho tón byl vyloženě pohřební. Neměl Doylea líbat. Dělalo to všechno o to těžší. „Měli…měli bychom si dohodnout nějaká pravidla.“
„Pravidla?“ zamračil se Doylea a zaraženě se na Bodieho podíval.
„Jo,“ přikývl Bodie. „Tedy pokud bys raději nepožádal Cowleyho o…“
„Neříkej to!“ vyjel Doyle na Bodieho. „Ani o tom neuvažuj!“ úplně se třásl rozčilením jen při pomyšlení, co chtěl Bodie právě navrhnout. „Chceš pravidla, dobře stanovíme si pravidla. Žádný sex.“
Bodie se na Doylea šokovaně zadíval. Ještě nedávno se užíral tím, že jeho city k Doyleovi jsou neopětované, že Doylea nikdy nebude mít, že se Doyle oženil. A najednou tu Doyle, který se ještě před chvílí červenal při zmínce o jeho prvním sexu s chlapem jako stará panna, mluví o tom, že spolu nebudou spát. Zároveň ho napadlo, jestli to může znamenat i to, že by s ním Doyle spát chtěl.
„Nebudeme na sebe sahat a žádný líbání,“ pokračoval Doyle roztřeseně.
„Jasně, to byla blbost,“ zamumlal Bodie. „Promiň.“
„Ty máš Susan, já Ann, a u toho zůstaneme,“ uzavřel Doyle trpce. „Takhle jsi to nějak myslel?“ dodal kousavě.
„Asi,“ ušklíbl se Bodie. Nebyl si jistý, jestli to bylo horší předtím nebo je to horší teď. Dřív se mohl do nekonečna po nocích užírat tím, jak by ho Doyle odsoudil. Nyní se bude moct užírat žárlivostí na Ann se vším všudy. Nedokázal se přimět přestat myslet na to, jestli by nebylo lepší, kdyby se přestali vídat úplně, kdyby spolu přestali dělat. To se mu to Stephansovi vykládalo, jak je jeho místo u CI5, když Doyle nic netušil.
Jedno Bodie věděl ale určitě, zhoršovalo se to. Od chvíle kdy oba pochopili, jak se věci mají, se už stihl dostat ze stavu ´to nějak zvládneme´ do stavu ´jestli by neměl odejít´.
Doyle zíral do své sklenice. Nezvládali to, cítil to. Tohle bylo vlastně to, čeho se celou dobu bál. Jen se to neodehrávalo tak, jak si myslel, že by se to stalo, kdyby se Bodie dozvěděl o tom, co k němu cítí. Ať tak či tak, jejich přátelství se pomalu hroutilo. Bodie měl pravdu, potřebovali pravidla, něco čeho by se mohli držet, o co by se mohli opřít. Něco, za co by se mohli jeden před druhým schovávat. A měl strach, měl hrozný strach, že Bodie to nevydrží a od CI5 odejde. Asi byli vinní oba, Bodie si to celé podle všeho taky vyčítal, ale Doyle se nemohl zbavit pocitu, že je to hlavně jeho vina. Protože kdyby se neoženil, byl si jist, že by tady drapli toho kluka, vyklopili ho Cowleymu na klín a pak spolu skončili v prvním motelu v posteli. Bodie byl rozhodně ten pravý, kterému by Doyle bez váhání nastavil zadek, i kdyby mu ho měl Bodie natrhnout. Klidně by riskoval svoji pověst i kariéru. Jenže se oženil.
A ještě jedné věci se Doyle děsil, že si Bodie Susan vezme, ze stejně špatných důvodů, z jakých si on vzal Ann, aby nezůstal sám.
Bodie objednal ještě pití a tentokrát v mlčenlivosti setrvali. Ne že by nebylo už co říct, jen prostě věc neměla východisko.
Trvalo však ještě dlouho, než se Paul Hendry objevil dole v baru v doprovodu kluka, jehož tvář znali z fotky, již jim Cowley ukázal. Pak vše šlo už rychle a bez potíží. Paul Hendry vypadal upřímně překvapen a vyděšen, když se dozvěděl, že Matthewsovi je teprve šestnáct a ne jednadvacet, jak mu tvrdil. Doyle netoužil nijak dostat Hendryho do maléru a Bodie vypadal, že chce hlavně co nejdřív pryč. Nechali to být. Ale když odváděli Matthewse do auta, Doyle se otočil a zahlédl ten zdrcený výraz v Hendryho očích a cítil se jako děsná svině.
Cowley je ani nepochválil, ne že by to Doyle čekal, ale dostali na zbytek dne volno. Doyle doufal, že by mohli s Bodie někam jít posedět a třeba si ještě promluvit. Jenže Bodie vypadnul z velitelství, jakmile jim dal Cowley odchod. Ani se nerozloučil.
Doyle se cítil podivně opuštěný, a protože domů se mu nechtělo, šel do hospody sám.
Bodie se cítil podivně opuštěný, a protože domů se mu nechtělo, šel do hospody. Ty máš Susan, já Ann, a u toho zůstaneme, zněla mu v hlavě pořád dokola Doylea slova. Chtěl být sám.

Kapitola osmá

„Jsi v pořádku, Rayi?“ pousmála se na něj Ann starostlivě.
„Jo, jasně, proč bych neměl být?“ přinutil se Doyle vrátit jí ten úsměv.
„Nevím,“ pokrčila rameny a posadila se vedle něj na pohovku. „Jsi poslední dobou takový zamlklý,“ položila mu ruku na nohu.
„To se ti jen zdá,“ pohladil jí po tváři a něžně políbil.
„Kdyby tě něco trápilo, řekl bys mi o tom, viď?“ zašeptala Ann.
„Nic mě netrápí,“ zalhal Doyle a snažil se přestat myslet na to, kde je teď Bodie a co dělá. Myslí na něj? Trápí se? Touží po něm? Jak se jim tohle jen mohlo stát?

„Jsi v pořádku, Bodie?“ pousmála se Susan starostlivě.
„Jasně, proč bych neměl být?“ přinutil se Bodie vrátit jí ten úsměv.
„Nevím,“ pokrčila rameny a posadila se mu na klín.
Automaticky jí objal rukama kolem pasu.
„Poslední dobou jsi takový zamlklý,“ pohladila ho po tváři. „Trápí tě něco?“
„Ne, to se ti jen zdá,“ políbil ji.
„Kdyby tě něco trápilo, řekl bys mi o tom, viď?“ zašeptala a políbila tentokrát ona jeho.
„Všechno je v pořádku,“ zalhal a snažil se přestat myslet na to, kde je Doyle teď a co dělá. Myslí na něj? Trápí se? Touží po něm? Jak se jim tohle jen mohlo stát?

*****

Cowley se zastavil u dveří do kuchyňky, kde agenti trávili většinu času, když neměli zrovna nic lepšího na práci, a mysleli si, že je nevidí, jak si čtou noviny, hrají šipky a zbůhdarma se poflakují za peníze daňových poplatníků. Poslední dobou mu dělal jeden jeho tým čím dál větší starosti – jeho nejlepší tým – 4.5 a 3.7 konkrétně. Pořád byli dobří a odváděli dobrou práci, ale Cowley cítil, že je mezi nimi jakési napětí. Chovali se k sobě podivně.
Minulý týden viděl, jak chtěl Bodie poplácat Doylea po zádech, takové obyčejné přátelské gesto, ale Bodie se v poslední chvíli zarazil a neudělal to. Cowleymu tehdy neuniklo napětí v jeho ramenou. Dva dny na to něco podobného udělal Doyle.
Viděl, jak kolem sebe chodí po špičkách. Možná by je měl až do odvolání stáhnout z aktivní služby dřív, než zabijou sebe nebo někoho jiného. Jenže teď se to sakra nehodilo. Později to ale nejspíš udělá.
Cowley sevřel v ruce desky a vešel do místnosti.
Sullivan bleskově schoval svůj pornomagazín, jako by si myslel, že ho Cowley neviděl.
„Bodie, Doyle, Murphy, mám tu pro vás práci,“ oslovil je Cowley.
Už jen to, že 4.5 a 3.7 seděli odděleně každý na jiné straně místnosti, bylo nezvyklé. Většinou byli téměř neodlučitelní, jak siamská dvojčata. Oba je svěří Rossové a Jackovi, zjistí, co je špatně a spraví to, jakmile to bude možné.

Bylo to jako ve filmu zpomalené, zvuky znějící jako by zdálky a pak ten jasný a hlasitý výstřel, po němž se hlavní hrdina kácí k zemi s rukama přitisknutýma k hrudi.
Až na to že to nebyl film.
Doyle s hrůzou sledoval, jak Bodie zamrkal, vypadal překvapeně. Udělal vrávoravý krok dozadu a na jeho krémovém roláku se objevila krvavá skvrna. Nejdřív byla malá, ale rychle se zvětšovala.
„BODIE!“ zaječel Doyle, ale nemohl se vrhnout k Bodiemu, aniž by sám nepřišel o hlavu.
Bodiemu vyklouzla s třesknutím pistole z ruky. Doyle se slzami v očích viděl, jak bojuje o každý nádech, jeho modré oči dostávaly skelný nepřítomný výraz. Zdálo se, že to trvá celou věčnost, než se pod ním podlomily nohy a ozval se ošklivý zvuk, jak Bodieho hlava narazila na zem.
„Murphy!!“ zařval Doyle. Potřeboval, aby ho někdo kryl. Musel se k Bodiemu dostat.
Připadal si k uzoufání pomalý a přišlo mu, že to trvalo celou věčnost, než mohl popadnout Bodieho v podpaží a odtáhnout ho stranou do relativního bezpečí.
„Bodie,“ zajíkl se Doyle. Do očí se mu draly slzy a ruce se mu nekontrolovatelně třásly. „Ty zatracenej irskej blázne! Jestli umřeš, zabiju tě! Slyšíš!“ zatřásl Bodiem, ale nedostal žádnou odpověď. Bodiemu po obličeji stékala krev z rány na čele.
Doyle sevřel v ruce Bodieho zakrvácený rolák a pak se šokovaně zadíval na svoji ruku potřísněnou Bodieho krví. Tohle nemohlo být skutečné. Byl to jen zlý sen.
„Bodie!“ vzlykl Doyle. „To mi přece nemůžeš udělat!“
Za celé ty roky, co spolu dělali, nikdy Bodieho takhle nepostřelili.
„Na co jsi sakra myslel?!“ popotáhl Doyle. „Bodie!“
„Jak mu je?“ ozval se nad Doyleovým ramenem Murphyho hlas.
Doyle si ani nevšiml, že je po přestřelce. Zvedl uslzené oči k Murphymu.
„Jak mu je!“ zopakoval Murphy otázku naléhavěji, a když z Doylea nedostal žádnou kloudnou odpověď, poklekl vedle Bodieho a zkontroloval mu pulz; byl slabý. „Musí okamžitě do nemocnice. Ztrácí moc krve.“
„Jo, já vím,“ utřel si Doyle slzy do rukávu. Pak se podíval, jestli to není čistý průstřel. Bohužel kulka zůstala v těle. Sundal si bundu a podložil jím Bodieho rozbitou hlavu. Pak svou šálu nacpal Bodiemu pod rolák, aby aspoň trochu zmírnil krvácení. Bodieho tvář byla křídově bílá a krev na ní doslova zářila.
„Tak zavoláš sakra tu sanitku!“ štěkl Doyle na Murphyho.

„Jak mu je?“ zněla Cowleyho první slova.
Murphy držel v ruce kelímek vychladlé kávy a opíral se ramenem o stěnu vedle lavičky, na níž seděl Doyle se svěšenou hlavou jako zmoklá slepice.
„Zrovna ho operují,“ odpověděl Murphy. Bylo vidět, že i jím Bodieho zranění otřáslo, ale zdaleka ne tolik jako s Doylem, který snad ani nevzal Cowleyho na vědomí.
„Řekli něco? Jaké má šance?“ vyptával se Cowley a cítil nepříjemný pocit deja vu.
„Prohodili s námi sotva půl slova, vzali ho hned na sál, pane,“ odpověděl Murphy. „Ale…myslím, že je to s ním zlé.“
Doyle vydal cosi jako přidušené zakňučení.
„Jsi snad doktor, Murphy, abys dělal nějaké závěry?!“ štěkl Cowley.
„Ne, pane,“ připustil Muprhy.
„Tak si ty svoje řeči nech od cesty,“ probodl ho Cowley pohledem. „A přines nám dvě kávy… s něčím ostřejším,“ dodal a posadil se vedle Doylea.

„Pane Cowley?“
Cowley se s trhnutím probral a rozlámaně vstal. Doylea nechal zatím spát. Byl rád, že ho únava přemohla a usnul. Byl na pokraji psychického zhroucení. Už jednou viděl Doylea mít o Bodieho starost, když tehdy Bodieho pobodali, ale tohle se nedalo vůbec srovnávat.
„Jak mu je?“ zeptal se Cowley lékaře.
„Před chvílí ho přivezli ze sálu. Bohužel operace nebyla úspěšná,“ řekl doktor strohým profesionálním tónem.
„Nebyla?“ zamračil se Cowley.
„Ztratil hodně krve a je velice slabý. Operace musela být ukončena dřív, než se podařilo kulku vyjmout,“ vysvětlil doktor. „Nicméně vnitřní krvácení jsme zastavili. Jeho stav je kritický, ale stabilizovaný.“
„Můžeme ho vidět?“ zeptal se Cowley, i když tušil, jaká bude odpověď.
„Ne, teď ne, snad později,“ řekl doktor.
„Dostane se z toho?“ otázal se Cowley nakonec.
„Zatím je brzy na nějaké závěry,“ odpověděl doktor. „Teď mě omluvte,“ rozloučil se.
Cowley si povzdechl a vzbudil Doylea.
„Vstávej, chlapče, měl by ses jít domů vyspat,“ řekl Cowley tiše.
„Bodie?“ zamumlal Doyle a zamžoural na svého nadřízeného.
„Je v dobrých rukou,“ ujistil ho Cowley. „A nijak mu nepomůžeš, když se složíš vyčerpáním.“
„Jak mu je?“ zašeptal Doyle a s bolestným výrazem se narovnal. Neusnul zrovna v té nejlepší poloze.
„Není mu hůř,“ vyhnul se Cowley přímé odpovědi.
„Ale není mu ani líp,“ odtušil Doyle tiše.
„Měl by ses jít domů vyspat,“ doporučil mu Cowley a řekl to tónem, který nepřipouštěl diskusi.

Doktor kývl na Doylea a Cowleyho, že smějí vejít.
„Jen na chvíli,“ řekl doktor tiše a důrazně.
Doyle si kousal spodní ret, když přistupoval k lůžku. Cowley zůstal stát stranou s doktorem.
„Dostane se z toho?“ zeptal se Cowley doktora tiše.
„Říkal jsem vám, že je brzy na nějaké závěry,“ zamračil se doktor.
„Ale jakou má šanci?“ naléhal Cowley tiše, aby je Doyle neslyšel.
„Zatím na tom není moc dobře,“ přiznal doktor neochotně. „Ovšem jak jsem říkal…“
„Je moc brzy na nějaké závěry,“ dořekl Cowley. „Ano, já vím. Já vím,“ povzdechl si.
Doyle se díval na Bodieho zavřené oči, jeho tvář byla tak klidná, uvolněná. Už věděl o tom, že se operace nezdařila, a měl co dělat, aby se tu teď nerozbrečel při pohledu na Bodieho bezvládné tělo napojené na přístroje. Chtěl něco říct, aby Bodie věděl, že tu je, ale v krku se mu usadil obrovský knedlík, takže ze sebe stěží vypravil Bodieho jméno.
„Budu vás muset požádat, abyste už šli,“ ozval se doktor.
Doyle jen velice nerad Bodieho opouštěl.
„Je to moje vina,“ vydechl na chodbě Doyle téměř plačtivě. „Všechno je to moje vina.“
Cowley se na něj znepokojeně zadíval. Nesl to hůř, než by čekal. Na druhou stranu neměl zdaleka takové pochybnosti o Bodieho vůli žít, jaké měl, když byl Doyle v podobné situaci. Ačkoli… Cowley znejistěl. Poslední dobou se zdálo, že Bodie spíš přežívá, než že by žil. Už i Margaret se ho ptala, co je s Bodiem.

Doyle si posunul židli blíž k Bodieho posteli. Cowley ho stáhl z aktivní služby, a tak měl spoustu času tady sedět. Ani se Ann nezeptal, jestli jí to vadí nebo ne, jen jí oznámil, že bude v nemocnici. Několikrát se tu stavila. Bylo mu to jedno.
Ohlédl se ke dveřím a pak velice opatrně vzal Bodieho za ruku. Byla nepříjemně bezvládná a studená. Jemně ho hladil palcem po ruce. Měl za sebou druhou operaci a kulku se konečně podařilo vyndat. Doyle byl neotřesitelně přesvědčený o tom, že se Bodie uzdraví, i když se mu po druhé operaci přitížilo. Byl hodně slabý, když ho znovu operovali.
„Ráno tu byl Murphy,“ řekl Doyle. Snažil se na Bodieho pořád mluvit, říkal mu všechno, co ho napadalo, sebevětší nesmysl. „Kluci se prý ptali, jak ti je, ale Cow jim nedá ani na chvíli vydechnout, tak se nemohli přijít podívat. Znáš Cowleyho,“ pousmál se trochu nuceně.
„Susan se o tebe moc bojí,“ pokračoval. „Její máma se na tebe ptá Cowleyho každý den. Víš, mám pocit, že Cowley a Susanina máma – tuhle za ním byla až na velitelství. Starej úplně září, když je s paní Grantovou. Počkej, až je uvidíš. Určitě se mnou budeš souhlasit, že se tu něco děje. Ale já si myslím, že to je jen dobře, ne? S Annie mu to moc nevyšlo, a přitom by si zasloužil někoho… třeba by pak nebyl takový morous.“
Doyle si povzdechl.
„Ann je na mě naštvaná,“ přiznal se Doyle. „Nebo mi to aspoň tak připadá. Asi jí vadí, že tu jsem. Ale já tu chci být, Bodie. Budu tady s tebou dokud se neuzdravíš, i kdyby já nevím co. Takže by sis měl pospíšit, abych si sem nemusel dávat přechodné bydliště.
Taky jsem hodně přemýšlel o nás. Víš, byl to nejhorší zážitek v mém životě; je to nejhorší zážitek v mém životě. Jak tu tak ležíš, nic neříkáš a doktoři jen krčí rameny. Až se uzdravíš … víš, jak jsme si vymysleli ta pravidla? Tak jsou pěkně pitomá, nechci je dodržovat. Je teda fakt, že nechci být ani nevěrný manželce, ale… bože, Bodie, skoro jsem strachy o tebe umřel. Teď už chápu, jak asi bylo tobě, když postřelili mě. Když si pomyslím, že jsem… v jednu chvíli jsem se nechtěl vrátit. Ne jen kvůli tomu, že jsem si myslel, že ty a já… až se uzdravíš, všechno bude jinak. Slibuju, Bodie.“
Doyle se na chvíli odmlčel.
„Vaří tu celkem dobře, na nemocnici. A žádná játrovka. Teda aspoň zatím. Řeknu jim, že ji nemáš rád. A sem tam ti sem propašuju nějaký pamlsek, abys nestrádal. Asi trochu zhubneš, sluníčko, když seš na kapačkách. První cesta z nemocnice bude do cukrárny, co říkáš? Dáme si koktejl a ty si dáš takový ty čokoládový trubičky s tím hnusným krémem, jak je máš rád. A pak pojedeme k nám a já k večeři udělám kuřecí křidýlka v pikantní marinádě, k tomu česnekovou majolku, americký brambory, salát a pivo. Recept mojí mámy, její specialita, to budeš koukat.
A pojedeme na ryby. Jen ty a já. Na tři, čtyři dny. Vezmeme si zase stan a spacáky. Tentokrát to bude lepší, uvidíš. Budu tě o tvém rekonvalescenčním volnu hýčkat, jak jsi to ještě nezažil, slibuju že budu. Stejně nás pak Cowley nažene na cvičák. Řekl bych, že už teď dává Jackovi pokyny, jak z nás má sedřít kůži.“
Doyle se zvedl ze židle a naklonil se nad Bodieho.
„Hlavně se mi vrať, Bodie,“ zašeptal Doyle a políbil ho opatrně, letmo na rty. „Jsi na tomhle světě pro mě to nejdůležitější.“

Bodieho řasy se nejdřív zachvěly a pak pomalu otevřel oči. První věc, kterou spatřil, když dokázal zaostřit, byl Doyle, klimbající na židli vedle jeho postele. Držel ho za ruku. Bodie pomalu sevřel prsty. Neměl ještě v ruce sílu, ale i to stačilo k tomu, aby se Doyle s trhnutím probral.
„Bodie,“ zašeptal Doyle a oči se mu zaleskly potlačovanými slzami.
„Ahoj,“ šeptl Bodie trochu nakřáplým unaveným hlasem.
„Ahoj, Šípková Růženko,“ usmál se Doyle zářivě. „Vypadáš hrozně,“ zazubil se vesele.
„Jo, asi jo,“ vydechl Bodie. Jestli vypadal jen z poloviny tak, jak se cítil, tak musel vypadat přímo příšerně.
„Jaký byl výlet do záhrobí?“ usmál se Doyle. Teď, když se konečně Bodie probral, a měl tedy definitivně to nejhorší za sebou, se mu to už vtipkovalo. Ten pocit euforie byl omračující. Musel se držet, aby Bodieho neumačkal.
„Nic moc,“ pousmál se Bodie, bylo to trochu mdlé, ale Doyle chápal, že Bodie je ještě slabý a potrvá to, než se doopravdy uzdraví. „Žádný sex ani alkohol.“
Doyle se rozzářil a chtěl něco vtipného odpovědět, ale to už přišla sestra a nekompromisně ho vystrkala na chodbu se slovy, že pacient potřebuje klid.
„Tak hezky poslouchej tady tu pěknou sestřičku a koukej se mi rychle uzdravit,“ řekl Doyle, než mu sestřička přibouchla dveře před nosem.
Bodie se pousmál a pak vyčerpaně zavřel oči. Měl pocit, že se nikdy za celý svůj život necítil takhle unavený. Dělalo mu potíže udržet otevřené oči. Hrudník ho pekelně bolel a měl pocit, jako by polknul hrst popela, jak měl stažené hrdlo.
Sestřička mu přinesla vodu a pak mu píchla něco proti bolesti. Usnul ještě dřív, než to vůbec zabralo. Ale než upadl do léčivého posilujícího spánku, slyšel v duchu Doyleův hlas: ‚Hlavně se mi vrať, Bodie. Jsi na tomhle světě pro mě to nejdůležitější.‘ Ale nemohl si vzpomenout, kdy to Doyle řekl.

Když Cowley vešel do Bodieho pokoje a uviděl je, nemohl se ubránit spokojenému úsměvu.
Doyle seděl na Bodieho posteli a hráli spolu poker o čokoládové bonbony. Druhá bonboniéra ležela vedle Bodieho a byla už z půlky snědená.
„Asi je zbytečné, ptát se tě, Bodie, jak se cítíš,“ uculil se Cowley. „Vidím, že ti chutná,“ kývl k poloprázdné bonboniéře.
„Rád vás vidím, pane,“ usmál se Bodie. „Chcete?“ nabídl mu bonbon.
„Ne, děkuji,“ odmítl Cowley zdvořile. „Jen jsem tu stavil, abych viděl, jak se ti vede.“
„Skvěle,“ usmál se Bodie. „Kdy budu moct zpátky do služby?“ zeptal se a natáhl se pro další bonbon.
Cowleymu neuniklo, že sebou Bodie v jednu chvíli trhl, jak ho poraněný hrudník zabolel. Podle toho, co Cowley věděl, byl Bodie pořád na prášcích proti bolesti. Bude trvat ještě dlouho, než se bude moct vrátit do aktivní služby. Doktoři ho ale ujistili, že se Bodieho zranění hojí dobře a nezanechá následky.
„Do služby se vrátíš, až ti to dovolí doktoři,“ usadil Cowley Bodieho. „No, já půjdu. Mám ještě nějaké jednání, jen jsem se tu stavil,“ a vyšel z pokoje. Zdálo se ale, že krize mezi jeho agenty je zažehnána, protože mezi nimi vládla zase ta stará pohoda. Někdy zřejmě lidé potřebují něco téměř ztratit, aby si uvědomili, jak je to pro ně cenné. Možná, že tohle se právě stalo Doyleovi.
Cowley cestou k vozu uvažoval, jak se zachová v případě, že se mezi 3.7 a 4.5 vyvine nějaký intimnější vztah, navzdory tomu, že byli oba zadaní. V tuhle chvíli nevypadali, že by je to příliš tížilo. Obvykle takové nesnáze řešil tím, že agenty od sebe separoval, protože pracovat spolu už nemohli, aniž by to nebylo riskantní. Nebyl tak naivní, aby bojoval proti vzájemné přitažlivosti mezi dvěma lidmi, ačkoli v tom své agenty rozhodně nepodporoval. Ale 3.7 a 4.5, Bodie a Doyle, to byl zvláštní případ. Obvykle totiž vzniklé románky byli heterosexuální a nebyly tak…no komplikované. Rozdělit ty dva by asi nedělalo moc dobrotu.
Nicméně bude muset Margaret naznačit, že by se Susan možná měla zamyslet nad svým vztahem s Bodiem a kdyby se rozhodla ho ukončit, bylo by to nejspíš to nejlepší, co by udělala. Nikdy se mu stejně nezamlouvalo, že Bodie chodí s Margaretinou dcerou.

„Opatrně, opatrně,“ nabádal Doyle Bodieho starostlivě, když mu pomáhal do trička.
Bodie měl kolem hrudi stále ještě obvaz. Rána nebyla pořád zcela zhojená, ale doktoři souhlasili, že Bodie může být propuštěn do domácího léčení a Doyle slíbil, že mu bude pomáhat, což teď dělal víc než ochotně.
Jakmile Doyle pomohl Bodiemu obléknout se, naházel do tašky všechny Bodieho věci, zatímco Bodie se loučil se sestřičkou, jak jinak než polibkem.
„Dávejte na sebe pozor, pane Bodie,“ usmála se.
„Já si ho už pohlídám,“ zazubil se Doyle. „Sbohem a díky, setři,“ prakticky ji vystrčil z pokoje.
„Ty že si mě pohlídáš?“ uculil se Bodie. Doyleova proměna během jeho pobytu v nemocnici byla nečekaná, i když si rozhodně nestěžoval. Bylo to skoro jako za starých dobrých časů.
„To si piš,“ usmál se Doyle a zcela nečekaně Bodieho políbil.
Byl to jen takový letmý polibek, nic víc a nic méně. To mu ale na překvapivosti neubíralo. A ještě ke všemu takhle na veřejnosti, copak se Doyle už nebál, že je někdo uvidí, že se to provalí?
„A to mělo být jako co?“ zeptal se Bodie užasle.
„Polibek, ty nedovtipo,“ odpověděl Doyle rozverně.
„No to jsem pochopil,“ řekl Bodie a překvapeně pozvedl obočí, když mu Doyle položil ruku kolem pasu a takhle ho vyvedl z pokoje.
„Kdyby se ti udělalo mdlo,“ vysvětlil Doyle s uličnickým výrazem.
„Ach tak,“ uculil se Bodie. „Tak to jo.“
Venku před nemocnicí na ně u auta čekala Ann.
„Bodie,“ usmála se na něj. „Vypadáš dobře,“ řekla, když ho objala.
„Opatrně!“ upozornil ji Doyle, protože se mu zdálo, že Bodieho moc mačká a věděl, že Bodieho hrudník stále bolí, a šel dát věci do auta. Nechtěl se dívat, jak Bodie zcela samozřejmě líbá jeho manželku.
Nemohl tak vidět, jak z Bodieho přátelského, nezávazného polibku udělala Ann vášnivý, hladový polibek téměř milenecký, až se Bodie od ní zaraženě musel odtáhnout.
Doyle byl v tak povznesené náladě, že celou cestu něco vyprávěl, a ani si nevšiml, jak se Ann tváří provinile a Bodie po ní nejistě pokukuje.
„…a taky jsem přemýšlel a možná bys měl na čas zůstat u nás,“ uzavřel Doyle svůj dlouhý monolog.
„Cože?“ zadívala se na něj Ann.
„Hele, Rayi,“ začal Bodie.
„Budeš potřebovat pomoc,“ nenechal ho domluvit Doyle. „Pohovka v obýváku se sice nezdá, ale dá se rozložit a je pohodlná.“
„Podívej, Rayi, já nejsem invalida,“ namítl Bodie. „Zvládnu se o sebe postarat.“
„Ale, Bodie, nehraj to na mě, nezvládneš se ani pořádně obléknout,“ opáčil Doyle.
Bodie se zadíval na Ann. Čekal, že bude protestovat, že ho podpoří, ale ona jen mlčela. Mohl by na Doylea vytáhnout Susan, že mu může pomáhat ona. Potíž byla v tom, že o její pomoc nestál. Ale zůstat u Doylea – nezdálo se mu to vhodné.
„A pak, stejně jsem ti k nám už přivezl věci,“ uculil se Doyle.
„Cože jsi udělal?“ nevěřil Bodie vlastním uším. Takže Doyle si to celou dobu plánoval. Copak mu přeskočilo? Na co si to Doyle zase hraje? Nejdřív to jsou samá pravidla žádné líbání, nesahat a žádný sex, nechci podvádět manželku. A teď otočí pomalu o sto osmdesát stupňů.
„Ann?“ zkusil Bodie získat její podporu.
„Co?“ trhla sebou. „No, jestli si Ray myslí, že je to nutné.“
Tak tohle byla zrada.
„Fajn,“ kapituloval Bodie.
„Prima,“ uculil se Doyle.
Doma Doyle naklepal na pohovce polštáře a Bodieho tam usadil.
„Máš štěstí, žes to nekoupil do břicha, to bys teď byl na dietě a z toho, co bude k večeři, si nic neužil,“ uculil se Doyle.
„A co bude k večeři?“ zeptal se Bodie a natáhl se opatrně po domácích sušenkách, které ležely na podnose na stolku.
„Až po večeři,“ plácl ho Doyle přes ruku, čímž ovšem nezabránil, aby Bodie dvě nesebral.
K večeři připravil Doyle přesně to, co slíbil Bodiemu v nemocnici: specialitu své mámy, a sklidil s ní obrovský úspěch. Hřálo ho u srdce dívat se, jak Bodiemu chutná. Pořádná vydatná domácí strava mu rychle vrátí barvu do tváří a taky potřeboval trochu přibrat, protože v nemocnici opravdu poněkud pohubl. Hlavní ale bylo, že byl naživu. Doyle nikdy nezažil takovou hrůzu, jako když Bodieho postřelili. Bodie si možná nemyslel, že by zrovna spadl hrobníkovi z lopaty, ale Doyle si ostře uvědomoval, že mnoho nechybělo a Bodie mohl umřít. A stačilo docela málo, aby kulka letěla jen o kousek vedle, a Bodie mohl být na místě mrtvý. Zase o tolik kulka Bodieho srdce neminula.
Bodie zívl.
„Je čas jít spát, viď?“ usmál se Doyle. „Jsi unavený.“
Doktoři to říkali, že než se zranění zahojí, musí Bodie hodně odpočívat. Snadno se unavil. A nesmí se namáhat. Mohl by si vyrvat stehy nebo jinak ránu zjitřit. Přece jen to zranění bylo ošklivé, a i když se hojilo dobře, bez komplikací, hojilo se pomalu. Bodie sice pořád mluvil o tom, kdy se už bude moct vrátit do služby, ale dobře sám věděl, že ještě zdaleka není služby schopen.
Doyle ho starostlivě pozoroval, když vstával od stolu. Sice sílil každým dnem, ale pořád to nestačilo, bylo to na něm vidět, jak opatrně vstává, jak se opírá o stůl jen levou ruku, protože kdyby se opřel o pravou, bolelo by ho to.
„Pojď,“ vzal jemně Bodieho pod levou paží. S ´pomůžu ti´ ho odvedl do koupelny.
„Rayi, to fakt není nutné,“ ošil se Bodie, když za nimi Doyle zavřel dveře koupelny.
„Nevykládej,“ ušklíbl se Doyle a chtěl Bodiemu pomoct sundat tričko.
Bodie uhnul.
„Hele, na co si to teď hraješ, hm?“ zeptal se Bodie přímo. Doyleova proměna mu najednou začínala vadit, nevěděl, na čem je.
„Co tím jako myslíš?“ zamračil se Doyle a založil si ruce na prsou.
Bodie se opřel zadkem o pračku.
„No, kde je to tvoje, žádný líbání, žádný sahání, jsem ženatý?“ zajímal se Bodie. „Přijde ti normální líbat mě na veřejnosti? A co to tvoje, že bych tu měl zůstat u vás?“
„No, fajn, jestli chceš raději, aby o tebe pečovala ta tvoje Susan, beze všeho si za ní můžeš jít!“ odsekl Doyle. Tohle si od Bodieho nezasloužil. On se tak snažil, ale pánovi to najednou není dost dobré.
„Samozřejmě že nechci,“ povzdechl si Bodie. S Doylem to bylo občas tak komplikované. „Jen bych rád věděl, na čem jsem, to je celé.“
Doyle mlčel a díval se na zem.
„Pořád tě vidím, jak tam ležíš,“ zašeptal po chvíli ticha Doyle. „Všude je tvoje krev, mám ji na rukou,“ zadíval se na svoje ruce.
Bodie ho za ně vzal a Doyle vzhlédl.
„Nebyla to tvoje chyba, Rayi,“ řekl Bodie měkce. „Byl jsem pomalej, zaváhal jsem, udělal chybu.“
„Ne,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Byla to moje chyba. Copak to nechápeš, všechno je to špatně od té doby, co jsem se…“
„Oženil?“ dořekl Bodie tiše.
Doyle přikývl.
„To není pravda,“ pousmál se Bodie.
„Nechci tě ztratit, Bodie,“ vydechl Doyle. „Znamenáš pro mě příliš mnoho, chápeš? Příliš mnoho, Bodie.“
„Stejně jako ty pro mě,“ pousmál se Bodie. „Ale nechci, abys kvůli mně dělal něco… Ann je fajn holka.“
„Ale není ty,“ zašeptal Doyle, vymanil ruce z Bodieho sevření a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl hladově políbit. Zároveň druhou rukou zašátral po klíči a zamknul dveře, čistě pro jistotu.
Líbali se, dokud jim oběma nedošel dech.
„Myslel jsem, že nechceš být Ann nevěrný,“ vydechl Bodie.
„Tohle přece není nevěra,“ zašeptal Doyle a znovu začal Bodieho líbat. „Zatím,“ dodal šeptem a začal mu vyhrnovat tričko, opatrně, neboť měl pořád na paměti Bodieho zranění.
Bodie cítil jistou rozpolcenost mezi tím, že tohle je to, po čem celé roky toužil, a skutečností, že Doyle je ženatý a on si nikdy nezačínal se zadanými. Nedokázal ale Doylea odmítnout. Jeho rozpolcenost se pomalu rozpouštěla ve vzrušení, které ho ovládalo.
Bodiemu se zadrhl vzduchu v hrdle, když Doyleova ruka vklouzla mezi jeho nohy a přes kalhoty začala třít jeho vzrušené péro. A když zajel rukou do Doyleova rozkroku, zjistil, že Doylea to celé nevzrušuje o nic méně.
„Počkej,“ odtáhl se Bodie jen natolik, aby pustil sprchu jako kulisu, pak se vrátili k líbání a vzájemnému osahávání.
Doyle si uvědomoval, že právě udělal první krok na cestě do pekla – a bylo mu to tak jedno, jak si nikdy nemyslel, že by mohlo. Svatba s Ann vlastně místo aby ho ochránila před jeho zvrácenou touhou, ho spíš vehnala přímo do Bodieho náruče. Tak ať!
Doyle rozepnul Bodiemu pásek i kalhoty a zajel rukou do slipů. Bodie zasténal, když Doyle sevřel jeho ptáka v dlani.
„A tohle… to taky není nevěra?“ vypravil ze sebe Bodie.
„Ne,“ pousmál se Doyle a dráždil a laskal Bodieho.
Bodie netušil, co tedy podle Doyle je nevěra, ale doufal, že Doyle nepřestane, protože to bylo naprosto úžasné. Celou dobu, co byl v nemocnici, neměl přirozeně chuť masturbovat, na druhou stranu chlap by si to neměl odpírat takhle dlouho.
Doyle zvolnil pohyby svojí ruky a stáhl Bodiemu kalhoty i spodní prádlo trochu níž, takže měl teď víc prostoru a hlavně si ho mohl prohlédnout v celé jeho roztoužené kráse. Samozřejmě že viděl Bodieho už mockrát nahého. Viděl ho prakticky ze všech světových stran pokaždé, když se sprchovali po cvičení. Jenže to se nedalo srovnávat. Za prvé se nikdy neodvážil na Bodieho příliš zírat, aby si snad někdo nemyslel. Člověk musel být někdo jako Bodie, aby mohl zcela otevřeně očumovat a osahávat ostatní kluky ve sprchách a ještě to hlasitě komentovat, a nikoho, ani Doylea, nenapadlo, že to není jen taková sranda. A za druhé nikdy pochopitelně neviděl Bodieho vzrušeného. A byl to krásný pohled, nádherný, vzrušující.
„Rayi!“ zasténal Bodie a pevně sevřel Doyleovy paže. Přitiskl se k němu, zcela ignoroval ostrou bolest v hrudi. Byl tak blízko, jestli Doyle nepřestane tak… tak…
Doyle ucítil ve dlani horké mokro.
„Rayi,“ zašeptal Bodie. Přitáhl si Doylea k sobě a něžně ho políbil. Byl to dlouhý, procítěný polibek plný příslibu do budoucna. „Co můžu udělat já pro tebe?“ zeptal se pak.
Doyle si utřel ruku do ručníku a usmál se.
„Měl by sis raději dát tu sprchu, než…,“ Doyle zaváhal. „Než začneme být podezřelí.“
„Proto jsi chtěl, abych tu zůstal?“ zeptal se Bodie šibalsky.
„Tohle jsem neplánoval,“ přiznal Doyle a vychutnával si, když Bodiemu pomáhal ze šatů. Neodolal, aby se ho nedotýkal a Bodie vycházel jeho rukám vstříc. Jako poslední Doyle opatrně sundal Bodiemu obvaz. Nebylo to nic hezkého na pohled. Vlastně když se tak na to Doyle díval, říkal si, jestli by Bodie neměl být ještě pořád v nemocnici. Všechny ty stehy a bylo to viditelně čerstvé, stále ještě nezhojené, ale bylo to čisté. Lékaři by Bodieho z nemocnice nepustili, kdyby nebyli přesvědčeni, že je to dobrý nápad, připomněl si Doyle.
„Zavolej, až budeš. Přinesu ti něco a spaní a převážu ti to.“
„Spím nahej,“ odpověděl Bodie poťouchle, než za sebou zatáhl závěs sprchy.
Doyle se jen zasmál, upravil si erekci v rozkroku, aby nebyla tak nápadná a vyšel ven.
Ann mezitím už sklidila ze stolu a teď seděla v obýváku a četla nějaký časopis. Doyle se při pohledu na ni cítil provinile, a tak si k ní přisedl, dal jí ruku kolem ramen a začal ji hladit po vlasech. Přitulila se k němu, a tak ji objal.
„Rayi,“ zašeptala Ann s úsměvem a její útlá ruka sklouzla do jeho rozkroku, aby mu přes kalhoty polaskala jeho erekci.
Doyle se nejdřív leknul, ale pak si uvědomil, že si to Ann vyložila jinak, díky bohu. Jenže se po něm začala sápat.
„Ann, neblázni,“ odstrčil ji jemně. „Vždyť…,“ kývl hlavou ke dveřím koupelny.
Ann se s povzdechem odtáhla. Vypadala dotčeně.
„Jdu spát,“ oznámila a zvedla se z pohovky.
Dveře koupelny se otevřely a Bodie vešel do obýváku jen s ručníkem kolem pasu. Druhým ručníkem si vysoušel vlasy, ale jinak to s utíráním nepřeháněl, protože na jeho nahém trupu se leskly kapky vody a zanechával za sebou na koberci mokré ťápoty.
„Řekl jsem, že máš zavolat,“ řekl Doyle a zvedl se z pohovky.
Ann na Bodieho zírala jako uhranutá.
„Co je?“ zeptal se Bodie, když si uvědomil, že na něj Ann upírá oči.
„To muselo hodně bolet,“ zašeptala, přistoupila k němu a velice jemně přejela konečky prstů kolem Bodieho rány po kulce.
Doyle si pomyslel, že Bodie by se raději neměl otáčet. Rány na zádech, po tom, jak mu kulku nadvakrát vyndavali, vypadaly mnohem hůř.
„Já něco vydržím,“ usmál se Bodie.
Ann mu úsměv opětovala a upřeně se zahleděla do jeho modrých očí. Bodie netušil, co to bylo, ale něco ho přimělo uhnout pohledem.
„Ann jde už spát,“ ozval se Doyle, plně si vědom svojí nečekané žárlivosti. Nelíbilo se mu, že tu Bodie pobíhá před Ann jen s ručníkem kolem pasu.
„Dobrou noc,“ rozloučila se Ann a ještě jednou se na Bodieho usmála.
„Jo, jo, dobrou,“ odpověděl Bodie trochu roztěkaně. Nikdy dřív se necítil v přítomnosti Ann takhle divně. Najednou si až příliš jasně uvědomoval, že kromě ručníku na sobě nic nemá.
„Zbláznil jsi se?“ vyjel na něj Doyle. „Takhle se tu promenádovat?!“
„No jo, tak promiň,“ řekl Bodie. „Hele, na koho vlastně žárlíš?“ rýpl si.
Doyle jen potřásl hlavou a plácl Bodieho přes zadek.
„Jdu rozestlat pohovku, ty se zkus zatím trochu utřít,“ řekl Doyle. „Pak ti najdu něco na spaní a převážu ti to.“
„Podle mě ten obvaz není nutný,“ nadhodil Bodie a opatrně zkusil zvednout pravou ruku. Nedokázal ji dát ale ani do výše ramene.
„Neblbni,“ napomenul ho Doyle.

Bodie probudila ostrá bolest, která mu jako ledový nůž projela hrudí. S tím se ale nedalo nic dělat. Nedokázal celou noc spát na boku. Rozhodl se, že když už je tedy vzhůru, dojde se napít. Vymotal se z deky. S Doylem svedli nemilosrdný boj o tom, v čem bude spát. Bodie trval na tom, že oblečený neusne a chtěl spát nahý. S tím Doyle kategoricky nesouhlasil a nutil mu svoje pyžamo, která na sebe zase Bodie odmítal vzít. Nakonec se dohodli na kompromisu a Bodie spal v boxerkách.
Bodie přehopkal kuchyň. To je tedy nápad mít v kuchyni dlaždice. Příšerně studily. To on vždy kladl Betty na srdce, že jeho byt musí mít koberce. Nezdržoval se tudíž déle než musel. Nalil si z lednice džus, do pusy si strčil párek, nabral hrst sušenek a rychle zpátky do vyhřáté postele.
Ann vyprskla smíchy, když ho uviděla s párkem v puse a v jedné ruce sklenici džusu a v druhé sušenky. Protože nemohl mluvit, tak jen Bodie pokrčil rameny.
Než se Ann vrátila ze záchodu, párek zmizel a většina sušenek taky.
„Honí tě mlsná?“ zeptala se Ann vesele, sedla si vedle něj na postel a vzala si jednu sušenku. „Ray je dělá vážně vynikající,“ zamumlala s plnou pusou a jako by mimochodem položila Bodiemu ruku na stehno. „Tahle nová móda,“ zapředla, „se mi moc líbí.“
„Díky,“ usmál se, ale její ruku jemně leč důrazně odstrčil.
„Bodie,“ zašeptala a přitiskla se k němu.
„Ann?“ pokusil se nenápadně odtáhnout, ale byla jako břečťan.
„Jsi přece muž,“ šeptla, rty tak blízko jeho, že cítil její dech.
„To má znamenat jako co?“ zeptal se, ale musel by být idiot, aby mu nebylo jasné, o co jí jde. Svět měl vskutku zvláštní smysl pro ironii, když jen pár hodin po tom, co se muchloval v koupelně s Doylem, po něm vyjede Ann.
„Jsi přece žádoucí muž,“ chtěla ho políbit, ale Bodie uhnul.
„Ann, tohle vážně není…,“ opravdu se snažil být diplomatický a ohleduplný, ale když se mu pokusila sáhnout do rozkroku, to už bylo moc.
Zachytil její ruku dřív, než se ho mohla vůbec dotknout.
„Sakra, Ann, co si myslíš, že děláš?!“ zamračil se.
„Co asi?!“ vzlykla a vyškubla ruku z jeho sevření. „Nejsi na to dost chlap? Chybí ti kuráž?“ po tvářích jí tekly slzy.
„Nechceš si o tom promluvit?“ povzdechl si Bodie. Nedalo se říct, že by stál o roli urovnávače sporů mezi Doylem a Ann, ale asi neměl na výběr. A jestli se tu po něm Ann takhle sápala, bylo to asi vážné.
„Co se stalo? Pohádali jste se?“
Ann zavrtěla hlavou.
„Tak… má jinou?“ zkusil, i když věděl, že to je nesmysl.
„Ne,“ popotáhla. „Myslím, že ne.“
„Tak o co jde?“ vyzvídal Bodie.
Ann se místo odpovědi rozbrečela, a tak ji nakonec objal, opatrně kvůli svému zranění, a tiše konejšil. Co s ní taky měl dělat. Něco zamumlala.
„Co?“ zeptal se.
„Nestojí o mě,“ fňukla. „Nestojí, Bodie.“
„Ale no tak,“ pohladil ji po vlasech. A on si myslel, že je to něco vážného.
„Ne, je to tak, Bodie,“ hlesla. Její ruka ho začala hladit po paži. „Nikdo se to nedozví,“ šeptla.
„Ann!“ zamračil se. Copak nemohla dát pokoj.
„Prosím,“ vydechla. „Ty přece víš, jak potěšit ženu. Zůstane to jen mezi námi.“
„Řekl jsem ne!“
„Tobě se to mluví,“ vyčetla mu. „S tebou neodmítá vlastní manžel spát!“
Bodie na ni zůstal užasle zíral.
„Cože?“ vypravil ze sebe. Musel se určitě přeslechnout.
„No jo,“ povzdechla si. „Nespali jsme spolu od té doby, co tě postřelili.“
„Aha, no jo, hele, když postřelili Doylea, taky jsem na sex neměl náladu,“ ujistil ji, že to není nic, s čím by si měla lámat hlavu.
„Ne, ty to nechápeš,“ potřásla hlavou. „Předtím to nebylo lepší.“
„Ne?“ podivil se Bodie. Pokud si pamatoval, Doyle nikdy neměl problém spát s ženskou. Spíš měl problém si nějakou vůbec najít.
„Musela jsem ho k tomu vždycky prakticky přemlouvat,“ povzdechla si. „Víš, nejdřív se mi to líbilo, že se po mě hned nesápal. A i později mi vyhovovalo tak jednou týdně… jenže…“
Bodie nevěděl, co říct. Dokázal myslet jen na to, že Doyle Ann nemiluje a nechce s ní spát. Nespal s ní celé týdny! A on se v té koupelně o Doyleovu erekci vůbec nepostaral! Proč jen Doyle něco neřekl!
„No,“ olízl si Bodie rty. „O tomhle by sis s ním měla promluvit ty. Je blbý, abych mu něco říkal já. Jako můžu mu zkusit něco naznačit…“
„To bys udělal?!“ rozzářila se Ann. „Ach Bodie!“ objala ho tak divoce, až sebou Bodie bolestně trhl.
„Nic ti neslibuju,“ vyhrkl rychle.
„Já vím,“ přikývla. „A prosím tě, neříkej mu, že jsem… omlouvám se, Bodie. Jsem prostě zoufalá.“
„Jasně,“ přikývl Bodie. „Ale víš, nenapadlo tě, že… no že to třeba něco naznačuje?“
„Co jako?“ zeptala se.
„No, třeba že ta svatba… no že byla trochu unáhlená?“ nadhodil.
„Neblázni,“ zamračila se. „Miluju ho a Ray miluje mě! Přece se nerozvedu jen proto, že nám to trochu neklape v posteli.“
„Trochu?“ ušklíbl se Bodie. „Myslel jsem, že jsi zoufalá.“
„Ne, když má Ray přítele, jako jsi ty,“ usmála se a dala mu vděčnou pusu na tvář. „Dobrou noc,“ rozloučila se.
„No jo, já jsem přítel k pohledání,“ utrousil Bodie, když odešla. Byl by vůl, kdyby Doylea přesvědčoval, aby s ní začal spát. Spíš by ho měl přesvědčit, aby se s ní rozvedl. Pak už jim nebude nic stát v cestě.

Kapitola devátá

„Příští pondělí přijdete na kontrolu, a když bude vše v pořádku, tak můžete zpátky do služby,“ řekl lékař.
„Ale to je celý další týden!“ protáhl Bodie obličej, když si oblékal tričko.
„Ještě týden,“ byl lékař neoblomný.
„Ale no tak, doktore,“ pousmál se Bodie. „Když to můžete podepsat za týden, můžete to podepsat už dneska, ne?“ smlouval.
„Čeká vás velice náročný program na cvičišti, nechcete přece riskovat, že si způsobíte nějaké zranění,“ sjel ho lékař přísným pohledem.
„Jaké zranění,“ odfrkl si Bodie. „Vždyť se to už zahojilo. No tak, doktore.“
„Jeden týden,“ byl lékař neoblomný. „Jestli se vám to nelíbí, můžete si u pana Cowleyho stěžovat. V opačném případě využijte poslední týden volna k zlepšování fyzické kondice, bude se vám to hodit.“
„Hm,“ utrousil Bodie, popadl bundu a vyrazil rozladěně ke dveřím.
„Pane Bodie,“ zarazil ho lékař. „Vaše neschopenka,“ zamával úředním lejstrem.
Bodie papír lékaři otráveně vyškubl z ruky.
„Nashledanou v pondělí,“ usmál se lékař.
„Hm,“ ucedil Bodie a nezapomněl za sebou důkladně prásknout dveřmi.
„Ani se nemusím ptát, jak to šlo, stačí se na tebe podívat,“ zasmál se Doyle, který na Bodieho čekal před ordinací.
„Týden! Ještě jeden týden!“ postěžoval si Bodie cestou k autu. „Zblázním se mezi těma čtyřma stěnama, Rayi. Je to už víc jak měsíc!“
„To víš, tohle není žádná sranda. Vzpomeň si, jak dlouho trvalo, než pustili do služby mě,“ pokrčil Doyle rameny.
„Ale chápeš, že mě už nic není, a on mi stejně napaří ještě jeden týden,“ vztekal se Bodie.
„Chce mít jistotu, že se nerozpadneš na kusy, až z nás bude Jack stahovat kůži zaživa,“ uculil se Doyle. „Stavíme se na jedno, co říkáš?“
„Ty nejdeš do práce?“ podivil se Bodie.
Doyle se zazubil a zavrtěl hlavou.
„Hele, co ty vlastně děláš celou dobu?“ zamračil se Bodie. „Máš nějak moc volného času.“
„Cowley mě od té chvíle, co tě postřelili, má jako děvku pro všechno,“ pokrčil Doyle rameny. „Dělám práce, které nikdo dělat nechce, asi tak.“
„Takže papírování,“ ošklíbl se Bodie. „Práce v archivu.“
Doyle neochotně přikývl.
„Ann se to líbí, nejspíš by chtěla, abych to dělal už napořád,“ povzdechl si Doyle.
„Já bych umřel nudou po prvním dnu,“ potřásl Bodie hlavou.
„Naštěstí je to práce jen pro ty, co umí číst,“ rýpl si Doyle.
„Ha ha ha,“ zašklebil se Bodie.

„Víš, tak mě napadlo, že bychom mohli jet tenhle týden na pár dní na ryby,“ nadhodil Doyle, když v hospodě u baru popíjeli pivo.
„Ty chceš jet na ryby?“ podivil se Bodie. Jejich první a poslední rybaření skončilo – no poněkud neslavně.
„Má být poslední hezký týden. Pak bude už jen zima a déšť. Byla by škoda toho nevyužít ne?“ pousmál se Doyle.
„No, tak jo,“ souhlasil Bodie nadšeně a uvnitř byl úplně celý rozechvělý. On a Doyle spolu sami dva daleko za městem v přírodě v jednom stanu. Jeho vzpomínka na to, jak ho Doyle vyhonil v koupelně byla stále intenzivní. A i když spolu už znovu nic takového nedělali, líbali se poměrně často schovaní někde ve stínu zapadlé uličky, na záchodech, za křovím v parku, kdekoli bylo jen trochu vhodné místo. Několikrát je málem někdo nachytal, ale i když to Doylea pokaždé rozhodilo, nikdy ho to neodradilo na dlouho. To jen utvrzovalo Bodieho v tom, že jeho zájem a city nejsou tak neopětované, jak si celé roky myslel.
A teď chtěl Doyle jet na ryby.
To prostě muselo něco znamenat.

*****

Bylo to jiné než posledně. Stejné a zároveň jiné. A nebylo to jen tím, že byla větší zima.
Doyle tentokrát chtěl stan stavět taky, a protože Bodiemu víc překážel, než pomáhal, tak se u toho strkali, přetahovali se o jednotlivé součásti a všelijak u toho blbli, takže jim stavba trvala nepoměrně déle, než kdyby ho v klidu stavěl Bodie sám. Na druhou stranu si to oba víc užili.
I na dřevo šli pak spolu. Místo aby ale sbírali dřevo, házeli po sobě šišky, honili se a pošťuchovali.
Den uběhl, ani nevěděli jak.
Teprve když se začínalo už poněkud připozdívat, nasbírali klacky a vrátili se ke stanu.
Z chytání ryb ten den nic nebylo, a tak v ohništi, které Bodie rozdělal, ohřál v plechovkách fazole a lunchmeat.
Šumění vody, praskání ohně, hvězdné nebe nad hlavou, usmívali se na sebe a ty vlažné fazole z horké plechovky s tím připáleným lunchmeatem a tou lacinou skotskou, kterou pili přímo z láhve, jim chutnaly víc než cokoli jiného.
Brzy je ale chlad postupující noci vyhnal od ohně do stanu. Sundali si boty a vybalili spacáky.
Doyle si svlékl bundu a Bodieho ruce ho objaly kolem pasu. Bylo to jen prosté objetí, nic víc a nic méně. Ale v tom gestu byla zvláštní něha a starostlivost, která se Doylea dotýkala víc a hlouběji než všechny vášnivé polibky, které spolu poslední dva týdny kradli v tmavých zákoutích.
„Bodie,“ vydechl Doyle a opřel se o něj. Ano, Bodie tu vždycky byl, aby se o něj mohl opřít. Bez ohledu na to, co se dělo, co udělal či řekl, jestli chtěl nebo ne, Bodie se k němu nikdy neotočil zády. Ať už když zavraždili Ann Seafordovou, když ho obvinili ze zabití Paula Coogana, když se mu vrah Sida Parkera pokusil namluvit, že se zmýlil a pomohl zavřít nevinného člověka, a nebo když si bral Ann, Bodie byl vždycky nablízku, vždy připravený ho chytit, kdyby zakopl. A nikdy za to nic neočekával, nic nežádal. Nebyla to snad láska ve své nejčistší podobě? City, o nichž si myslel, že jich Bodie, se všemi těmi svými milostnými románky na týden či dva, není schopen.
A on? Kolikrát nechal Bodieho upadnout? Co na tom, že vždycky nakonec přišel a pomohl mu vstát. Kolikrát se od Bodieho odvrátil, protože byl příliš hloupý a pozdě pochopil, že ho Bodie potřebuje? A Bodie si to vždycky nechal líbit. Nechal ho klidně zmlátit Bennyho Marshe a dostat se tak ke Cowleymu na kobereček. Nechal ho samotného v černé čtvrti, i když věděl, jaký je jeho postoj k černochům. Opustil ho na tom závodišti s partou Hell's Angels, ať si třeba srazí vaz při závodu do vrchu. A oženil se.
Doyle si uvědomil, že brečí, až když ucítil na rtech slanou chuť.
„Rayi! Rayi, co je ti? Co se stalo?!“ Bodieho starostlivý tón Doyleovi rozhodně nepomáhal uklidnit se.
„No tak, Rayi!“ Bodie se posunul, aby viděl Doyleovi do tváře. Byl dost rozhozený tím, že Doyle brečí a on neví proč.
„Bodie, já jsem hrozná svině,“ zašeptal Doyle. Neuvědomoval si, že když si Bodie vezme něco do hlavy, těžko by ho od toho odradil, že si prostě musí rozbít hubu, a že on nemůže udělat nic lepšího, než že mu pak pomůže vstát.
„Ale no tak,“ pousmál se Bodie a objal ho konejšivě. „Ty ses mi prochlastal do pěkné deprese, jen co je pravda.“
„Bodie.“
„Ano, Raymonde?“ usmál se Bodie. Vyloženě se s jeho jménem mazlil, když ho vyslovoval.
Doyle se vždycky rád díval a poslouchal, když Bodie mluvil do vysílačky, protože to nebylo hlášení, to byl orální sex.
Bodie rozložil jeden ze spacáků, stáhl na něj Doylea a nechal ho, aby se mu stulil v náručí. Tím druhým je přikryl.
„Miluju tě, Bodie,“ zašeptal Doyle s hlavou na Bodieho rameni. „Miluju.“
Bodie se zasněně usmál. Celé roky o téhle chvíli snil a zároveň nikdy nevěřil, že by někdy mohla přijít. A teď to bylo tady.
„Já tebe taky,“ šeptl Bodie a zabořil tvář do Doyleových vlasů. „Miluju tě, Rayi.“
Doyle zvedl hlavu a našel Bodieho rty v pomalém až lenivém, něžném a procítěném polibku, zatímco jeho ruka vklouzla pod Bodieho rolák i pod tričko. Polibek nabýval na intenzitě a Doyleova ruka byla stále odvážnější a zvídavější. Bodie nijak nezaostával.
Líbali se, hladili a převalovali pod spacákem sem a tam. Něha přerostla ve vášeň.
Doyle klouzal dlaní pod Bodieho šaty po jeho těle, když Bodie najednou vybuchl smíchy a prudce se odtáhl.
„To lechtá,“ smál se.
„Nepovídej?“ uculil se Doyle a vrhl se po Bodiem, aby ho zlechtal.
Bodie se smál, uhýbal a odstrkoval Doylea, který na něj se smíchem dorážel a lechtal ho.
„Přestaň! Dost! Dost! Rayi!“ chechtal se Bodie.
„Vzdáváš se?“ uculil se Doyle.
„Jo, jo, vzdávám se!“ přikývl Bodie, sotva popadal dech. „Vzdávám.“
Doyle se nad Bodiem sklonil. Nejdřív ho políbil na ústa, pak na tvář, když přejel Bodiemu rty po krku, Bodie naklonil hlavu na stranu a nabídl mu ochotně svoji šíji. Doyle ho jemně okusoval a laskal a přitom se o Bodieho otíral klínem, v němž mu v kalhotách pulzovala neodbytná erekce.
Bodie nebyl o nic méně vzrušený. Vyboulenina v jeho kalhotách se nedala přehlédnout.
Doyle začal Bodiemu vyhrnovat rolák i tričko. Chtěl Bodieho svlečeného.
Bodie zvedl ruce a nechal Doylea, aby ho svlékl.
Doyle pohladil rukama Bodieho trup a pak políbil ještě čerstvou zarudlou jizvu po nedávném zranění, opatrně, protože věděl, že místo je ještě citlivé na dotek. A odtud byl už jen kousek k Bodieho bradavkám, dva tmavé ostrůvky v jeho neopálené kůži ztvrdlé vzrušením. Doyle je střídavě jemně sál a lehce kousal.
Bodie zasténal vzrušením. Zabořil prsty jedné ruky do Doyleových vlasů a roztřeseně, nedočkavě ho tlačil níž, kde ho zoufale potřeboval.
Doyle s úsměvem odstrčil Bodieho ruku a natáhl se pro další polibek. Bodieho ruce jako by nedokázaly zůstat chvíli v klidu, a tak aspoň začaly Doylea svlékat.
Vyměnili si místa, a teď to byl Doyle, kdo ležel na zádech a přijímal Bodieho něžné i drsné pozornosti.
Převalovali se po sobě sem a tam a zbavovali toho druhého překážejících šatů, dokud nebyli nazí.
Doyle vzdychl, když se k němu Bodie přitiskl – hruď na hruď, klín na klín, kůže na kůži – jejich nahá těla se propletla a rozkošnicky se o sebe otírala.
Těžce oddechovali, vzrušení a roztoužení.
A Doyle věděl, že Bodie je ten pravý, možná že si to celý život šetřil právě pro tuhle chvíli. Toužil po něm. Potřeboval Bodieho stejně jako vzduch, který dýchal.
„Chci tě,“ zašeptal Doyle, hlas zastřený vzrušením.
„A jak bys mě chtěl?“ zeptal se Bodie šeptem a přes rty mu přeběhl uličnický úsměv.
„V sobě,“ vydechl Doyle. „Chci, abys mě měl jako nikdy nikdo předtím. Chci, abys mě šukal, Bodie. Oh, kruci, chci tvýho tvrdýho ptáka ve svý prdeli.“
Bodie si olízl roztřeseně rty. Vůbec ho nenapadlo, že by byl Doyle ještě panic v tomhle směru. Ta představa, že bude jeho první, byla nepopsatelně krásná. Snad jen ho trochu mrzelo, že Doyle nebude jeho první, ale člověk nemohl mít všechno.
„Budu opatrný,“ slíbil Bodie, a s ohledem na to, že tohle bude Doyleovo poprvé, se rozhodl věnovat jeho přípravě na svůj vpád mimořádnou péči.
Doyle se mohl zbláznit, když mu Bodie lízal díru a zajížděl do ní jazykem. Nikdy by ho nenapadlo, že má Bodie takhle dlouhý jazyk. Kňoural a sténal a vzdychal a kdykoli se pokusil najít úlevu v tom, že se začal honit, Bodie jeho ruku odstrčil.
„Dělej,“ zasténal Doyle. „Dělej, já se z toho zbázním, dělej, Bodie!“ naléhal.
A Bodie mu rád vyhověl.
Doyle cítil jen drobné nepohodlí, když do jeho mokré, Bodieho jazykem a prsty důkladně připravené zadnice, zajel Bodieho pták až na doraz. Byl to nezvyklý pocit, ovšem vůbec to nebolelo. A když začal Bodie přirážet, nejdřív lenivě pomalu, zvolna, Doyle se toho nemohl nabažit. Jak ho Bodie roztahoval a vyplňoval a ten božský tlak.
„Ach… jo, jo… Bodie… Bodie,“ sténal Doyle jako u vytržení.
Bodie se k němu přitiskl a jen se jemně kolébal v bocích, přirážel mělce, pomalu. Vychutnával si tu chvíli a zároveň vybičovavával jejich chtíč.
„Víc!“ vzdychl Doyle. „Víc!“
Bodie se usmál, narovnal se a pevně sevřel Doyleovy boky, pak ho začal pořádně šukat – tvrdě, divoce, vášnivě. Možná i trochu bolestivě, malinko ho potrestat za ty roky mučení, za tu pitomou svatbu.
Vzduch byl naplněn vůní potu, vlhkým pleskáním kůže o kůži, vzdechy a sténáním, funěním a hekáním.
Bylo to lepší, než všechny Doyleovy sny a představy. Udělal se jako první do Bodieho dlaně sevřené kolem jeho ptáka a dráždící ho v rytmu přírazů.
Bodie ho o chvíli později následoval. Z jeho nespoutaných projevů rozkoše Doyleovi naskakovala husí kůže.
Bodie se vyčerpaně svalil vedle Doylea a ten ho políbil na špičku nosu. Bodie si ale poněkud roztrpčeně uvědomil, že si ani na okamžik nevzpomněl, že by měli použít kondom.
„Co je?“ zeptal se Doyle, kterému neušlo, jak se Bodie zarazil a nepatrně svraštil obočí.
Doyleovi přece mohl absolutně věřit, připomněl si Bodie, i když nebylo správné, že se zachoval tak nezodpovědně. Ale byl to Doyle, co by se mohlo stát. Našel v batohu papírové kapesníky, aby se utřel, a pak je vyhodil ze stanu.
„Nic,“ usmál se Bodie na Doylea.
„No a jaký jsem byl?“ zeptal se Doyle.
„Můj,“ zašeptal Bodie s úsměvem; jeho oči zářily naprostým štěstím.

Doylea probudil chlad, táhlo mu na zadek. Aby taky ne, když se Bodie převalil na břicho s jednou rukou kolem Doyleova pasu a druhou pod bundou, z které si udělal polštář, a přitom si pro sebe přivlastnil většinu spacáku.
Doyle si bez milosti vzal svojí půlku spacáku a vytrhl Bodiemu zpod hlavy bundu, do které tak blaženě slintal, protože byla jeho! A vůbec mu nevadilo, že tím Bodieho probudil.
„Co bude k snídani?“ zívl Bodie rozespale a zavrtal se do tepla pod spacákem. Přitulil se k Doyleovi, aby mu netáhlo na záda.
Doyle se musel usmát. Přišlo mu, že nikdy neviděl Bodieho takhle spokojeného, tak šťastného. Stačilo se podívat na tu jeho tvářičku a člověku bylo jasné, že je v šestém nebi. V sedmém bude po snídani. Tedy pokud si ji udělá. Doyle rozhodně nemínil opustit vyhřátý pelech, obléknout se do studených šatů a jít vařit. Bodiemu se ovšem nechtělo o nic víc než Doyleovi.
„Rayi?“ Bodieho tón byl profesionálním kňučením vychytralého štěněte.
Doyleovi cukly koutky.
„Co bude k snídani?“
„Co uděláš,“ opáčil Doyle, ale musel potlačovat smích.
„Rayi,“ ozval se Bodie ani ne za dvě minuty. „Já mám hlad.“
„Nikdo ti nebrání najíst se,“ Doyle zůstávat neoblomný.
„Rayi,“ zkoušel to Bodie vytrvale. „No táák,“ šťouchl do něj.
„Proč já?“ namítl Doyle a to byla chyba, protože toho se Bodie hned chytnul.
„Protože skvěle vaříš, protože od tebe je to jako… jako od maminky. Vaření ti jde, jsi talent od přírody.“
„To je citové vydírání!“ ohradil se Doyle se smíchem.
„A funguje?“ vyzvídal Bodie. „Protože pokud ne, mám záložní plán,“ zapředl a začal Doyleovi ožužlávat ucho, oždibovat krk, hladit ho a laskat.
„Nepovídej?“ vydechl Doyle. „A jaký?“
„No,“ usmál se Bodie a zajel Doyleovi rukou mezi nohy. Jen si s ním hrál, nehonil ho. Chtěl ho jen navnadit. „Mohli bychom to tu sbalit, zajet si někam na snídani a pak jet ke mně, co říkáš?“
„K tobě?“ podivil se Doyle. Svoje návštěvy v Bodieho bytě by spočítal na prstech jedné ruky.
„Ke mně,“ přikývl Bodie. „Tedy pokud nechceš vzít Ann do trojky,“ ušklíbl se. Bylo snadné o tom vtipkovat, když věděl, že to by Doyle nechtěl. Protože on se o Doylea nehodlal dělit.
„Zvrhlíku,“ ušklíbl se Doyle a po chvíli dodal: „Takže ty chceš…“
„No jistě,“ uculil se Bodie. „Přece sis nemyslel, že si budeš užívat jen ty a já všechno oddřu.“
Doyleovi se rozšířily oči, když si uvědomil, že Bodie nejen že chce v téhle nevěře pokračovat, ale chce, aby ho šukal. Na kratičký okamžik si představil, že by řekl ne. Jednou Ann zradit bylo špatné, ale dělat to opakovaně…
Jenže už bylo pozdě. Byl nevěrný tím nejhorším způsobem, miloval Bodieho a nic to nemohlo změnit. Miloval ho a toužil po něm. Nechtěl se Bodieho vzdát. Nebylo cesty zpět.
„Oblíkat, fofrem!“ vyhrkl Doyle nedočkavě.

Bylo to zvláštní, ale pokaždé když přišel k Bodiemu domů, očekával Doyle vojenský řád a pedantský pořádek. Takové to hrníčky otočené oušky na jednu stranu a ostré záhyby ustlané postele. Možná to bylo tím, že Bodie v sobě svoji vojenskou minulost ani nezkoušel zapřít. Ale neustlaná postel, ponožky v koupelně na podlaze, několik špinavých hrnků v kuchyni na lince, bunda hozená na pohovce v obýváku, krabice od pizzy na stole a další takové věci, kazily Doyleovu představu o tom, že člověk z armády by měl být zvyklý srovnávat knížky podle velikosti a ne je mít naházené na hromadě v polici.
Na druhou stranu se nedalo se říct, že by Bodie měl v bytě vyloženě nepořádek. Na to neměl dost věcí.
Terč ze střelnice SAS, dost zvláštní suvenýr, oblíbený plakát s barovými tanečnicemi kdo ví odkud, sbírka revolverů, pár medailí, nějaké poháry z různých soutěží, asi pět knížek, hromádka oblíbených pornočasopisů, elpíčka a pár černobílých fotek, o kterých Bodie nikdy nechtěl mluvit. Kromě Mariky to byly všechno fotky jednotek, v nichž Bodie sloužil – nebo to aspoň Doyle předpokládal.
Když se stěhovali do nového bytu, stačily Bodiemu dva dny na to, aby si sbalil, přestěhoval se a zabydlel, zatímco Doyle vždycky žil dobře dva týdny s věcmi v krabicích. Bodie měl prostě jiný životní styl. Doyle se snažil z bytu udělat domov, ne jen místo na přespání, kdežto Bodie mohl klidně opustit byt navždy z hodiny na hodinu. Doyle věděl, že na zemi ve skříni má Bodie vždycky připravenou tašku s věcmi – jen ji vzít a jít.
A možná kvůli tomu všemu na Doylea Bodieho byt působil vždycky tak nějak tísnivě. Ale ne dnes, protože tentokrát neměl čas zkoumat, jak pokročila plíseň v hrnku v kuchyni na okně, ani zjišťovat, které Bodieho svršky se válí tenhle týden na gauči nebo mezi dveřmi koupelny. Tedy pravda, cestou do koupelny, když ze sebe vzájemně svlékali šaty, Doyle zakopl o Bodieho tenisky – toho si nešlo nevšimnout.
Horká sprcha po noci strávené na tvrdé zemi ve stanu přišla vhod. Navíc se po včerejšku potřebovali umýt. Sprchový kout byl sice pro dva trošku malý, ale vzhledem k tomu, že všelijaké doteky a otírání se o sebe bylo vítané, byl vlastně tak akorát.
Doyle se tiskl k Bodieho zádům a rukama mu roztíral mýdlo po břiše. Kdykoli mrkl dolů, viděl přes Bodieho rameno jeho stojícího ptáka. Jeho vlastní jako kámen tvrdé péro dokonale zapadlo do rýhy mezi Bodieho půlkami a Bodie se o něj co chvíli zadkem rozkošnicky otíral.
„No tak,“ vydechl Bodie vzrušeně. „Na co čekáš?!“ pobídl ho.
„Bodie,“ vydechl Doyle. Přišlo mu, že na to Bodie jde trochu rychle.
Jenže Bodie na tuhle chvíli čekal skoro sedm let a nehodlal čekat už ani o vteřinu déle. Natáhl ruku dozadu mezi jejich těla, sevřel Doyleův penis a navedl ho na tu správnou cestu.
Doyle pomalu přitlačil a jeho pták zajel do Bodieho zadku, jako by tam patřil odjakživa.
Bodie tiše zasykl a Doyle strnul.
„Pokračuj!“ zasténal Bodie.
Doyle sevřel Bodieho boky a zasunul svého ptáka pomalu do Bodieho zadku až nadoraz.
Bodie zaklonil hlavu a dal hlasitě průchod rozkoši, že má Doylea hluboko v sobě.
Doyle hladil rukama Bodieho tělo a vychutnával si ten neuvěřitelný pocit těsnosti a horkosti. Bodieho tělo ho svíralo v sobě, jako by ho už nikdy nehodlalo pustit.
Doyle začal pomalu přirážet.
Bodie spokojeně vzdychl.
Doyle měl pocit, jako by si ho celý život jen honil, a teprve teď poznal opravdový sex.
„Rayi,“ zašeptal Bodie. Dýchal mělce a chvílemi zadržoval dech. „Neboj se přitvrdit, já… nejsem… ze skla,“ zasténal.
„Nerad bych ti ublížil,“ vzdychl mu Doyle do ucha a rozverně ho kousl do krku.
„Neublížíš,“ ujistil ho Bodie. „No tak, udělej mi to pořádně. To přece chceš, ne? Chtěl jsi to udělat celé ty roky, ne, Rayi? Pořádně mi protáhnout prdel. Důkladně mě ošukat. To je to, co chceš.“
Doylea ty Bodieho řeči rajcovaly. A navíc měl pravdu. Nenechal se víc pobízet.
„Jo, to je ono,“ zasténal Bodie, když ho Doyle začal pořádně zostra šukat. „To je ono! Jo, nepřestávej! Oh bože, Rayi, ne-pře-stá-vej!“
Doyle se rozvášněně přisál k Bodieho krku. Přejel mu rukou po břiše dolů, pohladil hravě jeho cukajícího se ptáka a sevřel ho v dlani.
Bodie nepotřeboval moc. Stačilo, aby ho Doyle jen párkrát pohonil, a s chraptivým zasténáním se udělal. Doyle na sebe nenechal dlouho čekat, a když z Bodieho vymáčkl poslední kapičku, ukojil v té jeho hříšné zadnici vlastní touhu.
Když pak vylezli ze sprchy, Bodie na mokré podlaze málem uklouzl, jak bylo nacákáno. Způsobili v koupelně hotovou potopu.
Doyle šel napřed a Bodie se pokusil trochu vytřít. Tedy vytřít, hodil na zem ručník a nohou jím podlahu zběžně přejel. Konec konců je to jen voda, to uschne.
„Hele, ale toho mrtvýho medvěda, nebo co to je, dej někam pryč,“ shodil Doyle v ložnici na podlahu bílý chlupatý přehoz. Úplně na tu ohavnou věc ve výčtu Bodieho osobních věcí zapomněl. Z nějakého důvodu Bodie na té příšernosti lpěl, ale Doyle s tím chlupatým nesmyslem nehodlal být v jedné posteli.
„Tss, já ti taky nehaním toho mrtvýho tuleně na tý tvý hnědý bundě,“ odfrkl si Bodie, ale hodil přehoz do obýváku na pohovku.
„Pojď ke mně, ty tuleni,“ usmál se Doyle z postele a natáhl k Bodiemu ruku.
Bodie si k němu vlezl a políbil ho. Doyle si všiml, že Bodie má od něj na krku pěkný cucflek. Potěšilo ho to, mít Bodieho takhle označkovaného. Už jen představa, že Bodie dorazí na cvičák a všichni uvidí jeho krk – Doyle se musel uculit.
Bodie mezitím spokojeně usnul, a tak ho Doyle napodobil.
Probudili se až pozdě odpoledne. K obědu si objednali čínu a jako zákusek bylo velice uspokojující vzájemné vykouření. Pak uklidili ten příšerný bordel, co nechali v autě, a nakonec hodil Bodie Doylea domů. Dalo mu spoustu práce nepolíbit Doylea u nich před domem na rozloučenou. Nemohli riskovat, že by se Ann dívala z okna.
„Zítra?“ zeptal se Bodie šeptem.
„Až večer,“ odpověděl Doyle tiše a naznačil rty ‚Ann‘.
Bodie přikývl. Bylo mu jasné, že bude chvíli trvat, než Doyle Ann vysvětlí, jak se věci mají, a dohodne datum rozvodu. Ale on uměl být trpělivý, když bylo třeba.

*****

Doyle ležel na boku a četl si. Když se Bodie probudil, přitiskl se k jeho zádům a bradu mu položil na rameno.
„Co to čteš?“ zeptal se Bodie zvědavě.
„Knížku,“ pousmál se Doyle.
„Nepovídej, já myslel, že je to diapozitiv,“ uculil se Bodie a začal nahlas číst Doyleovi přes rameno: „Milovals někdy tělo ženy? Milovals někdy tělo muže? Copak nevidíš, že jsem naprosto stejná u všech národů a ze všech časů po celé zemi?6 Hele, na Kámásutru je to trochu malý, ne?“
„To není žádná Kámásutra, ty,“ potřásl Doyle hlavou. „To jsou básně! Poezie!“
„Vždyť se mu to nerýmuje,“ namítl Bodie a vytrhl Doyleovi knížečku z ruky. Obrátil stránku a znovu začal náhodně předčítat: „Široká prsa, kudrnaté chloupky hm, ty tvoje mám rád, hrudní kost, obě strany hrudí, zapomněl na bradavky, tmavé a ztvrdlé vzrušením.“
„Ty seš normální barbar! Prznit něco takového,“ zavrtěl Doyle hlavou. „To je báseň opěvující krásy lidského těla, ne sex.“
„Samozřejmě že to je o sexu,“ ohradil se Bodie. „Boky, pánevní klouby, síla boků, vnitřní a zevní zaoblení, varlata, pyj, divný slovo pro ptáka, nemyslíš?“
„Je to báseň, proboha!“ zaúpěl Doyle.
„Ale je v ní pyj,“ uculil se Bodie. „Pták, péro, čůrák, pinďour, ocas…“
Doyle Bodieho praštil polštářem a vrhl se na něj ve snaze mu knížku vyrvat.
„Nemáš si číst, máš se mi věnovat,“ smál se Bodie, když se váleli po posteli a přetahovali se o knihu.
„Neříkej mi, že ti už zase stojí?!“ zachechtal se Doyle.
Váleli se po posteli ve snaze jeden druhého přeprat. Knížka, zcela zapomenutá, spadla na zem. Přátelská pranice se totiž rychle měnila v něco mnohem intimnějšího, polibky, třetí klínu o klín, hlazení a laskání rukama, první vzdechy a steny.
Bodie sklouzl Doyleovi mezi nohy a začal mu lízat péro a koule.
Doyle zavřel oči, zaklonil hlavu a zasténal. Bodieho hbitý jazyk a jeho talentovaná ústa ho přiváděly k extázi.

*****

Bodie se zvedl z postele a protáhl se.
Doyle prostě nemohl odolat, aby ho neplácl přes zadek. Moc pěkně to mlasklo.
Bodie se jen usmíval. V poslední době se usmíval často, vlastně skoro pořád.
Doyle byl rád, že je šťastný a uvolněný a veselý. Trávili teď spolu hodně času u Bodieho, hlavně v jeho ložnici. Dělali to prakticky každý den po práci. Někdy si zašukali, někdy se jen vyhonili nebo vykouřili, a někdy se k sobě jen přitulili a povídali si, hladili se a líbali. Bylo to krásné a tak nějak přirozené, i když Doyle věděl, že na tom, co dělají, není přirozeného vůbec nic.
Bodie o tom nemluvil, ale faktem bylo, že jsou dva děsní teplouši. Občas se Doyle bál, že se to provalí a oběma zničí pověst i kariéru.
„Hele, sousedi mají asi moc pěkné pokoukání, když se takhle předvádíš u toho okna,“ uculil se Doyle.
„No a,“ ušklíbl se Bodie samolibě. „Ať se kouknou, já se nemám za co stydět.“
S tím musel Doyle souhlasit. Bodie se rozhodně neměl za co stydět. Byl to nádherný kus chlapa v každém ohledu.
„Chtěl bych tě malovat,“ řekl Doyle.
„Malovat?“ povytáhl Bodie obočí.
„Akt,“ upřesnil Doyle.
„Jako nahýho?“ užasl Bodie.
„Nahýho, vzrušenýho,“ přisvědčil Doyle.
„Jo a pak to pověsíš Cowleymu do kanceláře, ne?“ ušklíbl se Bodie pobaveně.
„Nemyslel jsem obraz,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Jen do skicáku, snáz se to pak schová.“
Bodie zaváhal jen na chvíli.
„Tak jo,“ souhlasil.

*****

„Ann, miláčku, vážně mě to mrzí, ale nějak se nám to protáhlo,“ Doyle se opíral ramenem o zeď se sluchátkem u hlavy. „Nevím, nečekej na mě. Opravdu mě to mrzí. Miluju tě, pa,“ a zavěsil.
Vedle z obchodu s potravinami vyšel Bodie s dvěma papírovými pytly plnými jídla.
„Říkal jsi, že jdeš koupit něco málo,“ namítl Doyle.
„To je něco málo,“ zazubil se Bodie. „Máš skicák, Picasso?“
„Už je dávno v autě,“ uculil se Doyle.
„Tak sedej a jedeme,“ kývl Bodie hlavou k autu.

Bodie ležel nahý pohodlně uvelebený na pohovce ve vzrušující, provokativní póze, v níž ukazoval všechny svoje přednosti, a líně si hladil tvrdé péro.
Doyle seděl v křesle naproti němu a ruka mu po skicáku jen lítala. Vyboulenina v jeho kalhotách vypovídala o tom, že i kreslení může být vzrušující.
„Chci to pak vidět,“ upozornil ho Bodie.
„Mlč a nehýbej se,“ pousmál se Doyle.
„Mohl bys mi na to pak dát podpis, třeba to bude mít jednou velkou cenu,“ usmíval se Bodie.
„Mohl bys přestat šmidlat tam tou rukou?“ potřásl Doyle pobaveně hlavou.
„Kterou?“ uculil se Bodie.
„Pravou,“ usmál se Doyle.
Bodie s teatrálním povzdechem odtáhl ruku od svého ptáka.
Doyle sklopil oči ke skicáku, a když je zase zvedl, Bodie už na pohovce nebyl. Klečel před ním a Doyleovi se zadrhl dech, když mu Bodie začal rozepínat kalhoty.
„Model nesmí opouštět svoje místo,“ vydechl Doyle a nadzvedl se, aby mu Bodie mohl stáhnout džíny.
Bodie vzal Doyleovi s úsměvem skicák a odhodil ho stranou.

Kapitola desátá

Bodie se svalil vedle Doylea a našel jeho rty v líném polibku. Chvíli se spolu mazlili, než se od něj Doyle s povzdechem odtáhl.
Za okny už byla tma.
„Budu muset jít,“ zašeptal Doyle.
Bodie přikývl. Bylo to tak vždycky. Po práci jeli k němu a byli spolu, mnoha způsoby. Ale Doyle nikdy nemohl zůstat. Bodie to akceptoval. Věděl, že musí být trpělivý.

*****

„A pak se najednou… Hele, ty mě vůbec neposloucháš,“ řekl Bodie.
Doyle odtrhl oči od budíku na nočním stolku.
„Je šest,“ řekl tiše.
„Už?!“ Bodie se převrátil na záda, aby se mohl podívat na budík. „Kruci,“ zaklel.
„Dopovíš mi to v autě, hm?“ navrhl Doyle smířlivě.
Bodie přikývl, a když se neochotně zvedl z postele, Doyle měl na sobě už slipy a oblékal si tričko.

*****

„Sakra! Sakra! Sakra!“ Bodie odskočil od okna, jako by viděl ducha.
„Co je?“ nadzvedl se Doyle na posteli.
„Susan! Dělej! Oblíkej se!“ vyštěkl Bodie rozrušeně a sám se začal bleskově oblékat.
„Ty s ní pořád ještě chodíš?“ užasl Doyle.
„Více méně,“ pokrčil Bodie rameny. „Dělej!“ pobídl ho.
Doyle se ale schválně loudal. Vůbec se mu nelíbila představa, že Bodie spí s ním a ještě pořád se tahá se Susan.
„Nějak ses o tom, že ses s ní nerozešel, zapomněl zmínit,“ utrousil Doyle mrzutě.
„ Rozešel, více méně, ale nemusí tě tady najít bez kalhot,“ odsekl Bodie podrážděně.
Když se ozval zvonek, Doyle si právě natahoval triko. Bodie bleskově ustlal postel, kterou normálně nikdy nestlal s tím, že to nemá cenu, když se do ní vždycky večer zase vrací, a šel otevřít.
Doyle se obul a pak se pomalu vydal za Bodiem, který se mezi tím vítal se Susan.

*****

„Kam jedeš?“ zeptal se Doyle, když Bodie odbočil na křižovatce špatně.
„No, ke mně, ne?“ pousmál se Bodie.
Doyle uhnul pohledem.
„Já dneska nemůžu,“ řekl a do hlasu se mu vloudila jistá provinilost.
„Nemůžeš?“ Bodie svoje zklamní nijak nezakrýval.
„Slíbil jsem Ann, že…,“ Doyle nechal větu nedokončenou.
„Jasně,“ utrousil Bodie a smykem se otočil do protisměru. Několik řidičů na něj zatroubilo, ale on si toho nevšímal.
Doyle měl na jazyku, že tohle nebylo zrovna podle předpisů, ovšem raději mlčel.

*****

„Ty, Rayi.“
Leželi spolu v Bodieho posteli po vášnivém milování. Pot ještě nestihl na jejich tělech ani oschnout. A za oknem se tiše snášel sníh.
„Hm?“ zapředl Doyle. Byl ukojený a spokojený. Bodie ležel vedle něj a hladil ho po zádech. Cítil se naprosto božsky.
„Jak to jde s tím rozvodem?“ zeptal se Bodie tiše.
Doyle sebou trhl. Otevřel oči a zadíval se na Bodieho.
„S jakým rozvodem?“ položil tu hloupou otázku dřív, než si ji promyslel.
„No, přece s tvým rozvodem,“ pousmál se Bodie, ale bylo vidět, že Doyleova slova nebyla to, co čekal, že uslyší.
„S mým rozvodem?“ opakoval Doyle a cítil, jak se mu hrdlo stahuje úzkostí. Něco musel ovšem říct, Bodie čekal na jeho odpověď. Bohužel Doyle pro něj neměl takovou , v jakou Bodie asi doufal. On to Ann neřekl, protože se rozvádět nehodlal. Zatím to fungovalo, ne? Úspěšně svoje dostaveníčka s Bodiemu maskoval jako práci a Ann neměla nejmenší podezření. A čas od času oželel sex s Bodiem a byl s Ann. Ostatně Bodie se taky nezmínil o tom, jestli už pustil k vodě Susan, a toho se Doyle chytil.
„No a co ty a Susan?“
„Já se ptal první,“ namítl Bodie.
Doyle si povzdechl.
„Ann o nás neví,“ přiznal se tedy. „Nemluvil jsem s ní o… o žádném rozvodu.“
„Proč?“ nechápal Bodie. Milovali jeden druhého, copak Doyle s ním nechtěl zůstat?
„Já…,“ věděl, že to Bodie nepochopí. „Vzal jsem si ji, Bodie, nemůžu jí teď prostě říct, sorry, byla to chyba.“
„Proč?!“ zamračil se Bodie. „Myslel jsem, že jsme si to vyjasnili.“
„Já prostě nemůžu!“ odsekl Doyle podrážděně. „Už jsem udělal dost mizerných rozhodnutí!“
„Tak prostě uděláš ještě jedno navíc,“ opáčil Bodie ostře.
Doyle se mračil. Ano, Bodiemu se to mluvilo, on nikdy ženatý nebyl. Neměl ani potuchy, co je to za závazek. Nemohl teď Ann prostě odkopnout. Jednou si ji vzal, jednou dal ten slib a to nebylo jako… jako když Bodie slíbí Cowleymu, že nebude střílet a pak, jakmile Cow zmizí za rohem, vytáhne pistoli.
„Ty se nechceš rozvést,“ hlesl Bodie, když mu to konečně došlo.
Doyle mlčel.
Bodie si lehl na břicho stranou od Doylea. Ruce zabořil pod polštář a tvář do něj.
„Bodie,“ zašeptal Doyle smutně. „Miluju tě.“
„Hm.“
„Ale není to tak snadné, prosím,“ naléhal Doyle.
„Jasně, já to chápu,“ ucedil Bodie kysele. „No, měl bys jít, Rayi.“
„Bodie.“
„Běž, běž za svou ženuškou,“ zasyčel Bodie. „Nech mě bejt.“
Doyle pohladil Bodieho po zádech. Cítil, jak je Bodie napjatý.
„Nebuď takový, Bodie,“ povzdechl si Doyle. „Znamenáš pro mě všechno.“
„Ale rozvést se nehodláš,“ vyčetl mu Bodie zklamaně.
„A k čemu by to bylo?!“ namítl Doyle. „Myslíš si, že pak budeme spolu? Že se k tobě nastěhuju? Nebo ty ke mně? Věděli by to o nás do týdne, sakra! Co si myslíš, Bodie?!“
„Myslel jsem, že mě miluješ,“ šeptl Bodie.
„Tohle od tebe není fér, víš,“ zamračil se Doyle. „Dobře víš, že tě miluju, ale… sakra, Bodie, nemůžeme spolu žít, a to víš zatraceně dobře. Tak tu nedělej uraženého, zrazeného a… a nedávej to všechno za vinu mně.“
„No jistě, je to moje vina!“ vyjel na něj Bodie. „Nikdy tě nenapadlo, že seru na to, co si o nás budou říkat?!“
„Ty možná, ty se můžeš sbalit a jet si do Afriky prodávat zbraně, ale mě tahle práce živí!“ vyštěkl Doyle.
„Vypadni!“ zařval na něj Bodie.
Doyle vylezl z postele a začal se oblékat. Bodie ho probodával vzteklým pohledem.
„Uvidíme se zítra v práci,“ řekl Doyle smířlivě, než odešel.
Když za Doylem zapadly vchodové dveře, Bodie zabořil tvář do polštáře a rozbrečel se. Byly to slzy bezmoci.

*****

„Máma se po tobě tuhle ptala,“ pousmála se Susan. „Jestli prý přijedeš na Vánoce.“
„Hm.“
Kráčeli spolu zasněženým parkem vedle sebe, ale nedrželi se za ruce. Od té doby, co začal Bodie s Doylem spát, se se Susan vídal jen zřídka, vlastně pokaždé když ho Doyle odsunul kvůli manželce na vedlejší kolej, a to se začínalo stávat stála častěji.
Nedalo se říct, že by se Susan ještě chodil, ale taky si neřekli, že se rozchází. Každopádně spolu už nespali. Byla to trochu patová situace a ani jeden z nich to neřešil.
„Tebe něco trápí,“ řekla Susan a vzala Bodieho za paži.
„Ne, ne,“ povzdechl si Bodie a usmál se. Byl to ale neupřímný, strojený úsměv.
„Přede mnou si nemusíš na nic hrát,“ zašeptala Susan a pohladila ho po paži. „Svěř se, uleví se ti.“
„Není s čím,“ potřásl hlavou a přinutil se tvářit trochu přívětivěji, ne tak zničeně. „Co zajít někam na kafe, hm?“ navrhl.
„To zní skvěle,“ souhlasila.

*****

Doyle věděl, že Bodieho těžce zklamalo, že se nechce rozvést a žít s ním. Ale copak mohl? Proč Bodie nechtěl pochopit, že pro něj to není o nic snazší, ale že dělá to, co považuje za správné. Bodie si to představoval moc jednoduše. Rozvést se a žít spolu. Do týdne by všichni v CI5 o nich říkali, že jsou buzeranti, a dvou týdnů by je Cowley vyhodil. A kde najde práci teplej policajt?
Doyle se snažil vyhnat tyhle myšlenky z hlavy a soustředit se na Bodieho, který před ním klečel na posteli.
Bodie se snažil nějak vyrovnat s tím, že Doyleovi tahle polovičatá existence vyhovuje. Stala se z toho jakási rutina – po práci k němu do bytu, sprcha, zašukat si, a pak se už Doyle díval na hodinky a spěchal domů. Bodie si připadal jako laciná děvka. Čekal, kdy mu Doyle začne na nočním stolku nechávat peníze. Takhle se přece nedalo žít. Copak Doyle nechápal, jak ho drásá tím, jak spěchá domů za manželkou? No tak by o nich Anson chvíli dělal blbé vtipy. Tak by mu rozbili hubu a ostatní by si nechali zajít chuť. A Cowley by je nevyhodil. Bodie to věděl, nevěděl jak, nevěděl, kde bere tu jistotu, ale prostě si tím byl jist. Cowley by je nevyhodil jen proto, že spolu žijí a šukají. Možná by je spolu nenechal dělat, ale rozhodně by je nevyhodil. A i kdyby, tak by si našli něco jiného. Odjeli do Holandska nebo do Francie nebo kamkoli jinam. Měl ve Švýcarsku na účtu dost peněz, aby z toho mohli docela pohodlně žít celkem dlouho. Peníze, které si šetřil pro případ, že by se něco stalo. A mezitím by si našel práci, jakoukoli. Uživil by Doylea, tím si byl jist.
Bodie klečel na posteli s hlavou skloněnou a trpělivě čekal, až si to Doyle odbude. Vždycky teď byl dole, podržel Doyleovi. Sex se stal jaksi neuspokojivou rutinou. Spali spolu přesto dál, to na tom bylo asi nejdivnější. Jenže už to nebylo jako dřív, nic už nebylo jako dřív.
Doyle tiše zasténal, když konečně vyvrcholil.
Bodie si zajel rukou mezi nohy, a než Doyleův pták změknul a vyklouzl z něj, tak se udělal taky.
Nestálo to za nic.
Doyle se svalil vedle něj a Bodie jako vždy zabořil tvář do polštáře a předstíral, že usnul. Tím se vyhnuli nutnosti spolu po sexu mluvit, takže nehrozila hádka o tom, že Doyle odchází domů pomalu dřív, než mu oschne pot na těle.
Doylea trápilo vidět Bodieho takhle nešťastného. Jenže kdykoli se o tom pokusil začít mluvit, Bodie se před ním uzavřel často i na několik dní. Tak o tom nemluvili. Možná že měl Bodie pravdu, že bylo zbytečné o tom mluvit, protože tohle nemělo východisko. Doyle si občas přál, aby se s Bodiem potkali v jiné době za jiných okolností. A tak se teď s povzdechem k němu přitulil, hladil ho po zádech a přemýšlel, jak dlouho tohle může vydržet. Každou noc, když odcházel od Bodieho, mu srdce krvácelo a v noci se mu zdály noční můry o tom, jak Bodie odešel, a každé ráno se děsil toho, že až přijde do práce, zjistí, že to nebyl jen sen.
„Miluju tě, Bodie, miluju,“ zašeptal Doyle.

*****

„Co kdybychom někam vyrazili?“ zeptal se Bodie, když je Cowley konečně propustil ze svých spárů. Nechtělo se mu jet k němu domů, kde se oba svléknou, on si klekne na postel a Doyleovi podrží, aby pak Doyle sotva ho z něj vytáhne už spěchal domů. Ze sexu se stala odpudivá povinnost. Občas se zdálo, že nic jiného než sex mezi nimi není, protože nic jiného spolu nedělali.
Bodie si vždycky myslel, jak by s Doylem chodili na fotbal a do kina a na ryby a do hospody a jezdili na výlety a… no třeba do nějakého takového podniku… nějakého dražšího, lepšího, kde by si mohli třeba… no třeba zatancovat… a pak se pomuchlovali v tmavém koutě a jeli domů a… S Doylem, který chtěl být do sedmi u své manželky to šlo dost těžko.
„Já… nemůžu,“ ošil se Doyle. „Slíbil jsem Ann, že… promiň, Bodie,“ mrknul na hodinky. „Musím letět. Čau!“
Bodie zůstal stát na chodníku a stál by tam asi ještě hodně dlouho, kdyby ho Cowley z okna své kanceláře neviděl a s povzdechem za ním nešel a nepozval ho na panáka.

*****

Bodie stiskl čelisti a sklonil hlavu. Bolelo to a pořádně. Věděl, že si za to může sám, ale nedokázal se uvolnit.
„Kruci, Bodie,“ vydechl Doyle. „Nebuď tak hrozně křečovitej.“
Bodie sebou trhl a nakonec se od Doylea odtáhl.
„Co je s tebou?“ zašeptal Doyle, lehl si vedle něj a pohladil Bodieho hřbetem ruky po tváři.
Bodie uhnul.
Doyle si povzdechl.
„Takhle to prostě nejde, Rayi, copak…,“ Bodie zavrtěl hlavou. Nemělo to smysl.
Doyle sklopil oči.
„Já už dál nemůžu,“ řekl Bodie po chvíli nepříjemného ticha.
„Co to jako má znamenat?!“ zděsil se Doyle.
Bodie pokrčil rameny. Ještě si nebyl jist, co udělá, ale věděl, že takhle žít nemůže. Někde vzadu v jeho mysli začínala klíčit bolestná myšlenka, že by to měl možná skončit. Třeba kdyby se začal snažit, ještě by zachránil svůj vztah se Susan, tedy pokud si už dávno nenašla někoho jiného. A nebo by se měl možná vrátit k těm krátkodobým známostem. A možná by měl odejít z CI5.
„Bodie, Bodie,“ Doyleův hlas zněl vystrašeně a on taky vyděšený byl. „Nechci, abys mě opustil. Prosím, prosím, Bodie, já tě miluju.“
„Hm,“ zabručel Bodie. Doyle mu říkal v poslední době stále častěji, jak ho miluje a jemu to stále víc a víc znělo jako prázdná slova.
Doyle vylezl z postele, ale netrvalo to dlouho a vrátil se. Přitáhl si Bodieho, který se na to netvářil zrovna nadšeně, k sobě a přikryl je dekou.
Leželi takhle vedle sebe dlouho. Bodiemu trvalo skoro hodinu, než přestal být napjatý a s povzdechem se k Doyleovi přitulil aspoň na chvíli než mu zase uteče.
„Měl bys jít,“ prolomil Bodie trpce ticho. „Ať tě Ann nehledá. Ještě by zavolala na ústředí a Julie by jí vykecala, že jsme se zdejchli už dávno.“
„Zůstanu,“ řekl Doyle tiše.
„Cože?“ užasl Bodie.
„Volal jsem Ann, že se nám to protáhlo a že… nepřijedu,“ odvětil Doyle. „Zůstanu tu s tebou.“

*****

„Vážně tu nechceš přespat?“ zeptala se Ann, když se s nimi loučil.
„Ne, ne,“ zavrtěl Bodie hlavou.
„Áha, kdo je ta šťastná?“ pousmála se Ann.
Bodiemu poněkud zmrzl úsměv.
„Tu neznáš,“ řekl tiše.
„No, tak veselé Vánoce, Bodie,“ dala mu pusu na tvář.
Bodie se zadíval na Doylea, který stál kousek stranou s provinilým výrazem, a přemýšlel, co je na těhlech Vánocích sakra veselého.

*****

Venku vybuchly ohňostroje. Jejich světlo dolehlo až do Bodieho potemnělého bytu.
Půlnoc.
Doyle odešel už před hodinami.
Bodie seděl nahý na posteli, zády se opíral o zeď a láhev skotské byla už z poloviny prázdná.
„Tak ti teda, Bodie, přeju zasranej Novej rok,“ pozvedl láhev hořce a přihnul si.

*****

„Zastav mi tu,“ požádal Bodie Doylea.
„Co je?“ zeptal se Doyle, když zajel s autem k chodníku.
„Chci si koupit noviny,“ vysvětlil Bodie a vystoupil z vozu.
Doyle jen potřásl nevěřícně hlavou. Poslední dobou byl Bodie jako posedlý po novinách, z nichž jindy četl tak maximálně horoskop a výsledky fotbalu.
„Co se děje?“ zajímal se Doyle, když se Bodie vrátil. „Čekáš na zprávu o povýšení Cowleyho do šlechtického stavu, nebo co?“
„Ne, ne,“ zamumlal Bodie, rozložil noviny a už s ním nebyla řeč, tak jako v posledních dnech pokaždé.
Doyle mrkl na titulní stránku. Stálo na ní palcovými titulky: FALKLADNSKÁ KRIZE.

*****

„Krize?“ odfrkl si Bodie. „Říkej si tomu, jak chceš, Doyle, ale válka bude vždycky válkou a je jedno jak hezkýma barvama ti ji vymalují na BBC. Byla to jen první bitva, ještě jsme zdaleka nevyhráli válku.“
„Myslíš, že to bude ještě pokračovat?“ zamračil se Doyle.
„Tak to se vsaď, hochu,“ řekl Bodie.

*****

„Dále,“ Cowley vzhlédl od papírů na svém stole.
Do jeho kanceláře vešel Bodie a tvářil se nezvykle vážně.
„Co se děje, Bodie?“ zeptal se pomalu, téměř otcovsky. Znal Bodieho příliš dobře a viděl příliš mnoho z toho, co se poslední měsíce odehrávalo mezi 3.7 a 4.5.
„Četl jste noviny, pane?“ otázal se Bodie.
Cowley pomalu přikývl.
HMS Sheffield, pane,“ řekl Bodie zcela zbytečně. Byly toho plné noviny. Loď byla v boji těžce poškozena a posádka ji musela opustit. Na BBC pouštěli neustále dokola záběry ohořelého torza bitevní lodi.
Cowley věděl, co přijde teď, a po pravdě si nebyl jist, jak by měl odpovědět. Příliš mnoho úsilí a peněz daňových poplatníků stál Bodieho výcvik jako agenta CI5, než aby ho nechal prostě jen tak odejít hrát si na vojáčky. Dokázal však poznat člověka, který právě udělal jednoznačné nezvratné rozhodnutí, když ho viděl.
„Druhý a třetí prapor výsadkářů bude poslán na Falklandy,“ řekl Bodie pomalu. „Chci jet s nimi, pane,“ a zcela bezděčně zaujal předpisový vojenský pozor.
„Ale tvoje povinnosti jsou tady, Bodie, u CI5.“ Cowley se přiměl znít zlostněji, než byl. Svým způsobem Bodieho chápal. Byla to podobná situace, jako než poslal Bodieho na čas cvičit se SAS, jenže tentokrát to bylo horší. Cowleymu neuniklo to krátkodobé zlepšení, kdy byl Bodie na čas v hotové euforii, po čemž následoval hluboký propad. Netušil, co přesně se stalo, ale dokázal si toho hodně domyslet; možná víc než chtěl.
„Pane, chci bránit svoji vlast, pane!“
Jindy by Cowley Bodieho napomenul, ať ho nedráždí, ať si tyhle hloupé kecy nechá od cesty. Oba věděli, že tady vůbec nejde o nějaké Bodieho vlastenectví. Jenže situace byla příliš vážná. Bodie byl viditelně rozhodnutý. Nejspíš už i kontaktoval staré známé a vyjednával si návrat k výsadkářům. Cowley by mu mohl pochopitelně bránit, mohl by ho i potrestat. Ale k čemu by to bylo? Bodie utíkal, jakkoli se to zdálo nepravděpodobné, bylo to tak, utíkal před Doylem.
Spali spolu. Cowley o tom byl přesvědčen. Ti dva idioti spolu měli poměr. A přitom byl jeden ženatý a druhý, no, naštěstí Susan byla po matce rozumná a bystrá dívka a už dávno si našla někoho jiného.
Když Bodieho přinutí zůstat, bude se to dál zhoršovat. Doyle se nerozvede, to už pochopil zjevně i Bodie. Možná to dojde tak daleko, že se jednoho dne Bodie prostě sebere a beze slova zmizí někde ve východní Africe a s ním i roky práce, které do jeho výchovy vložil. A nebo hůř psychicky se sesype a nechá se jednoho dne prostě zastřelit, nebo Ann řekne, že… s jejím manželem… a on, Cowley, pak bude muset tenhle milostný trojúhelník, který ti dva tak zamotali, rozplétat.
Na druhou stranu když Bodieho nechá odjet na Falklandy, můžou ho tam zastřelit, nebo zmrzačit. Jistě, média to kulantně nazývala konflikt, krize, ale Cowley věděl, že válka je válka, to se nikdy nezmění a nezáleží na tom, jestli je oficiálně vyhlášený válečný stav nebo ne. Nicméně Bodie byl schopný se o sebe postarat. Možná že život v civilu ve městě otupil některé jeho instinkty, ale hodnocení jeho návštěvy u SAS bylo vysoce příznivé a překvapil i zlepšením svých velitelských schopností. Vojákem prostě člověk zůstane.
Cowley si uvědomoval, že ticho se táhne a Bodie trpělivě očekává jeho odpověď. Když řekne ne, může odstartovat něco, co pak nepůjde zastavit. Bodie byl na pokraji sil, psychických sil, to bylo vidět. Nejspíš jen hledal únik a Falklandy mu ho mohly poskytnout. Pokud mu dá svolení, pokud ho nechá odjet, získá tak čas na to jediné rozumné řešení; musí ty dva rozdělit. Už nikdy nemůžou pracovat spolu v jednom týmu, a čím méně se uvidí tím lépe. Doyle vždycky dobře vycházel s Jaxem, budou dobrý tým. A Murphy neustále vzhlíží k Bodiemu a chce být jako on, tak ať se od něj učí. Bodie se bude muset naučit mít s Murphym trpělivost, což mu rozhodně neuškodí.
„Takovému vlastenectví,“ řekl Cowley pomalu, neochotně, „by se nemělo bránit, že Bodie?“
Bodie rozumě mlčel a upíral v pozoru oči před sebe, čímž dával najevo, že ví, že Cowley není hlupák.
„Dobrá,“ přikývl Cowley. „Souhlasím, ale mám podmínku. Jde o dočasnou věc, jen aby jsi mohl jít bránit svou vlast, po čemž tolik toužíš. Budeš vyřazen z aktivní služby u CI5, ale zůstaneš na naší výplatní listině; na mojí výplatní listině. Až konflikt skončí, vrátíš se zpátky do aktivní služby CI5. Cokoli jiného, Bodie, cokoli jiného bude považováno za dezerci. Rozumíme si?“ Cowley rozhodně nestál o překvapení v podobě toho, že se jeho cenná investice rozhodne zůstat u výsadkářů. Nicméně dodal: „Až se vrátíš, promluvíme si o…změnách…personálních změnách.“
„Pane, ano, pane!“
„Odchod,“ propustil ho Cowley a neměl z toho vůbec dobrý pocit, když se díval, jak Bodie odchází. Docela dobře až ho příště uvidí, může to být, až ho budou z letadla vynášet v rakvi. Bylo mu tak podivně úzko, skoro jako by do té války pouštěl vlastního syna, ačkoli svým způsobem byli všichni agenti jeho děti. Cow přece dává mléko, Cow se stará o své mladé.
„Hodně štěstí…synu,“ řekl Cowley tiše, když se za Bodiem zavřely dveře jeho kanceláře.

„Cože?!“ Doyle na Bodieho nevěřícně zíral. „Co myslíš tím, že odjíždíš na Falklandy?!“
Bodie si povzdechl, nečekal, že to bude snadné, že to Doyle pochopí. Potřeboval prostě zase na čas vypadnout a tentokrát věděl, že mu nestačí si jen hrát v Herefordu na vojáky. Potřeboval krev a pot a špínu a riziko, potřeboval cítit že žije.
„Jedu do války, Rayi,“ řekl Bodie tiše. „Potřebují mě tam, Anglie mě tam pořebuje.“
„Kecy!“ vyplivl Doyle. „Co se mi tu snažíš nalhat, hm?! Ty nejsi žádný zatracený patriot, Bodie!“
„Fajn,“ přikývl Bodie. „Tak jinak, Rayi, někdo nám chce nakopat prdel, ty tu možná budeš sedět na prdeli a čekat, jak to dopadne, ale já ne. Já pojedu nakopat prdel pár Argentincům a až se vrátím…no, možná že věci budou jinak, až se vrátím, víš.“
„Jak jinak?“ hlesl Doyle.
„Prostě jinak,“ pokrčil Bodie rameny. „Já tam musím jet, Rayi. Nečekám, že to pochopíš, a nežádám tě o svolení. Prostě ti to oznamuju. Ber to jako nezvratný fakt.“
Doyle sklopil oči.
„Rayi,“ položil mu Bodie ruku na stehno. „Neodjíždím přece navždycky, vrátím se
„Můžou tě zabít,“ zašeptal Doyle.
„To se mi může stát při našem dalším úkolu taky, nebo mě může zítra ráno srazit na ulici auto. Život je nebezpečná hra, Rayi,“ pousmál se Bodie. „Nemůžeš se celý život schovávat. se nemůžu celý život schovávat.“
„Jo, ale proč ty vždycky musíš tahat lva za ocas?“ povzdechl si Doyle.
Bodie jen pokrčil rameny.

*****

„Falkladny?“ opakovala Susan. „Jedeš tam na vlastní žádost, viď.“
Bodie přikývl.
„Chtěl jsem se ti omluvit za všechno,“ řekl, cítil se provinile. Tohle si od něj nezasloužila. Jenže k čemu by to bylo přemáhat se a věnovat jí ze soucitu čas, který mohl jinak věnovat Doyleovi. Vlastně dělal to, co Doyle, který zaháněl špatné svědomí tím, že se snažil nějak dělit čas mezi něj a Ann. Takže ve výsledku nikdo neměl nic.
„Proč?“ položila mu Susan ruku na paži. „Bylo to přece krásné.“
„Moc jsem se ti nevěnoval,“ pokrčil rameny. „Já ...nebylo to proto, že bys…“
„Bodie, nemáš zač se omlouvat“ zadívala se mu do očí. „Přece si snad opravdu myslíš, že jsem seděla v koutě a čekala, kdy se ozveš?“
Bodie zavrtěl hlavou, tak naivní nebyl. Oba věděli, že jejich vztah skončil už dávno. Jen si to teprve teď řekli. Zůstali přátelé, nic víc a nic méně. A kdyby měl být upřímný, nikdy ani víc nebyli. Nemiloval ji.
„Je lepší než já?“ nedokázal se ale nezeptat.
„V posteli?“ zasmála se Susan.
Bodie se uculil. Měl rád její smích. Kdyby měl sestru, chtěl by, aby byla jako Susan. Jenže kdyby byla jeho sestra, nemohli by spolu legálně spát.
„Víš, věděla jsem od začátku, že…no že to nebude na dlouho,“ přiznala Susan. Chtěla, aby to věděl, že si všímá různých věcí, které mnohým lidem uniknou.
„Myslel jsem to s tebou vážněji, než s jakoukoli jinou,“ namítl Bodie a byla to pravda. Opravdu si jednu chvíli vážně uvažoval, že by si jí vzal. Jenže on by se klidně rozvedl, jakmile by zjistil, že Doyle – Bodie si povzdechl.
„Já vím, že myslel,“ pohladila ho po tváři. „Ale nejsem hloupá. Vím, že tvoje srdce má někdo jiný.“
Bodie se na ni překvapeně zadíval. Přece nemohla myslet…nemohla vědět. Jedna věc byla obětovat pověst a kariéru pokud to mělo smysl, pokud jste měli někoho, kdo za to stál, kdo Vás podrží když to bude třeba. Ovšem přiznat prostě jen tak něco takového bez Doyleovy podpory, to ani Bodie nechtěl.
„Ten fešák, ten pan Doyle,“ pousmála se smutně. „Vidím, jak se na něj díváš, Bodie.“
„Ne, Susan, to je jen…,“ začal se zcela automaticky bránit.
Položila mu prst na rty.
„Nech to tak, Bodie,“ zašeptala. „Nic si nedlužíme.“
Políbil ji.

*****

Za čtyři dny se s 2.para nalodí na Norland.
Poslední večer v Londýně.
Bodie seděl v křesle ve svém bytě, popíjel skotskou a díval se do plamenů v krbu. Věci měl už sbalené, moc jich s sebou stejně nepotřeboval. Bylo mu jasné, že válka nepotrvá dlouho. Argentinci nemají šanci se dlouho udržet. Ale když bude mít štěstí, může být pryč dva, tři měsíce. A pak personální změny, tak tomu řekl Cowley. Rozdělí je, ví to o nich.
Bodie si povzdechl. Třeba kdyby Doylea dokázal přesvědčit, že o nich Cowley ví, a nevyhodí je kvůli tomu, možná by pak Doyle změnil názor.
Bodie zavrtěl hlavou. Ne, Doyle se nikdy nerozvede. Manželku sice podvádí, ale jinak je vzorný manžel a neopustí jí. Připadá si pak nejspíš jako menší svině. Pokrytec jeden odpornej. Jenže ať tak nebo tak měl jen dvě možnosti. Naučit se s tím vším žít a smířit se s tím, že nikdy nebude víc než jen Doyleův tajný milenec, a nebo Doylea opustit.
Miloval toho mizernýho pokrytce. Nechtěl ho opustit.
Bodie věděl, že na Flaklandách opět na čas chytí druhý dech. Až se vrátí a Cowley je rozdělí, bude to zas nějaký čas dobrý. Než se to nevyhnutelně znovu začne hroutit, no a tak pak zase na čas odjede. A pak Cowleymu dojde trpělivost a oba je vyrazí a bude po problému.
Ozval se zvonek.
Bodie odložil skleničku na stolek, s povzdechem se zvedl a šel otevřít. Doufal, že to není Cow s nějakými otcovskými radami, zrovna teď o žádnou nestál. Minulý týden byl zase na hodině kenda a stačilo mu to na celý měsíc dopředu. Samozřejmě že svému mistrovi neřekl, že šuká ženatýho chlapa, ale stejně ten starý Japonec něco tušil, na to by Bodie vsadil krk. Aspoň podle těch učených divných řečí, co poslední dobou vedl.
Je cesta k Osvícení obtížná nebo snadná?
Ani jedno ani druhé.
Proč?
Protože není.
Jak se pak dá putovat k cíli?
Nedá se. Je to pouť bez vzdálenosti. Přestaň putovat a jsi u cíle.

Přestaň putovat, svým způsobem Bodie chápal, co mu mistr říkal. Jenže on nedokázal přestat svůj vztah s Doylem řešit, neustále se snažil dospět k nějakému cíli, a čím víc se snažil, tím jako by mu ten cíl víc unikal.
Putovat je bohužel snazší, než se zastavit. Protože pokud putujete, můžete o cíli snít. Když se zastavíte, staneme tváří tvář skutečnosti.
Jak se pak ale změníme, když nebudeme mít žádné cíle ani sny?
Proměna, která je skutečná, je proměna nechtěná. Hleďte do tváře skutečnosti a k proměně dojde bezděky.

Bodie otevřel dveře a měl pocit, jako by se najednou svět doopravdy zastavil a ta skutečnost ho udeřila do tváře a trvala na tom, aby se jí podíval do očí.
Na chodbě stála Ann. Skoro by ji nepoznal. Byla těhotná!
„Ahoj, Bodie, to je překvapení, viď,“ usmála se Ann a objala Bodieho kolem krku. „Ray říkal, že dneska odjíždíš bránit vlast, tak jsme si říkali, že když je to tvůj poslední večer…“
Doyle se schovával ve stínu chodby a bylo mu úzko. Bodie stál zkoprněle ve dveřích bílý jako stěna a ve tváři měl výraz absolutního šoku, jaký u něj Doyle nikdy neviděl. Skoro to vypadalo, že se Bodie nemůže ani pořádně nadechnout. Jen tam tak stál a zíral na Ann. Doyle se vyhýbal pohledu do Bodieho očí.
I Ann si uvědomila, že s Bodiem není něco v pořádku.
„Hele,“ dala si rozzlobeně ruce v bok. „Vím, že vypadám děsně, jsem jako vzducholoď, ale nemusíš se na mě takhle dívat.“
V Bodieho tváři se nehnul ani sval. Vlastně se zdálo, že Ann vůbec neslyšel. Ještě chvíli na ní zíral nebo spíš civěl kamsi jako by skrz ni, než se beze slova otočil a vrátil se do obývacího pokoje. Dveře nechal otevřené.
„Bodie?“ zavolala za ním Ann starostlivě. „Co je s ním?“ zeptala se Doylea.
Bodiemu bylo zle. Nedokázal zformulovat jedinou myšlenku, jak byl paralyzován hluboko do duše. Vrávoravě se vrátil do bytu, ale všechno mu přišlo cizí. Díval se na věci kolem sebe a jako by je ani nepoznával.
Ann šla za Bodiem a Doyle jí byl v patách s provinile svěšenými rameny. Měl pocit, jako by mu právě vyřízli srdce za živa z těla, a byl to on sám, kdo třímal nůž.
Bodie cítil, jak ho v očích pálí slzy, ale byl rozhodnutý, že před Doylem brečet nebude. Neukáže jedinou slabost. A kromě strašného zoufalství a pocitu zrady v něm rostl vztek, a touha po pomstě. Najednou chtěl Doyleovi ublížit tak, jak ublížil on jemu. Chtěl, aby Doyle tu bolest pocítil jako svoji vlastní.
„Bodie,“ zašeptala Ann. Měla o něj obavu. Vypadal hrozně.
Doyle věděl, že mu to měl říct hned, jak se to dozvěděl, ale bál se. Bodie neměl ani tušení, jak moc se bál mu to říct. Ani teď ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Chtěl mu říct, jak moc je mu to líto, ale nešlo to.
Bodie sevřel pravou ruku v pěst, prudce se otočil, udělal několik kroků k Doyleovi a udeřil ho do obličeje, tvrdě, bez nejmenšího slitování. Chtěl mu ublížit.
Doyle tušil, že to tak skončí. Ostatně on taky Bodieho tehdy praštil, když urážel Ann. Jen nečekal, že to bude taková rána. On tenkrát Bodieho praštil sice asi teda hodně, ale ne plnou silou, rozhodně ne plnou silou.
Doyle zavrávoral a upadl na zem. Z nosu mu tekla krev a měl nepříjemný pocit, že mu ho Bodie zlomil.
„Bodie!“ zaječela Ann a vrhla se ke svému manželovi.
Bodie nad nimi stál, ruku stále sevřenou, dýchal zrychleně a křečovitě a třásl se.
„Promiň,“ zašeptal Doyle a po tvářích se mu skutálelo několik slz, které nedokázal zadržet.
V jednu chvíli to vypadalo, že ho Bodie udeří znovu. Nakonec ale pracně rozevřel pěst, došel si do ložnice pro tašku se svými věcmi a vyndal z nočního stolku Doyleovy slipy, které tu zapomněl, když ten zkurvysyn spěchal domů.
„Tumáš,“ mrskl Doyleovo spodní prádlo po Ann. Hlas měl pokřivený nenávistí. „Tohle si tu tvůj manžel zapomněl, když si tady byl posledně zašukat!“
Doyle na Bodieho šokovaně třeštil oči. Nikdy by nevěřil, že je Bodie schopný něčeho takového.
„Co.. cože?“ zakoktala se Ann a hleděla na Bodieho, jako by čekala, že je to nějaký špatný vtip.
„Podvádí tě už víc jak půl roku, ty krávo!“ vyštěkl Bodie pomstychtivě a pak odešel z bytu a ty dva tam nechal. Před domem rozbil okýnko u Doyleova Capri, otevřel si a spojením drátů nastartoval. Pak s pedálem na podlaze vyrazil pryč.
Hnal se nočním Londýnem vysoko nad povolenou rychlostí a volant svíral tak pevně, až mu zbělely klouby na rukou. Pořád se třásl, nedokázal to ovládnout.
Ten hajzl!
Ten bastard!
Ten zkurvysyn!
Jak jen mohl! Jak mu to jen mohl udělat!
Celé ty měsíce, co spal s ním, spal i s ní. A co hůř udělal jí dítě!
A ani mu to neřekl!
Ani mu nestál za to, aby mu řekl, že bude mít dítě.
Bodiemu začaly téct po tvářích slzy.
Jak dlouho to před ním chtěl tajit?!
To, že se na něj pověsilo policejní auto, si uvědomil, až když ho urputně a marně pronásledovalo už několik minut.
Policajt.
Doyle.
Policajt Doyle.
Bodie prudce šlápl na brzdy a smykem zastavil u chodníku. Vystoupil z vozu. Policejní vůz se musel vrátit, a když zastavil, Bodie k němu vykročil.
Z auta vystoupil policista, Doyle.
Bodie ho udeřil ještě dřív, než mohl policajt vůbec otevřít pusu jednou, dvakrát, třikrát, tohle bylo něco, na čem si mohl vybít všechno to, co ho vnitřně trhalo na kusy, všechno svojí zlobu a bolest. A pak náhle Bodieho nepříčetností, jeho vztekem a bolestí probleskl paprsek rozumu.
Bodie udělal krok zpátky zhrozený tím, co udělal. Vedle policejního vozu ležel v bezvědomí do krve zmlácený zcela anonymní policista. Žádný detektiv konstábl Doyle ale úplně cizí člověk, kterého Bodie zcela bezdůvodně zbil.
Bodie se pomalu trhavě nadechl, začínal zase získávat nad sebou kontrolu. Vrátil se do svého vozu a zavolal vysílačkou sanitku. Pak se rozjel na velitelství, v půlce cesty si ovšem uvědomil, že tam v tuhle hodinu nikdo nebude a ostře změnil směr, ke Cowleymu.

*****

„A chci, abys věděl, že ti to dávám přímo za vinu!“
George Cowley obvykle nemusel zvyšovat hlas, aby dosáhl patřičného efekt, ovšem tentokrát křičel tak, že to bylo slyšet až k Betty do kanceláře, v níž se tísnila půlka agentů CI5 a jako myšky natahovali uši.
„Co má tohle znamenat?“ zamračila se Betty, když se vrátila a nachytala je tam.
„Co?“ narovnal se s trhnutím Anson.
„My jen…jen…,“ zakoktal se Sullivan.
„Vy posloucháte za dveřmi?“ zamračila se Betty. „No to snad ne?!“ probodla je pohoršeným pohledem. „I ty, Murphy?!“
Murphy nejistě přešlápl.
„A to ještě není nic proti tomu, co s tebou udělám já!“ zařval vedle v místnosti Cowley na Doylea.
Betty si povzdechla.
„Co se stalo?“ zeptal se Sullivan. „Ještě nikdy jsem neviděl, aby Starej takhle vyváděl.“
„Nějaké trable,“ odbyla je Betty.
„Trable s Bodiem?“ nadhodil Anson.
„Měl bych tě okamžitě vyhodit! A mám sto chutí to udělat, tak mě moc nedráždi! Ještě jedno slovo a strčím tě do tak hluboké díry, kde když nahoře rozsvítí, ty to uvidíš až za rok!“
Na Bettynině stole zazvonil telefon.
„Ven!“ rozkázala a agenti se pomalu jeden po druhém trousili na chodbu.
„Kancelář pana Cowleyho,“ zvedla Betty telefon. „Oh, pane ministře…jistě, ale zrovna teď…“
„Co jste si vy dva k čertu mysleli, že děláte?! Co sis ty myslel, že děláš?!“
„On je právě teď poněkud zaneprázdněný, pane ministře,“ ošila se Betty.
„Aha, takže tys ho dohnal k psychickému kolapsu z lásky?! No to je úžasné, prostě úžasné!“
„Ano, samozřejmě, vyřídím mu, aby vám zavolal, jak jen to bude možné,“ ujistila Betty ministra a položila sluchátko.
„Na to je už pozdě! Teď máš manželku a dítě. Bodieho necháš jednou pro vždy na pokoji!“
„Žádné ale! Ber to jako rozkaz! Vy dva jste spolu skončili! Rozumíš?! Skončili!“
„A teď zmiz! Práce máš myslím dost!“
Doyle vyšel z Cowleyho kanceláře jako zpráskaný pes.
Betty se rozpačitě zahleděla někam jinam.

*****

Kdy budu osvícen?
Až uvidíš.
Až uvidím co?
Stromy a květiny a měsíc a hvězdy.
Ale ty vidím denně.
Ne. Co ty vidíš, jsou stromy, květiny, měsíc a hvězdy z papíru. Vždyť ty nežiješ ve skutečnosti, ale ve svých slovech a myšlenkách a snech.

Moře burácelo pod přídí, jak se vodní masa tříštila o kovový trup deroucí se cílevědomě vpřed. Vzduch byl plný řevu vody vzpírající se proti postupu lodi a vodní tříště. Ocelově šedé mraky visely nízko nad obzorem a kolem dokola jen oceán.
Bodie stál sám v uniformě výsadkářů na přídi Norlandu a jeho modré oči se upíraly k horizontu. Vítr ho šlehal do tváře. Bolest z Doyleovy zrady přetrvávala, ale už ji pociťoval jen jako neutuchající bolest na hranici vědomí, než jako ostrou palčivou téměř fyzickou ránu v hrudi.
Majestátnost a osamělost a hrdost lodi se někde hluboko dotýkala jeho zjitřeného nitra. Ne nadarmo námořníci vždycky o lodi uvažovali jako o ní.
Žiješ, žel bohu, papírový život, a zemřeš papírovou smrtí.
Loď a moře svoboda, volnost.
Byl jako zmrzačený dravec, kterého vypustili z jeho klece, aby si protáhl zničená křídla.
Zcela se rozejdi se svou minulostí a budeš osvícen.
Já to dělám postupně.
Postupně se dosahuje růstu. Osvícení je okamžité.

Bodie se postavil do předpisového pozoru a švihnutím paže zasalutoval. Pak připažil, otočil se na podpadku a vrátil se do podpalubí.
Udělej pořádný skok! Přes propast se nedostaneš, když budeš jen hopsat.

Kapitola jedenáctá

Doyle seděl sám ve svém bytě. Láhev skotské byla už téměř prázdná. Na klíně mu ležel skicák s nedokončenou kresbou. Bodie se na ní usmíval.
Doyleovi tekly po tvářích slzy zoufalství a žalu.

*****

Bodie se opíral o zábradlí na pravoboku. Neměl nejmenší chuť být s ostatními, chtěl být sám, aby se mohl utápět ve svém žalu a sebelítosti. Po dlouhých letech cítil neskonalou chuť na joint. Takhle mizerně mu nebylo snad, ani když ho odkopla Marikka. Tehdy mu trvalo dva měsíce než se sebral. Poflakoval se po Paříži s pochybnou partou, živil se pochybným způsobem a kouřil ve velkém trávu zlozvyk, který pochytil v Holandsku, a s kterým skoncoval ještě před tím, než vstoupil do armády.
„Kruci,“ zaklel, jak by si teď zapálil.
Zahleděl se dolů na vodu pěnící se podél trupu lodi.
Co teď asi Doyle dělal? Co asi to jeho slavné manželství?
Bodie si povzdechl. Jo, byla to sviňárna, když Ann řekl, že ji Doyle podvádí, ale o nic menší než to, co udělal Doyle jemu. Zachraňuje teď Doyle svoje manželství? Nejspíš jo, ostatně byl to Doyle. Vždycky se snažil dělat ta správná rozhodnutí, idiot jeden.
Ray Doyle, dejte mu jen nepatrnou šanci a obviní se z vynálezu střelného prachu. Idealista. Naivka. Hlupák.
„Rayi, proč? Proč?“ povzdechl si Bodie. „Proč to muselo takhle skončit?“
Protože byli, jací byli?
Miloval by Doylea, kdyby byl jiný?
Asi ne.
Dokázal si vybavit každičký tah jeho tváře, jeho úsměv, jeho oči. Měl ho hluboko pod kůží, měl ho vypáleného do srdce, vyraženého do duše.
„Proč jsi to udělal? Proč, Rayi?“ zašeptal Bodie. „Jak jsi mohl spát s ní i se mnou?“
A ještě si nemůže dát pozor a zbouchne ji.
„Kde jsme udělali chybu, Rayi?“ povzdechl si Bodie a vytáhl ze zadní kapsy kalhot Doyleovu fotku přetrženou v půlce. Udělal to ve vzteku, ale nedokázal ji vyhodit. Navzdory tomu všemu ho pořád miloval. Schoval oba kusy fotky zpátky do kapsy.
„Neskákej, žádná za to nestojí,“ ozval se pobavený hlas.
Bodie se otočil. Ten hlas mu byl povědomý, ovšem muže s jizvou šikmo přes kořen nosu nedokázal nikam zařadit. Těžko to mohl být někdo z jeho bývalé jednotky. Zůstal z nich poslední.
„Bodie! Bodie, to mě poser, jsi to fakt ty!“ zasmál se muž. „No tak se ukaž, chlape! Nepřibral jsi trochu? A co to je za sestřih? Nemáš to nějaký dlouhý, co?“
Bodie se stále nechytal.
„Ty vole, neříkej, že mě nepoznáváš?! Zase tak rozbitou tu držku nemám!“ hartusil muž.
„Kelly?“ svitlo Bodiemu konečně.
„No že ti to trvalo!“ zazubil se muž a objal Bodieho vřele s takovou silou, že mu málem vyrazil dech. „Je skvělý tě zase vidět!“
Bodie nemohl věřit svým očím. V době svého působení u výsadkářů se s Normanem Kellym natropili nějakých bláznivých kousků, než Kellyho převeleli k jinému praporu a než Bodie odešel k SAS. Ostatně Kelly byl jeden z těch, co v tom Bodieho podporovali, fandili mu a přáli mu to.
Opřeli se vedle sebe o zábradlí.
„Kde jsi k tomu přišel?“ kývl Bodie hlavou ke Kellyho jizvě.
„V hospodě,“ ušklíbl se Kelly a ukázalo se, že papírový sáček, který držel v ruce, obsahuje láhev, kterou Bodiemu beze slova nabídl. „Jeden sráč mi na hajzlech přibouchl před nosem skleněný dveře.“
Bodie se napil a rozkašlal se.
„Co v tom kruci máš?! Kyselinu z baterie?“
„Dotek domova,“ zazubil se Kelly a loknul si.
Bodie už úplně zapomněl na Kellyho pálenky domácí výroby. Druhý lok si dával už mnohem opatrněji. Pálilo to jako čert.
„Tak jak se jmenuje?“ usmál se Kelly.
„Kdo?“ zeptal se Bodie a znovu se napil a opět se rozkašlal.
„No ta, co tě takhle vyšťavila,“ pousmál se Kelly.
Bodie se smutně pousmál.
„Nikdy bych si nepomyslel, že na tomhle světě je ženská, co by ti dokázala zlomit srdce,“ uculil se Kelly. „To musí být asi kus ženský.“¨
„Dík,“ utrousil Bodie kysele.
„Ale no tak, brácho,“ poplácal Bodieho Kelly bodře po zádech. „Nemá smysl se kvůli tomu trápit. Budou i jiný.“
„Tahle byla…zvláštní,“ řekl Bodie posmutněle.
„Nechala tě?“ zeptal se Kelly účastně.
„Dalo by se to tak říct,“ povzdechl si Bodie.
„To je na hovno,“ potřásl Kelly hlavou. „Ženský jsou svině.“
„Co tě vede k přesvědčení, že chlapi jsou lepší?“ ušklíbl se Bodie hořce.
„Asi nejsou,“ připustil Kelly. „Odešla s jiným?“
„Byla vdaná.“
„A sakra,“ zašklebil se Kelly. „Ale moc dobře víš, že vdaný ptáčky je lepší nechat být.“
Bodie pokýval hlavou.
„Víš, co potřebuješ?“ položil Kelly Bodiemu ruku kolem ramen.
„Co?“ zeptal se Bodie poněkud nepřítomně. Myslel na Doylea a na to, že by možná bylo lepší, kdyby se už nevrátil, z téhle války, kdyby se nevrátil – nevrátil se živý. Bylo by to lepší pro všechny.
„Potřebuješ se pořádně ožrat, kámo.“

*****

„Vylodění proběhne podle následujícího plánu. 25.SBS provede výsadek ve Fanning Headu a s podpůrnou palbou z Antrimu zajistí bezpečnost našeho vylodění.“
Z Fanning Headu měli Argentinci zátoku San Carlos Water jako na dlani. Bodie by se nechtěl vyloďovat s argentinskou artilerií za prdelí.
„Malá jednotka Eskadry D SAS s podporou Ardentu zaměstná argentinské jednotky u Darwinu, a poskytne nám dostatek času.
Vyloďování bude probíhat následovně. Jakmile dostaneme signál, že je Fanning Head dobyt a zajištěn, HMS Fearless vysadí 40.komando na Modré pláži společně se čtyřmi lehkými tanky. Zajistí perimetr a budou krýt vaše vylodění z Norlandu, přijede pro vás LCU z Intrepidu a vysadí vás zde na Modré pláži 2,“ plukovníkovo ukazovátko udeřilo do mapy.
„Jakmile budou všichni na svých místech, proběhne druhá vlna vylodění. 3.para z Intrepidu zajistí přístav San Carlos, Zelená pláž. A 45.komando zátoka Ajax, Červená pláž. Nepředpokládá se žádný větší odpor.
Po dokončení vylodění a zajištění pláží se 40.komando zakope zde na západním hřebenu Verde. 3.para obsadí přístav a 45.komando bude držet Ajax. Naším úkolem bude přesunout se asi pět mil jižně do pohoří Sussex. To je zatím vše, pánové, nějaké otázky? Dobře, odpočet je T mínus deset hodin, a začíná teď. Rozchod!“
Vojáci se začali rozcházet. Do vylodění zbývala zdánlivě spousta času, ale taky se toho muselo hodně stihnout.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Kelly Bodieho.
„Že nesnáším LCU,“ ušklíbl se Bodie.

Voda jen lehce pleskala o lodní boky, jak snížili rychlost. V noční tmě se pobřeží rýsovalo jako tmavší skvrny. Klouzali k místu vylodění tiše jako stín.
Někde na jejich pravoboku stejně neslyšně plula HMS Fearless. HMS Intrepid zůstala daleko za nimi.
Napětí bylo téměř hmatatelné. Nikdo se neodvažoval skoro ani dýchat.
Čekali.
Zpoždění oproti plánu se protahovalo a nervy začínaly pracovat.
A pak konečně přišel povel k vylodění. Bylo půl třetí ráno pátek 21. května roku 1982.
„Připraven na všechno?“ uculil se Kelly na Bodieho, když přišla chvíle nalodit se na LCU.
„Jako nikdy,“ pousmál se Bodie. V zadní kapse maskáčů měl Doyleovu fotku – pečlivě slepenou. Před pár dny byl rozhodnutý, že se už nevrátí. Na druhou stranu nikdy neříkej nikdy.
„Tak pohyb, chlapi! Jedu, jedu, jedu!“
Vrata obojživelného člunu se za nimi zavřela jako za Jonášem tlama velryby.
Bodie vždycky na obojživelném výsadkovém člunu zažíval nepříjemný pocit blížící se jakési klaustrofobii. Přes vysoké boky člunu, které měly chránit výsadek, nebylo nic vidět. Motor byl tichý a tak se ozývalo jen šplouchání vody a všechno se tak odporně houpalo. Kdyby se cokoli stalo, ani by nevěděl, odkud přišla rána.
Byl rád, když člun najel na pláž a trhnutím se zastavil a přední stěna se odklopila. Jakmile měl pod nohama pevnou zem a dobrý rozhled, byl nepříjemný pocit sedící mu za krkem pryč. Byl voják, výsadkář, a měl tu nějakou práci. Všechno ostatní rázem přestalo být důležité. Některé instinkty prostě nikdy neotupí.

*****

Bodie se zahleděl k obzoru. Svítalo a přes nehostinnou kamenitou a pustou krajinu se převalovala mlha. Falklandy byly vlastně jen kus skály bičovaný větrem a vodou uprostřed ničeho. Ano, i o něco takového se dalo bojovat, strategická poloha se tomu říkalo.
Tábor byl ztichlý. Nikde se nic nehýbalo a panoval zvláštní klid.
„Chceš?“ nabídl Kelly Bodiemu cigaretu. Od pusy mu šla pára.
Bodie zavrtěl hlavou.
„Já zapomněl,“ pousmál se Kelly. „Nekouříš,“ a zapálil si.
Stáli spolu na okraji tábora a dlouho jen mlčeli. Již každým okamžikem měl z velitelství přijít rozkaz k zahájení útoku na Darwin a Goose Green, nejbližší argentinské pozice. Bodie viděl mapy. Rovný terén, kde se nebylo kde schovat, a hlášení mluvila o silných argentinských pozicích.
„Máš strach?“ zeptal se Kelly.
Bodie přikývl.
„Já taky,“ pokýval Kelly hlavou. „Ale jsme sakra výsadkáři ne?“ zašklebil se. „My se z něčeho jen tak neposereme.“
„Připraveni na všechno,“ ušklíbl se Bodie.
„Ještě budou litovat, že si s námi zahrávali,“ zazubil se Kelly. „Mimochodem prý se nám tam bude pod nohy plést i SAS,“ mrknul na Bodieho.
„No a?“ pokrčil Bodie rameny.
Kelly se usmál.
„Fakt nechceš?“ nabídl znovu Bodiemu cigaretu.
„Ne, díky,“ odmítl Bodie.

*****

Doyle vytáhl z horní police archivu desky a jejich vazba se mu rozsypala v rukou a papíry se rozlétly do všech stran. Rozkašlal se, jak zvedl oblak prachu.
„K čertu,“ zaklel a slezl ze žebříku.
Pak si s povzdechem kleknul a začal rozházené papíry sbírat.

Někde poblíž vybuch granát. Bodieho zasypala sprška hlíny a kamínků.
„Při našem štěstí začne ještě do toho všeho chcát,“ odfrkl si Kelly.
„Aspoň by se zvedla ta pitomá mlha,“ ušklíbl se Bodie.
„Věčný optimisto,“ zašklebil se Kelly.

Doyle slepil desky a srovnal papíry tak, jak měly být. Cowley se ho nejspíš snažil v tomhle archivu pohřbít zaživa.
Doyle si s povzdechem sedl ke stolu. Co asi dělá Bodie? Je v pořádku?

„Začínají mě pěkně srát, Bodie! To ti řeknu!“ odplivl si Kelly.
Kulometné hnízdo jim pěkně zatápělo.
„Granát tam nehodíš, jedině že bys sehnal špičkového baseballového nadhazovače,“ potřásl Kelly hlavou. „A nikdo se k nim nedostane dost blízko, aniž by z něj neudělali fašírku.“
Bodie se opatrně při zemi posunul ke zbytku čety.
„Vítr jde pro nás dobrým směrem,“ ušklíbl se Bodie. „Nepotřebujeme špičkového nadhazovače, abychom je odtamtud vykouřili jako krysy.“
„Nemáme slzné granáty,“ poukázal Kelly na drobný nedostatek Bodieho plánu.
„Máme,“ uculil se Bodie a sundal si ze zad batoh.
„Ty jsi sebou vzal…,“ Kelly se začal smát.
„To víš, oni tam tak leželi,“ pokrčil Bodie rameny.
„Příště mi řekneš, že v tom batohu máš i příruční skládací tank,“ zašklebil se Kelly, když mu Bodie hodil dva slzné granáty.

Doyle si nalil kafe. Anson a Sullivan dotáhli do kuchyňky starou televizi a teď všichni hltali zprávy BBC o Falklandské krizi. Už od včerejška BBC informovala o útoku na argentinské pozice, který měl probíhat dnes.
Doyle doufal, že Argentinci na Falklandách nemají televizi, a nebo že mají aspoň tak mizerný příjem, že je ty kreténi z BBC tímhle nevarovali.
„Hele, nemáš být v archivu?“ zamračil se na Doylea O´Hara.
Doyle nic neřekl. Dopil kafe a šel raději pryč. I když se Cowley snažil vše ututlat, těžko mohl utajit, že je Bodie na Falklandách a celá CI5 si šuškala, že tam je, protože se s Doylem pohádali.
Doyle si nikdy neuvědomil, jak je Bodie mezi klukama populární, dokud se k němu všichni nezačali stavět dost nevlídně za to, že Bodieho vyhnal. Dokonce i Anson si stěžoval, co že to Doyle udělal, do koho on teď má rýt, když tu Bodie není. Nikdo mu nedokázal jeho vtípky a drobné urážky vracet s takovou lehkostí a stylem jako Bodie.

„Podplukovník Jones je mrtvý!“ vydechl mladý vojín sotva se k nim dostal. „Koupil to, když se pokusil prorazit skrz obrannou linii!“
Bodie s Kellym si vyměnili pohled. Jejich velitel padl jako hrdina.
„Hlupák,“ ucedil Kelly.
„Idiot,“ utrousil Bodie.
„Byl to dobrej chlap,“ řekl Kelly.
„Dobrej voják,“ pokýval Bodie hlavou.
A to byla celá řeč nad mrtvým.
„Copak si tohle necháme líbit?!“ vybuchl Berry vztekle.
Bodie se zadíval na Kellyho a ten na něj.
„To si piš, že nenecháme, hochu!“ ucedil Bodie.
„Nakopeme jim prdel!“ prohlásil Kelly teatrálně.

Doyle se rýpal v jídle. Musel myslet na ten útok na argentinské pozice. Je tam Bodie? Doufal, že se mu nic nestane. Ne, nemůže se mu nic stát. Bodie se o sebe umí přece postarat.

Bodie se sklouzl po blátě a vzduchem jedovatě zahvízdaly kulky. Nad hlavami se jim přehnal vrtulník.
„Sundejte toho zkurvysyna!“ zařval Bodie na Harryho a Berryho, dvojčata z Birminghamu.
Harry pozvedl bazuku a Berry ji nabil. Raketa rozprskla vrtulník po obzoru. Nakonec se vyplatilo se s tím kurevsky těžkým krámem osm mil táhnout.

Doyle zhasl lampičku a s povzdechem se zachumlal do deky.

„Mariňáci,“ ušklíbl se Kelly, když sledovali, jak vrtulníky vykládají posily z 42.komanda královského námořnictva. „Čím to, že tihle hoši, chodí vždycky s křížkem po funusu?“
„Ale je od nich hezký, že se stavili, ne?“ usmál se Bodie.
Kelly se zazubil. Ve špinavém obličeji jeho zuby vyloženě zářily.
„Žvejku?“ nabídl Bodiemu.

*****

Ann se tiskla ke stěně vedle dveří do obýváku a naslouchala Doyleovu pláči ztlumenému polštářem.
Moc spolu nemluvili od té doby, co jí přiznal, že on a Bodie…oh, bože, ani pomyslet na to nechtěla. Jak jen mohli?
Doyle teď spal v obýváku a tak nějak vedle sebe existovali. Sama nevěděla, proč tu zůstává. Asi kvůli tomu dítěti, které nosila pod srdcem. A možná i proto že Raye milovala, i když jí zlomil srdce.
Věděla, že pod polštářem má Bodieho skicu. I to že každou noc brečí, a že ze spaní volá Bodieho jméno.
Ann popotáhla a otřela si hřbetem ruky slzy.

*****

„Pošta! Pošta!“ rozlehlo se táborem volání.
Bodie s Kellym seděli spolu s většinou jejich jednotky na lavičkách, nad nimiž byla natažená celta, veškerý komfort improvizované jídelny.
Bodie popíjel z otřískaného hrnku kafe a Kelly kouřil.
„Hej, Bodie, máš tu dopis od manželky,“ uculil se zásobovací důstojník a hodil Bodiemu nevelkou obálku do klína.
„Moc vtipný,“ ušklíbl se Bodie a chvíli mu trvalo, než se odhodlal dopis vzít do ruky. Nebylo to Doyleovo písmo, což ho zklamalo. Někde ve skrytu duše doufal, že mu píše Doyle.
„Neříkej mi, že ti píše ta, co ti zlomila srdce,“ naklonil se k němu Kelly.
Obálka byla nadepsaná jasně ženským písmem.
„Asi,“ odpověděl Bodie vyhýbavě. Vypadalo to jako písmo Ann. Proč by mu ale psala?
„Jestli tě v tom prosí, aby ses k ní vrátit, budeš vůl, když to uděláš,“ ušklíbl se Kelly. „Stejně se nerozvede.“
„Ne, to ne,“ potřásl Bodie hlavou. Ale Ann by ho sotva prosila, aby se vrátil. Spíš ho posílá ke všem čertům. Kdo ví, co jí Doyle, ten mizerný lhář, navykládal, aby zachránil svoje manželství. Na druhou stranu, jestli si dala tu práci, aby si jistila, kam to má poslat, aby to dostal, měl by si to přečíst, ať už je to cokoli.
Bodie se pomalu nadechl jako před skokem do hluboké vody a začal obálku trhat. Kelly ho chytil za zápěstí.
„Podle mě bys to neměl číst, kámo,“ prohlásil Kelly.
„Proč?“ zeptal se Bodie a pokračoval v trhání obálky.
„Protože ses z toho sotva trochu dostal, a když si to přečteš, spadneš do toho znovu,“ řekl Kelly. „A zítra nás čeká práce. Nechci, aby ti ustřelil hlavu. Ale dělej jak myslíš,“ pokrčil rameny.
Bodie zaváhal. Obálka byla už víc jak z poloviny otevřená. Vypadalo to na dlouhý dopis. Hlodala v něm zvědavost, co v něm je. Na druhou stranu se nemohl náhle přimět si to přečíst.
3.para byla pod těžkou palbou u Mount Longdonu a tak bylo na nich, aby dobyli Wireless Ridge. Poslední předpokládaná krátká zastávka před dobytím Stanley, které se doslova ježilo argentinskou artilerií. SAS jim mělo asistovat. Ale stála proti nim dobře opevněná přesila. Takže žádná procházka růžovou zahradou.
Jak se mu bude bojovat potom, co si přečte, jak se Doyle Ann na kolenou omluvil a zapřísáhl, že to byl jen úlet, a jak má Doylea nechat být a nerozvracet rodiny. Na vlastním životě mu příliš nezáleželo, ale co když jeho selhání, jeho nesoustřednost bude stát život jiné.
Mluvilo se o tom, že válka se chýlí ke konci. Po pravdě bylo už na čase. Bodie viděl, jak se zásobovací důstojník stále víc mračí, a to nikdy nevěstilo nic dobrého.
Proč by si to ale nemohl přečíst, až bude čas a klid. Třeba po vyhlášení kapitulace. Nezáleží přece na tom, kdy si to přečte. Kelly měl nejspíš pravdu, teď nebyla vhodná doba, rozrývat si ještě zdaleka nezacelené rány. A cokoli teď měla Ann nutkání mu sdělit, se mu bude líp číst s láhví skotské po ruce.
„Přečtu si to později,“ rozhodl se Bodie a strčil dopis do náprsní kapsy své bundy.

Doyle seděl v kuchyňce v koutě stranou od všech ostatních, kteří se jako vždy teď poslední dny tísnili u televizního zpravodajství. Doyle usrkl z hrnku čaj a sklopil oči zpět ke skicáku, který měl opřený o pokrčenou nohu zapřenou o topení.
Bylo to zvláštní, ale za celé ty roky, co spolu dělali, neměl Doyle ani jedinou Bodieho fotku. A přitom Bodie jeho fotku měl. Když jim měnili služební průkazy za nové, vyžadovali po nich i poněkud aktuálnější fotku. Staré průkazy CI5 museli pochopitelně odevzdat, ale Bodie z toho jeho vyřízl fotku a nechal si jí. To se ovšem Doyle dozvěděl až o dlouhé roky později, když spolu začali spát. Tehdy zjistil, že Bodie nosí celé roky tuhle starou černobílou příšernou fotku schovanou v peněžence.
A teď byl Bodie pryč a jemu nezbyla ani fotka z průkazu, protože Bodieho služební průkaz, stejně jako služební zbraň měl Cowley u sebe. Obojí nejspíš zamčené v Cowleyho stole. Stejně jako Bodieho spis, kde rozhodně musela být nějaká fotka a nejspíš ne jedna. Jenže Bodieho spis byl, aspoň podle Doyleova mínění, tajnější než tajný, když byl předtím u SAS. Možná by mu Betty mohla nějakou fotku opatřit, jenže kdyby ji o to požádal, přirozeně by chtěla vědět, o co jde.
Doyle si povzdechl a opatrně vygumoval nepovedený tah tužkou. Na skicáku se pod jeho rukama pozvolna vznikal Bodie – seděl v autě na místě spolujezdce, okénko bylo stažené a Bodie se opíral loktem o dveře a rukou se držel střechy, jeho tvář trochu mizela v šeru ve vozu. Kreslil ho po paměti. Nejdřív se mu třásla ruka a nedokázal si vybavit rysy Bodieho tváře, ale pak když nechal ruku samu plynout po papíře, se mu vše vybavilo s dokonalou přesností. Znal každičký tah toho obličeje, každou vrásku, každý záchvěv úsměvu.
Doyle se na skicu zadíval.
Bodieho oči.
Doyle prudce obrázek vytrhl ze skicáku, protože v těch očích zachytil ten ublížený, raněný pohled, který v nich viděl naposledy. Tentýž pohled, který ho pronásledoval pokaždé, když zavřel oči. Pohled, kterým Bodie říkal, že ho on, Doyle, zradil.

Bodie si sundal boty a vklouzl do spacáku. Chvíle se převaloval sem a tam, než si našel nějakou pohodlnou polohu. Už se těšil, až bude po všem. Pořádná postel, horká sprcha a…a další věci mu chyběly stále víc.
Další věci.
Bodie s povzdechem našel v zadní kapse Doyleovu fotku. Byla poněkud zmuchlaná, a tak ji chvíli pečlivě vyhlazoval.
„Co plánuješ, až bude po všem?“ zeptal se Kelly, který ležel ve spacáku vedle něj.
Bodie fotku schoval zpátky do kapsy a převrátil se na záda. Ruku si dal za hlavu a mlčky pokrčil rameny.
„Ještě nevím, nepřemýšlel jsem o tom,“ řekl Bodie pomalu. „Musel jsem dát slib, že se vrátím.“
„Vrátíš? Kam se chceš vracet?“ zamračil se Kelly.
„K CI5,“ odpověděl Bodie.
„Copak ty ses nevrátil k nám? K výsadkářům?“ otázal se Kelly trochu dotčeně.
Bodie zavrtěl hlavou.
„Tak co tu v tom případě děláš, hm?“ odfrkl si Kelly. „Nevykládáš mi tu nějaký pohádky, Bodie?“
„Žádné pohádky, dočasné přidělení,“ pokrčil Bodie rameny. „Pořád jsem vedený jako agent CI5. Prostě jsem potřeboval vypadnout.“
„Áha,“ usmál se Kelly chápavě. „Ta vdaná lamačka srdcí je tvoje kolegyně co?“ pochopil.
„Tak nějak,“ připustil Bodie. „Skřípalo to, ale pak… prostě to nešlo. Musel jsem pryč, aspoň na čas.“
„Agent CI5. Zní to vznešeně, nóbl. Co to jako je? Tajná služba?“ vyzvídal Kelly.
„Ani bych neřekl. Něco jako policie, ale někdy…je to tak trochu od všeho něco,“ řekl Bodie. „Většinou se to moc neliší od protiteroristického boje, který cvičí SAS. Jen to jen…já nevím, těžko se to vysvětluje.“
„Kdy jsi odešel od SAS?“ zajímal se Kelly.
„Hodně dávno,“ pousmál se Bodie trpce. „Sedm let.“
„No k SAS tě zpátky jen tak nevezmou, ale k výsadkářům se můžeš vrátit vždycky,“ pousmál se Kelly. „My nejsme takové fajnovky. A tobě se evidentně k té tvé CI5 zpátky nechce.“
„Řekl jsem ti, že jsem musel slíbit, že se vrátím,“ povzdechl si Bodie.
„Jo? A prosím tě komu?“ ušklíbl se Kelly. „Se na tebe stačí podívat a každý vidí, že se ti vracet nechce.“
„To říkáš jen proto, že neznáš Cowleyho,“ pousmál se Bodie smutně.
„Tvůj šéf?“
„Dobrej chlap, dobrej voják,“ řekl Bodie.

Ann se s povzdechem zadívala na hodiny. Doyle teď zůstával každý den dlouho do noci v práci, nebo to aspoň tvrdil. Mohla mu to věřit a taky nemusela. Zdálo se, že Doyleovi příliš nezáleží na tom, co bude dál. Ano jistě když se to všechno provalilo byl zkroušený, omlouval se a litoval, jenže to bylo vše. Jakmile ulevil svému špatnému svědomí, jen odevzdaně čekal, co udělá ona. A ona se prostě nedokázala rozvést, ačkoli by to zřejmě bylo to nejrozumnější. Ne, když s ním čekala dítě. A kam by taky šla? Věřila tomu mizerovi, věřila mu a milovala ho. A on ji zradí tím nejhorším způsobem. Kdyby jí byl nevěrný aspoň s nějakou ženskou, ne že by to bylo lepší, ale rozuměla by tomu a mohla by s tím nějak bojovat. Ale Bodie. Ten podrazáckej mizernej lhář. Jak se asi musel dobře bavit, když měla slabou chvilku a málem se ho pokusila svést. Měl už v té době poměr s jejím manželem? Byla jim oběma celou dobu pro smích?
Ann popotáhla a vysmrkala se.
Bylo trpkou ironií, že jejich manželství teď vlastně pohromadě držely jen dvě věci, jejich nenarozené dítě a George Cowley, který je oba přesvědčoval o nutnosti pokračovat v téhle frašce, když už kvůli ničemu jinému tak kvůli tomu dítěti, které přece za nic nemůže.
A tak spolu dál žili, více méně. Nebo přesněji Doyle vedle ní přežíval. Spal v obýváku a když nebyl v práci maloval.
Ann odhrnula bílý hadr zakrývající plátno. Jako by neměl Doyle v těle kouska studu. Jak mohl malovat zrovna tohle.
Z plátna se na ní díval Bodie. Jeho modrým očím propůjčil malíř vyčítavý ublížený výraz.
Ann znechuceně obraz zakryla.
Jak se jim tohle mohlo jen stát?
Jak se jí tohle mohlo stát?

*****

Kelly si hodil batoh na záda.
„Připraven?“ zazubil se na Bodieho. „Víš, co si myslím,“ popostoupil k němu blíž. „Že ti to chybělo, co?“
Bodie ale Kellymu vůbec nevěnoval pozornost a něco zuřivě hledal po kapsách. A čím déle to nemohl najít, tím nervóznější byl.
„Kruci, kruci, někde tu musí být,“ šeptal Bodie a znovu dokola prohledával kapsy.
„Co hledáš?“ zeptal se Kelly. „Mysli na to, že za chvíli vyrážíme.“
„Ne, ne, nemůžu jít bez toho,“ potřásl Bodie hlavou podmračeně.
„Jo, ale bez čeho, Bodie,“ zajímal se Kelly.
Bodie neodpověděl. Sundal si za zad batoh a začal hrabat i v něm.
Kelly si povzdechl a odkopl stranou kámen. Přitom si všiml fotky ležící v louži.
„Nehledáš tohle?“ shýbl se Kelly pro fotku a zvedl ji. Nic jiného by Bodie nehledal s takovou umanutostí, než právě tuhle fotku.
Viděl Bodieho už mockrát na tu fotku zírat a vždycky u toho měl takový utrápený výraz. Předpokládal tedy, že je to fotka té věrolomnice. Několikrát se pokusil jí Bodiemu v žertu sebrat, aby se podíval, co za krasavici zlomilo Bodiemu srdce, jenže Bodie pro tohle neměl pochopení. Kdykoli se Kelly pokusil si fotku prohlédnout, Bodie ji hned schoval a jeho výraz vypovídal o tom, že tu fotku považuje za cosi extrémně soukromé. Tak se Kelly nakonec přestal snažit. Třeba měla na nose bradavici nebo šilhala.
Teď když se konečně Kelly mohl na fotku pořádně podívat, čekalo ho dost velké překvapení. Na první pohled bylo jasné, že je to chlap. Víc si Kelly prohlédnout nestačil, protože mu Bodie fotku vyškubl s takovou vervou a razancí, že mu div nezlámal prsty.
„Hej,“ ohradil se Kelly a mrzutě si třel ruku.
Bodie fotku opatrně pečlivě otřel do rukávu.
„Můžeš mi klidně tvrdit, že je to tvůj brácha,“ odkašlal si Kelly. „Ale řekl bych, že ses mi s pár věcmi nepochlubil, co Bodie?“
„Do toho ti nic není,“ odsekl Bodie a probodl Kellyho pohledem.
„Není,“ připustil Kelly.
Chvíli se měřili pohledem. Než se ovšem rozhodl jeden nebo druhý něco říct, byl vydán povedl k odchodu.
První dvě míle šli vedle sebe mlčky.
„Nemusíš se bát, že bych to klukům vykládal,“ prolomil ticho Kelly.
„Pro mě za mě, si vykládej komu chceš, co chceš, když si myslíš, že je co vykládat,“ ucedil Bodie.
„Tak to ne, tohle na mě, Bodie, nezkoušej,“ zamračil se Kelly. „Ne po tom všem, co jsme spolu doprdele zažili. Já jsem ten poslední, kdo by tě za něco sakra odsuzoval.“
„Já vím,“ povzdechl si Bodie.
„To je fajn, že to víš,“ ušklíbl se Kelly. „Jedno ale nechápu. Že zrovna ty. Víš, jsi poslední, do koho bych to řekl.“
Bodie pokrčil rameny. Co by taky na to měl říkat. Kelly by sotva mohl pochopit, co cítil k Doyleovi, co k němu stále cítí.
„To jsi to měl takhle hozený vždycky nebo to…no víš, přišlo časem?“ zajímal se Kelly.
„Co bys chtěl, abych ti řekl? Že to přišlo až s léty? Aby se ti dobře spalo, že jsem na tebe nikdy ve sprchách nečuměl?“ zeptal se Bodie kousavě.
„Pro mě za mě si čum, kdy se ti zlíbí, když ti to udělá dobře,“ odsekl Kelly. „Ne, ptám se proto, že co si pamatuju, proháněl jsi holky nejvíc z nás ze všech. Kdykoli nás pustili z kasáren, skončil jsi s nějakou v posteli. To mi chceš tvrdit, že ses prostě přemáhal? To ti nežeru, Bodie.“
„Budeš se hodně divit, když ti řeknu, že jsem se vůbec přemáhat nemusel?“ ušklíbl se Bodie.
„No tak jak to teda máš?“ vyzvídal Kelly. „Jako že ti to jde tak i tak?“
„Záleží na tom?“ zeptal se Bodie.
„No nezáleží, jen mě to zajímá,“ pokrčil Kelly rameny. „Měl jsi hodně chlapů?“
„Možná,“ vyhnul se Bodie jednoznačné odpovědi.
„U výsadkářů?“
„Možná.“
„U SAS?“
„Možná.“
Kelly se uculil a Bodie se po chvíli taky pousmál.
„A pak CI5 a tenhle, jak se vlastně jmenuje?“
Bodie zaváhal s odpovědí, než měkce šeptl: „Ray.“

Vzduch doslova vibroval rachotem výstřelů a záblesky střelby osvětlovaly tmu jako nějaký pokažený stroboskop. Bodie, Kelly a zbytek jejich jednotky se tiskli ke stěně vybydleného, kulkami otlučeného domu.
„Jestli se nehneme co nejdřív, jsme mrtví,“ odplivl si Kelly.
Bodie pokýval hlavou. Na druhou stranu když se pohnou příliš brzy, jsou mrtví taky. Lehnul si na zem a opatrně se podíval za roh. Argentinský voják tam rozšafně pozvedl bazuku. Kulky odštíply zeď v místě, kde by měl Bodie hlavu, kdyby se prostě jen vyklonil zpoza rohu.
„Kurva, kurva, kurva!“ Bodie zajel zpátky do relativního bezpečí bleskově jako fretka. Než mohl říct jediné další slovo, stěna nad jejich hlavami vybuchla.

„Bodie! Bodie!“ Kelly odhazoval kusy prken a zdiva a hledal Bodieho mezi sutí.
Kousek od něj se prkna pohnula, jak se Bodie s kašlem hrabal zpod trosek.
„Jsi v pohodě?“ podal mu Kelly ruku.
Bodie se znovu rozkašlal, takže jen přikývl. Nad levým obočím měl tržnou ránu, z které mu po tváři stékala krev.
„Co ostatní?“ byla Bodieho první slova.
„Všichni jsou v pořádku,“ ujistil ho Kelly.
„Tohle fakt nebylo vtipný,“ ozval se Berry a vymetal si bílý prach z vlasů.
Bodie se zvedl a zkontroloval, zda jeho zbraň nebyla poškozena. Klouby levé ruky měl sedřené do krve, jak mu na ně padlo nějaké prkno.

Bodie odhodil prázdný zásobník a zarazil do zbraně nový. Pak kývnul na znamení, že můžou. Harry vyrazil jako první a ostatní spustili krycí palbu.
Jeden po druhém se přesouvali přes otevřené prostranství.
„Jdi,“ kývl Bodie na Kellyho, když zbyli už jen oni dva.
„Jdi ty,“ rozhodl Kelly.
Bodie přikývl a jakmile mu Kelly dal znamení, vyrazil.

Kelly se zhroutil na zem.
Bodie neztrácel čas tím, že by na něj volal, a bez váhání se k němu rozběhl.
„Bodie, ne!“ hrábl po něm Berry, ale marně. „Do prdele! Do prdele kryjte ho, sakra!“
Argentincké kulky hvízdaly Bodiemu nepříjemně blízko kolem hlavy. Věděl, že se nesmí zastavit, když jen na okamžik zaváhá, je mrtvý. Posledních několik metrů ke Kellymu se sklouznul po zemi.
„Dobrý?“ zeptal se Kellyho a zběžně prohlédl jeho zraněnou nohu.
„Bodie, ty blázne zatracenej!“ zanadával Kelly. „Chceš, aby ti ustřelili prdel! Zmiz odtud!“
„Bez tebe nikam nejdu!“ odsekl Bodie, vzal Kellyho kolem ramen a táhl ho co nerychleji pryč.
Kelly se snažil mu to se zatnutými zuby co nejvíc ulehčit.
Byly sotva tři metry od úkrytu, když Bodieho nejdřív jedna kulka škrábla do levé paže, aby se mu další vzápětí zakousla do levého ramene.
„Bodie!“ zařval Kelly, když viděl, jak sebou Bodie trhl a zakolísal.
Bodie zatnul zuby a navzdory bolesti dotáhl Kellyho do úkrytu. Hned u nich byl medik. Nejdřív se začal věnovat Kellymu, jehož zranění bylo přece jen horší.
Bodie se opřel zády o stěnu. Pravou dlaň si tiskl na ránu, mezi prsty mu protékala krev.
Medik Kellymu ránu zručně ovázal.
„A teď ty, Bodie, ukaž,“ odtáhl medik Bodiemu ruku z rány. Rozepnul mu bundu a prohlédl si to. „Kulka zůstala v ráně,“ konstatoval.
„Chtěl jsem si stůj co stůj odvézt nějaký suvenýr,“ ušklíbl se Bodie.

„Kapitulovali?“ opakoval Kelly nevěřícně. „A beze mě? No to je drzost!“
„Bezpodmínečně,“ přikývl Bodie. Na rozdíl od Kellyho, který musel zůstat v klidu ležet v polní nemocnici, Bodie se svým zraněním bojoval až do poslední chvíle, i když ho od toho zrazovali. Levou ruku měl teď na pásce, aby rameni trochu ulevil.
„Máme tu čest být první britský regiment, který vstoupí do města. Tedy jestli to zvládneš, pajdo,“ culil se Bodie.
„Jestli to zvládnu?!!“ rozhořčil se Kelly. „No to se vsaď, že to zvládnu! Když už jsme si to zasraný město dobyli, tak si do něj taky dojdu!“ pokusil se vstát, ale zraněná noha pod ním podklesla a Bodie ho musel zdravou paží chytit, aby neupadl, a musel se smát. Dokud cítil euforii z toho, že přežili, mu bylo prostě báječně.

„Ne, ne to ti prostě neuvěřím!“ mračil se Kelly. „V tomhle městě musí být nějaká hospoda, kde by se dalo zapít vítězství! Prostě musí! A ty mi ji tajíš, Bodie!“
„Ne, fakt ne, přísahám,“ bránil se Bodie. „Buď jsou zavřený, nebo to rozstřílela artilerie. Je mi líto.“
„Líto? No to mi pomůže,“ odfrkl si Kelly. „Vítězství, které se nezapije, není ani vítězství. Copak nemají u artilerie soudnost, na hospody a nemocniční zařízení se střílet nemá!“
„No, mám pocit, že hospody ženevská konvence nezahrnuje,“ uculil se Bodie.
„Měla by,“ zabručel Kelly mrzutě.
„No,“ Bodie zaváhal. „Možná by tu byla jedna hospoda.“
„Ha, jsem to říkal, že mi jí tajíš!“ prohlásil Kelly vítězoslavně. „Takže se jde. Bez pořádnýho panáka není pořádné vítězství.“
„Kelly, jít do téhle hospody je ale o hubu,“ namítl Bodie. „Argentinci tam chodí léčit svoji pošramocenou národní hrdost. Britové tam nejsou moc vítáni.“
„V hospodě, Bodie,“ zazubil se Kelly. „Je vítán každý, kdo má peníze a žízeň.“

„Proč jsi mu to říkal?!“ zamračil se Berry.
„Stejně by se toho domáknul,“ pokrčil Bodie rameny.
„Jestli se něco semele, nechá nás podplukovník plavat celou cestu do Anglie za lodí,“ zabručel Harry.
Kelly kulhal několik metrů před nimi, jak se nemohl dočkat, až si objedná velkou skotskou. Ostatní se loudali nepříliš nadšeně za ním.
„Co by se semlelo, dáme si panáka a půjdeme,“ snažil se Bodie vidět věc pozitivně, i když osobně si taky myslel, že spíš dostanou od Argentinců přes hubu. Proč se jen Kelly nemohl spokojit s tou láhví skotské, co měl Berry schovanou k zapití vítězství. Ne, on musel jít slavit do hospody, jinak to nebylo ono.
„Jít slavit vítězství do hospody plné Argentinců, přijde to jen mě, jako debilní nápad?“ utrousil Berry.
„Ne,“ povzdechl si Bodie. Ale copak mohli nechat Kellyho jít tam samotného? Argentinci by ho sežrali i s chlupama.
Hospoda zářila do noci a kolem se trousili vojáci v argentinských uniformách. Kelly vešel dovnitř zcela sebevědomě a objednal pro ně pro všechny skotskou.
Náhlé ticho bylo přímo vražedné.
„Skotskou nemáme,“ utrousil barman unaveně.
„Cože?!“ rozhořčil se Kelly, ale Bodie mu bleskově zacpal pusu dřív, než mohl začít nadávat.
„Panáka čeho máš,“ řekl Bodie barmanovi a ten jim nalil cosi, o čem Bodie dokázal s určitostí říct jen to, že je to zelené.
„Hm?“ zamračil se Kelly na obsah své sklenice. „V nouzi je každý přístav dobrý,“ pokrčil rameny. „Tak na královnu!“ a kopnul to do sebe.
Bodie s ostatníma se nejdřív trochu nejistě rozhlédli po osazenstvu hospody, než vypili svůj drink.
„Fuj, co to je,“ otřásl se Berry.
„To je absint, pánové,“ zazubil se Kelly.
„Není to zdraví škodlivý?“ zeptal se Harry tiše Bodieho.
„Myslím, že o nic víc než jakýkoli tvrdý alkohol,“ řekl Bodie a doufal, že si to myslí správně. Přece jen bůh ví, z čeho tu zelenou humusárnu vyráběli.
O několik hodin a mnoho panáků později už nebylo důležité, kdo je Brit a kdo Argentinec. Kelly se objímal s nějakým cizím chlapíkem a zpívali nějakou příšerně sprostou vojenskou odrhovačku, z níž polovinu slov neznali.
Bodie dal raději přednost před tím zeleným svinstvem, kterým se tu Kelly naléval, hnusnému argentinskému pivu a vůbec se netěšil na to, až potáhne Kellyho zpátky do tábora.
K baru se protlačil osmahlý muž s knírkem asi tak kolem pětatřiceti. Normálně by mu Bodie nevěnoval pozornost, kdyby mu tenhle člověk nebyl hrozně povědomý.
„Zorro?“
Muž se prudce otočil s očima vztekle přimhouřenýma, jak hledal toho drzouna, který si dovolil ho takhle oslovit. Když spatřil Bodieho jeho výraz se proměnil v naprostý úžas.
„Billyboy?!“ vydechl nevěřícně.
„Alejandro,“ usmál se Bodie.
Alejandro Bodieho divoce objal, až sebou Bodie trochu trhl. Zraněné rameno bylo citlivé na taková přátelská vítání.
„To snad nemůže být ani pravda,“ zasmál se Alejandro. „Billy, a živý a zdravý a tady na tomhle kusu skály? Tak tomu říkám setkání! A na to se napijeme! Hej, barmane, skotskou tady pro Anglána,“ křikl na barmana.
„Nemáme,“ zabručel barman.
„Nekecej!“ obořil se na něj Alejandro. „A koukej přinést láhev nebo ti provětrám střeva, ty pobřežní kryso!“
Barman na okamžik zaváhal, jako by zvažoval jak moc to muž v uniforně argentinského důstojníka myslí vážně. Nakonec pak ale neochotně přinesl zaprášenou poloprázdnou láhev skotské.
„Tak povídej, Billyboy,“ usmál se Alejandro, když si sedli ke stolu a on Bodiemu nalil štědrého panáka. „Co tu děláš? Neříkej mi, že jsi vstoupil do služeb Jejího Veličenstva?“
„No jo no,“ pousmál se Bodie. „Už to tak bude. Spíš co tu děláš ty. Argentina sotva může zaplatit někoho jako jsi ty.“
„Ale, sám víš, Billyboy, že někdy potřebuje člověk zmizet a pak jde hluboko pod cenou,“ pokrčil Alejandro rameny. „Ale ty a armáda? Jak ti svědčí vojenská buzerace? Naučil ses poslouchat i ty měkké mozky? Nebo je dusíš ve vlastní šťávě? Co si pamatuju, byl si spíš…no trochu samorost.“
Bodie se uculil a vychutnával si skotskou. Po tom argentinském pivu mu přišla opravdu k chuti. Možná že býval trochu nedisciplinovaný, a Cow by nejspíš ještě dnes o něm bez váhání řekl, že je nedisciplinovaný. Ale některé rozkazy a pravidla se prostě porušovat museli, Cow sám to říkal.
„No jo, to je už dávno,“ pousmál se Bodie. „Hodně věcí se změnilo.“
„To mi povídej. Dobře šestnáct let, jestli počítám správně. Naposledy jsem tě viděl, když zaútočili na tábor. Myslel jsem, že ses odtamtud nedostal,“ potřásl Alejandro hlavou.
„Málem ne,“ připustil Bodie. „Hodně dobrejch kluků tam tehdy zařvalo.“
„Jo to jo,“ přikývl Alejandro. „Celý roky jsem si myslel, žes byl mezi nima. Jsem rád, že ne, Billyboy, fakt rád. Tak bych ti asi měl popřát k vítězství,“ pozvedl sklenku.
„Jak ses ty do tohohle zapletl?“ zajímal se Bodie.
„Ale to víš,“ uculil se Alejandro. „Po čase jsem taky zatoužil po rodné hroudě, ale řeknu ti, že nic moc. Jenže jsem narazil na jednu kočičku…“
„Áha,“ uculil se Bodie. „Zase ti jde po krku zhrzený manžel? Neříkej mi, že se za ty roky nic nezměnilo?“
„Vždyť mě znáš, Billyboy,“ zasmál se Alejandro. „Tohle bylo ale jiný, tahle nebyla vdaná. Láska na první pohled a tak, jestli víš, o čem mluvím.“
Bodie pokýval hlavou. Věděl moc dobře, o čem Alejandro mluví. Od první chvíle, kdy spatřil Doylea, věděl, že je ztracený.
„Myslel jsem si, že bych se usadil. Dokonce jsem si našel i pořádnou práci. Chápeš, já a dělal jsem automechanika,“ Alejandro zavrtěl hlavou, jako by sám nevěřil tomu, že tak žil.
„Co se stalo?“ zeptal se Bodie.
„Začala mluvit o svatbě,“ odfrkl si Alejandro. „Jsem moc mladej na to, abych se vázal, Billyboy, moc mladej. Chci si ještě trochu užít.“
Bodie pokýval hlavou, ale příliš tomu nerozuměl. Užít si? Alejandro byl jen o dva roky mladší než on sám, a on by se přitom s chutí usadil a žil s tím koho má rád, už si užil dost. Poslední dobou ho napadaly stále častěji věci jako pořídit si nějaký pěkný velký dům, rodinu, děti – proč by ne. Nebyl až takový samorost a nerodinný typ, jak si o něm někteří lidé mysleli. Jen nenašel toho pravého partnera pro život, tedy našel, jenže Doyle ho poslal do háje.
„No jo, jasně, užít si,“ řekl Bodie nahlas, ale jeho úsměv byl dost neupřímný.
„A co ty? Čeká tam u vás na tebe někdo?“ mrkl na něj Alejandro spiklenecky.
„Ne, ne, ani ne,“ zavrtěl Bodie hlavou. „Po pravdě se není proč vracet,“ pokrčil rameny.
„Copak stará dobrá Anglie tě už nudí?“ řekl Alejandro chápavě. „Tak pojeď se mnou.“
„S tebou?“ podivil se Bodie.
„Plánuju vydat se na sever – Venezuela, Kolumbie, někam do džungle jako za starých dobrých časů. Tam se najde dost práce pro chlapy jako ty a já, dost dobře placený práce. Co říkáš, Bodie? Jdeš do toho se mnou?“ natáhl Alejandro k Bodiemu paži.
Bodie zaváhal. Prostě se už nevrátit, udělat za minulostí tlustou čáru a vrátit se do džungle, tam bývaly věci mnohem jednodušší. Nebyl si jist, jestli se nezměnil příliš na to, aby dokázal žít zase v džungli. Ale co by mohl ztratit? Když se vrátí, Cowley ho přesvědčí, aby u CI5 zůstal, tím si byl jist. Cowleymu se těžko říkalo ne. A i když už nebude dělat s Doylem, bude Doyle pořád blízko a ta rána, kterou mu zasadil, bude hnisat a bolet. Bude se tím užírat a život bude stát za hovno. Když se nevrátí, nebude to sice možná o moc lepší, ale aspoň bude Doyle daleko a ta rána se snad zahojí. Za čas se může vrátit do Anglie a zkusit to znovu s někým jiným někde jinde.
Bodie Alejandrovu nabízenou ruku přijal.

„Cože?“ Kelly nevěřil vlastním uším. „Ty jsi se zbláznil?!“ vstal ztěžka z postele a dobelhal se k Bodiemu, který si soustředěně balil nevelký balíček věcí, jež si hodlal vzít sebou.
Byla smůla, že Kelly kvůli té noze pořád ležel, a Bodie nemohl čekat, až bude úplně sám, taky by se nemusel dočkat. A on měl jen jednu šanci. Takže do toho musel Kellyho namočit. Jistě mohl lhát a zapírat, jenže neviděl důvod, aby z Kellyho dělal vola. Na rovinu přiznal, co chce udělat. Stejně by to Kellymu beztak došlo.
„Bodie, řekni, že to je jen blbej vtip,“ zaprosil Kelly.
Bodie zvedl zrak od balení a jejich pohledy se setkaly.
„Ty to uděláš, do prdele, ty to fakt uděláš!“ zaklel Kelly. Viděl Bodiemu na očích, že to myslí vážně. „Víš, jak se tomu říká?! Víš to sakra?!“
„Nemusíš tak křičet,“ poznamenal Bodie klidně.
„To sakra musím!“ prskl Kelly vztekle. „Prosím tě, Bodie, měj přece rozum. To, co chceš udělat, je šílený. Je to dezerce, kruci! A víš, co se dělá s dezertéry!“
Bodie mlčel. Měl sbaleno a teď rutině kontroloval pistoli. Kelly by klidně do svého vzteklého výlevu mohl přidat i krádež majetku britské armády. Jenže tam kam se chystal, neměl Bodie v úmyslu jít neozbrojený.
„Půjdeš před vojenský soud, Bodie!“ rozčiloval se Kelly. „Tohle ti prostě nemůžu dovolit!“
„Nikdo ti nebrání jít mě udat,“ pokrčil Bodie rameny. Věděl, že to Kelly neudělá.
„Udat?!“ vyplivl Kelly. „Za koho mě máš?! Nejsem taková krysa. Spíš tě vezmu něčím po hlavě, aby se ti rozsvítilo.“
Bodie se pousmál. Kellyho starostlivost byla až dojemná. Takhle se občas staral Doyle v těch šťastnějších dobách.
„No tak, Bodie,“ povzdechl si Kelly a sedl si na Bodieho postel. „Já vím, proč to děláš. A je to hloupý.“
„Neměl bys chodit bez berle,“ poznamenal Bodie.
„Vyser si voko,“ utrhl se na něj Kelly. „Nikdo není zvědavej na tvý chytrý rady. Hele, Bodie, žádná ženská, a chlap už vůbec ne, nestojí za to, abys kvůli němu dával hlavu na špalek!“
„Nevíš, o čem mluvíš,“ potřásl Bodie hlavou.
S naprostou jistotou věděl, že na něj někdo v Londýně bude čekat, až se vrátí. Doyle nebo Cowley, těžko říct, kdo z nich by byl horší přivítání. Jeden tam ale bude u mola stát, až loď zakotví v přístavu. Bude to Doyle, určitě se přijde omluvit. Bude brečet a prosit, škemrat a žebrat a slibovat. A on mu odpustí, věděl to. Vlastně už mu odpustil. Spadnou do toho znovu. A bude to horší. Nakonec je to zničí oba. Byl to prokletý kruh. Doyle ho nerozetne tím, že by se rozvedl. Ne, když čeká s Ann rodinu. Neudělal to, dokud mohl, teď už to neudělá nikdy. Takže to zase zůstalo na něm.
„Já že nevím, o čem mluvím?!“ urazil se Kelly. „Asi jsi zapomněl, že já byl na rozdíl od tebe čtyřikrát ženatý!“
„Pokud se já pamatuju, jsi třikrát, ne nejspíš už čtyřikrát, rozvedený!“ odsekl Bodie. „Takže se mě nesnaž poučovat! Nevíš o Doyleovi vůbec nic!“
„Vím, že je ženatý, a že tě dohnal k tomu, že si chceš zničit život dezertováním s tím tvým argentinským kamarádíčkem! Nepotřebuju vědět víc, aby mi bylo jasné, že ten tvůj Doyle je pěkná svině!“ štěkl Kelly.
Bodie udeřil pěstí do skříňky vedle Kellyho s takovou silou, že promáčkl dvířka. Jeho výraz plně vystihovalo slovo vražedný.
Kellymu bylo jasné, že ta rána byla původně určená jemu.
„Už nikdy, rozumíš nikdy, si neber Raye do huby, je ti to jasný?!“ zasyčel Bodie vztekle. „Nebo zapomenu, že jsme kamarádi.“
Kelly si povzdechl. Jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, šílené a hloupé, Bodie byl zjevně doopravdy zamilovaný. Bodie, zamilovaný a navíc do chlapa. Kelly by docela rád toho Doylea poznal. Jaký člověk mohl dokázat to, co se nepovedlo celému zástupu žen? Získat a zlomit Bodieho srdce.
„Tvoje známky, dej mi je,“ natáhl Kelly ruku.
„Co chceš dělat?“ zamračil se Bodie, protože tušil, co má Kelly v plánu. Nechtěl, aby se do toho jeho kamarád namočil víc, než bylo nutné.
„Nestarej se,“ ušklíbl se Kelly. „Prostě mi je dej.“
„Dostaneš se leda tak do průseru,“ namítl Bodie.
„To je moje věc. Naval je sem,“ pousmál se Kelly, a když se Bodie k ničemu neměl, sundal mu je z krku sám.
„Nemusíš to dělat,“ řekl Bodie.
„Ty ses pro mě taky nemusel vracet,“ pokrčil Kelly rameny.
„To není to samý,“ zavrtěl Bodie hlavou.
„Kdybys nekecal,“ usmál se Kelly. „Tys zachránil zadek mně, teď ho zachráním já tobě a budeme si kvit.“
Kelly natáhl k Bodiemu ruku a ten ji stiskl.
„Díky, Kelly,“ pousmál se Bodie.
„Hodně štěstí, Bodie, ať už zamíříš kamkoli. A dávej na sebe pozor,“ řekl Kelly.

Kapitola dvanáctá

Bodie se na zádi argentinské lodi opíral o zábradlí a díval se, jak falklandské břehy zvolna mizí z dohledu.
I když ze své uniformy odstranil veškerá označení pluku a hodnosti, byl mezi argentinskými vojáky jako pěst na oko. Chodili kolem něj po špičkách a Alejandro se bavil tím, že podporoval spekulace o tom, že je Bodie nějaký vysoký britský důstojník, který má dohlédnout na jejich návrat.
Bodiemu to bylo jedno, co si posádka šušká, a docela vítal, že si ho nikdo nevšímal. Chtěl se jen dostat na břeh a jít si po svých. Ani moc nestál o to, aby ho Alejandro doprovázel. Musel ovšem zohlednit to, že neuměl španělsky ani portugalsky, a tudíž by se bez něj horko těžko domluvil.
Myslel na Doylea, který na něj bude určitě čekat. A nedočká se. A Cowley; porušil slib, který mu dal. Doufal, že to Cowley pochopí. Stejně měl pocit, že Cowley věděl, jak tohle celé skončí od samého začátku.
Bodie vyndal Doyleovu fotku. Ty dva měsíce na Falklandách se na ní těžce podepsaly. Byla trochu zkrabatělá, na okrajích špinavá a odřená. Bude si muset sehnat nějaký obal nebo něco, aby vydržela. Bylo to totiž to jediné, co mu po Doyleovi zbylo. S povzdechem fotku schoval.
Alejandro vyšel na palubu a opřel se o zábradlí vedle Bodieho.
„Kapitán souhlasil, že nás vysadí dřív, než loď dopluje do Buenos Aires. Pak vyrazíme na sever do Bolívie a pak dál do Peru a tak. Uvidíme.“
Bodie pokýval hlavou.
„Zkusím ti sehnat něco jiného na sebe, v tomhle bys přitahoval moc pozornosti,“ kývl Alejandro k Bodieho uniformě.
Bodie jen opět pokýval hlavou.
Alejandro si povzdechl a nechal ho samotného, když bylo zjevné, že Bodiemu není moc do řeči.

Kapitán je vysadil v Mar del Plata, rybářském přístavu a přímořském letovisku. Protože na lodi Alejandro pro Bodieho žádné vhodnější oblečení nesehnal, byla to první věc, kterou museli vyřešit. Nejen kvůli nežádoucí pozornosti, kterou Bodieho uniforma přitahovala, ale v Bolívii a dál na sever by je mohla dostat i do pěkných potíží. V některých oblastech působila vojenská uniforma na určité lidi jako mávání rudým hadrem býkovi před nosem. Nebylo to však to jediné, co potřebovali, než mohli vyrazit. Bodie svou jednotku opustil velice nalehko jen s tím, bez čeho se skutečně nemohl obejít. Museli si sehnat sehnat zásoby, lahve na vodu, deky, pár kousků otlučeného nádobí a další drobné nezbytnosti, než se vydali na cestu.
Většinou šli po svých. Proč by ne. Oba byli v dobré kondici, zvyklí na vojenský pochod. Nic to nestálo a mohli si jít, kudy chtěli. Občas je někdo svezl stopem. Přespávali, kde se dalo – v něčích stodolách, v rozpadajících se skladištích, v ušmudlaných motelech nebo prostě jen venku pod širákem. Živili se příležitostnými pracemi legálně i nelegálně. A občas když nebylo zbytí sem tam nějakou tou drobnou krádeží či pytláctvím.
Bodiemu se po Doyleovi, deštivé Anglii, CI5 a celém tom životu, který nechal za sebou, začalo stýskat už na argentinské lodi a s každým dalším dnem se to zhoršovalo. Byl stále zamlklejší a stahoval se víc a víc do sebe. Příliš se nestaral o to, kam jdou, kde budou spát nebo co budou jíst.
Alejandro se zpočátku snažil Bodieho vtáhnout do hovoru, ale brzy pochopil, že tenhle člověk není ten veselý kluk, kterého poznal v Angole. Bodieho nálada zřídka kdy vystoupila nad bod mrazu. Někdy řekl za celý den sotva tři čtyři slova. Většinu času byl duchem někde daleko. Alejandro mu přestal říkat Billyboy, protože se to už jaksi nehodilo, a mluvil více méně spíš pro sebe, aby slyšel vlastní hlas, než že by mluvil k Bodiemu.
Cestovali pomalu, nebylo kam se hnát.
Ještě na území Argentiny se párkrát zapletli do hospodské rvačky. Hranice s Bolívií překročili v noci v dešti tajně. Ani jeden z nich neměl u sebe žádné doklady a stejně by jim nebyly k ničemu. Policie, obzvláště ta pohraniční, byly podezřívavé zkorumpované svině. Potížím s úřady se ale nevyhnuli. Kousek za hranicemi se dostali do problémů s po nedávném převratu podrážděnou policií. A přitom v tom byli pro tentokrát zcela nevinně.
V Peru, dobře rok poté, co Bodie opustil Anglii, potkali Medvěda – dvoumetrového holohlavého potetovaného černocha, od něhož se dozvěděli, že v Kolumbii někdo shání žoldáky pro zvláštní prácičku. Tak se k němu připojili.

Bodie seděl na zídce. Medvěd ořezával nožem klacek do špičky. Zatímco Alejandro se kulometnou španělštinou bavil s nějakým chlapíkem. Ukázalo se totiž, že Medvěd o té práci zase tolik neví, a tak jim zabralo několik týdnů vyptávání, než se dostali až sem.
„Mám jméno,“ ohlásil vesele Alejandro. „Don Gervasio, to by měl být náš člověk.“
Bodie beze slova sklouzl ze zídky a hodil si batoh na záda.
Medvěd se zvedl.
A Alejandro si povzdechl. Jeho dva společníci nebyli zrovna upovídaní.
Don Gervaiso bydlel kousek za tím, co se s trochou nadsázky dalo nazývat městem. Všichni agenti jsou vlastně stejní, bohatí, dobře oblečení, jezdí v drahých autech a ve svých pohodlných domech, bytech, vilách či kancelářích vystavují na odiv sbírky medailí, protože všichni sloužili v armádě, a sbírky zbraní, s nimiž umí zacházet, znají jejich přednosti i slabiny a cenu na trhu. A přitom by sotva dokázali zabít kuře natož člověka. Jejich ruce nikdy nepoznaly bláto a krev. Pod tím nablýskaným zevnějškem to byli v podstatě slaboši, ale mocní slaboši. Takový agent vám mohl dohodit prvotřídní džob, a nebo vás taky dostat do pěkného průseru.
Vztahy mezi žoldáky a agenty byly odjakživa napjaté a balancovaly na hraně. Jedni druhé potřebovali a zároveň si nedůvěřovali a opovrhovali sebou.
V podstatě existovali jen dva druhy agentů. Jedni, ti moudřejší, si byli vědomi toho, že mají co dočinění s prakticky všehoschopnými zabijáky s často velmi barvitou a pochybnou minulostí, a tak se žoldáky zacházeli jako s odjištěným granátem. Ti druzí, méně moudří, byli arogantní bastardi, jimž dělalo dobře dávat žoldákům najevo, že jsou pro ně jen póvl, a že oni mají moc nad tím, jestli jim ten kontrakt dohodí nebo ne. Bodie už viděl pár těch méně moudrých agentů skončit opravdu ošklivým způsobem, nicméně i tak jich v branži byla většina. Bodiemu stačil jediný pohled, aby pochopil, že don Gervaiso je jedním z nich.
Přijal je povýšeně ve své kanceláři s doutníkem v puse.
„Takže vás zajímá práce,“ ušklíbl se a přejel je hodnotícím pohledem. „Tebe beru,“ ukázal prstem na Medvěda. To už tak bývalo, že tenhle druh agentů upřednostňoval žoldáky, jako byl Medvěd. „Svaly se hodí vždycky. No a co vy dva? Co mi povíš ty, hm?“ kývl hlavou na Bodieho.
Bodie mlčel.
„Co je neumíš mluvit?“ ušklíbl se don Gervaiso. „Umíš vůbec držet zbraň, co? Zabil jsi vůbec někdy někoho?“ foukl Bodiemu do obličeje doutníkový kouř.
Bodie si vždycky myslel, že jeho žoldácká minulost je minulost, pohřbená a zapomenutá. Nebylo mu příjemné zjistit, že není ani zdaleka tak zapomenutá a pohřbená, jak si vždycky myslel. Stačilo sloupnout nános civilizace a všechny staré instinkty a reflexy se opět přihlásily o slovo, možná o něco otupělejší ale stále dostatečně funkční.
Bodie vytáhl pistoli dřív, než si don Gervaiso mohl vůbec uvědomit, že se něco děje. Namířil jí agentovi na hlavu s podivně chladnou nezúčastněností.
„Bodie, co blbneš!“ vyjekl Alejandro.
„Zajímá tě, kolikátý zářez budeš?“ zeptal se Bodie tiše agenta.
„Nezmáčkneš to,“ odfrkl si agent přezíravě a okázale sebejistě.
„To záleží na tobě,“ odpověděl Bodie. „Pokud pro nás máš dobrý kontrakt, tak ne.“
„A když nemám?“ zeptal se agent.
„V tom případě tě k ničemu nepotřebuju, že ne?“ řekl Bodie a natáhl kohoutek.
Na agentově čele se objevila první krůpěj potu. Bodieho tvář byla jako vytesaná z mramoru, tvář pokerového hráče, ani stín náznaku jestli blafuje nebo ne.
„Budu počítat do tří,“ oznámil Bodie. „Jedna,“ výstřel byl v místnosti ohlušující.
Kulka těsně minula agentovu hlavu. Agent zaječel, jako když ho na nože berou. Alejandro nadskočil, ani on nečekal, že to Bodie zmáčkne. Medvěd se zachechtal.
„Zbláznil ses člověče!“ vřískl agent.
Bodie přemířil.
„Dva,“ na druhý výstřel byl Alejandro už připravený ale agent ne. Zařval hrůzou, ale i tentokrát ho kulka minula.
Bodie zamířil přímo doprostřed agentova čela.
„Dobře! Dobře!“ vyjekl agent.
„Líbíš se mi, Angličane,“ chechtal se Medvěd.
Bodie neposunul pistoli ani o milimetr z pozice, v níž mířil agentovi na hlavu.
„Tady, tady,“ vyhrabal agent roztřeseně smlouvu a posunul jí k Bodiemu. „Je to skvělej džob! Vyděláš si majlant! Všichni si vyděláte majlant!“
Při třetím výstřelu se agent strachy pomočil.
„Do prdele přestaň, Angláne!“ zařval Alejandro, který se taky lekl. „To už stačilo ne?!“
Bodie si beze slova zastrčil pistoli vzadu za kalhoty a teprve teď sklopil oči ke smlouvě. Agent se vystrašeně a poníženě krčil ve svém drahém koženém a pomočeném křesle.
Bodie přelétl smlouvu očima. Částka kontraktu byla velice vysoká, stejně tak doba, na níž by se měl upsat, a kauce, kterou by musel zaplatit, kdyby se rozhodl kontrakt zrušit předčasně. To znamenalo něco speciálního. A něco speciálního bylo vždycky nebezpečné, hodně nebezpečné. Ostatně proto to bylo taky královsky placené. Jenže žádný agent vám o té práci neřekne víc, dokud nepodepíšete. Tak to prostě chodilo.
Bodie našel na stole tužku a smlouvu podepsal.
„Tak a teď o co jde?“ otázal se agenta stroze.

Kolumbijská drogová mafie; tradovalo se, že až 65% heroinu v USA pochází od nich. A Kolumbijci obzvláště prosluli svojí bezohledností a brutalitou. A teď jim někdo vyhlásil válku na jejich vlastním dvorku a Bodie se stal součástí téhle války.
Nebylo divu, že cena kontraktu se blížila za dvanáct let služby téměř půl milionu liber. Šance, že by člověk přežil těch dvanáct let, nebyly zrovna vysoké. O tom, kdo je platí, nepadlo ani slovo, běžný postup. Ostatně jsou placeni za to, aby vedli válku s mafií jejich vlastními zbraněmi, a ne aby se ptali. Alejandro stihl ještě do jejich odjezdu vymyslet asi tucet teorií o tom, kdo si je zaplatil jedna šílenější než druhá.
Don Gervaiso jim dal na ruku první platbu. Byly to skoro dva Bodieho měsíční platy u CI5. Smlouva totiž slibovala, že bude zajištěno jídlo, voda, náboje a benzín, ale všechno ostatní si museli žoldáci obstarávat sami. Takže první věcí bylo sehnat zbraně. Žádný problém, když člověk věděl, kde hledat. A navíc agenti mívali dobré kontakty na překupníky zbraní. Tak se ostatně tehdy on dostal od pašování a prodeje zbraní k práci žoldáka.
Tábor byl hluboko v džungli, ovšem v dosahu nevelkého ušmudlaného městečka. Tři po zuby ozbrojené čety zhruba po čtyřiceti mužích. Každé z nich velel vždy ten, kdo si dokázal vybojovat respekt a poslušnost z tradice titulovaný jako kapitán. Kapitáni se pak vždy zodpovídali jednomu vrchnímu veliteli často dosazenému tím, kdo platil.
Hlídka je nevítala nijak vřele. Tak to mezi žoldáky chodí – nováčci nejsou populární a často je čeká dost tvrdé přivítání. Velitelem byl hranatý Švéd s vodovýma očima a vlasy barvy pochcané slámy Lares Sandström. Podle všeho bývalý mariňák, protože jen mariňáci si můžou nechat na jedno předloktí vytetovat mořskou pannu a na druhé kotvu. Poslal Bodieho i s jeho společníky do jedné čety, neboť utrpěla při posledním střetu ztráty. Velel jí Francouz s nagelovaným knírkem. Bodie by se vsadil, že je to sto procentní buzík. Měl hubené dlouhé nohy a kroutil zadkem jak ženská. Ostatním dvěma četám veleli nějaký Řek a malý Japonec, Bodie vůbec poprvé zaznamenal někoho jeho národnosti a rasy mezi žoldáky.
A tak začal Bodieho život v komlubijské džungli mezi žoldáky.

*****

Z umeteného plácku, kde v noci hoříval velký oheň, a kterému se tak vznešeně říkalo náměstí se ozýval smích, hlučný chechot. To není v žoldáckém táboře nikdy dobré znamení.
Přes hlouček čumilů nebylo vidět, co se děje, ale Bodie si to dokázal domyslet. Není nic horšího, než když se žoldáci začnou nudit. To si pak najdou nějakého chudáka a začnou si hrát a to je vždycky ošklivá věc. Do městečka za děvkama bylo příliš daleko.
Bodie si říkal, že se do toho neměl míchat. Byl tu terpve krátce, ostatní žoldáci si ho zatím poočku prohlíželi, zkoušeli ho, okukovali. Ještě proti němu nikdo nevystoupil, nikdo se nepokusil ho sejmout, ponížit, zatím. A pokud věděl, Medvěd i Alejandro měli taky dosud od ostatních klid. Ale věděl, že to přijde. Nejmoudřejší bylo držet se stranou, budovat si pozici, být připravený. Nebylo rozumné dostat se do sporu se starou gardu. Strávil tři týdny hluboko v džungli, potřeboval se umýt, najíst a pořádně vyspat.
A přece jeho kroky zamířily k semknutému kruhu přihlížejících. Protlačil se mezi nimi, aby viděl, co se děje.
Byl to jeden z těch mladých kluků, co tu byli, už když přijel. Dost možná byl tenhle i z Bodieho čety, ještě neznal všechny. Klečel na všech čtyřech a z pusy a nosu mu crčela krev. Nad ním se tyčil Hanke, to sadistický gestapácký prase z Řekovy čety, jak jinak. Kluk měl kalhoty sice ještě pořád na sobě, ale Bodiemu bylo jasné, že to nebude dlouho trvat. Brzy pozná, jak umí být život tvrdý k těm, kteří nejsou dost silní, aby se dokázali ubránit.
No dobře, přeháním to. Ale celý život vidím takové či jiné předsudky a bojuji s nimi, a budu s nimi bojovat. Ano, zveličuji to, ale sakra někdo to dělat musí! Já, vy, my všichni! Nějaké otázky, Bodie?
Nějaké otázky, Bodie?
Nějaké otázky?

„Nechte ho být,“ ozval se Bodie. Nebylo to vůbec moudré, ale copak mohl jen tak přihlížet?
Všechny hlavy se otočily jeho směrem. Hanke pustil kluka a pomalu se obrátil k Bodiemu. Měl postavu jako zápasník. Byl dobře jednou tak těžký jako Bodie.
Muži od Bodieho couvli.
„Říkal jsi něco, Angláne?“ zeptal se Hanke skřípavým hlasem se silným německým přízvukem.
„Abys mu dal pokoj, je to ještě dítě,“ zopakoval Bodie klidně. „Verstehen Sie Englisch?“
Hanke hrozivě pokročil Bodieho směrem. Kluk nebyl hloupý, nepromeškal svoji šanci posbírat své zbité tělo a utéct.
„Možná by sis rád s ním vyměnil místo, co Angláne?“ ucedil a sevřel ruce v pěsti velké jako dvě šunky.
„Neblbni, Angláne,“ zatahal Bodieho za košili Niels. „Rozmlátí tě na kaši,“ sykl.
„Nějaký problém?“ připojil se k hloučku Medvěd.
Chlapi v jednotlivých četách drželi vesměs při sobě. Něco úplně jiného byly ovšem vztahy mezi četami. Tam panovala ostrá rivalita hraničící až s nenávistí. Ostatně proto každá četa bydlela v jiné části tábora. A tím, že byl Medvěd dobře o hlavu větší než Hanke se situace rázem změnila.
„Máš bodyguarda, Angláne?“ ušklíbl se Hanke. „Nastavuješ prdel negrovi?“
„Nepotřebuju bodyguarda,“ odpověděl Bodie klidně. Bylo mu jasné, že bude muset dříve nebo později Hankovi rozbít důkladně hubu. Mohl by to udělat hned teď, byl rychlejší, lépe trénovaný. Vyhrál by. Určitě by vyhrál. Pokud si ale může vybrat místo a čas, proč toho nevyužít.
„Ještě se uvidíme, Angláne,“ odplivl si Hanke a spolu se svými kumpány se odebral do jejich části tábora.
„To nebylo moc chytrý, Angličane,“ zabručel Medvěd.
„Jo, dobře víš, že Hanke je psychopat,“ potřásl Niels hlavou. „Na co sis to sakra hrál?“
„Není to správný,“ potřásl Bodie hlavou.
„Cože?“ ušklíbl se Niels.
„Říkám, že to není správný, že ho nechají takhle týrat ty mladý kluky, vždyť jsou to děti, ani se nezačali pořádně holit,“ zamračil se Bodie. „Nemají ani šajn, o čem je takhle…práce.“
„Ty seš fakt na hlavu,“ povzdechl si Niels. „Jako bys nevěděl, že Řek nechá Hankea dělat si, co se mu zlíbí.“
„No tak mu někdo bude muset ukázat, že si nemůže dělat, co chce,“ odsekl Bodie.
„Proč?“ zeptal se Medvěd.
To je cena, kterou musí zaplatit, kterou my musíme zaplatit za to, že náš ostrov bude čistý a vonící aspoň trochu po růžích a levanduli.
„Takže ty bys ho nechal?“ dopověděl Bodie otázkou. „Hm? Nechal bys ho to udělat?“
„Myslel jsem, že tě znám, Angličane, ale znovu mě překvapuješ,“ ušklíbl se Medvěd.

*****

Bodie ležel na zádech na úzkém kavalci s jednou rukou pod hlavou. Noc v džungli nikdy není tichá, protože džungle v noci ožívá. Dotekem zkontroloval obvaz, který měl na boku. Boj s kolumbijskou mafií byl tvrdý. Včerejší útok je stál dva kluky a Bodie sám si odnesl ošklivou ránu. Musel kvůli tomu spát pro tentokrát nahý, protože mu okraj kalhot působil bolest, kvůli které nemohl usnout, což mu na klidu nepřidávalo. Ne že by se snad styděl. Spíš šlo o to, že kdyby se něco semlelo, nechtěl by pobíhat po táboře jen tak. Lidi měli tendence nahému chlapovi mířit místo na hlavu zhruba o tři stopy níž a to nebylo nic hezkého. Jednou v Angole to jeden kluk koupil mezi nohy. Opravdu ošklivé.
Z venku sem velice tlumeně dolehly hlasy střídající se hlídky.
Co asi dělá Doyle? Napadlo Bodieho. Možná teď někde trčí v nějakém baráku na sledovačce. To dítě se muselo už dávno narodit. Byl to kluk nebo holka? Podobá se Doyleovi nebo Ann? Co říkal Doyle, když se nevrátil? A Cowley?
Bodie si povzdechl. Od svého příchodu do tábora neměl moc příležitostí o Doyleovi v klidu přemýšlet, ale čas od času ho přepadl nečekaně silný smutek a splín.
Bodie vytáhl zpod matrace fotku pečlivě zabalenou do kapesníku, igelitového sáčku a vložené do umělohmotného obalu. V šeru stanu sotva dokázal rozeznat obrysy, ale někdy stačilo prostě jen držet tu fotku v ruce.
„Rayi,“ povzdechl si Bodie a fotku znovu důkladně zabalil a zastrčil pod matraci.

Na stůl dopadl stín mohutné postavy. Bodie dělal, že si toho nevšiml. Tvářil se, že nevnímá, jak se ostatní odsouvají od něj dál. Nevyčítal jim to. Tady se každý staral o své problémy. A on si tím, že se pletl do cizích záležitostí, nadělal dost nepřátel. Měl už za sebou pár rvaček, takže věděli, že je dobrý, proto čekali tak dlouho. Čekali, až bude zraněný, oslabený, v táboře.
„Vstávej, Angláne,“ ucedil Hanke a sevřel ruce v pěsti.
Bodie dál pokračoval ve snídani. Rozmáčené cornflakes s mlíkem nebyly sice nic moc, ale Hanke rozhodně nebyl důvod od nich vstávat.
Hanke úderem ruky srazil misku na zem.
Bodie věděl, že v tomhle mu jeho četa nepomůže. Mnohokrát se zastal mladších a slabších proti tomuhle sadistickému bastardovi. Přišel čas zúčtovat. Pomalu vstal a vyšel s Hankem na náměstí.
Všichni, kdo byli v táboře, se seběhli, protože rvačky byla hlavní atrakce a oni dva proti sobě to byla extra akce.
Bodieho potěšilo, že chlapi z obou čet fandili jemu.
Hanke byl pomalý, ale když zasáhl, stálo to za to. Prvních několik ran, které si vyměnili, bylo jen tak cvičných, jen aby zjistili, jak je soupeř rychlý a ostražitý.
Bodie si ověřil, že je mnohem rychlejší. Musel si ovšem hlídat zraněný bok. Jedna tvrdá rána by mohla jeho zranění znovu otevřít.
„Co uhýbáš, Angláne! Bojuj!“ zařval Hanke.
„Já neuhýbám, ty se neumíš trefit,“ ušklíbl se Bodie a zasadil těžkopádnému Němci tvrdou ránu do břicha, po níž bleskově odskočil z Hankeova dosahu.
Chlapi se začali sázet, kdo vyhraje.
Hankeova pěst prosvištěla Bodiemu těsně kolem hlavy a Bodie kontroval tvrdým kopancem do Němcova břicha. Hanke zaryčel jako raněný býk a vrhl se po Bodiem jako smyslů zbavený. Nebylo nic lehčího než mu nastavit nohu.
Hanke se rozplácl jak dlouhý tak široký v prachu a Bodie sklidil bouřlivý potlesk, obzvláště od mladších kluků, jimž zachránil kůži, a hlasitý pískot od Hankeovy čety.
Bitku přerušil Sandströmův příchod.
„Hlídka ohlásila, že Kolumbijci posílají další dodávku drog. Takže pohyb, pánové! Neplatí vás od hodiny!“
Žoldáci se rozprchli pro věci.
„Zabiju tě, Angláne,“ ucedil Hanke, když procházel kolem Bodieho. „Pěkně pomalu. Budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil.“

*****

„Já umřu, že jo, Bodie,“ popotáhl Alejandro. Na špinavé tváři zkřivené bolestí se mu perlil pot.
„Drž hubu,“ odsekl Bodie podrážděně a snažil se zastavit krvácení.
„Umřu, nemusíš mi lhát…auuu,“ Alejandro bolestně zasténal.
„To by se ti líbilo, co,“ utrousil Bodie. Ruce se mu trochu třásly, jak pospíchal. Hodně to krvácelo a jemu se nedařilo to zastavit. Krev mu tekla přes ruce a měl jí potřísněné maskáče. „Umřít si, to bys měl moc jednoduchý, Zorro, moc jednoduchý.“
„Auuu!“ zavyl Alejandro. „Kurva to bolí, Angláne!“
„Aspoň víš, že jsi naživu,“ ušklíbl se Bodie. Konečně se mu podařilo krvácení zastavit. Otřel si pot z čela do rukávu a pomalu se nadechl, protože až do teď měl hrudník křečovitě stažený obavami. Rána byla ošklivá, velice ošklivá. A to je ještě čekala dlouhá cesta do tábora.
Bodie se rozhlédl po okolní džungli. Nic nenasvědčovalo tomu, že by někde poblíž byli Kolumbijci. Naštěstí se většinou nesnažili někam tajně vplížit, tudíž když se o to snažili, byli slyšet na míle daleko.
Bodie se zahleděl skrz zelené šero k nebi. Odhadoval, že jim zbývá tak čtyři pět hodin světla. V noci nebylo rozumné potulovat se s raněným po džungli. Bodie zvážil pro a proti. Když vyrazí hned, mohli by zvládnout pár mil, než padne noc. Na druhou stranu s raněným Alejandrem by ho vystopovali i podstatně dementnější trapeři než Kolumbijci. A Alejandrovi trocha odpočinku prospěje.
„Vyrazíme ráno,“ rozhodl se Bodie.
„Nenecháš mě tu, že ne?“ zašeptal Alejandro, v jeho hlase zaznívaly obavy.
Nebylo to až tak neobvyklé, že se někteří žoldáci klidně na raněné kámoše vykašlali a starali se hlavně o svoji prašivou kůži.
„Samozřejmě že ne!“ ujistil ho Bodie ostře. „Za koho mě sakra máš?!“
„Já…jen jsem to chtěl slyšet,“ pousmál se Alejandro unaveně. „Vím, že nejsi svině, Angláne.“

Kapitola třináctá

Bodie se převaloval sem a tam, ale nakonec ho tlak močového měchýře vyhnal z teplé postele do chladného nočního vzduchu. Cestou kývl na hlídku, aby věděla, že jde ven, a pak se protáhl mezi stany, aby si na kraji tábora ulevil.
Někde v dálce v džungli zařval jaguár. Bodie si vzpomněl, že Niels říkal, že si zřejmě jeden vyhlédl okolí tábora, jako svoje loviště, nic o co by bylo stát. Jaguáři sice nebyli tak velcí jako lvi v Africe, ale co ztráceli na velikosti, vynahrazovali agresivitou.
Bodie se zapnul a chtěl se vrátit do tábora, do své postele, která při troše štěstí bude ještě pěkně vyhřátá. Cestu mu však zastoupil Hanke. A nebyl sám. Bodie koutkem oka zachytil pohyb vlevo i vpravo.
„Není tohle krásná noc na umírání?“ ušklíbl se Hanke. V měsíčním světle se zaleskla čepel loveckého nože, který svíral.
Bodie neplýtval slovy a pevně se rozkročil. Věděl, že ostatní tu jsou jen proto, aby neutekl, a nebo aby mu nepřišel někdo na pomoc. Do vlastního boje se míchat nebudou. Tedy pokud tu Hanke nemá nějakého fakt dobrého kamaráda, který by neváhal bodnout Bodiemu nůž do zad, kdyby se to pro Hankea vyvíjelo špatně. Jenže to, aspoň pokud Bodie věděl, Hanke neměl.
„Podříznu ti krk a nechám tě tu mrchožroutům!“ ucedil Hanke.
„Neslibuj nic, co nebudeš moct splnit,“ odvětil Bodie.
Hanke se na něj vrhl, oháněl se nožem a Bodie neměl na výběr než ustupovat.
„Doufám, že se bavíš stejně dobře jako já, Angláne,“ zachechtal se Hanke.
Bodie měl nepříjemný pocit déja vú.
To je lepší. Trochu víc nenávisti. Málo nenávisti, příliš toho druhého, co Bodie?
Bodie zachytil Hankeovu paži a pokusil se mu nůž vykroutit. Jenže mohutný Němec se ukázal být silnější a zarputilejší, než by Bodie čekal, a ať se snažil, jak chtěl, odmítal nůž pustit.
Bodiemu nezbylo než Hankea pustit a čepel nože mu sklouzla po žebrech. Pocit déja vú sílil a to ho rozčilovalo. Měl by být přece schopný se s touhle tupou horou svalů vypořádat.
Takže nedělejte to, co jsem udělal já. Prostě dělejte to, co říkám, a zůstaňte v jednom kuse.
Nůž jen těsně minul Bodieho obličej a donutil ho opět couvnout. Pálivá bolest v mělké ráně Bodiemu připomínala, že Hanke je silnější. A s nožem uměl zacházet velice dobře.
Bodie se prosmekl podél Hankeovy ruky a zasadil mu tvrdou ránu do zad. Každého jiného by bývala složila, nebo mu aspoň vyrazila dech. Němec jen zachroptěl a ohnal se po Bodiem nožem.
Bodie couvl a šlápl na nějaký kámen. Skoro upadl.
Hanke Bodieho zaváhání využil a vyrazil k útoku s úmyslem zabodnout nůž Bodiemu do těla.
Bodie uhnul jen o vlásek a čepel nože mu poznamenala pravé rameno. Tohle ho už fakt začínalo štvát.
Hanke kolem sebe máchal nožem jako šílenec, takže se k němu Bodie nemohl dostat, aby ho složil. Zkusil to, ale odnesl si další řeznou ránu tentokrát na pravé paži.
Hanke začal Bodieho zatlačovat a zasypával ho ranami. Bodie uhýbal ostří nože a couval. Když o něco zakopl, napadlo ho, že mu někdo nastavil nohu. Sotva však tvrdě dopadl na záda, přičemž si téměř vyrazil dech, uvědomil si, že prostě zakopl o drát, kterým byly stany přivázané ke kolíkům v zemi.
Hanke se na něj vrhl a Bodie noži reflexivně nastavil pravé předloktí. Čepel mu sjela po ruce a zanechala za sebou hlubokou dlouhou ránu. Bolest byla ostrá a palčivá, ovšem zároveň to umožnilo Bodiemu vyrazit Němci zbraň z ruky.
Nůž se zazvoněním dopadl někam do tmy vedle nich.
Bodie udeřil Hankea levou pěstí a vzápětí ho kopnul do žaludku. Získal tak čas, aby se od něj dostal pryč, a mohl vstát.
Hanke se s řevem na Bodieho vrhl, ale ten byl rychlejší. Byl na kolenou dřív, než se k němu němec dostal a znovu ho udeřil tvrdě do břicha. Hanke si pohmožděný žaludek sevřel rukou a schoulil se.
Bodie si od něj udržoval odstup. Na něj takové divadélko neplatilo. Využil čas k tomu, aby si prohlédl ránu na ruce. Byla velice hluboká a silně krvácela. Krev mu máčela rozříznutou košili a kapala na zem. Horší bylo, že Bodie nemohl sevřít ruku v pěst.
Když Hanke pochopil, že Bodie se k němu nepřiblíží, přestal simulovat a vyrazil do útoku. Zcela záměrně vedl všechny rány na Bodieho pravou stranu, vědom si jeho zranění.
Bodie se ani nesnažil rány zadržet, Hanke měl dost síly, aby mu přerazil ruku. Prostě jen uhýbal a kdykoli se Němec hloupě odkryl, udeřil ho. Cítil ale, že zpomaluje, ztráta krve si začínala vybírat svou daň.
Ani nevěděl, jak se to stalo, ale náhle inkasoval tvrdou ránu do obličeje, až mu scvakly zuby. V puse ucítil sladkou chuť krve. Další ráně se vyhnul, ale ta za ní opět našla svůj cíl; jeho žaludek. Donutilo ho to se předklonit a Němec ho úderem do zad srazil na zem.
„Tak co, Angláne,“ zachechtal se Hanke. „Jak se ti to líbí?“
Bodie se převalil a kopnul Hankea mezi nohy. Němec zavyl a klesl na kolena.
„Já se bavím skvěle, co ty?“ odplivl Bodie krvavé sliny, když se zvedal na nohy. Zatímco si Hanke svíral bolavé koule, utrhl Bodie rukáv své košile a převázal si ránu na ruce. Byl unavený a všechno ho už bolelo. Věděl ale, že tenhle boj musí vybojovat až do konce.
„Ty malej zkurvysynu!“ zaryčel Hanke a trochu kulhavě po Bodiem skočil jako obrovská kočka.
Bodie se pokusil uhnout, ale byl příliš pomalý. Němcova váha ho srazila na zem. Udeřil se do hlavy, jak padl na záda, až se mu zatmělo před očima. Teď byl teprve v pořádném maléru. Pravá ruka ho poslouchala stále méně a méně a v levé neměl dost síly, aby se rozdivočelého Němce zbavil.
Hanke mlátil Bodieho jako šílený, jako by ho chtěl skutečně rozmlátit na krvavou kaši. Bodie se zoufale bránil, ale nebylo mu to k ničemu. Němec mu zasazoval další a další surové rány, kopal do něj a smál se.
„Slíbil jsem ti, že tě zabiju pomalu, Angláne,“ zachechtal se Hanke. „A já své sliby plním,“ nakopl ho.
Bodie se nemohl pořádně nadechnout. Němec mu zlomil nejspíš nějaké žebro.
„Můžete jít,“ odehnal Hanke gestem ruky své kumpány.
Bodie se převrátil na břicho a rozkašlal se. Dost možná měl nějaké žebro vražené do plic. Dost možná tu vážně umře.
„Máš nějaké poslední přání?“ zeptal se Hanke. „Můžu třeba poslat někomu tam u vás doma tvoje koule, aby na tebe měli památku.“
A pak Bodie zahlédl, jak se něco ve tmě zalesklo a vzpomněl si na nůž.
Hanke udeřil Bodieho do ledvin.
Bodie bolestně zaskučel a pokusil se zvednout. Hanke ho však znovu srazil na zem. Bodie se posunul po zemi o kus blíž k noži. Dokázal rozeznat ve tmě jeho obrysy, ale byl příliš daleko, aby na něj dosáhl.
Cvaknutí čepele vystřelovacího nože bylo jediným varováním, které se Bodiemu dostalo. Odkulil se stranou a inkasoval další kopanec. Tentokrát si byl jist, že má v plicích vražené žebro, protože se začal dusit vlastní krví.
„Až s tebou skončím, vlastní matka tě nepozná!“ zasyčel Hanke.
Bodie se pořád nemohl nadechnout. Vykašlával krev a lapal po dechu. Když konečně dostal do plic vzduch, poklekl Hanke vedle něj a bodl ho nožem do zad.
Byla to jen další bolest k té vší, kterou Bodie cítil. Nebylo až tak těžké místo odtáhnout se, jít proti té bolesti. Kopnul Hanke do břicha a začal se plazit tam, kde ležel nůž.
Hanke kráčel pomalu za ním, nespěchal. Zjevně si myslel, že se Bodie snaží utéct.
Další kopanec do boku posunul Bodieho téměř na dosah od nože. Ležel v trávě. Bodie ho viděl zcela jasně.
Hanke šlápl Bodiemu na nohu a nůž se tentokrát zabodl Bodiemu do zadní strany stehna.
„Vykuchám tě jako rybu!“ ucedil Hanke a trhl nožem.
Bodie jen bolestně přivřel oči.
Hanke sevřel Bodieho zakrvácenou košili a vytáhl ho na nohy. Musel ho držet, protože Bodie by nedokázal zůstat stát. Přitiskl Bodieho k sobě a nůž mu dal k hrdlu.
„Když poprosíš, možná ti to usnadním,“ zašeptal Hanke Bodiemu do ucha. „Popros!“
„Polib mi prdel,“ odpověděl Bodie a plivl mu do obličeje vlastní krev.
Hanke Bodieho odhodil jako hadrovou panenku a otřel si tvář.
„Řekni mi, Angláne, už ti někdy někdo narval nůž do prdele?“ zeptal se Hanke rozšafně. „Ostřím pěkně dovnitř. To je to pravé píchání,“ uchechtl se.
Bodie cítil, že na noži leží. Byl přímo pod ním. A on bude mít jen jednu jedinou šanci. Vyčkával. Ani nemusel předstírat, že je na konci sil, byl. Každý nádech, každý pohyb mu působil strašlivou bolest. Umřít se zdálo skoro lákavé.
Hanke si vedle něj kleknul.
Bodie pod sebou nahmatal rukojeť nože.
Hanke se nad ním sklonil, aby mu rozřízl šaty a mohl splnit svoji odpornou hrozbu.
Bodie stále vyčkával. Potřeboval si být jistý, že nemine.
Nůž začal párat jeho maskáče.
Teď nebo nikdy.
Bodie do toho vložil poslední zbytky sil a veškerou nenávist, kterou k tomuhle člověku cítil.
Čepel nože se pohroužila až po rukojeť do Němcova boku.
Hanke zařval bolestí.
Bodie vytrhl nůž z rány, bodl Němce do břicha a trhl nožem, až ho zabolelo v rameni. Ucítil jak mu přes ruku teče teplý obsah Němcových střev.
Hanke sevřel Bodieho zápěstí ruky, kterou svíral nůž. Stisk ale rychle povoloval. Bodie nůž pustil a mohutný Němec se skácel na bok. Chvíli ještě chroptěl, než zmlkl docela.
Začínalo svítat.
Pro Bodieho ale nic zdaleka nekončilo. Byl na tom zle, opravdu zle. A nikdo nevěděl, že tu je. Nikdo z jeho čety to nevěděl. A jen pár metrů od něj začínala džungle. Pach krve je v džungli vždy velkým lákadlem, tak velkým že by se něco mohlo odvážit až do takovéhle blízkosti tábora.
Urputně se bránil tomu, aby neomdlel. Nesměl. Pokusil se pohnout, ale nešlo to. Takže nakonec umře. Jen pár metrů od tábora. Podobaný a zmlácený nějakým německým hovadem.
Ray se nikdy nedozví, co se s ním stalo. Bude si myslet, že od něj odešel a už se nehodlá vrátit. Že si někde založil rodinu a zapomene na něj. Už ho nikdy neuvidí ty jeho zelené oči a tu neposednou hřívu kudrnatých vlasů. Už nikdy neuslyší jeho hlas, jeho smích. Odešel jen proto, aby umřel sám v Bohem i lidmi zapomenuté jihoamerické džungli.
Bodie zavřel oči.
Takže umře.
Bodie zaplavila zvláštní odevzdanost a smířenost s osudem. Vždycky věděl, že neumře sešlostí věkem obklopen rodinou a přáteli.
„Bodie?!“
Bodie otevřel oči. Bůh žehnej Alejandrovi. Potíž byla v tom, že neměl sílu se ozvat.
„Bodie?!“ Alejandrův hlas se vzdaloval. Ten hlupák šel na opačnou stranu tábora!
Bodie si náhle ostře uvědomil, že pořád ještě dýchá, pořád ještě je naživu. Silou vůle se přiměl pohnout. Třásl se, ale pomaličku se posouval směrem ke stanům.
Co by si Ray sakra pomyslel?! Chtít se vzdát se a tiše si tu umřít? Co by si o něm pomyslel Cowley?! A Macklin! Bodie úplně slyšel to jeho kázání o tom, jak je přesně před tímhle varoval. Neukousnout si větší sousto než zvládnou.
On to zvládne! Sakra zvládne to!
Bodie stisk zuby.
Už kvůli Rayovi! Kvůli Cowleymu!
Kousek po kousku se celta stanu přibližovala.
Bodie se držel už jen skutečně silou vůle. Myslel na Doylea, na to že ho jednou najde, protože jednou se věci změní, jednou musí. Doyle byl jeho, jen jeho! Jednou budou spolu!
Bodie cítil, že brzy omdlí. Nezvládne to! Sakra nezvládne to!
Ale Hankeova mrtvola byla na dosah ruky. Vytrhl z ní nůž. Jestli se to nepovede, je mrtvý.
Hozený nůž dopadl na stanovou celtu a svezl se po ní.
Bodieho obestřela tma.

„Bodie má pravdu, copak si tohle necháme líbit?!“ rozhořčoval se Alejandro nad Bodieho lůžkem. „Člověk nemůže projít táborem, aniž by mu nehrozilo, že mu někdo z Řekovy bandy bodne nůž mezi žebra!“
Medik mlčky otřel Bodiemu pot z čela.
„Uklidni se,“ zabručel Medvěd. Stál u Bodieho postele jako tichá stráž. Musel se Angličanovi obdivovat. Bylo v něm víc, než se zdálo. Nejdřív se otevřeně Hankeovi postavil a pak ho dokázal zabít, byť sám na tom byl dost zle.
„Uklidnit se?! Koukni se, jak ho Hanke zřídil! Mohl to být kdokoli z nás! Kdokoli, Medvěde! Třeba já nebo ty! Ten Němec je cvok, magor!“ prskal Alejandro.
„Ten už tě trápit nemusí,“ řekl Niels, když vešel do lékařského stanu, aby se na vlastní oči přesvědčil, že Bodie svoje střetnutí s Hankem opravdu přežil. Po táboře se šířily různé zvěsti. Někteří tvrdili, že se zabili navzájem. Jiní se dušovali, že Bodie vyvázl bez jediného škrábnutí. Další prohlašovali, že je Bodie smrtelně zraněný a umírá. Dalo se i doslechnout o tom, že Hanke Bodieho zmrzačil. A pár lidí věřilo, že Hanke žije, neboť nevěřili tomu, že by o hlavu menší a výrazně lehčí Bodie mohl mohutného Němce zabít, když se to zatím ještě nikdy nikomu nepovedlo.
„Cože?“ zamračil se Alejandro.
„Viděl jsem Hankeovu mrtvolu,“ odpověděl Niels. „Nic hezkého na pohled, to ti řeknu, ale je zcela rozhodně a definitivně mrtvý. Jak je Anglánovi?“
„Viděl jsem už i horší,“ utrousil medik. „Ale viděl jsem už i lepší. Je na hadry, má horečku a blouzní, ale věřím, že se z toho dostane.“
„Neměl by být tady,“ řekl Niels zamyšleně. „Bylo by mu líp v nemocnici.“
„Ne nezbytně,“ pokrčil medik rameny. „Vnitřní krvácení jsem zastavil, žebra mu srovnal. Za pár týdnů bude jako nový, když ho nezlomí horečka.“
„To jsem nemyslel,“ potřásl Niels hlavou. „Chlapi by ho neměli takhle vidět. Ne, někoho, kdo dokázal zabít Hankea.“
„Jak to myslíš?“ nechápal Alejandro.
„To je prosté, chce z Angličana udělat strašáka na podobné týpky, jako byl Hanke,“ zabručel Medvěd.
„A proč ne?“ pousmál se Niels. „Jak jsem ho poznal, je to férovej chlap. Mohli bychom z toho jen profitovat.“
„Možná,“ připustil Medvěd.
Bodie se na lůžku neklidně pohnul a něco zašeptal.
„Co říkal?“ otočil se Niels na medika.
„Nevím,“ medik se sklonil víc k Bodieho rozbitým rtům.
Bodie opět zašeptal něco s podivnou naléhavostí.
„Myslím, že říká May,“ mínil medik. „Manželka? Přítelkyně?“
„Bodie není ženatý,“ zavrtěl Alejandro hlavou. „Aspoň co já vím, tak nikdy nebyl.“
Niels se sklonil k Bodiemu a zaposlouchal se.
„Neříká May,“ zamračil se Niels. „Je to Ray. Říká Ray.“
„Kdo je Ray?“ zeptal se medik a zadíval se na Alejandra.
„Nemám nejmenší šajn,“ pokrčil Alejandro rameny.

*****

Ty! Prověrka. Sledoval jsi nás? Co? Dal jsi štěnici do mojí ložnice?!
Prověřoval jejího otce, Charlese Hollyho.
Mě to nezajímá!
Poslechneš si, co zjistil. Pak si to přeber, jak umíš.
Foceno před Hollyho domem.
Co to je? Neviděla otce roky!
Jak jsi ji poznal?
To víte zatraceně dobře, jak jsem ji poznal! Honili jsme Conroye a on - . Ale no tak, to je přece směšný! Prostě zapadnul do nejbližšího vchodu. On tam byl taky!
A čirou náhodou to byl blok, kde bydlí Ann Hollyová. A čirou náhodou u ní v patře!
Ne.
Conroy vede k Tonymu a Bennymu. Vzpomínáš na Bennyho? A tenhle muž vede k jejímu otci. Jen domněnky, souvislosti, nic průkazného, to připouštím, ale ty bys to tak nechal, Doyle? Nechal?
Ona o ničem neví. Ona do toho není zapletené, já ji znám, pane.
Neodpověděl jsi na mou otázku. Co bys dělal ty?
A ještě něco. Vánoční muž. Holly?
Ne. NE! Vy dva si věřte, čemu chcete! Já tohle nemusím poslouchat! Nemusím tomu věřit! Rezignuji!
Nemůžeš. Nemůžeš, protože jsi už suspendován.
Jo? A od kdy?
Před třiceti vteřinami.
Fajn.
Doyle. Tvůj průkaz a zbraň.

„Rayi! Promiň, Rayi…já musel…musel.“

Jsem uvolněn ze služby. Jsem svobodný občan.
Suspendovaný nebo ne, pořád jsi agent CI5, na tom není nic svobodného, kámo. Pleteš se nám. Nedovolíme, aby ses tam motal, chápeš!
Jo a ty na to dohlédneš osobně, co?
Ty si vážně myslíš, že jsem to dělal rád?! Co?! Myslíš si, že jsem z toho měl radost?! Co sis myslel, že tam děláš, hm? Čeho jsi chtěl dosáhnout?
Chtěl jsem vědět, o co jde!
No jasně, Raymond Doyle armáda o jednom muži, superpolda, vyřeší všechno, v čem jsme my neuspěli, co?! Laskavě začni používat hlavu, kamaráde, a přestaň už myslet jen koulema!

„Lepší? Lepší?“

Kdo to byl, Rayi? Kdo to byl?! Ale no tak, Rayi, proboha! Kdo to byl?!

„Rayi?! Kdo to byl?! No tak, kdo to sakra byl?! Rayi! Rayi!“

Tak jak?
Právě ho operují.
Řekli něco? Jaké má šance?
Ne.
Stahuju tě ze všech případů. Nějaké nápady?
No, nebude to běžné vloupání. Pravděpodobně nějaká msta, myslím.
Ne, něco ještě jiného. Jel jsi přímo sem?
S ambulancí.
Takže jsi neprohledal byt?
Maloneho hoši tam jedou.
Ne, ty, Bodie, ty to tam prohledej. Ty ho znáš.
Raději bych zůstal tady, pane.
A dělal co? Tady nic nezmůžeš. Jdeme!

„Rayi…Rayi…ne, to ne…“

On to zvládne.
Myslíš? Chce to? Jak silnou má vůli?
Nejsilnější.
Já si nejsem tak jistý. Je idealista, tak jak jen jeden může při téhle práci být.

„Zvládne…on to zvládne…musí…“

Tak jak se cítíš zpátky mezi živými, kámo? Víš, že jsi byl technicky vzato mrtvý?
No, když jsem to zvládl jednou, příště to už bude snazší.

„Rayi…Rayi.“

Ale no tak, Rayi. Večírek na rozloučenou se svobodou přece nemůžeš jen tak oželet.
Bodie, je to hloupá tradice. Všichni se akorát ožerou a… a vůbec prostě nechci.
Dobře, dobře. Tak jinak. Až nás Cowley propustí, tak si tady s klukama připijeme, tohle jim odepřít nemůžeš. Pak pojedeme k tobě, dáme si skvělou večeři, pivo, skotskou, pustíme si film – prostě jako za starých dobrých časů. Co říkáš? A ráno… no ráno…
Kdo říká, že to jsou staré časy, Bodie Žením se, neodjíždím na druhý konec světa. Pořád budeme přátelé.
Jo, já vím, ale… no. Pro mě to je trochu, jako když odjíždíš na jiný kontinent.
Nesmysl.
Spousta věcí se změní, Rayi.

„Rayi.“

Myslíš, že bych se měl oženit
Cože?
No, jestli si myslíš, že bych se měl oženit.
A ty si chceš Susan vzít?
Je to skvělá ženská. Chci říct loni Fredy, pak ty a už i vrabci na střeše si cvrlikají o tom, že Murphy je s tou svojí dlouho.
Co ti vlastně řekla?
Kdo?
No Susan.
O čem?
O té svatbě přece!
Já o tom se Susan ještě nemluvil. Jen mě to tak napadlo.
Ale proboha proč?!
Takže, ty si nemyslíš, že je to dobrý nápad?
Ne! Rozhodně ne! Je to pěkně pitomej nápad.“
Jo? A to jako proč?
Protože ty se chceš ženit z nesprávných důvodů.
Fakt? A co ty víš o mých důvodech?! Možná nejsou o nic víc pitomější, než ty tvoje!
Ty se ale nemůžeš oženit!
No to by mě zajímalo proč. Myslíš, že nejsem pro Susan dost dobrý, nebo co? Proč bych tě vůbec měl poslouchat! Když jsem ti já říkal, aby sis jí nebral, tak jsi…
Nikdy jsi nic takového neřekl.

„Měl jsem to říct…měl jsem…měl jsem…“

Byl jsem normální kluk. Já jsem jablka nekradl, chodili jsme s tátou sousedům na švestky, a pak jsme z toho dělali skvělou pálenku. A s holkama jsem dělal jinačí věci.
S holkama?
No jo, s klukem jsem to dělal poprvé až v šestnácti. Promiň, Rayi, měl jsem mlčet.
Co? Ne. Ne! Totiž ani…teda chci říct, že…k sakru.
Ty se toho bojíš, viď?
Měl by ses bát taky, může ti to zničit kariéru, může tě to dostat klidně i do vězení.
Přeháníš. Neříkal jsi mi, že Viktorie je už dávno mrtvá? Dneska je jiná doba, hm?
Ne, Rayi, podle mě se prostě bojíš, co by tomu řekli tvoji rodiče.

„Rayi…Rayi prosím…“

Jsem ženatý, Bodie.
Já vím. Ani na okamžik na to nedokážu zapomenout.
Promiň.
Řekni mi jedno, Rayi, vzal by sis ji, kdybys věděl?
Nevím. Já nevím, Bodie.

Nebudeme na sebe sahat a žádný líbání.
Jasně to byla blbost, promiň.
Ty máš Susan, já Ann, a u toho zůstaneme. Takhle jsi to nějak myslel?

Až se uzdravíš …víš, jak jsme si vymysleli ta pravidla? Tak jsou pěkně pitomá, nechci je dodržovat. Je teda fakt, že nechci být ani nevěrný manželce, ale…bože, Bodie, skoro jsem umřel strachy o tebe. Teď už chápu, jak asi bylo tobě, když postřelili mě. Když si pomyslím, že jsem…v jednu chvíli jsem se nechtěl vrátit. Ne jen kvůli tomu, že jsem si myslel, že ty a já…až se uzdravíš, všechno bude jinak. Slibuju, Bodie.
Hlavně se mi vrať, Bodie. Jsi na tomhle světě pro mě to nejdůležitější.

„Vrátím…vrátím se…vrátím…“

Copak to nechápeš, všechno je to špatně od té doby, co jsem…
Oženil? To není pravda.
Nechci tě ztratit, Bodie. Znamenáš pro mě příliš mnoho, chápeš, příliš mnoho, Bodie.
Stejně jako ty pro mě. Ale nechci, abys kvůli mně dělal něco…Ann je fajn holka.
Ale není ty.
Myslel jsem, že nechceš být Ann nevěrný.
Tohle přece není nevěra. Zatím.

„Rayi…Rayi…“

Chci tě.
A jak bys mě chtěl?
V sobě. Chci, aby mě měl jako nikdy nikdo předtím. Chci, abys mě šukal, Bodie. Oh, kruci, chci tvýho tvrdýho ptáka ve svý prdeli.

Pokoje šest, sedm a osm jsou průchozí. Sedmička je obvykle dětský pokoj, ale postel je normálně velká. Bohužel tam není koupelna obávám se. Takže jestli vám nevadí dělit se?
Ne, jsem si jistý, že to…bude v pořádku.

Jak to jde s tím rozvodem?
S jakým rozvodem?
No, přece s tvým rozvodem.
S mým rozvodem? No a co ty a Susan?
Já se ptal první.
Ann o nás neví. Nemluvil jsem s ní o…o žádném rozvodu.
Proč?
Já…Vzal jsem si ji, Bodie, nemůžu jí teď prostě říct, sorry byla to chyba.
Proč?! Myslel jsem, že jsme si to vyjasnili.
Já prostě nemůžu! Už jsem udělal dost mizerných rozhodnutí!
Tak prostě uděláš ještě jedno navíc. Ty se nechceš rozvést.
Bodie, miluju tě.
Hm.
Ale není to tak snadné, prosím.
Jasně, já to chápu. No, měl bys jít, Rayi.
Bodie.
Běž, běž za svou ženuškou. Nech mě bejt.
Nebuď takový, Bodie. Znamenáš pro mě všechno.
Ale rozvést se nehodláš.
A k čemu by to bylo?! Myslíš si, že pak budeme spolu? Že se k tobě nastěhuju? Nebo ty ke mně? Věděli by to o nás do týdne, sakra! Co si myslíš, Bodie?!
Myslel jsem, že mě miluješ.
Tohle od tebe není fér, víš. Dobře víš, že tě miluju, ale…sakra, Bodie, nemůžeme spolu žít a to víš zatraceně dobře. Tak tu nedělej uraženého, zrazeného a…a nedávej to všechno za vinu mně.
No jistě, je to moje vina! Nikdy tě nenapadlo, že seru na to, co si o nás budou říkat?!
Ty možná, ty se můžeš sbalit a jet si do Afriky prodávat zbraně, ale mě tahle práce živí!
Vypadni!“

Takhle to prostě nejde, Rayi, copak… Já už dál nemůžu.
Co to jako má znamenat?!

Bodie, Bodie. Nechci, abys mě opustil. Prosím, prosím, Bodie, já tě miluju.

Bodie!
Promiň.
Tumáš. Tohle si tu tvůj manžel zapomněl, když si tu byl posledně zašukat!
Co – cože?
Podvádí tě už víc jak půl roku, ty krávo!

„Rayi, proč…proč, Rayi…“

*****

Bodie pomalu otevřel oči. Měl pocit, že se mu zdál nějaký ošklivý sen, jen si nemohl vzpomenout, o čem byl. Cítil se, jako by ho porazil náklaďák. Zamžoural před ostrým slunečním světlem, které sem vnikalo velkým oknem.
Nebyl v táboře. Podle toho, jak to tu vypadalo, a nezaměnitelného pachu, byl v nemocnici. Zřejmě to s ním bylo horší, než si myslel. Ani se nesnažil zvednout, cítil se slabý.
Vlastně byl rád, že je v nemocnici. Nestál o to, aby ho někdo z kluků viděl v tomhle zuboženém stavu.
„Takže jste už vzhůru, to je dobře,“ usmál se doktor, jakmile vešel a zjistil, že Bodie je při vědomí.
„Jak dlouho tu jsem?“ zeptal se Bodie unaveně.
„Pár dní určitě,“ pousmál se doktor. „Měl jste dlouho horečku, blouznil jste. Ale to nejhorší máte za sebou. Ještě si ale několik dní poležíte. Nejlepší, co můžete teď udělat, je spát,“ doporučil mu doktor.
Bodie přikývl. Rozhodně to znělo jako dobrý nápad.
Z několika dní byl týden, pak dva a nakonec tři. Bodie si ale nestěžoval. Rány se mu hojily dobře a bez komplikací. Postel byla rozhodně pohodlnější než ta, co na něj čekala v táboře. Jídlo bylo ucházející. Sestřičky hezké, vstřícné a jak se mohl přesvědčit poté, co mu vyměnili sádrový krunýř za elastickou bandáž, i ledas k čemu svolné.
Do tábora se vracel sice trochu z formy a s nějakou tou novou jizvou, ale jako znovuzrozený. To už tak bývá, že když člověk spadne hrobníkovi z lopaty, má pak dobrou náladu.
„Angláne, já žasnu!“ přivítal ho Alejandro.
„Vypadáš dobře,“ pousmál se Niels a stiskl Bodiemu ruku. „Trochu bledý ale dobře.“
„No jo, naposledy, co jsme tě viděli, vypadal tvůj obličej jako rozšláplá pizza,“ zazubil se Alejandro.
„Vítej zpátky, Angličane,“ přidal se Medvěd.
Bodie si uvědomil, že se usmívá a nikdo ho do toho nemusí nutit. Byl to jeho vůbec první úsměv, co opustil Falklandy.
„No, tak se mi líbíš, ty kluku ušatá!“ rozzářil se Alejandro a objal Bodieho jednou rukou kolem ramen. „Teď se všichni těšte, teď to tady vezme do rukou Billyboy!“
Alejandro to nepochybně myslel jako vtip, Bodie však zjistil, že ho většina v táboře má teď za cosi jako místního hrdinu a ochránce slabších, a to rozhodně k smíchu nebylo.
Teprve když byl Hanke mrtvý, se ukázalo kolik lidí, a jak moc se ho bálo.
Pro Bodieho byla jizva na ruce připomínkou vlastní hlouposti, které ho málem stála život. Ostatní to považovali za něco hodno obdivu, že se Hankeovi postavil a zabil ho. Vůbec jim nevadilo, že měl nechutné štěstí, jak chlapi z Řekovy čety neopomíjeli hlasitě připomínat.
Žádný moudrý žoldák by si takhle Hankea proti sobě nepoštval. Vždyť i Medvěd se tomu německému šílenci vyhýbal. A žádný moudrý žoldák se nesnažil stát ochráncem utiskovaných, protože to vás dříve nebo později vehnalo do zápasu, který jste nemohli vyhrát. Před nějakými dvaceti lety v Kongu, v Angole nebo v Biafře by ty slabé ponechal vlastnímu osudu a vůbec by pak kvůli tomu neměl těžké spaní. Nikdy dřív si neuvědomil, jak moc se změnil.

Od událostí s Hankem začala Bodieho vážnost a respekt v jeho jednotce, i četě a vlastně i mimo ni narůstat. A nebylo to jen tím, že historka o tom, jak Hankea sejmul, se stávala s každým dnem fantastičtější a méně pravdivou. Bodie se přestal uzavírat do sebe, nebo spíš přesněji Alejandro mu nedovolil se znovu do sebe stáhnout poté, co se vrátil v otevřenější a přístupnější náladě. Niels Alejandrovi vydatně pomáhal a Bodie si díky své přirozeně přátelské povaze rychle získával přátele. Snad jen Medvědovi občas chyběl ten tichý, vážný Angličan.
Po Hankeově smrti míra šikany a znásilňování výrazně poklesla, přestože, obzvláště v Řekově četě, bylo pořád dost takových, co si rádo hrálo. Bodie akceptoval roli zastánce slabších, protože stejně nedokázal nečinně přihlížet. Musel zlomit pár nosů, několik žeber a jeden obzvláště nedůvtipný Rus po Bodieho lekci slušného chování týden močil krev, než pochopili že bude lepší počíhat si na svou kořist, když je Bodie z dohledu. Bodie totiž zasahoval jen do věcí, kterým byl přítomen. Když přišel někdo žalovat, rychle zjistil, že Bodie nemá práskače a žalovníčky o nic raději než násilníky.
Mladí kluci se naučili držet v Bodieho blízkosti, kde si na ně nikdo tolik nedovoloval, protože se nechtěl dostat do potíží s někým, kdo sejmul Hankea. Díky tomu si vysloužili posměšné označení ´Bodieho fanklub´ a později ´Bodieho harém´. Když ale Bodie nejhlasitějšímu posměváčkovi zlomil čelist, vrátili se k bezpečnějšímu označení ´Bodieho fanklub´.
Jak rostla Bodieho reputace, sílila váha jeho slova a brzy nemohlo být pochyb, kdo v jeho jednotce velí. Ruku v ruce s tím šlo i to, že si Bodie víc dovolil, což nakonec nevyhnutelně vedlo k tomu, že tři žoldáky ze své jednotky nekompromisně vykopl, protože se jim nedalo věřit, a naopak si vybral jednoho z těch mladých kluků, který vypadal slibně. Tím Bodie získal sedm chlapů, které znal a mohl se na ně spolehnout. V duchu SAS vytvořil dvě čtyřčlenné hlídky a začal je učit věci, které se sám u SAS naučil. A přitom, aniž by si to uvědomoval, jim předával i myšlenky a postoje, které sám u zvláštních jednotek a později u CI5 přijal za vlastní.
Protože si Bodie pečlivě rozmyslel, koho ve své jednotce chce mít, měl v brzku kolem sebe sedm dobrých vojáků, kterým mohl věřit. On učil je, oni učili jeho.
Niels, drobný Dán, byl skvělý stopař, pohyboval se v džungli jako by se v ní narodil. Dal Bodiemu pár dobrých tipů pro přežití v džungli a naučil ho něco z tajemného umění stopování.
Alejandro měl hbitý jazyk, znal místní poměry a uměl obratně jednat s lidma. Navíc to byl docela zručný polní medik, žádný doktor, ale rozhodně uměl víc než jen kurz první pomoci. V džungli vám mohl zachránit život. Bodie se od něj učil hlavně španělsky.
Pak tu byl Raffi trochu Řek, trochu Ir, trochu Ital, trochu od všeho, taky trochu magor. Nosil na krku obrácený Pentagram a přes celá záda a zadek měl vytetovaného Behemota, ale když došlo na boj s chladnými zbraněmi, jako byly nože, neměl sobě rovného. Prozradil Bodiemu pár svých tajných triků.
Jasper o sobě tvrdil, že je potomek původních amerických indiánů. Dost možná to byla pravda, ale když šlo o proviant, Jasper byl nepřekonatelný. Byl to rozený obchodník, dokázal vyhandlovat cokoli s kýmkoli, a měl vždy přehled o stavu zásob.
Medvěd měl sílu za tři. Uzvedl těžké zbraně, s nimiž by jiní sotva hnul, jako nic. Sám roztlačil bez potíží náklaďák.
Rick, divoký kluk z Alabamy, si tykal se všemi druhy výbušnin a náloží. Bodie s ním rozebíral metody demolic a sabotáží skoro stejně často jako negry, které měl Rick rád ještě méně než Bodie.
A nakonec mladý Jimmy, poďobaný Texasan měl oči jako ostříž a v jeho rukou se ostřelovačka stávala skutečně smrtonosnou zbraní.
Stali se nejlépe sehranou a nejefektivnější jednotkou v rotě. A zbabělcům, co terorizovali slabší, nastaly krušné časy, protože zjistili, že už to není jen Bodie, kdo netoleruje jejich chování.
Alejandrovo žertovně míněné, že teď to tady vezme do rukou Billyboy, se stávalo skutečností.

Kapitola čtrnáctá

Bodie přimáčkl Jaspera ke krabicím a kopnutím do nohou ho přiměl se rozkročit. Když mu vrazil svoje tvrdé nedočkavé péro na jediný příraz hluboko do prdele, Jasper bolestně zasykl.
Bodie si olízl krev z rozbitého rtu. Jednou rukou držel Jaspera za rameno, druhou za bok.
Jasper se opíral se skloněnou hlavou o krabice s municí.
Oba si jen stáhli kalhoty nakolik bylo potřeba. Nějaké svlékání bylo riskantní. Kdyby se cokoli stalo, člověk musel být připraven zastrčit ptáka do kalhot, zapnout se a běžet.
Šukali tiše, až na nějaké to funění a tlumené vzdechy, a rychle.
Bodie brzy dospěl k vyvrcholení a rukou dopomohl Jasperovi, aby ho těsně následoval. Pak od Jaspera couvl a oba se mlčky upravili. Po jedné z beden tiše stékalo Jasperovo sperma. Bodie by se vsadil, že kdyby tu někdo dělal nějakou analýzu, pokud to bylo možné, zjistil by, že tu svojí ´značku´ nechal snad každý z roty. Každý až na něj.
„Máš pěkně tvrdej pravej hák,“ protřel si Jasper čelist.
Bodie se pousmál. On a Jasper spolu hráli a zároveň nehráli hru. Setřel si krev z dolního rtu. Vždycky se porvali o to, kdo bude nahoře, a on vždycky vyhrál. A přece to nebylo stejné jako to, co se dělo v táboře normálně.
Proto si Bodie vybral Jaspera, protože věděl, že je inteligentní a pochopí, jak se věci mají. Nestál o to, aby, když už mu přiřkli tu roli ochránce utiskovaných, ho někdo viděl, jak hraje hru. A po pravdě jí ani hrát nechtěl.
Na druhou stranu to potřeboval jako všichni ostatní, ale nemohl připustit, aby nad ním někdo měl nadvládu i na těch pár minut. Bylo pro něj nemyslitelné, aby musel někomu z tady těch podržet. Jestli se nemýlil, brzy budou moct s Jasperem udělat tichou dohodu a nebude nutné, aby si pokaždé vzájemně rozbili hubu, když si budou chtít ulevit.

*****

Bodieho úspěch však nevyvolával jen úctu, nýbrž i závist a nenávist, hlavně v Řekově četě, která se stala enklávou odporu proti Bodiemu. Ale ani kapitán Bodieho čety rozhodně nebyl Bodieho fanoušek.
Francouz měl obavy, že ho Bodie připraví o jeho pozici, a nutno říct, že se obával oprávněně. Četa dávala stále víc najevo, že jde za Bodiem a chce ho jako svého kapitána. Bodie sám se na to místo nijak necpal, ale bylo jasné, že pokud si ho četa zvolí, neodmítne. A tak Bodieho jednotka začal dostávat ty nejtěžší a nejnebezpečnější úkoly, protože kapitán doufal, že se Bodiem stanou osudné. Paradoxně to mělo opačný efekt. Bodieho dobře cvičená a organizovaná jednotka zvládla všechno, co si Francouz dokázal vymyslet, sem tam s nějakým tím zraněním ale vždy beze ztrát. A Bodieho pověst rostla.
Celá věc se naštěstí vyřešila sama, když Kolumbijci vyčmuchali jejich tábor a jedné noci je napadli.

Bodie se zadíval mezerou mezi stany do džungle. Něco bylo špatně, cítil to. Za krkem mu seděl ten známý pocit, který ve vás vyvolává potřebu se poškrábat, kdybyste jen věděli kde. Pro jeho neklid nebyl žádný zjevný důvod. Byl tichý klidný večer jako každý jiný. Většina chlapů se jen tak líně poflakovala nebo ještě večeřela. A přece mu instinkt říkal, že cosi visí ve vzduchu. Klouzal očima po táboře, až se setkal s pronikavým pohledem Japonce. Nad ramenem mu vyčuhovala rukojeť katany, která si už mezi Kolumbijci vysloužila děsivou pověst. Zřejmě právě dokončil cvičení.
Bodie s Japoncem příliš do kontaktu nepřišel, ale slyšel, že se jen tak s někým nebaví. V jeho četě panovala přísná pravidla a nějaké kamarádství a srandičky se tam moc nenosilo. Japoncova četa se vůbec ostatních tak nějak stranila. V tuhle krátkou chvíli však mezi Bodiem a Japoncem proběhlo jakési krátké porozumění a Bodie věděl, že Japonec cítí ten samý neklid jako on sám.
„To je zvláštní,“ řekl Niels zamyšleně spíš tak jako pro sebe.
„Co je zvláštní?“ otočil Bodie hlavu jeho směrem.
„Tak poslouchej,“ odpověděl Niels.
Bodie se zaposlouchal, ale kromě Raffiho odporného srkání polívky neslyšel nic. Bylo naprosté ticho. Bodie pokrčil rameny na znamení, že nemá tušení, co má Niels na mysli.
„Džungle přece,“ řekl Niels s naléhavostí člověka, který se snaží vysvětlit něco absolutně zřejmého. „Copak to neslyšíte?“
Tentokrát se zaposlouchala celá jednotka, takže ustalo Raffiho srkání.
„To se ti jen něco zdá,“ říhl Raffi. „Je ticho jako v hrobě.“
A Bodiemu to konečně došlo. Raffi měl totiž pravdu, bylo ticho jako v hrobě. To bylo to, co Bodieho podvědomě rozčilovalo. Z džungle se neozývalo ani pípnutí.
„Jděte si pro zbraně,“ sykl Bodie, protože se náhle cítil zranitelně a chtěl mít svoji M16 co nejrychleji co nejblíž při sobě.
„Co?“ zamračil se Jasper nechápavě.
„Já ještě nedojed,“ namítl Raffi.
Niels se však beze slova zvedl.
„Hned!“ nařídil Bodie ostře a vstal od stolu. „Ale v klidu, nechci žádný rozruch.“
„O co jde?“ sykl Jasper cestou do jejich stanu na Bodieho. „Co se děje?“
„Možná nic,“ pokrčil Bodie rameny, když si ve stanu bral svůj samopal. „Ale pokud se pletu, tak rozhodně nechci, aby mě někdo nachytal s kalhotama dole, chápeš.“
Jasper přikývl.
Bodie si navlékl vestu a zastrčil si do jejích kapes náhradní zásobníky.
„Tvařte se jako že je to rutinní údržba, a nebo ještě lépe, že to je něco, čemu ostatní nerozumí a není to jejich věc. Ale mějte oči otevřené,“ řekl jim, než opustili stan.
Viděl, jak jsou napjatí, on sám byl taky. Tábor byl místo, kde si člověk mohl odpočinout, nebylo to bezpečné místo, to vůbec ne, ale bylo to jediné útočiště na míle daleko.
Bodie by teď neusnul ani za nic na světě. Adrenalin mu proudil žilami a zanechával ho ve střehu a připraveného. Těkal očima po džungli a čekal, kdy padne první výstřel.
Jenže se nic nedělo. Minuty míjely a kromě toho podivného nezvyklého ticha byl klid. Příval adrenalinu odezněl stejně rychle, jako přišel a Bodie se náhle cítil vyčerpaný. Uvědomoval si, jak se po něm začínají kluci dívat a cítil se hloupě. Pohlédl na Nielse, který rozpačitě pokrčil rameny, vypadal tak zmateně, jak se Bodie cítil.
„Tak co?“ zeptal se Raffi rozladěně. „Co se mělo stát? Co, Bodie?“
Bodie nevěděl, co říct. Byl si tak jistý, že se nemýlí, že se mu teď nedostávalo slov. Přemýšlel, co by v téhle situaci řekl Cowley. Potíž byla v tom, že si nedokázal vybavit, že by se Cowley kdy dostal do takovéhle situace. Něco ovšem říct musel, to mu bylo jasné.
A pak vybuchl náklaďák na druhé straně tábora. Najednou z ničeho nic se z něj stala ohnivá koule, z níž šlehaly vysoké plameny. Když chytla nádrž, ozvala se ohlušující exploze.
„Kurva!“ vydechl Raffi.
„Tohle se mělo stát,“ neodpustil si Bodie.
Začalo se střílet.
V táboře propukl chaos. V první chvíli měl Bodie trpký pocit, že jeho jednotka je tu jediná při smyslech, schopná nějaké obrany, než si uvědomil, že Japoncova četa se začíná rozmisťovat a opětovat palbu. Potíž byla v tom, že neviděli útočníka. Kulky přilétaly odkudsi z džungle. Všechno kolem vybuchovalo pod granáty a vzduchem se valil dusivý kouř.
Bodie nikde Francouze neviděl, a tak se pokusil zkoordinovat zbytek čety. Řek projevil nečekanou statečnost, když vedl své muže do protiútoku. Avšak záhy bylo jasné, že to se statečností nemá nic společného. Šlo jim jen o to prorazit ven, probít si cestu odtud a vzít do zaječích. Klidně je tu nechají všechny postřílet.
Bodie drtil mezi zuby nadávky. Palebná síla jedné čety jim totiž citelně chyběla. Už tak stáli proti značné přesile a teď se jejich situace jen zhoršila.
„Musíme se stáhnout!“ sykl Jasper.
Bodie věděl, že má pravdu. Budou rádi, když se odtud dostanou se zdravou kůží.
„Ústup! Ústup!“ zařval Sandström a tím se opuštění tábora stalo oficiální a definitivní.
Obrana tábora se rozpadla a jednotlivé skupiny se začaly stahovat. Se značnými ztrátami se probili z tábora ven do džungle. Pro tenhle případ existoval bod setkání, místo kde se měli všichni přeživší sejít.
Boj ještě nějakou dobu pokračoval i v džungli, ale nakonec střelba utichla a vypadalo to, že je Kolumbijci nepronásledují. Přesto byl Bodie opatrný. Kolumbijci znali džungli dobře a byli tu brutální maniaci. Podcenit je by je mohlo přijít zatraceně draho. Pro tuhle chvíli se ovšem zřejmě spokojili s tím, že jejich rotu rozprášili na všechny strany. I tak nedovolil jednotce zastavit se před setměním, třebaže mnozí byli zranění a někteří i dost vážně.
Teprve když začal padat soumrak, vydal Bodie povel k zastavení. Chlapi se vyčerpaně sesunuli do podrostu. Neměli s sebou nic – deky, stany, lékárničku, jídlo ani pití, prostě nic.
Bodie zkontroloval zásobník ve své zbrani. Ani s municí to nebylo nijak slavné.
„Jak jsme na tom?“ zeptal se Bodie tiše Jaspera.
„Jsme v prdeli, tak jsme na tom,“ odplivl si Jasper. „A máme spoustu zraněných. Sice nejsem doktor, ale dost z nich bez pořádného ošetření nepřežije,“ dodal šeptem.
Takže situace byla přesně tak zoufalá, jak se Bodiemu jevila. Alejandro se už dal do práce a snažil se zastavovat krvácení a ošetřovat popáleniny s tím, co měl u sebe. Vždycky měl u sebe aspoň malý balíček první pomoci.
„Potřebujeme vodu a jídlo,“ řekl Bodie. „Nielsi,“ kývl Bodie na Dána.
Niels přikývl a zmizel s tmě mezi stromy.
„Jimmy, vezmeš si první hlídku,“ rozhodl Bodie. „Máš nejlepší oči a já nechci žádné nezvané hosty.“
„Měli bychom zkusit rozdělat oheň,“ ozval se Alejandro. Ruce i šaty měl celé od krve.
„To není dobrý nápad,“ zamračil se Bodie. „Tím jen vytroubíme do světa, kde jsme.“
Alejandro si otřel ruce do kalhot a došel k Bodiemu.
„Jsou na tom zle, Bodie, hodně zle. Rick má těžce popálenou ruku. Medvěd má ve stehně deseticentimetrovou střepinu. Terry krvácí jako podřezané podsvinče. A takhle bych mohl pokračovat dál. Nemám s sebou nic, co by jim pomohlo, ale noční chlad jim všem přitíží,“ řekl Alejandro šeptem s neodbytnou naléhavostí.
Bodie pokýval hlavou.
„Jaspere, dokážeš rozdělat oheň?“ zeptal se Bodie.
„Chceš sirky nebo zapalovač?“ ušklíbl se Jasper. „Můžu chvíli předstírat, že třu dvě dřívka.“
Bodie se lehce pousmál. Bylo dobré, že pořád ještě dokázali vtipkovat navzdory vážnosti situace. Posilovalo to morálku.
Niels se vrátil s vodou za poměrně dlouho. Bylo to proto že sebou neměl žádnou čutoru, a tak přišel ke slovu trik, který se Bodie naučil u SAS, velice užitečný trik. Kondom, nacpaný do ponožky kvůli větší pevnosti, dokáže pojmout až dva litry vody. Akorát není zrovna snadné ho naplnit.
Raffi k jídlu ulovil pekari, stáhl ho, vyvrhl a když Jasper rozdělal oheň, džunglí zavonělo pečené maso. Bodie z toho neměl dobrý pocit. Nebyli na pikniku. Oheň a pach pečeného masa je mohl velice snadno prozradit. Na druhou stranu kus trošku připáleného pečeného masa dokáže zvednout náladu a teplo šířící se od ohně bylo stejně vítané.
Noc proběhla naštěstí klidně, i když i tak se Bodie příliš nevyspal. Ti, co toho byli schopni, se střídali po dvou hodinách na hlídce a udržovali oheň.
Do rána ztratili tři kluky. Navzdory všem Alejandrovým snahám podlehli svým zraněním.
Vyhloubili společný hrob, do něhož uložili těla. Za jiných okolností by se Bodie pokusil dostat mrtvé do tábora, aby mohli být pohřbeni, jak se sluší a patří, takhle bylo tohle to nejlepší, co mohli udělat.
Bylo vždy dobré vědět, že se vaši kamarádi postarají o to, aby vaše kosti neroztahali mrchožrouti po okolí, nebo aby vaši mrtvolu nezhanobil nepřítel. Někteří žoldáci tvrdili, že to je zbytečná sentimentalita, že mrtvým je už jedno, co se s nimi děje. Bodie, který poznal obojí – vědomí, že vás po smrti nechají shnít tam, kde padnete, i jistotu, že se někdo postará o vás řádný pohřeb, zásadně nesouhlasil. Byl v tom obrovský rozdíl.
Medvěd sice kulhal, ale dušoval se, že to zvládne, a Rick prohlašoval, že už měl i horší popáleniny, když mu předčasně bouchla nálož, což dosvědčovaly jizvy na jeho těle.
Jakmile zahladili stopy po táboření, vydali se pomalu k bodu setkání. Na místo dorazila Bodieho zdecimovaná četa jako poslední. A ano, nyní už jí mohl považovat za svou četu. O Francouzovi nikdo nevěděl nic a byla jen malá naděje, že se mu podařilo uniknout s nějakou jinou četou. A i kdyby přežil, četa by ho už neposlouchala.
Řekova četa neutekla z tábora s prázdnou. Vzali několik stanů, které teď sloužili jako přístřešek pro raněné, a nějaké zásoby a hlavně léky, které v rychlosti pobrali. Švéd utrpěl několik zranění a nadopovaný prášky proti bolesti spal, takže Řek se uprostřed provizorního tábora naparoval jako páv, jaké bylo štěstí, že se stáhl a odnesl nějaký proviant.
Bodie, jehož četa opustila napadený tábor jako poslední, a která díky Francouzově neschopnosti nebo předčasné smrti utrpěla nejtěžší ztráty, vztekle vykročil k Řekovi. Prorazil si cestu hloučkem žoldáků, kteří Řekovi dělali cosi jako osobní stráž.
Všechny oči se na ně upíraly, protože všichni cítili, že se něco stane.
A stalo.
Bodie vší silou praštil Řeka pěstí do obličeje.
„Ty…ty…,“ Bodie nedokázal najít žádné označení pro tuhle řeckou krysu, které by bylo dostatečně výstižné. „Spousta dobrej kluků tam umřelo! Kdybyste nezdrhli, možná mohli žít!“
Na žoldáka docela tlustý Řek se se skučením zhroutil do bláta a držel se za zlomený nos, z něhož mu crčela krev. Žoldáci Bodieho obklopili. A to si přirozeně nemohla Bodieho četa nechat líbit, aby jim zmlátili jejich nového kapitána, a třebaže byli unavení a zranění, vmísili se do věci připraveni Bodieho bránit.
Napětí ve vzduchu houstlo.
„Sabte ho!“ huhlal Řek brunátný vzteky a ponížením a hrabal se pracně na nohy. „Sabte ho!“
Kruh kolem Bodieho a jeho čety se pomalu stahoval.
„Na vašem místě bych to nedělal,“ řekl autoritativní tichý hlas se silným cizím přízvukem.
Žoldáci z Řekovy čety se rozhlédli a zjistili, že Japoncova četa na ně míří zbraněmi. Chvíli bylo napjaté ticho a pak se kruh kolem Bodieho a jeho mužů začal pomalu rozpadat, jak si každý šel po svém. Řek si přidržoval u nosu kapesník, a když odcházel, vrhal po Bodiem nenávistné pohledy.
Bodie se zadíval na Japonce, a pak se mu pomalu uklonil, jak ho to učil jeho mistr kenda. Trocha slušnosti ještě nikoho nezabila, ale mnohým prokázala velké služby, říkal mu, když k němu začínal chodit. Ostatně Japonec mu ho trošku připomínal.
Japonec se nepatrně pousmál a přijal Bodieho pozdrav. Později pak za ním přišel, což bylo dost neobvyklé. Japonec obvykle společnost jiných příliš nevyhledával. Bodie se mimo jiné dozvěděl jeho jméno – Yoshimo.
„Pozoruji vás od vašeho příchodu,“ přiznal Yoshimo. „Jste mimořádný mladý muž, pane Bodie.“
Bylo to zvláštní po tak dlouhé době slyšet vlastní jméno. Nikdo mu prakticky neřekl jinak, než Angláne. Bodie v Japoncově přítomnosti zažíval podobné pocity jako v přítomnosti svého mistra kenda, a tak udělal to, co by udělal, kdyby s ním takhle mluvil jeho mistr lehce sklonil hlavu.
Japonci se to viditelně líbilo.
„Ano, velice talentovaný a dobře vychovaný,“ pokýval spokojeně hlavou. „To se tady příliš nevidí.“
Bodieho na jazyku pálila otázka, proč Yoshimo dělá žoldáka, ale nezeptal se.
„Určitě vás zajímá, co tady dělám,“ pousmál se Yoshimo. „Jste ale příliš moudrý na to, abyste se zeptal. Možná vám to někdy povím. Ale já se vás zeptám, co vedlo muže, jako jste vy, pane Bodie, k tomu stát se žoldákem?“
Bodie zaváhal, protože si nebyl jist, jak má odpovědět. Kdysi dávno ho k tomu vedla nutnost. Když opustil v Dakaru loď, živil se nějaký čas jako vyhazovač v baru, ale vydělal si sotva dost na živobytí. Potřeboval víc peněz, aby se dostal domů. Ale zaujal správné lidi a dostal nabídku připojit se k překupníkům zbraní. No a od těch byl už jen krok k žoldákům. Neplánoval si to, nechtěl to. Prostě se to stalo. Ale proč se vlastně k tomu vrátil, když se před lety rozhodl, že už to dál dělat nechce?
„Zpronevěřil jsem se Doryoku ni urami7,“ řekl Bodie pomalu. „Rozhodl jsem se, že nemohu v něčem uspět a vzdal se. Myslím…myslím, že jsem se možná nesnažil dost. Ano, myslím, že jsem mohl udělat víc, ale…nevěřil jsem…“
„A teď se snažíš získat zpět svou čest,“ dořekl Yosihmo tiše. „Aby ses jednoho dne mohl vrátit a své chyby napravit.“
A Bodie pochopil, že on a Japonec mají možná víc společného, než by se mohlo zdát.

*****

Jasper zasténal do polštáře.
Na jejich nahých tělech se leskl pot a lůžko pod nimi trochu vrzalo. Být kapitánem čety sebou neslo jednu nezanedbatelnou výhodu – vlastní stan. Pravděpodobně to jediné, co chybělo Bodiemu a Jasperovi, aby se přestali pokaždé, když si chtějí zašukat, rvát. Teď jim už stačil jen letmý pohled a v příhodný čas se sešli v Bodieho stanu.
Bodie Jaspera odhadl dobře. Konec konců oba dostali, co potřebovali, a Jasper akceptoval to, že Bodie nepřipustí, aby nad ním někdo měl nadvládu.
Bodie zasténal Jasperovi do nahého ramene, když dosáhl vyvrcholení. Bylo to mnohem lepší a uspokojivější dělat to svlečení v posteli, než ve spěchu ve stoje v zásobovacím stanu. Možná si to jen namlouval, ale když si teď mohli pořádně zašukat, nepotřeboval to tak často.
Bodie se odtáhl a stáhl si kondom. Nikdy to nedělal s nikým bez gumy. Mezi žoldáky byla všelijaká verbež a člověk nikdy nemohl mít jistotu, zda od někoho něco nechytí.

*****

„Jednou jsem si popálil prsty. Řekl jsem si, že se už podruhé takhle nezamiluju,“ pousmál se Bodie, když si s Yoshimem dávali přestávku, a přišla řeč na ženy.
Japonec souhlasil, že bude s Bodiem cvičit kendo, aby nevyšel ze cviku. Vyrobit si dřevěné meče nebyl až takový problém, ale protože neměli chrániče, byli po každém cvičení samá modřina.
„Jako kočka, která když se popálila, protože si sedla na kamna, odmítla se znovu posadit,“ pousmál se Yoshimo.
Bodie se smutně pousmál. Opravdu se dušoval, poté co ho Marikka opustila, že už nikdy nepřipustí, aby se takhle zamiloval, aby mu někdo takhle ublížil. A pak potkal Doylea a vletěl do toho po hlavě.
Doyle.
Raymond Doyle.
Bodie si povzdechl.
„Jednou se mě někdo zeptal, jestli existuje minutová moudrost,“ řekl Yoshimo, kterému neuniklo, že Bodieho něco trápí.
„A existuje?“ zeptal se Bodie.
„Ovšemže,“ přikývl Yoshimo.
„A není jedna minuta trochu málo?“ namítl Bodie.
„Je v ní padesát devět vteřin navíc,“ řekl Yoshimo.
Bodie se zamračil.
„Kolik času ti zabere spatřit měsíc?“ zeptal se Yoshimo.
„Ale no tak,“ potřásl Bodie hlavou. „K čemu by pak byly celé ty roky duševního cvičení? To nemůže být přece tak prosté.“
„Otevřít zrak může trvat celý život,“ souhlasil Yoshimo. „Uzřít je dílem okamžiku.“

*****

Bodie dokončil sérii cviků a s ručníkem kolem krku se pomalu vracel ke svému stanu. Veškerý svůj volný čas, kterého bylo dost málo, trávil buď cvičením, čištěním svých zbraní nebo spánkem, čas od času k téhle trojici přidal ještě sex s Jasperem. A snažil se přežít.
Zrovna se chystal jít si dát sprchu, když za ním přišel Jasper. Od chvíle, kdy se Bodie stal kapitánem čety, si z Jaspera udělal cosi jako svého zástupce a svěřil mu dohled nad materiálním zajištěním čety.
„Mluvil jsem s několika klukama,“ začal Jasper a vytáhl z kapsy svůj notes. „Rádi by nové zbraně. Udělal jsem seznam.“
Bodie se na seznam podíval. Většina žoldáků zůstávala věrná jedné nebo dvěma zbraním a pečlivě se o ně starala. Bodie si moc dobře vzpomínal, že samopal, s kterým jako žoldák začínal, mu dobře sloužil po celou dobu, než ho před návratem do Anglie prodal. A když ho prodával, byl ve skvělém stavu.
„Mají pocit, že by to chtělo zvětšit naši palebnou sílu,“ zamumlal Jasper.
„Jo, to jsem si všiml,“ utrousil Bodie. Na seznamu bylo i několik výbušnin, které se, když člověk věděl, jak na to, dali s úspěchem použít na vykácení solidní mýtiny.
Bodie mohl žoldákům těžko vyčítat, že by rádi něco razantnějšího. Kolumbijci je početně převyšovali, byli dobře zásobení a hlavně to byli vyšinutí bastardi.
Poté co si zřídili na novém místě nový tábor a život se vrátil více méně do starých kolejí, Bodie odmítl přijmout do čety další lidi, třebaže přišli dobře o polovinu mužů. Z původních čtyřiceti chlapů jich zůstalo pětadvacet. Bodie ještě dva, co se mu nelíbili, vyrazil a nechal si dvacet tři více méně spolehlivých žoldáků. Dokázal tak vytvořit šest čtyřčlenných hlídek a vycvičit je po způsobu SAS. Musel ovšem pečlivě vybírat, co je naučit, co prozradit a co už raději ne. I tak díky tomu dokázala jeho četa nyní způsobovat Kolumbijcům maximální škody s minimem ztrát.
„Zvážím to,“ slíbil Bodie a vytrhl si seznam z Jasperova notesu. Už teď věděl, že požadavky bez milosti seškrtá. Některé kousky byly příliš velké, příliš silné a příliš nelegální na to, aby je ve své četě toleroval. Jiné zase nevyhovovali jeho bojové taktice. Několik jich ovšem povolit mohl. Po pravdě musel, aby četa nezačala reptat. Být kapitánem nebylo vůbec snadné. Měl pocit, že teď mnohem lépe rozumí Cowleymu.

Švéd Bodieho požadavek mlčky zvažoval. Bodie za ním přišel s žádostí, aby domluvil ve městě schůzku s překupníkem, který přiveze to, co četa požaduje.
„Kolik mužů by jelo?“ zeptal se Sandström.
„Osm i se mnou,“ odpověděl Bodie. Rozhodl se, že sebou vezme muže ze své jednotky. Nebylo snadné se k tomuhle rozhodnout. Nechtěl vyvolávat dojem, že někomu nadržuje, jenže byli v džungli už zatraceně dlouho a těhle sedm chlapů byli tady Bodieho nejlepší a jediní přátelé. Měl pocit, že jim to dluží. Stáli při něm vždycky, když je potřeboval. A taky jim jediným mohl opravdu věřit. Četa sice reptala, ale ne moc nahlas. Bodieho autorita byla dostatečná na to, aby si tohle mohl dovolit, aniž by to mělo nějaké následky. Navíc to žoldáci tak nějak čekali, že si Bodie vybere sebou své oblíbence dělali to přece všichni kapitáni, proč by on měl být výjimka.
„S tím, že se vrátíme až druhý den,“ dodal Bodie.
Švéd se zamračil.
Bodiemu ale bylo jasné, že není v jeho silách ohlídat, aby se kluci neožrali jako čuňata. Po pravdě sám byl v džungli už tak dlouho, že tušil, že se ožere jako čuně s nima. Rozhodně nechtěl, aby opilí řídili. V lepším případě by nabourali. V horším případě sjeli z cesty a skončili v noci kdesi uprostřed džungle.
Švédovi se to viditelně nelíbilo. Jenže si stejně jako Bodie dobře uvědomoval, že je třeba držet žoldáky v pokud možno dobré náladě. Ostatně proto Švéd nikdy nezasahoval do věcí, které se děly v táboře, pokud to nějakým způsobem neohrožovalo bojeschopnost celé roty. To že si žoldáci občas rozbili hubu či někoho ztloukli a znásilnili, prostě patřilo k věci. A dělo se to pořád, s tím se nedalo nic dělat, jen se to teď, díky Bodiemu, už nedělo tak otevřeně jako dřív.
„No dobře,“ souhlasil nakonec Sandström neochotně. „Dám vám vědět termín.“

*****

Kulky z něčeho fakt velkého cupovaly s ohlušujícím řevem okolní džungli.
„Maj dělo!“ zasyčel Rick. „Ty kolumbijský kurvy mají dělo!“
Společně s Jasperem se krčili v nejistém úkrytu za mohutným kmenem nějakého stromu.
„Browning, určitě 0,5palcový,“ odhadl Bodie, který se kryl s Alejandrem za kmenem stromu jen dva metry od nich.
„Vypadají nasraně,“ ušklíbl se Alejandro.
„Asi jim trochu vadí, že jsme jim vyhodili do vzduchu sklad kokainu,“ utrousil Jasper.
Náhlé ticho bylo nečekané. To je jedna z věcí, které často zaskočí nováčky náhlý přechod z bitevní vřavy do naprostého ticha a naopak.
Rick se posunul po kmeni stromu do dřepu a pak rychle vykoukl, aby zjistil, co se stalo.
„Zaseklo se jim to,“ vydechl napůl nevěřícně, napůl pobaveně. „Ten zatracený krám se jim zasekl! Pobíhají kolem toho jako hejno králíků.“
Nebylo to poprvé, co se něco takového stalo. Bodie raději ani nepřemýšlel o tom, co by se stalo, kdyby Kolumbijci zlepšili taktiku a pečlivěji se starali o své zbraně.
„Dobře, teď je řada na nás,“ rozhodl Bodie.
„Kdo se směje na posled,“ zamumlal Alejandro, když se plížili tiše pryč.

*****

Bodie seděl v kabině náklaďáku na místě spolujezdce a opravdu pevně se držel a ptal se sám sebe, který čert mu našeptal, aby dovolil Raffimu řídit. Ten chlap snad v životě neslyšel o brzdě.
„Chachá, já tomu nemůžu uvěřit, po tak dlouhý době město, opravdový město,“ radoval se Raffi.
„Jo, to je prima, ale zkus nás tam dovézt v jednom kuse,“ požádal Bodie, když mu zrovna necvakaly z té divoké jízdy zuby.
Město byl možná trochu nadnesený výraz. Bylo to špinavé, upatlané, ale mělo to poštu, hospodu a bordel, takže to muselo být město.
Jejich příjezd nikoho příliš nezajímal, což Bodieho překvapilo. Zřejmě sem často přijížděl otlučený zablácený náklaďák s partou neoholených chlapů v maskáčích. To znamenalo, že drobné drogové kartely, které spadaly pod větší, si na svou ochranu najímaly…pro nedostatek lepších výrazů žoldáky. Bodie ale znal tenhle typ žoldáků, co se nechávají najímat mafiány, drogovými kartely, co vypalují vesnice a mučí a zabíjejí pro zábavu. Byl to žoldácký odpad, důvod proč měli žoldáci tak špatnou pověst. Vesměs to byli alkoholici, feťáci a psychopati, které ze zatraceně dobrých důvodů jejich jednotka vykopla. Žádný slušný žoldák by s touhle sebrankou nezůstal v jedné místnosti ani minutu. Bodie doufal, že je nepotkají. Vždycky z toho byly jen problémy.
Problémy byly i s překupníkem, protože nedodal všechno, co chtěli. Vymlouval se a navíc chtěl víc, než kolik se dohodlo. Bodie znal tyhle triky, vždyť se je všechny sám v Kongu naučil. Jo, v Jordánsku nebo ve staré dobré Anglii by se tohle nemohlo stát, jenže tohle byla džungle a tady se každý snaží urvat si co největší kus dokud to jde.
Raffi se vztekal a chtěl hned sahat po zbrani a prohnat překupníkovi hlavou kulku, ale Bodie mu to nedovolil. Bylo mu jasné, že překupníkovi kumpáni jsou připraveni klidně srovnat barák se zemí, když budou mít pocit, že to je nutné. V džungli se hrálo tvrdě, přežili jen ti nejsilnější, nejdrzejší a nejvychcanější. Takže Bodie kluky přesvědčil, aby se nedohadovali. O ceně zbraní se prostě nesmlouvá.
A pak skončili jak jinak než v hospodě. Kolumbijské pivo bylo stejně hnusné jako argentinské a dalo se pít jen s maximálním sebezapřením. Jeden se vlastně skoro ani nedivil, že se tu daří obchodu s drogami, když v hospodě nalévali takovou břečku. Dokonce i barvu to mělo takovou pochybnou. Jenže to bylo buď pivo nebo vodku nebo nějakou místní pálenku a nebo zůstat na suchu.
Pilo se hodně. Ne že by v táboře nebyl chlast, ale Švéd tvrdě trestal každého, kdo se ožral. Přirozeně, opilý voják je k ničemu a ještě všechno pobleje. Bodie sice neměl v úmyslu opít se, nicméně mu bylo jasné, že tomu neujde. Jak už to tak bývá, když jde parta žoldáků do hospody, vždycky někdo to další pivo objedná, a vždycky se to vypije.
Po desátém půllitru přestalo Bodiemu kolumbijské pivo vadit. Po patnáctém mu bylo už jedno, co pije. V určité fázi někdo objednal tu místní pálenku. V nouzi by se tím možná dalo i svítit.
Pak se Raffi začal svlíkat a předvádět svoje tetování. Naštěstí mu někdo zabránil v tom, aby si sundal i kalhoty a ukázal zbytek.
A pak skončili v bordelu, anebo možná byl bordel v hospodě či hospoda v bordelu. A možná to vlastně ani nebyl bordel. Bodie s množstvím vypitého alkoholu ztrácel přehled o dění. Jisté bylo jen to, že se někam velice hlučně a velice vrávoravě přemístili.
Probudil se s nepředstavitelnou kocovinou a totálním oknem, aniž by měl ponětí o tom, kde vlastně je. V hlavě mu tepalo, měl pocit jako by mu něco vlezlo do pusy a pak chcíplo, žaludek se mu odporně houpal a chtělo se mu strašně na záchod. Jestli si aspoň něčím mohl být jist, tak že se ožral jako dobytek. Podle toho, jak mu bylo zle, se takhle neopil už zatraceně dlouho.
Když se pokusil zvednout z podlahy a praštil se do hlavy, zjistil, že leží pod stolem. Zkontroloval, že všechny končetiny jsou relativně nepoškozené a stále připojené k tělu. Rovněž bylo povzbuzující, že neměl kalhoty u kotníků, ačkoli si matně vzpomínal, že se s někým určitě líbal, ale neměl tušení s kým. Nebyl si ani jist, že to vůbec byla ženská. Něco mu říkalo, že to pravděpodobně byl Jasper. Matně si vybavoval kromě toho líbání i tmavou chodbičku a něčí ruku v kalhotách.
Nejdůležitější byl ale ten záchod. Vstát se mu podařilo až na čtvrtý pokus a celá místnost se s ním nechutně zhoupla, že se skoro pozvracel. Hrozně rád by věděl, co vlastně pili. Ačkoli možná bylo lepší to nevědět. Rozhlédl se po místnosti. Kluci spali stejně jako on tam, kde v noci ožralí padli. Těžké závěsy sem vpouštěly jen velmi málo světla, za což byl Bodie vděčný. Už tak se cítil, jako by se mu měla hlava každou chvíli rozskočit.
Bodie se pomalým vrávoravým krokem vydal ke dveřím. Tmavá silueta se ukázala být jakýmsi křeslem, když jí míjel. Připomínalo mu trochu zubařské křeslo, a žaludek se mu znovu připomněl.
Za dveřmi byla špinavá chodba a Bodie usoudil, že to nevydrží, než najde nějaký záchod nebo aspoň umyvadlo. Ostatně plesnivé omítce to už nemohlo ublížit. Několik kroků ode dveří se opřel jednou rukou o zeď, kvůli lepší stabilitě, protože nohy měl jako z olova a moc ho neposlouchaly. Druhou rukou si rozepnul kalhoty a vymočil se.
S prázdným močovým měchýřem, navzdory bolesti hlavy, žízni a suchu v puse, se přece jen cítil lépe. Vrátil se zpátky do místnosti a podařilo se mu identifikovat mezi spáči člověka, který mu byl naprosto cizí. Pravděpodobně majitel tohohle – ale co to vlastně sakra bylo.
Bodie s povzdechem přešel k oknu a roztáhl závěsy, i když věděl, že toho bude litovat.
Do tetovacího salónu vniklo slunce a probralo všechny do tvrdé reality těžké kocoviny.
„Me cago en la lech! Mi cabeza de mierda!“ spustil ten cizí chlapík kulometnou španělštinou. „Necesito piss,“ a hrabal se na vratké nohy.
„Nemáte někdo aspirin?“ zakňoural Niels a zakrýval si dlaní oči.
„To byla noc,“ ušklíbl se Rick.
„Dal bych někde kafe a vyrazil do tábora,“ navrhl Jasper tiše.
To Bodiemu připadalo jako nejrozumnější. Bylo mu zle a jediné, co chtěl, bylo zalézt do postele a celou tuhle ohavnou kocovinu zaspat.
„Hele, to máš nový, že jo,“ ukázal Jimmy na Raffiho levou paži, na níž rozesmátý rudý démon s netopýřími křídly a obřím ztopořeným penisem mával v každé ruce jedním samopalem.
„Hustý co?“ nafoukl se Raffi pyšně a prohlížel si svoje nejnovější tetování.
Bodie potřásl hlavou, opatrně. Raffi byl prostě magor. Ale to byl každý, kdo si nechal dobrovolně potetovat tělo. No, aspoň se přinejmenším vysvětlovalo, co tu vlastně dělali. Nejspíš je sem dotáhl Raffi, když byli už pořádně pod parou, a nakonec se důkladně ožrali s majitelem tohohle tetovacího salónu. Bodie jen doufal, že Raffi nedostane žloutenku nebo tak něco.
Majitel salónu se znovu objevil a začal něco mlít tak rychlou španělštinou říznutou nějakým místním dialektem, že Bodie neměl absolutně ponětí, co ten chlap vlastně říká.
„Chce, abychom vypadli,“ vysvětlil Alejandro. „Aspoň myslím.“
„Dobrý nápad,“ zabručel Medvěd.
Bodie by nikdy nevěřil, že může být černoch takhle bledý. Ani se s majitelem salonu nepokoušeli rozloučit. Asi na ně musel být moc pěkný pohled, ostatně když si byli u překupníka vyzvednout svoje zboží, díval se na ně absolutně znechuceně.
„Hele, chlapi, takhle přece nemůžeme do tábora přijet,“ utrousil Niels, když pracně naložili bedny se zbožím. Zatímco Jimmy zvracel za náklaďákem a všichni ostatní se snažili tomu nevěnovat pozornost, aby se jim taky nezvedl žaludek.
„Budeme vypadat jako banda ožralů,“ odplivl si Rick. „A Bodie.“
„Co já?!“ ohradil se Bodie podrážděně, ale věděl, co má Rick na mysli. Rozhodně neudělá dobrý dojem, když kapitán čety přijede pobledlý, s kruhy pod očima a nedej Bože se před četou po divoké jízdě náklaďákem pozvrací.
„No tak co kdybychom se trochu opláchli v řece?“ navrhl Rick. „Myslím, že Jimmy to bude potřebovat jako sůl,“ nakrčil nos.
„Neblbni,“ zamračil se Alejandro. „Nejspíš je do toho svedená místní kanalizace.“
„Pokud něco takového vůbec mají,“ zapochyboval Jasper.
„Tak sjedeme míli dvě proti proudu,“ pokrčil Niels rameny.
Chvíli zvažovali tenhle návrh.
„Já s tímhle poblitým cucákem v jednom autě nejedu,“ prohlásil nakonec Raffi a kývl hlavou Jimmyho směrem. „Přinejmenším ne až do tábora.“
„Takže jedeme k řece,“ řekl Jasper a zadíval se na Bodieho co ten na to.
Bodie přikývl. Vypadalo to jako dobrý nápad.

Bodie nechtěl nechávat náklaďák nehlídaný, ale bylo mu jasné, že s kocovinou, jakou si včera v noci uhnali, by hlídka stejně nebyla co platná. Tak se rozhodl to pro jednou risknout a s tichým slibem, že se už nikdy takhle neopije, pracně slezl spolu s ostatními k vodě.
Bodie si původně myslel, že si jen opláchnou obličej, možná se napijou, a pojedou. Jenže sotva se Niels dostal ke břehu, začal se svlékat, a ostatní ho postupně napodobili.
„Hele, Dáne, od kdy máš tetování?“ podivil se Rick.
A skutečně Nielsovu lopatku zdobila dýka s lebkou.
„Co?“ otočil se Niels a zamračil se. „Já žádný tetování nemám. Nikdy jsem žádný neměl!“
„Ale máš,“ zašklebil se Raffi. „A docela pěkný.“
„Si děláte prdel!“ vyjekl Niels a podíval se. Neviděl si tam sice pořádně, ale viděl dost na to, aby věděl, že si z něj nikdo srandu nedělá. „Do prdele!“ zaklel.
Raffi se začal smát.
„To je tvoje vina!“ obořil se na něj Niels. „Ty jeden potetovanej maniaku! Je to všechno tvoje vina!“
„Kurva!“ zanadával Jimmy, když zjistil, že přes noc jeho břicho ozdobil znak Texasu.
To se už Raffi smál tak, že mu div netekly slzy.
„Jsi vyšinutý hovado!“ obvinil ho Jimmy.
Rick si prudce strhl tílko a s hrůzou zjistil, že má na prsou vytetované zlomené srdce se jménem své životní lásky, která ho nakonec opustila s jiným.
„No, moc pěkný, Ricku, moc pěkný,“ poškleboval se mu Alejandro.
Jasper našel na své pravé paži indiánský totem – táhl se mu od ramene až po loket.
„Tak tomu říkám kurevsky povedená noc,“ odplivl si Rick. „Tak kdo další?“ zadíval se na Alejandra.
Bodie stál na břehu a skoro se neodvažoval ani dýchat. Jestliže si všichni nechali něco vytetovat, a všichni znamená všichni…nechtěl ani domýšlet, co to znamená. A rozhodně si nehodlal sundat jediný kus šatstva, ani za nic na světě.
Alejandro si sundal košili a všichni zařvali smíchy. Bodie pevně zavřel oči. Tak tohle mu fakt chybělo. Alejandro měl na bicepsu vytetovaná křídla britských výsadkářů a…a jeho jméno.
„Tedy, Ale, kdo by to řekl,“ řehtal se Rick. „No, aspoň teď všichni víme, jak se Anglán jmenuje.“
„Ha ha ha,“ odtušil Alejandro kysele.
„A co ty, Medvěde?“ zeptal se Jasper černocha.
Ke zklamání všech se ukázalo, že Medvěd jako jediný nemá vytetováno nic. A pak se všechny oči otočily Bodieho směrem. Bodie silně pochyboval, že by byl ve své opilosti natolik soudný, aby potupnému označkování unikl.
„Jsi na řadě, Angláne,“ uculil se Alejandro. „Předveď se.“
„Nebudu se nijak předvádět,“ odsekl Bodie, možná až příliš ostře. „Máme nejvyšší čas vrátit se do tábora,“ najednou se cítil zcela střízlivý.
„No tak, Angláne,“ přidal se Niels. „Všichni jsme v tom společně, tedy až tady na Medvěda.“
„Možná to má někde…hm níž,“ uculil se Alejandro, ale když k němu Medvěd výhružně pokročil, zvedl ruce na obranu a zazubil se: „To byl jen vtip, klídek!“
„Jste jako malý,“ ucedil Bodie.
„Tak dělej, Angláne, košili dolů,“ uculil se Raffi. „Pochlub se.“
„Copak nechal sis vytetovat jméno své matky?“ rýpl si Rick.
„Já jsem jednou viděl chlapa, co měl vytetovaného draka od krku až po rozkrok. Jazyk měl vytetovaný na péru,“ řekl Raffi. „No fakt, nekecám.“
„To muselo bolet ne?“ zamyslel se Niels.
Všechny oči se znovu upřely na Bodieho.
„Draka, no jasně,“ odfrkl si Bodie. Doufal, že na něco tak šíleného nebyl dost opilý.
„Tak dělej,“ pobídl ho Alejandro. „Vždyť je to prdel. Všichni něco máme. Kurva, Angláne, mám na ruce vytetovaný tvoje jméno. Dokážeš si představit něco horšího?“
Bodie si dokázal představit něco horšího. Vybavily se mu totiž útržky z minulé noci. Z toho, jak se Rick rozhodl nechat si vytetovat tu, která mu zlomila srdce, jeho životní láska. A on…on se toho chytil. Řekl něco, jako že to je dobrý nápad nebo tak něco.
Sedm párů očí se na něj upíralo a Bodie věděl, že se tomu nevyhne. Dříve nebo později to uvidí, ať už si nechal udělat cokoli. S povzdechem si sundal tričko. Na levé paži neměl nic, zato pravé rameno mu zdobilo…Bodie si uvědomil, že se nikdo nesměje, že na něj všichni zírají.
Pod rudým srdcem probodnutým šípem se v pergamenu skvělo jedno jediné jméno.
Raymond.
Jak jinak že.
„Ehm,“ odkašlal si Raffi. „Tedy…jako pěkný…takový no…nezvyklý, ale pěkný.“
„Ty sis nechal vytetovat jméno nějakýho chlapa?“ nemohl uvěřit Jimmy a Niels mu šlápl na nohu.
„A kdo je to ten Raymond?“ zajímal se Rick. „Tvůj amant, Angláne?“ uculil se.
„Já si vzpomínám,“ připomněl Niels. „Když jsi byl v deliriu, jak tě…no ty víš…volal si nějakého Raye.“
„No a kdo to je?“ přidal se Jasper. „To kvůli němu ses dal k žoldákům, Angláne?“
„No tak Raymond nemusí být zrovna mužský jméno ne?“ pokusil se pomoct Alejandro. „Byla to cizinka, že jo Angláne?“
Jediný Medvěd mlčel a Bodie měl najednou z pohledu mohutného černocha pocit, že kdyby měl on něco vytetováno, bylo by to možná něco podobného, nějaký Medvědův Raymond. Ale možná se mýlil, třeba mu to prostě jen tak přišlo.
„Nebyla to žádná cizinka,“ řekl Bodie pomalu. Co se stalo, stalo se. Nebude přece Raye zapírat. „Je to dobrej chlap a dobrej přítel a víc vám do toho není. Nějaké otázky?“
„To musí bejt teda fakt dobrej přítel, když máš jeho jméno ve velkým, rudým srdci,“ ušklíbl se Jimmy.
„To taky je,“ přikývl Bodie. „Máš s tím nějaký problém?“
„A co když jo?“ zeptal se Jimmy. „Možná ne všichni jsou zvědaví na nějakýho teplouše…,“ zaváhal, když viděl, jak se na něj Bodie dívá. Přesto myšlenku dořekl: „A jeho šukacího kamaráda.“
„Vážně?“ utrousil Bodie a Jimmy náhle zjistil, že se dívá do hlavně pistole.
Jimmy polknul.
„To nezmáčkneš,“ i když se Jimmy snažil, znělo to ukňouraně slabošsky.
„Vsadíš si na to?“ zeptal se Bodie konverzačním tónem.
Jimmy se začínal potit.
Kulka se zaryla do země těsně před špičkou Jimmyho boty. Jimmy nadskočil.
„Chceš dobrou radu, jak se dožít vysokého věku, hochu?“ řekl Bodie. „Neber si Raye do huby, jasné?“
Jimmy mlčel a očima doslova hypnotizoval Bodieho zbraň, která na něj stále mířila.
„Jasné,“ vypravil ze sebe Jimmy přiškrceně.
„To je dobře,“ pokýval Bodie hlavou. „Protože víš, co by se pak stalo? Mohl bych se naštvat,“ sklonil zbraň a musel přemýšlet, jestli by neměl toho kluka vyprovodit z čety a hodně rychle. „Takže fajn vážení, představení skončilo. Je nejvyšší čas vyrazit!“ a vydal se zpátky k náklaďáku, aniž by se jedinkrát otočil.
Ostatní ho pomalu rozpačitě následovali v uctivém odstupu.
„Jinak jsi zdravej?!“ zasyčel na Jimmyho Alejandro, tak aby to Bodie neslyšel. „Nebýt jeho tak ta tvoje nevděčná prdel byla už dávno omrdaná na sto způsobů!“
„A ještě pořád může být,“ přidal se Niels výhružně.
„Kluci neblbněte,“ bránil se Jimmy. „Copak vám tohle přijde normální?“
„Řek bych, že to je Anglánova věc,“ poznamenal Rick.
„Držte sakra huby!“ ucedil Jasper. Viditelně měl strach, že je Bodie uslyší.
Bodie si nedělal iluze o tom, co si tam vzadu šuškají. Ale když rychle ztichli a došli mlčky k náklaďáku, nechal to být. Aspoň prozatím.
Cesta zpátky do tábora byla velice tichá a velice napjatá.
Nicméně jak už to tak bývá, dobré zprávy se šíří rychle. Do večeře věděl celý tábor o tom, jak se opili a nechali se všichni tetovat, a co má vytetováno on. Úplně cítil v zádech ty jejich pohledy. Pokrytci, šukat spolu to jo, znásilňovat mladé nezkušené kluky proč ne, ale jak si člověk nechá vytetovat srdce s něčím jménem, najednou se všichni tváří jako učinění světci, najednou nikdo nechce o sexu mezi dvěma chlapy ani slyšet a už vůbec ne o tom, že v tom můžou být i city.
Bodie si přál, aby se našel nějaký chytrák, co začne vést hloupé řeči, aby si na něm mohl zchladit žáhu a ukázat jim názorně, co se stane těm, kteří se budou do Doylea navážet.
Jasně, Doyle udělal pár mizerných rozhodnutí. Mohlo to skončit líp, kdyby jen sakra chtěl, kdyby nebyl takový…pokrytec…zbabělec. Doyle se vlastní homosexuality bál víc, než všichni ti žoldáci tady, ti co se teď na něj dívali úkosem, aby pak šli a zašukali si za stany s nějakým chlapem.
Bodie předpokládal, že to někdo zkusí, jestli se teď mezi chlapy šuškalo, že je buzerant, určitě to někdo zkusí. Možná i z jeho vlastní čety. Vadil dost lidem na to, aby chtěl někdo využít toho, že jeho pozice je momentálně poněkud oslabená. Bude muset všem ukázat, jak moc se mýlí.
Nikdo se ale neozval – zatím. Bodie ovšem s jistotou věděl, že to přijde, a nebyl si jist, nakolik může teď svojí četě důvěřovat. Pozice žoldáckého velitele byla vždycky tak trochu nejistá.
Bodie se zvedl od stolu a skoro všichni se podívali jeho směrem. Nechal to být. Měl sice chuť někomu rozbít hubu, ale tu možnost bude mít a nejspíš dřív, než mu bude milé. Nechá věcem prozatím volný průběh.

*****

Bodie seděl nehnutě v podřepu. V maskáčích s tváří pomalovanou barvami dokonale splýval s okolím, takže hlídka neměl ani tušení, v jakém nebezpečí se ocitla. Vyčkával takhle už celé hodiny, než hlídka přišla a než se přiblížila dostatečně blízko. Jako lev číhající na svoji kořist. Když bylo potřeba, uměl být Bodie neuvěřitelně trpělivý.
Kolumbijec si zapálil cigaretu a udělal ten poslední osudný krok.
Bodie vyrazil z džungle rychle a tiše. Obtočil muži paži kolem krku a zmáčkl, aby nemohl vykřiknout, a bez váhání mu prořízl hrdlo. Krev pokropila zelený podrost a Bodie nehlučně pomalu položil tělo na zem. Hlídka byla odstraněná, cesta byla volná. Dal ostatním smluvený signál.

*****

Bodie si opatrně sundal vestu. Tričko prosáklo krví a přilepilo se k ráně. Měl štěstí, nůž sklouzl po žebrech. Nebylo to nic vážného, v podstatě jen šrám. Ani to už nekrvácelo. Každopádně kdykoli zvedl levou paži, bolelo víc než dost.
Kolumbijci byli divocí a nelítostní protivníci. Tohle bylo už Bodieho několikáté zranění více či méně vážné. Za celou svou někdejší žoldáckou kariéru neposbíral tolik jizev jako tady.
Hodil svoje věci na zem a pustil sprchu. Když si vzpomněl na to, že tehdy v Angole se mohli umýt tak maximálně v kýblu studené vody z řeky no jo pokrok nezastavíš. A žoldáci byli drahé zboží, vyplatilo se držet je v dobré náladě, trochu je rozmazlovat na těch správných místech. Horká sprcha byla rozhodně luxus, který Bodie dokázal ocenit.
Voda v ráně trochu pálila a začalo to znovu slabě krvácet, ale to Bodiemu nijak nekazilo požitek ze sprchy. Byl unavený, svaly ho bolely. Potřeboval by masáž. Takovou jakou mu občas dělal Doyle.
Na Bodieho tváři ta vzpomínka vyvolala úsměv. Dovolil nostalgii, aby ho prostoupila. Zavřel oči, opřel se o stěnu a snažil se vybavit každičký detail. Vždycky byli nazí, protože každá masáž končila sexem, vášnivým, divokým, báječným. Bylo vzrušující, když si mu Doyle sedl na nohy a on cítil jeho vzrušený penis na zadku, jak se s každým Doyleovým pohybem o něj otíral. A Doyleovy ruce, jak jemně masírovaly a hnětly, hladily a laskaly. Pak sem tam přidal Doyle polibek.
Bodie si zajel rukou mezi nohy, sevřel v dlani svého tvrdého ptáka a začal si ho honit.
Doyle, jak se mu vždycky leskly oči, když byl vzrušený, a jak si lačně, chtivě a smyslně olizoval rty. A jak líbal. Bože, Bodie nikdy nepoznal nikoho, kdo by se tak rád líbal jako Doyle. Dokázal ho úplně připravit o dech a to mnoha způsoby.
„Ale, ale?“
Bodie otevřel oči a pomalu se otočil. Sprchy tu byly čtyři, příchozí si tedy klidně mohl posloužit. Bodie ho neznal¨, nebo si aspoň nevybavoval tenhle ksicht. Jisté bylo jen to, že z jeho čety nebyl. Možná byl od Japonce.
Žoldákovy oči sjely nejdřív na Bodieho stojící péro a pak na tetování na jeho pravé paži. Žoldák se ušklíbl.
„Mohl by ses otočit?“ požádal ho žoldák. „Nechci, aby se buzna jako ty dívala, jak se svlíkám.“
Bodie přemýšlel, že by mu rozbil hubu. Rozhodně by to měl udělat, ale byl příliš unavený a příliš vzrušený na to, aby se tímhle hovadem zabýval, takže se od něj odvrátil. Věděl, že se v myšlenkách k Doyleovi už vrátit nedokáže, ale nijak se nestyděl začít znovu onanovat. Horká sprcha, orgasmus – bude se mu pak dobře spát, a to bylo přesně to, co potřeboval.
Žoldák si pustil sprchu, co nejdál od té Bodieho – tím lépe.
„Řekni, Angláne, dal ses k žoldákům proto, že tě ten tvůj Raymond nechal?“
Bodie stiskl čelisti.
„Ukázalo se, že není jako ty? Že není na chlapy?“ pokračoval žoldák posměšně.
Bodie nechápal, o co tomu chlapovi jde. Chce ho vyprovokovat?
„Anebo si našel někoho, kdo je v posteli lepší než ty?“
Jak sílil Bodieho vztek, vzrušení se vytratilo jako pára nad hrncem. Podrážděně vypnul sprchu.
„ Nebo někoho kdo má větší péro?“
A dost!
Bodie vyrazil k žoldákovi, který se ve sprše otočil a měřil si Bodieho pohledem. Byl rozhodnutý z něj vymlátit duši. Už mu ty blbé kecy ostatních a hloupé vtípky lezly krkem.
Dostal se na dva metry k němu, než do stanu vtrhli tři další chlapi. Srazili Bodieho na kolena a zkroutili mu ruce za zády. Když se parta žoldáků dohodne, že vás zabijí nebo znásilní, obvykle nemáte příliš šanci se ubránit, zbabělci chodí vždycky v přesile.
„Raymond,“ přečetl jeden z nich nahlas jméno na Bodieho paži. „Tak je to pravda. Jenom buzerant by si tohle nechal vytetovat.“
„A víš, k čemu jsou buzeranti dobří?“ sklonil se k němu někdo jiný. „Aby dělali kurvu.“
Bodie se nesnažil vzepřít, vyčkával, dělal poraženého. A vztek ho pálil jako doběla rozžhavený kov.
„Angličana jsem ještě nepíchal,“ uchechtl se někdo.
Bodie slyšel, jak si rozepíná kalhoty.
Vyrazil.
Drželi ho pevně, ale vztek zcela utlumil bolest. Vytrhl se jim a obrátil se proti nim. Byli to hlupáci a proti jeho výcviku neměli šanci.
Žoldák ve sprše se s vyplašeným výrazem přitiskl ke stěně, když Bodie před jeho očima jeho třem kumpánům jednomu po druhém zlámal vaz. Sice se bránili, byli na něj tři, ale nic z toho jim nebylo platné.
A pak se Bodie otočil jeho směrem.
„Člověče neblbni!“ vyjekl žoldák.
Bodie pomalu kráčel k němu a ve tváři se mu nehnul ani jediný sval.
„Mně jen řekli, že se do tebe mám trochu navážet! Že se chtějí trochu pobavit!“ chrlil ze sebe žoldák. „Měla to být sranda!“
„Tak se směj,“ řekl Bodie tiše.
„Sakra neblbni! Měj rozum!“
Bodiemu se ten slaboch hnusil. Udeřil ho do břicha a vytáhl ho ze sprchy. Obtočil mu ruku kolem krku. Stačilo jen trochu trhnout a zlomil by mu vaz jako těm třem před ním. Zasloužili si to.
Přísahám Bůh, Bodie, jestli to uděláš, zastřelím tě.
Bodie se pomalu nadechl a zadíval se na tři mrtvoly ležící opodál.
Kdybych ho zabil, zmáčknul byste to?
Co myslíš?

A povolil stisk.
Muž se ostře úlevně nadechl.
A pak ho Bodie znásilnil.
„Pověz to všem svým kamarádíčkům, co se stane těm, kteří mi zkříží cestu,“ ucedil, když s ním skončil.
Oblékl se a nechal ho tam poníženého, roztřeseného s natrženou prdelí a třemi mrtvolami.

Kapitola patnáctá

Po určité době si Bodie pro četu vyvinul jistý cit, takže poznal, že se něco děje, ještě dřív než za ním Jasper přišel.
Od incidentu ve sprchách, který Švéda rozhodně nepotěšil, uběhlo už několik týdnů, a Bodie měl od všech klid. Nikdo nic podobného už na něj nezkusil a život v táboře se rychle vrátil do starých kolejí. Teď už Bodieho tetování nikoho příliš nezajímalo. Akorát Alejandro občas dělal dobromyslné vtípky, a těm se Bodie rád zasmál. Ostatně on sám o těch tetováních včetně toho svého čas od času žertoval.
Takže když se Jasper objevil z ničeho nic v jeho stanu s vážnou tváří, věděl Bodie že o tohle nejde. Byla to už stará historie. Možná sem tam přišla na přetřes, ale to bylo vše. A o sex taky nešlo, protože když si chtěl Jasper zašukat, netvářil se takhle.
„Tak to vybal,“ vybídl ho Bodie unaveně. Měl za sebou dlouhý a náročný týden a neměl náladu na nějaké chození kolem horké kaše. Doufal, že ten průser aspoň stojí za to, když už kvůli tomu vstával z postele.
„Máme problémy se zásobami,“ povzdechl si Jasper.
Bodie nepotřeboval vědět víc, aby pochopil, o co tu jde.
Sklad byl v táboře jen jeden jediný a dobře zásobený, a z něj se zásoby rozdělovaly mezi jednotlivé čety podle potřeby. A sklad a zásoby držel pevně ve svých špinavých prackách Řek. Bodie moc dobře věděl o tom, že se v táboře se zásobami kšeftuje. Řek se snažil, aby jemu z toho plynulo co nejvíc, byl to i způsob, jakým si držel loajalitu své čety. Jeho oblíbenci jezdili do města každý měsíc pro zásoby, jeho četa dostávala to nejlepší zboží, jeho četa měla přístup k lepšímu jídlu než ostatní.
Řek jim nemohl odmítnout vydat, co potřebovali. Nicméně mohl přivézt speciálně jen pro jejich četu mizerné zboží, špatnou munici, ředěný benzín, nespolehlivé granáty, bylo toho dost, čím jim mohl zavařit.
V táboře nikdo nebyl spokojený se zásobováním hlavně co se týkalo stravy. Čerstvé ovoce nebo zelenina bylo vzácné, s masem to nebylo o moc lepší. Bodie kolikrát viděl, jak potraviny, které se Řekovi nepodařilo draze pod rukou prodat, musí být vyhozeny, protože se mezitím zkazily.
Švéd v tomhle směru nic nepodnikal, protože někdo se o zásobování starat musel a zatím nikdo proti Řekovi nevystoupil a nechtěl to dělat místo něj. Navíc Švéda si Řek předcházel.
Starat se o zásoby mělo své výhody, ale i své nevýhody. Disponovat penězi těch, kteří je platili za tuhle malou soukromou válku, celá administrativa kolem toho, do toho se nikdy nikomu nechtělo. Slíznout smetanu to by chtěl každý, ale když pak zjistili, co všechno k tomu patří, většinou se smířili s tím, že zásobování má pod palcem nějaký šmejd. Řek obchodování rozuměl, všechny účty měl v pořádku a víc Švéda nezajímalo.
„Můžu proti Řekovi vystoupit,“ řekl Bodie pomalu. Byl si vědom toho, že Řek se nebude chtít koryta vzdát bez boje. Na druhou stranu Jasper byl schopný a nechodil by sem, kdyby neměl vše rozmyšleno. „Ale pak se bude očekávat, že se o zásobování postaráme my a že to uděláme líp než on. “
„Já vím a mám i pro Švéda návrh, který by zásobování výrazně zefektivnil,“ ujistil ho Jasper.
Bodie pomalu přikývl. Osobně se mu moc nechtělo převzít zodpovědnost za zásobování. Byly to hlavně potíže a spousta starostí. Na druhou stranu Jasper byl zcela schopný se o tohle postarat, o všechny ty věci, které Bodiemu moc neříkaly jako faktury, účty a podobně. Takže by to mohlo vyjít. A dohled nad zásobováním měl přece i své příjemné výhody.
„Dobře,“ rozhodl se nakonec Bodie jít s kůží na trh. „Uděláme to hned,“ a vyšel ze stanu těsně následovaný Jasperem.
Sandström seděl před svým stanem na rozkládací židli a kouřil jeden ze svých doutníků. Většina žoldáků kouřila, doutníky, cigarety, marihuanu , byl to způsob, jak zabíjet čas, jak si ukrátit hlídku, jak uklidnit nervy. Taky kdysi patřil k téhle většině. Cigarety přestal kouřit někdy ve dvaceti, když viděl, co jsou někteří v džungli schopní udělat, aby dostali pár pitomých cigaret. Nechtěl dopadnout jako oni. S marihuanou skončil, než se vrátil do Anglie.
„Chtěli bysme si promluvit o problémech se zásobováním,“ šel Bodie rovnou k věci.
Švéd povytáhl obočí. Nezdál se však překvapen.
Protože Bodie nemluvil zrovna potichu, přitáhlo to přirozeně pozornost okolí.
„V soukromí,“ dodal Jasper rychle. „Že kapitáne,“ a dloubl Bodieho loktem.
„Proč ne,“ přikývl Bodie.
Sandström skousl konec doutníku a zvedl se ze židle.
„Jen račte dál,“ pokynul jim do svého stanu.
Pak mluvil už jen Jasper. V rychlosti vylíčil v hrubých rysech svoji představu zásobování.
Podle jeho teorie by bylo mnohem efektivnější jezdit pro zásoby každý týden. Sice by se zvýšila spotřeba benzínu, ale nebylo by nutné řešit dlouhodobé skladování rychle se kazících potravin, bylo by víc zeleniny a ovoce a masa. Pro zásoby by měli jezdit vždy čtyři muži – jeden jako dozor, někdo zodpovědný a spolehlivý, a tři další aby pomohli s nakládáním a případně kdyby se dostali do potíží jakéhokoli druhu. Dozor i doprovod by se každý týden střídal. Samozřejmě že dozor by dělal jen určitý omezený počet lidí, ale v doprovodu by se pravidelně střídali všichni muži z roty. Tak by se každý jednou za čas dostal do města, kde by mohl strávit den podle svého.
Bodiemu se to celkem zamlouvalo. Lepší zásobování a vědomí, že se po určité době každý z nich dostane aspoň na den do města, by rozhodně snížilo napětí v táboře.
Švéd vše poslouchal mlčky a nijak nedával najevo, co si o tom myslí, dokud Jasper neskončil.
„Dobře,“ a to bylo všechno, co k tomu Švéd řekl. „Nemám námitek,“ dodal ještě a tím považoval věc za vyřešenou.
Bodie věděl, že to byla ta lehčí část. Švédovi bylo vesměs jedno, kdo a jak se bude starat o zásobování, dokud měl svoji kořalku a doutníky. Bylo na Bodiem, aby si to s Řekem vyřídil. Švédův souhlas byl vesměs formalitou.
Když vyšli ze stanu, zjistili, že se kolem shromáždili prakticky všichni, kdo zrovna nedělali něco, co nemohli přerušit. Zásobování se dotýkalo všech.
Řek byl jako vždy obklopen svými patolízali. Bodie se cítil nepříjemně osamoceně, když se na něj upíraly všechny ty oči. Čekal, kdy od něj Jasper ustoupí a nechá ho v tom. Opět se ale přesvědčil o tom, že si do své jednotky vybral dobré chlapy, protože se beze slova k němu a Jasperovi připojili. A to včetně Jimmyho, který přece jen pořád jaksi nestrávil myšlenku, že je Bodie na chlapy.
Bodie pomalu vydechl. A když zahlídl i Yoshima a vyměnili si spolu pohled plný porozumění, rázem věděl, že jeho pozice je v rotě dost silná na to, aby srazil Řeka na kolena.
„Přebírám zásobování,“ oznámil Bodie hlasitě a věcně.
„Říká kdo?“ protáhl Řek a jeho cizí přízvuk byl Bodiemu protivnější než kdykoli předtím.
„Já a Sandström,“ opáčil Bodie. „Chceš se ho jít zeptat?“
„Nepotřebuju se nikoho ptát. Švédovi je u prdele, kdo se stará o zásobování a o to se starám já!“ odsekl Řek.
„Teď už ne,“ ucedil Bodie a rysy ve tváři mu ztvrdly.
„To se ještě uvidí!“ zasyčel Řek. „Zabijte je!“
V jednu chvíli proti sobě stáli dvě skupinky žoldáků a v druhou na sebe mířili zbraněmi. Žádný žoldák se totiž nikdy po táboře nepotuloval beze zbraně. Ve hře platilo sice pravidlo žádné zbraně a bylo i více méně respektováno, ale kdykoli jindy se člověk mohl snadno dostat do rvačky po níž skončil v nožem v břichu nebo prostřelenou nohou. Bodie si teď nosil aspoň nůž už i do sprchy.
„Ale pánové,“ ozval se Yoshimo. „Copak takhle se tu řeší spory?“
Chvíli se nikdo nehýbal, a pak pomalu žoldáci od svých kapitánů jako jeden muž odstoupili, aniž by sklonili zbraně. Kolem obou mužů se utvořil kruh. Rvačky mezi kapitány nebývaly časté, o to vítanější byly. Přišel se podívat i Švéd. Dal si židli do první řady.
Řek byl brunátný vzteky, zatínal pěsti a nafukoval se jako podrážděný krocan. Oproti němu Bodie byl učiněná skála klidu. Stál uvolněně, mírně rozkročený s rukama spuštěnýma volně podél těla.
Řek vytáhl pistoli. Potrpěl si na velké kalibry. Když jste stříleli s něčím takovým, bylo lepší, když za cílem byla solidní betonová zeď. Bodie se téměř usmál. Kdyby po něm Řek s tímhle zkusil střílet, no žoldáci stojící za ním by mu asi nepoděkovali.
Podle všeho si to Řek rovněž uvědomil a zbraň odhodil. Poté se významně na Bodieho zadíval.
Bodie u sebe vždycky nosil pistoli, kterou si ponechal z výzbroje britské armády. Bylo v tom nejspíš trochu nostalgie – něco jako mít kousek domova pořád u sebe. Neviděl sice žádný důvod, aby se dobrovolně vzdával výhody, na druhou stranu nepotřeboval žádnou výhodu, aby z Řeka vymlátil duši.
Vytáhl pistoli z pouzdra a hodil ji Jasperovi, který ji bezpečně chytil. Teď mu zůstal už jen armádní nůž pro přežití – sedmnáct centimetrů kvalitní ocele – vybíral si ho sakra pečlivě, protože tahle věc vám v džungli mohla zachránit krk.
Řek dával přednost armádní verzi klasické mačety. Bodie měl něco podobného párkrát v ruce a přišla mu vždycky dost těžká a neohrabaná. Hodilo se to tak akorát pro sekávání cesty džunglí. Pomalu vytáhl nůž.
Napětí dostoupilo vrcholu a ticho najednou přerušilo povykování přihlížejících. Chtěli vidět boj, chtěli krev a bylo jim jedno čí.
Řek zaútočil a Bodie s nelibostí zjistil, že navzdory pupku je jeho soupeř překvapivě svižný a s mačetou umí nepříjemně dobře zacházet. Samozřejmě že to tak muselo být, jinak by Řek mezi žoldáky nepřežil tak dlouho. Bodie si uvědomoval, že přikládal příliš význam jeho vizáži a nebezpečně ho podcenil. Nechal se až směšně snadno zatlačit do defenzivy. Řek mu nedal prostor pro protiútok a nutil ho ustupovat.
Ti, kteří Bodieho neměli rádi, řvali nadšením. A ti, kteří mu fandili, zase řvali na ně.
Bodie uhnul a mačeta mu zasvištěla těsně kolem obličeje.
První krev však patřila Bodiemu a byla to spíš náhoda nebo dokonce nehoda, že ostří jeho nože škráblo Řeka do brady.
Žoldáci spustili příšerný povyk.
Řek odstoupil, přejel si po bradě a promnul mezi prsty krev. Pak přimhouřil oči.
Rvačka se rychle vystupňovala.
A pak bylo najednou po všem.
Řek klečel a s řevem se držel za pahýl pravé ruky. Jeho prsty se válely všude kolem, jak se rozlétly do stran, když mu je ostří Bodieho nože, které se pokusil rukou zastavit, uřízlo.
Bodie ležel na zemi s tváři zkřivenou bolestí po ošklivé ráně, kterou mu Řek poslepu zasadil, když v bolesti nahmatal levačkou na zemi svoji mačetu. Nohy měl skrčené a přitažené k tělu a mezi prsty rukou, kterýma si tiskl rozkrok, mu tekla krev.
Žoldáci byli tak konsternováni, že nikdo nevydal ani hlásku, ani se nepohnul. Oba kapitáni byli zjevně neschopní boje. Ještě nikdy snad nezažili, aby bitva skončila nerozhodně.
Alejandro se vzpamatoval jako první. Doběhl k Bodiemu, pokleknul vedle něj a pokusil se ho zvednout.
„Tak mi s ním sakra pomozte!“ štěkl na zkoprnělé žoldáky.
Medvěd k Bodiemu došel a bez potíží ho zvedl.
To už se i Řekovi kumpáni vzpamatovali a odváděli svého zmrzačeného kapitána směrem k ošetřovně. Uříznuté prsty v tom náhlém mumraji zmizely. Někteří žoldáci byli totiž pověrčiví až hamba a takový lidský prst mohl být podle pověr některých domorodých kmenů vynikajícím amuletem.
Medvěd odnesl Bodieho na ošetřovnu a položil ho na postel.
„Ať vypadne!“ kývl Alejandro k Řekovi obklopenému svými nejvěrnějšími, kterému medik ošetřoval pahýly prstů. „Tohle mu může udělat jejich polní medik.“
Medik jen pokrčil rameny. Tuhle práci dělali většinou doktoři s nějakým škraloupem, kteří by normální práci v nemocnici nesehnali. Nepatřil k žádné četě a nebyl to žoldák v pravém slova smyslu. Nebojoval venku v džungli, jen ošetřoval rány z boje a zranění z rvaček. Na jeho pacientech mu zase tolik nezáleželo, byl placený za to, aby je poskládal dohromady. Pro Řeka toho už příliš udělat nemohl. Prsty měl v háji.
„Zmiz!“ zasyčel Alejandro na Řeka.
Řekovi věrní se narovnali a začali se tvářit výhružně.
„Tady ne!“ varoval je medik.
Řek viditelně zvažoval situaci, ale pak se rozhodl pro ústup. Všem bylo jasné, že jeho kariéra žoldáka skončila, a Řekovi obzvláště. Proto v tichosti vyklidil pole.
Medik se tedy beze slova otočil ke svému novému pacientovi. Když se ale pokusil Bodiemu narovnat nohy nebo odtáhnout ruce, aby ho mohl ošetřit, zjistil, že je to zhola nemožné. Bodie se odmítal hnout. Částečně proto že bolest, kterou zakoušel, byla skutečně velká, ale taky kvůli tomu, že Bodie nechtěl vědět, jak zlé to je. Měl hrůzu z toho, co mu Řek mohl udělat.
Medik kývl na Medvěda, ale ani ten s Bodiem nic nesvedl, to by mu spíš zlámal kosti. Takže nejdřív musel medik píchnout Bodiemu něco proti bolesti a na uklidnění.
„Bodie,“ Alejandro si přidřepnul vedle Bodieho postele.
Bodie otevřel oči čisté a jasné bolestí.
„Nech ho, ať se na to podívá,“ domlouval mu Alejandro měkce. „No tak, musí se na to podívat, jinak to bude horší.“
Bodie, rovněž díky nastupujícímu účinku sedativ, se trochu uvolnil a Medvěd tentokrát bez potíží odtáhl jeho ruce stranou.
Bodie zavřel oči. Příliš se bál toho, co by mohl uvidět. Nechal se otočit na záda, narovnat si nohy a stáhnout kalhoty.
Nebyl to nijak hezký pohled.
„No, to není tak zlý,“ řekl Alejandro ulechčeně. „Koule ti neufiknul. Seš jenom trochu pořezaný. To spraví pár stehů.“
Medik se na Alejandra zadíval, ale nic neříkal. Bodie měl velké štěstí, že mačeta není určená k bodání. Nejvíc to schytala noha. I tak byla ale řezná rána na jeho penisu dost hluboká na to, aby kromě jizev zanechala i další následky. Alejandro ale neviděl nejmenší důvod, proč Bodieho stresovat možnými následky, když se to stejně ukáže, teprve až se mu to zahojí.
„Budeš mít trochu zjizvenýho ptáka, no,“ mlaskl Alejandro. „Pár dní se ti bude hodně blbě chcát, no a nebudeš si ho moc honit. To přežiješ,“ zlehčoval to.

*****

Bodie seděl na zbytcích pozvolna se rozpadající kašny a díval se, jak si na udusaném plácku, který sloužil v tomhle ušmudlaném městečku jako náměstí, hraje banda špinavých dětí s míčem. Povykovali u toho a ječeli, smáli se a strkali.
Bodie je zamyšleně pozoroval. Zásoby byly už naložené a chlapi si užívali do večera rozchod. On neměl chuť vymetat hospody ani navštěvovat místní bordel, zřejmě největší kulturní vyžití na míle daleko. Svůj den ve městě trávil vždycky tady, na téhle kašně, ztracený v myšlenkách a vzpomínkách. Když už nic jiného měl tu klid.
Přišlo mu jako celá věčnost, co jednoho rána přijel agent a Švéd si ho pozval k sobě do stanu, kde mu bylo oznámeno, že odteď je novým velitelem roty. Sandströmovi totiž vypršel kontrakt a nový nepodepsal. Rozhodl se skončit a určil Bodieho jako svého nástupce.
Nikdo se ho neptal, jestli o to stojí. Prostě mu to oznámili a šmytec. Četu po něm převzal Jasper. Od té chvíle měl starostí pro tři lidi a cítil se osamělejší než kdy předtím. Často přemítal o tom, jestli se takhle cítil Cowley. Sem tam si o tom v náznacích zkoušel promluvit s Yoshimou, ale ten mu akorát říkal věci jako, že odpovědi na všechny otázky má každý ve svém nitru, jen vědět, jak je hledat. To Bodiemu moc nepomáhalo. Dobře sto dvacet chlapů teď záviselo na jeho rozhodnutích, na jeho vrtochách. Postupně začínal zjišťovat, proč se Švéd do tolika věcí nepletl. Všichni ho totiž pozorovali, všichni si pamatovali, co řekl nebo udělal. Nic nemohlo být nenucené, nic nemohlo být prostě jen tak. Asi proto začal každý týden jezdit s tou čtyřčlennou partou pro zásoby. Aby aspoň na jeden den unikl tomu všemu. A pak tu seděl a přemýšlel a vzpomínal.
Vzpomínal na Doylea.
Bylo to už dobře šest let, co odešel z Anglie. Fotka, kterou měl, byla už vybledlá, bylo stále těžší vybavit si Doyleův hlas, jeho smích.
Ale nikdy na něj nezapomněl.
Bodie si povzdechl.
Co asi Doyle teď dělal? Jeho dítě muselo být už skoro stejně staré, jako ty co si tu kopali s míčem. Podobá se mu? Zapomněl na něj Doyle nebo čas od času se sklenkou v ruce hledí z okna a vzpomíná. Přemýšlí teď o tom, kde on, Bodie, je?
Někdy Bodieho napadalo, jestli odejít nebyla chyba. Kdo celé ty roky kryl Doyleovi záda, když on tam nebyl? Nestalo se Doyleovi něco? Bodieho ničila představa, že kdyby Doylea v akci zastřelili, on by se to nikdy nedozvěděl.
Možná měl zůstat. Možná od něj bylo sobecké odejít, protože Doyle…
Bodie si povzdechl.
Kolikrát mu Doyle šeptal, jak moc ho miluje, jen aby se vždycky vrátil k Ann. Copak to byla nějaká láska?
Miloval ho Doyle vůbec?
Bodie věděl, že on by se na Doyleově místě bez váhání okamžitě rozvedl. Nechápal, proč Doyle nemohl přesně to udělat, rozvést se.
Mladé ženy si nejdřív nevšímal. Sice jí zaznamenal, včetně toho že je velmi pohledná, ale nevěnoval jí pozornost. Dokud jí cestu nezastoupili tři muži, podle oblečení žoldácký odpad. Potulovali se po městě skoro vždycky, když sem přijeli pro zásoby. Došlo k pár střetům, ale Bodie nutil chlapy, aby se vyhýbali rvačkám s touhle spodinou. Řekl ti, že jsi idot, kterén, že jsi čůrák, ignoruj ho, protože když ho praštíš a začneš rvačku, pak zřejmě idot, kterén a čůrák jsi. Zatím se úspěšně jedni druhým vyhýbali a nekřížili si cesty. Až do dnes.
Bodie sice neslyšel, co jí říkají, ale to nebylo třeba. Bylo jasné, o co jim jde. Ostatně ona byla skutečně velice hezká. Když jí jeden chytil za zápěstí, protože chtěla utéct, byl Bodie už téměř u nich.
Jasně slyšel, jak je žena španělsky žádá, aby jí nechali na pokoji.
„Myslím, že dáma vám řekla, ať jí necháte být,“ oslovil ty tři Bodie věcně.
Jeden z nich, takové zarostlé individuum, se na Bodieho otočil a zamračil se.
Consiga perdido, americano!8“ ucedil muž španělsky a pokusil se Bodieho odstrčit.
Bodie jeho ruku zachytil dřív, než se ho muž mohl dotknout.
„Je jen jediná věc, kterou nemám rád víc než lidi, co nedokáží poznat můj anglický přízvuk,“ poznamenal Bodie jako by mimochodem španělsky a zkroutil muži ruku za záda, až muž vyjekl bolestí.
Bodie byl zvyklý mluvit se žoldáky, které považoval za své přátele, anglicky. Nikdo z kluků s tím problém neměl, snad jen Raffi, ale s tím měli problém všichni, protože když se rozvášnil, přecházel na jakousi podivnou směsici řečtiny, angličtiny a italštiny a nikdo mu nerozuměl ani slovo. Nicméně většina žoldáků spolu mluvila španělsky, protože to byli většinou chlapi posbíraní kolem mexických hranic.
„A to lidi, kteří se neumí chovat k dámě,“ dořekl Bodie, zatímco muž s tváří staženou bolestí byl přinucen klesnout na kolena.
Rvačka byla krátká a výsledek poměrně jednoznačný.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Bodie ženy, která si ho nejistě prohlížela.
Bodie přemýšlel, proč vlastně neutekla, jakmile měla šanci.
„Mami!“ vletěl ženě do náruče malý ušmudlaný kluk, tak asi sedmiletý.
Takže proto neutekla.
„Jste v pořádku?“ zeptal se znovu.
Žena pomalu přikývla.
„No jo, já vím, asi mám děsnou výslovnost,“ usmál se na ni ve snaze uklidnit jí a rozptýlit její obavy. Přece jen když se to vzalo kolem a kolem moc se od těch, co jí zastoupili cestu, na pohled nelišil. Byl oblečený dost podobně, na stehně v pouzdře měl nůž, u boku pistoli. A ke všemu si náhle ostře uvědomil, že by se už opravdu měl oholit.
„Děkuju, pane,“ obrátil kluk oči k Bodiemu s vážnou tváří. Na tak malé dítě působil nečekaně dospěle. „Už jí několikrát vyhrožovali,“ dodal a ustaraně se na matku zadíval.
Bodie si všiml, jak žena narovnala záda a přitiskla chlapce blíž k sobě. Sotva jí mohl mít za zlé, že mu nedůvěřuje.
„Postarám se, aby vám dali pokoj,“ slíbil Bodie z jakého si náhlého popudu.
„Neprosili jsme se o vaši pomoc,“ promluvila konečně. Měla příjemný hlas, ale mluvila ostrým tónem. „Nechte si svoji šlechetnost, pane. Pojď, Natanaeli,“ oslovila chlapce.
Bodie se díval, jak oba odchází. Chlapec se ještě ohlédl, a tak se na něj Bodie pousmál. Chlapec mu ten úsměv vrátil, než ho matka přiměla, aby se přestal ohlížet.

*****

Rozhodně je nehledal.
Tohle si Bodie opakoval už nejméně stokrát, když se potuloval městem.
Rozhodně toho chlapce a tu ženu nehledá. Jen zabíjí čas, než se bude zase muset vrátit do tábora a řešit stovky hloupých a malicherných problémů, které patřily ke každodennímu životu roty.
Nicméně nemohl popřít, že mu ti dva celý týden nešli z hlavy. Rozhodně nebyla místní, musela patřit k přistěhovalcům. Nejspíš pocházela z Mexika. To muselo být pro ženskou tady v téhle díře tvrdé. Byla mladá, možná až moc mladá na to, aby měla takhle velké dítě. Jenže tady byl život tvrdý. Ani by se nedivil, kdyby nevěděla, kdo je otcem.
Došel až na místní tržiště. Dalo se tu koupit všechno možné od sýrů, salámů, chlebových placek, preclíků až po různé šperky, koberce, nože nebo třeba krávu.
Obchodníci vykřikovali své skvělé nabídky. Horlivě se smlouvalo.
Bodie neměl tuhle skrumáž rád a nejen kvůli tomu, že se mezi lidmi proplétali obratní kapsáři z řad náctiletých děcek. Už chtěl odejít, když u jednoho stánku vypukl povyk a rychle se blížil jeho směrem. Mezi lidmi se mrštně proplétal kluk a ruce svíral šišku salámu.
Bodie ustoupil do stínu a když kolem něj kluk běžel, popadl ho za paži.
„Au!“ vyjekl kluk a Bodie s překvapení zjistil, že je to Natanael.
Chlapec na něj vykulil oči. Bylo zjevné, že ho poznal. Než ale mohl kdokoli cokoli říct, doběhl k nim brunátný rozlícený majitel krámku a začal španělsky hartusit a vykřikovat, ať zavolají místní chupas9.
Natanael zbledl a upřel na Bodieho prosebný pohled.
Bodie věděl moc dobře, co je místní policie zač. Banda hrdlořezů a zbabělců. Sedmiletého kluka by rozcupovali na kousíčky, ale když se někde něco opravdu dělo, policie placená kolumbijskou drogovou mafií se pečlivě dívala stranou.
Bodie sebral Natanaelovi salám, sáhl do kapsy své košile a hodil muži několik zmuchlaných bankovek, jejichž hodnota dalece přesahovala cenu salámu. Bankovky byly příliš lehké, aby doletěly až k muži, a snesly se před něj na zem.
„Vem si to a běž,“ řekl Bodie tónem, který nepřipouštěl diskusi.
Muž se tvářil poněkud vzdorovitě, ale jeho oči dlouze ulpěly na Bodieho zbrani, noži, na jeho oblečení to vše jasně vypovídalo s kým má tu čest. Sebral peníze a odkráčel.
„Tak pojď,“ položil Bodie Natanaelovi ruku na rameno.

„Děláš to často?“ zeptal se Bodie Natanaela a podal mu chlebovou placku a uřízl kus salámu.
Seděli spolu poblíž městečka na drolící se zídce, která kdysi byla stěnou obytného domu. Natanaelova skrýš, o kterou se s Bodiem podělil, když ho zapřísáhl, že to nesmí nikomu nikdy říct na psí uši na kočičí svědomí. Z domu zbývalo už jen několik málo trosek a i ty brzy pohltí džungle.
Natanael pokrčil neurčitě rameny, protože si do pusy nacpal velký kus chlebové placky.
„Ještě mě nechytili,“ namítl, když polknul a ukousl si pořádný kus salámu.
„Zřejmě nemáš ani potuchy, co by ti udělali, kdyby tě chytili,“ potřásl Bodie hlavou. „Ví máma o tom, že kradeš?“ jeho hlas měl na míle daleko do jakéhokoli káravého tónu.
Natanael zavrtěl hlavou.
„Říkám jí, že jsem to koupil za peníze, co jsem vydělal námezní prací,“ přiznal, když spolkl sousto. „Pořádné jídlo si nemůžeme dovolit. A kdo má furt jíst fazole!“
Bodie mu uřízl další štědrý kus salámu.
„Pěknej nůž,“ zasvítili Natanaelovi oči.
„Nech si zajít chuť,“ pousmál se Bodie, ale do jeho výrazu se vloudil podtón přísnosti. Bylo mu jasné, že Natanael patří k jedněm z těch malých kapsářů.
Natanael se zazubil.
„Tebe bych neudělal,“ řekl a strčil si do pusy kus chlebové placky. „Seš moc dobrej, to je vidět. Jistější je vybírat si nepozorné. Nejlepší je to večer, když jdou z hospody. Bývají tak nadraný, že si nevšimnou vůbec ničeho.“
„No, díky,“ ušklíbl se Bodie. „Ale s kradením přestaneš,“ tentokrát se pokusil o podobný tón, jakým k nim mluvíval Cowley takový ten napůl otcovský, napůl velitelský, takový jemuž se nedalo říct ne.
„Zbláznil ses?!“ vykulil Natanael oči.
„Nikdo ti nikdy neřekl, že krást se nemá?“ poznamenal Bodie.
„No jasně, že jo,“ odfrkl si Natanael. „Jenže to si můžeš dovolit tak ty. Máma vydělá tak akorát na to, aby nás ten škrt nevyhodil na ulici.“
„Co dělá tvoje máma?“ zajímal se Bodie.
„Pracuje v kuchyni v hospodě u Červeného kohouta. Slyšel jsi o ní? Každou neděli se tam pořádají kohoutí zápasy. To pak máma někdy přinese místo fazolí ještě trochu polívky z poražených,“ rozzářily se Natanaelovi oči.
Bodie si povzdechl. V tomhle městečku a nejspíš i v téhle proklaté zemi byly takovýhle kluků tisíce, sta tisíce. Jenže tenhle jediný kluk a jeho matka mu zkřížili cestu.
„Nechci, abys kradl,“ řekl Bodie pomalu a pohledem umlčel protesty, k nimž se Natanael nadechoval. „Chytí tě, a kdo se pak postará o tvou mámu, hm? Myslel jsi někdy na to?“
Natanael sklopil oči.
„Kradu jen to, co potřebujeme,“ namítl Natanael.
„Jako ten salám?“ pousmál se Bodie.
„No jo, no,“ povzdechl si Natanael. „Když já na něj měl takovou děsnou chuť a ten chlapík se otočil a…“
„Zbytečný risk, který se ti nemusel vyplatit, jen kvůli tvému mlsnému jazyku,“ tentokrát ho Bodie přece jen káral. „Jezdím sem každý pátek, když budeš něco potřebovat, přijdeš za mnou.“
Natanael se zatvářil trochu polekaně a podezřívavě.
„A…co za to budeš…budeš chtít,“ olízl si nervózně rty.
„Nic,“ Bodie si připadal jako sentimentální hlupák. Sám nerozuměl tomu, proč to dělá, ale chtěl to udělat. Ostatně k čemu člověku byla spousta peněz, když se neměl o koho starat.
„Nic?“ Natanael si Bodieho změřil nejistým pohledem. „Nikdo nedělá něco jen tak. Musíš za to něco chtít.“
„Tvoje přátelství?“ navrhl Bodie a natáhl k chlapci ruku.
Natanael váhal. Díval se na Bodieho, odhadoval ho, hodnotil.
Bodie nepochyboval o tom, že v tomhle městě se spousta dětí živí prostitucí. Prodávali se za pár šupů na ulici. Natanael se celkem logicky obával, že Bodie od něj očekává tenhle druh ´přátelství´, vždyť zákazníci těch dětí bývali nezřídka žoldáci.
Bodie měl podezření, že dokonce někteří jeho žoldáci vyhledávají tenhle druh služeb. Jenže s tím nemohl nic dělat, i kdyby pro to měl důkazy. Tak dalece jeho autorita nesahala. Tak aspoň pečlivě dohlížel na to, aby byli všichni dostatečně zásobeni kondomy.
„Přátelé,“ stiskl Natanael nakonec Bodiemu ruku.

*****

„Páni!“ Natanael se otáčel kolem do kola ve snaze prohlédnout si svoje nové maskáče ze všech stran. „Jsou super, Bodie! Fakt boží!“
Bodie se pousmál a zaplatil prodavači za dvoje kalhoty pro Natanaela. Ty druhé mu prodavač dal do igelitové tašky.
Natanaelovy oči přímo zářily, když vyšli z obchodu.
„Mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ uculil se Bodie a podal chlapci podlouhlý balíček. Objednal si to a nechal si to přivézt, protože chtěl, aby to bylo kvalitní.
Natanael začal nedočkavě trhat obyčejný hnědý balicí papír.
„Natanaeli!“
Chlapec sebou trhl a zbledl. Ulicí proti nim kráčela jeho matka a tvářila se velice rozzlobeně.
„Mami,“ hlesl Natanael.
„Vy?!“ obořila se žena na Bodieho rozezleně. „Co to máš na sobě?! Kdo ti to koupil?!“ vyjela na Natanaela a pak se obrátila zpět k Bodiemu: „Měla jsem to vědět! Jste jako ti ostatní…ti…ti. Nechte mého syna na pokoji! Rozumíte! Nechte nás být!“
Žena vytrhla Natanaelovi balíček z rukou a hodila ho po Bodiem.
Bodie ho zachytil a chtěl něco říct, ale žena ho předešla přívalem nadávek.
„Pinche cabron! Joto! Desgraciado!“ chrlila ze sebe. Popadla Natanaela za paži a přitáhla si ho ochranitelsky k sobě.
„Mami!“ pokusil se jí Natanael vykroutit. „Mami, prosím tě ne! Ty to nechápeš!“
„Já to chápu až moc dobře, Natanaeli!“ okřikla ho.
„Skutečně?“ povytáhl Bodie obočí.
Žena ho zpražila vzteklým pohledem.
„Možná děláte příliš rychlé soudy, napadlo vás to?“ řekl Bodie.
„Znám lidi jako jste vy až příliš dobře,“ odsekla ostře.
„A jak víte, jaký jsem člověk?“ pousmál se Bodie.
„Mami, on je fakt jiný než ti ostatní,“ ozval se Natanael. „Bodie by mi neublížil. Je to kamarád. Jen kamarád, mami, vážně.“
„A kupuje ti drahé dárky?!“ prskla žena.
„Potřeboval už něco pořádného na sebe,“ namítl Bodie. „A já nemám důvod na něm šetřit.“
„Myslíte si, že já na něm šetřím!“ vyjela na Bodieho.
„Ne,“ odpověděl Bodie klidně.
Hleděli na sebe mlčky a prudké emoce se pomalu vytrácely.
„Nikdy bych vašemu synovi neublížil,“ prolomil ticho Bodie jako první. „Ve spoustě věcí, které si o mně nejspíš myslíte, máte asi pravdu, ale ne v tomhle, v tomhle ne.“
Žena se pomalu nadechla a vydechla. Najednou vypadala smutně a unaveně.
„Možná,“ řekla pomalu, váhavě jako by stále ještě nebyla přesvědčena o tom, že Bodie jejímu synovi nic neudělal nebo přinejmenším nechtěl udělat.
„Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“ požádal jí Bodie, když se měla k odchodu.
„Proč mám pocit, že to už dávno víte?“ pousmála se. Byl to jen takový malý úsměv, ale rozhodně vypadal slibně.
„Chtěl bych to slyšet od vás,“ usmál se Bodie.
„Tessie,“ řekla po chvilce zaváhání.
„Bodie.“
„Nashledanou, pane Bodie,“ rozloučila se.
„Jenom Bodie,“ opravil ji. „A nashledanou.“
„Ahoj!“ zamával mu Natanael, když ho matka odváděla pryč.
Bodie mu taky zamával.

*****

„Máma nechce, abych se s tebou bavil,“ řekl Natanael a obdivoval dárek od Bodieho, ten který posledně nestihl otevřít, nádherný nůž taková malá verze toho, který měl Bodie v pouzdře na stehně. „A taky nechce, abych si od tebe něco bral,“ zarazil se a zadíval se na Bodieho, jako by očekával, že mu Bodie nůž zase sebere.
Bodie chlapce mlčky pozoroval.
„Ale to je jen tím, že tě nezná,“ řekl Natanael jako by bylo třeba, aby svoji matku nějak omluvil.
„Možná bych jí měl někam pozvat, co myslíš?“ pousmál se Bodie.
„No jasně!“ rozzářil se Natanael. „Dneska je doma! Můžeš jí vzít do cukrárny. Má hrozně ráda jahodovou zmrzlinu, ale…,“ odmlčel se, aby nemusel říct, že si to nemůžou dovolit.
Bodie chvíli přemýšlel, pak zahodil kamínek, s kterým si hrál a zvedl se.
„Tak jo, jdeme,“ rozhodl.
„Jdeme kam?“ podivil se Natanael.
„Vyzvednout tvojí mámu,“ usmál se Bodie. „A do cukrárny.“

Bodiemu bylo jasné, že kdyby se objevil na prahu jejího bytu, asi by ho s otevřenou náručí nepřivítala, takže navedl Natanaela, aby mámu vylákal ven.
„Zase vy,“ konstatovala Tessie, když vyšla před dům s Natanaelem v závěsu. V jejím hlase tentokrát nebylo žádné nepřátelství.
„Zase já,“ pousmál se Bodie. „Myslel jsem, že když společně strávíme trochu času tak…“
„Tak co?!“ skočila mu ostře do řeči.
„Nebudete Natanaelovi zakazovat stýkat se se mnou,“ pokrčil Bodie rameny.
„O co vám jde, pane Bodie?“ zeptala se ho a pomalu se vydali všichni tři ulicí. „Co někdo jako vy hledá ve společnosti dítěte jako je Natanael?“
„Já nejsem dítě!“ ohradil se Natanael popuzeně.
„Společnost?“ pokrčil Bodie rameny. „Možná vás to překvapí, ale i lidé jako já jsou někdy docela obyčejně…osamělí.“
„Znám ten druh osamělosti, jakým trpí lidé jako vy, pane Bodie,“ zamračila se.
„Lidé jako já, říkáte to jako nějakou nadávku,“ potřásl Bodie hlavou. „Ale i lidé jako já jsou jen…lidé. Aspoň někteří z nás.“
V cukrárně Bodie koupil tři jahodové zmrzliny. Tess ji nejdřív nechtěla přijmout, ale když Bodiemu začala roztékající se zmrzlina kapat na prsty, svolila. Téměř slastně přivírala oči, když rozkošnicky lízala zmrzlinu a vychutnávala si každičký kousek. Její rty a jazyk přiváděly Bodieho na zatraceně hříšné myšlenky. Poté šli na procházku, a i když si zatím vykali, postupně se k němu přece jen přestala chovat tak nepřátelsky, třebaže dávala najevo, že mu stále nedůvěřuje.
„Chtěl bych vám poděkovat za hezký den,“ řekl, když se pak loučili před jejím domem.
„Vy mě?“ podivila se.
„Ano, já vám,“ přikývl. „Ahoj,“ rozcuchal Natanaelovi vlasy.
„Pane Bodie,“ oslovila ho, když se otočil k odchodu.
„I já vám děkuji za hezký den,“ řekla.
„Nebude vadit, když se za týden zase stavím?“ zeptal se Bodie.
Bylo vidět, že zvažuje, jestli to je bezpečné a moudré souhlasit s tím, že se s ním znovu uvidí.
„Dobře,“ přikývla nakonec.

*****

„Góóóól!“ zaječel nadšeně Natanael a vyskakoval radostně do vzduchu.
Bodie došel pro míč.
Natanael se posadil na zídku a kopal do ní nohama.
„Mámě se líbíš,“ řekl najednou a zadíval se na Bodieho, co on na to.
„Líbím?“ pousmál se Bodie a sedl si vedle něj.
„No jo, říkala to,“ přikývl Natanael.
Scházel se s nimi už docela dlouho každý pátek. Někdy jen s Natanaelem, když byla Tess v práci, někdy s nimi s oběma. Byl to vždycky příjemně strávený den. Těšil se na tyhle pátky. A byla pravda, že v poslední době se k němu Tess začínala chovat, no téměř přátelsky, i když měl pořád pocit, že mu tak docela nevěří. Přinejmenším jí už nevadilo, když se scházel s Natanaelem.
„Říkala, že jsi prý docela sexy chlap,“ informoval ho Natanael.
Bodie vyprskl smíchy. Prostě si nemohl pomoc. Přišlo mu to celé legrační, sedí v džungli na rozpadající se zídce se sedmiletým klukem, který mu zcela vážně říká, že jeho matka ho považuje za přitažlivého.
„No vážně!“ urazil se Natanael, který si Bodieho smích špatně vyložil.
„Jo, já ti to věřím,“ ujistil ho Bodie.
„Chtěl bys mámu?“ zeptal se Natanael zcela vážně.
„Co prosím?“ zarazil se Bodie.
„Nejsi jako ti ostatní,“ řekl Natanael.
„Ostatní,“ opakoval Bodie.
„Bylo jich pár,“ přiznal Natanael. „Ale nebyli jako ty.“
„Podívej, Natanaeli,“ začal Bodie.
„Můj táta byl prý taky žoldák jako ty,“ skočil mu Natanael do řeči. „Ale odešel, než jsem se narodil,“ a upřel na Bodieho oči.
„Já nejsem on,“ řekl Bodie tiše.
„Máma tě má ráda,“ hlesl Natanael. „Oba tě máme rádi.“
„Já vás taky,“ přiznal Bodie.
Natanael se zvedl, přešel k Bodiemu a objal ho.
Bodie chlapce pomalu objal.
„Slib, že neodejdeš,“ vzlykl Natanael. „Slib to.“
„Nemůžu,“ zašeptal Bodie.
„Já vím, ale i tak to slib,“ popotáhl Natanael.
„Slibuju.“

*****

„Natanael se zmínil, že jeho otec byl taky žoldák,“ řekl Bodie, když se s Tess výjimečně sami procházeli na kraji města.
Tess mlčela.
„Co se s ním stalo?“ zajímal se Bodie.
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Jednoho dne se prostě nevrátil. Musíš Natanaela omluvit, jestli ti něco vykládal. Od té doby, co tě zná…,“ povzdechla si. „Potřeboval by tátu.“
„Je to skvělej kluk,“ pousmál se Bodie. „Vážně skvělej.“
Tess se zastavila a zadívala se na Bodieho.
„Proč my?“ zeptala se.
„Co?“ zamračil se.
„Proč se o nás staráš? Co z toho máš? Proč…,“ otevřela naprázdno ústa a zase je zavřela.
Tehdy jí poprvé políbil jemně, něžně jako by byla příliš křehká a on ji mohl rozbít.
„Proč jsi to udělal?“ hlesla, když se jejich rty rozdělily.
„Protože tě mám rád,“ zašeptal. „Tebe i Natanaela. Záleží mi na vás.“
„Chtěla bych ti věřit,“ hlesla. „Opravdu chtěla, Bodie.“
„Tak tomu věř,“ řekl tiše, přitáhl si jí do náruče a políbil ji do vlasů. „Jste to nejcennější, co mám.“
„Tak slib, že nikdy neodejdeš,“ vzlykla.
„Tess.“
„Ano, já vím, že to nebudeš moct dodržet,“ zašeptala. „Ale prostě to slib, prosím.“
„Slibuju,“ vydechl. „Slibuju, Tess, postarám se o tebe i o Natanaela.“

*****

Tess otevřela dveře a první, co spatřila, byla nádherná orchidej.
„Ahoj,“ usmál se na ni Bodie.
Nečekala ho, protože byl čtvrtek. Když se ale Bodiemu naskytla příležitost dostat se do města už dnes, využil ji. Měl v plánu nějaký romantický večer v nějakém lepším podniku. Pak si někde zaplatí přespání a zítra budou mít celý den, než pak pojede zpátky s klukama, co přijedou pro zásoby.
Celý tábor si už šuškal o tom, že má ve městě ženskou i s děckem, že si pořídil rodinu. Bodie se nad těmi řečmi jen usmíval. Ano, měl teď rodinu a byl to skvělý pocit. Myslel na ně, kudy chodil, jak by jim pomohl, jak by Natanaela potěšil a když onanoval, myslel přitom na Tess. Přitahovala ho a toužil po ní, ale nechtěl nic uspěchat. Proč taky vychutnával si každou vteřinu času s nimi. Začal plně zneužívat svých možností velitele roty, aby s Tess a Natanaelem mohl trávit co nejvíc času.
Poprvé od svého odchodu z Anglie se cítil skutečně šťastný.
„Bodie, jsou…jsou nádherné,“ vydechla Tess.
Bodie jí políbil s jakousi nenucenou samozřejmostí.
„Je Natanael doma?“ zeptal se, když ho rozpačitě pozvala dál.
„Ne, ne, je venku s kamarády,“ odpověděla. „Musíš omluvit, jak to tu vypadá já…,“ začervenala se zahanbením nad nuzností jejich bytu.
Byt bylo možná moc nadnesené slovo. Miniaturní předsíňka sloužila zjevně jako kuchyňský koutek, jedinou místnost pak převážně zabíraly dvě postele, pár skříněk a rozviklaný psací stůl. Nějaký záchod a koupelna byly zřejmě venku na chodbě společné pro víc bytů. Bylo tu ale čisto a uklizeno.
„Víš, kde bydlím já?“ pousmál se. „Ve stanu uprostřed džungle. V normální posteli jsem nespal ani nepamatuju, psací stůl si můj předchůdce stloukl z prkýnek od přepravních beden, o sprchy se dělím s dalšími sto dvaceti jinými a záchod je tam, kde se odvážíš stáhnout si kalhoty. Takže tohle je moc pěkné.“
Usmála se a dala květinu do vysoké sklenice. Venku na chodbě do ní pak z kohoutku trčícího ze zdi natočila vodu a vrátila se. Postavila květinu na stůl.
Bodie si ji přitáhl k sobě.
Objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu.
Pohladil ji po vlasech, po zádech a nakonec ji políbil.
„Bodie,“ vydechla a začala ho svlékat.
Ještě že sebou vždycky nosil kondomy, byla Bodieho poslední myšlenka, než spolu klesli na postel a on přestal o čemkoli přemýšlet.
Jejich nahá těla se propletla. Dlouho se jen líbali se a hladili, než se Bodie vklínil mezi její stehna a pronikl do ní. Byla krásně mokrá a dychtivá. Bodie neměl ženu od chvíle, co se vrátil z nemocnice po rvačce s Hankem. A tohle bylo prostě dokonalé.
„Tess,“ šeptal jí do ucha a jemně jí kousal do krku, zatímco si jí bral a ona mu vycházela při každém jeho přírazu vstříct.
Když se Natanael vrátil domů, našel je spát nahé přitisknuté k sobě. Drželi se za ruce. Natanael se spokojeně usmál a přikryl je. Pak si vytáhl hračky a tiše, aby je neprobudil, si na své posteli hrál, dokud se neprobudili.
Bodieho poněkud vyvedlo z míry, když otevřel oči a první, co uviděl, byl Natanael.
„Ahoj,“ usmál se na něj Natanael.
Bodie se cítil trapně, být takhle nachytán dítětem. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Možná i proto že ještě nikdy neměl poměr s ženou, která by měla dítě.
„Natanaeli,“ usmála se Tess, protáhla se a vtiskla Bodiemu na rty letmý polibek. „Byl jsi skvělý,“ polichotila mu.
Bodie se trošku rozpačitě usmál a rozhodilo ho ještě víc, když ho Tess začala líbat a hladit a dráždit.
„Tess,“ sykl, když mu její ruka vklouzla mezi nohy. „Neblázni,“ odstrčil její ruku.
„Co je?“ podivila se. „Copak ty nechceš? Ale no tak, chceš,“ usmála se, když se její ruka vrátila do jeho rozkroku a našla ho vzrušeného.
„Tedy,“ Bodie opět její ruku odsunul. „Já neřekl, že nechci, ale…,“ ztišil hlas a kývl hlavou Natanaelovi, který si hrál jen kousek od nich s několika otlučenými autíčky.
„Jeho si vůbec nevšímej,“ zašeptala Tess a přitáhla si Bodieho do vášnivého polibku, který však Bodie přerušil, když se od ní odtáhl.
„Nevšímej?“ jeho výraz byl směsicí úžasu a nevole. „Přece nechceš…to…no to…před ním…vždyť je to ještě dítě,“ namítl.
„No právě, takovéhle věci ho nezajímají,“ ujistila ho Tess a ještě jednou se pokusila Bodieho zlákat k milostným hrátkám.
„Hele, ne, to ne,“ potřásl Bodie nesouhlasně hlavou. „To fakt ne.“
Tess si povzdechla, vstala z postele a začala se oblékat. Bodieho zarazilo, že jí vůbec nevadí, že je nahá. Nedokázal si představit, že by jeho matka někdy připustila, aby ji viděl nahou. Byl trochu nerozhodný, co dělat. Tess mu přišla na něj naštvaná. Jasně že by si to s ní s chutí rozdal ještě jednou a pak klidně ještě jednou. Ale dělat to před dítětem mu přišlo…hodně no divné, mírně řečeno.
„Tess,“ oslovil ji jemně a posunul se na posteli blíž k ní. Přikrývku si přidržoval v klíně.
„Tak máme jen tenhle nuzný byt!“ vyjela na něj skoro plačtivě. „Spíme v jedné místnosti a…ale to ze mě ještě nedělá špatnou matku!“
„To jsem ale neřekl!“ namítl Bodie a uvědomoval si, že touhle pitomou hádkou přitahují Natanaelovu pozornost víc než čímkoli jiným. „Tess,“ vstal z postele a objal ji.
Schoulila se mu v náručí.
„Já to tak nemyslel,“ pošeptal jí do vlasů a něžně jí hladil.
Natanael je chvíli ještě pozoroval, aby se ujistil, že se nebudou hádat. Mockrát už viděl cizí pány, jak na jeho mámu křičí, někdy se i napřáhli, aby jí uhodili. Bodie to ale neudělal a to jen Natanaela utvrdilo v přesvědčení, že Bodie byl pro mámu ten pravý.
Ve chvíli, kdy se Natanael vrátil ke hře s autíčky, Bodie s Tess spolu klesli zpátky do postele ve vášnivém objetí. Bodie přes ně přetáhl alespoň přikrývku, než se oddali milostným hrátkám.

*****

Bodie od sebe oba chlapce nekompromisně odtrhl. Natanaelovi crčela krev z nosu. Aby taky ne, když jeho soupeř byl větší a silnější. Nicméně modřina na klukově tváři svědčila o tom, že se Natanael rozhodně bez boje nedal.
Bodie kluka odstrčil, až padl na zadek.
„Zmiz,“ naznačil mu pohybem hlavy, aby vypadnul, zatímco položil nasupeně se tvářícímu Natanaelovi ruku kolem ramen.
Výrostek se ztěžka zvedl, odplivl si a než utekl křikl: „Stejně to není tvůj fotr, jen píchá tvou máti!“
Natanael se pokusil za ním rozběhnout, ale Bodie mu sevřel pevně rameno. Natanael byl rudý vzteky a námahou.
„Tak pojď, zkusíme tě dát do nějakého přijatelného stavu, aby se tě máma, až se vrátí z práce, nelekla,“ natočil ho Bodie směrem k domovu. „A cestou mi můžeš říct, cos to vyváděl.“
„Si ho slyšel ne!“ zajíkl se Natanael rozhněvaně. „Nemá právo tohle říkat! Nemá!“
„Tvrdíš lidem, že jsem tvůj otec?“ zeptal se Bodie.
Natanael sklopil oči.
„Já…já jsem…,“ zakoktal se.
„Mě to nevadí,“ pousmál se Bodie.
Natanael vzhlédl a jeho tvář se rozjasnila.
„Ale rvát by ses kvůli tomu, co lidi říkají, neměl,“ poučil ho Bodie. „Lidi toho namluví spoustu. Nech je, ať si říkají, co chtějí.“
„Ale…,“ nadechl se Natanael k protestům.
„Nemůžeš zmlátit každého, kdo s tebou nesouhlasí.“
„Hm,“ zabručel Natanael. Na tom něco bylo.

*****

Natanael na chvíli zvedl oči od nového dílu jeho oblíbeného komiksu, který mu Bodie přinesl.
Bodie s Tess spolu leželi v posteli přitisknutí jeden k druhému a vyměňovali si po vášnivém milování něžnosti.
Natanaelovi se líbilo, jak se spolu mazlili, jak si tiše něco šeptali a smáli se. To nikdy žádný chlap s jeho mámou nedělal. Odložil komiks a vlezl si k nim do postele a přitulil se.
Tess hladila chlapce po vlasech a Bodie jí něžně líbal na krk. Našel v nich víc, než by si kdy myslel, že může najít. Splnilo se mu všechno, po čem vždycky toužil mít rodinu, někoho o koho se bude moct starat, někoho na kom mu bude moct záležet. Chtěl s nimi trávit stále víc a víc času, takže si nakonec sehnal starý otlučený land rover, auto, které znal ze SAS lépe než jakékoli jiné. Byl to prakticky vrak, ale Bodie strávil s Natanaelem několik dní jeho opravováním. Nebyl to sice žádný zázrak, ale cestu z tábora do města a zpět zvládlo bez problémů. Přestal být závislí na tom, kdy se pojede pro zásoby a trávil v táboře stále méně a méně času. Ale proč by měl být v táboře neustále dvacet čtyři hodin denně. Stačilo vydat rozkazy a pak mohl jet a strávit večer se svojí rodinou, najíst se s nimi, pomilovat se se svou... svou ženou, ráno s nimi posnídat a jet.
Bodie několikrát navrhoval, že by sehnal větší, lepší byt. Tess nechtěla. Na rozdíl od něj si totiž uvědomovala, že tohle nepotrvá věčně. Bodie byl žoldák a ti dříve nebo později prostě odejdou. Jak by pak zvládla platit nájem a kdyby byt koupil, jakmile by byl z dohledu, každý by jí chtěl o něj připravit. A pak byli šťastní i bez většího bytu. Bodie si na sex před Natanaelem zvykl docela rychle. Přizpůsobivost je jednou z důležitých vlastností vojáka a Bodie se uměl přizpůsobovat rychle.

*****

„Kde je velitel?!“ obstoupila Jaspera s Alechandrem skupina žoldáků. „Chceme s ním mluvit.“
„Před chvíli odjet,“ opáčil Jasper. „Ale jsem jeho zástupce, takže cokoli chcete jemu, můžete říct mě.“
„Jo tak on odjel!“ ucedil žoldák, který vypadal jako vůdce a mluvčí téhle partičky. „To je tedy velitel. Ani se v táboře pořádně neohřeje a už spěchá za tou svou děvkou,“ odplivl si.
„No jo, náš údajně teplý velitel si pořídil rodinu, co,“ ušklíbl se Alejandro.
Jasper se na Alejandra úkosem podíval. Tohle nebyla vhodná chvíle pro vtípky.
„Nelíbí se nám, že se o jednotku nestará,“ zasyčel žoldák a jeho kumpáni začali horlivě přizvukovat.
„Nestará?!“ protáhl Alejandro. „Máte se jak prasata v žitě! Tomu ty říkáš, že se nestará! Úspěšnost našich akcí vzrostla! Jako bonus jsme dostali chlast a přivezli sem děvky a minulý týden nám poslali jako dáreček protipěchotní miny, kterýma Anglán zabezpečil okolí tábora! A tomu ty říkáš, že se o jednotku nestará?!“ rozčiloval se.
Na žoldáka, který byl dobře o hlavu vyšší než Alejandro, to neudělalo žádný dojem.
„Velitel by měl zůstávat se svou jednotkou v táboře,“ prohlásil žoldák neústupně. „Nelíbí se nám ty jeho pletky s tou děvkou.“
„Budu mu to tlumočit,“ slíbil Jasper škrobeně. „Ještě něco?“
„Ne,“ zabručel žoldák a spolu se svými kumpány odkráčel.
„Anglán nebude rád,“ zamumlal Alejandro. „Záleží mu na té…děvce.“
„A to je právě problém,“ povzdechl si Jasper.

„Ne,“ řekl Bodie rezolutně.
„Vážně bys měl v táboře být častěji,“ domlouval mu Jasper. „Chlapům se to nelíbí.“
„A mě to nezajímá,“ opáčil Bodie. „Chlapi, ať se starají o to, aby plnili úkoly, a do mých věcí, ať nestrkají nos! Mohli by přijít k úrazu.“
„Nevím, kolika se to nelíbí, ale je jich čím dál tím víc, Angláne,“ naléhal Jasper. „Mohl bys k úrazu přijít ty.“
„A to je jako co?“ obrátil se k němu Bodie a jeho modré oči se zavrtaly do Jaspera, až žoldák rozpačitě přešlápl. „Vzpoura? Budete se dívat stranou a čekat, až za vás parta idiotů udělá špinavou práci?“
„Tak to není,“ zamumlal Jasper, ale do očí se Bodiemu nepodíval. „A ty to víš.“
Bodie pochopil, že i Jasper nesouhlasí s tím, že tráví v táboře stále méně a méně času. Do akce už skoro vůbec nechodil, i když sem tam se některých důležitých operací účastnil osobně, aby na ně dohlédl.
„V tom případě není o čem mluvit,“ ukončil rozhovor Bodie a pak na odchodu ze stanu dodal: „Nebudu váhat zabít každého, kdo nebude poslouchat rozkazy. Je to doufám jasné.“
Jasper přikývl.

*****

Bodie ležel na břiše s rukama pod hlavou a vychutnával si tu poorgasmovou malátnost. Tess ležela vedle něj a přejížděla mu konečky prstů po zádech.
„Musím ti něco říct,“ odhodlala se konečně.
„Hm?“
Tess si povzdechla. Vždycky si myslela, že to bude on, kdo jí nakonec opustí. Na to byla připravená i na to, aby utěšila Natanaela, který začal Bodieho považovat už prakticky za otce. Zhluboka se nadechla.
„Dostala jsem skvělou pracovní nabídku,“ začala pomalu.
„Hm.“
„V Bogotě,“ olízla si Tess rty.
„Hm.“
„Já…chápej, že to je skvělá příležitost a…je to nabídka, která se neodmítá,“ pokračovala a poněkud ji konsternovalo, že Bodie jí snad vůbec neposlouchá nebo co.
„Hm.“
„Odjíždíme za tři dny,“ dořekla Tess a začínala na Bodieho být už pořádně naštvaná.
„Hm,“ zapředl Bodie, ale po chvíli s trhnutím zvedl prudce hlavu, jak do jeho ospalého mozku proniklo to slovo odjíždět. „Kam odjíždíš?“ zamračil se.
Tess si povzdechla. Věděla, že to nebude jednoduché.
„Před několika dny jsem dostala pracovní nabídku,“ začala mu to vysvětlovat znovu, avšak tentokrát měla jeho plnou pozornost. „Je to obrovská příležitost dostat se odtud. Lepší práce, lepší plat,“ znovu si povzdechla. „Řekla jsem ano. Nemohla jsem se příliš rozmýšlet, chápej.“
„Kam?“ zeptal se Bodie tiše. Měl pocit, jako by se mu jeho život už zase sypal přímo pod rukama. Nejdřív Doyle, a ta myšlenka zabolela, protože si uvědomil, že od té doby, co poznal Tess, si na Doylea ani jednou nevzpomněl, až teď. A nyní ho opustí i Tess. Zase zůstane sám.
Tess se cítila mizerně, když viděla ten smutný pohled v jeho očích, a cítila jeho jakousi odevzdanost osudu nebude jít bránit, nebude jí přesvědčovat. A nemůže jít s ní, protože je žoldák a má tu platný kontrakt.
„Do Bogoty,“ šeptla.
Bodie si povzdechl. Hlavní město bylo stovky mil odtud.
Tess viděla, jak mu poklesla ramena a svěsil hlavu.
„Miluju tě,“ zašeptala se slzami na krajíčku. „Ale…dělám to kvůli Natanaelovi…kvůli našemu synovi.“
„Není to můj syn,“ řekl Bodie trpce a zvedl se z postele. Přešel k oknu a zadíval se ven na to malé špinavé městečko, které nemělo ani školu, do níž by Natanael mohl chodit. Tess měla pravdu, kluk tu byl pohřbený za živa. Bude z něj buď žoldák, nebo se zaplete s drogovou mafií. Ani jedno nebylo zrovna zdravé.
„Jako by byl,“ namítla ve snaze dát mu nějakou útěchu. Vylezla z postele, došla k němu a objala ho kolem pasu.
„Kdy odjíždíš?“ zeptal se.
„Za tři dny.“
„Natanael to už ví?“
„Ne,“ přiznala se Tess. „Já…chtěla jsem to nejdřív říct tobě, abys…abys mu to nějak vysvětlil. Nikdy svého otce nepoznal a ty…,“ uvědomovala si, že po něm chce hodně.
„Promluvím si s ním,“ slíbil Bodie.
„Díky,“ zašeptala a políbila ho na krk. „Jsi ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy potkala, Bodie. Přála bych si, abys mohl jít s námi.“
„Jo, to já taky,“ povzdechl si Bodie, jenže si uvědomoval, že to není tak úplně pravda. Nic mu přece nebránilo se z kontraktu vyplatit. Peněz měl dost. Jenže potíž byla v tom, že nechtěl.
Nevzpomněl si na Doylea celé měsíce, vlastně dobře dva roky, co žil s Tess, po Doyleovi ani nevzdechnul. Cítil se kvůli tomu provinile. Znamenalo to snad, že už Doylea nemiluje? Zamiloval se do Tess?
Ne. Jen prostě dokázal na čas zapomenout, nic víc. Protože teď, když se mu Doyle zase vkradl do myšlenek, Bodie věděl, že Tess a Natanael, jakkoli je měl rád, nejsou to, po čem v hloubi duše touží. Byli jen ta nejlepší další věc, jakou mohl mít. Ale odjet s nimi do města, vzít si jí a strávit zbytek života v téhle příšerné zemi, to nebylo to, co chtěl.
Jeho srdce pořád patřilo Doyleovi a pořád ho to táhlo zpátky do Anglie.
Ale Tess mu nebyla lhostejná. Záleželo mu na ní i na klukovi. Jeho život se díky nim stal mnohem radostnější i v téhle proklaté džungli. Díky nim byl celé dva roky a něco šťastný, opravdu šťastný. Postará se o ně, tak jak slíbil.

„Ne, Bodie, to nemůžu přijmout,“ vydechla Tess.
„Samozřejmě že můžeš,“ ujistil ji a vtiskl jí šek do dlaně.
Tess nevěřícně zírala na sumu peněz. Bylo to víc, než kolik za celý svůj dosavadní život vydělala. Víc než kolik za celý svůj život vydělal kdokoli, koho znala. Víc než kolik za celý svůj život patrně vůbec vydělá.
„Ne, ne to prostě nemůžu přijmout,“ podala mu šek zpátky. Ta suma jí děsila.
„Slíbil jsem, že se o tebe a Natanaela postarám,“ řekl Bodie a zavřel jí dlaň kolem šeku. „A ten slib dodržím. Budeš potřebovat do začátku peníze a já nechci, abys tam byla na komkoli závislá.“
„Bodie,“ hlesla s lesknoucíma se očima a vrhla se mu do náruče.
„Peníze pro mě neznamenají nic v porovnání s tvým a Natanaelovým štěstím,“ zašeptal a zabořil tvář do jejích vlasů. „Pořiď si hezký byt, dej kluka studovat. Až mi za čtyři roky vyprší kontrakt, najdu si vás.“
„Slibuješ?“ vzhlédla k němu uslzenýma očima.
Políbil ji.

*****

„Z cesty! Z cesty! Doktora! Sežeňte doktora! Hned!“ řval Alejandro.
Společnými silami vlekli s Jasperem Bodieho tělo zbrocené krví.
„Co se stalo?!“ vyhrkl Niels.
Z Bodieho levé poloviny obličeje zbyla jen spálená změť cárů masa a jeho levá paže na tom nebyla o moc líp.
„Granát,“ vydechl Alejandro. Vlekli s Jasper Bodieho pořádný kus cesty a oba byli už vyčerpaní. Ještě rádi přenechali starost o Bodieho jiným.
Medvěd zvedl Bodieho s lehkostí a odnesl ho do lékařského stanu.
„Vybuchl poblíž něj granát,“ opakoval Alejandro bez dechu.

Alejandro se s povzdechem zvedl od Bodieho lůžka. Byl na sále několik hodin a zatím to nevypadalo nijak růžově. Celou levou polovinu obličeje levou polovinu hlavy, krk a levou paži měl ovázané. Byl bledší než polštář, který měl pod hlavou, a sále se ještě neprobral z komatu.
Doktoři se v první řadě snažili zachránit mu zrak, jelikož měl v oku dvě kovové střepiny. Stále však nebylo jisté, jestli bude nebo nebude vidět. Když se člověk prokousal těmi učenými doktorskými kecy, zjistil, že vlastně není jisté vůbec nic. Jestli Bodie na levé oko oslepne, jestli bude na levou stranu slyšet. S jistotou šlo říct pouze to, že ta pohledná tvářička vzala za své.

„Tak jo,“ nadechl se medik a začal pomalu Bodiemu sundavat obvazy z obličeje.
Ve stanu postávali členové Bodieho jednotky, zatímco zbytek roty, všichni kdo neměli zrovna nic lepšího na práci, čekali venku.
Bodie strávil v nemocnici nějaký čas, aby se doktoři ujistili, že jsou rány čisté. A pak ho prostě poslali zpátky, protože víc pro něj už nikdo nic udělat nemohl.
První převaz byl pochopitelně v táboře událost, protože všichni chtěli vidět, jaké škody na Bodieho tváři granát napáchal.
Bodie na levé ucho stále ještě neslyšel a moc nevěřil, že by se to spravilo, jak ho ujišťovali doktoři. Stav jeho levého oka byl zatím jednou velkou neznámou, stejně jako vzhled jeho tváře. Bodie se snažil připravit na nejhorší. Protože když viděl, jak dopadla jeho levá paže, nebylo příliš prostoru pro falešné iluze. Levou stranu krku, hruď až ke klíční kosti a levou paži až po loket mu pokrývaly popáleniny. Spálená zčernalá kůže odpadla a odhalila živé maso. Jak se popáleniny pomalu hojily, zůstávaly po nich ošklivé jizvy. A Bodieho obličej zasáhly navíc střepiny.
Medik kousek po kousku sundaval obvaz až odhalil tu spoušť.
Bodie viděl, jak se mu muž zadíval na tvář a stiskl rty. Mnohem výmluvnější reakce byla kluků z jednotky, nedalo se přehlédnout, jak sebou trhli.
„Chci to vidět,“ zašeptal Bodie.
„Hele, to není dobrej nápad,“ ošil se Alejandro.
„Chci to vidět!“ rozkázal Bodie. Chtěl to vidět, musel to vidět.
Medik mu podal vycíděnou chirurgickou misku. Bodie se zhluboka nadechl a podíval se. Povrch misky dost zkresloval, ale poskytl mu poměrně dobrou představu o rozsahu zranění.
Bylo to zlé.
Bylo to hodně zlé.
Oko měl tak oteklé, že ho nemohl otevřít, ani kdyby chtěl. Stehy propůjčovaly ranám děsivé vzezření. Stěží kvůli nim mohl otevřít pusu. Chyběl mu nemalý kus ucha. Přišlo mu, že vlasy na skráni má ohořelé nebo co. A celý zoufalý výjev dokreslovaly modřiny. Snažil se utěšovat, že až se to zahojí, nebude to tak zlé, že to teď vypadá mnohem hůř, než jak to je.

Kapitola šestnáctá

Bodie si všiml, že se v jídelně něco děje. Chlapi se tam o něco dohadovali. Rázně k nim vykročil. Od doby, co Tess odjela, a co přišel k té jizvě, byl v poněkud popudlivém rozpoložení.
Když k nim došel, narovnali se prakticky do pozoru a viditelně před ním něco schovávali. Byli z něj trošku nervózní.
Lidi z něj vůbec byli od té doby, co mu granát znetvořil tvář, nervózní. Zahojilo se to dobře, co přímo skvěle. Objektivně vzato nemohl dopadnout lépe. Sice na levé oko hůř viděl, začal kvůli tomu nosit sluneční brýle, protože mu vadilo ostré světlo, a špatně slyšel na levou stranu, ale nebylo to tak zlé, jak se obával. Daní za to, že nepřišel o zrak a sluch byly však jizvy. Obličejové svaly mu částečně ochrnuly a jeho levá polovina obličeje tak připomínala gotický chrlič.
„Co se tady děje?!“ otázal se o dost ostřeji, než bylo potřeba.
Žoldáci si vyměnili pohledy a znovu začala strkanice a šuškání, z něhož Bodie pochopil, že mu mají něco sdělit a nikomu se do toho nechce, tak to mezi sebou přehazují jako horký brambor.
„Tak už dost!“ okřikl je a oni znovu ztuhli. „Co mi máte říct?“
Jeden ze žoldáků šťouchl do Alejandra a ten si tedy olízl rty a odhodlal se: „Přišel ti dopis.“
„No a?“ Tess mu psala ze začátku poměrně často, i když v posledních měsících se její dopisy stávaly stále vzácnějšími. O svém zranění a zohavení jí neřekl. Nepotřebovala to nutně vědět. Dařilo se jí dobře a Bodie měl pocit, že v jejím životě pro něj zbývá stále méně a méně místa. Nevadilo mu to a paradoxně právě to ho rozčilovalo nejvíc.
Žoldáci si vyměnili rychlé pohledy.
„Dejte sem sakra ten pitomej dopis!“ poručil Bodie, jemuž s těmi šašky už docházela trpělivost. Opravdu byl v poslední době nedůtklivý a neustále podrážděný. Třeba byl problém prostě v jeho marnivosti. Býval pohledný, teď vypadal jako něco, co uteklo z Frankensteinovy laboratoře. Nějak si nedokázal představit, že by ho s takovýmhle obličejem Doyle přivítal s otevřenou náručí.
Alejandro mu neochotně podal poněkud pomačkanou obálku.
Bodie úplně cítil, jak na něm všichni doslova visí očima. Magoři, už jim tady ta džungle lezla na mozek. Takhle vyvádět kvůli jednomu pitomému…
Bodie zadržel dech. Měl pocit, jako by ho někdo udeřil do prsou a vyrazil mu dech. Nemusel se dívat na adresu odesílatele, aby poznal ten rukopis.
Raymond Doyle!
Bodiemu se sevřelo srdce. Od chvíle, kdy Doylea naposledy viděl, když se ve zlém rozešli, uplynulo už dobře deset dlouhých krušných let. A najednou v ruce držel dopis psaný Doyleovou rukou a zdálo se to teprve včera, co odešel.
Bodie sevřel ruku v pěst, až dopis zmačkal.
„Tak si to přečti, ne!“ nevydržel to Alejandro.
„Rozchod!“ štěkl Bodie.
Žoldáci se na něj nejistě zadívali.
„Řekl jsem rozchod! Nemáte nic na práci?!“ rozehnal je Bodie. Celý se úplně třásl, když šel do svého stanu. Stálo ho spoustu sil jít klidně, důstojně, a ne se rozběhnout jako kluk.
Doyle ho našel!
Doyle ho hledal!
Bodiemu se třásly ruce, když trhal nedočkavě obálku.

*****

Doyle uhladil bílý list papíru a olízl si suché rty.
Lásko,
Téměř okamžitě to škrtnul. Ne, tohle rozhodně nebyl vhodný začátek jeho dopisu. Chtělo to něco méně sentimentálního, méně osobního.
Milý Bodie,
Doyle chvíli ťukal perem do stolu, než i tohle škrtnul. Příliš přátelské a on nikdy nezapomněl na ten večer, kdy ho Bodie praštil, řekl Ann o jejich poměru a rozvztekleně zmizel z jeho života na dlouhých deset let.
Deset let během nichž o sobě nedal ani nejmenší zprávu.
Doyle se zadíval na složku ležící na jeho stole.
Drahý příteli,
Ano, tohle bude to vhodné oslovení člověka, který měl nyní zcela nepochybně vlastní život. Dost možná Bodie nebude stát o jeho pokus spojit přetrhaná pouta.
již velmi dlouho jsme se neviděli.
Doyle to škrtnul. To, že se dlouho neviděli, bylo ostatně očividné.
doufám, že se ti vede dobře.
Doyle si strčil konec pera do pusy.
Byl jsem zpraven o tom, že tě potkalo to nečekané štěstí, a že jsi založil rodinu.
Doyle popotáhl. Pořád se nějak nedokázal vyrovnat s tím, že Bodie má teď vlastní život, ženu a dítě. Jenže důkazy byly nezvratné a ležely přímo na jeho stole.
Dovol, abych ti blahopřál. Mám opravdu radost z toho, že jsi šťastný. A z celého srdce ti to přeji.
Doyle si povzdechl.
Ostatně není nic krásnějšího než mít rodinu a děti, jak vím ostatně z vlastní zkušenosti. Nikdy bych si nepomyslel, že i ty se jednou rozhodneš usadit a žít rodinným životem.
Uvědomuji si, že jsme se nerozešli zrovna v nejlepším a tím nejlepším způsobem. Připouštím, že jsem na tom nesl svůj díl viny, jsem ale dnes už přesvědčen o tom, že se to dalo vyřešit i jinak.

*****

Bodie zmačkal dopis v ruce do kuličky. Jestli se před tím třásl nedočkavostí a očekáváním, teď se třásl vzteky. Ten dopis otevřel staré rány a Bodie zjistil, že nejsou o nic méně citlivé než před deseti lety.
Prudce vstal a vztekle mrštil kuličkou papíru do rohu stanu, pak udeřil pěstí do stolu.
Ten bastard!
Nejen že celé ty roky ho sledoval! Celé ty roky věděl, kde je a co dělá! Věděl dokonce i o Tess! Ale ještě ke všemu měl tu drzost mu napsat něco takového!
Nikdy by si nepomyslel, že je Doyle schopen něčeho tak hnusného, jízlivého, tak podlého, tak¬…
Bodie se sesunul na židli a složil hlavu do dlaní.
A rozbrečel se.

*****

Doyle upil skotské, jednosladové, jen pro zvláštní příležitosti. Dostal ji darem od Cowleyho.
Omlouvám se, Bodie. Vím, že to nic nezmění, ale opravdu mě to mrzí. Byl jsem a stále jsem hlupák a zbabělec. Nedokázal jsem udělat, co jsem měl – rozvést se. Nikdy jsem to nedokázal a těch deset let bez tebe bylo učiněným peklem. Myslel jsem na tebe každou vteřinu. Děsil se toho, kde jsi. Bál se, že když se ti něco stane, nikdy se to nedozvím. A zasloužil jsem si to. Vím to. Zasloužil jsem si všechno to, co jsem musel vytrpět.
Nežádám tě, abys mi odpustil, protože to, co jsem udělal,nebo spíš, co jsem neudělal, se možná ani odpustit nedá.

Doyle si otřel tvář od slz. Ruka se mu třásla tak, že jeho písmo začínalo být lehce kostrbaté.
Vzal jsem si Ann, protože jsem si myslel, že pak budu v bezpečí před svými city k tobě, před tou zhoubnou vášní, která mě děsila a stále děsí. Bál jsem se, že by ses pak ode mě odvrátil, a já bych tě navždy ztratil. Chtěl jsem si zachovat alespoň tvé přátelství. A místo toho jsem všechno zkazil.
Nemohl jsem se pak s Ann rozvést. Dal jsem slib, závazek, něco takového nelze prostě jen tak zrušit. Pravda je ale hlavně v tom, že jsem se bál přijmout tvoji nabídku. Bál jsem se být veřejně označen za homosexuála. Pořád se bojím, ale věci i doba se změnily.
Změnilo se mnohé. Jsem vdovec, Bodie. Ann před měsícem zemřela při autonehodě. Tragická událost.
Uvědomuji si, že máš vlastní život, a chápu, pokud v něm není pro mne místo. Přesto tě prosím aspoň o jediné setkání. Rád bych tě aspoň jednou viděl, jako přítel přítele. Slibuji, že se nijak nepokusím narušit tvůj rodinný život. Chci tě jen vidět. Deset let jsem se užíral výčitkami. Tolik toužím vidět ještě jednou tvoje oči, slyšet zase tvůj hlas, tvůj smích.
Prosím, Bodie, jestli jsi mě někdy miloval, aspoň odepiš. Pošli mě třeba do prdele, nazvi mě těmi nejhoršími jmény, zasloužím si to. Ale ozvi se.

Tvůj zoufalý, stále milující
Ray

*****

„Ne, rozhodně jsi mi ho nedával!“ prskl Bodie podrážděně.
„Dával,“ trval Jasper na svém škrobeně.
„Dobře, takže když jsi mi ho dával, tak kde teda je?!“ vyjel na něj Bodie vztekle.
Jasper mlčel. Od chvíle, kdy Bodiemu před týdnem přišel ten zatracený dopis, s ním bylo k nevydržení. Už předtím byl podrážděný, ale teď to bylo ještě horší. Vyloženě si vybíjel svoji špatnou náladu na všech okolo a nic a nikdo ho nedokázal uklidnit.
„Zřejmě jsi to hlášení někam založil,“ řekl Jasper odměřeně.
„Vždycky dávám hlášení o stavu zásob sem na stůl!“ štěkl Bodie. „A je tady? Není, že ne?!“
Jasper stiskl rty.
„Já ti ho dával,“ nehodlal Jasper ustoupit nátlaku. „Byli u toho kluci, klidně se jich zeptej.“
„Nebudu se nikoho ptát!“ ucedil Bodie.
„Jak chceš,“ pokrčil Jasper rameny. „A laskavě na mě přestaň řvát.“
„Vypadni!“ ukázal Bodie rukou ven ze stanu. „Padej!“
„Někde tu to hlášení máš, najdi si ho a laskavě se uklidni,“ utrousil Jasper a zadíval se Bodiemu do očí, než pomalu důstojně ze stanu odešel.
Bodie vztekle smetl ze stolu všechno, co na něm leželo. Pak se opřel o okraj stolu a chvíli tak nehybně setrval, když se snažil vybavit si, kam to pitomé hlášení dal. Moc dobře věděl, že není v právu. Jasper mu ho opravdu dával. Jenže on si za boha nemohl vzpomenout, kam ho dal a bylo tak snadné na Jaspera křičet a vztekat se a… on se chtěl vztekat a křičet, chtěl někoho uhodit, chtěl, aby někdo uhodil jeho.
Bodie začal převracet stan vzhůru nohama. Rozhazoval věci a jeho vztek nepolevoval, spíš sílil a pálil ho jako doběla rozžhavený kov.
Vysypal na postel batoh a jeho pohled padl na nějaký papír. Už když ho bral do ruky, věděl, že to není to hlášení. Byl to dopis. Zažloutlý, navlhlý, rozpitý.
Bodie polknul a vztek i energie, která jím proudila a nutila ho běsnit, to vše bylo rázem to tam. Ten dopis dostal už dávno, před lety, tehdy na Falklandách.
Ten dopis dostal od Ann a nikdy ho nečetl. Viděl to jako by to bylo včera, jak ho Kelly přesvědčil, aby si ho přečetl v klidu až po bitvě. A on na něj pak zapomněl a dopis ležel roky v batohu neotevřený, nepřečtený.
Bodie si sedl na postel, roztrhl obálku a začal číst.

Bodie,
nebudu tvrdit, že tomu, co jste udělali, rozumím, nebo že to chápu. Ne, je to ohavné, nechutné a nikdy bych si nepomyslela, že jsi takový bastard, že bys Raye do něčeho takového zatáhl. Nezajímá mě, jak to bylo. Nikdy ti to neodpustím.
Chceš vědět, proč ti píšu? Miluju Raye. Nevím, jestli je to něco, co dokážeš, jestli jsi schopný ho milovat tak jako já. Vím, ale že Ray se kvůli tobě trápí. Vidím ho, jak se uzavírá do sebe, jak po nocích brečí nad svým skicákem. A to jen kvůli tobě. I když jsi na míle daleko, ty mizernej hajzle, nějak jsi dokázal, že sis s sebou odvezl Rayovo srdce.
Ale protože já ho miluju a chci, aby byl šťastný, jsem připravená udělat, co budu muset. Jestli ho pořád ještě chceš, jestli ho dokážeš milovat jako já, stačí říct.
Jsem ochotná se rozvést, navzdory tomu, že čekám s Rayem dítě. A nemusíš se bát, nebudu vás obtěžovat, nebudu bránit Rayovi vidět jeho dítě. Pokud tedy ty nejsi rozhodnutý mi ho vzít se vším všudy.
Stačí tvoje jediné slovo a bude tvůj. Tohle je totiž, Bodie, láska, jestli vůbec něco takového znáš.

Ann

Bodie několik vteřin, dost možná i minut, zíral na dopis.
Celých těch deset bylo zbytečných. Úplně zbytečných! Jen proto, že on si ten dopis zapomněl přečíst! Jen proto, že si nepřečetl jeden pitomý zasraný zkurvený… dopis!
Bodie se prudce vymrštil na nohy a začal stan prohledávat ještě urputněji.
Kam jen sakra zahodil ten dopis od Doylea! Musí ho najít. Musí! Byla na něm zpáteční adresa! Pojede za Doylem. Pojede tam hned teď! Omluví se mu. Všechno urovná, napraví.
„Sakra, sakra, kde je!“ Bodie popadl okraj postele a převrátil ji, aby se dostal k té zaprášené navlhlé papírové kouli obalené pavučinami.
„Co se děje?“ vpadl do stanu Niels a v patách měl zbytek jednotky. „Slyšeli jsme…,“ zarazil se, když spatřil Bodieho zpřeházený stan.
Bodie jim nevěnoval pozornost. Rozbalil dopis a začal znovu číst. Začátek, který už četl, jen tak přelétl očima a jak pokračoval dál a dál a četl Doyleovo kajícné omlouvání a prosbu o setkání, z tváře mu nejdřív vyprchala barva. Pak dopis nacpal do kapsy, popadl batoh a začal do něj stejně horečnatě, jako rozházel stan, cpát bez ladu a skladu svoje věci.
„Angláne? Hej, Angláne,“ popadl ho Niels za paži. „Co se sakra děje?!“
Teprve teď jako by si Bodie uvědomil, že jsou tady.
„Musím na pár dní odjet,“ odbyl ho Bodie.
„Odjet? Kam? Proč?“ zamračil se Niels.
„Řekl bych, že to není doprdele tvoje starost, že ne?“ utrhl se na něj Bodie a rázně vyšel ze stanu.
Niels naznačil ostatním, ať čekají, dohonil Bodieho a srovnal s ním krok.
„A kam jedeš?“ vyzvídal konsternován podivným chováním jejich velitele.
„Za pár dní jsem zpátky,“ odpověděl Bodie. „Je to důležité. Zatím má velení Jasper,“ a to bylo to poslední, co od něj chlapi slyšeli, než nasedl do land roveru a vyrazil pryč z tábora.
Všichni si poněkud zaraženě vyměňovali pohledy.
Jimmy si poklepal na čelo, čímž chtěl naznačit, že Bodiemu konečně definitivně ruplo v bedně. Alejandro mu dal pohlavek.
„Za pár dní se vrátí a určitě se to vysvětlí,“ řekl Alejandro, ale moc jistě nezněl. Byl Bodieho podivným chováním zaskočen stejně jako všichni ostatní.
Yoshimo, který celé představení sledoval poočku, zatímco leštil svoji pověstnou katanu, jen jakoby mimochodem utrousil: „Poslušnost předpisy zachovává. Láska ví, kdy je porušit.“

Z Kolumbie samozřejmě nic přímo neletělo, takže musel nejdřív do Brazílie. Tam se bohužel dozvěděl, že první volný let do Evropy letí až ráno. Tak dlouho čekat nehodlal, ani nemohl, agent mu slíbil pár dní a ani o chlup víc. Tak rozehrál veškerý svůj šarm a přesvědčil slečnu za přepážkou, aby mu našla něco, co letí pokud možno hned. Klidně i s mezipřistáním i s přestupem, bral cokoli.
Na poslední chvíli tedy chytil letadlo do New Yorku. Během šestihodinového letu si neustále znovu a znovu pročítal Doyleův dopis, třebaže ho uměl už prakticky nazpaměť.
Zastávka v New Yorku měla i své výhody. Předně se mohl aspoň převléct do uniformy britských výsadkářů, která mu zůstala poté, co dezertoval, a byla to nejteplejší oblečení, jaké vůbec měl. Rovněž mu to poskytlo čas se trochu aklimatizovat na chladnější podnebí, než na jaké si zvykl v kolumbijské džungli.
V New Yorku sedl na první letadlo do Londýna a po osmihodinovém letu, který skoro celý prospal, konečně znovu vstoupil na anglickou půdu.
Anglie ho přivítala zataženou oblohou a studeným jarním deštěm. Vzduch tak zvláštně voněl.
Byl doma.
Mávl na taxík, a ještě než dosedl, už hlásil adresu, kam chce odvézt. Ani se nemusel dívat na obálku dopisu, pamatoval si ji.
„A šlápněte na to,“ dodal, když zabouchl dveře vozu.
Byla to jízda pomalu přes půlku Londýna. Když ho řidič vysadil před vytouženým domem, bylo už jedenáct v noci a hustě pršelo. Ulice dávala tušit, že jde o lepší čtvrť, kde určitě pravidelně obchází policejní hlídka. Dům před ním byl obyčejný rodinný domek, viditelně udržovaný, s pečlivě posekaným trávníkem za plotem a keříky růží, které už potřebovaly přece jen zastřihnout.
Bodie stál na dešti, díval se na jediné rozsvícené okno a najednou bylo neuvěřitelně těžké udělat těch posledních pár kroků, zazvonit a po deseti letech stanou opět Doyleovi tváří v tvář.
Bodie si nadhodil batoh a rázně vykročil k domu. Neurazil přece tisíce mil jen proto, aby pak zůstal stát na dešti před Doyleovým domem. Kdo má srdce v kalhotách, tomu štěstí nekvete.
Přehoupl se přes nízkou branku a stiskl zvonek, na němž stálo ´Doyleovi´ a tiskl ho a zvonil, dokud někde v domě nebouchly dveře, dokud se nerozsvítilo za domovními dveřmi, dokud se neozvaly kroky, dokud necvakl zámek dveří a dokud se dveře neotevřely.
„Co je sakra? Hoří nebo co?“ ozval se Doyleův podrážděný hlas.
Bodie mhouřil oči před ostrým světlem, které ho nepříjemně bodalo hlavně do levého oka. Levou polovinu tváře se snažil držet ve stínu. Doyleův hlas zněl jinak, než si ho pamatoval. Anebo spíš už zapomněl, jak vlastně Doyleův hlas zní. Podstatné bylo, že to byl Doyleův hlas a Doyle sám osobně stál před ním. Bodie najednou nevěděl, co říct. Slova, která by překlenula těch deset let, ještě nevymysleli.
Doyle zůstal zkoprněle stát na prahu a zíral na člověka, který tu před ním stál, s výrazem absolutní nevíry.
„Bodie?“ vydechl. Vyslovoval to jméno opatrně, jako by se bál, že když na něj promluví, Bodie se rozplyne jako mýdlová bublina. „Bodie?!“
Bodie se rozpačitě pousmál.
„Bodie!“ Doyle Bodieho divoce objal, až mu vymáčkl z plic všechen vzduch. „Můj bože… můj bože… jsi to ty… jsi to opravdu ty,“ šeptal Doyle téměř plačtivě. „Už jsem nevěřil… nedoufal… Bodie… Bodie!“
Doyle se odtáhl od Bodieho na délku paže, aniž by ho pustil, a zadíval se na něj. Maskáče na Bodiem poněkud visely, což naznačovalo, že muž, který je nosil před deseti lety, není tak docela tím samým člověkem, který je má na sobě dnes. Připadal Doyleovi nějaký vyšší nebo co, hubenější a šlachovitější. Ale kromě vrásek kolem očí a rtů, které dřív nemíval, jako by nezestárl ani o jediný den. Vlasy měl pořád stejně černé, tvář opálenou a neoholenou a modré oči mu šťastně zářily.
Doyle přejel prsty po linii Bodieho čelisti a pak ho jemně vzal za bradu a přiměl ho otočit k němu hlavu, tak aby světlo dopadlo na jeho levou polovinu tváře. Nešlo si toho nevšimnout, i když se Bodie snažil držet ve stínu, neboť světlo k němu nebylo nijak milostivé.
Doyle zadržel dech a dotkl se konečky prstů jizev na Bodieho tváři.
„Vítej domů,“ zašeptal něžně a pousmál se. Pak si Bodieho přitáhl k sobě a konečně ho políbil. Byl to dlouhý polibek a zanechal Bodieho nečekaně roztouženého a vzrušeného.
„Vezmi mě do postele,“ šeptl Bodie.
Bodie chtěl, aby Doyle zhasnul, protože si až příliš dobře byl vědom všech těch jizev, které měl. Z Afriky si odvezl všeho všudy jizvy tři a ty se mu to díky skvělému ošetření zhojily tak perfektně, že nebyly skoro vidět. Z Kolumbie si už odnesl desítky jizev. To samo o sobě svědčilo o tom, jak zuřivá a nelítostná byla kolumbijská mafie.
Doyle však trval na tom, že nechají rozsvíceno. Takže si toho všimnul, jakmile sundal Bodiemu tričko: rudé srdce probodnuté šípem a pod ním v pentagramu jeho jméno.
Doyle polknul.
Když Bodie zjistil, co zaujalo Doyleovu pozornost, s tichým zaúpěním zabořil hlavu do polštáře. Úplně na to blbé tetování zapomněl.
„Bodie,“ olízl si Doyle rty. „To… ty…,“ nějak nevěděl co říct.
To, že si Bodie nechal vytetovat něco takového, navzdory tomu, jaký měl vždycky na tetování názor, to bylo něco, co Doylea hluboce dojalo.
„Ty máš tetování?“ vysoukal ze sebe Doyle konečně.
„Je to dost nevkusný,“ povzdechl si Bodie.
„Je to,“ Doyle přejel po tetování prstem, „hezké,“ pousmál se.
Možná že bylo nevkusné, kýčovité, ale Bodiemu slušelo. A pak se špatně skrývanou hrůzou a zděšením objevoval všechny Bodieho rány a jizvy. Některé se ještě ani pořádně nezhojily, byly čerstvé. Jiné ani po několika letech nevybledly.
Doyle sice nic neříkal, ale Bodie cítil, jak je zděšený. Líbal ho s intenzitou, jako by jeho polibky měly Bodiemu vytrpěnou bolest vynahradit, a neustále mu šeptal do ucha jeho jméno.
Předehra byla krátká, sex rychlý a vášnivý.
Bodie nemohl říct, že by ten sex byl lepší, než všechny ty, co měl během deseti uplynulých let. Ale slovo, které mu vytanulo na mysli, když ležel na zádech vedle Doylea, který mu přejížděl rukou po hrudi, bylo ´správně´.
Ano, takhle to bylo správně.
On a Doyle a celý ten bláznivý svět, všechno do sebe zapadlo, všechno bylo v tuhle chvíli správně.
Bodie zavřel oči a opřel se hlavou o Doyleovo rameno. Byl příjemně ospalý, malátný, cítil se bezpečně a dobře. Nechtěl myslet na to, co bude zítra. Bylo to, jako by těch deset let vůbec neexistovalo, jako by nikdy neodešel, jako by se Doyle nikdy neoženil.
Prostě všechno bylo konečně správně.
„Jak jsi k tomu přišel?“ zeptal se Doyle a přejel Bodiemu po popáleném zjizveném rameni.
Bodie jen něco nesrozumitelného zamumlal a přitulil se k Doyleovi, který ho sevřel v náručí. Nechtěl se bavit o svých jizvách, o tom co těch deset let dělal, o tom jak a proč ho Doyle sledoval a proč čekal zasraných deset let, než se ozval. Bodie si chtěl zdřímnout a pak si znovu zašukat, ale aby byl Doyle tentokrát dole.

Za ty roky v kolumbijské džungli si Bodie zvykl vstávat brzo, takže se probudil jako první a mohl si nerušeně Doylea prohlížet. Včera večer si ani nevšiml, jak strašně Doyle za ty roky zešedivěl. Vypadal mnohem starší, než opravdu byl. A taky nějak vypadl z formy. To břicho už nebylo to, co si pamatoval. Po pravdě se Doyleovi dělal takový malý roztomilý faldík. A jeho tvář, jeho pravá tvář, Doyle mu nikdy nechtěl říct, jak k té zlomenině lícní kosti přišel. Když se ale Bodie na Doyleovu tvář díval, byl implantát, který mu dali místo roztříštěné kosti, nějak míň vidět nebo co. Bodie se opatrně, aby ho neprobudil, Doyleovy tváře dotkl.
Bylo to jako sen a on měl strach, že se probudí a zjistí, že je pořád v té příšerné díře v Kolumbii a Doyle je od něj pořád tisíce mil daleko.
Ale Doyle byl skutečný a byl teď a tady a pořád ho miloval.
Bodie si povzdechl, jak ho bodl osten provinilosti. Kdyby si tehdy ten dopis od Ann přečetl. Mohli těch deset let prožít spolu.
„Odpusť mi,“ zašeptal Bodie. „Odpusť mi,“ a nebyl si jist, jestli mu má Doyle odpustit, že promarnil nabídku, kterou mu učinila Ann, anebo to, že si nebyl jistý, jestli by ji přijal. Asi těch deset let bylo prostě nezbytných, pro ně pro oba.
Ale co, důležité bylo, že teď jsou spolu. Mají ještě celý život před sebou. Ještě toho spolu spoustu prožijí.
„Věděl jsem to,“ šeptl Bodie a usmál. „Věděl jsem, že se ke mně jednou vrátíš.“
Kolikrát se v životě cítil šťastný, ale teprve teď to bylo správně. Bez Doylea nebyl nic, s Doylem… s Rayem byl všechno.
Byl šťastný, doopravdy šťastný. A ten pocit v něm probouzel hravost. Ale nejdřív si skočí na záchod, než zařídí Doyleovi skutečně nádherné probuzení.
Tiše vyklouzl z postele, aby Doylea nevzbudil.
První dveře, do kterých nakoukl, skrývaly druhou ložnici. Nejdřív si Bodie myslel, že to je pokoj pro hosty. Když ale nahlédl do skříní, objevil dámské šaty, boty, kosmetiku, věci, které patřily Ann, všechny do poslední. Na nočním stolku stála její fotografie přepásaná černou stuhou. Bodie se po pokoji ještě chvíli rozhlížel, než se utvrdil v tom, že Doyle s Ann měli celý život oddělené ložnice. Jen málo věcí ho v životě potěšilo jako tohle.
Koupelnu našel na druhý pokus, a když ulevil tlaku močového měchýře, pokračoval ve šmejdění po domě. Třetí dveře vedly jen do nějakého kumbálu, zato ty další mu odhalily dětský pokoj. No jistě, už skoro zapomněl, že Doyle má vlastně dítě. A podle toho, jak pokoj vypadal, holku. To Bodieho trochu zklamalo. Celých deset let byl přesvědčený o tom, že má Doyle zcela určitě syna.
„Rayi, chlape, jak jsi to kurva jen dělal,“ potřásl Bodie hlavou, ale už jen ta sama myšlenka, že to Doyle s Ann dělal, zatímco spal i s ním, byla natolik nepříjemná, že ji rychle pustil z hlavy. Nechtěl přetřásat staré křivdy, teď jim už nestálo nic v cestě, aby spolu byli šťastní.
Podkroví Bodie vynechal. Prolézat nahý půdu se mu nechtělo, tam se podívá později. Místo toho šel dolů do kuchyně zkontrolovat ledničku, protože mu nějak kručelo v břiše.
Pravděpodobně v životě neviděl lednici takhle nacpanou všemožnými dobrými věcmi. Doyle byl podle všeho pilná hospodyňka. No, Ann nikdy nevypadala na to, že by byla schopná matka. Nebylo divu, že z ní Doyle zešedivěl. Bodie ochutnal tohle a támhleto a tady to taky a tamto čistě proto, aby se ujistil, že Doyleovu kuchařské umění nedošlo za ty roky úhony. A nedošlo, vlastně se spíš jen vylepšilo. Byl to hotový kulinářský orgasmus.
Našel druhou koupelnu, prošmejdil obývák a pak nakoukl do Doyleovy pracovny. Ta ho potěšila ze všeho nejvíc. Několik skic jeho maličkosti viselo zarámovaných na stěně. Na malířském stojanu v rohu byl zakrytý nedokončený obraz jeho v dosti provokativní póze. Doyle uměl vždycky pěkně malovat, ale když se Bodie díval na svůj obraz, musel konstatovat, že malíři dost citelně chyběl model. Přišlo mu, že si není moc podobný. I na skicách bylo poznat, jak s lety Doyleova paměť trochu selhávala a začínal si ho poněkud idealizovat.
Bodie se od obrazů odvrátil. Najednou si ostře uvědomil, že jeho obličej už dávno není tak pohledný, jako býval. Téměř mohl cítit, jak ho zjizvená tvář bolí a pálí jako by zranění bylo čerstvé. Obrátil raději svoji pozornost k Doyleovu stolu, který mu připomínal Cowleyho, stejné hromádky papírů, desky a složky, stejný organizovaný nepořádek. Bodie namátkou nakoukl do některých papírů. Vypadalo to úředně a důležitě. Že by Doyle odešel od CI5? Stal se kancelářskou krysou? No, to by vysvětlovalo, že poněkud vyšel z formy. Ale co dělal, že mu to umožňovalo sledovat ho celé ty roky.
Bodie při přehrabování Doyleových věcí narazil na složku nadepsanou rekviziční formuláře. Normálně by ji odložil jako zcela nezajímavou, ale ten rukopis nebyl rozhodně Doyleův a Bodie měl intenzivní tušení, že je Cowleyho. Co sakra dělala složka nadepsaná Cowleyho rukou v Doyleově šupleti?
Když ji otevřel, rázem pochopil všechno.
Nebyl to Doyle, kdo ho celé ty roky sledoval. Mělo ho to napadnout hned, že v tom má prsty sám velký George Cowley.
Bodie si prohlížel fotky a sem tam přečetl úryvek zprávy o svých pohybech a činech. Podle všeho ho Cowley sledoval od samého začátku. Hodnocení jeho účasti na Falklandské válce Bodieho otrávilo. On by rozhodně svůj skromný leč důležitý příspěvek jako ‚ucházející‘ nehodnotil.
Bodie se usadil do křesla a dál se probíral složkou. Podle všeho Kelly skutečně dokázal úřady přesvědčit o tom, že nedezertoval, nýbrž byl prohlášen za pohřešovaného, pravděpodobně mrtvého. Takhle zpětně bylo prima mít záznam čistý. Jistě, tehdy mu na tom nesešlo, protože se nechtěl vrátit.
Bodie zavrtěl hlavou. Jak byl tehdy hloupý, ne, naštvaný. Byl na Doylea naštvaný, ano, tak to bylo.
S jistou dávkou škodolibosti se Bodie usmál nad zjištěním, že Cowley Kellyho našel a zřejmě důkladně vyslýchal. A pak chvíli trvalo, než objevil jeho stopy v Argentině a sledoval ho skrz jižní Ameriku. Co se Bodiemu moc nelíbilo, že ve složce byly záznamy o různých kouscích, co s Alejandrem prováděli, aby se uživili. Na jeho vkus byla složka až moc podrobná. Zajímalo by ho, jak se Cowley dokázal dopídit takových detailů.
Pak ho na čas ztratil, když odjel do Kolumbie a nechal se najmout. Dost dlouho Colweymu trvalo, než ho v kolumbijské džungli našel, a i tak o něm měl informací minimum. Dokud se nezapletl s Tess. Našel několik neostrých fotek z velké dálky, na kterých byl s Tess a Natanaelem. S trochou fantazie vypadali jako šťastná rodinka. Tak proto si Doyle myslel, že má rodinu a psal ten dopis tak podivně. Z tohohle omylu ho bude muset rychle vyvést.
Složka končila mnohem dřív než by čekal. buď ho Cowley pak prostě přestal sledovat anebo, a to se zdálo pravděpodobnější, jeho drahoušek Ray tuhle složku prostě šlohnul.
Představa Doylea, který bez váhání krade složky z Cowleyho posvátného stolu jen kvůli němu, byla opojná natolik, že Bodie odložil desky a vrátil se do ložnice, aby Doylea hezky probudil.
Měli tenhle den celý pro sebe a Bodieho plány zahrnovaly snídani, sex, oběd, sex, večeři a sex, sex. Umazlí a umiluje Doylea až do totálního vyčerpání.
Lehkým tlakem přiměl Doylea, aby se převrátil na záda. Poté se uvelebil na posteli a jen zlehounka přejel Doyleovi prsty po péru. Chvíli sledoval, jestli Doylea neprobudil, a když se ujistil, že spí relativně tvrdě, sklonil se k jeho klínu a začal jeho měkkého ptáka olizovat a škádlit jazykem. Vychutnával si delikátní chuť Doylea péra a mužnou vůni jeho těla. Vzal Doyleova napůl ztopořeného ptáka do pusy a rychle ho přivedl k plné erekci.
Doyle ze spaní sténal a vzdychal a kroutil se.
„Bodie!?“ vydechl Doyle a otevřel oči náhle zcela probuzený a přitlačil si Bodieho hlavu do klína.
Nepotřeboval mnoho, aby bouřlivě vyvrcholil do těch hříšných a nenasytných úst.
„Dobré ráno,“ uculil se Bodie a políbil Doylea na rty, dávaje mu tak ochutnat sebe sama.
Doyle se usmál a natáhl ruku, aby pohladil Bodieho po levé tváři. Bodie však ucukl.
„Jak jsi k tomu přišel?“ zeptal se Doyle znovu a přiměl Bodieho, aby si na jizvy nechal sáhnout. Už si všiml, že Bodie má tvář částečně ochrnutou, což jeho výrazu dávalo poněkud bizarní vzhled. „K tomuhle a všem těm ostatním,“ dodal Doyle tiše.
Bodieho hubené šlachovité tělo bylo plné stop po rozličných zraněních, až se z toho Doyleovi svíralo srdce.
Bodie se odvrátil.
„Ne,“ zašeptal Doyle a otočil Bodieho hlavu zpátky tak, aby se na něj Bodie díval. „Pro mě budeš vždycky krásný, pamatuj si to.“
Bodie se trošku smutně pousmál a Doyle zaujatě sledoval, jak se jeho levá tvář pokusila neúspěšně vytvořit Bodieho pověstný úsměv. Ale pořád byl krásný, neřekl mu to jen tak.
„Miluju tě,“ šeptl Bodie a políbil Doylea. Jak jen mohl někdy pochybovat. Jak si jen mohl myslet, že Doyleovi bude jeho zjizvení vadit. „Miluju,“ vydechl Bodie a jedním dechem dodal: „Co bude k snídani? Mám hlad, že bych sežral koně.“
Oba se začali smát.
„K snídani bude, cokoli si budeš přát,“ řekl Doyle.
„Vážně?“ uculil se Bodie.
„Bodie,“ zvážněl Doyle a pohladil ho po tváři. „Chci abys věděl, že jsem hrozně šťastný, že ses vrátil, že jsi živý a… že mě pořád miluješ. Udělal bych pro tebe cokoli.“
Bodie přikryl Doyleovu ruku svojí.
„Já vím,“ zašeptal. „A ty bys měl vědět, že já jsem zasraně vděčný za to, že ten dopis přišel. A jsem šťastný…,“ nějak mu došla slova. Nevěděl, jak vyjádřit ten nádherný báječný pocit, když byl znovu s Doylem. „Prostě šťastný.“
„Nikdy jsem tě nepřestal milovat a vyčítat si, co jsem udělal,“ řekl Doyle a vypadal poněkud provinile. „Strašně jsem se bál, že tě už nikdy neuvidím. Jsem strašný zbabělec, Bodie, strašný.“
„Ne, nejsi,“ položil mu Bodie prsty na rty. „Nakonec jsi napsal a pak…, mohl jsem napsat já tobě, ale… nejsi o nic větší posranej zbabělec než já.“
„Měl jsem se rozvést,“ šeptl Doyle a oči se mu zaleskly. „Ale nikdy jsem to nedokázal. Kdyby Ann…“
„Šššš,“ umlčel ho Bodie polibkem. „Hlavní je, že jsme tu druhou šanci dostali, a já ji už nehodlám promarnit.“
„Ani já ne, slibuju,“ vydechl Doyle.
„Prima,“ uculil se Bodie. „Takže k snídani chci míchaná vejce, slaninu, topinku, pomerančový džus. Jo, a taky chci to v tom oranžovém kastrůlku dole v lednici. Nevím, co to je, ale je to strašně dobré. A chci, abys to vařil takhle pěkně nahatý,“ zazubil se.
Doyle se usmál. Bylo mu jasné, že Bodie už provedl špionážní nájezd na lednici a má v plánu ojet ho na kuchyňské lince. Nebylo těžké si to domyslet, koukalo mu to z očí, a když jeden Bodieho znal, a když Bodiemu pták stál jako… Doyle stiskl rty, když si všimnul jizvy na Bodieho chloubě, tohle všechno byla jeho vina. Všechny ty jizvy měl Bodie kvůli němu, protože ho vyhnal do té příšerné jihoamerické džungle. Ale všechno Bodiemu vynahradí, bude ho hýčkat jako nikdy předtím.

Konec

Poznámky:
1) Jára Cimrman - a kdo by chtěl tvrdit, že ho Angličané neznají, ať se stydí, Jára Cimrman byl přece světoběžník :-D
2) Přesně
3) Základna SAS
4) Výskok ve velké výšce, okamžité otevření padáku
5) Vrtulník
6) Spojím vás láskou milenců, Walt Whitman, překlad Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek; v povídce použity úryvky z básně Opěvuji elektrické tělo
7) Lítost nad úrovní úsilí – jedno z patera rozjímání v kendu
8) Ztrať se, Američane.
9) Strážníci

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský