Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: Šejk Faruq Shadi je ve své zemi nesmírně mocný a bohatý muž. Když si jeho rozmazlený syn z Anglie přiveze nečekaný suvenýr, bude muset pan Cowley využít veškeré své diplomatické umění, aby dostal zpět, co se ukáže Doyleovi tak drahé, že by kvůli tomu neváhal rozpoutat i mezinárodní konflikt.
Poznámka: Protože jde o fanfiction, hledali byste zemi šejka Shadiho na mapě marně ;-)
dopsáno září 2009

Východní praktiky

„Slyšeli jste někdy jméno Faruq Shadi?“ zeptal se Cowley svých dvou nejlepších agentů, které si na dnešní ráno pozval do své kanceláře. „Doyle? Bodie?“
Oba zavrtěli hlavou.
„Ano, to jsem si myslel,“ pokýval Cowley hlavou. „Ve své zemi je velice mocným mužem. Tak mocným, že dokáže ovlivňovat politiku své země.“
„A chce k nám přijet,“ řekl Doyle, protože začínal tušit, kam Cowley míří.
„Ale ne!“ dal Bodie průchod své nelibosti. „Zase chůvy?!“
„Ano, chůvy, Bodie!“ zpražil ho Cowley pohledem. „Ale mýlíš se, Doyle, šejk Shadi nemá v nejmenším v úmyslu přijet.“
„Tak koho máme vůbec hlídat?“ zeptal se Bodie otráveně.
„Shadiho syna,“ Cowley vyndal ze složky na svém stole fotku a posunul jí po desce stolu blíž k oběma agentům.
Na fotce byl asi pětadvacetiletý snědý a velmi pohledný mladý muž v turbanu.
„Návštěva u nás je jeho vůbec první cesta do Evropy.“
„Kdy má přijet?“ zajímal se Doyle.
„Už tu několik dní je,“ odpověděl Cowley. „Má pronajatou soukromou rezidenci poblíž Londýna. A jeho pobyt zde provází samé potíže.“
„Co přesně?“ chtěl vědět Doyle.
„Jak se zdá, Hassan Shadi úctou k západní kultuře zrovna neoplývá,“ ušklíbl se Cowley. „Včera se dostal do konfliktu s místní policií kvůli výtržnostem v jednom nočním baru. Nebylo to poprvé, ale tentokrát jeho ochranka zbila do bezvědomí nějaké dva mladíky,“ Cowley si sundal brýle a vzhlédl od spisu. „Pochopitelně že má politickou imunitu, ale ministru zahraničí došla trpělivost. Momentálně jedná o jeho urychleném návratu do vlasti.“
„A jak to souvisí s námi?“ chtěl vědět Bodie.
„Návrat Hassana Shadiho je věc velice citlivé diplomacie a rozhodně by ničemu nepomohl další incident. Takže ho budete hlídat dvacet čtyři hodin denně. Neudělá ani krok bez patřičného dohledu, kam půjde on, půjdete i vy,“ udělil rozkazy Cowley. „Dohlédnete na to, aby nedošlo k žádným dalším nepříjemnostem. A budete s ním zacházet jako s rukavičkách.“
„Jak dlouho?“
„Jak dlouho bude třeba, Bodie!“

*****

Bílý Ford Escort a stříbrný Ford Capri zastavili před luxusní vilkou.
„Koukám, že živoří,“ utrousil Bodie sarkasticky, když vystoupil z vozu. Dveře přibouchl o něco prudčeji, než bylo nutné.
Bodie nikdy neměl rád, když je Cow pověřil hlídáním kohokoli, to Doyle věděl. Ale zdálo se, že dokud bylo jejich úkolem chránit něčí život, pramenila Bodieho nechuť pouze ze skutečnosti, že se má o někoho starat. Tohle bylo jiné. Tentokrát z nich byly chůvy doslova a do písmene a Doyle se cítil přesně tak, jak se Bodie tvářil.
„To víš, jeho tatík při hledání vody u nich v poušti narazil na ropu,“ pousmál se Doyle. Mohli jen doufat, že jednání nebudou trvat dlouho.
„Jo, to naštve co,“ ušklíbl se Bodie.
Doyle zazvonil.
„No jo no, voda je u nich vzácná, ale hlavně že má každý za barákem ropný vrt,“ poznamenal Bodie.
Doyle zazvonil ještě jednou.
„Hlídat nějakého rozmazleného spratka. Tohle není práce pro nás,“ zavrtěl Bodie hlavou. „No řekni, Rayi.“
„Slyšel jsi Cowleyho. Vážený host, státní zájem,“ pokrčil Doyle rameny. Cowleyho rozkazy byly jasné, bylo zbytečné o nich mluvit. Zazvonil po třetí.
„Na takovouhle práci se můžu vysrat,“ zavrčel Bodie.
Konečně se dveře otevřely.
„Přejete si?“ otázal se starý Arab angličtinou se silný přízvukem. Vypadal, že je mu snad sto let. Tvář měl zbrázděnou vráskami jako Grand kaňon.
„Doyle, CI5,“ ukázal mu Doyle průkaz. „Tohle je Bodie,“ kývl ke svému parťákovi.
„Taky CI5,“ vyndal Bodie svoji legitimaci.
„Policie?“ zeptal se starý Arab a znělo to trochu unaveně. „Jeho Excelence dnes nikoho nepřijímá.“
„Nás přijme,“ řekl Bodie chladně.
„Je mi líto, ale…,“ nadechl se Arab, ovšem dál se nedostal.
Bodie strčil do dveří a protáhl se kolem Araba dovnitř. Doyle stiskl rty. Bodie byl příliš naštvaný, že dostali takovouhle práci, než aby se staral o to, že se pohybují na diplomatické půdě. Ostatně Bodieho diplomacii většinou představoval jeho slavný okouzlující úsměv nebo pistole a plný zásobník – nebo někdy obojí dohromady. A protože Doyle nehodlal zůstat stát venku, měl oba agenty starý Arab během chvíle ve vstupní hale a nevypadali, že by měli v úmyslu odejít.
„Jeho Excelence již vyjádřila politování nad tou nešťastnou událostí,“ řekl Arab opatrně.
„Samozřejmě, že ano,“ pousmál se Bodie. „A my tu zůstaneme, abychom zajistili, že se ta nešťastná událost Jeho Excelenci nepřihodí znovu.“
Doyle by byl raději, kdyby Bodie trochu změnil tón.
„Zůstanete?“ opakoval Arab a obočí se mu nesouhlasně stáhlo.
„Neustále zde jeden z nás bude – pro vaši bezpečnost,“ vysvětlil Doyle. „Je to rozhodnutí našeho nadřízeného.“
Starý Arab stiskl nesouhlasně rty.
„Chápu,“ řekl odměřeně. „Vysvětlím Jeho Excelenci situaci.“
„To bychom vážně ocenili,“ řekl Bodie kousavě.
„Je něco, co budete potřebovat?“ zeptal se starý Arab slušně.
„Ne, ne, my,“ Doyle se zadíval na Bodieho. „Budeme venku. Doprovázet Jeho Excelenci pokud se rozhodne opustit dům a tak.“
„Nehneme se od vás ani na krok,“ ušklíbl se Bodie.
„Informuji o situaci Jeho Excelenci,“ řekl Arab a v jeho hlase i pohledu bylo jasně vepsáno, že mají tedy vypadnout ven.
„Možná bychom se mohli s Jeho Excelencí seznámit,“ navrhl Bodie.
„Jak jsem již řekl, Jeho Excelence dnes nikoho nepřijímá. Chápeme vaši přítomnost a jsme ochotni ji tolerovat, teď ovšem prosím jděte,“ ukázal starý Arab na vchodové dveře.
´Tolerovat´ naznačil Bodie rty Doyleovi znechuceně. Doyle jen nepatrně zavrtěl hlavou. Měli potížím zabránit, ne je vyvolat.
„Yaç-ni eh, Imran?“ po schodech scházel dolů zřejmě ten největší chlap, jakého kdy Doyle viděl. Měřil dobře dva metry, postavu měl jako zápasník, holou lebku a mohutný knír. Nacpaný do obleku vypadal dost směšně.
Mezi oběma muži proběhla rychlá výměna slov v arabštině.
Doyle se zadíval na Bodieho, ale ten jen pokrčil rameny. Doyle mu kývnutím hlavy naznačil, že bude lepší jít. Pokud neměl v úmyslu Shadi přelézat plot, pak odtud byl jen jeden jediný výjezd, a ten mohli docela dobře hlídat z vozu. Nebylo třeba napínat už tak křehkou situaci do krajnosti.
Když Bodie kolem obra procházel, Arab ho chytil za rameno a smýkl s ním, aby ho přiměl se na něj podívat, a začal na něj něco chrlit arabsky a cloumat s ním.
Bodie byl už tak dost podrážděný jen z toho, že tu musí být, takže Arabovu ruku vztekle srazil ze svého ramene.
Doyle vycítil potíže. Bodieho rysy ve tváři byly ztvrdlé a jeho výraz nevěstil nic dobrého. Arab se nad ním zlověstně tyčil. Nastala chvíle napjatého ticha, kdy se Bodie a obr měřili pohledem. Doyle se o Bodieho nebál, měl spíš strach z následků, pokud Arab Bodieho vyprovokuje.
„Prosím, odejděte,“ naléhal starý Arab na Doylea.
„Bodie.“
Bodie sklouzl pohledem k Doyleovi a pak zpátky na obra. Nakonec se pomalu otočil k Arabovi zády. Udělal ale jen jeden krok, když Arab pronesl něco velice pohrdavým tónem. Bodie se prudce otočil a udeřil Araba do břicha, až zavrávoral.
Doyle sice neměl ponětí, co Arab Bodiemu řekl, ale podle výrazu svého parťáka usuzoval, že tomu Bodie nejen rozuměl, ale navíc to bylo i něco velice, velice hanlivého.
Obr se rozmáchl, aby ránu vrátil, ale Bodie byl na něj rychlý. Uhnul, znovu ho udeřil a vzápětí se rozmáchl.
Doyle ho chytil za paži a zastavil ránu. Starý Arab divoce gestikuloval a něco křičel.
Obr udělal pak tu obrovskou chybu, že využil situace a udeřil Bodieho pěstí do obličeje. Byla to tvrdá rána, až se Bodiemu spustila krev z nosu. Bodie se Doyleovi vytrhl, několika ranami donutil obra couvnout a pak ho prudce praštil na solar.
Arab zalapal po dechu a klesl na kolena. V tom okamžiku se rozletěly dveře a do haly vkráčel mladý muž – sám Hassan Shadi.
Doyle v duchu zaklel. Ať už ten Arab řekl Bodiemu cokoli, určitě to nemohlo být tak zlé, aby se kvůli tomu musel Bodie začít prát. Ta jeho zatracená irská hrdost!
Starý Arab začal zjevně vše vysvětlovat, ale byl rychle utnut podrážděným gestem ruky. Mladý muž, jehož exotická krása ostře kontrastovala s evropským oblečením, si oba agenty CI5 prohlédl. Doylea jen tak zběžně, zato na Bodiem jeho zrak setrval velice dlouho. Teprve pak vybídl starého Araba, aby mluvil.
Starý Arab horečně něco mlel, zatímco obr zůstal klečet s hlavou skloněnou, ale vrhal po Bodiem kradmé nenávistné pohledy.
Doyle byl nervózní, protože tohle smrdělo politikou a navíc, jediný, kdo tu zjevně hovořil anglicky, byl starý Arab. Komunikační bariéra byla frustrující.
Shadi došel k Bodiemu a naklonil hlavu na stranu. Chvíli studoval jeho tvář, pak ho dvakrát obešel.
Bodie se nejistě zadíval na Doylea, ale ten jen pokrčil rameny.
Pak Shadi něco Bodiemu řekl.
„Jeho Excelence vám vyjadřuje svůj obdiv. Ještě žádný muž nezdolal tak snadno a tak rychle Khalida Yasira,“ tlumočil starý Arab.
Doyle úlevně vydechl. Nevypadalo to, že z toho bude malér.
„Jeho Excelence rovněž chápe důvod vaší přítomnosti,“ překládal starý Arab další Shadiho slova. „A nabízí vám ubytování ve své rezidenci.“
„Děkujeme, ale to není nutné,“ ozval se Doyle.
„Asi jste mě špatně pochopil, pane…“
„Doyle.“
„Pane Doyle. To nebyla žádost.“
Bodie vytáhl z kapsy kapesník a začal si utírat z obličeje krev.
„Já bych se tomu nebránil,“ řekl a starý Arab ihned něco sdělil Shadimu, který se potěšeně usmál a pokynul jim po schodech nahoru.
„Mě se nechce strávit hlídku v autě a pak se táhnout domů vyspat a zase se táhnout sem vystřídat tě,“ řekl Bodie Doyleovi, který se netvářil zrovna nadšeně. Musel souhlasit s tím, že má Bodie pravdu, ani jemu se nechtělo. Ale něco se mu na tom chlapovi, na tom Shadim nelíbilo. Možná to, jak se na Bodieho díval.
„Pojďte, ukážu vám, kde můžete zůstat,“ vybídl je starý Arab. „Mimo jiné, mé jméno je Imran Mustafa.“
„Půjč mi klíče, vyzvednu ti cestou k sobě u tebe doma věci,“ nabídl se Bodie.
Doyle hodil Bodiemu svoje klíče od bytu. Když se otáčel ke schodům, všiml si, jak Shadi stranou o něčem hovoří s tím obrem, a celou dobu nespouští oči z odcházejícího Bodieho. Nelíbilo se mu to. Jen nevěděl proč.

*****

Doyle zívnul, převrátil se na druhý bok a zamžoural na svoje hodinky položené na nočním stolku. To ho probralo, protože zjistil, že je čtvrt na dvanáct. Vyletěl z postele a začal se rychle oblékat.
Proč ho Bodie nechal spát takhle dlouho, sakra, letělo Doyleovi hlavou. Jen doufal, že Bodie už není v posteli.
Navlékl si tričko, kalhoty a vyšel z pokoje. Ani se neobtěžoval s nějakým klepáním, a vpadl do pokoje, kde Bodie měl spát. Postel byla vzorně ustlaná a po Bodiem ani památky. Bodie tedy ještě hlídal. Ale proč ho nevzbudil?
Doyle se vrátil do pokoje a dooblékl se.
Když sešel po schodech dolů, zjistil, že v hale jsou naskládána zavazadla. Že by Cowleyho křehká diplomacie byla až tak efektivní?
„Á, pan Doyle.“
Doyle se otočil. Mustafa nesl malý kufřík, který položil na hromadu zavazadel.
„Co se děje?“ zeptal se Doyle.
„Jeho Excelence se rozhodla vrátit do své vlasti,“ odpověděl Mustafa.
„Neviděl jste mého kolegu?“ otázal se Doyle. „Asi jsem trochu zaspal,“ dodal omluvně. „Normálně se mi tohle nestává – nechápu.“
„Vašeho kolegu?“ zamračil se Mustafa. „Naposledy včera večer, myslím.“
Doyle přešel k oknu a vyhlédl na příjezdovou cestu. Stříbrný Ford Capri byl pryč. Doyle se zamračil. Proč by Bodie odjížděl, aniž by cokoli řekl, aniž by ho vzbudil?
„V kolik hodin to asi bylo, co jste ho viděl naposledy?“ zajímal se Doyle.
„To opravdu, pane Doyle, nevím, ani nevím, jestli jsem ho viděl naposledy já a mám příliš práce s odjezdem Jeho Excelence, abych vám pomáhal hledat vašeho kolegu,“ řekl Mustafa.
Doyle se už dál nevyptával. Jediné logické vysvětlení bylo, že Cowley věděl o Shadiho odjezdu a Bodieho odvolal k něčemu důležitému. Přesto se mu to mělo říct. Bodie ho měl vzbudit, informovat ho a pak teprve jet. Jenže to by nesměl být Bodie. Určitě se nemohl dočkat, až odtud vypadne dělat něco pořádného.
Doyle si v duchu slíbil, že až Bodieho uvidí, tak si o tomhle musí promluvit. Tohle si parťáci nedělali.
„Jeho Excelence bude během deseti minut připravená k odjezdu na letiště. Předpokládám, že nás doprovodíte,“ vrátil se Mustafa.
„Ano, ano samozřejmě,“ přikývl Doyle, stále ještě myšlenkami u Bodieho.
„Našel jste svého kolegu?“ zeptal se Mustafa zdvořile.
„Co? Ne, ne, on…dostal jiný úkol,“ odpověděl Doyle.
„Ah tak,“ pokýval Mustafa hlavou.

Doyle doprovodil trojici Arabů na letiště, kde na ně čekalo soukromé letadlo. Počkal, dokud je neodbavili, a vrátil se k autu.
„4.5,“ ohlásil se do vysílačky.
„Slyším, 4.5,“ ozval se hlas 2.4 – krásné Julie.
„Tak Ali Baba právě nasedl do letadla i se čtyřiceti loupežníky a letí domů.“
„Rozumím, předám zprávu Alfě Charlie. Myslím, že teď máte až do odvolání volno, když váš úkol tak šťastně odletěl.“
„My?“ podivil se Doyle. „Copak Bodie nedostal žádný nový úkol?“
„Pokud vím tak ne, 4.5. Proč? On není s tebou?“
„Ne, ale možná mu volal Cowley, třeba to nešlo přes centrálu,“ řekl Doyle.
„Můžu se ti po něm podívat, jestli chceš,“ nabídla se Julie.
„Ne, ne to není nutné,“ odmítl Doyle. „Jedu na pozdní snídani. Nepřidáš se?“
„Jsem v práci, 4.5,“ zasmála se Julie.
„To nevadí, můžeme posnídat u tebe,“ navrhl Doyle.
„Ne, 4.5, už jsem beztak po snídani.“
„Děláš velkou chybu, velkou chybu,“ usmál se Doyle a odložil vysílačku. Jeho úsměv ale rychle zmizel. Julie nevěděla nic o tom, že by Bodie dostal nový úkol, a i když to nebylo nemožné, většinou měla aspoň tušení, kde se který agent pohybuje. Doyle měl divný pocit. Bohužel nedokázal říct proč.

Doyle ležel na pohovce a četl si, když se ozval zvonek. Odložil knihu a šel otevřít.
„Mohu dál?“ zeptal se Cowley.
„Ale jistě,“ ustoupil Doyle ze dveří a nechal Cowleyho projít. Zavřel dveře a následoval ho do obýváku. „Něco k pití?“ nabídl.
Cowley přikývl a Doyle mu nalil panáka skotské.
„Tak mluv, Doyle,“ vybídl ho Cowley.
Doyle znejistěl.
„Jak to, že Shadi tak najednou odjel?“
Doyle pokrčil rameny.
„Tak, prostě měl ráno už sbalené kufry. Nevyptávali jsme se. Ostatně o to šlo, ne? Aby odjel. Tak proč se v tom rýpat,“ řekl Doyle.
„Vy?“ Cowley se na Doyle zadíval. „Bodie byl celou dobu s tebou?“
„No, vzal první hlídku,“ ošil se Doyle.
„A?“ Cowleyho pohled byl ostrý jako paprsek laseru.
Doyle pokrčil neurčitě rameny.
„Nemůžeme Bodieho kontaktovat,“ vysvětlil Cowley konečně důvod své návštěvy. „Vysílačku má zapnutou, ale neodpovídá. Nemáš tušení, kde by mohl být?“
Bodie tohle neudělal poprvé, že nechal vysílačku v autě, a věnoval se svojí nejnovější přítelkyni, zatímco ho všichni sháněli po všech čertech.
„Myslel jsem, že jste ho odvolal, protože Shadi odlétá,“ řekl Doyle.
„Neměl jsem ani tušení, že se Shadi rozhodl tak náhled odjet,“ opáčil Cowley. „A Bodieho jsem nikam neposlal.“
„Tak kde je?“ zeptal se Doyle.
„Na to jsem sakra přišel zeptat já tebe!“ odsekl Cowley.
„Já,“ Doyle dolil Cowleymu skotskou a nalil sobě taky. „Trochu jsem zaspal. Když jsem vstal, byl Bodie – byl už pryč.“
„Pryč? Jak pryč?!“ zamračil se Cowley.
„Tak pryč,“ pokrčil Doyle rameny.
„A to jsi nepovažoval za nutné nahlásit, že tvůj partner zmizel?“ zeptal se Cowley ostře.
„Já opravdu myslel, že jste ho odvolal,“ bránil se Doyle.
„Kdy jsi ho viděl naposledy?“ otázal se Cowley.
„Včera večer, já šel spát a on měl první hlídku.“
„A pak už ho nikdo neviděl?“ vyptával se Cowley.
„Ne.“
„Nezdál se ti včera divný?“
„Ne.“
„Choval se normálně?“
„Ano!“ Doyle už začínal být podrážděný. Co bylo tohle za výslech.
„Nezmínil se třeba o tom, že by měl nějakou nabídku na práci? Nebo že by uvažoval o odchodu?“
„Ne…,“ Doyle zaváhal.
„Takže zmínil,“ postřehl to Cowley.
„Ale ne,“ zavrtěl Doyle hlavou. „To nemyslel vážně.“
„Co řekl?“ chtěl vědět Cowley.
„Byl jen naštvaný z toho úkolu. Nemyslel to tak. Přece nevěříte, že se Bodie sebral a¬…a prostě odešel?!“ zamračil se Doyle.
„Co ti řekl?“
„Že se na takovou práci může vysrat,“ povzdechl si Doyle. „Ale jak říkám, nemyslel to vážně.“
Cowley vstal a vyndal z kabátu malý přenosný magnetofon.
„Tohle měl Bodie na záznamníku,“ Cowley stiskl play.
„Bodie? Tady Garry, Garry Mitchell, pamatuješ si na mě, ne?Dozvěděl jsem se, že jsi v Anglii, tak jsem si řekl – prostě dávám dohromady chlapy na džob v jižní Americe. Za fakt velký prachy, Bodie, fakt velký. Napadlo mě, že by tě to mohlo zajímat. Jestli máš zájem, ozvi se. Jde o fakt velký prachy, kámo. Zatím.“
Chvíli bylo ticho, než Doyle promluvil: „Přece nevěříte, že by Bodie…,“ hlas mu vyzněl do ztracena.
„Garry Mitchell dnes ráno opustil se skupinou několika dalších mužů, žoldáků, Anglii. Bohužel jsme ho těsně minuli,“ řekl Cowley.
Doyle měl pocit, jako by se mu něco vzpříčilo v hrdle, když se ptal: „A Bodie byl mezi nimi?“
„Nevíme to jistě, na letišti si nebyli jistí, ale prý tam byl někdo, kdo by snad mohl odpovídat Bodieho popisu – vysoký, tmavovlasý, na krátko ostříhaný…“
„Ale no tak! Vysoký, tmavovlasý – to může být kdokoli!“ skočil Doyle podrážděně Cowleymu do řeči. „Jestli Bodie utekl…sotva by měl čas se sbalit!“
„Nemusel by si brát sebou moc věcí,“ namítl Cowley. „A z jeho bytu zmizelo skutečně jen pár věcí – nějaké oblečení, nic moc.“
„Jistě, protože si přivezl věci k Shadimu!“ vybuchl Doyle. „Ne, měli bychom najít Bodieho auto a začít po něm pátrat! Mohlo se mu něco stát! Mohl… mohl jet…“
„Kam?“ zeptal se Cowley chladně.
„Co já vím!“ štěkl Doyle. „Mohl nabourat! Nebo… nebo…,“ Doyle se horečně snažil vymyslet, proč by Bodie opustil svoje místo, proč by odjížděl. Nakonec se zničeně sesunul na pohovku.
Cowley mu nalil jeho vlastní skotskou a podal mu skleničku.
„Bodie by nikdy neutekl,“ zašeptal Doyle. „To není jeho styl.“
„Možná toho měl u CI5 už dost,“ řekl Cowley tiše. „Ostatně byl u nás už třetím rokem – na většině předchozích působišť vydržel tak dva roky, někdy ani to ne.“
„Bodie by tohle neudělal,“ trval na svém Doyle. „Aspoň ne aniž by cokoli řekl,“ dodal už méně jistě.

*****

Někdo mu vychrstl kýbl ledové vody do obličeje.
Bodie se s kašláním a prskáním probral. Zvedl hlavu a dezorientovaně se rozhlédl. Byl v malé místnosti jak vystřižené z pohádek tisíce a jedné noci. Jenže tohle nebyla žádná pohádka. Z každé strany ho pevně svíral chlap dobře dvakrát těžší než on sám.
Trochu se mu točila hlava. Bylo tu horko a on se v roláku a v bundě hrozně potil. V puse měl sucho a cítil, jak mu krev buší na spáncích. Žaludek se mu tak divně kroutil
Ale muž stojící přímo před ním mu byl důvěrně známý – ten obr z Shadiho ochranky. Teď byl oblečen v jakýchsi širokých černých kalhotách a černé tunice. V ruce stále ještě svíral prázdný kbelík. Když se na něj Bodie podíval, jen se ušklíbl a řekl něco arabsky, čemu Bodie nerozuměl.
Jeho arabština byla dost chabá a sestávala se pouze asi z půl tuctu nadávek, a pak uměl ještě asi pět nebo šest vět, většinou ve smyslu ´drž hlavu dole, ať ti jí neustřelí´. V Jordánsku to bohatě stačilo. Ostatně většinu mluvení obstarával Marty. On se naučil jen to, co potřeboval, a bohužel ani o chlup víc. Na to, aby se dokázal domluvit to nestačilo ani zdaleka. A obr, Khalid Yasir, Bodie si vzpomněl na jméno, nevypadal, že by anglicky rozuměl byť jediné slovo. Takže nemělo smysl plýtvat silami a ptát se, co tohle má doprdele znamenat.
Yasir vzal ze stolu široký pruh kůže a přistoupil k Bodiemu.
Bodie se nepokusil strážným vytrhnout, věděl, že proti nim nemá šanci. Vždyť jeden z nich měl bicepsy pomalu jako Bodieho stehno.
Yasir se škodolibě usmíval, když Bodiemu nasazoval obojek na krk. Příliš ho utáhl a Bodie zalapal po dechu. Yasir utáhl obojek ještě o kousek.
Bodie se křečovitě napjal. Nemohl se nadechnout a cítil, jak ho rychle ovíjí úponky paniky. Dusil se a neměl, jak se osvobodit. Začal sebou nesmyslně a zcela zbytečně škubat, v zoufalé snaze se vytrhnout ze sevření strážných. Takže o tohle šlo? Yasir se chtěl pomstít? Zabije ho? To byly Bodieho poslední myšlenky, než začal vidět mžitky před očima a pomalu ztrácet vědomí.
A pak najednou mohl zase volně dýchat. Křečovitě, úlevně se nadechl. Někdo mu obojek upevnil tak, aby ho neškrtil, ale aby nešel sundat. Uvědomil si, že se někdo s někým hádá. Zvedl oči a spatřil další známou tvář – věkovitý Arab, který se jim představil jako Imran Mustafa.
„Kde je Doyle?“ zeptal se Bodie sípavě, protože nehodlal propásnout jediného člověka, který tu mluvil nějakou smysluplnou řečí. „O co vám k sakru jde?“
Doyle mu dělal starosti. Pokud tihle zatracení Arabové drží jeho, ať už pro to měli jakýkoli pošahaný důvod, musel tu někde být i Doyle. Doufal, že je v pořádku, protože jinak by si je při první příležitosti podal.
„Pane Bodie,“ Mustafa byl viditelně nervózní. „Omluvám se za Yasira, je trochu…prchlivý. A omlouvám se i za vaše dočasné nepohodlí. Rychle zjistíte, že budete-li rozumný, bude se vám dařit dobře.“
„Co?“ zamračil se Bodie. „Proč mě tu držíte? Kde je Doyle?! Co chcete?!“
„O vašeho kolegu nemusíte mít strach,“ ujistil ho Mustafa. „Celá věc se týká pouze vás.“
„Jaká věc?“ chtěl vědět Bodie.
„Vše pochopíte časem,“ a s těmi slovy se Mustafa otočil k odchodu.
„Jaká věc?!!“ zakřičel za ním Bodie, ale stráže jím smýkli a i když se vzpouzel, na druhou stranu.
Yasir otevřel dveře a vyvlekli Bodieho do velké v orientálním stylu přepychově zařízené místnosti. Všude samé fontány a podušky, na nichž se rozvalovali Arabové v turbanech a barevném oblečení. Někteří byli tlustí a malé buclaté prsty měli doslovy obsypány masivními prsteny. Jiní byli hubení a odění v pestrých barvách. Popíjeli a ochutnávali z mís, které jim nabízeli do průsvitných látek spoře oděné dívky a chlapci.
A vysoko nad tím vším na stupínku se na polštářích rozvaloval Hassan Shadi. Vedle něj seděl mladičký exoticky krásný muž. Kromě pruhu zlaté látky zakrývající jeho rozkrok a zlatých šperků na sobě neměl vůbec nic. Jeho snědá kůže se leskla, jako by byla natřena nějakým olejem. Jeho tmavé oči se smutně na Bodieho zahleděly.
Shadi se posadil, zatleskal a něco dlouze řekl. Bodie si všiml, že se všechny oči obrátily jeho směrem a ten nebývalý zájem se mu vůbec nelíbil. Strážní do přivedli doprostřed místnosti a srazili ho na kolena. Jeden z nich připnul k obojku kolem Bodieho krku řetěz zapuštěný do podlahy. Pak ho oba strážní pustili.
Bodie zůstal klečet. Řetěz byl příliš krátký na to, aby se mohl zvednout. Vzdorovitě a nenávistně hleděl na Shadiho, který se usmíval. Snažil se ovládnout vztek, uklidnit se. Teď neměl šanci utéct a vzdorovat znamenalo pouze mrhat silami, které bude potřebovat později. Ale ať už od něj chtěli cokoli, nehodlal jim to dát.
Bylo však poněkud frustrující, že nerozuměl, co říkají. Klouzal očima od jednoho k druhému. Všichni mluvili, překřikovali se, gestikulovali.
Shadi pokynul rukou vladařským gestem směrem k Bodiemu. Jeden ze strážných serval z Bodieho bundu.
Že by bičování, pomyslel si Bodie. To zvládne. Výcvik SAS ho připravil i na horší věci.
Když ucítil ostří nože na zádech, trhl sebou, ale jinak byl klidný, připravený snášet bolest. Ostří mu začalo mu šaty rozřezávat.
Samozřejmě. Svlečení do naha bylo jednou z metod, která měla zajatce ponížit. Stud byla první věc, kterou Bodie v sobě potlačil – a to už dávno v Africké džungli. To ovšem neznamenalo, že je mu tohle lhostejné.
Několik Arabů se usmívalo, když z něj kousek po kousku odřezávali oblečení, dokud nezůstal úplně nahý. Na několika místech, kde nebyl strážný dost opatrný, Bodie krvácel z drobných říznutí.
Arabové začali zase brebentit. Někteří na něj ukazovali, kývali hlavami a usmívali se. Bylo to nepříjemné. Cítil se jako kus masa na krámě.
Strážný chytil Bodieho za paže a zkroutil mu je za zády. Druhý strážný odepnul řetěz od kruhu v podlaze. Donutili ho vstát a začali ho provádět mezi Araby.
Bodie se přinutil zachovat netečný výraz, když ho jejich ruce začaly osahávat. Přejížděli mu po vlasech, prohmatávali paže, nohy a břicho, sahali mu do rozkroku a na zadek. Jeden stařičký seschlý Arab ohnutý pod množstvím zlata, jímž byl ověšen, něco řekl strážným. Ti Bodieho srazili na kolena a násilím mu otevřeli pusu. Arab si prohlédl s uznalým pokýváním hlavy jeho zuby.
Byla to ponižující procedura a Bodie se snažil nedat najevo, jak nepříjemné mu to je. Nechtěl jim udělat tu radost. Snášel všechno mlčky a pečlivě si zapamatovával tvář každého z nich. Za tohle mu zaplatí. Vztek, který v něm vřel, držel na uzdě jen s vypětím sil. Jen s vypětím sil to celé snášel.
Nakonec ho dovedli až k Shadimu. Ten vstal a něco řekl. Bodie z toho pochopil jen cosi o vlastnictví a v žaludku se mu usadil děsivý, ledový pocit počínajícího poznání. Tady nešlo o žádnou pomstu, ani z něj nechtěli vytlouct informace. Jak to řekl Mustafa, ta věc se týkala jen jeho.
Bodiemu vnitřnosti sevřela úzkost. Možná už vůbec nebyl v Anglii. Možná nikdo nevěděl, že tu je. Možná nikdo neměl ani ponětí, že ho odvezli někam na východ, aby…aby z něj udělali otroka.
Bodie se ostře, křečovitě nadechl.
A když mu Shadi přejel majetnicky po čelisti, nenávistně mu plivl do obličeje. On nebude ničí hračka!
Shadi udeřil Bodieho do tváře. Stráže sevřeli Bodieho pevněji, ale nebylo třeba. Bodie další a další rány snášel zcela klidně a mlčky s hlavou hrdě vztyčenou a vzdorovitým výrazem, který Shadiho popouzel.
Přestal ho bít teprve když prsteny na jeho ruce roztrhly Bodiemu na několika místech kůži na levé líci a rozbily mu rty.
„Na kolena, křesťanský pse!“ zasyčel Shadi. Moc dobře si byl vědom toho, že se všichni dívají.
„Ale, ale, tak tomu říkám zázrak, naučit se tak rychle anglicky,“ ušklíbl se Bodie tím nejneuctivějším a nejposměšnějším tónem, jakým dokázal. Věděl, že i když nikdo nebude rozumět slovům, pochopí intonaci hlasu.
Shadi řekl něco arabsky a pak Bodieho tvrdě kopl do koulí. Nejspíš svůj rozkaz o tom, že má Bodie padnout na kolena, zopakoval v arabštině, protože když Bodiemu vyhrkly slzy bolesti, nechali ho stráže klesnout na kolena a schoulit se, třebaže ruce mu dál drželi zkroucené za zády.
Přihlížející Arabové se pochechtávali a spokojeně přikyvovali. Zatímco Bodie drtil přes stisknuté zuby ty nejsprostší nadávky, jaké znal – tiše a anglicky. Dokonce i jeho irská hrdost věděla, kdy je čas bojovat, a kdy je lepší ustoupit a nechat nepříteli klamný pocit vítězství.
Shadi se uvelebil mezi poduškami. Slyšel moc dobře a jako jediný rozuměl těm nadávkám, které Bodie mumlal, a tak se dotkl ramene mladíka po svém boku a kývl k Bodiemu.
Bodie zvedl hlavu, když Shadi promluvil. Bylo frustrující nevědět, co říká, obzvláště když to okolí přivítalo s bouřlivým nadšením. Shadiho výraz jasně říkal ´já to slyšel a tohle máš za to, pamatuj si to´. Kdežto Bodieho oči říkaly, že tohle mu nikdy nezapomene.
Mladík si klekl před Bodieho a něžně se dotkl konečky prstů jeho krvácejících rtů. Bodie ucukl, ale téměř ihned ucítil v zátylku mohutnou tlapu. Když se k němu mladík naklonil, neměl Bodie kam uhnout. Mladíkovy rty se přiblížily k jeho. Do teď Bodie cítil jen vztek a někde hluboko potlačovaný stud a pocti ponížení. Ale představa, že by se měl líbat s tímhle klukem – to zasáhlo Bodieho jako by mu sáhli na obnažený nerv. On se přece nemohl líbat s chlapem!
Mladíkovy rty se dotkly jeho a v Bodiem se něco vzepřelo. Začal se bránit, urputně se snažil dostat ze sevření strážných – nerozumě, slepě, v hrůze, o jaké si nikdy nemyslel, že by ji mohl pocítit.
Shadi se usmíval. Pásl se na Bodieho zděšení. Samozřejmě že měl každý slabinu a bylo snadné domyslet si, jaké citlivé místo bude mít muž jako Bodie. Ostatně jinak by přece nepraštil Yasira za tu oplzlou nadávku. Shadi už ale dávno zjistil, že za homofobií se vždy skrývá potlačovaná homosexuální touha. Odříkaného chleba největší krajíc. A podle toho jak usilovně se Bodie bránil, se nemohl dočkat, až Bodiemu ukáže, co ho doopravdy vzrušuje, po čem vnitřně celý život touží.
Přihlížející se dobře bavili, ale stráže měly co dělat, aby Bodieho vůbec udržely. Hrůza mu totiž propůjčila nečekanou sílu.
Shadi kývl na Yasira. Teprve s pomocí obrovského Araba se jim třem podařilo Bodieho znehybnit natolik, aby se mladík mohl nerušeně sklonit k Bodieho klínu.
„Ne, ne. Ne!“ vydechl Bodie, když mladíkův jazyk olízl jeho přirození.
Udělal to tak opatrně, něžně jako náplast za ten kopanec.
Bodiemu naskočila husí kůže. Tohle bylo špatné, prostě špatné. A ještě horší bylo, že to bylo příjemné, i když něco říkalo Bodiemu, že by to mělo bolet, měl by trpět. Ne být k sakru vzrušený!
Mladík vzal Bodieho penis do úst a pilně ho kouřil, dokud nedosáhl plné erekce. Pak se stáhl a všichni si obdivně prohlíželi Bodieho ztopořené péro vlhce se lesknoucí od slin.
Shadi hodil mladíkovi metr a ten Bodieho chloubu pečlivě změřil. Výsledek sklidil uznání všech přítomných. Bodie se rozhodně měl čím pochlubit.
Shadi pokynul mladíkovi, aby dokončil, co začal.
Bodie stiskl zuby, aby potlačil potupné zasténání. Udělal se s výkřikem, který nedokázal potlačit, poprvé ve svém životě do úst chlapa. A bylo to lepší, než by kdy byl ochoten připustit, že to může být. To jím otřáslo. S čistě fyzickým zneužitím by se dokázal vyrovnat – jako s bolestí. Jenže tohle nebyla bolest. Ono se mu to líbilo! Nemělo se mu to přece líbit!
Tohle táhlo Bodiemu hlavou pořád dokola, když ho vedli pryč. Nebránil se, šel klidně a otupěle civěl před sebe. Ani nezkoumal pokoj, do něhož ho zavřeli. Zamířil k posteli, padl na ní a během okamžiku usnul. Třeba až se ráno probudí, zjistí, že to všechno byl jen zlý sen.

*****

Doyle přišel ráno do práce nevyspalý a podrážděný.
Celý včerejší večer musel přemýšlet o tom, co se stalo. Nechtěl uvěřit, že by ho Bodie takhle snadno opustil bez jediného slova sbohem. Byli sakra přece přátelé ne! Nemohl ale popřít, že důkazy mluví jinak. Naskýtala se tedy mnohem závažnější otázka, která Doylea trápila – proč. A co víc proč tak náhle.
Strávil celou noc tím, že si znovu a znovu přehrával v hlavě jejich rozhovory za uplynulý týden. Ani na vteřinu totiž nehodlal uvěřit, že by Bodie odešel za penězi. Kdyby mu šlo o prachy, nikdy by se nepřidal k armádě. Mohl by si vydělat balík jako žoldák nebo překupník zbraní – díkybohu že toho nechal. Doyle by nechtěl mít Bodieho za nepřítele.
Ne, Doyle se děsil toho, že pravý důvod Bodieho náhlého zmizení je on sám. Nemohl ale přijít na to, jak by Bodie zjistil pravou povahu citů, které k němu choval.
Nikdo přece nevěděl, že je gay. K čertu vždyť on sám si to připustil teprve asi před dvěma lety, když se zamiloval do chlapa – do Bodieho. Zkoušel všechno možné, aby dostal Bodieho z hlavy. Dokonce jeden čas uvažoval, že se ožení. Nefungovalo to, stačil jeden pohled do těch modrých očí, a byl opět ztracen. Takže nějakým půl rokem to vzdal. Přestal se snažit o nějaký normální vztah s nějakou fajn holkou, aby se ´vyléčil´ ze svých citů k Bodiemu. Smířil se s tím, že zůstane sám a bude Bodieho nejlepší přítel. Bodie se nikdy neměl nic dozvědět, Doyle si na to dával pozor, aby neměl Bodie ani stín podezření, že jejich přátelství není pouze tím, čím se zdá být. Zřejmě nebyl dost opatrný, když Bodie tak náhle pláchl.
„Rayi!“
Doyle se zastavil a vrátil se o několik kroků zpátky.
Betty se na něj od svého stolu zadívala.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. „Vypadáš děsně.“
„Moc jsem nespal,“ pokrčil Doyle rameny.
„Myslela jsem, že bys chtěl vědět, že našli Bodieho auto,“ řekla mu.
Z Doyle rázem veškerá únava a apatie spadla.
„Kdy?! Kde?!“ vyhrkl.
„Dneska v jednu ráno na okraji Londýna.“
„Proč mi nikdo nezavolal?!“ rozčílil se Doyle. „Kde je to auto?!“
„Složili ho dole na dvoře.“
„Složili?“ podivil se Doyle.
„Moc z něj nezbylo,“ řekla Betty.

Ford Capri, respektive to, co z něj zbylo, stál v garáži. Všechna okna byla vytlučená a vnitřek vyrabovaný.
„Jestli tam byly nějaké stopy, jsou všechny zničené zloději,“ vyslovil nahlas technik to, na co myslel Doyle.
„Co krev?“ zeptal se Doyle.
„Sperma,“ ušklíbl se technik. „Ale vzhledem k tomu, že je to Bodieho auto…,“ zmlkl, když uviděl, jak se Doyle tváří. „Žádná krev,“ řekl rychle. „Ale tohle by tě mohlo zajímat,“ podal m plastový pytel. Bylo v něm Bodieho pouzdro na zbraň. Naposledy co Bodieho viděl, měl řemení s pouzdrem na sobě.
„Bylo to v přihrádce u spolujezdce.“
„A zbraň?“ otázal se Doyle.
„Nenašla se.“

„Spekulace,“ smetl jeho teorii Cowley nekompromisně.
„Jaká spekulace?!“ vybuchl Doyle. „Kdyby Bodie opravdu odletěl, tak by služební zbraň nechal tady. Nechal by tu i svůj průkaz. Nikdy, nikdy by nepřipustil, aby se tyhle dvě věci dostaly do špatných rukou!“
„Spekulace na základě toho, že se nedokážeš smířit s tím, že Bodie zradil,“ vmetl mu Cowley do tváře.
„Zradil?“ vydechl Doyle. „Ne, Bodie by nikdy…“
„Ještě během dneška dostaneš novou adresu,“ pokračoval Cowley tvrdě. „Měl bys tedy jít domů, Doyle, uklidnit se a začít balit.“
„Bodie není zrádce,“ zaprotestoval Doyle. „Nejsou žádné pořádné důkazy, že opravdu odletěl do jižní Ameriky. Na letišti si přece nebyli jistí, že byl s nimi.“
„Musíme předpokládat nejhorší. Nemůžeme si dovolit riskovat,“ odsekl Cowley. „Zítra obdržíš nová přístupová hesla. Všechno, co Bodie věděl, musí být změněno.“
„Bodie…“
„Jsi ochoten riskovat svůj život, dobře,“ vyjel na něj Cowley. „Byl tvůj přítel, znal jsi ho nejlépe, věřil jsi mu. Já to chápu, že je pro tebe těžké přijmout to. Ale přemýšlel jsi taky někdy o ostatních? O Murphym? Jaxovi? Jsi ochotný vsadit na Bodieho i jejich životy?!“
Doyle stiskl čelisti, pak se otočil a s prásknutím dveří odešel z Cowleyho kanceláře.

*****

Bodie otevřel oči a prudce se odtáhl dozadu, protože vedle něj na boku ležel ten mladík ze včerejška a podle všeho ho už nějakou chvíli pozoroval, jak spí. Málem přitom z té obrovské postele spadl, protože usnul na kraji.
Zatímco Bodie chytal rovnováhu, mladík se posadil. Jeho uhlově černé oči se na Bodieho zvědavě upíraly. Hříva černých kudrnatých vlasů mu spadala na ramena a co chvíli mu neposlušný pramen sklouzl do očí. Jeho exotická krása byla podle Bodieho příliš zženštilá. Navíc mu nemohlo být víc než nějakých osmnáct, devatenáct, možná ani to ne.
Bodiemu se dělalo zle při pomyšlení, že ho včera vykouřil náctiletý kluk, a tak zaměřil svou pozornost na pokoj – velký, luxusně zařízený pochopitelně v orientálním stylu. Jen na téhle posteli by se pohodlně vyspali nejméně čtyři lidi. Nebyla tu žádná okna, zato v každé stěně jedny velké dřevěné dveře.
Bodie sebou trhl, když se mladík dotkl jeho ramena, aby upoutal pozornost. Bodie se na něj nechtěl dívat, nechtěl s ním mluvit, nechtěl s ním mít vůbec nic společného. Na druhou stranu potřeboval informace, pokud se odtud chtěl dostat.
„Asi nemám to štěstí, že bys uměl anglicky co?“ ušklíbl se Bodie.
Jedinou odpovědí, kterou dostal, byl nevinný téměř dětský úsměv. S tím klukem nebylo něco v pořádku a nešlo jen o to, co mu včera bez váhání udělal, kvůli čemuž si ho chtěl Bodie držet od těla, jak nejdál to půjde.
„No jo no,“ povzdechl si Bodie. „Asi jsem měl trávit míň času v Jordánských bordelech, co?“
Zase ten úsměv.
„Ty mi vůbec nerozumíš, viď?“ zavrtěl Bodie hlavou. Nikdy ho nenapadlo, jak může být komunikační bariéra frustrující. V Evropě se člověk vždycky nějak domluvil, ale tady neměli dokonce ani normální písmo.
Mladík natáhl ruku k Bodieho potlučené tváři.
„Ne, ne, udělej mi laskavost a vůbec na mě nesahej, jo,“ uhnul Bodie a odstrčil mladíkovu ruku.
Včerejší zážitek byl horší, než cokoli co dosud zažil. Měl pocit, jako by ho zradilo jeho vlastní tělo, že tak ostudně reagovalo. Na druhou stranu kdyby byla tma, sotva by poznal, jestli to byla ženská nebo chlap. Jeho tělo prostě reagovalo na fyzické dráždění – potupné, ale s tím se prostě nedalo nic dělat. Nemělo to nic společného s tím, co nebo kdo se mu líbí, přitahuje ho a vzrušuje. A pokud do toho měl co mluvit, tak na něj žádný chlap sahat nebude.
Mladík se zatvářil zklamaně, ale už se znovu Bodieho dotknout nepokusil. Mladík vstal a Bodie odvrátil pohled, protože pruh látky měla mladíkova bederní rouška pouze vepředu. Zadek měl nahý. Copak ten kluk neměl žádnou sebeúctu, že si tohle nechal líbit? Jestli si Shadi myslel, že z Bodieho udělá stejnou trosku, tak se šeredně pletl.
Mladík zaklepal na dveře o odstín tmavší než ostatní a byl vypuštěn ven.
Bodie se zvedl z postele, aby pokoj pořádně prozkoumal. Dvoje ze zbývajících tří dveří byly zamčené, za třetími našel lázně. Jinak v pokoji nebylo nic užitečného jen samé pohovky, polštáře a v rohu vodní dýmka.
Bodie se při cvaknutí zámku otočil. Jedněmi ze dvou zamčených dveří přišel Shadi osobně. Bodiemu se nijak nelíbilo, jak si ho prohlížel. Viděl tenhle pohled už u mužů, ale vždycky se jím dívali na ženu. Bodie pocítil nutkání zakrýt si rozkrok rukama, ale nehodlal dát najevo, jak se cítí nahý nepříjemně. Neměl v úmyslu dát Shadimu do ruky jediný trumf. Vydrží všechno, co bude muset, a pak na svém útěku zlomí tomu zmetkovi krk.
„Doufám, že je to pohodlné,“ zahrnul Shadi gestem ruky pokoj.
Bodie mlčel a probodával Shadiho pohledem.
Shadi se usadil v jednom přepychovém křesle.
„Nejspíš jste už pochopil, o co tu jde, pane Bodie,“ pousmál se Shadi. „Ale přesto mi dovolte, abych vás obeznámil s vaší situaci a vaší budoucností. Teď už nejste v Anglii, jste v mojí zemi a tady platí jiná pravidla. Patříte mi, mohu si s vámi dělat, co chci. Nečekejte od nikoho pomoc. Vaši přátelé nemají nejmenší tušení, kde jste. A i kdybyste utekl, nedostanete se daleko. Palác je rozlehlý, stráží je tu mnoho, a všude kolem města je poušť, která by vás rychle zabila. Většina tu ani nemluví vaším jazykem. Snaha utéct je předem odsouzená k nezdaru. A bude vždy tvrdě potrestána. Ne, nezabiju vás, to ne. Můžete se mě snažit vyprovokovat jak chcete, ale dosáhnete jen toho, že budete trpět. Ovšem nikdy vás nezabiju. Zbytek života strávíte v mém harému. Je jen na vás, jaký ten život bude. Pokud budete rozumný, můžete si žít velice pohodlně a příjemně, můžete mít cokoli budete chtít.“
„Kromě svobody,“ ucedil Bodie.
„Svoboda,“ ušklíbl se Shadi pohrdavě. „Myslíte, že jste v té své Anglii byl svobodný? Nechal byste se zabít, kdyby vám to nařídili.“
„Byla by to má volba,“ odsekl Bodie.
„Stejnou máte i zde. Můžete si vybrat, zda to půjde po dobrém, nebo po zlém,“ pousmál se Shadi. „Zkrotil jsem už jinačí bouřliváky, než jste vy, pane Bodie.“
Shadi vstal a došel až těsně k Bodiemu, který se napnul a byl připraven Shadiho udeřit, kdyby na něj sáhnul. Shadi se ale jen usmál.
„Aziz vám přinese něco k jídlu, musíte mít hlad,“ a s těmi slovy pokoj opustil.
Bodie pomalu vydechl a uvolnil se.
Teprve když se mladík vrátil s podnosem plným jídla a pití, uvědomil si Bodie, jaký hrozný má hlad. Naposledy jedl včera večer.
Na tácu kromě karafy s vínem bylo pečené maso, ovoce, nějaké placky. Mladík postavil tác na stolek a posadil se na podušky. Pak Bodiemu podal kus látky, který měl přehozený přes paži.
Bodie si to znechuceně prohlédl. Byla to krátká bederní rouška z leopardí kůže. První impuls byl odmítnout něco takového nosit. Když však zvážil, že jedinou alternativou je zůstat nahý.
Aziz se rozzářil, když zvedl hlavu od podnosu, jehož obsah pečlivě vyskládal na stůl, a spatřil Bodieho v té leopardí roušce. Udělal takové zvláštní gesto.
Bodie se zamračil a Aziz ho zopakoval důrazněji, nejdřív přitom ukázal na Bodieho.
Bodie gesto váhavě napodobil a pomalu mu docházel smysl toho, co mu Aziz naznačuje.
„Tobě…tobě se to líbí?“ zeptal se zcela zbytečně, protože Aziz nerozuměl anglicky ani slovo a ještě jednou předvedl svoje gesto a připojil k němu navíc další.
„Ty nemluvíš,“ pochopil Bodie. Ukázal si na rty a pak udělal rukou zamítavé gesto.
Aziz se usmál a zavrtěl hlavou. Pak si poklepal na ucho a přikývl.
„Takže slyšíš, ale nemluvíš. No, to mi moc nepomůže,“ ušklíbl se Bodie. „Nebyl jsem moc pilný student arabštiny.“
Aziz si poklepal na rty a pak pohladil břicho.
Bodie přikývl. Za daných okolností to bylo skutečně to nejrozumnější, co mohl udělat – najíst se.

*****

Doyle seděl v prázdném bytě na podlaze, usrkával pivo z plechovky a v ruce držel černobílou fotku. Byla trochu zmuchlaná. Našel ji zapadlou ve skříni a vyvolala v něm truchlivý pocit nostalgie. Na té fotce byl společně s Bodiem. Murphy je jednou vyfotil v zahradě za budovou CI5, když se tam schovávali před Cowleym a stříleli na plechovky od piva. Bodie seděl na zídce a na sobě měl ten bílý rolák a ty neskutečně těsné kalhoty a usmíval se. Doyle se tehdy o něj opřel a zapózovali. Murphy mu tu fotku pak dal a on si myslel, že ji ztratil.
Doyle zavřel oči. Bylo to na jaře a bylo nezvyklé teplo. Neměli co na práci a všechno se zdálo naprosto dokonalé.
Doyle otevřel oči a zahleděl se na fotku. Bodie na ní byl zády a jen se tak trochu pootáčel. Nechtěl se fotit, to si Doyle pamatoval. Vlastně to byla možná jediná fotka, kterou Doyle kdy měl.
Možná mu to měl říct. Ne že ho miluje, ale dát mu víc najevo, že pro něj znamená opravdu moc. Doyle si nikdy nedělal iluze o tom, že by Bodie mohl jeho city opětovat, že by toho vůbec byl schopen. Ale teď když tu sám seděl v bytě, z něhož se zítra ráno bude stěhovat, říkal si, že by bylo lepší litovat toho, že to Bodiemu řekl a on se k němu odvrátil zády, než litovat toho, že mu to nikdy ani nenaznačil.
Doyle vstal a vyndal si další pivo. Zadíval se na plechovku. Tohle byla Bodieho oblíbená značka. Doyle ho kupoval kvůli němu. Kdykoli Bodie k němu přišel, bylo v lednici připravené. A že u něj býval často, mnohdy zůstával i na jídlo a občas, když si pil o něco víc než obvykle a nemohl pak řídit, i přespával v obýváku na pohovce. Doyle se někdy chodil tiše dívat, jak Bodie spí.
A tohle všechno bylo teď pryč. Během jednoho jediného večera.
Doyle nikdy nenapadlo, že by Bodieho mohl někdy ztratit – ne takhle.

*****

Bodie seděl v koutě, kolena měl přitažená k tělu a díval se před sebe. Přemýšlel o Doyleovi. Co mu Shadi asi nalhal, aby ho nehledali? Nejspíš že zběhl, bylo to nejjednodušší. Uvěřil tomu Doyle? Má ho teď za zrádce?
Bodie zavřel oči. Doyle byl nejlepší přítel, jakého kdy měl. Vlastně jeho jediný opravdový přítel. Mohl mu říct cokoli, svěřit se s čímkoli, mohl se na něj spolehnout. Nenávidí ho teď Doyle?
Bodie otevřel oči, když se Aziz dotkl jeho paže. Aziz udělal gesto, které Bodie tak zcela nepochopil.
Aziz svoje gesto zopakoval pomaleji.
„Smutný? Ne, ne,“ zavrtěl Bodie hlavou. „Nejsem smutný. Jen…přemýšlím. O tom…co se stalo.“
Aziz si sedl vedle Bodieho a poslouchal, i když nemohl rozumět slovům.
Bodie ale potřeboval mluvit, potřeboval se slyšet. Ticho by bylo ještě horší, obzvláště teď když byl v takovém divném rozpoložení.
„Myslím na…přátele…jestli mě hledají…ne, ne, nejspíš ne…Shadi se o to určitě postaral,“ ušklíbl se Bodie trpce a zadíval se na Azize. „Zajímalo by mne, jak ses sem dostal ty.“
Aziz natáhl ruku, aby Bodieho pohladil po tváři, ale Bodie uhnul. Aziz posmutněl a zagestikuloval něco, co Bodie nepochopil. Komunikace mezi nimi stále poněkud vázla.
Aziz si povzdechl, zvedl se a odběhl k posteli. Něco vytáhl s pod matrace a přinesl to Bodiemu. Byla to tenká odrbaná knížka.
„Neumím arabsky mluvit natož číst,“ namítl Bodie a knihu odstrčil. „Nech mě být, jo? Nech mě na chvíli být.“
Aziz byl ale neústupný a neustále mu knihu nutil. Tak si ji Bodie s povzdechem vzal a ke svému překvapení zjistil, že je to sbírka francouzských milostných básní.
Bodie knihu prolistoval. Aziz mu ji najednou vytrhl z ruky, našel jednu báseň a podal mu knihu zpátky. Přitom gesty dával najevo, že je báseň je hezká nebo že se mu líbí či tak něco.
„Ty umíš číst?“ vydechl Bodie. „Ty to umíš číst?!“
Aziz ale jen gesty dával najevo, že se báseň bude určitě Bodiemu líbit.
Bodie ho chytil za zápěstí.
„Číst! Umíš to číst?!“ naléhal a přitom se urputně snažil vzpomenout, jak se to sakra řekne francouzsky. Strávil hodně času ve Francii a naučil se celkem obstojně francouzsky – jenže to bylo před dobře sedmi lety. Od té doby francouzštinu nepoužíval a zapomněl, co se dalo.Teď se zdálo, že jeho lenost ho přijde zatraceně draho.
„Pouvez-vous lire?“ vyhrkl Bodie. Nebyl si jist, jestli to je gramaticky správně, ale podle Azizova výrazu to padlo na úrodnou půdu.
Aziz vykulil oči a pak se rozzářil jako sluníčko a začal horlivě přikyvovat.
Bodie jeho nadšení nesdílel. I když byla jeho francouzština přece jen lepší než jeho arabština, už neznal slovíčka. Nicméně to nesměl vzdát. Bude muset svoje znalosti oprášit. Jestliže Aziz umí číst francouzsky je zjevně vzdělaný.
„Psát…psát…sakra jak se řekne francouzsky psát,“ mumlal si pro sebe Bodie. „Pouvez-vous… pouvez-vous…,“ Bodie naznačil rukou psaní.
Aziz přikývl.
„Jo? No, to je skvělý. Teď už potřebujeme jen brk a papyrus,“ uculil se Bodie.
Jestliže našli s Azizem jazyk, kterým budou schopni se dorozumět, mohl by ho Aziz naučit arabsky. Bez znalosti jazyka se odtud totiž sotva dostane.
„Takže co nějakou tužku a papír? Civilizace musela dorazit už i sem.“
Aziz naklonil hlavu lehce na stranu.
„Papír - no tak ve francouzštině to je taky tak nějak. Papír - chápeš?“ komunikační bariéry stále ještě poněkud přetrvávaly.
Aziz se náhle usmál a naznačil rukou psaní.
„Jo, přesně tak,“ přikývl Bodie, ukázal na sebe a pak naznačil psaní.
Aziz přikývl a vyběhl z pokoje.
Bodie se posadil k nízkému stolu. Pohodlně se zabořil do měkkých polštářů - ale žádné pohodlí ho nemohlo zbavit vědomí, že za těmi dveřmi, kterými Aziz odešel, čekají stráže, a jeho odtud nikdy nenechají odejít. Sebepříjemnější a pohodlnější vězení zůstává vězením.
Bude muset oprášit svoji francouzskou slovní zásobu, aby se s Azizem domluvil, a mohl naplánovat svůj útěk. Musí zjistit, kde přesně je, a dostat se na anglickou ambasádu. A čím dřív to bude tím lépe, protože jen z pomyšlení, jaké záměry s ním to arabské prase má, mu bylo zle.
Aziz byl pryč dlouho a vrátil se s náručí různorodých kusů papíru. Zjevně posbíral po celém paláci všechno, na co se dalo psát.
„No, to by pro začátek mohlo stačit,“ konstatoval Bodie a naznačil Azizovi, aby se posadil vedle něj.
Aziz mu podal obyčejnou tužku.
Bodie chvíli hleděl na prázdný papír a přemýšlel. Aziz ho s napjatým očekáváním sledoval.
Potíž byla v tom, že Bodie znal v arabštině jen samé nadávky. Nedokázal přijít na jedno jediné normální slovo, které by byl schopen napsat, a nebylo sprosté. No, s tím se holt nedalo nic dělat. Doufal, že Aziz není vztahovačný.
Napsal francouzsky ´kurva´ a vedle toho napsal to, co považoval za arabský ekvivalent. Postrčil papír k Azizovi.
Aziz zrudl. Jeho tvář dostala dotčený, ublížený výraz a začal divoce gestikulovat.
„Ale ne!“ zaúpěl Bodie, chytil Azize za paži a zavrtěl hlavou. „,Ne,“ zopakoval francouzsky.
Aziz začal zase rozhazovat rukama, ale Bodie ho přiměl uklidnit se. Potom pod dvojici slov napsal francouzsky ´číst´. Ukázal hrotem tužky na francouzské ´kurva´ a jeho arabský protějšek a na francouzské ´číst´ a na bílé místo vedle něj.
Aziz nechápal.
Bodie gesto zopakoval – bez úspěchu. A přitom mu to přišlo naprosto pochopitelné, jasné a jednoznačné.
„Co na tom nechápeš?“ zeptal se a udělal mezi slova rovnítka.
Aziz udělal bezhlesné ´aha´, vzal Bodiemu tužku a škrtl jeho arabské slovo a napsal tam jiné. O řádek níž dopsal za rovnítko arabský výraz pro ´číst´.
„No jo no,“ pokrčil Bodie rameny. „Vždycky jsem tvrdil, že jsem spíš technický typ.“

*****

Doyle vyšel z Cowleyho kanceláře a vztekle praštil do automatu na kávu.
Vyšetřování se dostalo do slepé uličky, žádné nové důkazy, už se to táhne skoro týden - Cowley chodil hodně dlouho kolem horké kaše, aby Doyle pochopil, o co tu jde - bylo mu právě jemně sděleno, že případ je uzavřen.
Doyle znovu udeřil vztekle do automatu. Jak tohle Cowley mohl připustit? Měli někoho poslat, aby našel toho chlapa, toho Mitchella, a zjistil, jestli je Bodie opravdu s ním. To bylo to, co měli udělat. A ne se jen tvářit, že pátrají a pak na to dát razítko ´případ uzavřen´ a hodit to do šuplíku.
Doyle si povzdechl a rozhodl se, že to co teď potřebuje je kafe - ne to z automatu, ale pořádný hrnek silné kávy.
V kuchyňce bylo takhle po ránu nezvykle narváno, a když Doyle vešel, všechny oči se obrátily k němu. Stiskl zuby a nalil si z konvice do hrnku kávu. Když zvedl oči, zjistil, že místo, kde stával Bodieho hrnek s velkým usměvavým žlutým smajlíkem, je prázdné.
„Kde je Bodieho hrnek?“ otočil se čelem k osazenstvu místnosti s ledovým tónem.
Chvíli bylo nepříjemné ticho, než si Anson zapálil cigaretu a utrousil: „No, on už ho potřebovat nebude ne?“
Vzduch v místnosti jako by houstl.
„Kde je ten hrnek?“ ucedil Doyle.
„Ale no tak, Rayi,“ přidal se Travis. „Všichni jsme už slyšeli o tom, kdo a proč nás podtrhnul.“
Doyle měl sto chutí skopnout ho ze židle.
„My chápeme, že jste s Bodiem byli kámoši,“ řekl Jax chlácholivě. „Ale nejsi jediný, kdo se v něm spletl.“
„Co vlastně přesně se stalo?“ zeptal se Hollister. „Slyšel jsem, že se prý přidal k nějaké partě za velký prachy.“
„Já slyšel, že po něm jdou Jordánci,“ ozval se někdo.
„To je starý,“ mávl rukou Anson. „No tak, Doyle, ty to přece víš z první ruky. Co je pravdy na tom, že nás Bodie prodal?“¨
„Bodie nikoho neprodal!“ ucedil Doyle vztekle.
„Opravdu ne? No, tak to nám určitě rád vysvětlíš, kde je, že jo, Doyle,“ mlaskl Anson. „A proč Cow bije na poplach, stěhuje agenty, mění hesla.“
„Bodie…,“ začal Doyle, ale dál se nedostal.
„Bodie je žoldák. Byl jím a vždycky jím bude. Po pravdě mě vůbec nepřekvapuje, že šel za prachama někam do jižní Ameriky,“ přerušil Anson Doylea. „Všichni jsme přece věděli, co je Bodie zač.“
Doyle sevřel ruku v pěst a jeho pohled sklouzl k Murphymu. On jediný mlčel a hleděl do svého hrnku, aby se nemusel na Doylea podívat a přiznat, že i on má o Bodiem pochybnosti.
„No, to jste se tedy vybarvili,“ rozhlédl se po nich Doyle vztekle. „Každý z vás jak tu sedíte, dlužíte tomu žoldákovi nejméně jednou za záchranu svojí prašivé kůže. Je mi z vás na blití!“
Kromě Ansona najednou všichni viděli něco zajímavého na podlaze či na stole nebo ve svém hrnku kafe.
„Já nedlužím Bodiemu nic,“ ušklíbl se Anson. „Bodie byl vždycky prevít. Tihle ze speciálních jednotek si o sobě moc myslí.“
„Bodie byl čestnej chlap,“ zapojil se do hovoru Murphy opatrně. „Myslím, že nikdo z nás nechce věřit tomu, že by nás podrazil,“ rozhlédl se po přítomných. „Ale musíš, Rayi, uznat, že to dává smysl,“ zadíval se na Doylea.
„Nepopírám, že byl Bodie dobrej a férovej,“ ubral Anson v ostrosti a útočnosti. „Ale byl to namyšlenej parchant a byl to žoldák,“ pokrčil rameny.
Doylea přešla na tu kávu chuť. Kývl na Murphyho a zamířil ke dveřím.
Murphy s povzdechem postavil svůj hrnek na stůl a vydal se za Doylem.

*****

Bodie seděl s Azizem na posteli a mezi nimi ležela hromádka papírů. Bodie nečekal, že se arabsky naučí za týden, ani za měsíc, ale přesto doufal, že to půjde snáze. Aspoň že jeho francouzština se zlepšila natolik, že byl schopen s Azizem vcelku normálně komunikovat. Aziz mu odpovídal na papírcích. Bodie z něj pomalu, opatrně začínal tahat informace. Jak se ukázalo Aziz byl u Shadiho prakticky celý svůj život a nikdy neopustil palác. Nevěděl nic o tom, co je za zdmi, za to znal každé zákoutí paláce. Bodie si podle toho, co mu Aziz řekl, začal kreslit plán paláce.
Cvaknutí klíče v zámku bylo jediným varováním, že někdo jde.
Bodie zareagoval bleskově. Co šlo schoval pod polštář a na zbytek povalil Azize a lehnul si na něj. Aziz vykulil oči, ale nijak se nebránil.
Dveře se otevřely a vešel Shadi.
Poslední, co Bodie chtěl, bylo, aby Shadi přišel na to, že se učí arabsky, a že si píše s Azizem a mámí z něj informace. Musel udělat něco, co by přimělo Shadiho odejít. A protože toho moc udělat nemohl, políbil Azize. Doufal, že je pak Shadi nechá na pokoji.
Azize Bodieho chování zaskočilo, ale rychle se vzpamatoval. Jeho jazyk vklouzl do Bodieho úst a převzal iniciativu. Zprvu zastírací polibek se změnil na vášnivé líbání.
Bodie přitom po očku sledoval, co dělá Shadi. Když ho Aziz začal hladit, musel ovládnout nutkání, chytit ho za ruce a okřiknout ho.
Shadi je pozoroval.
Teprve teď Bodieho napadlo, že by Shadi taky klidně mohl zůstat a dívat se. Tuhle variantu před tím, než Azize políbil, nezvážil. Štěstí ovšem stálo tentokrát na jeho straně.
Shadi se usmál a odešel.
Jakmile osaměli, Bodie se od Azize odtáhl. A když se mladík pokusil pokračovat, co tak nečekaně začalo, Bodie ho nesmlouvavě odstrčil.
To už stačilo,“ okřikl ho Bodie francouzsky.
Aziz vypadal zmatený a udělal gesto, které Bodie nepochopil. Zpod bederní roušky mu vykukovalo vzrušené péro. Bodie ho cítil, když se k sobě tiskli, a teď se odvrátil.
Proč jsi to udělal, když nechceš pokračovat? Napsal Aziz na papírek.
„Protože…,“ Bodie zaváhal. Nebyl si jist natolik může Azizovi věřit, kolik je bezpečné mu říct. „Doufal jsem, že Shadi odejde.
On se rád dívá.
„Jo, to mě pak taky napadlo,“ pokýval Bodie hlavou.
Nechceš, aby věděl, že se učíš.
Aziz nebyl hloupý. Ostatně kdyby byl, Bodie by sotva našel způsob, jak se s ním dorozumět.
Ne, nechci,“ přiznal.
Nelíbilo se ti to.
Nebyla to otázka. Bodie nevěděl, co na to říct.
Nebyl jsi vzrušený - nelíbilo se ti to. Udělám to tak jako když tě přivedli, to se ti líbilo.
„Kdybys byl ženská,“ pousmál se Bodie. „Nechci.
Proč? Tamto se ti líbilo.
„Co je tohle za otázku,“ obrátil Bodie oči v sloup.
Aziz poklepal prstem na svou předchozí větu.
„Nejsem teplej, jo?“ zavrčel Bodie.
Aziz se zamračil a pokrčil rameny.
„Gay, nejsem teplouš. Chápeš, sakra!“ vyjel na něj Bodie podrážděně.
Aziz se zatvářil nešťastně.
Zlobíš se.
Bodie si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Pokusil ses někdy odtud utéct?“ změnil Bodie raději téma.
Azizovy oči se zděšeně rozevřely a začal divoce vrtět hlavou.
O takových věcech vůbec nemluv, napsal.
Máš strach, “ pochopil Bodie.
Taky bys měl, kdybys věděl, co se stane těm, kteří upadnou u efendiho v nemilost.
„Nemůže to být horší, než upadnout v nemilost u efendi Cowleyho,“ ušklíbl se Bodie. Ta vzpomínka ho zahřála i zabolela zároveň. „Cow dává mléko. Cow kojí svá telátka,“ dobrá klišé stojí za opakování. Uvědomil si, že se na něj Aziz nechápavě dívá.
Vzpomínky, “ vysvětlil s pokrčením ramen.
Žít tady není špatné. Zvykneš si. Bude se ti tu líbit.
„Ne, nebude,“ odsekl Bodie a vrátil se vytáhl papíry zpod polštáře.
Byl jsi někdy s mužem?
„Co?“ zamračil se Bodie.
Milovat se.
„Samozřejmě že ne!“ ohradil se Bodie. „Mám rád ženy.
Efendi tě bude chtít. Proto jsme tady. Potěšit ho.
„Já vím,“ povzdechl si Bodie. „A proto se dotud musím dostat dřív, než mě to arabský prase připraví o věnec.“
Mluv se mnou víc francouzsky prosím.
Promiň, jen jsem přemýšlel nahlas, “ pousmál se Bodie.
Buď rozumný a nedráždi efendiho. Nechci, aby se ti něco stalo.
„No, to jsme už dva,“ uculil se Bodie. „Rád bych pro příště byl opatrnější, aby nás takhle nepřekvapil.
Aziz přikývl.

*****

„Kolik myslíš, že si vydělá takový žoldák?“
Doyle prudce dupl na brzdu, protože na semaforu naskočila červená.
„No kolik?“ podíval se na něj Murphy.
„Co já vím,“ ucedil Doyle.
„Podle mě určitě víc, než kolik vyděláme my dva dohromady,“ přemítal Murphy nahlas. „Kolik by ti museli nabídnout, abys odešel od CI5?“
„Murphy!“ Doyle začínal přemýšlet o tom, že požádá Cowleyho, jestli by nemohl dělat sám. Murphy byl fajn kluk, ale ty jeho neustálé kecy o žoldácích a o tom, proč Bodie utekl, ty jeho teorie, to dohánělo Doylea k šílenství.
„Víš, tahle práce je vlastně o ideálech,“ nevypadalo to, že by Murphy hodlal zavřít hubu, nebo aspoň změnit téma. „Cowley to přece hrozně rád zdůrazňuje, v jaké krásné zemi žijeme a tak. Na druhou stranu nechat se zastřelit kvůli ideálům za patnáct set liber měsíčně… no, Bodie nebyl zrovna idealista.“
Doyle prudce zastavil u chodníku.
„Co je?“ zeptal se Murphy, když se k němu Doyle otočil s naštvaným výrazem.
„Pro tvou informaci, Bodie je idealista a romantik, není to podrazák a nejde po prachách. Je mi jedno, co říkají důkazy, je mi jedno, co si myslí všichni v oddělení. Já vím, že Bodie nás nepodrazil, že do žádné pitomé Ameriky neutekl. Něco se mu stalo, Murphy! Copak to nikdo z vás nechápe?! Ne, všichni jen sedíte a pomlouváte ho a budete ho pomlouvat, dokud jeho tělo nevyloví z Temže!“
Murphy na Doylea zíral, jako by ho viděl poprvé v životě.
„Ty myslíš, že… Ale co ten telefonát?“
„Náhoda,“ pokrčil Doyle rameny. „Jak Anson řekl, Bodie byl žoldák. Už není! Určitě ho takhle otravoval každou chvíli někdo. Ne, ne, Bodie by nikdy nenechal Capri v nějaké zapadlé uličce napospas zlodějům. Vždyť on to auto zbožňuje. A zbraň. Bodie by nikdy nepřipustil, aby se dostala do špatných rukou, o jeho služebním průkazu ani nemluvě. Ne, ne a ne. Bodie je v nějakém průseru a my místo abychom se snažili mu pomoct, ho prostě odepíšeme. Takhle se Cow stará o svá telátka?!“
Murphy chvíli mlčel a díval se na rozčileného Doylea, než tiše řekl: „Jestli Bodieho někdo unesl, proč nežádal výkupné?“
Doyle sevřel rukama pevně volant.
„Pokud máš pravdu a Bodie neutekl…,“ Murphy zaváhal. „Nejspíš je už mrtvý a někdo se postaral, aby se tělo nenašlo.“
„Ne, ne, Bodie není mrtvý,“ prohlásil Doyle jistě.
„Proč myslíš?“ podivil se Murphy.
„Prostě to vím,“ pokrčil Doyle rameny. „A pak určitě by chtěli, aby se vědělo, že ho dostali.“

„Ano, ano chápu. Ano, já velice oceňuji vaši snahu, pane ministře. Ne, nemám v úmyslu toho nechat. Je to jeden z mých nejlepších mužů, chci vědět, co se s ním stalo. Ještě jednou vám děkuji, pane ministře, a nashledanou,“ Cowley položil telefon.
Už víc jak týden uplynul ode dne, kdy Bodie beze stopy zmizel. Cowley chápal, že se Doyle s uzavřením případu nedokáže smířit, ale oficiálně se nedalo udělat nic víc. Teď se snažil zjistit, jestli je Bodie skutečně v té jižní Americe, ale bylo to obtížné. Sotva mohl poslat někoho ze svých lidí na menší výlet napříč zeměkoulí jen proto, aby zjistil, jestli jeden z jeho mužů je nebo není zrádce a zběh.
Ne, Cowley nevěřil o nic víc než Doyle, že by Bodie utekl. Bodie byl divoký, zbrklý, byl to unáhlený mizera, který dokázal jít všem neskutečně na nervy, umíněný, paličatý, drzý a neuctivý, nenapravitelný, ale měl taky smysl pro čest a byl loajální, měl svědomí a srdce na správném místě. Něco se stalo, a Cowley chtěl vědět co, protože Cow se stará o svá telátka - obzvláště o ta zaběhnutá.

*****

To ráno se probudil sám. Aziz musel někdy v noci z pokoje zmizet a Bodie z toho neměl dobrý pocit, který ještě umocnilo zjištění, že dveře, kterými přicházel Shadi, jsou otevřené dokořán.
Možná byl Aziz tam, ale Bodiemu něco říkalo, že tomu tak není.
Chvíli ležel v posteli a čekal. Když se ovšem dlouho nic nedělo, rozhodl se udělat, co se po něm chce. Možná by se tak mohl dozvědět něco užitečného, další střípek informace do skládačky.
Za dveřmi se rozkládal velký a ještě přepychovější pokoj. U dlouhého stolu na poduškách ležel Shadi a snídal. Obsluhovalo ho několik nádherných exotických dívek oděných jen do průsvitných kousků hedvábných látek, které provokovaly jeho představivost.
„Posaďte se, pane Bodie,“ pokynul mu Shadi vladařským gestem. „Byl bych rád, kdybyste se mnou posnídal.“
Bodie chvíli zvažoval své možnosti, než se posadil. Ihned mu vnadná tmavovlasá krasavice nabídla nějaký pokrm. Bodie nedokázal odolat, aby jí nemrkl do výstřihu, který k takovému pohledu vyloženě vybízel.
Shadi si toho všiml a pousmál se.
„Proč mě tu vlastně držíte?“ zeptal se Bodie. Doufal, že přiměje Shadiho mluvit a dozví se něco víc o tom, kde přesně je.
„Abych se mohl těšit z vaší přítomnosti přece,“ uculil se Shadi.
„I když já nemám zájem?“
„Budete mít, pane Bodie, budete,“ ujistil ho Shadi pobaveně.
„Proč já?“ vyzvídal Bodie.
„Ale no tak,“ zasmál se Shadi. „Netvrďte mi, že si nejste vědom svých předností a půvabů, pane Bodie.“
Bodie neurčitě pokrčil rameny.
„Vaše síla, máte v sobě oheň a to já dokážu ocenit. A jste velice přitažlivý muž, pane Bodie,“ Shadi si Bodieho zálibně prohlížel. „Bude z vás nádherný exemplář do mého harému.“
„Neočekáváte, že se s tímhle prostě jen tak smířím, že ne?“ utrousil Bodie.
„Oh, samozřejmě že ne,“ usmál se Shadi. „Koho by bavilo krotit šelmu, které vás nemůže kousnout.“
„Tak šelmu.“
„To přesně jste, pane Bodie, šelma – a stejně jako ji i vás lze zkrotit,“ pokýval Shadi hlavou a pak gestem poslal děvčata pryč.
Dveře, kterými Bodie přišel, se zavřely a zámek cvakl. Shadi vytáhl zpod polštáře bič.
„Abyste se nespletl,“ zasyčel Bodie a rychle vstal.
Shadi se pomalu zvedl.
„Dal jsem vám čas, abyste si zvykl na nové prostředí, a Azize, abyste se připravil na svůj nový způsob života. Teď se musíte naučit být poslušný,“ Shadi práskl bičem.
„A když ne?“ zeptal se Bodie.
„Zjistíte, že umím být stejně nelítostný, jako milostivý,“ řekl Shadi. „Na postel,“ rozkázal.
Bič bolestivě šlehl Bodieho do břicha, když se odmítl hnout. Couvl.
Bič nebyl příliš praktická zbraň a jestli si Shadi myslel, že to stačí na to, aby ho zastrašil, tak ho velice podcenil. Při dalším prásknutí Bodie neuhnul, ale chytil konec biče do ruky.
„Co teď?“ zeptal se Bodie trochu posměšně. Vzápětí ucítil v zádech chladný ostrý hrot.
Shadi bič pustil.
„Opravdu jste si myslel, že bych byl tak hloupý a zůstal tu s vámi sám?“ zavrtěl Shadi hlavou. Pak pokynul strážím, aby Bodieho odvedli zpět do jeho pokoje.
Aziz seděl na posteli, a když stráž Bodieho přivedla, vyskočil na nohy. Přiběhl k Bodiemu a dotkl se rozčileně jeho tváře. Než si ale mohli cokoli soukromě sdělit, stráž odvedla Azize vedle k Shadimu.
O chvíli později zaslechl Bodie práskání bičem. Pěsti se mu sevřely.

Bodie strávil prakticky celý den přecházením po místnosti sem a tam. Jídla, které přinesli, se ani nedotknul. Musel pořád myslet na Azize.
Přivlekli ho až pozdě odpoledne. Pohodili jeho tělo na zem a zase odešli.
Bodie vedle chlapce poklekl. Záda měl rozšvihaná do krve, na krku měl kousance a na pažích škrábance. Bodie si raději ani nedomýšlel, co s ním Shadi dělal. Připsal to na seznam věcí, za které přiměje Shadiho tvrdě zaplatit. Zvedl Azize a odnesl ho na postel. Pak mu vymyl rány.
Aziz pootevřel oči. Jeho pohled Bodiemu nebyl příjemný – viděl v těch očích vděk. Jako když někdo zbije psa a vy se ho ujmete. Možná že Shadi zkouší používat Azize proti němu.
Promiň, že to odnášíš za mě, “ omluvil se Bodie, ale nehodlal se podvolit tomuhle ubohému nátlaku.

Přišli pro něj večer – čtyři chlapi. Ruce mu svázali za zády, než ho odvedli vedle k Shadimu.
Shadi ležel v posteli a pokynul strážným, aby přivedli Bodieho až k němu.
Bodie cestou kolem stolku, na němž byla mísa ovoce a nožík, nasimuloval zakopnutí. Upadl, shodil mísu a když ho stráž zvedala na nohy, sebral nožík na ovoce. Schoval ho v dlani tak, aby nebyl vidět.
K obojku, který měl u krku, mu připnuli dlouhý tenký řetěz připevněný k pelesti postele, a než je nechali o samotě, strhli Bodiemu bederní roušku, takže zůstal vedle postele stát zcela nahý.
Shadi si Bodieho s úsměvem prohlížel.
„Dnes ráno jsme nezačali zrovna nejlépe, že,“ uculil se. „Jak se zdá, je třeba být důraznější. Jsi vzpurný,“ zvedl se z postele a přejel Bodiemu dlaní po hrudi.
„Vzpurný a krásný, můj křesťane,“ usmál se Shadi a pokusil se Bodieho políbit na rty.
Bodie odtáhl hlavu.
„Tady dělají všichni, co jim nařídím,“ pokáral ho lehce Shadi. „I ty budeš,“ položil mu hlavu na zátylek a přitáhl si ho k polibku.
Byl to jednostranný polibek, protože Bodie stiskl rty.
Shadiho jeho tichý vzdor pobavil. Pak zcela bezostyšně zaměřil svoji pozornost na Bodieho penis. Vzal ho do ruky, hladil ho a díval se, jak se pomalu napřimuje a tvrdne.
Bodie div neskřípal zuby, ale snažil se využít toho, že Shadi je zaměstnán něčím jiným, a začal pižlat nožem kožená kouta.
„Až přijde ten správný čas, nechám tě obřezat,“ usmál se Shadi. „Bude to vypadat báječně a sám oceníš výhody.“
Shadi Bodieho pomalu obešel a Bodie se otáčel tak, aby Shadi nemohl vidět nožík v jeho ruce. Díky tomu se ale dostal zády k posteli a pro Shadiho nebylo nic snazšího, než Bodieho na postel shodit.
Přes Bodieho tvář se mihl bolestný záblesk, protože ho nožík bolestivě řízl do zad. Naštěstí si to Shadi vyložil jako projev odporu a jen se tím bavil.
„Zjistíš, že jsi neměl ani tušení, jak citlivé může být tvoje tělo,“ šeptl Shadi a začal se svlékat.
Bodie zatím usilovně řezal pouta bez ohledu na to, kolikrát pořezal sám sebe.
Shadi se svlékl a posadil se na kraj postele.
Bodie hleděl do stropu a soustředil se jen na svoje pouta.
Shadi mu přejel rukou po břiše a začal znovu laskat jeho povadlý penis.
„Nejdřív zjistíš, že se ti to líbí,“ pošeptal mu. „Pak to začneš vyhledávat. A nakonec zjistíš, že tě muži vlastně přitahují,“ Shadi se sklonil k Bodieho hrudi, olízl mu jednu bradavku a lehce do ní kousl.
Bodie zalapal po dechu.
„Všichni, kteří mají odpor k intimnostem s lidmi stejného pohlaví, v sobě jen potlačují, že přesně po tomhle touží. Vlastně ti dělám službu,“ ušklíbl se Shadi.
Bodie trhl rukama a pouta praskla. Bez váhání chytil Shadiho pod krkem a povalil ho, takže teď byl on nahoře a Shadi se zmítal pod ním. Jeho prsty se sevřely křečovitě kolem Bodieho ruky, která tiskla Shadiho krk.
„Jediný chybný pohyb, jediný zvuk, a zlomím ti vaz,“ upozornil ho Bodie.
Shadi pustil Bodieho ruku a Bodie trochu povolil stisk, aby se Shadi mohl pořádně nadechnout.
„Zavolej ty svoje poskoky a řekni jim, že mě mají nechat jít,“ ucedil Bodie.
Shadi se ale jen ušklíbl.
„Nikdy mě nesmí vidět poraženého, takže mě budeš muset zabít, a bude ti to k ničemu, protože se odtud nedostaneš,“ odfrkl si Shadi.
Bodie ovšem s touhle odpovědí počítal. Nedělal si iluze, že by bylo tak snadné se odtud dostat.
„Fajn,“ přikývl Bodie a horečně přemýšlel, co by měl udělat, aby Shadiho tyhle nechutnosti přešly, aby ztratil chuť na nějaké špásování na hodně dlouho. Řešení se nabízelo samo. „Tak udělám službu já tobě,“ Bodie zkroutil Shadimu ruku za zády a přinutil ho otočit se na břicho.
„Co děláš?!“ vyjekl Shadi.
Bodie začal zpracovávat svoje ochablé péro, aby ho přivedl k plné erekci. Přitom druhou rukou držel Shadimu paži zkroucenou v takovém úhlu, že by stačilo málo, aby mu ji zlomil nebo vykloubil.
„Ale copak?“ ušklíbl se Bodie posměšně. „Takhle to přece máš rád, ne?“
Přitiskl Shadimu ptáka mezi půlky. Sice to nikdy nedělal, ale představu o tom nějakou měl.
„Ty křesťanský pse!“ zařval Shadi. „Jak se jen opovažuješ…!“ Shadiho hlas přešel v bolestný křik, když do něj začal Bodie pronikat.
Nebylo to snadné. Shadi byl křečovitý, svaly pevně stažené a Bodie si musel každý kousek pracně vybojovat. Navíc ho znásilňovat chlapa nijak nerajcovalo, takže jeho erekce poněkud opadla a o to těžší bylo, dokončit, co začal.
Shadi se zmítal a vřískal, ječel a nadával. Bodie měl obavu, že přijdou stráže, ale nic takového se nestalo.
Bodieho napadlo, že by toho nechal. Shadi už dostal lekci. Jenže život ho naučil, že nic se nemá dělat polovičatě.
„Užívej si to,“ zasyčel Bodie skrz stisknuté zuby. „Tohle jsi přece chtěl.“
Bodie se stáhl, aby ručně zapracoval na svojí erekci, a na druhý pokus se mu podařilo do Shadiho proniknout. Nabodl ho na svého ptáka a když Shadi zařval bolestí, potěšilo ho to.
„Tohle určitě bude projev toho, že se ti to líbí, co?“ ucedil Bodie. Snažil se nemyslet na to, jak je Shadiho díra těsná a horká, a jak pevně svírá jeho ptáka, a začal přirážet – rychle, tvrdě, chtěl to mít co nejdřív za sebou.
Shadimu tekly po tvářích slzy bolesti a mumlal arabsky jednu nadávku za druhou – některé Bodie dokonce ani neznal.
Bodie zvolnil tempo. Krátké rychlé přírazy se změnily v mnohem hlubší a pomalejší. Bodieho dech ztěžknul a uniklo mu první zasténání. Zavřel oči.
Tak zatraceně těsný.
Bodie pustil Shadiho ruku, stejně nebyl schopný ničeho, než kňučení do polštáře. Sevřel rukama jeho boky a začal ho divoce šukat.
Shadiho bolestné sténání se změnilo, začal znít mnohem vzrušeněji.
Bodie nedokázal potlačit vzdechy a sténání, které se mu samovolně dralo z hrdla. Dýchal mělce, zrychleně a na kůži mu vystoupil pot.
Shadi začal jeho přírazům vycházet vstříc.
Trest, pomsta, nenávist – všechno bylo najednou zapomenuto. Byli jen dva chlapi, kteří se zoufale potřebovali udělat.
Shadi tápavě našel Bodieho ruku a přitiskl si jí na svého pulzujícího ptáka. Bodieho prsty se kolem něj automaticky sevřely a začaly ho honit.
Shadi mumlal arabsky neustále dokola slůvko ‚víc‘. A Bodie mu vyhověl.
Bodie cítil, jak v něm orgasmus stoupá jako horký pramen. Nemohl to zadržet, nechtěl to zadržet. A udělal se hluboko v Shadiho zadnici. Orgasmus byl skvělý – jeden z nejlepších, jaký ve svém životě zažil. Vyvrcholení a pocit nadvlády nad Shadim vytvořili opojnou kombinaci. Sotva zaregistroval, že mu v ruce zacukal Shadiho pták a vystříkl.
Bodie se udýchaně odtáhl.
Shadi padl do polštářů a lapal po dechu. Ze zadku mu tekla krev – docela hodně. Krev a Bodieho sperma.
Bodie si otřel svůj špinavý penis do povlečení a vstal z postele. Prsty a zápěstí měl pořezané a cítil, jak ho pot štípe v několika řezných ranách na zádech.
STRÁŽE!“ zařval Shadi arabsky, jakmile se vzpamatoval z toho, co mu Bodie udělal.
Čtveřice mužů, která sem Bodieho přivedla, vešla.
Bodie nerozuměl, co jim vzteklý Shadi přikázal, ale když s ním smýkli ke dveřím, byl si jist, že to nebude nic pěkného.
Neodvedli ho do vedlejšího pokoje, kde byl dosud držen. Vůbec poprvé se dostal mimo ty čtyři stěny. Snažil se tedy zapamatovat co nejvíc. Pokoušel se rychlé kroky strážných přibrzdit, ale dostal ránu ze strany do hlavy, a tak jen vše bedlivě pozoroval.
Postrčili ho k úzkým schodům. Vedly do sklepení a to už mu bylo jasné, že Shadi nařídil, aby ho zavřeli do cely.
Podlaha ho zábla do bosých nohou, byla tu zima, vlhko a odporně to tu páchlo – výkaly, plíseň a… strach. Táhli ho hlouběji do spleti chodeb, a když míjeli cely, a Bodie v nich zahlédl ty lidské trosky, nebylo mu zrovna do smíchu. Byl ale rozhodnutý raději chcípnout ve špinavé cele, než dovolit Shadimu, aby z něj udělal svoji kurvu.
Stráž se zastavila a ze stínů se vynořil neskutečně tlustý Arab. Páchl potem a kdo ví čím ještě.
Došlo k rychlé výměně názorů a tlusťoch otevřel klíči, které měl u pasu, jednu z cel.
Stráž do ní Bodieho strčila a tlusté mříže se za ním zavřely.
Tlusťoch si Bodieho s pochechtáváním přes mříže prohlédl. Prohodil ještě pár slov se strážci a všichni pak odešli.
Bodie se začínal třást zimou.
Sousedé z cel sousedící s tou jeho se na něj přišli podívat. Nikdo z nich nebyl nahý jako on. Měli na sobě rozličné kusy zamazaného místy potrhaného šatstva, někteří vlastnili dokonce deku, kterou jim Bodie poněkud záviděl. Byli špinaví, vyzáblí a cenili na Bodieho bezzubé dásně.
Bodie usoudil, že se nechce dostat na dosah žádného toho individua, a tak zůstal stát uprostřed cely, přesně tam, kde na něj nemohl nikdo dosáhnout. Nebyl si jist, co s ním teď bude.
Po hodině stání byl už prokřehlý, unavený a neskutečně ho bolely nohy. Ostatní vězně už přestalo bavit na něj pokřikovat nebo po něm házet kamínky, vyjma špinavé zbičované ženy, která seděla u mříže a nestydatě si ho prohlížela.
Když se za mříží objevil Aziz, Bodie pocítil úlevu. Aziz vypadal nešťastně a podle zarudlých očí nejspíš i brečel. Procpal Bodiemu skrz mříže tlustou ovčí houni. Tlustý Arab sice měl nějaké námitky, ale Aziz ho umlčel jediným gestem.
Díky,“ řekl Bodie tiše.
Aziz naznačil, že není zač a podal mu ještě svinutý papír. Pak se natáhl a pokusil se Bodieho pohladit po tváři, ale Bodie jako vždy uhnul.
Aziz si povzdechl a pak utekl.
Bodie našel místo, kde se mohl bezpečně uvelebit, a zabalil se do teplé houně. Byla to pro něj úleva. Z podlahy a stěn sálal nepříjemný chlad.
Pak rozvinul vzkaz, který mu Aziz předal.
Dovolil, abych ti směl přinést deku, abys netrpěl zimou. Ale velice se na tebe zlobí. Zítra dopoledne budeš veřejně potrestán a nejspíš to není všechno. Bylo od tebe velice hloupé rozčílit efendiho, velice hloupé.
Bodie zmuchlal vzkaz a zavřel oči. Shadi mu řekl, že ho nikdy nezabije, takže je jen otázkou času, kdy se mu podaří odtud utéct. Všechno, co musí, je vydržet.

Noc byla krušná, ale Bodie za svůj život spal už na různých místech a mnohá nebyla o moc pohostinnější než tohle. Díky houni od Azize mu nebyla aspoň zima, nedalo se ovšem říct, že by se vyspal do růžova.
Když je ráno tlusťoch za úsvitu s křikem a boucháním na mříže budil, cítil se Bodie unavenější než včera. Byl prokřehlý a rozlámaný. Ať už mu byl vyměřen trest jakýkoli, těšil se, že se z téhle páchnoucí studené díry dostane ven. V mnoha ohledech mu to připomínalo zajatecký tábor v Angole, jen tady byla mnohem větší zima a mnohem menší smrad.
Bodie ze sebe shodil houni a vstal.
Tlusťoch otevřel Bodieho celu a vyvlekl ho ven, kde ho předal strážím.
Nejdřív si myslel, že ho odvedli ven, před palác. Náhlý příchod z šera do plného slunečního světla ho oslepil. Pak pochopil, že se nachází na nějakém vnitřním nádvoří. Vysoko nad jeho hlavou byly ochozy a na nich se jako na tribunách tísnily doslova davy. V jakési lóži se rozvaloval Shadi a u jeho nohou seděl Aziz. Byl poněkud pobledlý a díval se stranou.
Bodieho první bezděčnou reakcí bylo, že si rukama zakryl rozkrok.
Stráže ho postrčili dopředu. Místo studené podlahy pod nohama ucítil rozpálený kámen a písek. Uprostřed nádvoří stál vysoký kůl, z jehož vrcholku visely řetězy. Zpoza něj vyšel Yasir a v ruce třímal bič. Když Bodie tohohle obrovského Araba uviděl, pomalu spustil ruce podél těla.
Přivedli ho k pranýři, otočili ho tváří k němu a obě ruce mu připoutali k řetězům.
Někdo začal mluvit, Bodie obsahu příliš nerozuměl, ale nepochybně přihlížející byli právě informováni o jeho provinění – pochopitelně v patřičně cenzurované verzi. Shadi by sotva přiznal, že z pokusu Bodieho ojet, odešel on sám s natrženou prdelí. Porozuměl pouze výši trestu – padesát ran bičem. Padesát! Bodiemu se stáhl žaludek.
Yasir se k němu naklonil a velice špatnou lámanou angličtinou řekl: „Já udělat rád tobě.“
„No, aspoň někdo z nás z toho má radost,“ utrousil Bodie.
Yasir odstoupil a někdo arabsky řekl, aby začal.
Yasir se zkušeně rozmáchl a bič dopadl na Bodieho nahá záda.
Bodie sebou trhl. Bolest byla ostrá a palčivá. Bič zanechal na Bodieho kůži rudou stopu.
„WáHid,“ začal někdo počítat nahlas.
Yasir švihl bičem podruhé.
Bodie stiskl zuby a sevřel rukama řetěz.
„Zúz.“
„Vždycky jsem se chtěl naučit arabsky číslice, ačkoli jsem si to nepředstavoval zrovna takhle,“ křikl Bodie a zasyčel, když ho bič šlehl potřetí.
„Thlátha.“
„Doufám, že ten pucflek do tolika vůbec umí, Shadi.“
„Však on tě ten humor brzy přejde,“ ušklíbl se Shadi ze své lóže.
Čtvrtá rána donutila Bodieho téměř poskočit, protože ho zasáhla přes obě půlky. Arab, který počítal, cosi zadrmolil, a Bodie vzápětí obdržel ještě jednu ránu přes záda.
„ArbAa.“
Bodie pochopil, že rána přes zadek se nepočítala.
Poprvé vykřikl při desáté ráně. A pak už šla hrdost stranou, protože s každou další ránou to bylo horší a horší, jak mu bič rozšvihával záda stále víc a hlouběji.
Kdyby nebyl přivázaný za ruce, nejspíš by už dávno upadl. Nohy mu vypověděly poslušnost a on zůstal na pranýři nedůstojně viset. Bylo mu to jedno. Krev mu stékala po zádech, po zadku, po nohou, po pažích – Yasir se ne vždy trefil tak, jak měl. A pokaždé když bič zasáhl jinou část Bodieho těla než záda, rána se nepočítala.
Zápěstí měl rozdrásaná do krve. Bylo mu horko a potil se. Slaný pot v ranách neskutečně štípal.
Při pětadvacátá ráně omdlel a tak ho polili vodou z vědra, aby se probral. Už ani nevnímal nové a nové rány. Jeho vnímání se smrsklo na bolest pulzující v jeho těle.
Při čtyřicáté ráně byl stěží při vědomí.
Padesátou si vůbec nepamatoval.
Nevzpomínal si ani, co se dělo potom.
Když byl konečně schopen zase vnímat okolí, byl s ním Aziz v lázních sousedících s jejich pokojem. Ležel na břiše v mělké chladivé vodě, Aziz seděl vedle něj a podpíral mu hlavu. Měkkou žínkou opatrně omýval Bodieho zmučené tělo. Voda se barvila jemně do růžova.
Aziz mu přiložil k ústům nádobku s vodou a přiměl Bodieho polknout několik doušků.
Bodie se cítil slabý a unavený, bolela ho hlava.
„Co se stalo?“ zašeptal. Ani se nesnažil zvednout. Věděl, že by to nezvládl.
Aziz mu položil prst na rty. Odložil žínku a pomohl Bodiemu vstát. Bodie se o něj musel opírat celou svou vahou, protože ho jeho vlastní nohy neunesly. Aziz měl taky co dělat, aby neupadl, ale podařilo se mu dovést Bodieho vedle do pokoje.
Bodie se sesunul do postele a Aziz si s povzdechem sedl vedle něj s nějakou nádobkou. Lehce se dotkl konečky prstů Bodieho stále ještě krvácejících ran. Měl je po celém těle. Otevřel nádobku a světle zelená mast ostře zavoněla mátou a eukalyptem.
„Tohle si Shadi odsere,“ zamumlal Bodie do polštáře. „Přísahám bůh, že tohle mu nezůstanu dlužen.“
Aziz nabral na dva prsty mast a začal ji opatrně vtírat do Bodieho rozšvihaných zad.
Bodie zasykl a trhl sebou, protože to pálilo. Uteče – jakmile se dá dohromady, uteče. Nemohl čekat, plánovat, mapovat terén. Nebyl čas na přípravy. Uteče, jakmile toho bude schopen. Nějak si už poradí. Nezůstane tu ani o minutu déle, protože čas navíc by musel vykoupit tím, že se Shadimu podvolí a to nikdy.
Bodie zavřel oči.
Uteče – to byla jeho poslední myšlenka.

Kapitola druhá

Doyle seděl na podlaze ve svém novém bytě a v ruce držel poloprázdnou láhev skotské. Většinu věcí měl stále ještě v krabicích. Neobtěžoval se tu nějak zabydlovat. On se stěhovat nechtěl. Přestěhovali ho proti jeho vůli a mohl Cowleymu stokrát opakovat, že chce zůstat, kdyby se Bodie objevil. Tak aspoň poprosil sousedku, kdyby ho někdo hledal, aby mu dala jeho novou adresu.
Už téměř tři týdny byl Bodie nezvěstný. Tři týdny! Cowley zrušil pátrání, všichni v CI5 na Bodiem nenechali suchou nit. To nebylo správné.
Doyle si přihnul z láhve.
„Ne,“ zamumlal. „Ne! Já to takhle nenechám!“ ztěžka se zvedl. Byl už dost opilý – dost na to, aby přestal být tím hodným hochem, tím vzorným rozumným policajtem.
Co by Bodie udělal, kdyby zmizel on – Doyle. Seděl by snad na zadku s rukama v klíně? Samozřejmě že ne! A tak ani on nebude sedět na prdeli jen proto, že mu Cowley řekl, že do toho nemá rejpat!
Doyle si vzal bundu, klíče od vozu a s láhví v ruce vrávoravě vyšel z bytu. Bylo na čase, aby Cowleymu oznámil, že vyšetřování Bodieho zmizení skončí, až on řekne. I kdyby to znamenalo jet do jižní Ameriky najít toho Mitchella, i kdyby musel jet někam do pouště vyslechnout toho arabského potentáta – vždyť on viděl Bodieho naposledy.

George Cowleyho probudila strašná rána venku před domem. Rozsvítil lampičku a natáhl se pro župan.
Když vyhlédl z okna, zjistil, že do boku jeho vozu, který nechal zaparkovaný před domem, je doslova zabodnutý bílý Ford Escort.
„Doyle,“ vydechl Cowley a pospíšil si ke dveřím.
Doyle si přejel rukou po čele a promnul mezi prsty krev z hluboké tržné rány. Láhev skotské přežila náraz bez úhony, a tak si notně přihnul.
Hlavní dveře se otevřely a na ulici spěšně vyšel Cowley oblečený do županu. Už už viděl svého agenta smrtelně raněného, jak přijel vykrvácet na jeho práh, aby mu z posledních sil zašeptal zatím nic neříkající vodítko ke svému vrahovi.
Doyle otevřel dveře a pracně se vysoukal z vozu.
Cowleyho rysy ve tváři ztvrdly.
„Doyle!“ práskl jeho hlas jako výstřel z pistole.
„Cowley,“ ukázal na něj Doyle rukou, v níž svíral láhev. Vrávoravě se vydal ke svému nadřízenému.
„Jak můžeš v takovémhle stavu sednout za volant!“ plísnil ho Cowley.
Doyle došel ke Cowleymu a zabodl mu ukazováček do hrudi.
„Bodie není zrádce,“ vypravil ze sebe s námahou.
Cowley si povzdechl. Bodie byl zdrojem problémů dokonce i ve své nepřítomnosti.
„Něco se mu stalo a já… já ho v tom nenechám, rozumíte, Cowley?“
„Kolik jsi toho vypil?“ zeptal se Cowley rezignovaně. V tomhle stavu nemohla být s Doylem rozumná řeč.
„Zachráním ho… zarach… zachar… zachráním,“ Doyleovi se už pletl jazyk. „Pojedu na pouť… na poušť a vytluču z toho bejka… šejka… vytluču z nich, co udělali s Bodiem… vytluču.“
„Jasně, jasně,“ přikývl Cowley a vzal Doylea kolem ramen. „A začni s tím hned.“
„No jasně hend… hned.“
Cowley odvedl Doylea do svého bytu.
„A jako první musíš udělat to, že se pořádně vyspíš,“ shodil Doylea na pohovku.
„Bodie,“ vydechl Doyle a upadl do opileckého spánku.
Cowley si povzdechl a přinesl deku, kterou Doylea přikryl. Pak zavolal Murphyho, aby uklidil ten nepořádek, co jeho partner natropil, a šel zpátky do postele. Ráno, až vystřízliví, si budou muset s Doylem vážně pohovořit.

Doyle se převalil na druhý bok a… a spadl na podlahu.
„Dobré ráno.“
Doyle zrovna přemítal nad tím, co může být horšího než se probudit s kocovinou v cizím bytě, aniž by si pamatoval, kde je a jak se sem dostal. Na jednu věc právě přišel – probudit se s kocovinou v Cowleyho bytě.
„Pane?“ hlesl Doyle a ztěžka se sebral ze země. Byl pobledlý, měl kruhy pod očima, v puse jako na poušti a hlava mu třeštila. Nápad zeptat se, jak se sem dostal, zamítl téměř okamžitě.
Cowley mu mlčky podal hrnek s čajem.
Doyle zamumlal sotva slyšitelné ´děkuji´.
Cowley se posadil do křesla a složil ruce do stříšky. Jeho pohled se do Doylea doslova zavrtával.
„Hádám, že…,“ Doyle si odkašlal. „Asi by byla na místě omluva – za cokoli, co jsem vám včera způsobil.“
„Ano,“ přikývl Cowley pomalu. „Omluva rozhodně na místě je. Pochopitelně že ti opravu obou vozů naúčtuju.“
„Vozů?“ zeptal se Doyle slabě.
„Ano mého vozu, který jsi včera naboural, svým služebním autem,“ Cowleyho hlas byl ostrý.
Doyleově bolavé hlavě to příliš dobře nedělalo. Váhavě se posadil na kraj pohovky jako provinilý školák.
Zato Cowley vstal.
„Měl bych tě správně suspendovat,“ obořil se na Doylea, „vykopnout z téhle organizace! Víš, Doyle, já mám pochopení pro ledascos, ale řízení v opilosti… mohl jsi způsobit dopravní nehodu! Mohl jsi někoho zabít!“
Doyle hleděl do šálku čaje.
„Já chápu, že Bodieho zmizení je nepříjemná a složitá věc.“
„Nepříjemná?!“ ozval se Doyle.
„Ano, nepříjemná,“ probodl ho Cowley pohledem. „Chybí nám důkazy a já prostě nemůžu na základě nějakých domněnek a teorií poslat agenty do jižní Ameriky, aby potvrdili, že tam Bodie není.“
Doyle zamrkal.
„Vy tedy nevěříte, že…“
„Ani na okamžik jsem tomu neuvěřil,“ potvrdil Cowley. „Oficiální vyšetřování bylo uzavřeno, abychom se všichni mohli vrátit ke své práci.“
Doyle se nadechl k protestům.
„Protože ať se ti to líbí nebo ne, hledat Bodieho není tvoje práce.“
„Co jste zjistil?“ vyhrkl Doyle.
Cowley se posadil zpátky do křesla.
„Zatím nic moc,“ pokrčil Cowley rameny. „Bez důkazů se získává podpora nahoře těžko. Každopádně Bodie rozhodně není v Anglii, tím jsem si celkem jist.“
„A do Ameriky neutekl, tím jsem si zase jist já,“ řekl Doyle pevně.
„Takže v tom případě jediný, kdo nám může poskytnout nějaké další vodítko je…“
„Hassan Shadi,“ dokončil Doyle myšlenku.
Cowley přikývl.
„Tak v čem je problém?“
„Je to velice citlivá politika. A ministr nerad vidí, když se do takových věcí šťourá. Rozhodně ničemu nepomůže, když se ty budeš chovat jako nezodpovědný hlupák!“
„Proč jste nic neřekl?“ zeptal se Doyle uraženě. „Kdybych věděl, že Bodieho hledáte, že jste se na něj nevykašlal, neodepsal ho…“
„Tak co?“ ušklíbl se Cowley. „Chceš mi tvrdit, že by ses do toho nechtěl zapojit? Že by ses do toho nepletl? A nenadělal víc škody než užitku? Tohle je politika, Doyle, politika. Jestli, a opakuji, jestli má Hassan Shadi s Bodieho zmizením něco společného, nebude snadné to z něj dostat.“
„Ale je to naděje,“ namítl Doyle slabě.
„Doufám, že nebudeš tak hloupý, abys tohle šířil mimo tuto místnost,“ varoval ho Cowley. „Dost možná na tom může záviset Bodieho život.“
„Jak dlouho může trvat zjistit, jestli Shadi něco neví?“ zajímal se Doyle.
„Velice dlouho,“ povzdechl si Cowley.
„Hodně jsem o tom všem přemýšlel a… myslím, že Shadi Bodieho unesl,“ řekl Doyle svoji teorii, nad kterou už několik dní přemýšlel.
„Proč by syn bohatého šejka unášel agenta CI5?“ potřásl Cowley hlavou.
„Nevím, ale tak divně se na Bodieho díval,“ zamračil se Doyle.
„To ale jako důkaz příliš neobstojí.“
„Ne, ale… já prostě vím, že ten Arab v tom nějakým způsobem má prsty,“ trval na svém Doyle.

*****

Co je vlastně za těmihle dveřmi?“ zeptal se Bodie a poklepal na jediné dveře, které nikdy neviděl otevřené.
Aziz udělal gesto.
Zahrada?“
Aziz přikývl.
Zatímco se mu hojila záda, učil se Bodie kromě arabštiny Azizovu znakovou řeč. Nebyla to žádná standardní řeč, kde by se jí taky Aziz naučil, ale časem si vytvořil vlastní soubor gest, jimiž s okolím komunikoval. Bodie se rozhodl, že když pochopí, jakým způsobem Aziz gesta užívá, co má co znamenat, odpadne to otravné psaní na papír.
Byl jsi tam někdy?“ zajímal se Bodie.
Aziz přikývl a gesty se snažil vyjádřit, jak krásné to je místo.
Rád bych ji viděl,“ poznamenal Bodie jako by mimochodem.
Aziz zaváhal a pak naznačil, že efendi se na něj pořád ještě zlobí.
Bodie doufal, že Shadimu se jeho natržená prdel hojí přinejmenším tak pomalu, jako jemu záda. Ještě stále se nemohl otočit nebo ohnout, aniž by necítil bolest. Alespoň k něčemu to bylo - Shadi mu skutečně dal pokoj, aspoň prozatím.
Jak je to dlouho, co tu jsem?“ otázal se Bodie.
Aziz mu ukázal, že jeden měsíc - skoro.
Ano, bylo to neuvěřitelné, ale už tu byl celý měsíc. Zdálo se to jako hotová věčnost.
Měsíc - aniž bych viděl nebe, slunce,“ povzdechl si teatrálně. Výlet ven, když ho bičovali, přirozeně nepočítal. „Pocítil vítr ve tváři, vůni květiny,“ raději to nebude přehánět.
Aziz se na něj zadíval.
No, co se dá dělat že,“ pokrčil Bodie rameny. „Nejspíš se ven nikdy už nepodívám.
Aziz chvíli přemýšlel, pak vstal a zamířil ke dveřím, o nichž Bodie předpokládal, že vedou na chodbu. Přesně na tohle Bodie čekal.
Nebylo zrovna fér toho kluka takhle využívat, ale krátil se mu čas. Brzy se mu záda zahojí natolik, aby si na něm Shadi mohl chtít spravit chuť. A až to Shadiho napadne, plánoval si Bodie být hodně daleko.
Bodie se tiše připlížil ke dveřím a položil na ně ucho. Předpokládal dva strážné, každého z jedné strany dveří. Dveře se otvíraly dovnitř a nebyly zamčené.
Bodie dveře prudce otevřel. Strážní předpokládali, že stojí, a jejich první rána, která ho měla zatlačit zpět, byla tedy vedena někde ve výši hrudníku. Bodie šel ale hned po otevření dveří do dřepu, a teď se lehce prosmekl. Strážní byly pomalí hromotluci a Bodie s nimi příliš práce neměl. Během chvíli se oba skáceli na zem a Bodie tiše vyrazil do spleti palácových chodeb. Nikdy se nezajímal, kde je hlavní brána, protože tou by sotva utekl. Ale kuchyně určitě má nějaký východ, kudy se přiváží zásoby a vynáší odpadky. A polohu kuchyně od Azize vyzvěděl už minulý týden.
Potíž byla v tom, že na chodbách nebylo moc se kde schovávat, pořád tudy někdo chodil. A Bodie byl nápadný. Dalším problémem se ukázalo, že Aziz při popisu polohy kuchyně zřejmě sem tam nějakou tu chodbu vynechal.
Kdo jsi?“ ozval se mu za zády melodický hlas nějaké ženy.
Otočil se. Měla na sobě hedvábné růžové šaty a zahalený obličej. Postavu měla ale jako bohyně a oči jako dvě hvězdy.
„Já? No,“ Bodie zaváhal. „Hledám kuchyni,“ vyzkoušel poprvé v praxi svoji nevalnou arabštinu.
Žena naklonila hlavu na stranu.
„No, dobře mám děsnou výslovnost,“ obdařil jí Bodie jedním ze svých okouzlujících úsměvů.
Kuchyni? A proč?Kdo vlastně jsi?“
Otázek bylo tolik a tak rychle je vychrlila, že jim Bodie sotva rozuměl.
„Jedno po druhém, děvče, jedno po druhém,“ chytil ji za paži a přitáhl si jí zády k sobě. Druhou rukou jí ucpal pusu, protože se začala zuřivě bránit, ačkoli jí muselo být jasné, že nemá šanci.
Jestli cekneš, zabiju tě,“ tohle byla jedna z těch několika užitečných vět, které se v arabštině naučil už v Jordánsku.
Strnula, drobnýma rukama pevně svírajíc jeho paži.
Kuchyně.“
Kývla hlavou doleva.
„Výborně, myslím, že budeme skvělý tým,“ usmál se.
Daleko se ale nedostali, protože narazili na skupinu strážných, kteří již po Bodiem pátrali.
Bodie tiše zaklel. Kdyby palác znal lépe, mohl být už dávno venku.
Běž,“ pustil svoji nedobrovolnou průvodkyni, protože potřeboval volné ruce.
Strážní tasili šavle.
„Co chcete s těma párátkama dělat?“ ušklíbl se Bodie.
První strážný nějaký horlivý pitomec udělal výpad a Bodie ho lehce o zbraň připravil a dobře mířenou ránou do brady ho poslal k zemi.
Zbytek skupiny se na Bodieho s řevem vrhl.
Bodie se nesnažil o nějaký šerm, protože zbraň byla těžká a neohrabaná, a ani to nebylo třeba. Tihle strážní byli jen banda tupců. Šavlí odrážel jejich útoky a jednoho po druhém je vyřazoval z boje.
„No, to by byla rozcvička,“ mlaskl Bodie, zahodil šavli a rozběhl se jednou z chodeb pryč. Shadi musel mít určitě i jiné strážné, protože tihle by neubránili ani kurník se slepicemi. A Bodie se s elitní gardou neměl zájem potkat.
Dařilo se mu unikat jim dobře tři hodiny, ale za tu dobu se mu nepodařilo najít cestu z paláce. Bylo to tu hotové bludiště. Navíc stále častěji narážel na dvojice či čtveřice strážných. Nakonec se rozhodl že by si měl najít nějaký úkryt, kde by mohl počkat, až si tu hru na honěnou užijí všichni do syta a usoudí, že se mu podařilo dostat z paláce.
Bodie zahnul namátkou do jedné chodby a téměř ihned zacouval zpátky dřív než si ho strážní mohli všimnout. Někde za sebou zaslechl kroky a tak se protáhl velkými zdobnými dveřmi.
Dostal se do šejkova harému.
Ve velké přepychové místnosti a bazénkem a vodotryskem a dveřmi do velké zahrady sedělo, postávalo či polehávalo nepočítaně žen a dívek v průsvitných hedvábných šatech. A ty všechny se teď dívaly na Bodieho, který na sobě neměl nic vyjma krátké leopardí bederní roušky, a stále víc se usmívaly.
K Bodiemu se přitočila tmavovláska ve světle modrém a přejela mu pěstěnou rukou po hrudi. Něco zašvitořila arabsky, ale Bodie jí nerozuměl.
Bodie udělal pozpátku krok ke dveřím. Jednou, kdysi dávno, se mu zdál sen o tom, že měl kolem sebe celý harém. Teď ale když se to stalo realitou, zjistil, že není příjemné stát se tak náhle středem pozornosti tolika žen. Cítil se lovený a to se mu nelíbilo.
Dav mladých dívek, které si Bodieho prohlížely obzvláště se zalíbením, rozehnala starší žena, která se nesla jako královna, a spustila na Bodieho arabsky.
Sice nerozuměl slovům, ale pochopil, že tu není vítán.
Rozhorlený hlas ženy a brebentění všech okolo, přivolal stráže. Takhle divné stráže ale Bodie ještě nikdy neviděl. Ti chlapi měli postavu skoro jako ženská.
Starší žena začala něco horlivě muži, který stráže vedl, vysvětlovat.
„Není nutné vyvolávat konflikty, já vypadnu klidně sám,“ ukázal Bodie přes rameno na dveře za sebou, a taky se k nim hned otočil a vzal za kliku. Byla něčím zvenku vzpříčená, protože se ani nehnula.
Bodie ucítil v zádech ostří šavle. Pomalu se otočil a vyvaroval se prudkých pohybů.
Velitel stráží mu přitiskl ostří šavle pod hrdlo.
„Kdybyste dali na dveře cedulku nevstupovat, mohli jsme si tohle trapné nedorozumění ušetřit,“ poznamenal Bodie. „Já hledal jen kuchyni. Asi byste nemohli…“
Sklapni!“ vyjel na něj velitel stráží.
Stráže z harému ho předaly černě oděným strážným vedeným Yasirem. Obrovský Arab na něj hleděl nevraživě, ale cesta zpátky do pokoje proběhla v klidu. Než ho však strčili do pokoje, zahlédl, jak na dveře Shadiho komnat zaklepala nějaká žena. Víc neviděl.
Aziz v pokoji nebyl. Bodie neměl dobrý pocit z toho, že ho odvedli zpátky sem místo do vězení. Za pokus o útěk by měl být přece potrestán.
Dlouho se nic nedělo. Pak se otevřely dveře a vešly tři dívky oděné v průsvitných orientálních šatech. Jedna nesla mísu s ovocem, druhá karafu vína a třetí nádobku s olejem a jakýsi podlouhlý předmět z leštěného dřeva.
„No, jestli je tohle trest za útěk, tak to si nechám líbit“ uculil se Bodie a zálibně si je prohlížel.
Dívky rozestavily nádoby na stolky kolem postele a uvelebily se na ní ve vyzývavých pózách. Na něco čekaly, a on si dokázal domyslet na co. Tedy ne že by nebyly pěkné a ne že by měl něco proti. Na druhou stranu byl podezřívavý. Sotva by mu Shadi za pokus o útěk poslal tři překrásné slečny, aby se s nimi potěšil. Kromě toho se mu příčilo dělat cokoli na Shadiho rozkaz, obzvláště takovéhle věci, o nichž vždycky rozhodoval jen on sám – kdy je bude dělat, jak a s kým.
Jedna z nich mu arabsky cosi řekla.
„Teda nechci vypadat nezdvořile, ale řekněme, že zrovna na takovéhle věci nemám chuť,“ pousmál se omluvně. Sice mu to trhalo srdce, protože byly fakt krásné a kdy jindy v životě se mu poštěstilo mít v posteli tři takovéhle orientální bohyně, ale měl svou hrdost. Nebyl Shadiho pes, aby se vrhl na fenku, kterou mu předhodí.
„Nevím, proč vás sem poslali, ani co vám řekli. A připouštím, že nejsem člověk, co k tomu potřebuje lásku až za hrob, ale… takhle to nechci. Takže jestli mě omluvíte, dámy,“ udělal krok zpět.
Jedna z nich vstala a obešla Bodieho kolem dokola. Když ji měl za zády, strhla mu bederní roušku.
„Hej! Já chápu, že jste tu za určitým účelem, ale nejdete na to nějak rychle, dámy?“ namítl a zakryl si rozkrok rukama. „Já jsem citlivý muž a…,“ nikdy by si nepomyslel, že v té záplavě průsvitných hadříků lze schovat tak velký nůž.
Něco mu řekla arabsky a ostří nože ho škráblo vzadu na krku.
„Dávej sakra pozor s tím nožem,“ ohradil se ostře.
Dívka mu naznačila, že má jít k posteli.
„Já nejsem typ, co má rád krvavé hrátky, ale znám spoustu jiných zajímavých praktik, pokud na tom trváte.“
Škrábla ho pod lopatkou.
„No tak!“ otočil se na ni, ale naznačila mu, že se má dívat před sebe. „Já sice normálně ženský nebiju, ale…,“ sevřel jí zápěstí a nůž jí vykroutil.
Vykřikla bolestí a pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. V tu chvíli do pokoje vrazily stráže – ty, které viděl v tom harému, a pak ti černě odění od Yasira. Bylo jich víc než dost.
Bodie dívku pustil a zvedl ruce o něco výš, nedělal prudké pohyby.
Velitel stráží z harému k němu postoupil s tasenou šavlí.
„V klidu, jo, v klidu. Měla nůž a to nemám rád.“
Velitel mu přitiskl hrot šavle pod krk.
Bodie si povzdechl.
„Nějak se začínáme opakovat, za chvíli upadneme do stereotypu,“ zamumlal Bodie.
Velitel cosi rozkázal a jeden voják svázal Bodiemu ruce za zády koženým páskem.
„Asi mi nikdo nevysvětlí, co se tu vlastně děje, co?“ poznamenal Bodie.
Velitel ho udeřil plochou čepele přes tvář.
„Jen jsem se ptal,“ utrousil Bodie.
Voják zkontroloval, zda má Bodie pouta dobře utažená, a shodil ho na postel. Pak se stráže vrátily za dveře.
„Tohle snad, dámy, nebylo nutné ne?“ řekl Bodie, když mu drobné ženské ruce přejely po zádech. „Jestli vám o to tolik jde, já jsem vcelku přístupný vyjednávání.“
Děvčata se začala svlékat a jedna druhou natírat olejem.
Bodie se otočil na záda, aby lépe viděl, protože něco takového se v Evropě jen tak nezažije. Už z pouhého dívání se mu vyschlo v ústech. K něčemu takovému nešlo zůstat chladným a bohužel tenhle druh vzrušení šel dost těžko zamaskovat.
Jedna z dívek se na něj zadívala a s chichotáním něco řekla svým kamarádkám. Bodieho to skoro urazilo. Jemu na tom nepřišlo k smíchu nic. Původně si myslel, že sem poslali je, aby potěšily jeho. Teď měl ale pocit, že to bylo přesně obráceně.
Všechny tři obrátily pozornost jeho směrem. Všechny byly mladé, štíhlé a exotické. Jejich snědá kůže se leskla olejem.
Ta s těmi nejmenšími ňadry mu přejela rukou laškovně po noze a pak bez váhání vzala do pusy jeho ptáka.
Bodie zalapal po dechu a bezděčně nadzvedl boky.
Zbylé dvě ho začaly hladit a líbat. Jemně laskaly a trápily jeho bradavky. Zatímco jejich kamarádka předváděla své umění v jeho klíně.
„Co kdyby mi někdo rozvázal ruce?“ vydechl Bodie.
Dívky si vyměnily pohledy a zachichotaly se.
Ruce,“ vzpomněl si Bodie na správné arabské slovo.
Jedna z nich se k němu naklonila, olízla mu čelist a cosi mu pošeptala do ucha. Její dech byl horký a voněl po mandlích.
„No tak!“ vydechl vzrušeně a naléhavě.
Usmála se a sklouzla z postele pro nůž. Nejdřív mu jen tak lehce přejela po hrudi, aniž by ostří porušilo kůži. Pak trošku přitlačila a Bodie zasténal, i když ostří zanechalo za sebou tenkou rudou linku. Vzrušení proměnilo drobnou bolest v slast.
Nakonec mu přeřízla pouta a nůž pustila přes okraj postele.
„Pojď sem,“ zašeptal Bodie a přitáhl si tu, která mu rozvázala ruce. Přiměl ji, aby si klekla na všechny čtyři a zasunul jí ho tam zezadu.
Zasténala a prohnula se v zádech. Ta s prostředním poprsím se uvelebila před svojí kamarádkou, jež si užívala Bodieho ptáka ve své kundičce, a její kamarádka jí začala lízat jeskyňku. Zatímco ta třetí mu klouzala rty po zádech, hladila ho a líbala. Rukama mu mačkala zadek a masírovala kulky. V jednu chvíli si klekla vedle Bodieho a vytáhla jeho penis ze své kamarádky, vzala ho do pusy, chvíli ho sála, a pak mu ho zase zavedla do té mokré dírky, a přesunula se zpátky za něj. Když mu přejela jazykem mezi půlkami, Bodiemu naskočila husí kůže. Bylo to nečekaně příjemné a ona nezůstala jen u toho. Roztáhla mu půlky a začala mu lízat dírku.
Bodie neměl kdy přemýšlet nad tím, co mu dívka dělá, a hlavně to bylo neskutečně příjemné. Tvář měla zabořenou mezi jeho půlky a olizovala citlivou kůži, dokonce mu zasouvala jazyk do zadku, jak hluboko to jen šlo. Tohle nezvyklé a nečekaně vzrušující a příjemné dráždění urychlilo Bodieho orgasmus. Jen tak tak ho stihl vytáhnout ven, než začal stříkat.
Dívka, kterou obšťastňovala její kamarádka vykřikla, roztřásla se a udělala se. Zatímco Bodie dovedl svým jazykem k orgasmu právě její kamarádku, kterou ještě před chvílí šukal. A aby to té třetí nebylo líto, že přišla zkrátka, udělal jí to pak taky orálně, zatímco ty zbylé dvě uždibovaly ovoce a popíjely víno.
Tím to vše ale neskončilo. Daly mu čas na oddech, kdy vymýšlely různé vzrušující hrátky s ovocem. Ale jakmile byl opět připravený k akci, na jeho klíně se uvelebila další dívka, která ještě neměla to potěšení. Rajtovala mu divoce na klíně. Bodie se jen díval, jak jeho penis mizí v její kundičce a její dvě kamarádky jí každá z jedné strany olizují a sají její kozičky. Možná umřel a dostal se do nebe. Udělala se s křikem na jeho klíně dřív než on. Sklouzla z něj a všechny tři na něj arabsky něco spustily. Bodie byl blízko vyvrcholení a zoufale toužil po úlevě, takže jim dovolil, aby ho otočily na břicho. Rozverný jazyk mu znovu začal lízat zadek, jiný jazyk masíroval jeho kulky a další olizoval jeho ptáka. Byl blahem bez sebe. A vůbec mu nevadilo, že ho jedna z dívek vlastně šuká vlastním jazykem do prdele. Byla to totiž jedna z nejbáječnějších věcí, co kdy poznal.
Nemohl vidět, jak jedna z nich vzala dlouhý leštěný kus dřeva a důkladně ho potřela olejem. Předmět do jeho uvolněné zadnice zajel jako po másle. Bodie vytřeštil oči, ale zmohl se jen na hlasité zasténání. Ten pocit roztažení a naplnění předčil všechno, co dosud zažil. A přitom to vůbec nebolelo – měl v prdeli kus dřeva tlustý skoro jako jeho vlastní pták, a ani trochu to nebylo nepříjemné. Právě naopak když s tím jedna z dívek pohnula, Bodie zakňučel slastí, jež se zcela vymykala jeho dosavadním zkušenostem.
Dívky ho zcela přestaly dráždit a jen ho šukaly leštěným dřevem, ale Bodie si toho ani nevšiml, byl zcela uchvácen touhle novou zkušeností, a udělal se divoce jako ještě nikdy, aniž by se musely dotknout jeho penisu. Snad jen s výjimkou uspokojení, které zažil, když znásilnil toho bastarda Shadiho, ale ten si nic jiného nezasloužil.
Když vytáhly ten předmět z jeho zadku, pocítil jisté nepohodlí. Bylo zvláštní být najednou prázdný.
Nechaly ho znovu odpočinout a na řadě byla třetí dívka. Bodie nijak neprotestoval, když mu děvčata hned od začátku do zadku zasunuly leštěné dřevo. Styk v klasické misionářské poloze se díky tomu stal něčím novým a nevšedním. Bodie měl co dělat, aby se neudělal příliš rychle. Předmět mu jemně tlačil na prostatu a Bodie celou dobu kňučel chycený mezi potřebou se udělat rychle a snahou neošidit partnerku. Tentokrát ho vytáhnout nestihl a udělal se hluboko v ní – bylo mu to jedno.
Usínal unavený, spokojený obklopen třemi nádhernými nahými ženami. Na tohle by si zvyknout dokázal.
Probuzení však zdaleka tak idylické nebylo. Yasirovy stráže ho vytáhly z postele, svázaly mu ruce za zády a nevybíravě ho odvlekly chodbami do místnosti, kde byl úplně poprvé, když ho sem přivezli, kde ho Shadi přede všemi svými známými ponížil, když nařídil, aby ho Aziz vykouřil.
Za obojek ho přivázali ke kruhu v zemi na tak krátký řetěz, že musel klečet v mírném předklonu. Než odešli, rozvázali mu ruce, takže mohl ulevit svým zádům tím, že se opřel o ruce.
Nejhorší bylo to čekání. Přišlo mu, že to trvá celé hodiny, než se objevil Shadi. Přidřepl si před něj.
„Utéct – to od tebe nebylo moudré. Říkal jsem ti přece, že se odtud nemáš jak dostat,“ zavrtěl Shadi hlavou. „Trest za útěk obdržíš jako první – deset ran bičem. To ostatní je tvůj další trest za to, co sis ke mně dovolil. Jsi vzpurný, křesťane, to mám rád. Ale taky drzý a to se musíš odnaučit.“
Shadi se zvedl.
„Děvčata byla s tebou spokojená,“ dodal Shadi. „Nebylo od tebe chytré, vtrhnout do otcova harému. Teď budeš muset pravidelně platit za jejich mlčení, protože nestojím o to, aby se o tobě otec dozvěděl.“
Shadi se uvelebil ve svém lóži a třikrát tleskl. Tři nazí mladíci, jejichž těla se naolejovaně leskla, přivedli Shadiho přátele a patolízaly. Bodie mezi nimi poznal Azize.
Arabové se usadili a všechny oči se upíraly na hlavní atrakci večera – na Bodieho. Jakmile byli všichni usazení, Shadi držel dlouhý proslov. Bodie mu sice nerozuměl, ale dokázal si domyslet, že jim líčí jeho vzpurnost a jak ho teď potrestají. Jako na potvrzení jeho domněnky vešel Yasir s rákoskou.
Těchhle deset ran ale nebylo směřováno na jeho záda, i když dvě si tam cestu našly a zjitřily mu rány od předchozího bičování. Tenhle trest byl určen pro jeho zadek a bolelo to jako čert.
Když Yasir skončil, měl Bodie zadek a stehna rozšvihaná do krve. Po tvářích mu tekly slzy bolesti, kterým se nedokázal ubránit, a po bradě krev, jak se kousnul do dolního rtu, protože jim odmítal udělat tu radost, že by křičel.
Bodie přes slzy viděl trochu rozmazaně, jak se Shadi zvedl, něco prohlásil a začal se svlékat. V Bodieho útrobách vířilo něco nedobrého jako lapené zvíře.
Arabové Shadiho nadšeně povzbuzovali, když ladně sešel po schodech až k Bodiemu.
Bodie byl zcela bezmocný, vydaný Shadimu na pospas. Krátký řetěz mu neumožňoval ani otočit hlavu, natož se jakkoli bránit.
Bodie zatahal za řetěz. Yasir k němu přikročil a přiložil mu ostří šavle k hrdlu.
„To je kdyby tě napadlo udělat nějakou hloupost, jako třeba začít kopat,“ informoval ho Shadi tiše.
Aziz přinesl polštář a Shadi si na něj za Bodieho klekl. Přejel mu dlaní po krvácejícím zadku a ukázal Arabům svou dlaň od krve, než si ji utřel do Bodieho zad.
Bodie byl ztuhlý až do hloubi duše. Něco hluboko v něm křičelo, brečelo a prosilo o milost. Dýchal krátce, křečovitě, jako by se nemohl pořádně nadechnout.
„Ne,“ uklouzlo Bodiemu, když ucítil, jak mu Shadiho pták přejel mezi půlkami. Zcela instinktivně stáhl svaly.
„Máš strach?“ pošeptal mu Shadi posměšně.
„Jestli to uděláš,“ vydechl Bodie. „Zabiju tě.“
Yasir přitiskl Bodiemu ostří šavle ke krku těsněji, až se objevilo několik kapek krve, ale Shadi mu naznačil, že není třeba Bodieho umlčovat.
„Nech si svoje silácké řeči,“ ušklíbl se Shadi a roztáhl Bodiemu krvácející půlky.
Ostrá pálivá bolest, když do něj Shadi pronikal, sama o sobě nebyla tak hrozná. Bodieho zadek už stejně bolel jako čert od ran rákoskou. Ale to ponížení bylo nesnesitelné.
Arabové Shadiho nadšeně povzbuzovali a smáli se Bodieho utrpení.
Když Shadi překonal prvotní odpor, začal přirážet. A celou dobu neopomíjel Bodiemu anglicky říkat, jak má nádherně těsnou prdelku.
Bodie sklonil hlavu, stiskl zuby a zatnul pěsti. Po tvářích mu stékaly slzy ponížení a vzteku. Cítil, jak se v něm Shadi pohybuje, jak ho bolestivě dře, a zoufale si přál, aby už bylo po všem.
Shadi několika rychlými přírazy dosáhl vyvrcholení. Poprvé vystříkl hluboko v Bodieho zadku, ale pak ho vytáhl a zbytkem pokropil Bodiemu zadek.
Když ho Shadi pustil, Bodie se sesunul na zem a zůstal bez hnutí ležet. Třásl se jako by měl zimnici.
Shadi na Bodieho opovržlivě plivl a pak kývl na Azize.
Aziz si jen velmi neochotně, zdráhavě klek za Bodieho. Nadzvedl mu boky a opatrně do něj pronikl. Snažil se mu nezpůsobit víc bolesti, než kolik už Bodie zakusil.
Bodie byl jako hadrová panenka.
Arabové se smáli a blahopřáli Shadimu, že vzpurného Evropana naučil poslušnosti.
Bodie je nenáviděl – Shadiho, Azize – nenáviděl je všechny. Zoufale se soustředil na to, že za tohle je zabije. Pomalu, jednoho po druhém, dá si tu práci, vyšetří si čas. Zabije je, za to co mu udělali.
Zabije!
Aziz vyvrcholil.
Tím ale nic pro Bodieho nekončilo. Stráže ho odvázaly a připoutaly zády ke stěně. Ruce i nohy mu zacvakly do okovů.
Yasir vytáhl nůž a přistoupil k Bodiemu.
Bodieho tělo se napnulo, když Yasir vzal do ruky jeho penis a přiložil k němu nůž.
„NE!“ Bodie sebou trhl v panické hrůze a Yasir se říznul do prstu a Bodiemu smeknuté ostří zanechalo mělkou řeznou ránu na penisu.
Dva strážní museli Bodieho držet, aby ho Yasir mohl obřezat, aniž by nepřišel on o prsty nebo Bodie o koule.
„Tohle ti bude navždy připomínat, co se stane těm, kteří mi vzdorují,“ řekl mu Shadi posměšně. „Odveďte ho.“
Dva strážní Bodieho odvázali, vzali ho každý pod jednou paží a odtáhli ho do pokoje, kde ho dosud drželi. Tam ho nechali ležet na podlaze. Jeden ze strážných Bodieho při odchodu ještě nakopl do boku.
Bodie zůstal ležet tam, kde ho nechali, dokud nepřišel Aziz a s povzdechem ho nepřiměl vstát a neodtáhl ho na postel. Pak přinesl hojivou mast, kterou už jednou ošetřoval jeho rány, a sedl si na kraj postele. Když se ale dotkl jeho krvácejícího penisu, Bodie se prudce odtáhl.
Azize to polekalo. Bodie se na něj díval doširoka otevřenýma očima a skoro to vypadalo, že ho ani nepoznává. Sklouzl z postele a couval až do rohu pokoje.
Aziz naznačil, že nechápe, co se děje, a opatrně se začal k Bodiemu přibližovat.
Bodie měl výraz zvířete zahnaného do kouta. Jak se Aziz blížil, Bodie pomalu vrtěl hlavou a tiskl se ke stěně. Nikdy se ho už nikdo nedotkne, už mu to nikdy neudělají, nikdo z nich.
Aziz došel až k Bodiemu a poprvé v životě byl opravdu nešťastný z toho, že nemůže mluvit, že nemůže Bodieho utěšit a uklidnit laskavými slovy. Pomalinku natáhl ruku k Bodiemu, aby ho uklidnil aspoň konejšivým dotykem.
Bodie chytil Azize za zápěstí, trhl jím a zkroutil mu ruku za záda.
Aziz otevřel ústa v němém výkřiku bolesti, když mu Bodie zlomil ruku.
A pak mu Bodie zlomil vaz.

Rudé stopy na bílých dlaždičkách vyznačovaly, kudy Bodie prošel. Vedle mělkého bazénku, v kterém si Bodie chladil rány a doufal, že tak aspoň trochu zmírní krvácení, ležely bělostné ručníky plné rudých skvrn.
Bodie slyšel, jak někdo vedle v místnosti volá Azize. Slyšel i krátké vyjeknutí, jak ten někdo našel Azizovo tělo, které Bodie nechal ležet tam, kde dopadlo na zem. Bylo mu to jedno. Nezáleželo mu na tom, co s ním udělají. Pokud ho zabijí, aspoň nebude muset s tou hanbou žít. A když ho nechají žít, dříve nebo později si Shadiho najde a pomstí se, srovná účty.
Ve dveřích lázní se objevil starý vousatý Arab s černým kufříkem.
Zabil jste ho?“ zeptal se arabsky, nebo aspoň tak mu to Bodie rozuměl.
Bodie přikývl.
Arab si povzdechl a tentokrát jeho slovům Bodie nerozuměl, ale podle gesta muž zřejmě chtěl, aby Bodie z vody, jež se barvila jeho krví do růžova, vylezl.
Jsem lékař,“ vysvětil Arab unaveně.
Bodie chvíli váhal, než se nakonec rozhodl nabízené ošetření přijmout a strpět, aby se ho někdo dotkl.
Lékař Bodiemu rány natřel hojivou mastí a ovázal. Nakonec mu píchl antibiotika, aby předešel možné infekci, a něco proti bolesti. Přitom něco neustále říkal a Bodie několikrát zaznamenal Azizovo jméno.
Možná Azize nemusel zabíjet. Bodie si nyní matně vzpomínal, že se Aziz snažil být ohleduplný, že to nechtěl udělat o moc víc, než o to Bodie stál. Pravděpodobně by ho teď, když se trochu vzpamatoval z toho, co mu udělali, asi ani nezabil. Proč jen ten hloupý kluk na něj musel sahat? Proč ho nemohl nechat být?
Krátce po lékařově odchodu přišli dva strážní pro Azizovo tělo. Bodie předpokládal, že lékař vše oznámí Shadimu a doufal, opravdu si přál, aby Shadi udělal tu hloupost, že sem přijde.
A Shadi tu chybu skutečně udělal a přišel. Sice v doprovodu početné stráže, ale to nemohlo Bodieho odradit.
Shadi byl tak rozzuřený, že sotva mluvil. Křičel na Bodieho arabsky a většinou to, aspoň nakolik Bodie rozuměl, byly nadávky. Bodie ho ale příliš nevnímal, protože ho zajímalo jen to, jak se dostat Shadimu na kůži.
Pomalu se přibližoval ke strážným, kteří Shadiho obklopovali. Nebyla to Yasirova garda a pro Bodieho nepředstavovali soupeře.
Čím blíž Bodie byl, tím nervóznější byli, protože Shadi byl vzteky bez sebe a nebezpečí si příliš neuvědomoval a nedal jim žádné rozkazy.
Když Bodie vytrhl nejbližšímu strážnému šavli, Shadi zaječel, jako když ho na nože berou. Strážní se na Bodieho vrhli, ale byli pomalí, tuze pomalí a neohrabaní. První dva padli omráčení k zemi. Shadi se s řevem vrhl ke dveřím. Bodie viděl, že mu kořist uniká, a tak dalšímu strážnému, který mu stál v cestě, prostě usekl ruku se šavlí v zápěstí. Tomu za ním rozťal břicho, až se mu vnitřnosti vyhrnuly ven a třetího v pořadí probodl. Jenže to už byl Shadi u dveří, vyběhl na chodbu a ječel jako pominutý. Když přiběhli další strážní, Bodie se přestal bránit a vzdal se. Kořist mu stejně již unikla. Schytal několik ran šavlí, než ho srazili na zem, kde ho zkopali a spoutali.
Odvedli ho do podzemí do cely. Tlustý dozorce tu byl pořád a přivítal ho s nadšeným úsměvem. Dokonce mu přidělil stejnou celu jako posledně. Jen sousedé se vyměnili. Tentokrát tu ale nebyl nikdo, kdo by mu přinesl deku na zahřátí, komu by záleželo na tom, co s ním bude. Aziz byl mrtvý. Zabil ho. A necítil žádné výčitky. Vždyť co bránilo Azizovi vzepřít se Shadiho rozkazu? Byl stejný jako Shadi, chtěl ho a za to zaplatil.
Bodie se s povzdechem schoulil v rohu své cely. Začínala mu být zima.
Tlustý dozorce se zastavil před dveřmi jeho cely a nepokrytě si ho prohlížel s lačným, chlípným pohledem.
„Co čumíš?“ utrousil Bodie.
Dozorce se zazubil a odešel. Za chvíli se ale vrátil a hodil Bodiemu do cely zatuchlou, trochu děravou deku.
„Nečekáš doufám mé nehynoucí díky, tlusťochu?“ poznamenal Bodie a deku si vzal teprve když dozorce odešel. Byla sice tenká a trochu smrděla, ale bylo to lepší než tu mrznout.
Další návštěvou byl Yasir – obrovský Arab se zastavil před jeho celou a oči se mu pomstychtivě leskly. V ruce svíral dlouhý zahnutý nůž.
Bodie ze sebe shodil deku a vstal. Takže Shadi zřejmě změnil názor na jeho smrt. Bude mít jen jednu jedinou příležitost Yasira zabít, což udělá rád, a pak si najde Shadiho.
Yasir ale přešel k vedlejší cele a vstoupil do ní. Z vyděšeného stáda zajatců, které bylo ve velké cele drženo, si vybral jednoho muže a prořízl mu hrdlo. Muž se s chroptěním skácel na zem, kde sebou škubal ve smrtelných křečích. Ostatní vězni ječeli a choulili se u stěny. Yasir mu rozřízl hruď a muž se přestal konečně hýbat. Pak Arab vyřízl srdce a odešel.
Tlustý dozorce odklidil mrtvolu a cestou kolem Bodieho cely se na něj chlípně usmál.
Bodie měl neblahý pocit. Poněkud mu to připomínalo pohádku o Sněhurce, kdy myslivec přinesl královně srdce někoho jiného. Jestli Yasir chtěl, aby si Shadi myslel, že je mrtvý, zcela určitě to pro Bodieho neznamenalo nic dobrého.

Přišli uprostřed noci – Yasir a Tlusťoch. V cele, kde nebylo prakticky kam uhnout, proti nim dvěma neměl sebemenší šanci. Yasir ho přivázal za obojek na řetěz, který připevnil ke kruhu ve zdi. A zatímco ho vždy jeden držel, ten druhý ho znásilnil.
Bodie ani neměl sílu, aby se Yasirovi posmíval, že takový obr a má takové malé péro. Díky tomu ho to od Yasira ani moc nebolelo. Zato Tlusťoch ho měl pořádného, a když se do Bodieho cpal, tekly Bodiemu slzy bolesti.
A takhle to šlo každou druhou noc. Přivázaný na řetězu, donucený podržet jim.
Tlusťoch a Yasir nebyli jako Shadi, který byl ve své podstatě zženštilý zbabělec. Tihle dva měli bohaté zkušenosti s týráním vězňů a lámáním odporu. A hlavně by neváhali Bodieho ošklivě zranit. Tohle nebyla žádná Shadiho hra. Bodie věděl, že když bude vzdorovat, když bude drzý, tihle dva ho klidně zmrzačí. Nepotřebovali, aby měl obě oči, jazyk, nebo obě ruce. Nezáleželo jim na tom. Proto se Bodie rozhodl, že tady není místo pro hrdost. Když se vzepře, tvrdě za to zaplatí. Ne, musí je přesvědčit, že ho zlomili, že pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí. Tak jako ve vězení v Kongu, tak jako v zajateckém táboře v Angole – všechna vězení, opravdová vězení, jsou stejná. A ze všech se mu vždy podařilo utéct.
Bodie postupně přišel na to, že když se vůlí donutí povolit svaly, místo aby se bránil a křečovitě je svíral, bolí to podstatně méně a Tlusťoch mu pak nenatrhne zadek. Nepříjemným vedlejším efektem bylo, že díky výrazně menším rozměrům Yasirova ptáka, když Bodie spolupracoval, pociťoval často slast a nezřídka se mu postavil. Pravda nikdy se neudělal, ale i tak to bylo ponižující a Bodie se za to styděl.
Jenže jeho prioritou bylo vyhnout se zraněním. Díky antibiotikům, které mu dal doktor, se mu žádná z ran utřených toho večera, kdy ho znásilnil Shadi a pak v noci Yasir a Tlusťoch, nezanítila. Ale nové rány by mohly ve vězení, kde byl držen, snadno začít hnisat. A poslední, co Bodie potřeboval, bylo dostat infekci a horečku. Slabí a nemocní umírali jako první. Proto se Bodie musel snažit zůstat zdravý a při síle. Naštěstí Tlusťoch svého oblíbeného vězně nenechával na obyčejné vězeňské stravě, takže Bodiemu nechyběly vitamíny z ovoce ani sem tam nějaké to maso. Dokonce mu Tlusťoch přinesl i houni, aby tolik netrpěl zimou. Bodiemu se hnusilo, proč má všechny tyhle výhody, ale potřeboval je, pokud měl přežít, dostat se odtud a pomstít se.
Ze začátku do jeho cely dozorce nikdy nevstupoval sám. Postupem času ale začal být stále sebevědomější a Bodie věděl, že je třeba ho v tom patřičně podporovat. Brzy dozorci noční návštěvy za účasti Yasira přestaly stačit a tak jednoho dne navštívil Bodieho sám – ta tolik vytoužená příležitost konečně přišla.
Tlusťoch mu gestem naznačil, aby si kleknul poslušně na všechny čtyři. Bodie poslechl, ale když se k němu dozorce přiblížil, tvrdě ho kopl do břicha, okamžitě se otočil a dobře mířenou ránou ho poslal k zemi. Tentokrát tu nebyl Yasir, který by ho mohl zastavit. Přihlížející vězni začali povykovat. Bodie sebral dozorci klíče a odemkl zámek na řetězu, k němuž byl připoután. Svázal Tlusťochovi ruce za zády a připoutal ho k řetězu, na němž sám strávil kdo ví kolik dnů, možná dokonce týdnů. Vyběhl z cely a našel nůž, díky němuž se zbavil obojku. Vězni vyli jako stádo hyen. Bodie zaváhal. Potřeboval čas, aby našel Yasira a Shadiho a srovnal skóre a vězni by mu ho mohli poskytnout. Nejdřív ale musel vyřídit jednu neodkladnou záležitost. Našel kýbl s vodou a polil Tlusťocha.
Dozorce se s prskáním probral, chvíli se zmítal na zemi, než se mu podařilo se zvednout na kolena. Provázek, který mu držel kalhoty, povolil a gatě dozorci spadly. Celou dobu Tlusťoch něco arabsky drmolil. Bodie nepotřeboval umět arabsky, aby pochopil, že dozorce slabošsky prosí o milost. Cítil pach jeho strachu. Ten člověk se mu hnusil natolik, že už neměl ani chuť ušpinit si jeho krví ruce. Ovšem po tom všem, co od něj musel snést, toužil po pomstě. Když ostřím nože nadzvedl dozorci jeho ohavného ptáka, dozorce zmlkl a jen třeštil oči.
„Ber to filozoficky,“ pokrčil Bodie rameny a trhl zápěstím.
Dozorce se zhroutil na zem a začal řvát bolestí. Bodie mu uvolnil pouta a dozorce si vrazil ruce mezi nohy, kde mu teď něco chybělo. Mezi prsty mu prosakovala krev.
Bodie zahodil nůž a pomalu se nadechl. Tady byly účty srovnané. Byl čas pohnout se dál. Vzal klíče a pustil vězně, aby jejich útěk odvedl pozornost. Vězni se ihned rozběhli kamsi podzemím. Bodie se od nich chtěl odpojit, potřeboval se dostat nahoru, ale zdivočelý dav ho strhl s sebou.
První přemohli stráže u zadního východu, vyběhli do oslepujícího slunce a rozprchli se do rozpálených uliček. Bodie zůstal nerozhodně stát. Ostré slunce ho oslňovalo a před ním, kam až oko dohlédlo se rozkládalo město. Touha pomstít se ho táhla zpátky. Musel najít Shadiho a přinutit ho zaplatit. Ale něco v něm mu říkalo, že by měl jít, dokud může. Utéct.
Dívka v otrhaných šatech, která proběhla na svobodu jako poslední, se k němu vrátila a vzala ho za ruku. Udělal váhavě krok dopředu, pak ale vysmekl ruku z jejího sevření. Nemohl jít. Kdyby teď odešel, nikdy by se už nevyrovnal s tím, co mu udělali. Zůstalo by to jako špička nože v ráně, hnisalo a oslabovalo ho.
Dívka se na něj nechápavě dívala, něco arabsky drmolila a snažila se ho přesvědčit, aby už šel.
Bodie ji chytil za paži a odtáhl ji zpátky. Na stole poblíž dveří našel kus papíru, a protože neměl po ruce tužku, sebral mrtvému strážnému dýku a řízl se do dlaně. Vlastní krví pak napsal krátký vzkaz. Papír přeložil a napsal na něj po chvíli přemýšlení adresu. Vtiskl papír dívce do ruky.
Pošli to,“ zašeptal. „Sem,“ poklepal prstem na adresu. „Důležité.“
Dívka na něj hleděla s vytřeštěnýma očima.
Bodie prohledal ještě jednou mrtvolu strážného a jeho peníze vtiskl dívce do ruky.
Prosím.“
Zírala na něj s pootevřenou pusou, ale pak sevřela vzkaz v ruce a přikývla.
Bodie ji políbil na rty a postrčil ji k východu. Když odešla, obléknul si šaty strážného a vydal se po schodech nahoru do paláce. Nikdo si ho příliš nevšímal, protože stráže měly plné ruce práce s útěkem vězňů. V paláci panoval poněkud zmatek, zjevně takový masový útěk nepamatovali. Drobným problémem bylo, že Bodie netušil, kde má pokoje Shadiho hledat. Potuloval se po chodbách a věděl, že s každou minutou je větší riziko, že ho chytí. Avšak štěstí mu tentokrát přálo – úplně náhodou narazil na známé dveře vedoucí do harému. Odtud už bylo snadné zorientovat se a dostat se až ke komnatám Hassana Shadiho. Před dveřmi stáli dva strážní v černém. Bodie vytáhl zahnutou dýku a potěžkal ji v ruce. Pak ji schoval za záda a se skloněnou hlavou, aby mu nebylo vidět do tváře, se vypotácel zpoza rohu předstíraje raněného.
Pomoc,“ řekl arabsky a vrávoravě se vydal k strážným.
Když si uvědomili, že něco není v pořádku, bylo už pozdě. Bodie prvnímu bodl dýku hluboko do břicha. Druhého udeřil. Zrovna se chystal ho omráčit, když se dveře rozletěly a z Shadiho předpokoje se vyřítil Yasir s tasenou šavlí.
Bodie ráně nastavil strážného a teplá krev mu postříkala pravou polovinu obličeje. Pustil tělo a vzal si strážného dlouhou dýku. Šavle byla pro něj příliš neohrabaná a rychlost byla právě jeho výhodou proti obrovskému Arabovi. Navíc si nedělal žádné iluze o Yasirově šermířském umění.
„Tak ukaž, Ali Babo, zač tě Shadi platí,“ ušklíbl se Bodie a přehodil si dýku čepelí dolů, aby mu chránila předloktí.
Yasir udělal první výpad a Bodie byl natolik zkušený, aby poznal, že ho Arab jen zkouší. Odklonil čepel stranou a přinutil svým protiútokem Yasira couvnout. Na nějaké šermířské blbiny neměl čas.
Yasir po něm seknul šavlí a Bodie nebyl dostatečně rychlý. Ostří mu zanechalo na břiše dlouhou mělkou ránu.
Další ráně musel nastavit dýku. Čepel šavle po ní sklouzla a odřízla mu z paže tenký kus kůže a masa.
Yasir se usmál, když si Bodie přikryl dlaní krvácející živé maso, a protočil šavli mezi prsty. Rána byla dobře deset centimetrů dlouhá a v nejširším místě měla tak tři čtyři centimetry.
Bodie spustil ruku z rány a pevně se rozkročil. Yasir sevřel šavli a rozmáchl se. Bodie byl na kolenou dřív, než ho ostří mohlo připravit o hlavu a bodl dýku Yasirovi hluboko do břicha.
Yasir sevřel rukou dýku, vrávoravě udělal několik kroků vpřed a pomalu ji vytáhl. Pak se otočil k Bodiemu a sekl po něm.
„Někteří lidé opravdu nevědí, kdy mají dost,“ utrousil Bodie a uskočil. Těžce raněný Arab se nějakým způsobem stále ještě držel na nohou a útočil.
Bodie musel uhnout dalšímu výpadu.
„To ti maminka neřekla, že v nejlepším se má přestat?“ poznamenal Bodie a vysokým výkopem připravil Yasira o zbytek rovnováhy.
Arab padl zády na stěnu a ruce mu křečovitě vylétly k hrudi, z níž mu trčel hrot ozdobného štítu pověšeného na stěně.
Bodie utrhl kus látky z oděvu mrtvého strážného a ovázal si jím ránu na paži. Pak vešel do předpokojů Shadiho a zavřel a zatarasil dveře, než vstoupil do vlastních komnat.
Shadi byl nahý v posteli a pod ním se zmítal tak dvanáctiletý kluk. Bodie přišel brzy, Shadi si se svou kořistí zatím jen hrál, ještě chlapce nezprznil. Když se otevřely dveře, Shadi vzhlédl a z tváře mu vyprchala všechna barva.
Bodiemu, když spatřil chlapce, ztvrdly rysy.
„Ty bastarde,“ zasyčel a vykročil k Shadimu.
Shadi popadl ze stolu dýku a přitáhl si dítě k sobě. Ostří mu přiložil k hrdlu.
„Zabiju ho,“ zaječel.
Bodie ani nezpomalil. Chytil Shadiho za zápěstí ruky, v níž svíral dýku. Chlapce mu vytrhl a jednu Shadimu vrazil, až Shadi padl na zadek. Protože ho udeřil rukou, v níž svíral stále dýku, ostří Shadimu zanechalo na tváři dlouhý tenký šrám.
Uteč,“ řekl Bodie chlapci. Kluk vystřelil k nejbližším dveřím jako vyděšený zajíc.
Bodie zkroutil Shadimu ruku za záda a donutil ho vstát.
„Proč si nenajdeš na hraní někoho sobě rovného?“ zasyčel Bodie.
Shadi se zmohl jen na bolestné vyjeknutí, když mu Bodie zvedl ruku za zády ještě o kus výš.
Bodie ohnul Shadiho přes okraj vysoké postele – vysoké akorát tak dost. Odložil dýku na postel, bezpečně z Shadiho dosahu, a volnou rukou vytáhl svůj penis z kalhot, přivedl ho k erekci a vrazil ho Shadimu do prdele.
Shadi zařval bolestí.
Bodie slastně přivřel oči a začal přirážet do té těsné zadnice.
Sex byl rychlý a Bodie si orgasmus plně vychutnal.
Shadi začal brečet. Po nohou mu stékala krev, protože Bodie nebyl vůbec opatrný, naopak, chtěl mu ublížit.
„Jen breč,“ pošeptal mu Bodie do ucha. „Za všechno, co jsi kdy udělal, mně nebo komukoli jinému, teď spolu zúčtujeme,“ a přiložil mu dýku k hrdlu.
„Když mě zabiješ, nikdy se odtud nedostaneš,“ popotáhl Shadi.
„Kdo mluví o tom, že se odtud chci dostat?“ ušklíbl se Bodie.
„Zaplatím!“ vyjekl Shadi, když mu ostří prořízlo kůži. „Budeš se topit ve zlatě!“
„Raději se budu dívat, jak se topíš ve vlastní krvi, až ti podříznu krk!“ ucedil Bodie nenávistně.
A pak šlo všechno ráz na ráz. Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vešel šejk se svou osobní gardou. Ozval se výstřel. Shadi se pomočil strachy. Bodie sebou trhl, když ho kulka zasáhla do pravého ramene a ostří dýky díky tomu neprořízlo Shadimu tepnu.
Stráže Bodieho vytáhly na nohy a přivedly před šejka, před nímž ho donutily padnout na kolena. Zatímco lékař se ihned postaral o Shadiho ošklivou ránu na krku.
Šejk se rozčiloval arabsky a Bodie z toho porozuměl jedinému slovo – poprava. Zadíval se na Hassana Shadiho, na jeho bledou vyděšenou tvář, na obvaz na jeho krku, pak se podíval na rozzuřeného šejka. I když Shadiho nezabil, postaral se o to, že mu do konce života zůstane jizva. A jeho otec ho jistě nepochválí, možná pošle svého synka do nějaké bohem i lidmi opuštěné oázy nebo na nějaký pěkný ropný vrt. Bodie došel k závěru, že jeho pomstě bylo učiněno za dost, a byl připraven přijmout následky. Věřil, že Cowley dostane jeho vzkaz, a že to řekne Doyleovi. Nechtěl umírat s vědomím, že ho dva lidé, na kterých mu záleželo, mají za zrádce.
Stráže z něj servaly šaty po mrtvém strážném a svázaly mu ruce. Na jeho zraněnou paži příliš ohledu nebrali. Když ho odváděli, zaslechl Bodie, jak šejk křičí na svého syna.
Tentokrát byl ve vězení sám. Ti, co neutekli, byli zabiti strážnými. Zmrzačený dozorce tu taky nebyl. Bodie si prohlédl rameno. Bolelo to jako čert, ale mohlo to být horší. A pak stejně nebude žít tak dlouho, aby se tím zraněním musel zabývat. Natáhl se na studenou podlahu na záda, ruku si dal za hlavu a díval se do stropu. Přemýšlel o tom, jak ho popraví. Nejspíš ho oběsí. Dělá to nejmenší svinčík. Za úsvitu, rozhodně to musí být za úsvitu, aby to mělo styl. Smrti se nebál. Každý jednou umře. Narodíš se a umřeš, tomu mezi tím se říká život.
Z poněkud morbidních myšlenek ho vytrhly kroky.
„Vy jste Angličan?“ otázal se šejk anglicky se silným přízvukem.
Bodie vstal a přešel k mříži.
„Záleží na tom?“ odpověděl otázkou. „Ano jsem,“ řekl, šejk vypadal, že není dobře naladěn.
„Znáte nějakého pana Cowleyho?“
Bodieho ta otázka překvapila. Jeho vzkaz možná nebyl ještě ani poslán, bude trvat kdo ví jak dlouho, než dorazí do Anglie. Bodie cítil, že se začíná usmívat. Cow dává mléko. Cow se stará o svá telátka.
„Jistě že ho znám, jsem jeho zatoulané oblíbené telátko,“ uculil se Bodie.
Šejk se zamračil a beze slova odešel.
„Takže poprava se odkládá na neurčito?“ křikl za ním Bodie vesele.

*****

Doyle rázně prošel chodbou a bez klepání rozrazil dveře Cowleyho kanceláře. Diplomatická jednání se táhla už dva měsíce. Dva měsíce tančili mezi vejci a nedostali se nikam. Doyle si byl už neotřesitelně jist, že Shadi Bodieho unesl a snažil se nemyslet na to, v jakém harému Bodie skončil.
„Já tam jedu, Cowley!“ oznámil Doyle svému nadřízenému. „Pane Cowley,“ opravil se, když Cowley vzhlédl od listu zažloutlého papíru, který držel v ruce, pomalu si sundal brýle a zadíval se na Doylea.
Doyle přešlápnul. Byl si vědom toho, že se chová krajně neuctivě, ale jemu právě došla trpělivost. Ať klidně dojde k mezinárodnímu konfliktu, jen když bude mít Bodieho zpátky v bezpečí v Anglii. A nic a nikdo ho od toho nemohl odradit.
„Pojedeme oba,“ řekl Cowley.
Doyle se už nadechl k protestům, když si uvědomil, že Cowley nejen že souhlasí, ale hodlá jet s ním.
„Pane?“ tentokrát se Doyle přiměl k maximálně zdvořilému tónu.
„Před dvěma dny přišlo oficiální pozvání a tohle přišlo dnes ráno,“ podal Cowley Doyleovi zažloutlý papír.
Doyle si ho vzal a zadíval se na špatně čitelný text.

Nejsem zrádce, ta arabská svině mě odvezla proti mé vůli.
Bodie


Doyle cítil, jak se v něm obrovská úleva a euforie mísí se vztekem a touhou okamžitě nasednout do prvního letadla.
„Je to napsané krví,“ poznamenal Cowley, vstal a vypáčil z Doyleovy pevně sevřené pěsti vzkaz. „Asi dost nutně potřeboval tužku.“
„Kdy odlétáme?“ zeptal se Doyle a div že neskřípal zuby.
„Za tři hodiny.“
Trvalo ale mnohem déle, než konečně vstoupili do paláce šejka Faruqa Shadiho a byli k němu uvedeni do soukromého salonku.
Doyle byl celou cestu jako na jehlách, a proto mu Cowley před setkáním s šejkem důrazně kladl na srdce, aby mlčel.
Doyle se ale nedokázal udržet. Víc jak tři měsíce neměli o Bodiem žádné zprávy. Nevěděli kde je, jestli je v pořádku, nevěděli jestli je vůbec ještě na živu. A najednou během několika dní se daly věci rychle do pohybu. Jakmile se odbylo formální přivítání a představování, Doyle vyhrkl: „Kde je Bodie.“
Cowley potlačil povzdech. Obvykle takhle Doyle nebyl zbrklý. Na druhou stranu by možná bylo nejlepší, kdyby se Doyle jednání neúčastnil.
„Bylo by možné, šejku Shadi, odvést Doylea za mým mužem?“ zeptal se Cowley.
„Je mi líto, pane Cowley, ale váš muž zabil několik mých strážných, zmrzačil vězeňského dozorce, pustil na svobodu těžké zločince a zneuctil a pokusil se zavraždit mého syna.“
„Vašeho syna, který ho unesl a držel ho tu proti jeho vůli tři měsíce. Dost možná s vaším souhlasem!“ vybuchl Doyle spravedlivým hněvem.
„Dávejte si pozor na jazyk, mladý muži,“ zamračil se šejk.
Cowley probodl Doylea pohledem.
„Váš muž je zločinec, a jako s takovým s ním bude nakládáno,“ zabručel šejk.
Doyle sevřel ruce v pěsti.
„Počkej venku,“ řekl mu Cowley.
„Ale…!“
„Nediskutuj se mnou a běž ven,“ utnul jeho protesty Cowley.
Na okamžik se zdálo, že Doyle odmítne, ale nakonec šel.
„Hodný hoch,“ řekl Cowley. „Cow se o Bodieho postará,“ a zavřel za ním dveře.
„Myslím, že se shodneme, šejku Shadi, že si nikdo z nás nepřeje mezinárodní konflikt,“ otočil se Cowley k šejkovi.
„Mezinárodní konflikt? Nepřikládáte této záležitosti větší význam, než jí přísluší, pane Cowley?“ pousmál se šejk.
„Únos agenta Jejího Veličenstva? Jeho násilné držení v zajetí? Ne, šejku Shadi, nemyslím si, že je věc zveličená,“ řekl Cowley.
Jakýkoli náznak úsměvu z šejkovy tváře zmizel.
„To je absurdní!“ ohradil se popuzeně. „Stejně dobře bych mohl tvrdit, že jste sem svého agenta poslali s cílem zavraždit mě!“
„Oběti obvykle neunáší svoje vrahy,“ kontroval Cowley. „A my máme důkazy, že byl Bodie odvezen do vaší země proti své vůli. Zodpovědnost za životy strážných, kteří zemřeli při jeho pokusu o útěk, padá tedy na vaši hlavu.“
Šejk mlčel.
„Moji agenti jsou pro mne cenní. Útok na jednoho z nich je útok na celou organizaci,“ pokračoval Cowley klidně.
„Útok? Ale to snad ne,“ namítl šejk. „Snad řekněme nedorozumění.“
„Jsem rád, že to tak vidíte,“ usmál se Cowley. „Vraťte mi mého agenta a já na tohle nedorozumění zapomenu. Velice nerad bych byl nucen předložit své důkazy mým nadřízeným jako doklad teroristické činnosti.“
Shadi se pousmál.
„Už jsem o vás hodně slyšel,“ pokýval hlavou šejk. „Že prý jste tvrdý diplomat, pane Cowley. A musím říct, že vaše pověst dalece zaostává za skutečností. Samozřejmě že nikdo nechce potíže. Já osobně mám dokonce zájem na tom, aby se váš agent vrátil domů, a věc se urovnala. Dohodneme se.“
„To jsem rád, šejku,“ usmál se Cowley. „Myslím, že teď už nic nebrání tomu, aby Doyle viděl svého kolegu.“
„Zařídím,“ řekl šejk.
„Předpokládám, že viník bude potrestán, a že se to už nebude opakovat,“ poznamenal Cowley jako by mimochodem.
„Na to se můžete spolehnout,“ slíbil šejk a dodal temně: „Osobně na to dohlédnu.“

Doyle mezitím přecházel po chodbě sem a tam. Připadalo mu to jako celá věčnost, než ze dveří vyšel muž v turbanu a gestem mu naznačil, aby ho následoval.

Přišlo pro něj šest strážných. Skoro se do cely ani nevešli. Pevně ho spoutali a odvedli do jedné z přepychových komnat. Vypadala podobně jako ta, kterou obýval s Azizem, jen byla menší a vedly z ní pouze dvoje dveře – na chodbu a do lázní. Rozvázali ho a jeden ze strážných mu před odchodem naznačil, že by se měl umýt.
Bodie neviděl nejmenší důvod, aby se šel vykoupat. Jestli Shadiho uráželo, že smrdí a má vši, tak by měl uklidit a deratizovat vězení.

Doylea udivilo množství stráží přede dveřmi. Napadlo ho, jestli to není nějaký podraz. Bylo jich tu tolik, jako by strážili přinejmenším nemejského lva nebo lernskou hydru. A přitom když vešel, našel jen Bodieho. V první chvíli ho nepoznal. Byl nahý, špinavý, zarostlý, ale živý.
„Bodie!“ Doyle se k němu rychlými kroky vydal a rozpřáhl ruce, aby ho objal. Tolik se o toho irského mizeru bál.
„Rayi?“ Bodie nemohl uvěřit, že ho nešálí zrak. „Rayi!“
Doylea poněkud zarazilo, že Bodie couvl a objetí se vyhnul.
„Nejdřív bych se raději umyl,“ pousmál se Bodie.
Doyle se zářivým úsměvem přikývl.

Když se Bodie vrátil z koupelny, Doylea překvapila jako důkladnost. Nejen že se zbavil vousů, ale oholil si i hlavu, dokonce podpaží. Doyle se snažil nemyslet na to, co ještě si vyholil.
„Vši,“ vysvětlil Bodie, který si Doyleův pohled špatně vyložil.
Umytý vypadal Bodie paradoxně hůř, protože jasně vystoupily všechny jeho jizvy a rány, kterých měl požehnaně. Ošetření střelné rány v rameni mu někdo vyloženě zfušoval, o plošné ráně na paži ani nemluvě. Doyle si všiml, že zhubl. Ne moc, ale bylo to vidět. A těch jizev na zádech co měl.
Když si Doyle představil, co Bodie musel vytrpět, dostával chuť někoho praštit. Ale Bodie vypadal naprosto v pohodě. Usmíval se a vtipkoval. Hned mu začal líčit historku, jak si tu užíval se třemi ženami najednou, a cpal se jídlem, které přinesli, zatímco byl v koupelně. Nebýt těch jizev a ran a modřin, člověk by řekl, že tu byl na prázdninách.
Doyle se na Bodieho díval a usmíval se. Během těch tří měsíců si uvědomil, jak moc miluje ten hlas, ty oči, ten humor, ten smích, způsob jakým Bodie vyslovuje jeho jméno. Miloval Bodieho.
„Nečekáš, že ti uvěřím, že tě unesli proto, abys utěšoval sto padesát šejkových manželek, že ne?“ usmál se Doyle.
„Klidně se jich můžeš zeptat,“ uculil se Bodie a zvedl se, aby si podal mísu s hroznovým vínem.
Ručník, který měl Bodie omotaný kolem pasu, mu spadl a Doyleovi se naskytl rozkošný pohled na Bodieho vyholený klín…a jizvy…a zmrvenou obřízku.
„Kdo ti to udělal?!“ vyletěl Doyle z křesla.
Bodie sebral ručník a odvrátil se. Tohle Doyle vidět neměl. Než vše schoval zpátky pod ručník, Doyle zahlédl i jizvy na jeho zadku a nohou.
„To ti udělal Shadi?!“ chytil Doyle Bodieho za paže. „Ano?!“
Bodie se z Doyleova sevření vykroutil.
„Nech to být, Rayi,“ zašeptal.
„Musíš to říct Cowleymu!“ naléhal Doyle. „Něco takového jim přece nemůže projít! Svině zasraný!“ běsnil.
„Rayi!“ okřikl ho Bodie. „Nech to být,“ dodal už tišeji, ale důrazně.
Doyle se mračil.
„Jediné, co chci, je dostat se odtud,“ řekl Bodie tiše. Najednou vypadal tak zranitelně, že Doyle bojoval s nutkáním ho obejmout. Ujistit ho, že je po všem, že ho vezme domů. Věděl, že Bodie by takovou útěchu nepřijal, dokonce ani když ji potřeboval. Ta jeho zatracená irská hrdost.
„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se aspoň Doyle.
„Jo, jo,“ přikývl Bodie. „Anglickou slaninu, anglický pivo, anglický déšť a anglický holky a budu zase v pohodě,“ pousmál se trochu smutně.

„Všechno je domluvené,“ ujistil Cowley Doylea, než vešli do přijímacího sálu, kde měl šejk veřejně ohlásit, že Bodieho propouští.
„Měl byste vidět, co mu udělali,“ utrousil Doyle hněvivě.
Místnost se začínala plnit lidmi.
„Může si za to sám. Předně se vůbec neměl nechat chytit,“ opáčil Cowley.
„Ani Bodie není dokonalý,“ ohradil se Doyle. „Nelíbí se mi, že po tom všem, co mu udělali, z toho pro ně nevyplynou žádné důsledky.“
„Tak se s tím raději smiř, pohybujeme se po tenkém ledě,“ upozornil ho Cowley. „Šejk vydá Bodieho jen proto, že věří, že bych jinak rozpoutal mezinárodní skandál.“
„A ne snad?“ zeptal se Doyle.
„Kvůli Bodiemu?“ zavrtěl Cowley hlavou. „Neblázni. Náš ministr by bez mrknutí oka Bodieho hodil do mlýnku na maso.“
„Vy jste jim lhal?“ nemohl uvěřit Doyle.
„Nelhal jsem, jen jsem neřekl všechna fakta,“ odpověděl Cowley klidně.
Šejk se posadil do svého křesla na vyvýšeném stupínku a počkal, až se veškerá pozornost obrátí k němu. Hassan Shadi stál stranou a Doyle s uspokojením konstatoval, že má na krku tlustý obvaz. Pak šejk oslovil arabsky všechny přítomné. Mluvil dlouze a plameně a po jeho slovech zavládlo užaslé ticho.
Doyle si všiml, jak se Hassan Shadi zatvářil – nevěřícně, ohromeně, šokovaně. A něco pošeptal muži vedle sebe, který vykřikl nahlas cosi arabsky.
„Zatraceně rád bych věděl, co se vlastně děje,“ zamumlal Doyle.
Cowley pokýval hlavou. Věc se nevyvíjela tak, jak očekával.
Všichni začali mluvit najednou a šejk je musel gestem umlčet. Poté cosi řekl a znělo to jako definitivní rozhodnutí.

„Takže?“ obořil se Doyle prudce na šejka, jakmile vešel do pokoje. „Kdy si můžeme Bodieho odvézt.“
„Věc se bohužel poněkud zkomplikovala,“ pokrčil šejk rameny. „Byla vznesena námitka.“
„Námitka? Proti čemu?“ otázal se Doyle.
Cowley si povzdechl. Již nemělo smysl to Doyleovi tajit.
„Šejk prohlásil, že ty a Bodie – že jste manželé a tudíž podle jejich tradice náleží tobě,“ vysvětlil Cowley.
„Cože?“ Doyle nemohl uvěřit, že se někdo pokusil o tak směšně průhledný úskok.
„Přesněji řečeno jsem prohlásil, že pan Bodie je vaše… no žena, čímž se můj syn dopustil nemyslitelného, aby si přivlastnil něčí… ženu a jeho prohřešky v tomto případě se stávají podružnými,“ pokrčil šejk rameny. „Byla ale vznesena námitka. Můj syn, prostřednictvím svého osobního strážce, vznesl námitku a požaduje, abyste manželství prokázali.“
„No výborně, co teď? Zfalšujete oddací list?“ zeptal se Doyle ostře.
„Ne,“ pousmál se šejk. „Nic takového. Postačí, když spolu strávíte noc jako… no jako muž a žena. Tím bude vaše manželství potvrzeno a můžete si pana Bodieho odvézt.“
Doyle cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Celé měsíce o Bodiem snil. Představoval si, jak se ho dotýká, jak se s ním miluje, když se v noci ukájel. A teď mu někdo říká, že se musí s Bodiem vyspat, jinak se odtud Bodie nedostane? Měl pocit, že v místnosti není dostatek vzduchu.
„Něco takového je nepřijatelné,“ začal Cowley.
„Dobře,“ přikývl Doyle.
Cowley nedokázal zakrýt překvapení.
„Pokud Bodie bude souhlasit, já jsem ochoten to udělat,“ řekl Doyle.
„Pozoruhodné,“ poznamenal šejk a tím vyjádřil přesně Cowleyho pocity.
„Jak bude ověřeno, že jsme skutečně spolu tu noc strávili?“ zajímal se Doyle. „To se jako někdo bude dívat nebo co?“
„Vy mě nemáte příliš rád, že, pane Doyle?“ pousmál se šejk. „Samozřejmě že tam s vámi nikdo nebude. Přijdou vás zkontrolovat ráno. Jak si to zařídíte, abyste je přesvědčili, je čistě na vás. Já se pak za vás zaručím a věc bude vyřízena.“
Šejk se zadíval na Cowleyho a dodal: „Já své dohody plním.“

Kapitola třetí

Doyle dlouho váhal, než vzal za kliku a vešel do pokoje, kde byl Bodie zatím ubytován. Šejk mu nechal poslat šaty a Bodie vypadal v tom orientální oblečení vyloženě rozkošně. Už jen udělat mu černou linky kolem očí a byl by z něj hotový faraon s tou oholenou hlavou.
„Tak to vyklop,“ kývl na něj Bodie.
„Co?“
„Ale no tak, Rayi, znám ten tvůj výraz. Něco se posralo, tak to vyklop.“
Doyle se podrbal ve vlasech.
„No, Cowley nás navezl do pěkné habaďůry,“ pousmál se Doyle. „Tedy ono to není ani moc k smíchu, ale na druhou stranu…“
„Rayi, plazil bych se po rozbitém skle, abych se odtud dostal, tak přejdi laskavě k věci,“ Bodie byl netrpělivý. Když už špatné zprávy, chtěl je vědět hned.
„Cowley nechal šejka prohlásit, že jsme manželé,“ řekl Doyle a zrozpačitěl.
„Cože?“ zamrkal Bodie.
„Nějaké jejich zvykové právo a kdesi cosi,“ pokrčil Doyle rameny. „Řekli, že jsi moje žena.“
„Já? Tvoje žena?“ opakoval Bodie nevěřícně. „Netušil jsem, že má Cowley takový zvrhlý smysl pro humor. Takže co, mám si vzít závoj a nabídneš mi rámě?“
„To ani ne,“ ošil se Doyle. „Hassan vznesl námitku, tím se to celé zkomplikovalo.“
„Že mě to ani nepřekvapuje,“ ušklíbl se Bodie. „Ten malej sráč vůbec není blbej, z toho jsem ho nikdy nepodezříval.“
Bodie se posadil na lenošku.
Doyle zůstal raději stát.
„V čem je tedy háček?“ zeptal se Bodie s povzdechem.
„Máme dokázat, že jsme skutečně manželé,“ řekl Doyle tiše.
„Dokázat?“ povytáhl Bodie obočí. „A jak jako… ne, ne, to ne!“
Doyle rozpačitě pokrčil rameny.
Bodie složil hlavu do dlaní.
„Souhlasil jsem, že to udělám, pokud budeš chtít,“ zašeptal Doyle.
„Ty… tys?!“ zvedl Bodie prudce hlavu.
„Hele, sám jsi řekl, že by ses plazil klidně po rozbitém skle, ne?“ řekl Doyle. Bodieho reakce nebyla taková, jakou čekal.
„Tohle je ale…,“ Bodie zavrtěl hlavou. Proč mu to tak vadilo? Celé týdny ho tu ponižovali, nutili ho podržet jim. O jednou méně nebo více – jaký je v tom rozdíl. Hlavně když se odtud dostane, ne?
„Kdo prohraje bude dole,“ navrhl Doyle.
„Co?“ Bodie se na něj nechápavě zadíval.
„No, kdo prohraje v zápasu bude dole, ne. Tak se to přece dělá,“ Doyle znejistěl.
„Dělá?“
„Ale no tak, Bodie,“ rozpřáhl Doyle ruce. „Všichni vědí, že u žoldáků, v armádě, na moři a tak spolu chlapi normálně šukají. Přede mnou si nemusíš na nic hrát. Mě to nijak nepohoršuje.“
„Chceš říct, že ty…ty si myslíš…,“ Bodie byl šokován. „Kdo všechno si ještě v CI5 myslí…ne, ne, já to nechci vědět.“
Doyle polknul, jak mu začalo docházet, že asi pěkně přestřelil.
„Ty jsi…ty jsi nikdy?“ začal ze sebe soukat.
„Ne,“ potvrdil mu to Bodie. „Pro tvou informaci u žoldáků, v armádě, na moři a tak ne všichni hrají hru!“ v jeho hlase zaznívalo podráždění.
Doyle si teď připadal jako naprostý vůl. Celou dobu si myslel, že Bodie tuhle zkušenost musí mít. Bylo veřejným tajemstvím, že se tohle dělá. Nikdo o tom nemluvil, ale skoro všichni to věděli. Byl to jeden z důvodů, proč policisté vojáky opovrhovali. Předpokládal, že Bodie je ten typ, co to rok bez ženské prostě nevydrží.
Bodie vstal a odešel do zahrady. Samozřejmě že se s hrou setkal. Přesně jak Doyle řekl – u žoldáků, v armádě, na moři – všude, kde nebyla ženská, se tohle dělo. Byl toho sám svědkem. Ale nikdy se nezúčastnil. Měl totiž to štěstí, že člověk, který ho mezi žoldáky přivedl, jeho velící důstojník, byl férový chlap. V jeho jednotce se do hry nesmělo nikoho nutit, zastřelil by každého, kdo by jeho rozkaz nerespektoval. A když se Bodie dostal do jednotek, kde bylo znásilňování nováčků oblíbenou zábavou, dokázal se už ubránit.
Nikdy by ho ani nenapadlo, že si o něm Doyle myslí takovéhle věci. A nejspíš nejen Doyle. Pravděpodobně si to myslela půlka CI5. A teď měli vlastně pravdu. Jestli ho vyspat se s Doylem odtud dostane – vydržel to tolikrát, vydrží to ještě jednou.
„Promiň,“ ozval se mu za zády Doyleův tichý provinilý hlas.
„Ne, ne to je…,“ Bodie zavrtěl hlavou. „Ty za to nemůžeš,“ povzdechl si.
Doyle se už nadechl, že Bodiemu řekne, že mají být jen dostatečně věrohodní, že spolu nemusí spát.
„Jedno ale nechápu,“ řekl Bodie. „Dobře, myslel sis, že jsem s chlapem už spal, ale…,“ Bodie se k Doyleovi otočil čelem, „co ty?“
Doyle sklopil oči a zrudnul.
„Ne, ne, tohle mi, Rayi, nedělej! Tohle ne!“ zaúpěl Bodie. „Ty seš teplej?!“
„Říkáš to, jako by to byla vada charakteru,“ namítl Doyle tiše a zvedl oči.
„No, já bych to spíš nazval výrobní vadou,“ utrousil Bodie.
„Máš s tím problém?“ zeptal se Doyle ostřeji než chtěl.
„Problém?“ ušklíbl se Bodie. „To si piš, že s tím mám problém! Proč jsi mi to sakra neřekl?!“
„No jasně,“ odfrkl si Doyle. „Asi jsem se ti měl představit Ray Doyle, buzerant. Jestli si vzpomínáš, nemohl jsi mě ani cítit!“
„To ty mne taky ne! Ale sakra děláme spolu už tři roky, mohl jsi mi to říct. Nebo ti za to nestojím?!“
Teď už na sebe regulérně křičeli.
„Proč bych ti to měl říkat?! Je to moje věc, do které tobě nic není!“
„No, třeba bych se přestal obtěžovat s tím dohazovat ti ty chudáky holky!“
„Třeba mě ženský přitahujou taky, chytráku!“
„Právě jsi mi řekl, že jsi na chlapy!“
„Přestaň být hysterický, Bodie!“
Najednou zavládlo ticho. Hleděli jeden na druhého.
„Ježiši,“ vydechl Bodie a odvrátil se. Opřel se o zábradlí a složil hlavu do dlaní. Nechápal, co to do něj vjelo. Tohle byl přece Doyle, jeho nejlepší přítel, parťák. A to, že byl gay, na tom vůbec nic neměnilo. Doyle měl naprostou pravdu, choval se hystericky.
„Promiň,“ vydechl Bodie. „Promiň, Rayi.“
Doyle viděl, jak Bodie svěsil hlavu a poklesla mu ramena. Bodie nebyl homofobní. Aspoň se tak nikdy nechoval. Co v tom případě mohlo u něj vyvolat takovouhle přehnanou reakci?
Doyle se opřel o zábradlí vedle něj a otřáslo jím zjištění, že Bodie brečí. Měl zavřené oči a zpod dlouhých řas, které Doyle tak zbožňoval, mu kanuly naprosto tiše slzy.
A Doyle pochopil. Pochopil, co Bodiemu udělali, že jím to tak otřáslo.
„Bodie,“ zašeptal měkce a objal ho konejšivě kolem ramen. Jemně mu odtrhl ruce, křečovitě svírající zábradlí, a přivinul si ho na hruď.
Bodie se nebránil a v Doyleově obětí se jeho ramena roztřásla tichými vzlyky.
„To je ono,“ zašeptal Doyle a hladil Bodieho po zádech. „To je ono. Dostaň to ze sebe. Uvidíš, že se ti uleví,“ šeptal Doyle.
Bodie se pomalu, trhavě nadechl a odtáhl se od Doylea. Díval se do země, protože se styděl za svoje chování. Otočil se k Doyleovi zády, aby si mohl otřít obličej a posbírat zbytky sebeúcty. Teprve pak se otočil a zhluboka se nadechl.
Doyle ale moc dobře viděl, že Bodiemu pomohlo, když ze sebe dostal to, co v sobě musel celé týdny dusit. Bylo vidět, že se mu ulevilo, že to někdo ví a neodsuzuje ho. Doyle se na něj povzbudivě usmál.
„Tak jo, ať to mám za sebou,“ řekl Bodie odhodlaně. „Budeš nahoře a já…já to nějak zvládnu.“
Doyle zavrtěl hlavou.
„Hele, nebudu ti lhát, když mi to řekli,“ Doyle se omluvně usmál. „Jsi přitažlivej chlap a myslel jsem, že…prostě jsem si řekl, že bych byl blbej, kdybych tuhle šanci nevyužil. To snad chápeš, ne? Ale…ale když vím, jak strašně jsem se mýlil – nemůžu, nechci.“
Bodie se vděčně pousmál.
„Když jsem tvrdil, že bych se plazil po rozbitém skle, abych se odtud dostal, nedělal jsem si legraci,“ řekl Bodie. „Vím, že jsem se teď nepředvedl zrovna nejlíp. Promiň, Rayi, fakt mě to mrzí. Ale já se odtud chci dostat, takže jak se zdá, není o čem diskutovat.“
„Nemáš se za co omlouvat,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Je to taky moje chyba. A nikdo neřekl, že se spolu musíme vyspat. Jen že je o tom nějak musíme přesvědčit.“
„Přiznám se, že netuším, jak to chceš nafingovat,“ řekl Bodie.
„Co když to necháme až na ráno?“ navrhl Doyle.
Bodie se zahleděl na velkou postel a Doyle si všiml napětí v jeho ramenou.
„Můžu spát na pohovce,“ navrhl Doyle.
„Ne, to není nutné,“ ujistil ho Bodie.
„Mně to nevadí, jestli to pro tebe bude tak lepší,“ řekl Doyle.
„Hej, Rayi, zase tak zle na tom nejsem, abys se mnou musel zacházet takhle,“ usmál se Bodie. „Zvládnu to. Nejsem padavka.“
„Ok,“ přikývl Doyle. „Jakou půlku postele chceš, padavko?“ rýpl si.
„Tu větší,“ uculil se Bodie. „A mimochodem bych vyhrál.“
„Co?“
„Ten zápas o to kdo bude nahoře přece.“
Doyle se usmál. Tohle byl jeho Bodie, vtípky a srandičky a ten uličnický pohled v očích. Dostane se z toho. Možná mu zůstane pár šrámů na duši, ale jejich přátelství to ustálo.

„Nikomu se naštěstí nic nestalo. Ten kluk byl z toho sám tak vyklepanej, že ani nedokázal zbraň odjistit. Přiznal, že ji našel v autě, ale prý nic nerozbil. Okno bylo už vyražené,“ Doyle ležel na boku a rukou si podpíral hlavu.
Bodie se převrátil na břicho a ruce zasunul pod polštář.
„Aspoň že to dobře dopadlo,“ zamumlal Bodie do polštáře.
„Ale tvůj průkaz jsme nenašli. Všichni tak trochu čekáme, kdy na něj někde narazíme,“ pousmál se Doyle.
„Měl jsem ho v bundě, celou dobu až sem. Kam přišla, to ví jen oni,“ pokrčil Bodie rameny. „Nejspíš všechno spálili.“
„Tak to se všem uleví, Cowleymu nejvíc. Představa, že někdo má tvůj průkaz…“
„Cowley z toho nespí, co?“ uculil se Bodie.
Doyle se zasmál.
„Jak tě vlastně dostali?“
Bodie otočil hlavu Doyleovým směrem.
„Sehráli na mě pěknou habaďůru a já jim na to skočil,“ odfrkl si Bodie. „A pak přišel ke slovu chloroform. Probral jsem se až tady.“
Na chvíli se oba odmlčeli.
„Někdy jsem si říkal, že se odtud už nikdy nedostanu,“ řekl Bodie.
„Já se zase bál, že tě už nikdy nenajdeme. Mysleli, že jsi pláchl do jižní Ameriky,“ přiznal Doyle.
„Ten vzkaz od Garryho,“ odtušil Bodie. „To jste tomu vážně věřili?“ dodal trochu dotčeně.
„Já ne,“ ujistil ho Doyle rychle s úsměvem.
„Ten chlap je idiot,“ ušklíbl se Bodie. „Volá mi každého půl roku. Nemám ponětí, kde vždycky najde moje telefonní číslo. A pokaždé má zaručeně úžasnou práci za obrovské prachy. Je to alkoholik a netrefil by ani vrata od garáže, ale z nějakého záhadného důvodu ho už deset let nikdo ne a ne zastřelit.“
Doyle se pobaveně usmíval. Bylo fajn mít Bodieho zase zpátky.

„Myslíš, že bys mohl na chvíli…,“ řekl Doyle ráno trochu rozpačitě.
„Co?“ Bodie netušil, co mu Doyle naznačuje.
„Potřeboval bych trochu soukromí,“ napověděl mu Doyle.
„Jo aha,“ pochopil konečně Bodie. „Tak já…se půjdu projít do zahrady,“ vycouval z pokoje a zavřel za sebou dveře.
Cítil se poněkud divně, když se opřel o zábradlí a díval se do zahrady, když věděl, co Doyle právě teď dělá. Neměl by na to asi myslet, ale nemohl si pomoct. Jak to asi Doyle udělá tu skvrnu dokazující, že spolu strávili noc plnou…vášně.
Představil si Doylea na všech čtyřech, jak se prohýbá a sténá pod každým jeho přírazem, jak nad ním má tu samou opojnou moc jakou zakusil nad Shadim, ale nepokřivenou nenávistí a touhou ublížit. Představuje si tohle Doyle, když si ho honí? Jak ho šuká? Nebo jak on šuká jeho?
Stojí vedle postele a jen se rychle účelně udělá? Nebo si k tomu lehne? Na záda? Nebo na břicho a tře se o postel? Jak to má asi Doyle rád? Líbilo by se mu to samé, co měl rád on sám? Nebo má Doyle nějaké zvláštní libůstky?
Bodie si uvědomil, že se usmívá, a rychle zvážněl a přinutil se obdivovat krásy zahrady, protože si najednou připadal skoro jako by Doylea šmíroval.
Dveře se otevřely a Doyle se opřel o zábradlí vedle něj.
Bodie povytáhl obočí.
„To bylo rychlý,“ řekl dřív, než si uvědomil, jak blbě to zní.
„Snídaně?“ navrhl Doyle.
Bodie přikývnul, ale když se vrátil do pokoje, nemohl si pomoct, aby poočku nepokukoval po rozházené posteli.

Šejk pokynul gestem a muž v turbanu přinesl Bodiemu balíček, v němž našel svoje šaty, v nichž ho unesli. V bundě dokonce stále byl i jeho služební průkaz.
„A tohle je pro vás, pane Doyle. Za utrpěné nesnáze spojené s návratem vaší…vašeho…ehm přítele,“ šejk osobně předal Doyleovi obojek s velkým modrým safírem. Musel mít celu celého jmění.
„Opravdu si chcete, pane Doyle, svoji ženu odvést, i když jsem ji zneuctil?“ zeptal se Hassan Shadi šeptem.
Doyle doufal, že po zbytek života bude moct jen šeptat, ale ovládl se. Neudělal by Bodiemu dobrou službu, kdyby rozbil šejkovu synovi nos.
„No, hádám, že já mám lepší skóre,“ ušklíbl se Bodie. „Dvě ku jedné, jestli počítám dobře co, Hassane?“
Hassan zrudl jako řiť paviána a Doyle se na Bodieho užasle podíval.
Bodie jen pokrčil rameny jako by to nestálo za řeč.
„Ale pánové,“ odkašlal si šejk.
Formálně se rozloučili.
Doyle cestou ke dveřím Bodiemu pošeptal: „Koukám, že ses mi nepochlubil se vším.“
Bodie se jen uličnicky usmál.

Když se letadlo odlepilo od země, z Bodieho ramen jako by spadla obrovská tíže.
Doyle se díval, jak se Bodie opřel spokojeně v sedačce a na tváři se mu usadil takový spokojený výraz. Pak se podíval na Doylea a usmál se.
Doyle mu ten úsměv vrátil.
„Domov sladký domov,“ nadhodil Doyle po třetí skleničce skotské.
„God save our gracious Queen,
Long live our noble Queen,
God save the Queen!
Send her victorious,
Happy and glorious,
Long to reign over us ,“ zanotoval Bodie.
„God save the Queen!“ přidal se k němu Doyle.
„Thy choicest gifts in store
On her be pleased to pour;
Long may she reign;
May she defend our laws,
And ever give us cause
To sing with heart and voice,
God save the Queen !“ dali se společně rozjařeně do zpěvu.
Zmlkli teprve když si uvědomili, že je ze třetí sedačky krajně pohoršeně pozoruje Cowley.
„Nemá hudební sluch,“ pokusil se Bodie omluvit Doyleův falešný zpěv.
„Zato plno národní hrdosti,“ zazubil se Doyle.
„Za prznění hymny bych vás oba měl okamžitě propustit,“ zabručel Cowley temně.
„Hádám, že tu poslední sloku o rebelech Skotech vynecháme,“ pošeptal Bodie Doyleovi a ten vyprskl smíchy, čímž si od Cowleyho vysloužil další podmračený pohled.
„Pardon,“ omluvil se Doyle, potlačuje smích.

*****

Na letišti Heathrow na ně čekal Murphy s autem.
„Prima sestřih,“ ohodnotil Bodieho účes pobaveně.
Bodie ho objal jako by ho neviděl dobře deset let. Doyle Murphymu skoro záviděl.
V autě se pak začaly řešit mnohem praktičtější věci jako například Bodieho byt, jeho osobní věci a vzácný dárek, který Doyle obdržel od šejka, a nad nímž Murphy jen obdivně hvízdl, čímž si vysloužil ostrý pohled od Cowleyho.
„Rozhodně si to nemůžeš nechat,“ prohlásil Cowley vážně.
„Proč?“ zeptal se Bodie téměř uraženě.
„Protože jsem to dostal já,“ uculil se Doyle a vytrhl Bodiemu obojek.
„Ale já jsem tam víc jak tři měsíce trpěl,“ namítl Bodie.
„Nenechá si to ani jeden z vás,“ natáhl se Cowley dozadu a sebral Doyleovi blyštivý šperk. „Mohlo by se to považovat za úplatek.“
„Úplatek?“ Bodie se tomu chtěl vysmát, ale pod Cowleyho pohledem z něj vyšlo jen jakési odkašlání.
„Takovéhle dárky přijímat nemůžete. Správně to měl Doyle odmítnout,“ trval na svém Cowley.
„Nechtěl jsem šejka urazit,“ bránil se Doyle.
„A co se s tím teď stane, pane?“ zajímal se Bodie.
„Výtěžek z prodeje pokryje náklady na tenhle výlet a tvoje lékařské výlohy, Bodie,“ oznámil Cowley.
Bodie se ani nesnažil zakrýt zklamání a uraženě mlčel a díval se z okna.
„Další věc je tvůj byt, Bodie,“ pokračoval Cowley.
„Hm,“ Bodie stále dělal uraženého.
„Pochopitelně že po tvém zmizení jsme vypověděli nájemní smlouvu,“ konstatoval Cowley věcně.
„Cože?!“ Bodie se rozhodl, že dělat uraženého se zrovna nehodí. „Co moje věci? A kde budu spát?“
„Zajistili jsme ti hotel pochopitelně a všechny věci jsou uskladněné na velitelství,“ odpověděl Cowley. „Bude chvíli trvat, než ti je vydají.“
„Může zůstat u mě,“ navrhl Doyle.
Cowley se na něj otočil.
„Proč by měl jít do hotelu, ne?“ řekl Doyle. „Může spát u mě, nebude to poprvé. S mým gaučem si už tyká.“
Cowley si Doylea podezřívavě změřil pohledem.
„Co máš k večeři?“ zeptal se Bodie.
„Obávám se, že nic. Ale když se stavíme nakoupit…“
„Spím u něj,“ rozhodl Bodie v okamžiku, kdy slyšel o tom, že Doyle půjde nakoupit jídlo.
Cowley jen velice pomalu přikývl.

Bodie postavil na kuchyňskou linku dva papírové pytle s nákupem a začal prozkoumávat Doyleův nový byt. Většina věcí byla ještě v krabicích a Bodie do každé zvědavě nakoukl. Zatímco Doyle uklízel nákup.
„Ten předchozí byt byl lepší,“ poznamenal Bodie a šel se nahoru podívat na ložnici. Doyle si potrpěl na patrové byty.
Bodie mu kdysi řekl, že má zřejmě problémy se světskou pokorou – rád se z postele dívá na svět spatra.
„Bodie?“ Doyle zvedl hlavu od přípravy večeře. „Bodie?!“ utřel si ruce do džín a šel se podívat, kde Bodie vězí. Došel ale sotva do půlky schodiště, když uslyšel zvuk tekoucí vody.
Bodieho šaty se válely na zemi, kde mu odpadly od ruky, a vyznačovaly jeho cestu do koupelny. Doyle je s povzdechem posbíral a položil je v koupelně na pračku. Pak přinesl Bodiemu ještě čistý ručník, než se vrátil dolů dodělat večeři.
Bodie přišel do kuchyně s jedním ručníkem kolem pasu a druhým kolem krku. Když ho Doyle uviděl, polknul a uhnul pohledem.
„Oh, promiň, já…,“ zrozpačitěl Bodie.
„Doufám, že máš hlad,“ zamluvil to Doyle. Nechtěl, aby jen proto, že to teď Bodie o něm ví, to jakkoli ovlivnilo, jak se k sobě chovají. Nebyl jediný důvod, proč by se najednou měl před ním Bodie nějak zahalovat nebo co, když před tím klidně chodil před Doylem jen tak, jak ho pán bůh stvořil.
„Jako vlk,“ usmál se Bodie a chopil se vidličky.
„Anglická slanina, anglická vajíčka, anglická cibule, anglický chleba, anglický pivo“ smál se Doyle.
„Už jen chybí ty anglický holky,“ uculil se Bodie a s chutí se pustil do jídla.

*****

„Fyzicky je celkem v pořádku, snad trochu pohublý. Rozhodně by ho ale měl vidět plastický chirurg. Ne jen kvůli tomu množství jizev. Tu obřízku mu neudělali zrovna nejlépe, bude potřeba to poopravit. Malý ambulantní zákrok v lokální anestézii a bude z něj zase hezký kluk,“ doktor Hedley zavřel Bodieho lékařský spis. „Jediné co mi dělá trochu starosti je to rameno.“
„Zůstanou mu následky?“ zeptal se Cowley.
„S největší pravděpodobností ho bude to rameno občas bolet,“ odpověděl Hedley.
„Může to ovlivnit jeho výkonnost?“ obrátil se Cowley na Jacka Crainea.
„Muži jako Bodie jsou zvyklí vyrovnat se s nějakou tou bolístkou. Vykompenzovat ji,“ řekl Craine klidně.
„S věkem se to bude rozhodně zhoršovat. Jestli ho to rameno nebude bolet teď, za pár let začne,“ upozornil Hedley.
„Takže se může vrátit do aktivní služby?“ otázal se Cowley.
„Jakmile se mu zahojí rameno,“ řekl Hedley.
„A až projde krátkým výcvikem, aby se do toho zpátky dostal,“ neopomněl připomenout Craine.
„Není nejmenší důvod proč ne,“ dokončil Hedley.
„A co je psychický stav, doktorko Rossová?“ obrátil se Cowley na ženu sedící naproti němu.
„Znepokojují mě nezvykle malé odchylky od normálu,“ řekla Rossová.
„Vás znepokojuje, že se chová normálně?“ ušklíbl se Craine.
„S ohledem na to, čím prošel? Ano,“ přikývla. „Měl by trpět nějakou formou traumatu, pocitem viny. Měl by vykazovat zvýšenou míru stresu a napětí. Chci říct, že byl opakovaně fyzicky týrán a sexuálně zneužíván – něco takového nelze přestát bez následků.“
„Taky že to ti, co mu to udělali, bez následků nepřestáli,“ uchechtl se Craine.
„Ano, pomstychtivost a agresivita – ale teď žádnou nevykazuje. Podle mne by neměl být 3.7 vracen do aktivní služby, dokud se řádně neprověří jeho psychický stav,“ prohlásila.
„Nesmysl,“ zavrtěl Craine hlavou. „Možná rozumíte počítačům a statistice, ale ne tomu jak tihle chlapi uvažují. Oko za oko, zub za zub. Bodie si svoje psychické problémy vyřešil po svém.“
„Tím bych si nebyla tak jistá. Zaznamenala jsem u něj náznaky…“
„Doktorko Rossová, můžete mi předložit nějaký jednoznačný důkaz, že Bodie je psychicky otřesen tím, co prožil? Ano nebo ne?“ přerušil jí Cowley.
Rossová stiskla pevně rty.
„Ne, pane,“ řekla, ale neodpustila si dodat: „Zatím.“
„Dobrá,“ pokýval Cowley hlavou. „Jakmile Bodieho doktor Hedley uzná služby schopným, vezmeš si 3.7 i 4.5 do parády, Jacku. A mezi tím budeme všichni doufat, že je Bodie tak duševně zdráv, jak se jeví nám všem – zatím,“ uzavřel věc.

*****

„A – ahoj?“ vykoktala překvapeně mladá žena, když otevřel dveře.
„Ahoj,“ usmál se na ni Bodie a opřel se o futra dveří.
„Já – myslela jsem, že je Ray sám,“ řekl omluvně. „Nechtěla jsem rušit.
„Rayi!“ křikl Bodie někam za sebe do bytu. „Máš návštěvu!“
„Kdo to je?!“ ozval se odněkud z bytu Doyleův hlas.
„Zatím to zjišťuju,“ uculil se Bodie a ustoupil ze dveří, aby mohla projít. Přitom si ji důkladně prohlédl. Měla dlouhé nohy, pěkný malý zadek tak akorát do ruky, krátké měděné vlasy, zelené oči a jak si už před chvílí všiml, zajímavě vyvinutý hrudník.
„Tracy,“ přivítal ji Doyle a vřele ji objal.
Bodieho víc zaujala ta sesterská pusa, co jí dal. Že by to nebyla Doyleova současná přítelkyně?
„Promiň, kdybych věděla, že tu máš… někoho, přišla bych někdy jindy,“ řekla Doyleovi omluvně.
„To není někdo,“ pousmál se Doyle. „To je jen Bodie, kolega z práce.“
Tracy se rozšířily oči a rty naznačila ´tak to je on´. Slyšela toho o Bodiem od Doylea víc než dost. Takže tenhle pohledný muž byl Doyleova nešťastná neopětovaná láska.
„Pěkně děkuju, prej jen Bodie,“ zaškaredil se Bodie. „A tahle okouzlující mladá dáma bude určitě bohyně krásy, kterou jsi mi zatajil,“ vzal Tracy za ruku a políbil ji.
Tracy se zasmála.
„Je to kašpar, vůbec si ho nevšímej,“ obrátil Doyle oči v sloup. „Nemá teď kde bydlet, tak jsem ho vzal na milost.“
„Vzal na milost, pche,“ odfrkl si Bodie. „Mívá úzkostné stavy a je náměsíčný, tak ho hlídám,“ řekl Tracy spiklenecky, ale dost nahlas, aby to slyšel i Doyle.
Tracy se uculila.
„Minulý měsíc vylezl na střechu,“ vymýšlel si Bodie uličnicky. „Nahý.“
„Kdybys tolik nekecal,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Vyhořel mu byt, protože nezvládne bez nehody uvařit ani polívku z pytlíku.“
„Když už mluvíme o jídle, určitě si s námi tady Tracy dá snídani, že jo,“ a už ji Bodie postrkoval do kuchyně.
„Vy teprve snídáte?“ podivila se.
„Ne, on už zase snídá,“ utrousil Doyle.
„Jsem ve vývinu,“ bránil se Bodie, když zasedali ke stolu.
Doyle nandal trochu i pro Tracy.
„To by mě zajímalo v co se vyvíjíš,“ ušklíbl se Doyle a posadil se.
„Ve vyšší formu života,“ zasmál se Bodie.
„Jako že toho víc sežereš? No potěš pán bůh!“ zděsil se Doyle pobaveně.

„Skvělá holka, fakt kočka,“ ocenil Bodie Tracy, když odešla. Osobně ji šel vyprovodit ke dveřím a trvalo mu to mnohem déle, než kolik času je potřeba na říct ´ahoj´ a zavřít dveře.
Doyle si uvědomoval, že žárlí – celou dobu, co tu byla a co se Bodie točil jen kolem ní. Žárlivost byla pro něj něco nového. Nikdy dřív neměl s Bodieho milostnými románky problémy. Dokázal se klidně dívat, jak Bodie flirtuje s ženami s vědomím, že žena je žena, ale kamaráda nenahradí. Ale dnes žárlil. Nebyl si jist, jestli mu vadí víc to, jak ji Bodie zcela otevřeně balil, jakmile se ujistil, že on s ní nic nemá, nebo to že mu to nedalo ani žádnou práci, protože Tracy se od něj evidentně sbalit chtěla nechat.
„Odkud ji vlastně znáš?“ vyzvídal Bodie.
„Tak,“ pokrčil Doyle rameny. „Chodili jsme spolu na kreslení.“
„Ona byla model ne?“ usmál se Bodie ďábelsky.
„Ne, seděla za mnou a moc se jí líbilo, jak kreslím,“ odpověděl Doyle. „Pak jsme se nějak dali do řeči a zůstali jsme kamarádi.“
„To ji ale znáš dost dlouho. Jaká je?“ zeptal Bodie spiklenecky.
„Je to kamarádka, proboha, nespal jsem s ní,“ obrátil Doyle oči v sloup. „A i kdyby jo, tak tobě o tom rozhodně vyprávět nebudu, ty chlípníku.“
Bodie se zasmál.
„Když se znáte tak dlouho, mohl jsi mě s ní seznámit. Sobče.“
„Snad neočekáváš, že tě budu seznamovat se všemi mými známými ženského pohlaví?“ ušklíbl se Doyle.
„Ne, jen s těmi mimořádně krásnými, nezadanými a k ledasčemu svolnými,“ zazubil se Bodie. „Mimochodem domluvil jsem nám rande.“
„Nám?“ povytáhl Doyle obočí. „Kdy?“
„Teď,“ usmál se Bodie. „Slíbila, že přivede někoho, abys nezůstal na ocet. Prý se ti bude líbit, tak jen doufám, že nepřivede chlapa.“
„Takže to jste tam spolu tak dlouho řešili,“ potřásl Doyle hlavou. „Kdy?“
„Zítra večer v sedm,“ řekl Bodie. „Ale to jsme neřešili, to bylo hned. Chtěla by mě malovat,“ pochlubil se.
Doyle se jí ani nedivil. Malovat Bodieho akt byla jedna z jeho erotických fantazií.
„Má talent to jo, ale víš, že maluje jen akty?“ upozornil ho Doyle.
„S tím počítám,“ uculil se Bodie.
„Pche, nevydržíš v klidu ani tak dlouho, aby ti namalovala nos,“ uchechtl se Doyle.
„Taky si to nedomlouvám, abych zůstal v <em>klidu</em>,“ řekl Bodie rozverně.
„Já myslel vydržet nehýbat se, ty,“ zavrtěl Doyle hlavou.
„Tss, to zvládnu hravě,“ opáčil Bodie.
„Nevěřím.“
„Vsaď se,“ vybídl ho Bodie.
„Dobře, když vyhraju, platíš tu večeři,“ přikývl Doyle.
„Co?“ zamrkal překvapeně Bodie.
„Budu tě malovat. Když vydržíš sebou nešít, platím tu zítřejší večeři. Pokud ne, platíš ty,“ navrhl Doyle.
Bodie se do toho nijak zvlášť nehrnul.
„Kalhoty si můžeš nechat,“ ujistil ho Doyle.
„Jak šlechetné,“ zašklebil se Bodie. „Dobře, ale je ti doufám jasné, že nemáš šanci vyhrát? Dokážu se nehýbat celé hodiny.“
Doyle s úsměvem sledoval, jak si Bodie sundavá tričko. Doyle se zamračil, když znovu spatřil jizvy na jeho zádech. Věděl, že Cowley Bodiemu domluvil na příští týden plastického chirurga, aby mu poopravili tu obřízku, ale kromě toho se měli podívat, jestli by nešlo něco dělat s těmi jizvami. Doyle doufal, že to půjde. Ne, že by teď Bodie nebyl pořád nádherný kus chlapa, ale bez nich by to bylo rozhodně lepší. Nebo kdyby jich aspoň nebylo tolik.
„Takže?“ rozhodil Bodie pažemi.
„Pěkně se uveleb támhle,“ ukázal Doyle na pohovku, přinesl si skicák a uhel a sedl si do křesla naproti.
Bodie se naaranžoval na pohovce do dost přehnané pózy.
„To tě chci vidět, jak takhle vydržíš víc jak pět minut, Mono Liso,“ ušklíbl se Doyle. „Zkus to nějak normálně, přirozeně…lepší,“ pousmál se a zvedl ruku nad skicák. Nad prvními tahy dlouho váhal.
„Doufám, že mi to pak ukážeš, Piccaso.“
Doyle se pousmál a začal malovat.
Bodie skutečně vydržel celou dobu nehybně ležet a nevrtět se. Levou ruku si dal za hlavu a pravou nechal volně položenou na břiše. Už když Doyle navrhoval tuhle sázku, věděl, že prohraje. Ale Bodie by možná nechápal, že někdy nejde o to vyhrát.

*****

„Je tu taxi,“ zavolal Doyle na Bodieho.
Bodie vyšel před restauraci s rukou majetnicky položenou kolem Tracyiných boků.
Objektivně vzato to byl skutečně příjemný večer. Tracy vybrala skvělý podnik a její kamarádka byla milá a sympatická a hezká natolik, aby si Doyle dal říct. Ostatně nebyl s nikým už pořádně dlouho, a když už to nemohl být Bodie, a hledat po gaybarech rychlý sex na záchodku se mu nechtělo, byla Barbara celkem přijatelné řešení. Přesto když Doyle sledoval, jak Bodie nastupuje za Tracy do taxíku, aby odjel k ní domů, cítil opět tu palčivou žárlivost.
Na jednu stranu byl rád, že Bodieho jeho zážitky z posledních tří měsíců nijak psychicky nepoznamenaly, a že jejich přátelství přestálo i jeho přiznání, že je spíš na chlapy než na ženský. Nicméně musel přiznat, že byl mnohem šťastnější, když tehdy v té zahradě mohl držet Bodieho v náručí, když se na okamžik psychicky sesypal a začal brečet. Ne, že by to Doyle Bodiemu přál. Ale představa jak spolu sedí u něj doma na gauči, popíjejí skotskou, on drží Bodieho kolem ramena, nebo ještě lépe, Bodie se k němu tiskne a tiše brečí, nebo mu dokonce šeptem svěřuje, že se mu líbilo, když ho znásilňovali – Doyle potřásl hlavou. Tohle bylo už trochu moc. Ne, za nic na světě by si nepřál, aby měl Bodie nějaké trauma a psychicky se sesypal. Nemohl si ovšem pomoct, aby nesnil o tom, jak by v takovém případě nabídl Bodiemu útěchu a on z vděčnosti – tohle bylo taky přitažené za vlasy.
„Pojď,“ objal Barbaru kolem ramen. „Ukážu ti svoji sbírku motýlů,“ pousmál se.

Tracy couvla předsíní do obýváku s koketným výrazem.
Bodie se usmál, zavřel vchodové dveře a šel za ní.
V obýváku nebyla, ale jedna bota naznačovala směr – do ložnice, v níž našel kromě druhé boty i Tracy uvelebenou svůdně mezi polštáři. Její šaty se v šeru třpytivě leskly.
Když došel k okraji postele, zvedla se k němu. Sklonil se k ní a políbil ji. Ještě stále chutnala po martini. Přejel jí rukou po zádech a pomalu jí začal rozepínat zip šatů.
Odtáhla se od něj, sklouzla z postele a rozepnula zip úplně. Šaty jí jako třpytivý vodopád spadly k nohám. Kromě černých krajkových kalhotek byla nahá.
Vystoupila z hromádky šatů.
Bodie si sundal sako.Tracy mu rozvázala kravatu, vytáhla mu košili z kalhot a začala mu ji rozepínat. Jeho ruce klouzaly po její hebké kůži a jeho rty se vydaly na průzkumnou cestu po jejím krku.
„Bodie,“ vydechla.
Narovnal se a ona ho políbila na rty. Měla pocit, že snad za celý svůj život nepotkala chlapa, který by uměl takhle líbat.
Shodila mu košili z ramen a přejela prsty po ošklivé čerstvé jizvě na jeho pravém rameni, dotkla se zjizveného místa níž na paži.
„Odkud…“
Položil jí prst na rty a opět ji políbil, přičemž se vyvlékl z rukávů a košili nechal spadnout na zem.
Tracy ho objala a pak sebou trhla, když pod rukama ucítila hustou síť jizev na jeho zádech.
„Bodie?!“ dívala se na něj s široce rozevřenýma očima. Takové jizvy se nedaly jen tak odbýt pokrčením ramen.
„Ššššš,“ přitiskl jí znovu prst na rty a nepatrně zavrtěl hlavou.
Zaslechla, jak se zul a pak se nechala položit do postele. Nejdřív byla trochu křečovitá, ale pod jeho rukama a rty se brzy uvolnila. Proč by potřebovala vědět, kde a jak k těm jizvám přišel? Dobře věděla, že tohle je jen známost na jednu noc, možná na dvě.
Bodie si sundal kalhoty, stáhl si ponožky a sklonil se nad jejím tělem.
Tracy vzdychla, když jí začal laskat prsa. Jemně sál a kousal její vzrušením ztvrdlé bradavky. Rukou jí zajel mezi sametová stehna a když jí třel přes kalhotky, cítil, jak je krásně mokrá.
Klouzala mu rukama po zádech a mapovala prsty jeho jizvy. Přes látku jeho spodního prádla cítila jeho tvrdý penis. Jemně ho od sebe odstrčila a rozhodla se, že teď je zase na řadě ona, aby si hrála. Posadila se a přitiskla se k jeho zádům. Chtěla si ty jizvy prohlédnout. Lehce ho hladila po zhrublé kůži. Pak ho políbila na rameno a přiměla ho, aby si lehnul.
„Můj bože,“ zašeptala, když si mohla jeho záda teď nerušeně prohlédnout. „Kdo ti tohle udělal?“ věděla, že neodpoví.
Políbila ho něžně mezi lopatky a pak putovala rty podél páteře. Těch jizev bylo tolik. Křižovaly se jedna přes druhou v husté síti.
Když se dostala až k okraji jeho slipů. Bodie se nadzvedl a tak mu je stáhla. Polkla, když zjistila, že má jizvy i na zadku a dokonce i vzadu na stehnech. Doufala, že se z něj nevyklube masochista nebo tak něco. To by jí snad Doyle řekl. Laškovně ho kousla do půlky.
„Lízej,“ vydechl Bodie. „Prosím.“
Poněkud jí jeho žádost překvapila, ale vyhověla mu a olízla mu zjizvenou kůži.
„Ne, ne,“ potřásl hlavou. „Níž.“
No, když níž, tak níž.
„Ještě.“
To už jí zarazilo. Níž? To jako chce, aby ho lízala – mezi půlkami?
„Prosím.“
„Hele, Bodie, tohle je trochu…,“ ošila se rozpačitě.
„Dobře, dobře,“ vydechl vzrušeně. Strašně moc chtěl znovu zažít ten slastný pocit, který poznal s těmi třemi děvčaty. „Nějaký vibrátor nebo tak něco máš?“
Tracy se od něj šokovaně odtáhla.
„Co prosím?“
Bodie se otočil na bok.
„Ale no tak, každá moderní žena nějaký má ne?“ pousmál se.
„A k čemu ho potřebuješ?“ zeptala se, i když tušila a nemohla uvěřit, že vůbec něco takového může chtít.
Bodie nadechl, aby jí to řekl, že chce, aby mu ho zasunula opatrně do zadku. Že by byl dobrý nějaký olej nebo tak něco.
„Ne, ne, já to nechci slyšet!“ umlčela ho, než mohl cokoli říct, a vstala z postele.
„Tracy?“ zeptal se Bodie opatrně.
„Seš teplej?“ otázala se ho téměř plačtivě.
„Cože?“ ta otázka ho zasáhla citlivěji, než by kdy byl ochoten připustit.
Tracy se pomalu nadechla, aby se uklidnila.
„Chci vědět, jestli jsi teplej,“ zopakovala svoji otázku, již mnohem vyrovnaněji.
„Jak jsi na něco tak absurdního přišla?“ zvedl se podrážděně z postele.
Tracy se zadívala na jeho vadnoucí instrument, jako by to něco dokazovalo. Objevila tak jeho nejznepokojivější jizvy v rozkroku.
„Žádný normální chlap by nepožádal o to co ty,“ vmetla mu do tváře.
„Ale…ale ¬to je jen,“ zakoktal se Bodie. Byl tak vyvedený z míry, že mu notnou chvíli trvalo najít slova: „To je jen taková východní praktika.“
„Bodie,“ povzdechla si. „Komu se snažíš co nalhat?“
Pocit, že ho lituje, jako by neměl jasno ve své sexuální orientaci, ho naštval.
„To není žádná východní praktika. To je normálně homosexuální praktika,“ pokračovala Tracy roztrpčeně. Proč všichni hezcí kluci musí být buď ženatí nebo teplí? „Jestli se ti líbí, když ti někdo strká něco do zadku, řekni si Rayovi. On ti milerád vyhoví. Bez tak je do tebe už roky po uši zamilovaný.“
„Ray?“ Bodie cítil, že začíná ztrácet půdu pod nohama.
Tracy posbírala jeho šaty a vtiskla mu je do náruče.
„Myslím, že bys měl jít,“ řekla tiše.
„Ale…ale já přece nejsem teplej,“ bránil se Bodie. „Špatně jsi to pochopila!“
Bodie položil svoje věci na postel, přitáhl si jí do náruče a políbil jí na krk.
„Nech mě,“ vykroutila se mu. „Nic jsem špatně nepochopila. Mělo mě to vlastně napadnout hned.“
„Hned?“ nechápal Bodie.
„Díváš se na Raye jako by byl střed vesmíru,“ pousmála se smutně.
„To je blbost,“ ohradil se ostře.
„Hele, tahle diskuse nemá smysl,“ vrazila mu hromádku jeho šatů zpátky do rukou. „To, že se ti líbí homosexuální praktiky popřít nemůžeš.“
„Nejsem teplej!“ trval na svém. „Dokážu ti to.“
„Vážně? A jak? Tím, že se spolu vyspíme?“ ušklíbla se.
Bodie nejistě přikývl. Copak to pro ni nebylo dost jednoznačné a přesvědčivé?
„Ray je gay a nemá problém spát s holkama. Dokonce se mu to i líbí. Ale na rozdíl od tebe ví, co ho uspokojuje nejvíc a nebojí se to přiznat.“
„Ale mě nejvíc uspokojuje ženská sakra!“ namítl Bodie. „Kolikrát ti to mám říkat. Jen jsi to špatně pochopila.“
„Bodie, ty chceš, abych ti protáhla zadek vibrátorem a připadáš si jako normální heterosexuální chlap?“ vysmála se mu. „Kterou část jsem podle tebe špatně pochopila?!“ a odešla z ložnice.
Bodie se se zaťatými zuby bleskově oblékl a na odchodu za sebou důkladně práskl dveřmi.
On není teplej!

Doyle ležel v posteli s hlavou spící Barbary na hrudi. Nemohl usnout, ale zároveň se snažil nemyslet na Bodieho, který teď nejspíš sladce oddechuje s Tracy v náručí.

Bodie seděl u baru a zíral do z poloviny prázdné sklenice svého už několikátého piva. Takhle katastrofální rande snad ještě nikdy nezažil.
Prý teplej, tsss. Směšné, prostě směšné. To by přece věděl ne.
Dobře, trochu přestřelil, když jí požádal…měl si to uvědomit, že by na to mohla takhle reagovat. Když on tolik chtěl znovu zažít ten fantastický pocit, byl to jeden z nejlepších orgasmů, co kdy měl – tedy ne že by to znamenalo, že ty ostatní nebyly skvělé. On přece nebyl teplej. Ostatně teplej je člověk až když ho vzrušuj chlapi, no ne. A ti ho tedy rozhodně nevzrušovali. Jistě se Shadim – jo, líbilo se mu to, ale tam šlo o něco jiného. Normálně by s chlapem nešel.
Někde z temného kouta jeho mysli se mu nečekaně vynořila vzpomínka na Afriku, na zvuky, které se občas v noci ozývaly, a nepatřily do džungle – těžké vzdechy, sténání. Na siluety ve tmě, pohyb často blízko místa, kde spal. A na ten nervózní pocit z toho, odpor a zároveň tu zvrácenou zvědavost.
Ne, on nebyl teplej. Nikdy se toho v Africe neúčastnil. Ani v armádě. Ani u obchodního námořnictva. A nebýt toho zmetka Shadiho, nikdy by se nedostal do takovéhle nepříjemné situace, kdy sám sebe utvrzuje v tom, že je normální chlap.
Bodie si objednal další pivo.
Chlapi ho nepřitahovali. Zkusil si představit, že by třeba s Murphym…no, no to rozhodně ne. Nikdy, nepřicházelo v úvahu.
S Doylem?
Představil si Doyleovo nahé tělo – viděl ho tolikrát. Jak před ním klečí, sténá, vzdychá. A on ho ze zadu šuká. Vybavil se mu ten pocit horka a těsného sevření, ta moc a nadvláda nad Shadim, když ho…Bodie polknul a poposedl si. Ne, nebyl vzrušený, nebyl. Přesto ho to znepokojilo, protože se mu myšlenky začaly stáčet k tomu, jaké by to s Doylem bylo. Jaké by to bylo kdyby Doyle jeho…
„K čertu,“ zašeptal Bodie.
On přece nebyl teplej. To byl jen důsledek toho, co mu ty svině udělaly. Je to jen prostě malé psychické trauma. Ano, to je přesně ono.
Objednal si panáka.

Doyle opatrně vyklouzl z postele, aby Barbaru neprobudil, a šel na záchod. Přitom si všiml, že se dole svítí. Ovšem on si jasně pamatoval, že zhasínal.
Natáhl si slipy, tiše vytáhl z nočního stolku svoji služební zbraň, bezhlesně seběhl po schodech a opatrně nakoukl do kuchyně.
Za stolem seděl Bodie a objímal poloprázdnou láhev whisky.
Doyle zvedl pistoli.
„Bodie, málem mě ranila mrtvice. Co tu sakra děláš ve dvě ráno?“ zavrtěl Doyle hlavou. „Myslel jsem, že jsi s Tracy.“
„Jo, to jsem si myslel taky,“ ušklíbl se Bodie a dopil zbytek skotské, co měl ve skleničce.
Když ho Doyle pozoroval, jak se snaží nalít si dalšího panáka, ale nedokáže láhev už ani otevřít, s povzdechem mu ji sebral.
„Myslím, že máš už dost.“
Bodie si podepřel hlavu rukou a upřeně se zahleděl Doyleovi na zadek.
„Víš, že jsi fakt hezkej chlap, Rayi?“
Doyle se překvapeně otočil.
„No fakt, a člověk nemusí bejt hned teplouš, když si toho všimne, no ne?“
Doyle si sedl ke stolu naproti Bodiemu.
„Seš nalitej jako dělo,“ konstatoval. „Co se stalo?“
„Stalo? Nic se nestalo, to se stalo.“
Doyle se zamračil, protože tomuhle blábolení moc nerozuměl.
„Vyhodila mě,“ vysvětlil Bodie. „Chápeš? Mě!“
„Proč?“ zajímal se Doyle.
„Že prej jsem teplej,“ zasmál se Bodie. „Mám si prý zašukat s tebou. No, tak jsem tady,“ rozhodil rozjařeně ruka, aby po chvíli povadl. Úsměv zmizel a Bodie si znovu podepřel na stole hlavu rukou. „Máš mě rád?“
„Hele, Bodie, myslím, že by sis měl jít lehnout. Vyspat se z toho a ráno to budeš vidět všechno jinak,“ navrhl Doyle.
„Ty mě nemáš rád?“ zeptal se Bodie skoro vyčítavě.
„Ale to víš, že tě mám rád,“ pousmál se Doyle. „Jenže tě mám raději střízlivého.“
„Opilýho mě rád nemáš?“ zeptal se Bodie.
„Mám,“ povzdechl si Doyle. „Pojď si lehnout.“
„Tak jo,“ Bodie se vrávoravě zvedl a zamířil do ložnice. Cestou se pověsil na zábradlí. „Chtěl jsem jen, aby mi strčila do prdele vibrátor a ona hned, že jsem teplej, víš. Já za to nemůžu, že se mi to líbí. To přece ještě neznamená, že jsem teplej, nebo jo?“
„Ne, ne a prosím tě, ty spíš támhle,“ pokusil se ho Doyle nasměrovat k pohovce.
Bodie se ale odmítal hnout. Možná i proto, že nestál na nohou zrovna nejjistěji.
„Řekla, že prý mi to uděláš moc rád,“ vykládal Bodie dál. „Že prý mě miluješ. Miluješ mě, Rayi?“
Doyle v duchu Tracy proklel. Neměl jí toho tolik o Bodiem navykládat.
„To víš, že tě miluju,“ ujistil ho Doyle. „Ale teď pojď na tu pohovku.“
„Víš, možná jsme si to měli u Shadiho rozdat,“ prohlásil Bodie. „Chci říct, proč ne, ne?“
„No jasně,“ odkýval mu to Doyle.
„Já na to teď pořád myslím, víš, jaký by to s tebou bylo. Chtěl bych to vědět.“
Doyle se zarazil.
„Ty myslíš na to, jaký by bylo se se mnou vyspat?“ zeptal se nevěřícně.
Bodie horlivě přikývl.
„Třeba by se mi to líbilo.“
„Myslím, že ne,“ zavrtěl Doyle hlavou.
„Jak to můžeš vědět?“ namítl Bodie. „Pojď, jdeme to zkusit. Já to chci vědět. Chci vědět, jestli jsem buzerant, nebo ne,“ a vykročil do ložnice.
Doyle po něm hrábnul a stáhl ho zpátky.
„Ne, ne, ty jdeš támhle na pohovku a…“
Bodie se vyvlékl ze saka a začal si rozepínat košili.
„Taky se mi líbilo, když mi lízali prdelku. To mi taky nechtěla udělat.“
Doyle nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Ze všeho nejvíc si ale přál, aby Bodie už mlčel.
„Jsem teplej, Rayi?“
„Ty jsi hlavně děsně ožralej,“ povzdechl si Doyle.
„Já tě mám rád,“ Bodie se zcela nečekaně Doyleovi pověsil na krk a vlepil mu mokrou pusu. Táhlo to z něj jako ze sudu.
Bohužel právě v tu chvíli se Barbara přišla podívat, co se to tu děje. Znechuceně se na ně zadívala.
„Prima,“ prohlásil Bodie. „Nejdřív to zkusím s tebou a pak s ní a hned budeme vědět, co se mi líbí víc.“
„Tsss!“ urazila se Barbara a vrátila se do ložnice jen aby o chvíli později oblečená prošla bytem, zatím co Doyle stále zápolil s opilým Bodiem, a s prásknutím dveří odešla.
„A mám tě jen pro sebe,“ uculil se Bodie a pokusil se Doylea znovu políbit.
„Přestaň sakra,“ uhnul Doyle před další uslintanou pusou. „Hele, teď půjdeme do postele, jo?“
Bodie přikývl a přitiskl se k Doyleovi.
„Víš, co, já budu teplej, chceš?“ pošeptal Doyleovi do ucha a přitáhl si jeho ruku do rozkroku.
Doyle ucukl.
„Co chci je, abys šel nahoru, svlékl se a pěkně se pro mě připravil, ano?“
Bodie přikývl a nejistým krokem vyrazil nahoru do ložnice.
Když za ním Doyle o několik minut později přišel, s úlevou konstatoval, že Bodie, napůl svlečený, spí jako dřevo. Dovysvlékl mu kalhoty a přikryl ho. Hlavu měl plnou nejrůznějších myšlenek. Bodie byl sice opilý a nedalo se brát vážně, co říkal. Na druhou stranu ledascos z toho asi byla pravda. Možná i to, že myslí na to, jaké by to bylo, kdyby se spolu vyspali. A že mu Tracy řekla, že je teplej? No, pokud po ní chtěl, aby ho šukala do zadku vibrátorem – zřejmě by na jejím místě řekl Bodiemu taky, že je teplej. Na druhou stranu to že se to Bodiemu líbilo, ještě neznamenalo, že je teplej. Každýmu chlapovi by se to líbilo, bez ohledu na orientaci, protože to prostě bylo příjemné. Ovšem pokud Bodie došel k tomu, že začal přemýšlet, jaké by to bylo s ním. Jenže mohlo jít jen o trauma ze znásilnění. Docela dobře to mohl být celý Bodieho problém, že má problémy se vyrovnat s tím, že ho znásilnili chlapi, tak si to snaží omluvit homosexualitou. A docela dobře to bylo něco jiného a on se mýlil.
„Ráno moudřejší večera,“ zamumlal Doyle navzdory tomu, že ráno vlastně už bylo, a šel se dospat na pohovku.

Nejhorší kocovina za poslední dobře tři roky.
Bodie zaúpěl, převrátil se na břicho a schoval hlavu před tím ohavným sluncem pod polštář. Proč jen měl Doyle v ložnici všude ty pitomý okna.
V ložnici?
Co dělal sakra v Doyleově ložnici?
Hůř, co dělal v Doyleově posteli?!
V první chvíli se lekl, co všechno včera mohl napáchat, protože si matně vybavoval, že Doyleovi navykládal spoustu všelijakých věcí. Věcí, které rozhodně říkat neměl. Pak ale s úlevou zjistil, že má na sobě pořád ještě včerejší košili a slipy. Usoudil, že se ničeho nepatřičného nedopustil. Tedy vyjma toho, že moc mluvil. Ale Doyle jistě pochopí, že jeho opileckému blábolení nemůže přikládat význam.
Sice si plánoval ještě chvíli ležet v posteli a tiše umírat, jenže tlak močového měchýře se nedal ignorovat. S povzdechem se odkulil k okraji postele a pomalu, opatrně a pracně vstal. Místnost se nepříjemně zhoupla, ale když chvíli vydržel ustálila se natolik, že byl schopen došourat se do koupelny a vymočit se.
A když už stál, rozhodl se jít do kuchyně najít něco na tu příšernou kocovinu dřív než se mu hlava rozskočí na milion kousků. Doyle bude mít určitě v lednici nějaký džus a ve skříňce nad umyvadlem našel aspirin. Než odešel, tak si ještě opláchl studenou vodou obličej a napil se z kohoutku, aby odlepil jazyk od horního patra – tak měl sucho v puse.
„Ty tedy vypadáš!“ rozesmál se Doyle, když se Bodie sesunul v kuchyni na židli.
Zmačkanou košili měl mokrou a výraz nejvyššího utrpení.
„Pššš,“ přiložil si Bodie prst na rty. „Ne tak nahlas.“
Doyle nalil Bodiemu do sklenice džus.
„Díky,“ hlesl zničeně a zapil aspirin.
Doylea na jazyku pálilo tisíce otázek, ale nechtěl to být on, kdo nakousne ten včerejšek, protože nevěděl jak. Nerad by řekl něco, co by se Bodieho dotklo. By vždycky tak pyšný na své úspěchy u žen. Kdyby jen tušil, že u mužů by měl možná ještě větší úspěch.
Doyle musel celou noc myslet na to, co Bodie navykládal a rád by si s ním o tom promluvil teď, když byl střízlivý. O tom jak pořád musí myslet na to, jaké by to bylo, kdyby se spolu vyspali, a tak. Po pravdě kdyby byl Doyle svině, nedalo by mu včera večer žádnou práci Bodieho do postele dostat a přefiknout. Bodie byl vyloženě svolný a dychtivý a opilý. A takhle to Doyle nechtěl. I když nevěřil, že by se Bodie takhle choval, kdyby o to opravdu nestál.
Zazvonil telefon a Doyle ho šel zvednout, zatímco Bodie se s kňouráním sesunul na stůl a přikryl si rukama uši.
„Tracy?
Co?
Počkej, počkej, uklidni se, ano.
Ne.
Rozhodně ne.
Jsi první, kdo si stěžuje.
Nepřeháníš to trochu?
Samozřejmě že ne! Tra…,“ Doyle položil sluchátko. „Tak mám takový pocit, že jsem právě přišel o dobrou známou,“ konstatoval suše.
„Promiň,“ zamumlal Bodie, ale ze stolu se nezvedl.
Doyle si sedl naproti němu.
„Zněla dost naštvaně,“ kul Doyle železo, dokud bylo žhavé.
„Hm.“
„A netitulovala tě zrovna lichotivými jmény,“ chodil Doyle kolem horké kaše.
„Hm.“
„Nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se tedy přímo.
Bodie se s povzdechem narovnal.
„Určitě jsem ti toho včera večer řekl víc než dost.“
„Rád bych slyšel tu střízlivou verzi,“ řekl Doyle.
„Obávám se, že se od té nestřízlivé moc lišit nebude,“ Bodie nehtem dloubal nějaké svinstvo na stole. „Nechtěj po mě, abych to opakoval. Je to trapné.“
Doyle mlčky pokýval hlavou.
„Ty, Rayi,“ ozval se Bodie nečekaně nesměle, když si už Doyle pohrával s myšlenkou, že vstane od stolu. „Jak vlastně chlap pozná, že je teplej?“ zvedl Bodie k Doyleovi oči.
Doylea ta otázka zaskočila.
„No,“ poškrábal se vzadu na hlavě. „Na to se nedá jednoduše odpovědět,“ řekl Doyle pomalu. „Dost možná na to žádná jednoduchá odpověď ani neexistuje. Prostě to časem poznáš. Ale nemyslím si, že jen proto, co ti udělali, musíš hned…“
„Ne, ne o to nejde,“ zavrtěl Bodie hlavou.
Doyle se na něj zadíval. Znal ten Bodieho výraz, když ho něco žralo.
„Jak jsi na to přišel ty?“ zeptal se Bodie.
„Tak,“ pokrčil Doyle rameny. „Vlastně náhodou. Měl jsem divoký mládí a rád jsem experimentoval se vším možným.“
„Co? To sis jako jednoho rána řekl, co jsi ještě nezkoušel, a šel jsi sbalit nějakýho chlapa?“ ušklíbl se Bodie.
„To zrovna ne,“ pousmál se Doyle. „Prostě jsme se s kamarádem jednou ožrali a bylo to.“
„Co? A to je všechno?“ nevěřil Bodie. „Prostě ses jednou ožral, vyspal se s kámošem a bylo to?“
Doyleovi přišel Bodie trochu vylekaný. Zjevně to chápal úplně špatně.
„Ale samozřejmě že ne,“ řekl Doyle. „Nebylo to vůbec tak jednoduchý. Chtěl jsem jen říct, že se mi to líbilo, a tak jsem s tím začal experimentovat.“
„A?“ pobídl ho Bodie netrpělivě.
„A co?“
„No co bylo dál?“
„To už je všechno,“ pokrčil Doyle rameny. „Po čase jsem prostě došel k závěru, že mě chlapi přitahují víc než ženský, a že jsem teda gay, přesněji bisexuálně se chovající gay.“
„A to je celé?“ Bodie měl neustále pocit, že tam musí být ještě něco. Nemůže to být tak prosté, jak to Doyle líčí.
„Jo, to je už celé,“ přisvědčil Doyle.
„No a kdy jsi teda zjistil, že jsi gay?“ dožadoval se Bodie nějaké jasnější, jednoznačnější odpovědi.
„No časem,“ řekl Doyle. „Prostě jsem si nakonec připustil, že jsem na chlapy.“
„Ale kdy sis to připustil?“ Bodie byl jako umíněné dítě.
„Já nevím,“ povzdechl si Doyle. „Prostě to přišlo samo postupně.“
Bodie vypadal, že ho Doyleova odpověď vůbec neuspokojila. Doyleovi ho bylo skoro líto. Dobře si pamatoval, jak pro něj bylo těžké poprat se s pochybnostmi. A tak dodal: „Asi když jsem se poprvé zamiloval do chlapa.“
„Aha,“ tohle byla konečně odpověď, které Bodie rozuměl. Na druhou stranu by uvítal něco rychlejšího. Čekat kdo ví jak dlouho, jestli se zamiluje do chlapa nebo ne – to by mohl čekat taky celý život.
Doyle viděl, že Bodiemu jeho slova příliš nepomohla. Spíš naopak. Užíral se tím ještě víc.
„Hele, Bodie, podle mě na to zbytečně tlačíš,“ pousmál se Doyle. „Tohle potřebuje čas. Dej tomu volný průchod. Pořiď si nějaké pěkné dildo, protože u holek pro tohle fakt moc pochopení nenajdeš, a dělej to, co je ti příjemné a co se ti líbí. Ale nelámej to přes koleno. Nikdo přece neříká, že musíš být teplej.“
„No, a co když jsem?“ Bodieho hlas zněl skoro zoufale.
„Tak to rozhodně nebude konec světa,“ ujistil ho Doyle. „Být teplej – to není nemoc, není to nic špatného.“
„Že ses mi celý ty roky nikdy nepochlubil,“ odfrkl si Bodie.
„Protože to taky není věc, kterou bys lidem říkal na potkání,“ odsekl Doyle. „Rozhodně to ale z tebe nedělá míň chlapa. Nebo mě snad máš za nějakou přihřátou slečinku?!“
„Ne, to ne,“ pousmál se Bodie.
„Tak vidíš,“ Doyle vstal od stolu a poplácal Bodieho přátelsky po rameni. „Moc to řešíš. Vykašli se na to.“
Bodie musel uznat, že to, co Doyle říká, je rozhodně rozumné. Nemělo smysl se tím užírat, když to zjevně nedokázal nijak rozumně vyřešit. Jen si nebyl jist, jestli to dokáže – nechat věcem volný průběh.

*****

Doyle seděl na stole a popíjel čaj, zatímco čekal, až Bodie dostane od doktora potvrzení, že ho teď může legálně týrat Jack na cvičáku.
„Rayi,“ nakoukla Betty do služebny. „Můžeš, prosím tě, tohle dát Bodiemu,“ podala mu nějaký formulář.
„Co to je?“ zadíval se na papír a přečetl si hlavičku: žádost o přidělení služebního bytu.
„Je to jen formalita, já vím, ale nezbytná. Neustále mu opakuju, že pokud to nevyplní a nepřinese, tak služební byt prostě nedostane. Ale znáš Bodieho, jediné, co vyplnil včas, byl formulář na vydání služební zbraně.“
„Jo, jasně, já mu to dám,“ zamumlal Doyle. Úplně zapomněl na to, že Bodie je u něj jen dočasně. Příliš snadno a příliš rychle si zvykl na jeho neustálou přítomnost. Nechtěl, aby se Bodie odstěhoval. A to i navzdory tomu, že se teď neustále přerážel o jeho věci. Přece jen pro dva byl ten byt trochu malý. Doyleovi to ale nevadilo. Byl si ovšem jist, že kdyby Cowleymu řekl, že bude Bodie bydlet u něj, nepochodil by, i kdyby zdůraznil finanční úsporu. Cowley neměl rád, když se mezi jeho agenty vytvářely příliš intimní vztahy, třebaže vždycky měl na mysli spíš heterosexuální jedince.
Doyle formulář složil a strčil si ho do zadní kapsy džín.

*****

„Je to pomalý, pánové, moc pomalý! Trochu života do toho umírání!“ peskoval je Jack Craine pěkně schovaný před lijákem pod střechou, zatímco oni dva se na překážkové dráze plácali v blátě mokří jako myši.
„Nějak jste zlenivěli,“ ušklíbl se Jack, když oba agenty konečně milostivě propustil ze svých spárů. „Takže pozítří si to pro velký úspěch zopakujeme.“
Bodie pracně vytáhl nohu z bahna, kterého po několika předchozích dnech vytrvalých dešťů bylo na cvičišti po kotníky.
„Myslím, že do pozítří dezertuju,“ odfrkl si Doyle a otřel si bláto z obličeje.
„Doufám, že předpověď na pozítří nehlásila kroupy,“ zašklebil se Bodie.
„Jo, někdy si říkám, jestli Jack nemá nějakou podlou dohodu s tím nahoře, že si vždycky dokáže vybrat takové báječné počasí,“ utrousil Doyle. „Pojď, Bodie, nezdržuj. Někde v polovině té pitomé dráhy mi něco odporného nateklo do boty. Chci sprchu a suchý čistý šaty.“
„Můžu ti umýt záda?“ uculil se Bodie, když Doylea následoval do šaten.
Doyle se jen usmál. Bodie poslední dny vedl takovéhle provokativní řeči skoro pořád. Zatím ale vždy zůstalo jen u řečí.

Zablácené boty nechali venku, protože ani jeden z nich nestál o to, vytírat ještě šatnu.
„Kruci,“ Bodie se otřásl. Přechod ze zimy venku do tepla šaten a rozmrzání prokřehlých svalů nebylo nic moc. „Jsem tak zmrzlej, že mám pocit, že mi kulky musely zalízt zpátky do těla.“
Doyle se ničím nezdržoval a svlékal ze sebe špinavé věci, které házel na zem na jednu hromádku, aby se už konečně dostal do sprchy a mohl ze sebe smýt bláto, pot, špínu a zahřát se. Bodie ale nezůstával o nic pozadu. I on se těšil na horkou sprchu, suché čisté šaty a na panáka v nejbližší hospodě.
Doyle sklouzl pohledem k Bodiemu. Doktoři odvedli skutečně skvělý kus práce. Dobře třetinu jizev odstranili úplně a většina těch zbylých nebyla tak patrná jako předtím. I tak mu zůstala záda ošklivě poznamenaná.
Bodie si přehodil ručník kolem krku a sundal si slipy. Doyle si neodpustil, aby po očku nepokukoval po jeho péru. Plastičtí chirurgové poopravili, co mu nechal provést Shadi. Vypadalo to – nezvykle. Žalud Bodieho ptáka byl teď neustále celý obnažený. Bylo to zvláštní, trochu to vypadalo jako by byl Bodie pořád vzrušený. Doyleovi se to ale líbilo.
Bodie byl na tohle ovšem citlivý. I teď, když si všimnul, jak si ho Doyle prohlíží, se pootočil.
Doyle ho chápal. Nikdo se ho neptal, jestli to chce. Udělali mu to, aby ho ponížili, potrestali. Možná by měl Bodiemu říct, že mu to přijde sexy. Poněkud ho ale trápilo, že se dočetl, že obřízka snižuje citlivost penisu, zmenšuje prožitek ze sexu a omezuje možnost masturbace. Podle toho článku vlastně Bodieho opravdu zmrzačili. Na to, jaké to je, jestli to je všechno pravda, se ale Bodieho zeptat neodvážil.
Když si Doyle pustil vedle Bodieho sprchu, tak nějak bezděčně Bodie sjel očima do Doyleova rozkroku. Proč by ne, Doyle ho před chvílí taky očumoval. Vždycky ho těšilo, že ho má většího než Doyle. Samozřejmě Doyle měl objektivně vzato pěkného ptáka – velkého, rovného, silného, s výraznou žílou, uhnízděného v bujném porostu chlupů. Nebylo by to poprvé, kdy by Bodie přemýšlel o tom, jak asi vypadá, když se mu postaví. Šlo čistě o zvědavost, prostě se jen chtěl s Doylem porovnat, o nic víc rozhodně nešlo.
Bodie nepochyboval o tom, že ho teď ve sprchách budou očumovat všichni bez rozdílu po tom, co mu Yasir na Shadiho příkaz udělal. Dokud ho drželi prakticky nahého v cele, bylo to v pohodě. Když se ale vrátil do civilizace, zjistil, že spodní prádlo představuje nepříjemný problém. Nejdřív tiše trpěl a zatínat zuby. Za nic na světě by nedovolil, aby někdo poznal, že má problém. Naštěstí si celkem rychle zvykal a přecitlivělost se v posledních dnech výrazně snížila. Přesto právě tření o oblečení bylo dnes na cvičáku hlavním důvodem jeho pomalosti. Bylo to potupné – to jak ho Jack peskoval, že je pomalý, jak si ho Doyle prohlíží, to jaké potíže mu to způsobilo, prostě potupné.
Doyle vypnul sprchu a šel si k věšáku pro ručník. Bodie se za ním zcela bezděčně otočil a napadlo ho, že má Doyle vlastně docela pěkný zadek. Doyle zůstal k Bodiemu zády, když se utíral, aby nebylo vidět, jak se usmívá. Byl si velice dobře vědom toho, jak si ho Bodie prohlíží. Tolik jako dnes si ho neprohlížel za celou dobu, co spolu pracovali.

Jít po cvičení na pivo byla už takové tradice. Porušovali ji jen zřídka kdy. Sednout si, dát si dobře vychlazený ležák, zanadávat si na Jacka – co by mohlo být lepšího po náročném dnu. Pak domů, dát si velkou skotskou, něco dobrého k jídlu a nakonec se někde pohodlně uvelebit a relaxovat.
Takže u Doylea doma si Bodie nalil tu velkou skotskou a rozvalený na pohovce sledoval, jak Doyle dělá večeři. Tedy po pravdě sledoval hlavně jeho zadek. V těch těsných džínách, co Doyle nosil, se rozhodně bylo nač dívat. A když tak nad tím Bodie přemýšlel, nebyl to vůbec špatný pohled. Jak tak Doylea pozoroval, napadlo ho, co kdyby na sobě měl Doyle jen kuchyňskou zástěru a nic víc. Ta představa mu vyvolala úsměv na tváři a ve slabinách ho tak příjemně zašimralo.
Tak dobře!
Bodie rázně dopil skotskou.
Byl teplej.
Sice nechápal, jak je to možné, ale jestliže tu dokázal sedět a očumovat Doyleovi prdel, tak prostě musel být. Nebylo to příjemné a ani mu to moc nedávalo smysl, pokud ovšem se s tím dokázal nějak srovnat a spokojeně žít Doyle, tak on to zvládne taky. K čertu s nějakým volným průběhem, nejlepší obranou je útok.
Bodie se zvedl z pohovky.
Doyle sebou trhl, jak se lekl, když ho nečekaně bez varování Bodieho ruce objaly kolem pasu a na ramenu ucítil jeho bradu.
„Voní to skvěle,“ poznamenal Bodie a pustil Doylea jen na tak dlouho, aby mohl namočit prst do hrnce a olíznout ho. „Dobrý.“
Doyle si nebyl jist, jak si má Bodieho nečekané chování vysvětlit. Cítil, jak se k němu Bodie zezadu tiskne, a nedokázal se soustředit na vaření.
Bodie přejel Doyleovi rukama po bocích. Ženská byla měkká a plná zajímavých křivek, kdežto Doyle byl svalnatý, pevný a takový hranatější. Bylo to něco jiného, ale nebylo to vlastně nepříjemné. Jen nové, cizí. Bodie zajel Doyleovi pod tričko, aby ucítil nahou kůži.
„Bodie?“ vydechl Doyle přiškrceně.
„Hm?“ Bodie zrovna prsty zkoumal linii chlupů mizející za okrajem Doyleových kalhot.
„Co děláš?“ vypravil ze sebe Doyle.
„Nevím,“ odpověděl Bodie po pravdě. To, co dělal, bylo šílené, bláznivé. Ale jak jinak by měl zjistit o sobě pravdu, najít klid. Prostě to vyzkouší a ráno se uvidí. Ostatně nikdy neuměl dávat věcem nějaký volný průběh, vždycky chtěl být pánem situace a rozhodovat o svém životě.
Doyle se zachvěl, když ucítil Bodieho rty na krku. Nebyl to polibek, jen dotek. Skoro to lechtalo, když mu přejel rty po kůži. Bodiemu chyběly zkušenosti s muži a tak s ním zacházel spíš jako s ženskou. Doyle měl ale raději poněkud vášnivější něžnosti, než jaké momentálně rozpačitě nabízel Bodie.
Doyle ztlumil sporák a otočil se k Bodiemu čelem. Když se ho pokusil políbit, Bodie v první chvíli ucukl. Pak ale sám přitiskl rty na Doyleova ústa. Jejich první polibek nebyl přesně to, o čem Doyle snil. Bylo na hony vzdálené tomu živočišnému, vášnivému a drsnému líbání, které si vysnil. Spíš si v tu chvíli připadal jako Bodieho holka.
„Já nejsem tvoje nová přítelkyně,“ pousmál se Doyle, když se jejich rty oddělily.
„Co?“ nechápal Bodie.
„Líbáš mě, jako bych byl ženská,“ ušklíbl se Doyle. „A to, jak si můžeš ověřit, nejsem,“ přitáhl si Bodieho ruku mezi nohy.
Bodie se Doyleovi prudce vyškubl, když se jeho ruka dotkla přes džíny Doyleova ptáka.
„Hele, fakt nemá cenu, abys to lámal přes koleno,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Napácháš tím víc škody než užitku.“
„Nepoučuj mě, co mám nebo nemám dělat,“ ucedil Bodie a přitáhl si Doylea. Tenhle polibek byl úplně jiný. Bodie si tentokrát nebral servítky, nedržel se ani trochu zpátky. Doyleovi to skoro vzalo dech. Bylo to dravé, agresivní, vášnivé. Bodie ho zatlačil až ke dveřím špajzu a přitiskl ho ke stěně. Doyle mu zasténal do úst. A cítil, jak pod tímhle polibkem tvrdne.
Bodie byl sám překvapen tím, co udělal. K ženské by si tohle skutečně nikdy nedovolil. Něco v něm ovšem vždycky toužilo po něčem takovém. Když se od Doylea trochu odtáhl, aby se oba mohli nadechnout, byl si vědom toho, že mu stojí. A co hůř, nejspíš to bylo vidět.
Doyle se pousmál, když spatřil vybouleninu v Bodieho kalhotách, a Bodie uhnul pohledem. Poněkud se styděl. Nemělo by ho vzrušit líbání s Doylem.
Doyle vypnul sporák úplně. Na jídlo teď neměl ani pomyšlení a nepochyboval o tom, že Bodie je na tom stejně. Přistoupil k němu a přejel konečky prstů po bouli v Bodieho kalhotách. Viděl, jak se Bodie narovnal, jak se mu napjaly svaly ve tváři, ale nic neřekl. Doyle trochu přitlačil a Bodie sebou trhl a tiše zasykl.
„Jsi si jistý, že to opravdu chceš?“ zeptal se Doyle. Poslední, co by chtěl, bylo Bodieho do něčeho nutit.
K čertu s Doylem, Bodie si vůbec nebyl jistý, co chce, nebo co vůbec dělá. Takhle nervózní nebyl ani když přišel o panictví.
„Bodie?“
„Já nevím, sakra,“ odsekl Bodie podrážděně a Doyle udělal krok od něj. „Ne,“ chytil ho Bodie za ruku a přitáhl si ho zpátky. Nepustil jeho ruku a jejich prsty se propletly.
„Bodie,“ zašeptal Doyle měkce. „Být teplej není – není tak špatný.“
Bodie si vzpomněl na to, co říkala Tracy. Že ho Doyle miluje. Nikdy ho nikdo doopravdy nemiloval. Jistě, párkrát si to myslel, párkrát si dokonce myslel, že on sám je zamilovaný, ale vždycky se nakonec ukázalo, že to není ta velká láska na život a na smrt. Když se to vzalo kolem a kolem, Doyle pro něj znamenal mnohem víc, než všechny ženy, o kterých si kdy myslel, že je miloval. Byl víc než přítel a kolega.
Jednou, krátce potom, co Doylea těžce postřelili, se mu zdála noční můra o tom, že Doylea zastřelili. Pamatoval si ji velice dobře a stále z ní měl mrazení. Než se probudil, viděl sám sebe, jak stojí nad mrtvými Doyleovými vrahy a přikládá si pistoli ke spánku. Samozřejmě že by to neudělal. Sebevražda byla pro zbabělce. Na druhou stranu Bodie si nedokázal představit svět, v němž by Doyle nebyl.
Mohla by to být… láska? Jakkoli absurdní se to zdálo? Necítil k Doyleovi nic z toho, co cítil k ženám, o nichž byl přesvědčen, že je miluje. Nebylo ale nic, co by kvůli Doyleovi nebyl ochoten a schopen udělat. Bodie si byl jist, že kdyby Shadi unesl místo něj Doylea, kdyby mu udělal to, co jemu, zabil by ho. Zabil, i kdyby to mělo být to poslední, co by v životě udělal.
„Bodie?“ Doyle pohladil Bodieho po tváři.
Bodie přikryl Doyleovu ruku svojí a na okamžik zavřel oči.
Doyle ho něžně políbil na rty a Bodie ho objal. Svět byl bláznivé místo k žití.

Bodie pocítil nečekané nutkání zakrýt si rozkrok rukama, když mu Doyle stáhl slipy. Pták mu stál a on si přišel směšný. Byl nervózní jako panna před svatební nocí.
Doyle si rovněž sundal spodní prádlo a odhalil svoji vlastní pulzující erekci.
Bodie si olízl rty a snažil se na Doyleovo péro tolik nezírat.
Doyle se usmál, položil Bodiemu ruce na kolena a lehkým tlakem ho přiměl roztáhnout nohy. Pak se sklonil k jeho ptákovi a olízl ho po celé délce.
Bodie zasykl a napjal se. Pohled na to, jak mu Doyle olizuje ptáka, byl… jednoduše neuvěřitelný. Bralo mu to dech.
Doyle polaskal jazykem jizvičku po obřízce a sevřel žalud mezi rty. Přišel mu trošku drsnější než by měl být a hlavně suchý.
Bodie tiše zasténal. Opřel se o lokty a zaklonil hlavu. Ze začátku se obával, jak se jeho zmrzačení projeví na kvalitě sexu. Takže ho uklidnilo, že se prakticky nic nezměnilo. Jen musel upravit techniku masturbace, hlavně začít používat lubrikant, protože na sucho by to nebylo nic příjemného.
Doyle zlehka přejel zuby po žaludu Bodieho péra a Bodie se prohnul v zádech a zasténal. Tolik k citlivosti obřezaných chlapů, pomyslel si Doyle spokojeně. Bodie nevypadal, že by ho obřízka nějak handicapovala. Vzal ho do pusy.
Bodie vzdychl, když ho obklopilo horké mokro Doyleových úst. Zabořil prsty do hřívy Doyleových vlasů a nadzvedl boky, aby dostal svoje péro hlouběji do jeho pusy.
Doyle přenechal iniciativu na Bodiem. Uvolnil se jak nejvíc to šlo a dovolil Bodiemu, aby šukal jeho ústa.
Bodie by si nikdy s ženskou nedovolil, ale protože byl Doyle chlap, a jelikož mu vyčetl, že se k němu chová jako k ženské, nesnažil se být tak opatrný a tak se držet zpátky, jako kdyby byl Doyle ženská. Vždycky si přál pořádně šukat něčí pusu, opravdu šukat, ale nikdy to neudělal. Ne, že by si nedával pozor, aby Doylea neudávil, nebral si ovšem servítky.
Doyle položil Bodiemu ruka na kyčel a zabránil mu v dalším přirážení. Vtlačil ho do matrace a převzal iniciativu. Nejdřív zaujal polohu tak, aby mu Bodie mohl laskání oplácet.
Bodie si nebyl jist, jestli se mu líbí, co Doyle dělá. Jistě pohled na Doyleovy koule odspodu byl zajímavý, ale představa, že by ho měl vzít do pusy…, i když se po cvičení oba umyli a Doyle dokonce ještě než spolu vlezli do postele si ho byl v koupelně opláchnout.
Doyle znovu vzal Bodieho do pusy, ale Bodie se nějak nemohl přimět, aby mu to oplatil, tak ho aspoň laskal rukama. Bylo to divné dotýkat se cizího penisu, ale vzrušující. Zakázané ovoce. Zasténal, Doyle měl mimořádně talentovaná ústa. Bodie mu na oplátku třel koule a honil ptáka. Nakonec se ale rozhodl ochutnat to vlhce se lesknoucí péro. Nejdřív špičkou jazyka olízl žalud.
Doyle zakňučel.
Nebylo to tak hrozné, takže Bodie pomalu vzal Doyleova ptáka do úst. Nemělo to žádnou zvláštní chuť. Jen si připadal trochu pitomě ocucávat něčí péro. A ještě pitomější bylo, že se mu to líbilo. Líbilo se mu, jaké zvuky Doyle vydává, když jazykem přitlačí na spodní stranu jeho ptáka, když ho saje, škádlí jazykem. Nebylo ovšem zrovna snadné soustředit se na své počínání, když Doyle zároveň opečovával jeho nádobíčko.
Faktem ovšem bylo, že se to Bodiemu líbilo. Jednou rukou si přidržoval Doyleova ptáka a druhou ho hladil všude, kde dosáhl. Nikdy s ženskou necítil nic podobného, nic co by ho tak rozechvívalo. Byl tak vzrušený, tak nedočkavý, tak natěšený.
Byl teplej. Bylo to jasné. Musel tomu uvěřit, smířit se s tím a naučit se s tím žít. Nejspíš proto ho tehdy v Africe počínání kluků z jeho jednotky tak děsilo a odpuzovalo a zároveň fascinovalo, protože někde v hloubi duše to zřejmě chtěl taky. Byl jen příliš zbabělý na to, aby si to přiznal. A nejspíš by si to ani nikdy nepřiznal, kdyby nebyl tak tvrdě a proti své vůli konfrontován s homosexuálním sexem.
Chtěl to. Chtěl vědět, jaké to bude nechat si to od Doylea udělat. Jen nevěděl, jak si o to říct.
Bodie přestal opečovávat jeho ptáka a Doyle ucítil, jak ho Bodie jemně od sebe odstrkuje. Napadlo ho, že možná Bodie zjistil, že to prostě nejde. Přestal ho kouřit a odtáhl se, přičemž se snažil skrývat zklamání. Jestliže tohle prostě není to, co Bodie chce, pokud zjistil, že mu to s chlapem není příjemné, bude se s tím muset nějak vyrovnat.
Doyle se posadil a zadíval se na Bodieho.
Bodie byl nesvůj a rozpačitý. Slova ‚ošukej mě‘ se přirozeně nabízela jako nejsnadnější vyjádření jeho přání, ale když si představil, že by to měl říct Doyleovi do očí, asi by si raději ukousl jazyk. Jenže on to chtěl. Takže co teď.
Doyle vyčkával. Bodie vypadal, že by chtěl něco říct, ale neví jak.
„Já to chápu,“ pousmál se Doyle smutně ve snaze ulehčit to Bodiemu. „Prostě to se mnou není ono, co?“
„Eh?“ Bodie nechápal, kam Doyle míří.
„Radši bys to dělal se ženskou, ne?“ Doyle měl silný dojem, že si jaksi s Bodiem nerozumí, aspoň podle toho, jak se Bodie tvářil.
„No, po pravdě…,“ Bodie se zarazil, protože ho odpověď samotného překvapila. „Ne.“
Doyle překvapeně zamrkal.
„Je to šílený,“ ušklíbl se Bodie. Pořád ještě nechápal, co se s ním za poslední tři měsíce vlastně stalo. „Ale…no…,“ nebylo snadné to říct. Z nějakého důvodu měl pocit, že když to vysloví nahlas, stane se to tak nějak skutečností. Dokud si to jen myslel, bylo to jeho malé neoficiální tajemství. „To co chci, jsi ty,“ a bylo to venku. Ani to moc nebolelo, ale že to byl porod.
„Já?“ pousmál se Doyle.
Bodie po chvíli váhání přikývl. Bylo mu to až trapné. Kdyby se na něj aspoň Doyle tak nedíval.
„Já…chtěl bych to…,“ ošil se Bodie. „No, ty víš co, ne?“ nedokázal to říct.
Doyle se k němu posunul blíž a políbil ho.
„Milovat se?“ zašeptal.
Bodie cítil, jak mu rudnou uši. K čertu, tohle bylo to poslední, o co stál – červenat se jako nějaký kluk.
Doyle se usmál. Bodiemu slušelo, když se trošku styděl. Vypadal pak tak rozkošně.
„Vysoký, tmavovlasý a překrásný,“ uculil se Doyle.
„Ha ha ha,“ utrousil Bodie. Zrovna teď si z něj Doyle srandu dělat opravdu nemusel.
„Ne,“ Doyle ho pohladil po tváři. „Je to tak,“ a pomalu ho položil na záda.
Takže je to tady, blesklo Bodiemu hlavou a polknul. Bylo neuvěřitelné, že po tom všem, co prožil, může být ze styku s chlapem ještě takhle nervózní. A nebo možná právě proto. Zatím poznal jen jak moc to může bolet.
Doyle se sklonil k Bodieho hrudi a jazykem polaskal jednu bradavku.
„Och,“ vydechl Bodie a jeho tvrdý pták sebou zacukal. Pořád ještě si nějak nemohl zvyknout na to, jak málo zná vlastní tělo. Jeho pozornost se soustřeďovala vždy většinou na jeho penis. Neměl ani tušení kolik citlivých míst na jeho těle je.
Doyle přejel Bodiemu po vnitřní straně stehna a pak začal ukazováčkem dráždit vstup do jeho těla.
Bodieho zaskočilo, když ho Doyle chytil za nohy a sklonil se k jeho zadku, a pak zasténal, když mu Doyle začal lízat dírku. Slastně přivřel oči. Jo, přesně tohle chtěl. Zasténal a zachvěl se, když mu Doyle vsunul jazyk do zadku.
Doyle si počínal důkladně, protože chtěl, aby se Bodie maximálně uvolnil. Bodie u toho vydával skutečně fantastické zvuky. Doyle se narovnal a pak pronikl do Bodieho zadku.
Bodie vydechl. Nebolelo to, jen to bylo nečekané, jak ho Doyleův pták roztáhl a naplnil.
Doyle začal pomalu přirážet. Bodieho nohy si opřel o ramena a sklonil se k němu.
Bodie zasténal. Bylo to ještě lepší než když mu to ty holky udělaly tím leštěným dřevem. Zavřel oči a přejel Doyleovi po chlupaté hrudi. Lehce stiskl jednu jeho bradavku a s upokojením konstatoval, že Doyleovi se tohle taky líbí.
Doyle nikam nespěchal, jeho největší sen se právě stal skutečností a on si chtěl tuhle chvíli maximálně vychutnat pro případ, že by se už nikdy neopakovala. Pohyboval se v Bodiem zvolna, protahoval jejich slast, vybičovával touhu, naslouchal Bodieho vzdychání a sténání, které pozvolna přecházelo v obscénní prasečinky, jako by Bodie nedokázal najít dostatečně vulgární způsob, jak se vyjádřit. Doyle musel obdivovat jeho rozsáhlou slovní zásobu sprosťáren.
Bodieho vzrušovalo říkat Doyleovi, jak ho má mrdat, jak mu má vystříkat jeho díru.
Doyle přirazil a se zasténáním se udělal. Bodie ho následoval o chvíli později a potřísnil si spermatem břicho.
Doyle se odtáhl a Bodie ho zcela spontánně, vášnivě políbil. A byl to trochu jiný polibek než dosud – vášnivý, ale zároveň něžný, procítěnější.
Doyle se na Bodieho usmál. Možná měli budoucnost.

*****

„Ahoj, Betty,“ Doyle se posadil na roh jejího stolu.
„Rayi, prosím tě, dal jsi vůbec Bodiemu ten formulář?“ sjela ho přísným pohledem.
„Právě kvůli tomu jsem tady.“
„Výborně, tak mi ho dej,“ natáhla ruku.
„No víš,“ ošil se Doyle. „Vlastně jsem tě přišel poprosit, jestli bys to nemohla zahrát nějak do autu.“
Betty nakrčila čelo.
„Bodie… nepotřebuje nový byt,“ vysvětlil Doyle.
„A kde bude bydlet?“ podivila se Betty.
Doyle se pousmál.
„Oh,“ pochopila Betty a zrozpačitěla. Napadlo jí tisíce otázek od jak k tomu mohlo vůbec dojít, až po co s tím chtějí dělat. Ne že by měla něco proti takovým lidem, ale oni dva byli ti poslední, koho by z toho podezírala. „Cowley tomu nepožehná,“ řekla nakonec.
„Proto by bylo lepší, kdyby se nic nedozvěděl, že,“ nadhodil Doyle.
„Mám být váš komplic?“ zamračila se.
„No, já bych nepoužil zrovna takové slovo, ale…ano.“
„A co Bodie?“ zeptala se Betty. Nějak nemohla uvěřit tomu, že právě Bodie, který se jí pokoušel sbalit už od první chvíle, kdy vešel do dveří, nakonec skončí v Doyleově náručí.
Doyle si povzdechl. Nemluvili o tom – vlastně nemluvili o ničem. Předpokládal, že pro Bodieho je to celé takhle stravitelnější, když se tváří jako že nic. Bydlel u něj, spal s ním, mazlili se spolu, ale ani slůvkem se ovšem nezmínili o tom, že teď jsou víc než přátelé a kolegové. Bodie se tvářil, jako že to je normální vývoj každého přátelství. Doyle to akceptoval. Ostatně Bodie dával svým chováním jasně najevo, že je s Doylem, a nejlépe v jeho náručí nebo v jeho zadku, zcela spokojený.
„Nemluví o tom, ale vzhledem k tomu, že nejeví zájem se odstěhovat,“ Doyle pokrčil rameny.
Betty si povzdechla. Copak by je mohla potopit?
„Dobře, udělám, co budu moct. Ale nečekej, že až se to provalí, budu vás dva krýt,“ varovala ho.
„Jsi poklad, Betty,“ dal jí Doyle pusu na tvář.
„Rayi.“
Doyle se mezi dveřmi otočil.
„Hodně štěstí,“ pousmála se.

**O šest měsíců později**

Cowley se zamračil na výdaje spojené s ubytováním agentů. Neměl rád laxnost a nedůslednost a jeho sekretářka byla poslední, u koho by ji čekal.
„Proč není u 3.7 aktualizovaná jeho adresa?“ podal Betty složku.
Betty ji otevřela a zadívala se do ní.
„Nevidím chybu, pane,“ vrátila mu ji klidně.
„Nevidíte? Adresa 3.7 je stále stejná jako adresa 4.5,“ zamračil se Cowley.
„Ano, pane,“ potvrdila Betty.
„Takže?!“
„3.7 nepodal žádost o přidělení služebního bytu,“ odpověděla.
To Cowleyho zaskočilo.
„To jako že pořád bydlí u Doylea?“
Betty přikývla.
„Už půl roku?“
„Zřejmě ano, pane.“
Cowleymu v tu chvíli prolétly hlavou všechny ty drobné náznaky, které až do teď nebral v potaz – to jak Doyle reagoval na Bodieho zmizení, jak tak nečekaně rychle souhlasil s tím prokázáním toho, že jsou s Bodiem manželé, aby Bodieho pustili, to jak ho vždycky bránil. Všechno to najednou dávalo zcela nový smysl. A to se Cowleymu nelíbilo. Skončí to a to hned a teď. I kdyby je měl rozdělit, rozeštvat, i kdyby měl lhát a intrikovat. Něco takového v CI5 prostě nehodlal tolerovat.

Doyle klesl na předloktí a rukama pevně sevřel okraj postele, na níž klečel. Bodieho zpocené tělo se k němu zezadu tisklo a každý jeho příraz nutil Doylea sténat. Byl blízko slastného vyvrcholení – oba byli. Doyle si honil ptáka téměř hrubě, jak zoufale potřeboval úlevu.
Bodie svíral Doyleovy boky a divoce ho šoustal. Ty tam byly dny, kdy byl v aktivní roli příliš opatrný, příliš se bál, že by Doyleovi ublížil. A nenávratně byly pryč i chvíle, kdy Bodie prožíval cosi jako záchvaty pocitu provinilosti či špatného svědomí z toho, že žije a spí s chlapem.
Nikdy o tom spolu nemluvili. O tom, že spolu budou bydlet, mít vztah, o tom co jeden k druhému cítí. Bodie Doyleovi nikdy neřekl, že ho miluje a chce s ním zůstat. Pro Doylea bylo ale důležitější, že se tak Bodie choval. Beze slova si k němu přivezl věci, začal s ním spát v jedné posteli, přestal randit s holkama a to, jak se na něj díval, jak se ho dotýkal. Doyle nepotřeboval slyšet žádná vyznání, obzvláště ne pokud se Bodie s vlastní homosexualitou vyrovnával snáz, když o tom nemluvil.

Cowley zvonil u dveří Doyleova bytu dobře deset minut. Nikdo ovšem neotvíral a přitom Doyle musel být doma. Před domem stálo jeho auto. A co hůř jen o kousek dál parkoval stříbrný Ford Capri. Cowleyho teorie se jen potvrzovala.
Když Doyle neotvíral, vyndal Cowley z kapsy vlastní klíče. Od všech služebních bytů všech svých agentů měl rezervní klíče. Jeden nemohl vědět, kdy se to může hodit.

Bodie se celou vahou opřel Doyleovi o záda, než popadl dech. Pak ho políbil na krk a svalil se vedle něj. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv a Doyle nemohl odolat, aby ho nepolíbil.
„Skočím se umýt,“ pošeptal mu Bodie do ucha, zatímco jemně okusoval jeho krk.
„Hm,“ zabručel Doyle.
Bodie vstal z postele a šel do koupelny.

Ty zvuky, které se ozývaly ze shora z ložnice, Cowleyho znechutily. Někdy bylo hrozné mít vždycky pravdu.
Cowley si povzdechl a posadil se na pohovku. Tolik nadějí do nich vkládal. Byli skoro jako jeho synové. Proto k nim byl tvrdší než k ostatním a zároveň shovívavější. Nemíval oblíbence, ale tihle dva byli výjimeční. Jeho nejlepší agenti. A tak moc ho teď zklamali, tak moc.

Když Bodie zmizel v koupelně, Doyle se ještě chvíli rozvaloval v posteli, než si vzal župan a sešel dolů, aby si dal něco k pití.
Jeho pohled se střetl s Cowleyho přísnýma očima.
„Pane?“ Doyle věděl, že dříve nebo později jim na to Cowley přijde a nijak se na ten den netěšil. A teď to bylo tu.
„Bodie?“ otázal se Cowley chladně.
„V koupelně,“ odvětil Doyle neméně studeně. Byl připraven bránit svůj vztah s Bodiem všemi dostupnými prostředky. A neměl v úmyslu dovolit Cowleymu s Bodiem mluvit. Bál se, že by Cowley mohl Bodieho přesvědčit, že to, co dělá, je špatné, a Bodie by ho pak nechal. Proto se vrátil a zamkl Bodieho v koupelně.
„Musím říct, že jste mě oba zklamali,“ řekl Cowley bez obalu. „Je vám doufám jasné, že něco takového je v CI5 nepřijatelné.“
Doyle tohle čekal a odpověď měl už dávno připravenou.
„V tom případě rezignuji,“ řekl klidně. „Pak už to nebude v CI5, že.“
Cowley takovou reakci předpokládal a bohužel nenašel žádný způsob, jak Doyleovi znemožnit dát výpověď. Na druhou stranu tím by je od sebe oddělil. Když Doyle odejde z CI5, může Bodieho udržet od něj stranou. Postupem času musí tenhle nezdravý vztah vyprchat. Tak zachrání alespoň část svého nejlepšího týmu. Doyle bude nezbytná oběť. Jako když uříznete končetinu, abyste zachránili nemocný organismus.
„A jsem zvědavý, jak dlouho pak Bodie u CI5 vydrží,“ dodal Doyle. „Já s ním klidně budu pašovat zbraně, odjedu do Afriky a nechám se najmout jako žoldák, když budu muset. Je mi to jedno. Hlavně když budeme spolu.“
S tímhle Cowley nepočítal. Investoval do výcviku těchhle dvou už tolik. Byl připraven obětovat Doylea, ale ne přijít i o Bodieho. A věděl, že Doyle neblafuje. Cowley nechápal, jak se mezi dvěma muži může vyvinout takovýhle zvrácený vztah. Jak může chovat Doyle k Bodiemu takové city, pro které by byl ochoten popřít sám sebe, pokud bude muset, a stát se tím, čím nejvíc opovrhuje – žoldákem, zabijákem pro peníze, pašerákem nebo něčím ještě horším.
A nebo se bude dívat stranou, tvářit se, že nic nevidí a bude tiše tolerovat, že jeho dva nejlepší agenti jsou teplouši.

„Můžeš mi říct, co to bylo za pitomý vtip? Proč jsi mě sakra zamknul v koupelně?“ obořil se Bodie na Doylea, když mu konečně otevřel.
Doyle se usmíval. V jednu chvíli se obával, že je Cowley oba odepíše a vyhodí. Sice se kasal, jak se klidně stane žoldákem, pokud bude muset, aby mohl být s Bodiem, ale měl z toho stažený žaludek. Jistě, udělal by to, ale doufal, že tak daleko nebude muset zajít. Po pravdě si nebyl jist, jestli by přiměl Bodieho od CI5 odejít. Bodie měl s Cowley vždycky trochu jiný vztah než on sám. Tak nějak si víc rozuměli. To zřejmě ta jejich vojenská minulost. Bodie byl ke Cowleymu loajální. A Doyle by nerad zkoušel, co je pro Bodieho důležitější – jestli jejich vztah nebo jeho čest.
„Cow nám požehnal,“ řekl Bodiemu.
„Co?“ zbledl Bodie.
„Cowley,“ uculil se Doyle. „Máme si prý cituji: dělat sakra co chceme.“
„Jak se to dozvěděl?“ zeptal se Bodie.
„Není to jedno?“ pokrčil Doyle rameny. „Máme jeho souhlas, co víc si přát.“
„Jen tak?“ nechápal Bodie, jak je to možné.
„Jen tak,“ přikývl Doyle. Bodie nemusel vědět všechno. Taková malá nevinná lež pro klid Bodieho duše.
Bodie se tvářil pochybovačně.
„Miluju tě, víš to?“ zašeptal Doyle, objal ho a políbil.
„Jo, už dlouho,“ odpověděl Bodie. Vypadal zamyšleně.
„Tss,“ ušklíbl se Doyle.
Bodie ho pomalu, trochu váhavě objal. Měl pocit, že by měl něco říct, a tušil, co by Doyle chtěl slyšet. Jenže na to ještě nebyl připraven.
„Mám tě rád,“ zašeptal. Víc zatím nedokázal. Snad časem, až si zvykne na tu myšlenku, že Doylea miluje.
Doyleovi to ale stačilo.
„Postel?“ zapředl.
Bodie se uculil.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský