Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Raymond Doyle/ William Bodie
Shrnutí: Práce v CI5 je náročná a každý se se stresem vyrovnává jinak.
Poznámka: Dopsáno červenec 2009

Přemíra napětí

Doyle ukázal na Bodieho tři prsty.
Tiskli se v naprosté tichosti k otlučené zdi po stranách neméně otlučených dveří. Murphy se schovával za keříky u branky.
Dva.
Jedna.
Doyle vykopnul dveře.
Do úzké chodby vpadl muž se samopalem. Za Doylem to dvakrát třesklo a muž udělal tři vrávoravé kroky dozadu. Samopal třeskl na zem. Muž se opřel o stěnu a pak se po ní pomalu sesunul na zem.
Doyle vrazil do místnosti.
„Nikdo ani hnout!“
Dva další muži strnuli uprostřed pohybu a pak pomalu pustili zbraně a zvedli ruce.
„Skvěle řečeno, máš talent. Nebyl jsi náhodou u policie?“ usmál se Bodie.
„No jo, ty bys nejspíš řekl pracky nahoru, vy špinavci,“ vrátil mu to Doyle.
„A kalhoty dolu,“ dodal Bodie pobaveně.
Doyle sklonil zbraň, vytáhl pouta a popošel k nejbližšímu muži.
„Ruce!“ nařídil.
Bodie vytáhl z náprsní kapsy vysílačku.
„Cowley bude…,“ nebylo mu ale umožněno dokončit myšlenku, protože mu kolem hlavy prolétla dávka ze samopalu.
„Bodie!“ křikl Doyle a strhl sebou na zem spoutaného muže.
Bodie se vrhl za křeslo.
Druhý muž ale tolik štěstí neměl. Několik kulek si ho našlo a on se s chroptěním skácel k zemi.
Doyle naznačil Bodiemu, aby odvedl pozornost. Bodie přikývl a upotal na sebe palbu. Doyleova zbraň dvakrát vystřelila a samopal umlkl.
Bodie vykoukl opatrně zpoza křesla.
„Kde je sakra Murphy?!“ zamračil se. „Neměl nám náhodou krýt zadky?!“
Doyle se zvedl a vytáhl na nohy i zatčeného.
„Doufejme, že je v pořádku.“
Bodie se zvedl, ale stále se mračil.
„Bodie!“
„Co je?“ otočil se na Doyle.
Doyle ukázal na jeho levou paži. Bodie se podíval a zjistil, že má bundu roztrženou a látka se barví krví.
„Sakra! To byla moje oblíbená bunda!“ rozčílil se Bodie. „Murphy!“ zařval a vyšel z místnosti do chodby.
Murphy se právě sbíral ze země a držel se za zátylek.
„Promiň, Bodie,“ řekl Murphy omluvně.
Doyle začal strkat spoustaného muže ke dveřím.
„Měl bys doktorovi, Bodie.“
„Je to jen škrábanec,“ odbyl to Bodie a znovu se obořil na Murphyho. „Cos prosím tě dělal?“
„Překvapila mě,“ přiznal Murphy.
Teprve teď se Bodie podíval na střelce a zjistil, že je to dívka – asi tak patnáct, šestnáct let.
„Praštila mě válečkem nebo čím,“ snažil se Murphy omluvit.
„Měl by ses stydět,“ řekl Bodie.
„Jak jsem to mohl tušit?“ bránil se Murphy.
„Tsss,“ zavrtěl Bodie hlavou a otočil se na Doylea. Ten stál ve dveřích a zíral na tělo té dívky. Tričko měla vepředu zrudlé krví.
Bodie postrčil spoutaného muže Murphymu.
„Vem ho do auta.“
Murphy na okamžik zaváhal, ale pak muže odvedl.
Bodie vrátil svoji zbraň do pouzdra a oknem sledoval, jak Murphy cpe muže do auta.
„3.7 pro 2.4,“ promluvil do vysílačky.
„3.7, mluvte,“ ozval se ženský hlas.
„Trochu se nám to tu zkomplikovalo. Můžeš, lásko, poslat místní poldy, aby po nás uklidli?“
„Co se stalo, 3.7?“
„Dva mrtví, jeden živý a jeden praštěnej Murphy. Bude mít asi pěknou bouli.“
„Rozumím, 3.7. Máte se hlásit na ústředí.“
Bodie se odvrátil od okna a podíval se na Doylea. Pořád ještě zíral na to dítě.
„Díky, srdíčko.“
Bodie zastrčil vysílačku do náprsní kapsy a popošel blíž k Doyleovi.
„Měla samopal, vzpomínáš,“ připomněl mu.
„Já vím.“
Bodiemu se ale ani trochu nelíbil Doyleův tón.
„Měla samopal a střílela na nás.“
„Já vím!“
„Měla samopal a málem mi…“
„Jo, já vím! Zmlkni, Bodie!“ obořil se na něj Doyle.
Chvíli mlčeli, ale Bodie to dlouho nevydržel.
„V Africe používali děti…“
„Bodie!“ okřikl ho Doyle. „Ušetři mě laskavě svých historek z Afriky!“
Znovu na chvíli zavládlo ticho a byl to opět Bodie, kdo promluvil první.
„Ta bunda mě fakt štve,“ prohlédl si ránu na paži. Už to ani nekrvácelo. Kulka ho jen škrábla. „Koupil jsem jí před rokem a …“
„To je neuvěřitelný!“ vybuchl Doyle. „Tady leží mrtvý dítě. Dítě, který jsem zastřelil! A co zajímá tebe? Tvoje pitomá bunda!“
„To dítě, zlato, mělo v ruce samopal a chystalo se do nás udělat spoustu nový otvorů. Tak promiň, že jsem rád, že jsem to přežil!“ odsekl Bodie nakvašeně.
„No jo, asi jo,“ povzdechl si Doyle. „Asi máš pravdu. Nevím, proč mě to tak vzalo.“
„Asi? No to ti pěkně děkuju,“ zaškaredil se Bodie. „Všechno si moc bereš, Rayi,“ poplácal ho po zádech.
„Co ruka?“ zeptal se Doyle.
„V pohodě,“ odvětil Bodie a vrátil se do místnosti.
„Co děláš?“ zeptal se Doyle a šel za ním.
Bodie otevřel láhev, kterou našel, a napil se. Pak jí podal Doyleovi. Doyle zaváhal, ale pak si ji vzal a napil se. Bodie měl pravdu, potřeboval panáka.
„Víš, co je tvůj problém. Máš špatnou perspektivu,“ řekl Bodie a znovu si přihnul.
„Možná,“ připustil Doyle, i když tak docela netušil, o čem Bodie mluví. „Murphy na nás čeká.“
„Může jet napřed,“ navrhl Bodie.
„Proč?“
„Protože potřebuješ – trochu vydechnout, uvolnit napětí,“ řekl Bodie. „O něčem bych věděl.“
„Máme se hládit na ústředí,“ připomněl Doyle.
„Až to tady doděláme,“ souhlasil Bodie.
„Cowley nebude rád,“ namítl Doyle.
„Cowley nemusí vědět,“ uculil se Bodie.

Bodie si sedl za volant a tak se Doyle uvelebil na místě spolujezdce. Ani nevnímal kudy a kam jedou a vlastně mu to bylo jedno. Bylo mu mizerně – možná dokonce hůř než když ho obvinili z úmyslného zabití Paul Coogana. Pořád si tu situaci musel přehrávat. Bylo skutečně nezbytné ji zastřelit? Stává se z něj bezmyšlenkovitý zabiják? A co kdyby se trefila? Chybělo tak málo a kulka, která Bodieho jen škrábla, mu mohla projít ramenem nebo zády, hlavou. Mohla Bodieho zabít, ale on zabil ji. Zabij nebo budeš zabit? To byly zákony džungle, Bodieho džungle ne jeho.
Doyle se vnitřně doslova třásl a byl vděčný, že Bodie pro jednou mlčí. Pořád viděl ty její prázdné oči – dítě, ani ne plnoleté. Zabil dítě – bez rozmyslu, bez váhání.
Bodie se snažil věnovat jen řízení a mlčet. Přesto pohledem co chvíli sklouzával k Doyleovi. Neměl z toho dobrý pocit. Doyle si všechno moc bral. Dobrý polda – to přesně Doyle byl. Dobrý polda, co vždy hájí zákon, má rád chlupatá zvířátka a nikdy, nikdy nestřílí do dětí.
To, co se Bodie chystal udělat, byl risk, obrovský risk. Nejenom že by ho to, pokud to nevyjde, pokud se v Doyleovi mýlí, mohlo stát jejich přátelství. Mohlo by ho to stát kariéru i pověst, pokud by si to Doyle nenechal pro sebe.
Proto Bodie mlčel. Zvažoval, jestli opravdu to riziko chce podstoupit.Ale Doyle vypadal, že to potřebuje, a Bodie se už vlastně dávno rozhodl, že mu to za to stojí. A pokud se mýlí? No, vždycky za sebou může spálit mosty a odjet ze země. Třeba na Blízký východ nebo do Ameriky, Austrálie – bylo tolik míst, kde ještě nebyl. To ho uklidňovalo. Ústupovu cestu měl, takže mohl klidně útočit.

„To jsi neřekl, že jedeme k tobě,“ podivil se Doyle, když zastavili před domem, v němž Bodie bydlel.
Když útočit, tak na vlastním písečku a podle vlastních pravidel – tak to měl Bodie rád.
„Vadí ti to?“ zeptal se Bodie.
Doyle zavrtěl hlavou. Zatímco Bodie byl u něj doma pečený vařený, Doyle byl u Bodieho jen pár krát.
Byt byl malý, tak akorát pro někoho, kdo žije sám bez závazků, zařízený jednoduše ale vkusně. Pár dobře zvolených přiměřeně drahých kousků mu dodávalo zdání luxusu. Bodie si rád dopřál hezké věci, tedy v rámci svých finačních možností. Navzdory tomu všemu ale byt působil neosobně, chladně. Na rozdíl od Doyleova bytu, kde bylo patrné, že tam někdo žije, měl Bodie zvyklý na vojenskou kázeň až přespříliš uklizeno. A nikdy žádné fotky, suvenýry, ani blbá sbírka známek nebo diplom za plavání na škole. Pokaždé když byl Doyle u Bodieho, viděl byt člověka, který se sem chodí jen osprchovat a vyspat, člověka, který cestuje na lehko a nikde se příliš neváže. A pokaždé mu z toho bylo tak nějak divně.
Úplně ze všeho nejdřív otevřel Bodie bar a zezadu vyndal ze dvou třetin plnou, lehce zaprášenou láhev skotské. Cowley možná tvrdil, že žádné výjmečně dobré čisté sladové skotské neexistují, že jsou všechny dobré. Bodie se s tímhle názorem ovšem až tak neztotožňoval. Tahle láhev totiž stále hříšné peníze a Bodie si ji šetřil jen pro zváštní příležitosti. Nalil do dvou skleniček a jednu podal Doyleovi. Mlčky se napili.
„Takže?“ zeptal se Doyle.
„Takže co?“ Bodie si sundal bundu a hodil ji na křeslo.
„Říkal jsi, že potřebuju uvolnit napětí,“ připomněl Doyle.
Bodie přikývl. Odložil skleničku, vytáhl si košili z kalhoty a začal si ji rozepínat.
Doyle povytáhl tázavě obočí.
„Dám si sprchu,“ vysvětlil Bodie a sundal si košili.
Doyle se zadíval na ránu na jeho paži. Byla mělká a už dávno nekrvácela. Bodie měl neuvěřitelné štěstí. Stačilo tak málo, tak málo, a mohl dopadnout hůř.
Bodie zmizel v koupelně a vzápětí se ozval zvuk tekoucí vody. Doyle se po chvíli váhání posadil se sklenkou do jednoho křesla. Deptalo ho, s jakou pečlivostí měl Bodie ustláno, všechno tu mělo svoje místo, všechno bylo srovnané.
„Jestli se to Cowley dozví, stáhne z nás kůži za živa,“ poznamenal Doyle.
„Co?!“ křikl Bodie ze sprchy, protože Doylea neslyšel.
Doyle se zvedl a šel do koupelny. Opřel se o futra dveří a usrkl skotské. Všiml si, že závěs sprchového koutu je průsvitný, takže viděl každý Bodieho pohyb.
„Říkal jsem, že Cowley z nás stáhne kůži, jestli se to dozví.“
„Murphy nás nepráskne.“
Doyle se na chvíli odmlčel, než řekl: „Co jsi vlastně myslel tím, že mám špatnou perspektivu?“
Bodie vypnul vodu a vylezl ze sprchy. Doyle mu podal ručník. Bodie se, než odpověděl, utřel a omotal si ručník kolem pasu.
„To je prosté, moc přemýšlíš o smrti,“ pokrčil Bodie rameny a vrátil se do pokoje pro skleničku.
Doyle se na něj díval, jak tam tak sedí na opěradle křesla, prakticky nahý, stále ještě trochu morký, upíjí skotkou a ty jeho modré oči s dlouhými řasami se upírají na Doylea.
„Ty se smrti nebojíš, Bodie?“ zeptal se Doyle tiše.
Bodie znovu pokrčil rameny.
„Nemám čas nad takovými věcmi přemýšlet,“ odpověděl, položil skleničku na stůl a vstal. Obešel Doylea a položil mu ruce na ramena. Jak předpokládal, byl Doyle celý křečovitý, ztuhlý. Bodieho prsty promnuly napjaté svaly Doyleových ramen.
Doyle vydechl a zavřel oči.
„Tvůj problém, Rayi, je, že pro tebe je každý den dnem, kdy tě mohli zabít,“ řekl Bodie tiše. „Špatná perspektiva.“
„Spíš den, kdy někoho musím zabít,“ Doyle se Bodiemu vysmekl a otočil se k němu čelem. „Copak tobě je to úplně jedno? Té holce bylo stěží patnáct a já jí zastřelil – prostě jen tak. Bodie, život je moc vzácnej.“
„To nebylo jen tak, měla samopal,“ řekl Bodie. „Já netvrdím, že život není vzácnej, důležitej, nikdy jsem netvrdil, že mi nevadí zabíjet lidi. Ale,“ Bodie pokrčil rameny. „Hele, nemůžu být svědomí celýho lidstva. Je to jejich volba – byla to její volba. Věděla, co riskuje.“
„Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se Doyle tiše.
„Prostě to tak je, Rayi. Nepřemýšlej o tom, kdo mohl nebo musel zemřít. Přemýšlej o tom, kdo přežil – ty, já, Murphy. Neber každý den jako den, kdy tě mohli zabít, ber to jako den, kdy tě nezabili.“
„Takže tohle je ta tvoje perspektiva?“ zeptal se Doyle.
Bodie se odmlčel a pak se zcela vážně zeptal: „Věříš mi, Rayi?“
„Co je tohle za otázku?“ podivil se Doyle.
„Věříš mi?“
Doyle s odpovědí trochu zaváhal: „Jo. Jo, jasně že ti věřím.“
„Víš, v africké džungli je spousta věcí, které tě můžou zabít,“ řekl Bodie. „Kulka nepřítele, která přiletí ani nevíš odkud, hadi, pavouci, můžeš dostat malárii a umřít, můžeš spadnout ze srázu, nebo se ti zanítí rány a je to v hajzlu. Nic pěknýho. Každý den, který přežiješ, je – je jako výhra v jackpotu. Uvědomuješ si tak ostře, že žiješ, až to bolí.“
„Chybí ti pocit, že žiješ na plno?“
„Tobě ten pocit chybí,“ opravil ho Bodie. „To, co ti chci říct – hele, doufám, že to zůstane jen mezi námi.“
„O co jde?“ Doyle nechápal, kam Bodie míří.
„Sex.“
„Cože?“
„Když jsi pod tlakem, když každý den můžeš umřít, tak je sex nejlepší řešení. A úplně nejlepší je, když najdeš někoho, s kým na to můžeš skočit ještě plný adrenalinu rovnou z bitvy. Veř mi, dokonale ti to vyčistí hlavu a ten pocit, že žiješ, že jsi přežil, a do toho orgasmus – neznám nic lepšího. Pak se dá vyrovnat s ledasčím.“
„Takže takhle ty to děláš?“ ušklíbl se Doyle s lehkým despektem. „Náhodné známosti po akci? Sex někde v zapadlé uličce s nějakou, které ses ani nestačil zeptat na jméno? Hele, Bodie, doufám, že si dáváš bacha. Víš, co myslím – antikoncepce a pohlavní nemoci – doufám, že jsi už slyšel o bezpečném sexu.“
„Co si o mě myslíš?“ ohradil se Bodie. „Jedině s gumou. Nemám zájem nějakou zbouchnout,“ a k jeho roztrpčení je Doyle odvedl od toho, co mu chtěl říct – nabídnout.
„No to jsem rád. Ale bez urážky, tohle není můj styl. Fakt díky, že se snažíš mi pomoct, ale tohle u mě fungovat nebude,“ pousmál se Doyle.
Bodie si povzdechl. Takhle si to nepředstavoval. Doyle to všechno špatně pochopil.
„Ty o mně nemáš moc dobré mínění co?“ zeptal se Bodie.
„Proč myslíš?“
„Fakt si myslíš, že bych to dělal s nějakou štětkou, jen abych si po akci pročistil hlavu?“
„Ale vždyť jsi říkal…“
Bodie se k Doyleovi přitočil zezadu, znovu mu položil ruce na ramena a pošeptal mu do ucha: „Jsou věci, které s ženskou dělat nemůžeš. Prostě to nejde.“
Doyle se na Bodieho ohromeně podíval přes rameno. Bodie povytáhl obočí a jeho ruce začaly opět jemně masírovat Doyleova ztuhlá rameny.
„Některé věci prostě ženské nemůžou pochopit,“ pokračoval Bodie šeptem a tentokrát se k Doyleovi přitiskl tělo na tělo.
„To je hodin,“ podíval se Doyle na hodinky. „Vážně bychom měli jet,“ odstoupil od Bodieho. „Počkám v autě. Ať ti to netrvá dlouho,“ a s těmi slovy vypadl z Bodieho bytu.
Takže se Bodie mýlil. Teď zbývala otázka nakolik jeho přátelství s Doylem dostane trhliny a zda to Doyle použije proti němu.
Když ale Bodie nasedl do auta na místo spolujezdce, vypadal Doyle normálně – jako by se vůbec nic nestalo. Bodie dokonce začal pochybovat, jestli Doyle pochopil, co mu nabídl – naznačil. Možná ne, protože celou cestu na ústředí Doyle tlachal o svém nejnovějším obrazu. Bodie to viděl, když byl posledně u Doylea, a pojem obraz byl podle něj eufemismus roku. Mazanina by bylo přiléhavější, ale zase nechtěl ranit Doyleovy city. Byl na to své ´dílo´ hrdý.

*****

Doyle popíjel bílé víno a se zaujetím sledoval Bodieho, jak se s pomocí otřepané historky, kterou Doyle v nejrůznějších obměnách slyšel už snad sto krát, stal středem pozornosti obou slečen, s nimiž jim domluvil tohle rande.
Bylo to zvláštní. Před pěti dny vedl Bodie dost divné řeči o sexu a věcech, co nelze dělat s ženami, a kdyby ho Doyle neznal, skoro by řekl, že šlo o dost neohrabaný pokus ho sbalit. Před třemi dny z Bodieho vypadlo, že má novou přítelkyni a včera Doyleovi oznámil, že jim zařídil na dnešek rande v provedení Bodie a jeho nový objev a Doyle a její kamarádka.
A tak tu Doyle seděl a díval se na Bodieho – takového Bodieho, jakého znal, heterosexuálního až za roh, a myslel na jiného Bodieho – s ručníkem kolem pasu, rukama na Doyleových ramenou, Bodieho, který mu šeptal ty podivné věci, Bodieho, který se k němu přitiskl.
V mládí by z Bodieho bytu nevycouval. Bylo to divoké období jeho života, v němž experimentoval se vším – účesem, oblečením, lehkými drogami i sexem. V mládí by Bodieho v tom jeho bytě klidně svedl, ať už těmi řečmi Bodie sledoval cokoli, ať už by to mělo jakékoli následky. No jo, nebýval zrovna moudrý. Někdy se divil, že to období svého dospívání vůbec přežil.
Jenže myšlenka, že by nějaký chlap vůbec mohl Bodieho svést, byla už ze své podstavy absurdní. To ovšem Doyleovi nebránilo v tom, aby ji nerozvíjel. Jistě, nedokázal si Bodieho představit s chlapem. Ovšem dokázal si představit sebe s Bodiem. Dokázal si představit, jak líbá jeho rty, hladí jeho pevné tělo, líže a saje jeho – Doyle si uvědomil, že ho ty myšlenky vzrušují. A že je zcela nevhodné takhle přemýšlet – navíc o svém příteli a parťákovi. Už mu nebylo osmnáct, zklidnil se, dospěl, zmoudřel.
Bodie skončil a nyní se vyhříval v paprscích svého úspěchu.
„Co vlastně děláš?“ zeptala se kamarádka Bodieho přítelkyně Doyle. Bodie jí představil jako Brigit.
„Je umělec,“ předběhl ho Bodie s odpovědí.
„Jo, maluju,“ chytil se toho Doyle.
„Opravdu? A co?“ zajímala se Brigit.
„Akty,“ uculil se Bodie na Doylea přes stůl.
„Oh,“ začervenala se Brigit.
„Jo, chtěl jsem malovat jeho, ale stydí se,“ vrátil mu to Doyle.
Bodie se jen zakřenil. Zatímco děvčata se decentně zachichotala.
Doyle pozvedl prázdnou sklenku.
„Seš na řadě,“ upozornil ho.
Bodie dopil svoje pivo a vstal od stolu, aby přinesl pití.

*****

„Co je s vámi dvěma?“ zamračil se Cowley. Jeho výchovnou přednášku o tom, jak si představoval, že celý zásah správně proběhne, kazila skutečnost, že Bodie a Doyle ho vůbec neposlouchali, oba se tvářili tak divně křečovitě a šili sebou, jako by sedli do mraveniště.
„Víte, pane, nás to opravdu hrozně mrzí…“ řekl Bodie.
„Ale tohle je vážně…“
„Opravdu vážně…“
„Urgentní!“
Nejdřív pomalu o několik kroků couvli a pak jako na povel se oba rozběhli do hustého křoví u tovární zdi.
Cowleymu jen zavrtěl hlavou. Jeden by řekl, že už jsou dost velcí na to, aby věděli, kdy si mají odskočit na toaletu.
Když se Doyle prodral křovím, stál už Bodie rozkročený s rozepnutým poklopcem a znělo to trochu jako Niagarské vodopády. Doyle se k němu bez váhání s úlevným vydechnutím přidal.
Bodie se díval celou dobu před sebe, takže Doyleovi nebránilo nic, aby zcela nepokrytě nestudoval Bodieho ptáka.
„Co je?“
Doyle zrudl, když ho při tom Bodie nachytal.
„Nic,“ zamumlal Doyle a rychle upřel pohled před sebe, rudý jako paviánova řiť.
Teď to byl ale zase Bodie, kdo se díval na Doylea – nejdřív na jeho profil, ale pak mu oči sklouzly dolů.
Doyle se na Bodieho podíval, a Bodie rychle zvedl oči k Doyleově obličeji. Oba byli hotovi, ale ani jeden se neměl k tomu, aby se upravil. Jen se na sebe dívali a snažili se odhadnout, na co ten druhý myslí. Čekali až ten druhý udělá první krok.
Nakonec to byl Doyle, kdo udělal první krok.
„Adrenalin?“
Bodie povytáhl obočí. Nechápal.
„Dneska nás nedostali, že jo,“ pousmál se Doyle.
Bodie si zastrčil péro do kalhot a zapnul se.
„Ne,“ odpověděl pomalu.
Doyle se rovněž upravil, ale ani jeden se neměl k odchodu.
„Možná by to chtělo – pročistit hlavu?“ Doyle se pouštěl opatrně na tenký led. Nebyl si jist jestli jeho narážky Bodie pochopí, a zda je vůbec nějaká šance, že by na to přistoupil. Docela dobře by mohl Bodieho smrtelně urazit a dostat pořádnou nakládačku. Bodie byl na svou pověst prvotřídního samce pyšný. Nicméně Doyle mu ji nechtěl zkazit. Ani sám nevěděl, co ho to popadlo, ale ty řeči, co Bodie nedáno vedl, vzpomínky na neklidné mládí a teď když tu Bodie stál vedle něj a Doyle se mu díval na péro.
„Možná,“ přisvědčil opatrně Bodie. Nebyl si jist, o co Doyleovi jde. Téměř mohl cítit, jak mu pod nohama praští tenký led.
„A sex je prý nejlepší na to,“ zkusil Doyle otevřenější návrh.
„Říká se to,“ Bodie měl strach projevit zájem, protože Doyle nemusel nutně navrhovat to, co by on sám chtěl. Vždyť tehdy z jeho bytu vypadl, jako by mu za patami hořelo.
Oťukávali se vzájemně jako dva nesmělý puberťáci na prvním rande.
Doyle se rozhodl to risknout. Zkusí Bodieho vyprovokovat, jestli bude mít zájem, přidá se sám, jestli ne, může odejít. Rozepnul si kalhoty, vylovil si ho ze slipů a začal si ho před Bodiem honit. Nedíval se na Bodieho, měl zavřené oči, protože se styděl, ale říkal si, že mu Bodie nemůže nic říct. Maximálně že je exhibicionista. Nijak nenapadal Bodieho suverenitu – jeho sexuální suverenitu. Každý chlap si to občas dělá sám. I Bodie musí. Ta představa Doylea vzrušila.
Bodie nevěřícně zíral na Doylea, který tu tak nestydatě stál a ruka se mu po ptákovi jen míhala. Měl pocit, že nic dekadentnějšího a rajcovnějšího nikdy neviděl. Rukou si sevřel vlastního ptáka přes kalhoty.
Doyle otevřel oči, když zaslechl, jak si Bodie rozepíná kalhoty. Pohled na Bodieho, který svírá svoje ztopořené préo ve dlani a honí si ho, byl něco, co by si Doyle nikdy nepomyslel, že uvidí. Bodie byl naprosto rozkošný – jeho lehce nejistý, stydlivý pohled, tváře zrudlé částečně studem, částečně vzrušením.
Doyle popošel k Bodiemu blíž a po chvíli váhání odstrčil jeho ruku a dotkl se jeho penisu. Bodie se ostře nadechl a jeho pták sebou cukl. Doyle ho sevřel v dlani, pomalu přehál předkožku přes krví nalitý žalud a zpátky a znovu a ještě několikrát to zopakoval. Bodie dýchal mělce a rychle a nemohl odtrhout oči od Doyleovi ruky dráždící jeho penis. Teprve po chvíli mu došlo, že by to mohl Doyleovi oplatit.
A tak tam stáli naproti sobě a vzájemně se honili. Nedívali se jeden druhému do očí, ale na své ruce a ptáky.
Doyle ale chtěl něco víc. Začal si stahovat kalhoty níž, až mu sklouzly ke kotníkům.
Bodie polknul a olízl si rty.
Nemluvili. Trochu se báli, že když kdokoli z nich promluví, ztratí odvahu k tomu, co prováděli.
Doyle malými krůčky došel ke zdi, opřel se o ní a rozkročil se, jak mu to jen kalhoty dovolily. Bodie chvíli zuživě prohledával kapsy své bundy, než našel kondom. Vždycky u sebe jeden měl. S kondomy je to totiž jako se zbraní – lepší ji mít a nepoužít, než ji nemít a potřebovat ji. Roztrhl zuby obal a nasadil si ho. Přitiskl se ze zadu k Doyleovi a překvapilo ho, když mu Doyle pomohl najít správnou cestu. To mohlo znamenat jen to, že Doyle nějaké zkušenosti má. Na teoretizování ale Bodie neměl kdy, protože jeho pták překonal prvotní odpor a vklouzl do Doyleova zadku.
Doyle zasténal, když do nej Bodie pronikl a přirazil proti němu, čímž ho do sebe dostal až po kořen. Bodie mu těžce dýchal na krk a sténal a vzdychal do ucha. Každý Bodieho příraz, Doylea rozechvíval. Pevně mu svíral boky a šukal ho krátkými drsnými přírazy. Doyle už téměř zapomněl, jaký je to úžasný pocit, když vás roztáhne a naplní něčí pták, když vám projíždí zadek s razancí a divokostí.
Cowley se podíval na hodinky. Co jim mohlo tak dlouho trvat na tom odskočit si. Stačilo přece zaběhnout na kraj toho křoví. Nebylo potřeba prodírat se někam kdo ví kam.
„Bodie,“ vydechl Doyle. „Šukej mě!“ zasténal.
Bodie mu zacpal pusu. Poslední, co potřeboval bylo, aby ho někdo nachytal s kalhotama u kotníků a s ptákem v Doyleově zadnici, protože Doyle nedokáže udržet na uzdě svoje hlasové projevy. Sám se ale musel ze všech sil držet, kousal se do rtu a šukal Doylea jako smyslů zbavený. Ačkoli asi musel přijít o rozum, když takhle riskoval. Každou chvíli musel…
Bodie zasténal a aby umlčel potřebu dát přicházejícímu vyvrcholení hlasitý průchod, kousnul Doylea do krku.
Doyle se kousnul do ruky, jeho péro sebou zacukalo a několik mohutných výstřiků spermatu pokropilo zeď.
Bodie se o něj opřel a snažil se popadnout dech. Pak přidržel kondom a vytáhl svoje vadnoucí péro z Doyleova zadku.
Najednou k sobě zase stáli čelem a Bodie cítil potřebu něco říct. Nějak to vysvětlit. Místo toho ho Doyle políbil na rty, zapnul si kalhoty a vylezl z křoví.
Bodie si stáhl kondom a hodil ho do trávy. Upravil se, zkontroloval, jestli nic nemůže prozradit, že dělali něco nepatřičného, a šel za Doylem.
„Co vám k čertu trvalo tak dlouho?“ obořil se na Cowley.
„Eeee…,“ Bodie sklouzl pohledem na Doylea a byl si až nepříjemně vědom toho, jak strašně jsou podezřelí.
„To on,“ kývl Doyle na Bodieho.¨
„Co já?“ ohradil se Bodie s pocit, že Doyle je svině, když to celé chce hodit na něj.
„Šlápl do eee…,“ Doyle nechal větu nedokončenou.
Bodie, který na okamžik měl hrůzu z toho, že to Doyle práskne a hodí to na něj, vklouzl hladce pro určené role.
„Nový boty,“ zatvářil se omluvně.
„Nechtěl vám zasvinit auto,“ přidal se Doyle.
„Aha,“ pokýval Cowley hlavou a vůbec nevypadal, že jim to věří. „A proto jste oba tak udýchaní?“
„Nó,“ protáhl Doyle, aby získal čas na vymyšlení výmluvy.
„Hledal lopuch,“ přispěchal na pomoc Bodie. „Já taky.“
„No jo, lopuch je na to nejlepší,“ horlivě se snažil Doyle.
„Museli jsme až dozadu.“
„Běželi.“
„No jo, pane, běželi.“
„Abyste nečekal.“
„Moc dlouho.“
Cowley jediným pohledem tu jejich komedii zarazil.
„Pane,“ dodal ještě rychle Bodie.
Cowley sedl do auta za volant a Bodie s Doylem si rychle nastoupili. Bodie, ještě než si sedli, naznačil přes střechu auta Doyleovi sevřenou pěstí, že dostane jednu do zubů, jestli bude příště tak riskovat. Tohle bylo o fous.
„A propo, pánové, příště až budete cítit naléhavou potřebu. Dávejte si pozor na bezpečnostní kamery.“
Doyle s Bodie si vyměnili vyplašený pohled.
„Ne všechny musí být mimo provoz jako tamta,“ kývl Cowley hlavou ke zdi, kde ještě před chvílí Bodie a Doyle divoce šoustali.
Skoro bylo slyšet zadunění, jak oběma agentům CI5 spadl kámen ze srdce.
„A já bych nerad některé věci vysvětloval.“
„Eee, pane,“ naklonil se Bodie dopředu s neblahým pocitem, že je Cowley slyšel. „Vy jste…“
„Nic neviděl, ani neslyšel,“ řekl Cowley tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Ale jestli si na to nedáte pozor a kompromitujete mě a CI5, tak vás oba vlastnoručně vykastruju. Jasné?!“
Doyle nepovažoval za důležité vysvětlovat Cowleymu, že tohle bylo poprvé. Byl rád, že jejich nadřízený, i když je ze staré školy, má pro lidské chyby a poklesky pochopení.
Bodie se sice ještě dlouho tvářil dost zaraženě, ale nakonec se i on vyrovnal s tím, že Cowely ví. Ten chlap měl uši jako jestřáb.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský