Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: -
Poznámka: dokončeno leden 2010
beta read Vrána

Čtvero ročních období: Zimní pohádka

Bodie otevřel okenice.
Doyle nemohl srubu upřít nesporné kouzlo romantiky, přesně jak Bodie sliboval. Zároveň se však naplnily jeho pochybnosti ohledně výdobytků civiizace, které celou cestu po té křivolaké stezce podél vody mezi skalami měl. Petrolejka u stropu dávala tušit, že s elektřinou to tu nebude nijak slavné. O tom se Bodie jaksi zapomněl zmínit. A podle toho, jak se Jennifer tvářila, nebyl jediný, komu Bodie některé skutečnosti zamlčel.
Srub byl patrový. Předsíňka přecházela v úzkou minikuchyň a za dveřmi vedle schodů byla čtvercová místnost s velkou postelí, stolem s lavicemi a kamny. Pokojík nahoře u komínu byl sotva dost velký na to, aby se tam vměstnala postel pro dva a skříň.
„Až se to tu vytopí, bude tu hned útulněji,“ ujistil je všechny Bodie a už taky sháněl papír a třísky na podpal.
„A koupelna?“ zeptala se Jennifer ostře.
„Kadibudka je za srubem a vodu na umytí si můžeme ohřát na kamnech v kuchyni, ta jsou na plynovou bombu,“ informoval ji Bodie tak nějak mimochodem, protože se ve studených kamnech, která tudíž špatně táhla, snažil rozdělat oheň.
Doyle se nedokázal ubránit pobavenému úsměvu. Bodie už vymyslel ledascos, ale tentokrát to opravdu trochu přehnal. Koho by taky napadlo, že to s tou romantikou v divočině myslí až tak doslova.
„Je to tu nádherné,“ vydechla Gwen nadšeně, ačkoli jí šla pára od pusy.
„Takže ty s Jennifer budete asi dole a my s Gwen si vezmeme ten pokojík nahoře, co?“ nadhodil Doyle. Postel dole byla totiž plná kožešin a Doyle moc dobře věděl, že Bodie to má rád. Doyle nikdy nepochopil, jak může spát s tou chlupatou bílou dekou. Kdyby byla aspoň pravá tak snad, ale on by tuhle umělou věc v posteli rozhodně nestrpěl. Ovšem tyhle tady vypadaly pravé a ta představa Bodieho mezi nimi – jeho neopálené kůže kontrastující s jejich tmavě hnědou barvou. Bodie nahý, zpocený, vzrušený…
„Hej,“ dloubl Bodie Doylea loktem.
„Co?“ trhl sebou Doyle zahanbený tím, že se takhle zasnil. Obvykle se nenechal tolik unášet svojí představivostí.
„Ty mě vůbec neposloucháš,“ pousmál se Bodie. „Kdo půjde pro dřevo a kdo přinese naše věci?“
„Já jdu pro bágly,“ řekl Doyle.
Bodie se zašklebil.
Doyle vyrovnal jídlo, které sebou přivezli, do spíže, která se ukázala být velice dobře zásobená, a pak pečlivě přikládal do kamen, aby se oheň zvolna rozhořel.
Když se Bodie vrátil se zásobou dřeva jako by tu chtěl vydržet až do jara, bylo už ve srubu dost teplo na to, aby si člověk mohl odložit bundu.
Bodie složil dřevo vedle kamen a poškrábal se zamyšleně za krkem.
„Hele, Rayi, my budeme muset asi spát dole,“ řekl Bodie trošku rozpačitě.
„No vždyť jo,“ pokýval Doyle hlavou. „Tak jsme se přece dohodli ne?“
„Ne,“ potřásl Bodie hlavou a snažil se nedat najevo, jak moc ho to rozechvívá a vzrušuje. „Myslím ty a já, že budeme muset spát dole.“
Doyle se témě zapomněl nadechnout. Prudce se na Bodieho otočil a probodl ho pohledem.
„Co tím jako myslíš?“ zeptal se ostřeji než bylo nutné a když jeho pohled sklouzl k posteli v rohu, pocítil takové zvláštní lechtání v podbřišku.
„No, někdo bude muset celou noc přikládat, jinak tu zmrzneme,“ pokrčil Bodie rameny a usmál se.
Doyleovi se stáhl žaludek. On přece nemohl spát s Bodiem v jedné posteli!

Bodie nacpal do kamen dvě velká polena a otočil se k Doyleovi, který stále ještě postával oblečený u postele a mračil se.
Celý večer se Doyle snažil přijít na to, jak se z tohohle vykroutit. Spát s Bodiem v jedné posteli – bylo už dost zlé, když občas museli spát v jednom pokoji. Při pohledu na postel se mu svíral žaludek a koule, protože nebyla dost velká na to, aby se dokázal vyhnout kontaktu s Bodieho tělem. Určitě se mu postaví. A co pak? Jak to bude vypadat? Jak to bude vysvětlovat?!
Jenže ať nad tím Doyle dumal, jak chtěl, nedokázal z téhle pasti najít cestu ven. Nahoře s holkama spát nemohl. Tři lidi by se tam prostě nevešli. Jennifer byla už tak dost naštvaná, že tu není elektřina ani tekoucí voda, že si nemá kam zapojit elektrickou kulmu, a že když mluvila o romantice v přírodě, tak nemyslela tohle. Doylea napadlo, že by Bodie mohl spát dole s Jennifer a starat se o ten pitomý oheň sám, když si to takhle blbě vymyslel. Jenže Jennifer prohlásila, že ona dole spát nebude, protože to tu smrdí kouřem. Rozhodně nebyla tak docela typ ženy, s nimiž Bodie obvykle chodil. A Gwen navíc Doyleovi vyčetla, že přece v tom Bodieho nenechá a Bodie se taky hned ohradil, že ho v tom přece nemůže nechat. Tak zkusil navrhnout, že by dole spal s Gwen a starali se o oheň oni dva, ale to zase Bodie trval na tom, že to není fér, a že když on to takhle blbě vymyslel, tak nenechá Gwen, aby to odskákala za něj. To, že by mohl Bodie spát dole s Gwen se Doyle ani neodvážil navrhnout.
„Takže za dvě hodiny bude potřeba znovu přiložit,“ řekl Bodie a nařídil budík na svých hodinkách. „Ty nebo já?“ zeptal se.
„Třeba já,“ odvětil Doyle nepřítomně. Každou chvíli bude muset s Bodiem do té postele, prostě se tomu nevyhne.
„Fajn,“ přikývl Bodie. Jeho původní plán byl prostě jen strávit s Doylem tohle třídenní volno. Takže když mu Fredy nabídl, že mu půjčí romantický srub v horách uprostřed skotských lesů akorát pro čtyři lidi, neváhal ani minutu. Sehnat dvě holky, bez nichž by s ním Doyle určitě nejel, nebyl problém. Ani ve snu ho ale nenapadlo, že se věci vyvrbí tak, že s ním bude Doyle spát v jedné posteli.
Pravda, Doyle z toho zjevně příliš nadšený nebyl a zkoušel se z toho celý večer nějak vykroutit, ale Bodie si nehodlal tuhle příležitost nechat ujít za nic na světě. Už jen ta představa, jak se k němu Doyle tiskne, protože postel nebyla zase tak velká, způsobovala, že ho mravenčily koule. Určitě se mu postaví. No co, tak to nějak zamluví.
Bodie se začal svlékat. V místnosti bylo od rozpálených kamen horko téměř k zalknutí a tak se už těšil, až se natáhne na chladivé povlečení.
Doyle sledoval se staženým hrdlem, jak se Bodie zul a překulil se po posteli ke stěně. Sundal si ponožky, stáhl si kalhoty, svlékl tričko. Doyle si olízl rty a polknul. Viděl Bodieho už mockrát svlečeného, ale vždycky to byly takové běžné situace nepříliš provokující jeho fantazii – v šatně, ve společných sprchách nebo když ho občas přijel vytáhnout z postele a ne vždycky z jeho postele. Tohle nemohlo být víc odlišné – mihotavé světlo svíček, praskání ohně, všechny ty kožešiny, ta atmosféra horského srubu.
„Počkej, nepřeháníš to trochu?“ zeptal se Doyle ostře, aby zakryl svoje zděšení, když si Bodie sundal i spodní prádlo.
„Proč? Vždyť je tu vedro,“ pokrčil Bodie rameny. Bylo vždy příjemně vzrušující být před Doylem nahý. Pokaždé pátral po nějakém náznaku, že se Doyleovi líbí, co vidí, bohužel marně. Nemělo smysl si něco nalhávat.
Zamiloval si Doylea prakticky ihned – jeho oči, hlas, vlasy, jeho chlupatý hrudník a pěkně rostlého ptáka, kterého si tu a tam poočku prohlížel, když se po cvičení sprchovali. Zbožňoval Doyleův smích, tak vzácný a o to krásnější, jeho starostlivost, jeho horkokrevnost. Jednoduše Doylea miloval. Snažil se mu to dát najevo prakticky od první chvíle, co z nich Cowley udělal partnery. Nejdřív na to Doylea reagoval podrážděně, nedůtklivě, později začal všechny ty doteky, narážky, dvojsmysly a náznaky brát jako legraci, hru, kterou s ním občas hrál. Bodie se už dávno smířil s tím, že Doyle na chlapy není. Každý aspoň trochu přihřátý chlap by totiž už dávno vstřícně zareagoval.
Mezi žoldáky nikomu příliš nezáleželo na tom, co komu kam strkáte, ostatně dělali to skoro všichni. Stačilo si jen dávat pozor na pusu a nikdy se k případné homosexualitě nepřiznávat, to byla totiž jistá sebevražda. Za svůj život viděl několik velice ošklivých případů. Žoldáci byli jedni z nejhomofóbnějších tvorů, jaké Bodie kdy vůbec poznal. Možná proto že spolu šukali jako banda buzerantů.
V armádě ale musel být člověk opatrný ještě víc, protože se snadno mohl dostat do průseru dokonce i když ho nachytali s pérem v té správné díře. Buď chcete být vojáky, nebo život promrdat, říkával jejich velící důstojník u výsadkářů. Bodieho ho začal mít rád, až když spolu začali šukat, navzdory tomu, že riskovali, že je za to zavřou, když se to provalí. Kdo si prostě chtěl zašukat, musel umět dobře číst i nepatrné náznaky.
Bylo to stejné v africké džungli, u výsadkářů i u SAS, prostě všude.
Doyle ale nikdy na ty náznaky nereagoval, tak jak by měl. Nikdy neprojevil ani nepatrný zájem. Dnešní a následující noc to byl tudíž takový malý bonus od života. A Bodie neměl ve zvyku promarnit šanci, ani když mu byla naservírovaná na stříbrném podnosu.
Doyle se v omezeném prostoru místnosti snažil najít něco, k čemu by upnul svoji pozornost. Něco jiného než Bodieho modré oči, nádhernou tvář, široká ramena, vypracovaný hrudník, pevné břicho a pěkného ptáka uhnízděného v porostu tmavých chlupů kontrastujících s Bodieho téměř alabastrově bílou kůží. Bodie byl jeho prokletí od první chvíle, kdy z nich Cowley udělal tým. Nebyla to jen Bodieho nepopiratelná krása, ale i jiskřivá osobnost a všechny ty doteky, narážky, dvojsmysly. Někdy byl Doyle jen krůček od toho, aby Bodieho vzal vážně, aby mu řekl, jak moc po něm touží, aby ho vášnivě políbil na rty a pak se tiše přiznal, že Bodieho miluje, jenže Bodie vždycky vzápětí udělal nebo řekl něco, co Doylea přesvědčilo o tom, že to je jen hra, jen legrace. Už dávno se smířil s tím, že Bodie není ani trošku na chlapy. Někdy bylo ale tak těžké se ovládnout, udržet vše v rovině nezávazného přátelského škádlení. Občas totiž Bodie vypadal, jako by měl zájem, opravdový zájem.
Doyle neměl tušení, jak ty dvě noci přežije.
„To ti není horko?“ podivil se Bodie, když si Doyle velice pečlivě lehl na kraj postele na bok zády k němu oblečený do slipů a trička.
„Je mi fajn. Dobrou,“ odsekl Doyle.
„Dobrou,“ zívl Bodie a přetočil se na břicho. Rukama objal polštář a zabořil do něj obličej.
Doyle pozoroval dohořívající svíčku. Byl napjatý, rozrušený a záviděl Bodiemu jeho bezstarostnost. Srub byl tak zvláštně tichý kromě hučení a praskání ohně. Teprve teď si Doyle uvědomoval kolik hluku je ve městě. Tady byl absolutní klid. A bylo mu horko.
Bodie se vedle něj zavrtěl.
Minuty plynuly a Doyle ne a ne usnout. Nakonec si to tričko přece jen sundal. A pak někdy musel usnout, protože ho zapípání Bodieho hodinek probudilo, na rozdíl od Bodieho. Doyle zadržel dech, když si uvědomil, že se k němu Bodie tiskne. Tvář měl opřenou o jeho záda a jednou rukou ho objímal kolem těla. Doyle téměř zapomněl, že by měl přiložit, a vychutnával si tu Bodieho nečekanou blízkost. Ovšem skomírající oheň a mírné chladno v místnosti Doyleovi připomněl, co jeho a Bodieho svedlo do jedné postele. Doyle opatrně odsunul Bodieho ruku, aby ho nevzbudil, a vstal z postele. Nemělo cenu hledat v tom nějaký hlubší smysl, Bodiemu prostě začala být zima, tak se k němu přisunul, logicky.
Zatímco Doyle přikládal, Bodie pootevřel oči a zpod přimhouřených víček ho pozoroval, připravený oči bleskově zavřít a dál předstírat, že ho budík neprobudil. Svíčky na stole už dohořely, ale od kamen bylo celkem dost světla a plameny tak krásně osvětlovaly Doyleův profil.
Doyle zavřel kamna a chvíli se jen díval, jak Bodie spí. Ve tváři měl uvolněný, téměř chlapecký výraz, hrudník se mu zvolna zdvihal a klesal. Doyle se posadil na kraj postele.
„Bodie,“ vydechl tiše a zlehka se konečky prstů dotkl Bodieho ramene. Opatrně, aby ho nevzbudil, sklouzl prsty dolů přes klíční kost na hrudník. Bodieho bradavky byly dva tmavé ostrůvky a Doyle se jedné zlehka dotkl. Bodie ze spánku tiše vzdychl. Doyle strnul a srdce se mu rozbušilo leknutím, že ho probudil. Bodie se ale jen otočil na druhý bok a spal dál. Doyleovi se tak naskytl mimořádný pohled na jeho zadek. Nedokázal odolat, aby nepohladil Bodieho po zádech a nesevřel v ruce jednu půlku té rajcovní prdelky. Vždyť o tom snil už celé roky. Doyle si s tichým povzdechem přejel rukou přes svojí erekci uvězněnou ve slipech, lehnul si vedle Bodieho a oba je přikryl dekou.
Bodie se od Doylea musel odvrátit, protože když se ho Doyle začal dotýkat, obzvláště když se dotkl jeho bradavky, vzrušilo ho to. Kdyby se neotočil, mohl by si Doyle jeho erekce všimnout a Bodie nechtěl udělat nic, čím by Doylea odradil nebo vyplašil. Celé roky nechával Doyle všechny jeho signály bez patřičné odpovědi, takže to teď, když konečně přišlo to, v co už ani nedoufal, nesměl zkazit.
Počkal, až se Doyle v posteli uvelebí, než se k němu znovu přitulil. Záměrně se o něj jakoby náhodou otřel, aby Doyle cítil jeho erekci. Nestalo se ovšem vůbec nic. Doyle se sice neodtáhl, ani ho pohoršeně neodstrčil, ale ani se k němu neobrátil. Takže buď usnul a nebo to gesto nepochopil.
Doyle si ostře uvědomoval Bodieho vzrušený penis, který ho pokaždé, když se Bodie zavrtěl, šťouchl do zadku. Bylo to k zbláznění. Jeho vlastní pták byl tvrdý jako skála a Doyle si nemohl pomoct, aby se sám sebe přes slipy aspoň lehce nedotýkal, protože jinak by asi Bodieho položil na záda, roztáhl a zvedl mu nohy a…Doyle se kousl do spodního rtu a pevně zavřel oči. Co se asi Bodiemu zdálo, že ho to takhle vzrušilo?
Když budík zazvonil podruhé, Bodie nespal, jen tak lehce podřimoval a jemně hladil Doylea po hrudi. Jeho vzrušení už opadlo, ale když se přes Doylea drápal z postele a schválně se o něj otíral, téměř ihned se vrátilo.
„Co blbneš?“ ucedil Doyle rozespale.
„Jdu přiložit,“ uculil se Bodie a vklouzl do bot.
Doyle si povzdechl. Měl by zavřít oči a spát dál. Jenže copak si mohl nechat ujít ten výhled na Bodieho zadek? A když se Bodie sehnul, aby otevřel kamna a nacpal do nich dřevo, Doyleovi úplně vyschlo v krku. Samozřejmě že Bodie nemohl dát aspoň nohy k sobě! Ne, on tam musel stát rozkročený s vystrčeným zadkem, světlo z kamen mu barvilo kůži do zlatova, a Doyle jako uhranutý zíral na Bodieho zadek a koule, a byl už zase vzrušený.
Bodie si dával záměrně s přikládáním na čas, záměrně se rozkročil a ohnul se, aby poskytl Doyleovi co nejlepší výhled. Tohle přece nemohlo Doylea nechat chladným, na to už musí nějak zareagovat. Bodieho vzrušovalo takhle se před Doylem předvádět. Jenže Doyle nevstal, nepřišel k němu, nedotkl se ho. Bodie to nechápal. Zjevně bude třeba Doylea přesvědčit důrazněji, protože on sám se k ničemu nerozhoupá. Ale proč ho to vlastně překvapovalo, když Doyle se k ničemu neodhodlal celé roky.
Bodie se vrátil k posteli. Doyle měl zavřené oči a tvářil se, že spí. Tohle ale na Bodieho neplatilo. Místo, aby ho prostě jen přelezl, tak se na Doylea obkročmo posadil.
„Co zase děláš?“ zabručel Doyle, aniž by otevřel oči.
„To je ti taková zima, že seš pod dekou?“ pousmál se Bodie.
„Slez ze mě!“ zavrtěl se Doyle podrážděně.
Bodie z něj sklouzl, a jak se skulil vedle něj, stáhl tím z Doylea deku.
„Bodie!“ Doyle se pokusil znovu zakrýt, ale nedokázal zpod Bodieho přikrývku dostat, aby mohl ukrýt svoji zahanbující erekci.
„Ale no tak, Rayi,“ zašeptal mu Bodie do ucha a opřel se mu bradou o rameno.
Doyle cítil, jak se o něj Bodie zcela záměrně otírá svým vzrušeným ptákem. Srdce měl až v krku. Co mělo tohle znamenat? Co to Bodieho popadlo?
„Nebuď už pořád taková netykavka,“ pousmál se Bodie. Jeho rty byly tak blízko, že Doyle cítil na krku jeho horký dech.
Když se Bodieho prsty dotkly přes látku jeho ztopořeného ptáka, Doyle sebou poplašeně trhl.
„Vždycky můžeš tvrdit, že myslíš na Gwen,“ zapředl Bodie tiše a v jeho hlase znělo nepopiratelné pobavení.
Doyle sevřel zápěstí Bodieho ruky, kterou se ho dotýkal, chyběla mu ale vůle tu ruku odstrčit.
„Ale ty nemyslíš na ni, viď?“ Bodie vymanil ruku z Doyleova sevření a začal ho znovu hladit přes slipy.
„Co děláš, Bodie?“ vydechl Doyle slabě, jeho vlastní hlas mu zněl téměř slabošsky.
„To, co chceš,“ odpověděl Bodie tiše a uculil se.
To nestydaté konstatování Doylem otřáslo.
„Co… co chci?“ vypravil ze sebe přiškrceně a ostře se nadechl, když Bodieho ruka vklouzla do jeho spodního prádla a Bodieho prsty se sevřely kolem jeho tuhého ptáka a začaly ho třít a masírovat. Nebyl si zcela jist, jestli Bodiemu rozumí. Těžko se tohle dalo vykládat jinak než jako projev jednoznačného sexuálního zájmu. Doyle měl strach, že to je nějaký Bodieho zvrácený pokus o vtip, že když připustí, že to chce, strašně to chce, Bodie zakřičí apríl nebo tak něco.
„Bodie!“ zakňoural Doyle. „Přestaň! Bodie, prosím, to… ne.“
„Proč ne?“ zašeptal Bodie. Jeho hlas byl zastřený vzrušením a líně se o Doylea otíral svojí erekcí. „Jak dlouho si budeme ještě lhát, Rayi?“
Bodieho ruka mu stáhla slipy do půlky stehen a pak se vrátila k laskání jeho péra. Pomalé pohyby po celé délce se střídaly s rychlým drážděním citlivého žaludu. Bodie se ho nesnažil rychle udělat, on ho doháněl k šílenství.
„Bodie,“ vydechl Doyle vzrušeně.
„Áno?“ protáhl Bodie a jeho rty se dotkly Doylea těsně pod uchem.
„Bodie, prosím,“ vzdychl Doyle.
„Co bys rád, Rayi?“ zapředl Bodie. „Pověz mi to, Rayi. Pověz mi, co bys rád, a já to udělám. Udělám ti to tak, jak ještě nikdy nikdo.“
Doyle se obrátil na záda. Oči se mu leskly vzrušením. Olízl si roztřeseně rty a Bodie se nad ním sklonil a políbil ho. Zdálo se to tak přirozené. Nechal Bodieho jazyk vklouznout do svých úst. Jeho sténání bylo umlčeno, zadušeno už v zárodku. Polibek byl hladový, dravý, vášnivý. Bodie chutnal…zvláštně, jinak, nádherně, nepopsatelně.
Bodieho ruka zrychlila tempo a Doyle mu zasténal do úst, když vyvrcholil a potřísnil si vlastním spermatem břicho.
Jejich rty se oddělily a oni si pohlédli zblízka do očí. Zdálo se, že to trvá celou věčnost, ale ve skutečnosti to trvalo jen tak dlouho, než se Bodie vyhonil – jen pár okamžiků, pár doteků a Bodieho sperma dopadlo na Doyleovo břicho.
Doyle si se zavřenýma očima vychutnával dozvuky svého orgasmu. Pořád nemohl uvěřit tomu, že se to opravdu stalo. Bál se, že když otevře oči, zjistí, že to byl jen sen. Měl zvláštní pocit, že tomu všemu jaksi nerozumí, že mu to ještě pořádně nedošlo. Přál si, aby Bodie něco řekl, cokoli.
Bodie se díval do Doyleovi tváře a spokojeně se usmíval, protože neviděl nic, co by naznačovalo, že na Doylea příliš tlačil, že byl příliš dotěrný. Ne, všechno bylo v naprostém pořádku. Snad jen Doyle vypadal trošku překvapeně.
Ticho v místnosti přerušované jen praskáním ohně se začínalo táhnout a Doyleovi to bylo nepříjemné.
„Měl bych přiložit,“ jakmile to vyslovil, věděl Doyle, že to nebylo to pravé, co by měl říct. Jenže co by měl člověk říct svému nejlepšímu příteli a kolegovi poté, co se od něj nechal vyhonit. Bylo to super? Někdy si to můžeme zopakovat? Miluju tě? Neměl nejmenší tušení, co teď od něj Bodie očekává, a tak raději vstal a šel přiložit do kamen.
Bodie se na Doylea díval, jak se světlo z kamen lámalo kolem jeho postavy. Když se Doyle vrátil do postele, prostě se k němu přitulil. Opřel si hlavu o Doyleovu rameno a objal ho rukou kolem pasu. Pak zavřel oči a poddal se příjemné poorgasmové ospalosti. Doyle se na něj nezlobil, a to bylo jediné důležité.

*****

Bodie už od chvíle, kdy vstali do studeného rána, protože oba usnuli a nepřikládali, viděl, že Doyle nad tím vším neustále přemýšlí. Byl jako na jehlách, nikde neměl stání, roztěkaný. A kdykoli se mu Bodie podíval do očí, Doyle uhnul pohledem.
Tohle byl s Doylem prostě problém, všechno moc řešil. A Bodie už dávno přišel na to, že někdy prostě nemá smysl se snažit. Nechával tedy Doyleovi dostatek prostoru pro… no pro cokoli potřeboval, a věnoval se děvčatům. Nebo spíš Gwen, protože Jennifer mu lezla na nervy. Takhle to dopadá, když člověk narychlo sbalí první dvě holky ochotné s prakticky cizím chlapem jet na víkend kdo ví kam.
Doyle byl roztržitý a nechápal, jak se Bodie může tvářit, jako by se v noci nic nestalo. Musel na to myslet pořád, rozebíral to ze všech možných úhlů, zvažoval všechny možnosti. Ale ať se na to díval, jak chtěl, Bodieho včerejší chování se prostě nedalo interpretovat nijak jinak, než že o něj má sexuální zájem. Nemohl tomu uvěřit. Po všech těch letech – bylo to jako blesk z čistého nebe. Nakonec se rozhodl, a jakmile to bylo jen možné, navrhl, že je unavený a mohli by jít spát. Nikdo neměl námitek.
Bodie byl zvědavý a natěšený. Doyle se viditelně celý den k něčemu odhodlával. A podle toho, jak spěchal do postele, ho čekala nepochybně velice, velice zajímavá noc. Rozhodně ale nepředpokládal, že se na něj Doyle doslova vrhne.
Bodie musel couvnout, aby udržel rovnováhu, a opřel se zadkem o stůl. Doyle ho líbal divoce a hladově, jako by zítřek nikdy neměl přijít. Úplně Bodieho připravil o dech.
„Co blázníš,“ vydechl Bodie pobaveně, když Doyle přesunul svoji pozornost z jeho rtů na jeho krk. Střídavě ho líbal, kousal a pak zase olizoval. Bodieho překvapila Doyleova dravost, jeho dominantnost, agresivita.
„Rayi, ty ďáble,“ vzdychl Bodie, když mu Doyle rozepnul kalhoty a zajel mu rukou do poklopce, aby téměř hrubě polaskal jeho už napůl ztopořeného ptáka.
Tohle by nikdy do Doylea neřekl. Bylo vzrušující poddat se téhle nečekané agresivní vášni, dovolit Doyleovi, aby ho ovládal. Nechal se drsně obrátit čelem ke stolu a už jen z té představy, co bude následovat, když mu Doyle doslova serval kalhoty z boků, se mu plně postavil.
Doyle Bodieho přimáčknul ke stolu a vytáhl ze zadní kapsy svých džín kondom, který si pro tuhle chvíli našel už v poledne v Bodieho batohu. Bodie u sebe vždycky měl krabičku kondomů. Rozepnul si kalhoty a vyndal svoje tvrdé nedočkavé péro. Jednou rukou tlačil Bodieho ke stolu a druhou si nandal kondom.
Doyle nedal Bodiemu ani šanci, aby se připravil na jeho vpád, trochu se uvolnil. Nabodl svým ptákem jeho díru, až Bodie zasykl bolestí.
Bodie byl tak zatraceně těsný, že se z toho Doyleovi téměř točila hlava. Málem se udělal jen z toho, že je v něm – hluboko, až po kořen, v Bodiem, ve svém Bodiem.
Bodie lapal po dechu. Doyle byl dost hrubý, ale bolest jen vybičovala Bodieho chtíč. Opřel se rukama o stůl a prohnul se v zádech. Doyle se v něm pohnul a Bodie zasténal.
Doyle pevně sevřel Bodieho boky a začal ho šukat. Bože, nedokázal by spočítat kolik nocí o tomhle okamžiku snil. Měnil rytmus i hloubku. Chvíli Bodieho jen tak škádlil a díval se, jak jeho pták mizí v Bodieho roztažené díře, aby mu jí vzápětí důkladně protáhl, až Bodie sténal a škrábal nehty po lakovaném povrchu stolu.
Bodie klesl na předloktí a pevně sevřel rukama hrany stolu. Doyle ho šukal krátkými tvrdými přírazy, zajížděl do něj až po kořen, roztahoval ho, vyplňoval. Bylo to skvělé. Bodie si nepamatoval, kdy ho někdo takhle tvrdě šukal. Po pravdě to bylo už nějaký ten pátek, co to dělal s chlapem.
Doyle nedokázal zvolnit, a nemohl vydržet tohle zběsilé tempo dlouho. S výkřikem plným rozkoše několikrát přirazil a vyvrcholil. Roztřeseně našel rukou Bodieho péro a sevřel ho v dlani, aby vzápětí ucítil mokro, protože vědomí, že se Doyle v ně právě udělal, Bodiemu stačilo k tomu, aby dosáhl orgasmu.
Doyle lehce hladil Bodieho měknoucí péro. Druhou rukou přidržel kondom a opatrně se z Bodieho vytáhl.
Bodie se opřel čelem o stůl a snažil se stejně jako Doyle popadnout dech. Dalo se říct, že dostal mnohem víc, než vůbec očekával. Když ho Doyle z něj vytáhl, cítil se náhle prázdný, bolavý a zatraceně dobře ošukaný. Doufal, že tohle byl jen výsledek dlouho odpírané touhy, protože noc byla mladá a Bodie si plánoval ještě užít, až si oba oddechnou, ale zase by si rád pak zítra sednul.
Doyle si stáhl kondom a hodil ho na zem do kouta. Cítil se trochu trapně s ochablým ptákem venku z kalhot. Naproti tomu Bodie vypadal naprosto rozkošně – kalhoty u kotníků, slipy u kolen, tváře zrůžovělé, úsměv a dvě rozzářené modro – modré oči.
Bodie ze sebe svlékl šaty a natáhl se na postel. Doyle ho sledoval, jak se tam rozvaluje a spokojeně protahuje a předvádí se. Byl na něj skutečně nádherný pohled. Než se ale k němu připojil, důkladně nacpal kamna.

*****

„Vstávej, fešáku,“ poplácal Doyle po stehně Bodieho schouleného na sedadle spolujezdce.
Bodie zamžoural před sebe.
„Vystupovat, jsme doma,“ pousmál se Doyle a vystoupil z vozu.
„Měl jsi mě vzbudit, abychom se vyměnili,“ zívl Bodie a zadíval se na hodinky. Byly dvě hodiny ráno. Jinými slovy za pět hodin je bude Cowley očekávat na centrále.
Doyle vyndal z kufru jejich věci, zatímco se Bodie rozlámaně soukal z vozu.
„Zatracená zima,“ zachvěl se Bodie ve studeném nočním vzduchu. „Zatracený sníh,“ dodal a znovu zívl.
Doyle se mu ani nedivil. Sám měl pocit, že asi usne ve stoje. Dostat se ze srubu zpátky do Londýna nebylo zrovna snadné, protože když se ráno probudili, zjistili kromě skutečnosti, že sruby mají velice tenké stěny, a že je děvčata v noci slyšela, že zapadali sněhem. Vyhrabat se odtamtud jim zabralo prakticky celý den.
„Můžeš přespat u mě,“ řekl Doyle, když společně vstoupili do jeho bytu.
„O tom nepochybuj,“ ujistil ho Bodie. Neměl nejmenší chuť táhnout se ještě teď do svého bytu. „A kruci zapni to topení, je tu zima jako v psinci,“ postěžoval si a nalil si pro zahřátí štědrého panáka skotské.
„Alkoholici umrznou nejsnáze,“ upozornil ho Doyle škádlivě, zatímco stavěl vodu na čaj. Než se v bytě oteplí, přijde jim horký čaj vhod.
Bodie dopil skotskou a cestou do Doyleovy ložnice ze sebe svlékal navlhlé šaty. Dobře míli se brodili po kolena sněhem. Dvakrát dokonce zapadl až po pás. Ani během dlouhé cesty autem mu oblečení pořádně neuschlo. Nahý pak vklouzl do Doyleovy postele a důkladně se tam zachumlal. Studená přikrývka nebyla nic moc, ale až si to tam trochu vyhřeje, bude to fajn.
Doyle posbíral Bodieho věci a rozložil je tak, aby uschnuly. Pak se převlékl do županu a slil čaj. Když přinesl Bodiemu horký čaj s medem a citrónem do svojí ložnice, Bodie už spal. Stočený do klubíčka, aby mu bylo tepleji, přikrytý až po uši. Doyle trochu váhal, jestli ho má vůbec budit. Nakonec se rozhodl, že horký čaj udělá Bodiemu dobře, a jemně s ním zatřásl. Bodie jen něco zamumlal a schoulil se ještě víc.
„No tak, sluníčko,“ pousmál se Doyle. „Máš tu čaj. Potřebuješ se zahřát, jinak z toho dostaneš zápal plic.“
„Hm,“ zabručel Bodie.
„No tak,“ Doyle mu podal hrnek a Bodie se s povzdechem posadil a vzal si ho. Prvním douškem si spálil jazyk.
„Sakra, Rayi, vždyť je to vařící!“ otřásl se Bodie a přitiskl si hřbet ruky k puse.
Doyle se musel smát.
„To víš, že je to horké, vařilo se to,“ rýpl si pobaveně.
Bodie odložil hrnek na noční stolek a zachumlal se zpátky do přikrývky. V bytě už začínalo být teplo a to znamenalo, že by už mohla téct i teplá voda. Bylo to lákavé, jenže Bodie byl příliš unavený na to, aby zvedal tělo z postele.
Doyle byl jiného názoru. Odložil svůj hrnek vedle Bodieho a zvedl se, aby si došel dát horkou sprchu.

„Co kdybychom nahlásili, že jsme nemocní?“ navrhl Bodie ospale. „Mohli bychom se pořádně vyspat. Taky jednou,“ zívl.
„To je podvod, Bodie,“ namítl Doyle. „Navíc by to bylo nápadné, kdybychom oba nahlásili nemoc.“
„Tak nahlásíme, že jsme zapadali sněhem a nemůžeme se dostat do Londýna,“ změnil Bodie taktiku. „Kdo to pozná.“
„Cowley to pozná,“ ušklíbl se Doyle. „Bude mu na to stačit jediný pohled na tebe a bude vědět. Jako bys neznal Cowleyho. Ví, co si myslíš, ještě než si to začneš myslet.“
„Jdu tam zavolat,“ zvedl se Bodie z postele rozhodně.
„Snadno si zjistí, že to je lež. Já nebudu Cowleymu pak vysvětlovat…,“ Doyleovy snahy nepadly na úrodnou půdu, protože Bodie už vytáčel na telefonu číslo.
Doyle jen potřásl hlavou a šel si dát tu sprchu. Když se vrátil, Bodie ležel v posteli na břiše, rukama objímal polštář a usmíval se nanejvýš sám se sebou spokojeně.
„Tys to udělal, že jo,“ potřásl Doyle nevěřícně hlavou. „Tys tam vážně zavolal.“
Bodieho úsměv se prohloubil, což byla pro Doylea ta nejjednoznačnější odpověď.
„Murphyho musela prý vyprošťovat horská služba, málem ho smetla lavina. A náš drahý George Cowley zapadal sněhem hádej kde,“ culil se Bodie.
Doyle pokrčil rameny. Jak by to asi tak mohl vědět.
„Na farmě paní Grantové,“ zazubil se Bodie. „Myslím, že jsme ho podcenili.“
„Jaká paní Grantová?“ zamračil se Doyle. Nikoho toho jména si nevybavoval a už vůbec ne v souvislosti s Cowleym.
„Přece matka Susan,“ připomněl mu Bodie.
„Jaká Susan zase?“ zamračil se Doyle. Pořád netušil o kom Bodie mluví. Kdo se v těch Bodieho holkách měl vyznat, když měl každý týden jinou. Ta myšlenka Doylea nečekaně popudila, víc než obvykle.
„Cowleyho nalepte se na ní a dejte mi vědět, jestli jí někdo obtěžuje, vzpomínáš?“
„Jo, tahle Susan,“ ušklíbl se Doyle. „A co je s ní?“
„S ní nic,“ uculil se Bodie. „Ale vsadím svůj měsíční plat, že Cowley nebyl na farmě její matky pracovně.“
„No a?“ pokrčil Doyle rameny.
„Ale, Rayi, tvoje pozorovací schopnosti nějak upadají, expoldo,“ ušklíbl se Bodie.
„Proč tě vlastně tak hrozně zajímá Cowleyho milostný život?“ pousmál se Doyle.
„Proč ne,“ zívl Bodie. „On o nás má…“
„Jo, já vím, takovouhle složku, to už jsem slyšel,“ předešel ho Doyle a vklouzl do postele vedle Bodieho. „Neřekl jsi mi, jak jsi dopadl.“
„S čím?“ zívl znovu Bodie.
„No, jestli vstáváme za tři hodiny nebo ne,“ zívl Doyle.
„Díky mně ne,“ usmál se Bodie a ještě jednou zívl, pak se k Doyleovi ležícímu na zádech přisunul.
Doyle čekal, že teď Bodie usne, ale on se místo toho se zavřenýma očima o něj třel, otíral, hladil ho, líbal ho nejdřív na rameno, pak se zvedl, aby ho políbil na krk, až se propracoval k jeho rtům. Pohyboval se pomalu, téměř lenivě s něhou, jakou by u tohle dobře stavěného exžoldáka, exvýsadkáře a expříslušníka SAS s širokými rameny, ani nečekal. Žádné silácké řeči, žoldácké historky, macho předvádění se, ani to nebyla předehra k sexu. Bodie se prostě chtěl jen mazlit, a to bylo tak zvláštní, svým způsobem intimnější než cokoli jiného. Skoro se to až k Bodiemu nehodilo. Takový velký kluk, drsňák z džungle a takový mazel.
Doyle se pousmál a přejel rukama po Bodieho nahém těle. Hebkost jeho kůže se mohla směle měřit s jakoukoli ženou, kterou Doyle kdy poznal. S výjimkou starých zranění, kde kůže zůstala poznamenaná jizvami, zhrublá.
Bodie zavrtal nakonec nos Doyleovi do podpaží, jednou rukou ho objal kolem pasu, jednu nohu si položil přes Doyleovu nohu, a takhle přitulený usnul.

*****

Doyle jen v županu zvedl oči od pánvičky, na níž připravoval míchaná vajíčka s cibulkou a slaninou. Spíš než snídaně to byl oběd, ale protože se nesluší začínat den obědem, byla to tedy pozdní snídaně. Bodie měl kolem jeden ručník kolem pasu a druhý kolem krku, ale už od chvíle, co se vzbudil, vypadal nějak nenaloženě. I teď, když si mnul ramena, se mračil.
„Co se děje?“ zeptal se Doyle, zatímco rozděloval vajíčka na dva talíře.
„Máš blbou postel, to se děje,“ postěžoval si Bodie a sednul si ke stolu.
„Ještě nikdo si nestěžoval,“ uculil se Doyle. Položil talíře na stůl, sednul si naproti Bodiemu a natáhl se pro toasty.
„No tak tady jednu stížnost máš,“ utrousil Bodie a zatvářil se dotčeně, když mu Doyle zpod ruky vyfoukl toast, který si vyhlídl. S povzdechem si tedy vzal jiný. „Příšerně mě bolí záda, abys věděl. Jak na něčem takovým můžeš proboha, Doyle, spát?“
„Nikdo ti nebrání spát na zemi,“ opáčil Doyle a nijak neskrýval pobavení nad Bodieho mrzutostí.
Bodie prohrábl vidličkou vajíčka z jedné strany na druhou a nevzal si do pusy ani sousto. Pak se s povzdechem narovnal a začal si zase mnout ramena.
„Chceš namasírovat?“ nabídl se Doyle, protože když něco vezme Bodiemu chuť k jídlu, pak to není radno brát na lehkou váhu.
Bodie nemusel nic říkat, protože ten jeho úsměv byl dostatečnou odpovědí. Doyle viděl, jak z něj celá ta mrzutost rázem spadla, a hned se pustil s chutí do jídla. Přišlo mu ohromující, že dokáže takovou maličkostí mít takový vliv na Bodieho náladu. Vždyť on se úplně rozzářil. Byl to zvláštní hřejivý pocit, ale nijak to nedával najevo, protože měl pocit, že by pak měl Bodie nad ním převahu.
Doyle byl sotva v polovině svojí snídaně, když Bodie vylizoval talíř a házel po něm přes jeho okraj těma svýma modrýma očima pohledy.
„Můžu se nasnídat?“ zeptal se Doyle a dal svému tónu lehce mrzutý podtón.
Bodie se usmál tím svým odzbrojujím úsměvem, zvedl se od stolu a přehodil oba ručníky přes židli.
„Počkám na tebe v ložnici,“ uculil se a odkráčel.
Doyle poněkud prudce položil vidličku na talíř až to cinklo, rozhodnutý neohlédnout se, nenechat sebou manipulovat, ale nedokázal to vydržet, aby se za Bodiem neotočil a nestudoval jeho zadek dokud nezmizel v ložnici.
„Ten irskej mizera,“ ulevil si Doyle a vstal od nedojedené snídaně. Jak by tu mohl sedět a snídat po tomhle.
Bodie se v ložnici rozvaloval na břiše na posteli a přivítal ho lascivně provokativním úsměvem.
Smyslný jako malá děvka, pomyslel si Doyle. Odložil svůj župan, pod nímž byl nahý, a sedl si Bodiemu na nohy. Nemohl si odpustit, aby nezmáčkl ten pěkný zadek, než přejel Bodiemu rukama po zádech. Skutečně cítil, jak je Bodie ztuhlý, a začal ho jemně masírovat, aby vyhnal z jeho svalů napětí a strnulost.
Bodie spokojeně vzdychl a zcela se poddal Doyleovým zručným rukám.
„Pomáhá to?“ zeptal se Doyle s úsměvem.
„Nepřestávej,“ vydechl Bodie slastně. „To je… ono.“
Doyle byl pečlivý, ale člověk sotva mohl zůstat lhostejný k tomu, co se mu tu tak nabízelo. Když se Bodie uvolnil, začal tedy přesouvat svoji pozornost k Bodieho zadku.A když přejel palcem v rýze mezi těmi nádhernými půlkami, Bodie vzdychl a nadzvedl boky.
Doyle se posunul dolů a s chutí se zakousl do pravé půlky Bodieho zadku. A nijak se nekrotil. Po jeho zubech zůstal moc pěkný otisk.
„Hej! Au!“ otočil se na něj Bodie, ale v jeho zamračeném výrazu nebylo po nějaké mrzutosti ani stopy. Vypadal spíš pobaveně.
„Měl jsi mě nechat dojíst,“ zašklebil se Doyle.
Bodie se začal culit. Doyle jako omluvu kousanec olízl a políbil. Bodie roztáhl nohy, aby měl Doyle lepší přístup, protože oba mysleli na to samé. Doyle olízl Bodiemu rýhu mezi půlkami a pak je pěkně roztáhl, aby mohl zaútočit na Bodieho díru. To místečko tmavší než zbytek Bodieho kůže, které mu už dvakrát nabídlo svoji vřelou těsnou pohostinnost. Nejdřív jen tak překmitl jazykem, což Bodie ocenil tichým vzdechem, a pak jí vzal přímým útokem.
Bodie vzdychal, sténal a kroutil se jako žížala, když ho lízal. Doyleovi neuniklo, že se Bodie snaží třít o matraci. Sám byl už taky docela vzrušený, ale nechával svůj penis bez povšimnutí a nechal svůj jazyk vklouznout do Bodieho zadku.
„Rayi!“ zakňučel Bodie a prohnul se v zádech. „Ježiši… Rayi…“
Doyle šukal Bodieho svým jazykem skutečně důkladně. Tak důkladně, až Bodie začal mít pocit, že pokud toho Doyle nenechá, tak se udělá jen z tohohle. Nějak ale nedokázal tohle zformovat do slov, protože Doyleův jazyk v jeho zadku bylo něco naprosto fantastického. Snažil se vycházet mu vstříc a zároveň si nemohl pomoct, aby se nepokoušel třít si svoje tvrdé touhou zvlhlé péro o matraci pod sebou. Když ho Doyle obrátil na záda, připadal si jako hadrová panenka. Nekladl vůbec žádný odpor, když mu Doyle zvedl nohy, a vrazil do jeho mokré zadnice svoje tvrdé péro. Bodie se zmohl akorát na táhlé zasténání. Jeden by řekl, že to snad ani není možný aby to bylo takhle skvělý, nechat si od jiného chlapa strkat ptáka do prdele.
Doyle přirážel mělce, držel rytmus a dráždil sebe i Bodieho.
„Pořádně!“ zasténal Bodie. „Vraž mi ho tam pořádně!“
Doyle se usmál, opřel si Bodieho nohy o ramena a sklonil se k němu, aby ho umlčel vášnivým polibkem.
„Rayi!“ zaskučel Bodie.
Doyle nechal svůj penis zajet do Bodieho zadku až na doraz, až mu koule zapleskaly o Bodieho zadek.
„Jóóó!“ zavyl Bodie.
Doyle zasténal, protože Bodie ho v sobě pevně sevřel. Ten pocit těsnosti byl nepopsatelný. Bodie střídavě zatínal a povoloval svaly a Doyle zjistil, že se nedokáže držet zpátky. To, co mělo být původně pomalým milováním, se zvrhlo v divoké šukání. Bodie prostě neuměl, nechtěl čekat. A Doyle vlastně taky ne.
Na tělech jim vystoupil pot.
Bodie pod sebou muchlal rukama prostěradlo.
Doyle zatnul zuby a jeho pohyby byly teď kratší, naléhavější.
Bodie se kousl do spodního rtu.
A pak Doyle přirazil a strnul. Ze rtů mu sklouzlo zasténání a jeho ruce sevřely Bodieho boky tak, že bude mít určitě modřiny.
Bodieho tělo se v slastné křeči napnulo jen o chvíli později, když Doyle sevřel v ruce jeho ptáka a trochu za něj zatahal. Bodie si s hlasitým, velice hlasitým výkřikem čiré rozkoše potřísnil břicho spermatem. Doyle si vychutnával ten pohled na to, jak Bodie stříká. Nejdřív první mohutný bílý proud, pak druhý o něco menší a ještě jeden a pak už jen na závěr trochu ukáplo.
Doyle se od Bodieho odtáhl, a protože tentokrát nepoužil kondom, okamžitě zamířil do koupelny. Zatímco se Bodie rozvaloval v posteli a vychutnával si mírnou bolest v zadku a příjemnou poorgasmovou malátnost. Nakonec ho ale zvuk tekoucí vody vylákal do koupelny.
„Hej!“ Doyle se Bodieho skoro lekl, když si nečekaně vlezl k němu do sprchy. Přes tekoucí vodu ho neslyšel přicházet.
Bodie ho políbil na krk, natáhl se pro mýdlo a začal Doyleovi umývat břicho, hrudník, penis, aniž by ho přestal líbat na šíji a jemně kousat.
Doyle nastavoval krk a s přivřenýma očima si vychutnával Bodieho něžné pozornosti. Bylo to zvláštní, jak se to zdálo být správné. Skoro jako by byli milenci odjakživa, jako by to nezačalo teprve před dvěma dny. Ale možná že to tak bylo, že byli milenci odjakživa, od první chvíle kdy našli společnou řeč, akorát prostě na ten sex fakticky došlo se zpožděním několika let. Najednou Doyle nechápal na co tak dlouho vlastně čekal. Všechno bylo teď tak zjevné.
„Bodie,“ vydechl Doyle a obrátil se k němu čelem. „Už žádný holky na jeden víkend, na jednu noc,“ pohladil Bodieho po tváři. Trochu škrábal, potřeboval by se oholit. „Žádný, už nikdy.“
„Myslel jsem, že si toho všimneš,“ řekl Bodie tiše a přikryl Doyleovu ruku svojí.
„Čeho?“
„Musel jsem sehnat ty dvě holky narychlo, protože…protože já, Rayi, už dobře rok s ženskou nebyl,“ potřásl Bodie hlavou a smutně se pousmál. „Nemohl jsem, nechtěl jsem…,“ šeptl.
Doyle si uvědomil, že to je pravda. Neviděl Bodieho s nikým už… no už strašně dlouho. A vůbec ho to nenapadlo. Zatímco on randil s holkama, Bodie…
„Promiň,“ hlesl Doyle. „Promiň, že jsem byl tak natvrdlej.“
Bodie ho políbil.
„Mám rád to jak jsi natvrdlej,“ uculil se Bodie. „Rayi?“
„Ano, Wille?“ pousmál se Doyle.
Bodie stiskl rty nevolí nad tím, že ho Doyle oslovuje jeho křestním jménem, ale protentokrát se rozhodl to nekomentovat, protože to, co chtěl říct, bylo důležité.
„Miluju tě, Rayi,“ a bylo to venku. Cítil se trochu hloupě a obával se, jak to Doyle přijme, ale musel to říct.
Doyle se zadíval do těch modrých očí. Bylo zvláštní být zářivým středem něčího vesmíru, ale byl to krásný pocit.
„Miluju tě, Wille,“ zašeptal Doyle a políbil Bodieho.
„Bodie,“ opravil ho Bodie, než se znovu políbili.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský