Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: -
Poznámka: dokončeno únor 2010
beta read Vrána
navazuje na povídku Čtvero ročních období: Zimní pohádka

Čtvero ročních období: Jarní pohádka

Příchod jara poznají astronomové podle toho, že slunce vstoupí do znamení Berana. Obyčejní lidé to poznají tak, že jim to řeknou v novinách nebo v televizi. Příroda příchod jara pozná tak, že se dostatečně oteplí a tak začne všechno o sto šest rašit a kvést. A agenti CI5 poznají příchod jara tak, že se na nástěnce objeví rozpisy každoročního týdenního jarního výcviku.
Jaro v CI5 obvykle začíná velice brzy.

*****

Doyle se rozhlédl po cvičáku. Byl tu dočista sám. I když ne, vlastně tu nebyl sám. Cítil, jak se mu do zad zavrtává něčí pohled. Otočil se a olízl si rty. Bodie stál ani ne tři metry od něj a v těch maskáčích a khaki tričku s krátkými rukávy vypadal fantasticky. Tvářil se přísně – takhle nějak si ho Doyle představoval, když přemýšlel o jeho minulosti u SAS. Drsný žoldák pod tenkým nánosem civilizace. Dřímající šelma. Nebezpečná.
Vlastně nebyli na cvičáku, ale v džungli, v africké džungli. Bylo vlhké horko a Bodiemu se mokré tričko lepilo na tělo. Doyle polknul.
Bodie k němu několika ráznými kroky došel.
Doyle si všimnul, že je neoholený, zpocený.
Bodie ho pevně chytil za paži, trhnutím ho donutil otočit se, přimáčknul ho k bedně se zásobami, ne, k bedně se zbraněmi. Doslova z něj serval kalhoty a proniknul do něj. Doyle čekal, že ucítí bolest, ale i když věděl, že mu ho Bodie vrazil neurvale do zadku, necítil to. Vnímal jen napětí v koulích a zoufalou potřebu se udělat. Bodie ho šukal drsně, vášnivě. Kousal ho do krku. Doyle zatínal prsty do bedny…
„Vstávej, ospalče.“
Doyle zamžoural před sebe a chvíli mu trvalo, než mu došlo, že to celé byl jen sen, velice vzrušující ale bohužel jen sen. Bodie oblečený přesně do těch samých maskáčů a trička jako v jeho snu stál nad ním s hrnkem v ruce.
„Zaspíš noční cvičení, Šípková Růženko,“ uculil se Bodie.
„Hm,“ zabručel Doyle. Cítil se díky svojí erekci poněkud nepohodlně. A tak byl rád, když mu Bodie podal hrnek s čajem, což mu umožnilo sedět ve spacáku, usrkávat horkou tekutinu a v klidu vyčkat, až vzrušení opadne.
„Doufám, že nebude pršet,“ poznamenal Doyle, když se zvedl a protáhl se. Už teď byl mrzutý z představy, jak se tam venku v blátě, zbytcích rozbředlého sněhu, dešti, v zimě budou celou noc někde plahočit. Nesnášel jaro.
Ale Bodiemu to v těch maskáčích fakt slušelo. Doyle si dovolil znovu vybavit svůj sen, snažil se vzpomenout na detaily a příjemné mrazení mu přeběhlo podél páteře. Ačkoli bylo zvláštní, že byl dole on. Nikdy za celý svůj život něco takového nikomu nedovolil. Možná že Bodie by mohl teoreticky být tím prvním, ale prakticky si Doyle nedokázal představit okolnosti, za kterých by k něčemu takovému svolil. Naštěstí si Bodie nikdy nestěžoval na to, že je dole pořád on. Po pravdě si to vždycky tak užíval, že Doyle občas musel přemýšlet o tom, jaké to asi je, dovolit někomu, aby vás takhle ovládl. Kdyby ale byl dole Bodie, maskáče u kotníků, ano, pane, ne, pane... Doyle potlačil úsměv. Tohle si musí zapamatovat pro případné pozdější použití.

Bodie si sedl vedle Doylea na zbytky pobořené zídky. Sem světlo od ohně už nedosáhlo a ostatní agenti se jevili jen jako tmavé siluety a vzdálené hlasy. Bodie podal Doyleovi mlčky placatku.
„Víš, občas mě to děsí,“ řekl Doyle, když se napil a vrátil placatku Bodiemu.
„Co?“ zeptal se Bodie a napil se.
„Všechno,“ pokrčil Doyle rameny. „Uvědomuješ si, že to, co děláme, je nelegální?“
„Myslíš střílet lidi?“ uculil se Bodie, ačkoli moc dobře věděl, o čem Doyle mluví, a nabídl placatku Doyleovi.
„Uvědomuješ si, že by nás za to mohli i zavřít?“ potřásl Doyle hlavou a napil se.
Bodie pokrčil rameny.
„Na to je už trochu pozdě, nemyslíš,“ poznamenal.
Doyle přikývl a ještě jednou si přihnul, než podal placatku Bodiemu.
Bodie si strčil ji do kapsy na stehně, obtočil Doyleovi ruku kolem krku a přitáhl si ho do krátkého, ale o to vášnivějšího polibku.
„Neblázni!“ vytrhl se mu Doyle poplašeně. „Někdo nás uvidí, ty šílenče!“
Bodie se jen uculil.
„Až tohle cvičení skončí, budou pak dva dny volna. Co kdybychom jeli na srub?“ nadhodil Bodie.
Doyle si olízl rty.
„Sněžit snad už nebude,“ dodal Bodie pobaveně.

*****

Doyle se zálibně na Bodieho zadíval. Přišel mu v těch maskáčích skutečně sexy.
Bodie se pobaveně usmíval. Když se Doyle vytasil s jeho maskáči, které nejspíš ztopil v jeho skříňce, a přál si, aby si je oblékl, neměl námitek. Jestli si Doyle chtěl hrát, on nebude rozhodně tím, kdo bude hru kazit.
Doyle přejel Bodiemu rukou po hrudi a pak mu na krk pověsil psí známky, nebo spíš něco, co je vzdáleně připomínalo. Vyrobil to ve svém volnu místo toho, aby spravoval motorku. Obsah známek si vymyslel, takže jediné smysluplné bylo Bodieho jméno. Nepovedly se mu zdaleka tak, jak by si přál, ale svůj účel splnily. Bodie teď vypadal jako opravdový voják.
Bodieho úsměv se prohloubil. Byl zvědavý, co má Doyle v plánu.
Doyle sundal ze stěny provaz. Byl rád, že se nemýlil, že tu bude. Ačkoli měl v batohu pro všechny případy vlastní, tenhle bude rozhodně lepší, protože byl správně zašlý.
„Padl jste do zajetí, seržante,“ řekl Doyle přísným tvrdým tónem. „Ruce!“ nařídil ostře.
Bodie nastavil ochotně ruce a dovolil Doyleovi, aby mu je svázal. Na jeho rtech pořád pohrával ten pobavený úsměv plný vzrušujícího očekávání. Možná i proto Doyle pouta skutečně dost utáhl, jak se Bodie mohl přesvědčit, když zkusil jejich pevnost.
Doyle Bodiemu svázané ruce zahákl za háček u stropu, jehož si všiml už prve. Těžko říct k čemu byl, ale hodil se naprosto perfektně. Bodie se mohl sice kdykoli uvolnit, kdyby chtěl, ale Doyle věděl, že to neudělá, protože to by nebyla hra. Obešel ho, takže mu stál za zády a Bodie na něj neviděl.
Bodie měl nutkání se otočit, ale ovládl ho. Koule měl stažené očekáváním, počínajícím vzrušením i jistou příjemnou dávkou strachu. Byl to výcvik SAS zaměřený na přežití v zajetí a vybudování odolnosti vůči nejrůznějším formám výcviku, který ho poučil mimo jiné i o tom, že bolest může být za určitých okolností velice vzrušující. Do dneška si vlastně nebyl jistý, jak se to seběhlo, že místo aby se po výcviku hlásil na ošetřovně a pak si během následujícího rekonvalescenčního volna lízal rány a vstřebával, co se naučil, vymklo se jim to všem nějak z rukou a on si tak užil několik hodin vzrušujícího svazování, bití a fantastického sexu. Do té doby ani netušil, jak tenká hranice mezi bolestí a slastí skutečně vede, a jak moc submisivní sklony má. Od svého odchodu od SAS nic takového už nezkoušel. Nevyhledával tenhle druh vzrušení, na druhou stranu ho ovšem ani neodmítal.
Doyle vyndal z batohu dlouhou vařečku, jejíž širší část ořízl, takže získal skutečně solidní rákosku. Pak si ale povšiml v rohu pavučinami opředeného lískového prutu. Zkusil jeho pružnost, a i když byl vyschlý, byl rozhodně lepší rákoska než vařečka. Zkusmo jím švihl a byl spokojený, i proto, že se Bodie ihned za tím zvukem otočil. Tak lískovku vyzkoušel hned v praxi a švihl s ní Bodieho přes zadek.
„Nedovolil jsem ti otočit se!“ štěkl ostře.
Bodie sebou trhl částečně proto, že to nečekal, a taky proto, že to i přes kalhoty docela bolelo. Bolest byla krátká a intenzivní, štípavá, ale to, co po ní zůstalo, ta horkost, to bylo to, co ho vzrušovalo.
„Myslíš si, že tě kamarádi přijdou zachránit?“ zasyčel Doyle Bodiemu do ucha a sevřel řetízek známek a zatáhl za něj, až se Bodiemu zařízl do krku.
Bodie mlčel a díval se upřeně před sebe. Když má být zajatý voják, tak ať Doyle ale vezme na vědomí, že SAS se nevzdávají snadno. Bude se muset chlapec trochu snažit, než mu sehraje zlomeného zajatce a nechá se důkladně ošukat. Už jen při té představě cítil rostoucí napětí ve slabinách.
Doyle řetízek pustil a šlehnul Bodieho ještě jednou, protože tohle vlastně chtěl vždycky udělat – ohnout Bodieho přes koleno a nasekat mu na holou. Vsadil by se, že Cowley o tomhle už mockrát přemýšlel. Bodie uměl být občas pořádný prevít, a už jen představa jeho do ruda zbitého zadku byla mimořádně vzrušující.
Doyle Bodieho obešel.
„Pro začátek si ujasníme tvoje jméno, fešáku,“ zapředl Doyle hlasem hebkým jako samet a studeným jako led.
Bodie mlčel a snažil se připravit na další ránu, další porci bolesti. Nejhorší na tom bylo vždycky to, že nevěděl nikdy předem, kdy to přijde a odkud. Ale ten závan strachu, nejistoty, to jen přispívalo k jeho vzrušení.
„Hrdý, co?“ ušklíbl se Doyle a tlustým koncem lískovky zvedl Bodiemu bradu.
Bodieho výraz by zahanbil i profesionálního hráče pokeru, protože mohl být stejně dobře vytesaný do mramoru, jak nehybná byla jeho tvář.
„Dobře,“ mlaskl Doyle. „Vidím, že potřebuješ motivovat,“ přesunul se za Bodieho a švihl ho přes zadek, až sebou Bodie trhl. Při druhé ráně zůstal však Bodie stát klidně, aniž by jakkoli dal najevo, že to cítil.
„Jak myslíš,“ protáhl Doyle. A protože Bodie dál setrvával v mlčení, šel, rozepnul mu pásek a stáhl kalhoty ke kolenům odkud mu sklouzly ke kotníkům. Pak mu stáhl i slipy.
Bodie dostal takovou ránu přes nahý zadek, až nadskočil.
„Už budeš mluvit?“ otázal se Doyle a studoval pohledem jasně rudé místo na Bodieho pozadí.
Bodie zarytě mlčel. Dýchal mělce, zadek ho pálil a nejhorší na tom bylo, že se nemohl dotýkat sám sebe, nemohl ulevit tomu napětí v koulích.
„Výborně,“ zašklebil se Doyle. „Takže budeme pokračovat.“
Každý rána lískovkou štípla a zanechala za sebou další pocit horka a mravenčící bolest rozlévající se po celé zasažené části zadku. Během chvíle měl Bodie pozadí jako v jednom ohni, a protože se občas pokusil ráně uhnout, jeho stehna na tom nebyla o moc lépe. Občas Doyle na chvíli výprask přerušil a přišel jeho bolestí pulzující zadek pohladit, polaskat. Jeho prsty přejížděly po zarudlé kůži, hladily a konejšily, aby vzápětí výprask pokračoval.
„Jméno,“ poručil Doyle ostře se rty těsně přitisknutými k Bodieho uchu. Ani tentokrát ale nedostal odpověď. „Ach tak,“ ušklíbl se Doyle, když jeho pohled sklouzl k Bodieho stojícímu péru. „Už chápu,“ pokýval hlavou. „Tobě se to líbí, ty malej perverzní bastarde.“
Doyle zavadil koncem lískovky o Bodieho tvrdý penis a pak dostal nový nápad. Sundal Bodiemu ruce ze skoby a rozvázal mu je.
„Svlékni si kalhoty,“ poručil mu Doyle. „Slipy taky.“
Bodie neposlechl hned, Doyle ho musel popohnat několika ranami lískovkou. Pak mu svázal ruce za zády a protáhl další provaz Bodiemu mezi svázanýma rukama, zachytil ho na skobě u stropu a konec přivázal k těžkému dubovému stolu.
Bodie se snažil zjistit, co Doyle dělá, ale kdykoli otočil hlavu, aby se podíval přes rameno, dostal pohlavek.
A pak mu Doyle podrazil nohy.
Bodie tvrdě dopadl na kolena a unikl mu bolestný výkřik, protože lano nebylo dost dlouhé. V jednu chvíli si myslel, že si vykloubil ruce, jaká palčivá bolest to byla. Když odezněl první šok a bolest, posunul se do nějaké přijatelné pozice. Teď byl Doyleovi vydaný skutečně na milost, kdyby se Doyle rozhodl mu ublížit, nemohl by nic dělat. Neměl by, jak se bránit. Ten pocit absolutní odevzdanosti, nadvlády nad sebou byl zvráceně vzrušující, třebaže jeho erekce pod návalem bolesti opadla.
Doyle spokojeně mlasknul, tohle bylo ono. Teď byl Bodieho pravdu bezmocný a vydaný mu na milost a nemilost. Ten pocit moci nad ním byl opojný a vzrušující. Doyle si přejel dlaní přes rozkrok a sevřel na okamžik přes džíny svoje tvrdé péro.
„Tak kde jsme to přestali, vojáku?“ položil Doyle řečnickou otázku. „Ach ano, upřesňovali jsme si tvoje jméno. Takže jak…,“ a šlehnul Bodieho přes zadek, „se…,“ další rána, „jmenuješ…,“ a do třetice.
Bodie měl pevně stisknuté zuby. Rány byly prudké, palčivé. Ano, byl zajatec, Doyleův zajatec, Doyle si s ním mohl dělat, co chtěl. Mohl by ho ošukat až by mu tekla krev, mohl by ho zmlátit, že by křičel a prosil. A nejspíš to udělá, ano, nejspíš to udělá. Protože on se nepoddá tak snadno, vydrží všechno a pak dostane sladkou odměnu.
„Pořád nic?“ zajímal se Doyle. „Ne? To je zlé, vojáku, to je velice zlé,“ vyndal z batohu provaz, který si přivezl, rozřízl ho na dva zhruba stejně dlouhé kusy a každý přivázal Bodiemu kolem kotníku. Poté ho trhnutím, donutil roztáhnout nohy a uvázal jeden provaz k posteli a druhý ke stolu, takže Bodie nemohl dát nohy k sobě a jeho genitálie byly teď přístupnější a tudíž i zranitelnější.
Doyle špičkou boty nabral Bodieho koule a lehce přitlačil, až se Bodie nadzvedl, jak jen mohl, aby unikl nepříjemnému tlaku.
„Měl bys být rozumný,“ řekl Doyle měkce. „Nikdo ti přece nechce ublížit. Řekni mi, co chci vědět, a já přestanu.“
Bodie mlčel. Bylo to i o tom, že nehodlal nechat Doylea vyhrát. Kdo ví, třeba se mu podaří získat navrch. Lovec se vždycky mohl snadno stát kořistí. Myšlenka, že by se osvobodil a pak Doylea povalil za břicho a ojel, byla stejně vzrušující, jako představa, jak ho Doyle ošuká za odměnu, že vydržel mučení a neprozradil nepříteli žádné informace.
Doyle si poklepal lískovkou o dlaň a švihl Bodieho přes stehno.
„Stačí jen když řekneš svoje jméno,“ domlouval mu. „A já přestanu,“ byl vzrušený. Cítil, jak mu vlastní pták tvrdý jako kámen pulzuje v kalhotách. Mít nad Bodiem takovouhle převahu bylo zvráceně uspokojující. A Bodie si to zasloužil. Za to, jak mu dal na židli prdící polštářek, a on si na to při briefingu sedl. Jak si ho dobíral, když chodil s Ann. Jak mu schoval klíče od auta. Za tu vypitou plechovku piva, kterou našel zastrčenou pod svojí pohovkou, když luxoval. Za to, že ho porazil v šipkách pětkrát za sebou.
„Ty jsi moc zlobivý chlapec,“ zapředl Doyle. Pomalým krokem Bodieho obcházel a jen tak laškovně mu lískovkou přejel v rýze mezi zbitými půlkami nebo ho lehce švihal přes zadek, nohy i břicho. „Moc zlobivý, a zlobiví chlapci musí být potrestáni.“
Doyle odložil rákosku a důkladně přiložil do kamen, aby teplota v místnosti ještě o nějaký ten stupínek vzrostla. Odložil rákosku a vzal do ruky nůž. Bříškem palce zkusil jeho ostrost.
Když Bodie ucítil na krku chladný kov nože, strnul. Polknul a ohryzek mu nervózně poskočil. Ostří mu klouzalo po rozpálené kůži.
„To jméno, vojáku,“ zašeptal Doyle.
Bodie rozumově věděl, že by mu Doyle nikdy neublížil, ale přesto ho sevřel iracionální strach. Nikdy neměl rád, když se mu něco ostrého ochomýtalo příliš blízko krku.
„Já čekám,“ zašeptal Doyle měkce a dál mazlil Bodieho kůži ostrou čepelí.
Bodie cítil jeho horký dech na uchu. Srdce mu zběsile tlouklo a dýchal mělce, zrychleně. Ostří mu přejelo po tváři. Bodie sebou trhl, nedokázal se tomu ubránit, a ucítil krátkou bolest, když ho nůž říznul.
Doyle přejel prstem po tenounkém říznutí. Jen nepatrná rudá linka na Bodieho světlé kůži.
„Já pořád čekám,“ zapředl Doyle. Přejel nožem Bodiemu po hrdle.
Bodie si olízl rty. Měl je suché, okoralé. V místnosti bylo vedro a on se začínal potit, ať už nervozitou nebo z horka. Kapka potu na horním rtu ho vyloženě rozčilovala. Dřív než se jí mohl zbavit, Doyle se k němu naklonil a slízl ji.
„No tak, vojáku,“ vydechl Doyle a políbil Bodieho na rty.
Bodie pootevřel rty a nechal Doleyův jazyk, aby dobyvačně vklouzl dovnitř, ochutnával ho, plenil jeho ústa. Cítil, jak mu Doyle zabořil prsty do vlasů v zátylku, jak ho hladí, masíruje. Poddal se tomu sladkému polibku, přenechal Doyleovi iniciativu, nadvládu, protože o tom přece tahle hra byla – o Doyleově nadvládě nad ním. Vzrušení proudilo jeho žilami jako žhavá láva a byl tak tvrdý, bože tak tvrdý a nemohl se dotknout sám sebe. Matně si uvědomoval bolest v pažích a zádech.
„To jméno,“ šeptl Doyle, když přerušil polibek, ale jejich rty se ještě od sebe neoddělily.
„Bodie,“ vydechl Bodie slabě. Měl vzdorovat víc, déle, rozhodně měl být neoblomnější, tohle byla jeho prohra, ale čert to vem. Chtěl Doylea, chtěl ho moc a chtěl ho hned.
Doyle ho pohladil po tváři a usmál se. Zvedl se, a když se vrátil, držel v ruce provázek.
Bodie přivřel slastně oči, když se Doyle dotkl jeho penisu. Přirážel do Doyleovy dlaně. Potřeba dosáhnout úlevy byla příliš silná, byl příliš vzrušený, roztoužený.
Doyle si vychutnával Bodieho péro klouzající mu v dlani sem a tam – tvrdé, horké, toužící po dotyku. Začal ho omotával provázkem.
Bodie zasténal, když mu Doyle stáhl koule a ptáka. Úplně mohl cítit, jak mu v něm pulzuje krev. Jak se mu provázek místy zarývá do citlivého masa a jen vybičovává jeho chtíč. Ránu nečekal. Byla prudká a dobře mířená. Přišlo mu, jako by mu někdo vykloubil čelist a zase jí zasadil zpátky. Sklonil hlavu a cítil, jak se mu ústa plní krví. Odplivl krvavé sliny.
„To nebylo celé jméno,“ řekl Doyle ledově.
Bodie téměř cítil ten vztek, který z Doylea sálal. Nikdy si nepomyslel, že je jeho parťák tak dobrý herec. A neměl ani příliš času o tom přemýšlet, protože jeho zadek a nohy začaly zasypával rány lískovkou. A tentokrát do toho Doyle dal skutečně sílu. Bodie zkoušel uhýbat nebo aspoň nastavovat boky, ale moc to nepomáhalo. Najednou to už nebyla legrace, ale skutečná ostrá bolest vystřelující z jeho zadku do celého těla. Mohl by Doyleovi říct, ať přestane, mohl by to udělat, a Doyle by určitě ihned přestal. Jenže radši by si ukousl jazyk, než se vzdát, než prohrát. Doyle by se mu pak začal omlouvat, koktat, ošetřovat ho a žádný sex by nebyl, žádné slastné spojení bolesti, sexu, vzrušení a slastného vyvrcholení. A bylo by to proto, že prohrál, že přiznal porážku. Kdyby to udělal, znamenalo by to, že v zajetí by z něj vymlátili, co by si usmysleli. Bodie nesnášel prohry. Neuměl prohrávat.
Doylea až bolela ruka. Bodie se pokoušel uhýbat a to ho jen provokovalo k tomu, aby byl surovější. Bodie by mu řekl, kdyby to už bylo moc. Pak roztrhl Bodiemu kůži a objevila se krev, tenounké pramínky krve. A pak rákosku o Bodieho zlomil.
Bodiemu tekly po tvářích slzy bolesti a po bradě krev. Snažil se udusit v sobě jakýkoli zvuk, který by Doyleovi dal najevo, že ho to bolí, ale ne vždy byl úspěšný. Bolelo to jako čert. Když se rákoska zlomila, byla to úleva, protože výprask tím skončil. Bodiemu bylo jasné, že po tomhle si hezkých pár dní nesedne. A přes to všechno byl pořád tvrdý. Jeho vlhce se lesknoucí erekce pulzovala téměř bolestivě, kdyby ještě nějakou bolest vůbec dokázal vnímat.
Doyle šokovaně zíral na zbytek rákosky ve své ruce a na dvě poslední krvácející rány na Bodieho zadku. Ruce se mu třásly hrůzou nad tím, jak se přestal ovládat, jak se vžil do role věznitele. Copak Bodie nemohl něco říct!
Doyle vyběhl na chodbu a přinesl kbelík s vodou. Namočil do ní kapesník a začal omývat Bodieho zřízený zadek a nohy.
„To od tebe bylo hloupé,“ řekl Doyle trochu udýchaně, roztřeseně.
Ledová voda na Bodieho rozpálené kůži příjemně chladila a Doyleovy ruce mísily bolest s potěšením z jeho doteku. Doyle mu odstranil provázek, který mu stahoval koule, a jeho ruce jemně, téměř omluvně hladily. Bodie slastně vydechl. Nebyl si jist, jestli si odměnu zaslouží, ale kdo by ji odmítal.
Doyle políbil Bodieho zbitý zadek a pak olízl jednu z nepatrně krvácejících ran. Bodieho krev byla sladká.
Bodie zasténal. Doyleův jazyk byl lepší než všechny mastičky světa.
„Můžeš si za to sám,“ pokáral ho Doyle přiškrceně. Protože Bodie nijak neprojevil přání nechat toho, snažil se zůstat ve svojí roli. „Kdybys byl rozumný,“ zašeptal a olízl štěrbinu mezi Bodieho půlkami. „Ale ty budeš, viď?“ téměř zaprosil.
Bodie potřásl hlavou. V tuhle chvíli, kdy Doyleův jazyk škádlil vstup do jeho těla, by přikývl nejspíš na všechno. Jestli mu předtím vadilo, že má ruce svázané a nemůže se dotýkat sám sebe, teď ho to vyloženě frustrovalo. Zkusmo zaškubal za pouta, ale když ho Doyle svazoval, věděl, co dělá. Ten jazyk, který ho šukal, ho však přiváděl k šílenství.
„Rayi,“ zasténal Bodie. „No tak!“ copak Doyle nechápal, že to chce, že to potřebuje, hned teď.
Doyle vstal a Bodiemu se z hrdla vydralo nesouhlasné zavrčení.
„Tohle jsem nemyslel,“ postěžoval si Bodie, když Doyle odvázal provazy, které ho držely na místě. Ačkoli bylo příjemné ulevit bolavým zádům a moct se konečně narovnat. Teprve teď si začínal uvědomovat, co všechno ho kromě zbitého zadku bolí. Zítra se nebude moct ani hnout. Mohl jen doufat, že do pozítří se dá dohromady natolik, aby to nevyvolávalo nepříjemné otázky. Nějak tuhle drobnost zapomněli vzít v potaz. Ale co, vždycky může tvrdit, že měl náruživou přítelkyni, nebo že spadl ze žebříku.
Doyle vytáhl Bodieho na nohy, pak ho opatrně položil na postel na záda a sklonil se k jeho tolik opomíjenému péru, aby mu všechno vynahradil.
Bodie zalapal po dechu, když se kolem něj sevřelo teplé vlhko Doyleových úst a roztáhl nohy a nadzvedl boky, aby dostal do jeho pusy víc ze svého pulzujícího ptáka. Doyle ho nejdřív jen tak cucal, pak zapojil ruce a jazyk a Bodiemu se z toho úplně kroutily palce na nohou.
Doyle si jednou rukou přidržoval Bodieho ptáka a místo cucání ho začal lízat a sát. Bodie sebou neklidně šil a Doyle cítil, že nebude třeba mnoho, aby Bodieho udělal. Volnou rukou mu přejel přes zadek a ukazováčkem poškádlil Bodieho díru.
Bodie se ostře nadechl, když Doyleův prst vklouzl dovnitř. A udělal se.
Doyle lačně polykal. Nakonec si otřel rty hřbetem ruky a svléknul se. Bodie byl vláčný jako hadrová panenka, když mu zvedal nohy, aby získal přístup k jeho zadku.
Bodie vzdychl, jak ho Doyle roztáhl a naplnil. Příjemný tlak se mísil s bolestí. Doyle přirážel do jeho těla nejdřív zvolna, mělce, po chvíli ovšem přitvrdil. Bodie téměř litoval, že ho Doyle udělal, než si ho vzal, protože i když to bylo příjemné, takhle rychle nebyl schopný dosáhnout znovu erekce. Připadal si trochu směšně, jak sebou jeho ochablý pták při každém Doyleově přírazu plácal.
„Bodie,“ šeptl Doyle a sklonil se k němu, aby ho políbil na rty. Pak něžně olízl zvolna se vybarvující modřinu na Bodieho obličeji.
„William Adrew Philip,“ konstatoval Bodie svoji naprostou porážku jen chvíli před tím, než Doyle hluboko v jeho těle vyvrcholil.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský