Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ George Cowley
Shrnutí: … jakož i my odpouštíme našim viníkům
Poznámka: Alternativní verze povídky Odpusť nám naše viny…
betaread bedrníka
dopsáno listopad 2009

Odpusť nám naše viny… (alternativní verze)

Cowley zhasnul lampičku na stole a po paměti vyšel ze své kanceláře na chodbu. Znal tu každičký centimetr. Nepotřeboval světlo k tomu, aby našel cestu ke schodům a k východu. Když však zavíral dveře své kanceláře, vycítil, že není sám. Reflexivně udeřil loktem dozadu, aby zasáhl útočníkův žaludek, ale protivník byl příliš dobrý a jeho ránu zablokoval.
Cowley se otočil do míst, kde muže tušil, naznačil výpad na hlavu a pak použil ten z nejprofláknutějších triků, jaké lidstvo zná. Navzdory tomu, s jakou oblibou to používají ve filmech, vám něco takového málokdy vyjde, protože na tohle si každý chlap dá pozor v první řadě. Když to ovšem protivník nečeká, když to dobře načasujete, má to přesně stejné účinky jako ve filmu.
„Pane!“ ozvalo se bolestivé zaskučení.
„Bodie?“ Nemělo by ho to vůbec překvapovat. Rozsvítil. „Proč se tu plížíš takhle pozdě?!“
Bodie seděl na bobku s rukama přitisknutýma na postižené místo a mžoural na Cowleyho oslepený náhlým světlem. Pomalu se narovnal.
„Něco jsem tu zapomněl,“ řekl.
Cowley ale poznal, že lže, uměl v tom mladém muži číst jako v otevřené knize. Možná proto, že Bodie zřídka kdy dokázal svoje pocity skrýt. Nebo přesněji se o to zřídka kdy snažil.
„Tak pojď,“ položil mu Cowley ruku kolem ramen. „Znám tu poblíž jeden velmi příjemný bar.“

*****

„Ano?“ Cowley už byl téměř na odchodu domů, když se ozvalo zaklepání na dveře. K jeho překvapení dovnitř vešel Bodie.
„Nějaké potíže?“ zeptal se Cowley.
„Ne, ne, pane,“ zavrtěl Bodie hlavou.
„Takže?“ chtěl Cowley vědět, co Bodieho přivedlo.
„Jen mě napadlo, že vám dlužím pozvání na skotskou,“ pokrčil Bodie rameny, jako by o nic nešlo.
„To si piš, že mi dlužíš,“ pousmál se Cowley.
Telefon na Cowleyho stole zazvonil.
„Cowley,“ představil se do telefonu. „Pane ministře? Ano, byl jsem právě na odchodu,“ Cowley se posadil do svého křesla.
„Ano, pane, byl jsem s tím obeznámen.“
Bodie přešlápl.
„Ne, zatím jsem neměl… Jistěže, pane ministře.“
Bodie stůl obešel. Cowley seděl bokem ke stolu s nohama mírně od sebe.
„Ne, pane ministře.“
Bodie si olízl rty – bylo to šílené, bylo to bláznivé, ale bylo to teď nebo nikdy. Bodie udělal tři rychlé kroky ke Cowleymu a klekl si před něj.
Cowley nechápavě, tázavě pozvedl obočí.
Bodie mu položil ruce na kolena, rázně mu roztáhl nohy a hbitě se mezi ně posunul.
Cowley šokovaně sledoval, jak Bodie bez váhání rozepnul jeho poklopec, našel jeho penis a jakmile mu ho vytáhl z kalhot, vzal ho do úst.
Cowleyho obklopilo mokré horko a hbitý, prostopášný jazyk ho v něm dráždivě uvítal. Kousl se do dolního rtu, aby potlačil zasténání a pokusil se sevřít Bodieho vlasy, aby ho odtáhl ze svých slabin. Bohužel jeho vlasy byly příliš krátké a i ruka Cowleyho jaksi neposlouchala, protože místo, aby Bodieho odstrčila, přimáčkla ho víc do jeho klína.
„Mohl… byste mi to zopakovat, pane?“ vydechl Cowley do telefonu, protože ministrovu poslední větu zcela přeslechl.
„Ne… neočekáváme žádné potíže,“ řekl Cowley ztěžka.
Bodieho jazyk byl talentovaný a prováděl s ním strašlivé věci. Cowley cítil, jak v mladíkových ústech tvrdne a vzrušení se jeho žilami rozlévalo jako zákeřný jed.
„Och,“ uklouzlo mu, když Bodie přitlačil plochu jazyka na spodek jeho údu. „Ne… ne, vše je v… v pořádku,“ ujistil ministra, jemuž nemohlo uniknout, jak Cowleyho dech ztěžkl.
Bodie vsunul ruku do Cowleyho otevřeného poklopce a promnul mu varlata, čímž přiměl svého šéfa tiše zasténat.
„Noha… ničí mě ta noha,“ zalhal Cowley do telefonu.
Bodie si volnou rukou rozepnul vlastní kalhoty a vytáhl svoje ztopořené péro a lehce si ho hladil.
Cowley mu nohou odsunul ruku stranou a špičkou boty zavadil o ten tvrdý orgán nestydatě trčící z Bodieho kalhot. Bodie se zachvěl a přivřel oči.
„Ano,“ vzdychl Cowley. Bodie byl muž mnoha talentů a rozhodně byl jazykově nadaný. Cowley cítil, že tohle už dlouho nevydrží. Bohužel ano nebyla ta odpověď, kterou chtěl ministrovi dát. „Omlouvám se, já… ne, ještě… ještě jsem s ním nemluvil. Ne, ne cítím se¬… cítím se dobře, děkuji za… och… za optání.“
Cowley Bodiemu naznačil, ať se svlékne. Chtěl vidět víc nahé kůže, chtěl aby byl Bodie nahý, když už rozehrál tuhle nebezpečnou hru. Aby před ním klečel nahý, vzrušený, poslušný, připravený být za svou opovážlivost potrestán.
Bodie si sundal bundu a začal si rozepínat košili. Přitom neustále sál a lízal Cowleyho ptáka. Ten pocit, když mu v puse dosáhl plné erekce – byl větší, než si Bodie kdy představoval.
Shodil ze sebe košili a skopnul boty. Cowleyho bota se mu otírala o ptáka a bylo to neuvěřitelně dráždivé. Jeho nadržené péro sebou co chvíli nedočkavě škublo. Na Cowleyho vyleštěné botě zanechával jeho touhou a vzrušením zvlhlý žalud mokrou stopu.
Bodieho svlékání na chvíli zaměstnalo, obzvláště kalhoty mu nešly sundat tak snadno, takže Cowleyho pocit, že už bude, ztratil na naléhavosti a ministr na podezřívavosti, třebaže Cowley nedokázal ovládnou vlastní dech – mělký, zrychlený, vzrušený. Bodie klečící nahý před ním a orálně ho uspokojující v jeho vlastní kanceláři, schovaný pod stolem před očima příchozích a opečovávající jeho penis, zatímco on pracuje a zachovává kamennou tvář – jedna z Cowleyho nejoblíbenějších masturbačních fantazií. Nikdy by si nepomyslel, že se stane skutečností. Ačkoli si Bodie pro svůj drzý, odvážný kousek mohl vybrat jinou chvíli.
Jakmile se zbavil kalhot i slipů, což vyžadovalo jistou dávku akrobacie, pustil se Bodie do intenzivního laskání Cowleyho chlouby.
„Ach,“ zasténal Cowley. „To je…,“ přitiskl si Bodieho prudce do klína a jen s vypětím sil dořekl do telefonu, „…ta má nešťastná… noha.“
Bodie se málem udávil, když mu Cowley přitlačil hlavu do svého klína a žalud Cowleyho ptáka se mu dostal příliš hluboko do krku. Prudce se odtáhl a nechal ho vyklouznout ze svých úst a vrhl se místo toho na cucání Cowleyho varlat.
„Panebože!“ vyjekl Cowley, když mu hbitý jazyk začal masírovat koule. „Já… samozřejmě že… nemyslel jsem… omlouvám se, pane ministře… moje… och¬… moje reakce byla… ach… nepřimě… nepři…,“ Cowley se kousl do spodního rtu a s přidušeným zasténáním naplnil Bodieho nenasytná, hříšný ústa svým semenem.
Bodie lačně, nenasytně polykal vše, co mu jeho šéf dal. Když mu Cowleyho měknoucí penis vyklouzl z úst, olízl se jako mlsný kocour a na kolenou, s očima upřenýma do Cowleyho se vyhonil a v několika výstřicích pokropil Cowleyho dokonale vyleštěné boty.
„Máte pravdu, pane ministře,“ řekl Cowley do telefonu. „Necítím se dnes zcela zdráv. Prosím, omluvte mne. Ozvu se vám, jakmile se budu cítit opět lépe. Ne, nemusíte mít obavy, vše proběhne v pořádku a bez potíží, to vám slibuji. Děkuji, jste laskav, nashledanou, pane ministře,“ a s tím Cowley sluchátko položil.
Bodie seděl na patách a jeho modré oči rámované dlouhými řasami se upíraly na Cowleyho jako dva obrazy učiněné nevinnosti. Snad by to i fungovalo, kdyby jediným jeho oblečením nebyly ponožky. Když se tak Cowley na Bodieho díval, viděl podivnou vzrušující směsici prostopášné drzosti, vědomí si vlastní krásy i předností a zároveň jakési dětské nevinnosti.
Cowley si nebyl jist, jak se má nyní zachovat. Bodie byl jeho slabina, jeho hřích. Hřích, který právě došel naplnění. Kdyby byl skutečně věřícím, jako bývala jeho matka, musel by nejspíš považovat Bodieho za vtělení ďábla. On byl ale praktický muž dvacátého století. A Bodieho troufalost, jakkoli příjemná a vítaná, nemohla zůstat patřičně nepotrestána.
Přejel konečky prstů Bodiemu po tváři, aby ukonejšil jeho přirozenou ostražitost. Pocítil jisté uspokojení, když Bodieho samolibý úsměv vystřídalo překvapení ve chvíli, kdy ho na svůj věk nečekaně rychle popadl za paži, zkroutil mu ji za zády a využívaje momentu překvapení, vytáhl ho na nohy a přirazil ke stolu, až se mu hrana desky zaryla bolestivě do podbřišku. Byl si vědom toho, že Bodie by se snadno mohl z jeho sevření vykroutit, ale spoléhal mimo jiné i na to, že se s ním Bodie podvědomě nebude chtít prát.
Bodie zaslechl, jak se otevřela zásuvka stolu a na zápěstí se mu zacvakla pouta.
„Co…?“ myšlenku nedokončil, protože s ním Cowley smýkl, a než se Bodie vzpamatoval, pouta se mu zacvakla i na druhém zápěstí a on zjistil, že je připoutaný k topení.
„Pane,“ hlesl Bodie a zadíval se do Cowleyho nečitelné tváře
Cowley se však beze slova otočil, jako by nahý Bodie připoutaný k topení nebylo nic zvláštního, a odešel si dát sprchu. Částečně proto aby ze sebe smyl ten pocit provinilosti, že Bodieho nezastavil a dovolil mu uspokojit ho, částečně rovněž aby si promyslel, co dál. Bodieho ponechal jeho nejistotě.
Bodie zcela zbytečně zalomcoval pouty. Samozřejmě že nečekal, že ho Cowley pochválí. Na druhou stranu že se stane tohle, ho taky nenapadlo. Nechal se hloupě zaskočit. Rád by věděl, co Cowley zamýšlí.
Když se Cowley vrátil, jen s ručníkem kolem pasu, zvažoval Bodie zrovna svoje možnosti.
Cowley se beze spěchu oblékl.
„Pane, já…,“ Bodie zaváhal. Možná by nejrozumnější bylo prostě začít žebrat o odpuštění.
Z Cowleyho výrazu se nedalo odhadnout, co zamýšlí. Jeho tvář mohla být docela dobře vytesaná z mramoru. Odkopl poházené šaty z Bodieho dosahu a než zhasl a odešel z kanceláře, pokochal se ještě pohledem na nahého Bodieho připoutaného k topení.
Bodie naslouchal vzdalujícím se krokům. Copak ho tu Cowley takhle chce nechat? Znovu zalomcoval pouty, ale nebyla naděje, že by se dokázal uvolnit.
Ne, ne tohle přece Cowley nemůže udělat. Pokusil se uklidnit. Určitě se Cowley za chvíli, až bude mít pocit, že už ho vytrestal dost, vrátí a pustí ho. Ano, tak to muselo být. Cowley se už každým okamžikem musí vrátit. Napjatě čekal a natahoval uši, aby mu neunikly tiché kroky na schodech.
Uplynula půl hodina a nic. Začínalo mu být chladno a celé tělo ho bolelo od nepohodlně zkroucené pozice. Pokusil se schoulit do nějaké lepší polohy. Cowley se pro něj jistě již brzy vrátí.
Za další hodinu začínala Bodieho jistota, že ho tu Cowley nenechá, dostávat vážné trhliny. Chlad mu prostupoval tělem, které ho bolelo čím dál tím víc, a do krku mu stoupal dusivý tlak počínající paniky. Co když se pro něj Cowley nevrátí? Co když ho tu takhle opravdu nechá až do rána?!
Pokusil se protáhnout ruce pouty. Bylo to marné, ale zkoušel to znovu a znovu, dokud si nesedřel kůži na zápěstí do živého masa.
Pak asi někdy musel usnout, protože když se probudil, svítalo. Bolelo ho celé tělo, jak byl ztuhlý a rozlámaný. S bolestným zasyknutím se zvedl, jak jen dokázal, aby se podíval na hodiny na Cowleyho stole. Ukazovaly něco po čtvrté. Bodie úzkostlivě zapřemýšlel v kolik asi chodí Betty do práce. Při představě, že ho tu takhle najde, mu bylo zle. Neměl ponětí, jak by to vysvětlil.
Vtrhlo sem třicet chlapů s pistolemi, vysvlékli mě a připoutali k topení, nevím, co chtěli – tohle rozhodně nebylo to pravé ořechové.
Měl by se zkusit odtud dostat. Zacloumal pouty a zkusil, jestli by se topení nedalo vyrvat, ale to se nepohlo ani o píď. Zadíval se na svou zbraň ležící v pouzdře na podlaze. Ne, i kdyby ji Cowley neodkopl zcela mimo jeho dosah, byla by to hloupost. Spíš by se ošklivě postřelil. Možná by mohl zkusit vypáčit zámek pout nožem, kdyby i ten neodkopl Cowley i s jeho šaty příliš daleko. Vlastně v jeho dosahu nebylo nic, co by mu mohlo pomoct. Asi by měl spíš začít vymýšlet dobrou výmluvu pro Betty, až sem přijde.
„Můj bože,“ zašeptal do ticha kanceláře a jeho vlastní hlas mu zněl přiškrceně a cize. Proč si jen s Cowleym zahrával? Co si do prdele myslel?
Jeho pohled padl na telefon na stole.
Doyle!
Kdyby se mu podařilo mu zavolat, Doyle by ho přijel z téhle ponižující situace vysvobodit. Protože jestli ho tu takhle ráno někdo najde, budou to do oběda všichni vědět a bude všem pro smích. Všichni si budou vyprávět o tom, jak ho Betty ráno našla nahého připoutaného k topení v Cowleyho kanceláři. Jenže telefon byl rovněž nedosažitelný.
Byl v pořádném průseru.
Třeba by Betty přesvědčil, aby to nikomu neříkala. Mohl by říct, že mu to udělali Anson se Sullivanem. Nebo by mohl předstírat, že se včera opil do němoty a vůbec neví, jak se sem dostal. A kdyby se dostal ke své pistoli a prostřelil si nohu, třeba by mu uvěřila i to přepadení.
Přemítal kolik času už mohlo uplynout. Kdy Betty přijde do své kanceláře vedle a kdy otevře dveře a uvidí ho tu. Ta nejistota byla zničující. Vlastně by to už raději měl za sebou. Chtěl, aby už přišla.
Když však někde dole bouchly dveře a na schodech se ozval nezaměnitelný klapot dámských podpatků, obestřela ho hrůza.
Betty! Betty jde! A najde ho tu!
Zoufale zalomcoval pouty a pak strnul, když cvakla klika dveří a klapot podpatků se ozval přímo za dveřmi.
Teď! Teď otevře a… Bodie skoro ani nedýchal.
Podpatky však prošly nevšímavě kolem dveří. Nejspíš šla ke svému stolu. Něco zachrastilo, asi jak položila klíče na stůl. Pak znovu prošla kolem dveří a vyšla na chodbu.
Bodie měl srdce až v krku.
Zachytil vzdálený zvuk tekoucí vody. Dělala ranní kávu. A až ji udělá, určitě sem přinese šálek pro Cowleyho a najde ho tu.
Bojoval s nutkáním zuřivě cloumat s pouty a strnule tiše vyčkával na nevyhnutelné.
Opět prošla kolem dveří a pak bylo chvíli ticho, než se vrátila do kuchyňky přes chodbu.
Bodie zadržel dech, když se vracela. Ale nevešla do Cowleyho kanceláře, postavila si na stůl hrnek a pak zřejmě něco dělala. Slyšel ji, jak přechází sem a tam po místnosti.
Ve chvíli, kdy se zastavila u dveří do Cowleyho kanceláře a klika se pomalu pohnula dolů, se Bodiemu málem zastavilo srdce. Skoro ho ranila mrtvice, když přes dveře uslyšel Cowleyho hlas přející Betty dobré ráno.
Klika se narovnala a dveře zůstaly zavřené.
Bodie se křečovitě nadechl a vydechl. Z těch několik minut čiré hrůzy mu vyrazil po těle ledový pot.
Když se dveře otevřely, byl to Cowley, kdo vešel dovnitř a jeho oči se zadívaly na Bodieho u topení, jako by to byla ta nejvšednější věc na světě.
Bodie mlčel, protože nedůvěřoval vlastnímu hlasu. Nechtěl, aby se mu zlomil do slabošského žebrání.
Cowley položil aktovku i spisy od Betty na stůl. Pověsil si kabát na věšák u dveří. A teprve pak se postavil před Bodieho, který k němu zvedl oči. Bylo na něm vidět, že si prožil dlouhou krušnou noc, ale příliš pokory v těch očích nebylo. Přesto v nich Cowley četl tichou prosbu.
„Dnes budu znovu volat ministrovi,“ řekl Cowley věcně. „A budu muset napravit velice, velice špatný dojem ze včerejška.“
Bodie dál moudře mlčel.
„Měl bych dovolit, aby tě tu takhle našli,“ pokračoval Cowley. „Myslím, že měl. Za tvou opovážlivost. Co myslíš, Bodie?“
„Já…,“ odkašlal si Bodie. „Myslím, že jsem udělal velkou chybu, pane. A opravdu mě to mrzí, omlouvám se. Já… už se to nebude opakovat,“ řekl přesně to, co předpokládal, že Cowley chce slyšet.
„Och, Bodie, nehraj si se mnou,“ pokáral ho Cowley. „Věděl jsi, co riskuješ, když ses opovážil udělat, co jsi udělal.“
Bodie sklopil oči. Po pravdě si nebyl jist, proč to udělal. V tu chvíli se to zdálo jako skvělý nápad. Představa, jak svého šéfa vykouří, nebo se od něj nechá ošukat, ho vzrušovala. Byla to nebezpečná hra, adrenalinový sport, vzrušení. A taky obrovské riziko.
Cowley vyndal z kapsy z kalhot klíček a pouta odemkl.
„Ještě si o tom spolu promluvíme,“ upozornil Bodieho.
Bodie se rozlámaně zvedl, posbíral svoje věci a začal se oblékat.
Cowley došel ke dveřím své kanceláře a pootevřel je. Bodie sebou trhl, ale Cowley stál tak, že ani omylem nemohl nikdo zahlédnout nic nepatřičného.
„Mohl bych na vás, Betty, mít prosbu? Nestihl jsem ráno snídani,“ poprosil Cowley. Vědom si toho, že jeho prosba je zcela ojedinělá. Občas mu Betty sama z vlastní iniciativy přinesla kávu nebo něco k jídlu, ale on sám ji o to nikdy nepožádal – až do dnes.
„Ale jistě, pane Cowley,“ usmála se Betty a během okamžiku opustila svoji kancelář.
„Běž,“ kývl Cowley hlavou ke dveřím.
Bodie si dopnul pásek kalhot a spěšně zamířil ke dveřím.
„Dnes večer,“ řekl mu Cowley mezi dveřmi. „V deset, u mě. Buď přesný.“
Znělo to skoro jako rande. Jen přikývl a vypadl z Cowleyho kanceláře. V žaludku mu kručelo a po tom zážitku se mu ještě trochu třásly nohy. I když si nebyl jist, jestli jsou to nervy nebo jen následek noci strávené na studené tvrdé podlaze.
V kuchyňce naštěstí nikdo nebyl. Bylo příliš brzy. Takže si nalil kafe, které Betty udělala. Na to, aby jel domů převléknout se a oholit se, bylo už ovšem pozdě. Nestihl by se včas vrátit. Bude si muset něco vymyslet, co řekne klukům – zvláštní noční sledovačka nebo něco takového. Cowley ho určitě neshodí tím, že by jeho malou lež popřel.
„Bodie?“ Betty nesla v ruce tácek se snídaní pro Cowleyho.
Bodiemu zakručelo v břiše.
„Vypadáš hrozně,“ sdělila mu bez obalu a sjela pohledem jeho neoholené tváře a pomačkané šaty.
„Jo, já vím,“ pousmál se. Teď už mu bylo hej a rychle se ze svého zážitku oklepával jako jezevčík z jarního deště.
„Náročná noc?“ odtušila soucitně.
„To teda jo,“ přikývl. Kdyby jen Betty věděla, jak moc náročná. Ještě teď ho všechno bolelo a pod rukávy bundy schovával otlačená a odřená zápěstí. Měl by si vymyslet nějakou historku pro Doylea. Nejspíš mu povypráví o vášnivé noci s ženskou, z níž se vyklubala pořádná domina. Doyle ho pravděpodobně utne dřív, než si bude muset vymyslet detaily.
„Máš hlad?“ zeptala se Betty, protože kručení v jeho žaludku se nedalo přeslechnout.
„A jakej,“ povzdechl si. „Snědl bych koně. Co má Cow dobrého?“
Ukázala mu tácek se třemi chlebíčky a pak mu jeden podala.
„Nemůžu tě přece nechat hladovět,“ usmála se na něj. „Stejně si myslím, že pan Cowley sní sotva půlku jednoho,“ usmála se na něj.
„Betty, ty jsi prostě úžasná,“ usmál se na ni Bodie zářivě a s chutí se zakousl do chlebíčku.

*****

Bodie seděl v autě. Bylo za pět minut deset. Ulice byla tichá a v Cowleyho domě nesvítilo jediné světlo. Možná na něj Cowley zapomněl. Nebo mu do toho třeba přišlo něco jiného. Bodie se zadíval na hromádku desek a složek na sedadle spolujezdce. Sebral je namátkou z Cowleyho stolu, aby měl případnou výmluvu, co u svého šéfa pohledával takhle pozdě v noci.
Měl by jít. Cowley si potrpěl na přesnost. Do kapsy u bundy si strčil krabičku kondomů, vzal papíry a vystoupil z vozu. Kdyby ho někdo pozoroval, stěží by postřehl, jak je nervózní, když přecházel ulici. Prošel brankou a natáhl ruku, aby zazvonil na domovní zvonek. Všiml si ale, že je přes zvonek připevněný nějaký papírek. Odtrhl ho a na něm stála jen dvě slova: pod rohožkou. Takže to bylo rande.
Bodie se pousmál. Nadzvedl rohožku a našel, jak jinak, náhradní klíč od domu. Odemkl a vešel do tmavé předsíně. Dům byl ztichlý a jen z obýváku bylo slyšet tlumené tikání starých hodin.
Desky a složky odložil na stolek v předsíni. Cowley bude určitě nahoře. Začal stoupat po schodech vzhůru, kde předpokládal ložnici. A ano, jedny dveře byly pootevřené. Ten starý lišák Cowley. Jeho oči si už přivykly tmě, takže když vstoupil do místnosti, spatřil poměrně zřetelně širokou postel.
Byla prázdná.
Pohyb za sebou spíš vycítil, než cokoli jiného. Potlačil nutkání otočit se. Nemohl to být nikdo jiný než Cowley a Bodie nechtěl působit dojmem, že je snad nervózní nebo má dokonce strach.
Když se ho Cowleyho ruce dotkly, málem ucukl.
„Copak, nervózní?“ zeptal se Cowley pobaveně.
Bodie jen zavrtěl hlavou.
Cowley nahmatal v kapse Bodieho bundy krabičku kondomů a vytáhl ji.
„Hm, jsi připravený na všechno, co?“ pousmál se Cowley.
Bodie stále mlčel. Co by taky měl říkat. Byl uprostřed noci v ložnici svého šéfa a… Bodie vlastně nevěděl, co Cowley chce. Předpokládal, že sex, ale třeba se z toho vyklube nějaká další lekce o tom, že si nemá s Cowleym zahrávat.
„Svlékni se,“ rozkázal Cowley měkce.
Bodie se na něj podíval přes rameno.
„Úplně,“ upřesnil Cowley.
Bodie se pomalu nadechl a sundal si bundu. Rozhlédl se a pak ji přehodil přes křeslo. Stáhl si tričko, skopl boty a začal si rozepínat kalhoty.
Cowley viděl napětí v jeho nahých ramenou. Co si Bodie myslel? Že ho přivítá vášnivým polibkem? Pořád si nebyl jist, o co vlastně Bodiemu jde. Je na chlapy? Vzrušuje ho představa, že si zahrává s ohněm? Nebo je to jen nějaká provokace? Sázka?
Bodie si stáhl ponožky a po chvíli váhání i slipy.
Cowley se musel uculit, když viděl, jak Bodiemu cukly ruce, jak si chtěl zakrýt rozkrok.
„Cítíš se nepohodlně?“ zapředl Cowley.
„Trochu,“ připustil Bodie.
„Proč jsi sem přišel, Bodie?“ zeptal se Cowley.
„No… protože jste mi řekl, abych přišel,“ Bodie se zatvářil zmateně.
„Co najednou taková poslušnost?“ ušklíbl se Cowley. „Co sis myslel, že děláš tam u mě v kanceláři? A co si myslíš, že děláš teď?“
Po pravdě Bodie nevěděl a tak netušil, co by měl odpovědět. Prostě to udělal, no. Moc o tom nepřemýšlel.
„No, já… myslel jsem, že… že chcete…,“ soukal ze sebe Bodie pracně.
„Sex?“ Cowley si s tím slovem vyloženě hrál, když ho vyslovoval.
„Proč ne?“ pokrčil Bodie rameny.
„Proč ano, Bodie?“
Bodie přešlápl. Co měl říct? Že celá CI5 spekuluje o tom, jestli je Cowley na ženský, protože si ho nikdo nedokáže se ženskou představit? Že ho z nějakého důvodu Cowley přitahuje? Vzrušuje?
„Už jsem se omluvil, pane,“ ošil se Bodie. „Udělal jsem chybu, špatný úsudek a už se to nebude opakovat.“
„Tím si buď jist, že se to už nebude opakovat. Protože jestli se o něco tak hloupého ještě jednou opovážíš, vyrazím tě,“ opáčil Cowley ostře.
„Můžu jít?“ zeptal se Bodie. Necítil se tu dobře.
„Takhle?“ pozvedl Cowley pobaveně obočí.
„Až se obleču,“ hlesl Bodie.
„Nelíbí se ti tu?“ pousmál se Cowley. „Je ti to nepříjemné? Takhle tu stát?“
Bodie přikývl.
Cowley k němu přišel tak blízko, že se téměř dotýkali.
„Tak proč si nelehneš na postel, Bodie,“ zapředl Cowley.
Bodie polknul.
Cowley ustoupil a hodil Bodiemu krabičku s kondomy: „Polož to na noční stolek.“
„Pane…“
Cowley si povzdech. Položil ruku Bodiemu na zátylek a přitáhl si ho k vášnivému, drsnému polibku. Cítil, jak se Bodieho tělo nejdřív napnulo, ale pak se uvolnil a začal polibek oplácet. Bodieho rty byly přesně tak rozkošné a sladké, jak si je Cowley představoval.
„Lepší?“ zašeptal Cowley. „Tak si pěkně lehni na postel jako hodný chlapec.“
Bodie si sedl na kraj postele, krabičku s kondomy položil na noční stolek, pak si lehl a po chvíli se převrátil na břicho.
„Ne, ne, hezky na záda,“ přál si Cowley.
Když se Bodie otočil, zjistil, že Cowley si už stáhl slipy a teď si líně hladí penis.
„Chci, aby ses díval,“ zašeptal Cowley. „Aby sis byl velice dobře vědom, kdo ti to dělá,“ klekl si na postel.
Bodie si olízl rty. Díval se, jak si ho Cowley honí a rychle dosahuje plné erekce. A ten pohled ho vzrušoval.
Cowley se usmál. Kývl k nočnímu stolku a Bodie mu podal jeden kondom. Cowley si ho nasadil a když se přisunul blíž, Bodie sám roztáhl nohy. Cowley zadržel dech, když pomalu pronikal do toho hříšného těla. Bodie byl tak těsný. Podle toho, jak zkušeně kouřil, Cowley věděl, že Bodie má s muži zkušenosti, ale zřejmě už tuhle prdelku dlouho nikdo neprotahoval. To Cowleymu vyhovovalo – být svým způsobem první. Ostatně Bodie byl jeho, patřil mu od chvíle, kdy podepsal smlouvu. A nyní vlastně ten svazek jen zpečetí.
Bodie zasténal a jeho modré oči se slastně přivřely.
„Dívej se na mě!“ rozkázal Cowley.
Bodie poslušně oči otevřel.
„To je ono,“ vzdychl Cowley a pronikl do Bodieho, jak nejhlouběji mohl. Bodieho tělo se kolem něj sevřelo.
Cowley začal bez váhání přirážet.
Bodie nejdřív zasykl, ale rychle se uvolnil a vychutnával si ten úžasný pocit.
Snad až příliš rychle bylo po všem, neboť oba si tenhle druh rozkoše odpírali příliš dlouho, a nyní se nechtěli, nemohli držet zpátky. Cowley si ten okamžik plně vychutnal a potěšeně se díval, jak si Bodie jen o chvíli později potřísnil břicho produktem vlastního chtíče.
Cowley do bílé loužičky na Bodieho zpocené kůži namočil prst a ochutnal. Jeho modrooký chlapec, vždycky měl pro něj slabost. Setřel prstem víc té bílé trochu lepkavé tekutiny a přejel jím Bodiemu po rtech a Bodie poslušně přijal prst do pusy a ochutnal sebe sama.
Cowley se usmál. Bodie byl jeho, jen jeho. Našel si ho, vypiplal. A nyní byl jeho víc než kdy předtím – tělem i duší. Jeho modrooký chlapec.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský