Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3
Autor: D.J. Orlovský
Téma: Horizont události
Hlavní postavy: D.J./ Samuel James Miller
Vedlejší postavy: D.J./ Starcková
Shrnutí: Když lidstvo vyplulo na moře, byla potřeba pobřežní stráž. Teď když vyrazilo do vesmíru, jsou potřeba záchranáři. Ale i nejlepší z nejlepších se někdy dostanou do úzkých, obzvláště když si někdo zahrává s fyzikálními zákony.
Poznámka: Jde o přepsaný film Event Horizon (1997), v českém překladu známý jako Horizont události, do alternativní podoby. Základní příběh se drží filmu, ale je doplněn o části původního scénáře, které se z nějakých důvodů vynechaly, změnily nebo zkrátily.
Záchrana Lucky Strike vychází z nikdy nenatočené scény záchranné mise v důlním zařízení na malém planetoidu.
Poslední scéna je inspirována scénou, kdy po zničení Enterprise přebírá kapitán Kirk a jeho posádka Enterprise A.
Křestní jména členů posádky jsem si musel vymyslet, protože u většiny z nich jsou známy jen jejich iniciály
Navazuje na povídku D.J. Trauma
Děkuji bedrníce za beta read
Dopsáno v říjnu 2008

Horizont události

Část první - Předehra

„Potřebujeme dovolenou,“ prohlásila Starcková, když dosedla za stůl v obytné části lodi. „A někteří z nás ji potřebují víc než jiní,“ dodala podmračeně.
„Copak už spolu zase nemluví?“ zeptala se Petersová, aniž zvedla oči od monitoru, na němž si přehrávala poslední video-vzkaz od svého syna.
„Kdyby jen to,“ odfrkla si Starcková. „Víš, jak se pozná, že jsme venku už moc dlouho?“
„Smitty začne mlsně okukovat D.J. zadek?“ navrhl se smíchem Cooper rozvalený s časopisem ve své spací kóji.
„No, tak zle na tom snad ještě nejsme,“ cukly Starckové koutky. „Ne, chci říct, že když na mě Miller začne štěkat kvůli každé blbosti, tak už to musí být fakt hodně zlé.“
„Co ti řekl?“ odložila Petersová monitor.
„To je fuk. Prostě byl protivný,“ mávla Starcková rukou. „Řekla bych ale, že tentokrát se chytli kvůli něčemu vážnému.“
„Jsou už jak staří manželé,“ uchechtl se Cooper.
„Ale dřív spolu vycházeli, to až poslední měsíc se začali hádat,“ zavrtěla Starcková hlavou. „Já tomu nerozumím.“
„Podle mě jsou jen přetažení, jako my všichni,“ prohlásila Petersová. „Na mě včera zase vyjel, protože jsem si dovolila ho upozornit, že kvůli němu máme zpoždění se zprávou o kondici posádky.“
„Náš D.J. má s něčím zpoždění?“ ušklíbl se Cooper, odložil časopis a vytáhl se z kóje.
„Žádal Millera, aby se dostavil na pravidelnou prohlídku jen za tenhle týden asi pětkrát,“ povzdechla si Petersová.
„Možná proto je Miller naštvaný,“ zamyslela se Starcková. „Jestli se kvůli něčemu pohádali a D.J. do toho přišel s tou prohlídkou –“ záměrně nechala větu vyznít do ztracena.
„Podle mě to zveličujete,“ prohlásil Cooper. „Já vám, vážení, řeknu, co se děje. Celý problém je v tom, že se už moc dlouho nestalo, aby se nedalo dostat na ošetřovnu. Proto je Miller vzteklý. D.J. mu nechce dát.“
„Jsi hrubián, Coope,“ pokárala ho Petersová.
„Možná, ale je to tak,“ trval na svém Cooper.
„Už si pomalu dělám čárky, kdy odtud konečně vypadneme,“ vešel do místnosti s mrzutým mrmláním Smith. „Zase drbete ty dva?“ rozhlédl se po ostatních. „Že vás to ještě baví,“ zavrtěl hlavou.
„Já si myslím, že je problém někde jinde,“ namítla Starcková.
„Nesmysl,“ odbyl ji Cooper. „Celé je to to o sexu. D.J. trucuje a Miller je jak hnízdo špatně naložených vos.“
„Musíte rozebírat zrovna tohle?“ zamračil se Smith.
„To je závist, Smitty,“ rýpl si Cooper. „Ale kdo ví, třeba kdybys D.J. řekl – je to lodní lékař, je jeho povinností dbát o blaho posádky.“
„To bych se raději nechal vykleštit,“ prskl Smith podrážděně.
„My o vlku,“ pošeptala Starcková Petersová, když se D.J. objevil.
Podle toho, jak se D.J. choval a tvářil, by jeden řekl, že mezi ním a kapitánem žádné napětí neexistuje.
„Ahoj,“ zazubil se na něj Cooper.
D.J. modré oči si ho pátravě prohlédly, protože ho Cooper zdravil dnes už asi po páté, a na pozdrav neodpověděl. Většinou toho moc nenamluvil. Sedl si na své místo ke stolu a přitáhl si poslední vydání lékařského věstníku.
„Dá si někdo kafe?“ vytasil se se svojí termoskou Cooper.
Starcková si přistrčila hrnek.
„D.J.?“ nabídl Cooper nápoj vlastní výroby, jenž se s tím, co se normálně na lodích označovalo za kávu, nedal srovnávat. Mělo to nejen chuť, ale dokonce i tu správnou vůni.
„Co?“ vzhlédl D.J. „Ne, ne, díky,“ zavřel časopis a přesunul se do své kóje, o které Cooper jednou prohlásil, že je tak uklizená, jako by v ní D.J. chtěl operovat místo ošetřovny.
Starcková ho chvíli pozorovala, pak si vzala svoji kávu a přesunula se k němu.
D.J. seděl opřený o stěnu, na kolenou měl položený skicák podložený lékařským věstníkem, a něco na papír črtal.
Starcková ho neviděla už hodně dlouho malovat. Nakoukla mu přes rameno a pousmála se. Obrázek velmi zdařile zpodobňoval Millera v jeho kapitánském křesle na můstku. D.J. dokázal přesně vystihnout ten zarputilý soustředěný výraz, který Miller občas míval.
„Co se děje?“ zeptala se tiše a opřela se o Smithovu zavřenou kóji.
„Co by se mělo dít?“ odpověděl otázkou, aniž vzhlédl. Jeho ruka dál klouzala po papíře a dodělávala drobné detaily. Spíš než že by kreslil, se zjevně potřeboval nějak zaměstnat.
Pro většinu lidí byl D.J. těžko čitelný, ale za ty roky, co společně sloužili na Clarkovi si posádka vyvinula jeden pro druhého určitý cit. Takže když ho teď Starcková pozorovala, bylo jí jasné, že D.J. něco trápí. A jeden nemusel být génius, aby si spočítal, že dvě a dvě jsou čtyři.
Petersová se vrátila ke vzkazu od syna, zatímco Smitty a Cooper vytáhli jako obvykle v tuhle dobu pexeso s nahými ženskými.
„Už spolu zase nemluvíte?“ nadhodila Starcková a pokusila se svoji otázku zlehčit úsměvem.
„S kým?“
„S Millerem, s kým asi,“ povzdechla si. „Víš, že je to poslední měsíc s vámi k nevydržení?“ dodala poněkud vyčítavě.
D.J. se na ni zadíval, ale i když ho znala již několik let, stále nedokázala z tohohle jeho pohledu odhadnout, co si vlastně myslí.
„S námi?“ povytáhl obočí, jako by Starcková nemohla říct nic překvapivějšího.
Do místnosti vešel Justin, který právě dokončil kontrolu lodi. Na tváři měl šmouhu od šmíru.
„Jak to vypadáš,“ pousmála se Petersová a hned měla v ruce kapesník a začala mu otírat obličej.
„Hej, mámo medvědice,“ zasmál se Justin a odstrčil ji.
„Kam jsi to strkal nos, Medvídku,“ pokáral ho pobaveně Cooper. „Běž se pěkně umýt, a pak si s námi můžeš zahrát.“
„Starcková,“ Millerův příchod srazil teplotu okolí o dobrých deset stupňů.
D.J. přestal kreslit a jeho modré oči se do Millera doslova vpíjely.
„Ano, pane.“
„Proč nejste na můstku?“ zeptal se Miller ostře a D.J. pohled s nejvyšším úsilím ignoroval.
„Smith nastavil autopilota, držíme předepsaný kurs, všechny hodnoty jsou –“ začala vysvětlovat Starcková, třebaže věděla, že je to zbytečné. Miller se potřeboval do někoho navážet, a protože od D.J. se zřídka kdy člověk dočkal odpovídající reakce, padlo to zjevně na ni.
„A proto máte pocit, že můstek může zůstat bez operačního důstojníka, poručíku?“ skočil jí Miller podrážděně do řeči .
Starcková chvíli zaváhala s odpovědí, ale protože nehodlala být kapitánův boxovací pytel, odvětila pevně: „Ano, pane.“
„Vše je podle předpisů, kapitáne. Není důvod na posádku tlačit. Jsou unavení,“ po D.J. tichých slovech klesla teplota v místnosti na bod mrazu.
Velice zřídka se stávalo, že D.J. s Millerem v něčem nesouhlasil, každopádně si to nikdy nenechal pro sebe. Nečinilo mu problém vyjádřit nesouhlas. Ale protože se oba vzájemně respektovali, nikdy mezi nimi nedošlo k výraznější výměně názoru, co se týče velení lodi. Ostatně D.J. vážil slova, a když už něco řekl, věděl, proč to dělá a vyplatilo se ho minimálně vyslechnout. Až do této chvíle posádky nikdy nezažila, že by D.J. šel do vyloženého střetu.
Člověk téměř slyšel praskot ledu, když Miller promluvil: „Myslím, že já jsem zde velitelem, korvetní kapitáne, a já rozhoduji o tom, co se bude nebo nebude dělat.“
Dnes zřejmě mělo padnout víc 'nikdy´, neboť to bylo vůbec poprvé, co Miller D.J. oslovil jeho hodností.
„Ano, to nepochybně,“ přikývl D.J., vylezl ze své spací kóje a pohlédl Millerovi přímo do očí. „Nicméně pokud si chcete vybíjet svoji frustraci na posádce, budu nucen vás podle paragrafu 12 odstavec 7 o pravomocech a povinnostech lodního lékaře, prohlásit za velení nezpůsobilého a postavit mimo službu.“
Na krátkou chvíli to vypadalo, že Miller D.J. uhodí. Pak se ale otočil na podpatku a odkráčel někam do nitra lodi. D.J. předpokládal, že se jde opít někam do servisního tunelu, protože na lodi nebylo moc míst, kam jste se mohli schovat.
„Tohle jsi neměl dělat,“ zavrtěla Starcková pochmurně hlavou.
„Jo, taky bych řekl, že jsi to trochu přehnal,“ zašeptal Cooper poněkud zaraženě.
D.J. ale nevypadl, že by o tom, co udělal, jakkoli pochyboval. Aniž by to komentoval, vrátil se ke svému skicáku.
Petersová si povzdechla.
Ještěže se za pár dní vrací na oběžnou dráhu Země a budou mít dovolenou. Atmosféra na lodi houstla každým okamžikem.

*****

„D.J.? D.J.!“
D.J. se zastavil a otočil se za zvukem známého hlasu. Přes celou halu na něj mávala Starcková.
„Ahoj, vůbec bych tě nepoznala,“ usmála se, když k němu došla, a sjela pohledem jeho civilní oblečení. V sepraných džínech, které už zřejmě ledacos pamatovaly, a černém triku vypadal nezvykle, ale dobře.
„Ahoj,“ odpověděl D.J.
„Kam vyrazíš na dovolenou?“ zeptala se ho a společně vykročili volným krokem přes halu.
Cerebros byl největší a nejdražší orbitální stanice, jakou lidstvo kdy na oběžné dráze Země postavilo, uzlový bod dopravy mezi Zemí a Měsícem, rekreační středisko pro astronauty, výletní místo pro vesmíru chtivé návštěvníky. Místo, kde trávili dovolenou lidé jako D.J. - lidé, kteří se neměli kam vracet.
„Nikam,“ řekl bezvýrazně.
Většinu svého volna strávil D.J. za ty roky, co sloužil na Lewisi&Clarkovi, tady. USAC tu vlastnil ubikace, kde vždycky bydlel. Pravdou bylo, že poslední dva roky trávil dovolenou s Millerem na Zemi v San Francisku. Možná proto na něj dnes doléhala jistá osamělost a pocit, že kromě své práce vlastně nemá vůbec nic. A něco z toho se mu muselo odrážet v očích, protože Starcková to poznala. Došlo jí, že Miller letos odjel sám. Zřejmě D.J. nemohl odpustit, co mu řekl před čtrnácti dny, možná byl na něj naštvaný ještě kvůli dalším věcem. Ať tak či tak, když se na D.J. dívala, přišlo jí to najednou od Millera kruté odjet bez něj.
„Co někam večer zajít?“ navrhla. „Na skleničku, trochu se pobavit.“
„Ne, ne, díky,“ zavrtěl D.J. hlavou.
Starcková se na něj zkoumavě zadívala. Ano, od té chvíle, co se začali s Millerem hádat, se D.J. viditelně trápil. A nebo že by to bylo naopak? Mohli se začít hádat proto, že D.J. byl – nešťastný?
„Co můžeš mít tak důležitého na práci? No tak, zajdeme večer se Smittym na panáka.“ nehodlala se nechat jen tak odbýt. „Vypadáš, že to potřebuješ,“ dodala tiše.
D.J. sklopil oči a tiše si povzdechl.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec odevzdaně.
„V osm?“
D.J. přikývl.
„Snad Smitty přestane na chvíli leštit Clarka,“ usmála se. „Někdy si říkám, že je tou lodí úplně posedlý. Lodí a ženskými.“
D.J. nepatrně pokrčil rameny. Lodě a ženské bylo něco, co šlo zcela mimo něj.

„Tak jak je to s tebou a s Millerem?“ zeptala se Starcková, když se Smitty vydal k baru sbalit svoji dnešní spolunocležnici.
Nebylo to od ní zrovna fér, ptát se D.J. na tohle teď. Měl v sobě tři panáky, které do něj nebylo snadné dostat, a teď zíral mlčky do z poloviny prázdného půllitru svého třetího piva, což u něj znamenalo, že v tuhle chvíli nebyl už nejstřízlivější. Byl to od Starckové možná ošklivý špinavý trik, ale na druhou stranu jako zástupce kapitána měla jistou nemalou zodpovědnost za nasazení a schopnost lodi a její posádky. Obzvláště choval-li se kapitán jako uražený blbec. Nemluvě o tom, že s nimi na lodi, kde veškeré vaše soukromí končilo před dveřmi titěrné koupelny, nebylo k vydržení.
„Se mnou? A s Millerem?“ zopakoval po ní D.J. dutě, aniž zvedl oči. Vypadalo to, jako by se snažil odpověď vyčíst ze dna sklenice.
„Nijak,“ řekl nakonec a napil se.
Starckovou zarazila ta podivná hořkost, která mu zazněla v hlase.
„Nejsem jeho kurva,“ ucedil D.J. tiše, když položil sklenici zpátky na stůl. „Já jsem náhodou taky chlap.“
D.J. zřídka kdy mluvil vulgárně, ale teď mu v hlase zaznívala jakási trpká ukřivděnost.
Starcková si uvědomila, že nemluví tak docela k ní jako spíš k sobě. D.J. nebyl typ, co by se někomu svěřoval nebo si vyléval srdce, takže alkohol zřejmě uvolnil něco, co bylo dlouho zadržované uvnitř a dříve nebo později muselo ven. Jako když se otevře hnisající rána.
„To víš, že jsi,“ ujistila ho a nemohla si odpustit: „Toho si lze jen těžko nevšimnout.“
D.J. trochu pozvedl hlavu a podíval se na Starckovou, jako by si teprve teď uvědomil, že tu je, a že mluvil nahlas.
„Co tím myslíš?“ otázal se.
„Ale no tak,“ pousmála se ve snaze situaci odlehčit. „Copak sis vážně nikdy nevšiml, jak se na tebe Flo dívá, když si myslí, že ji nevidíš?“ škádlila ho trošku.
„Jak se dívá?“
S D.J. byla ta potíž, že ani lehce opilý a v relativně sdílné náladě, neměl příliš smysl pro humor.
„No, tak,“ pokrčila neurčitě rameny.
„Jak tak?“
Starcková si povzdechla. Tohle bylo marné.
„Prostě se na tebe ráda dívá, no.“
„Proč by to Petersová dělala?“ zavrtěl D.J. hlavou.
„No, co třeba proto, že jsi chlap? A že se jí líbíš?“ nadhodila Starcková pobaveně.
„Nesmysl. To je přece absurdní,“ odmítl to D.J.
„Mně na tom nepřijde absurdního nic,“ opáčila Starcková. „Jsi přitažlivý chlap, tak proč by ses jí nemohl líbit.“
„Třeba proto, že jsem z kolonie?“ utrousil D.J. mrzutě a dopil pivo.
„Říkáš to, jako by to byla nějaká nemoc,“ odfrkla si Starcková.
„A není? Navíc -“ zaváhal. O některých věcech se mu špatně mluvilo i po třech panácích a třech pivech. „Ty víš, co myslím,“ vyhnul se tomu.
„Ne, nevím,“ nehodlala mu to Starcková ulehčit.
„Měl bych jít,“ poznamenal, ale protože se nezvedal k odchodu, kývla Starcková na barmana a ten přinesl další orosený půllitr a sklenici minerálky.
Starcková D.J. přistrčila pivo.
„A kam chceš jít? Na ubikace? Půjdeš spát se slepicemi? Nebo budeš sedět na posteli a litovat se?“
„Kdo se lituje?!“ ohradil se. „Já rozhodně ne,“ dodal podrážděně a napil se.
Starcková věděla, že to je pravda. D.J. nikdy ničeho nelitoval – ani teď ne. Byl prostě naštvaný. Byl naštvaný na Millera, to bylo jasné. A ona chtěla vědět proč.
Počkala, dokud D.J. nevypil půlku piva, než navázala tam, kde D.J. odbočil.
„Proč si myslíš, že by ses nemohl Flo líbit?“
„Ze stejného důvodu, proč se nemůžu líbit tobě,“ odpověděl a podepřel si rukou hlavu.
Už jen fakt, že se jí podařilo ho opít, byl alarmující. Normálně byla jeho míra tak ty tři, čtyři piva, po nichž se dostal do nepatrně družnější nálady, ale byl stále dost střízlivý na to, aby si další nedal a zůstal sám sebou. Své vykonaly ti tři panáci na úvodu. Jenže jinak by mu jazyk nerozvázala.
Ano, byl to podlý, špinavý trik.
„A ten důvod je?“ pobídla ho.
„Ale no tak, Starcková,“ povzdechl si.
„Co je? Jsi přitažlivý chlap, je normální, že se ženám líbíš, že se mně líbíš,“ pokrčila rameny jako by to nestálo za řeč.
D.J. se na ni zadíval, a jeho alkoholem otupělý mozek se snažil si přebrat, co právě řekla.
„Takže chceš – chceš říct, že – že by ses -“ D.J. neurčitě mávl rukou. „Se mnou vyspala?“
Starcková věděla, že to není nabídka. D.J. prostě už nebyl ve stavu, kdy by mu to myslelo, a tak celou věc hrubě zjednodušil.
„No, proč ne,“ pousmála se.
D.J. svraštil obočí, pak ho povytáhl a zavrtěl hlavou, jako by se Starcková nedala brát vážně, a znovu si opřel hlavu o ruku.
„Chtěl bys?“
„Co?“ zeptal se automaticky, a pak se prudce narovnal, když mu došlo, na co se ptá. Rázem vystřízlivěl. „Ne, ne, tak jsem to nemyslel. To – to by nešlo, vážně ne.“
Starcková najednou pocítila nával vzteku a než si uvědomila, co dělá, štěkla na něj: „No jistě, ale s Millerem to jde!“
D.J. překvapeně zamrkal a Stracková zrudla.
„Promiň,“ hlesla. „To jsem nechtěla.“
Až bolestně si uvědomila, že D.J. nevědomky nakousl skutečnost, že sama už dlouho s nikým nebyla. Příliš dlouho. A v té chvíli, kdy se zeptal, ji napadlo, že by byl ideální. Znala ho, věděla, že s ním by to bylo bezpečné, bez závazků, bez následků. Ale když ji nepřímo odmítl, přemohlo ji zklamání a rozčarování.
D.J. si povzdechl a pak sotva slyšitelně zamumlal: „S ním to taky nejde.“
Najednou pochopila. Bylo to, jako když se dlouho díváte na abstraktní obraz, a náhle se z něj vynoří tvář nebo tak něco.
Starcková si nikdy nedělala iluze o tom, co spolu D.J. s Millerem dělají, když se zavřou na ošetřovně. Nikdy jí ale nenapadlo přemýšlet nad detaily, tudíž si až teprve teď uvědomila, že jeden z nich bude muset vždycky zaujmout, pro nedostatek lepšího vyjádření, tu „ženskou“ roli.
D.J. byl gay, i když o tom nerad mluvil.
Miller homosexuál nebyl.
Takže bylo jen otázkou času, než nastanou problémy. Starcková se dokonce nyní divila, že to D.J. vydržel tak dlouho. Vždyť spolu spali už roky. Proč to tedy celou tu dobu snášel? Proč mu to začalo vadit až teď?
„Myslím, že teď se vážně potřebuji opít,“ zašeptal D.J. a šel k baru.
Starcková se za ním dívala a přemýšlela. Všechno to pomalu do sebe zapadlo jako střípky skládačky, a když se D.J. vrátil s dvěma velkými panáky, bylo jí vše jasné.
D.J. se prostě zamiloval.
Někdy se to stávalo, že pracovní vztahy na lodích přerostly v něco vážnějšího. Starcková sama to nikdy nezažila, a už vůbec ne pokud šlo o dva chlapy, z nichž navíc jeden byl, nebo to aspoň o sobě tvrdil, heterosexuál. Nebylo divu, že D.J. nebyl poslední měsíc ve své kůži. Nicméně těžko se mohla na Millera zlobit. Ten totiž nejspíš vůbec nechápal, co se s D.J. děje. Nepochybně dokud se do toho nepřipletly city, nacházel D.J. to, co mu Miller odepíral, u jiných, kdykoli někde zakotvili. Nikdy si nemyslela, že by byl D.J. kdoví jaký svatoušek.
D.J. mlčky postrčil ke Starckové sklenku.
„Co to je?“ nakrčila nos. „Lak na rakve? Víš, jak budeš ráno vypadat?“
„Mně je to už jedno,“ pokrčil D.J. rameny a pokusil se panáka vypít na ex. V půlce se ale rozkašlal a musel to vzít na dvakrát. Tvrdý alkohol nebyla jeho parketa.

Starcková se kroutila smíchy tak, že se musela opřít o dveře. D.J. absolutně netušil, čemu se tak strašně směje. Nebyl si vědom toho, že by udělal či řekl něco, z čeho by mohla mít takový záchvat smíchu. Nejspíš to bylo tím alkoholem. A on zjevně nebyl dost opilý, aby mohl pochopit, co to do ní vjelo.
Stackové si uvědomila, že se na ni D.J. dívá jako by pochyboval o jejím zdravém rozumu. Energicky zamávala rukou v zamítavém gestu.
„To je dobrý,“ vypravila ze sebe, když se trochu uklidnila.
„Asi nemá cenu ptát se, co to mělo znamenat, že?“ poznamenal věcně.
Starcková se usmála a obtočila mu ruce kolem krku. D.J. nemělo smysl vysvětlovat, jak zábavné je, když ani opilý nepřestává brát svět kolem a sám sebe tak hrozně vážně.
Přejela mu rukama vzadu po krku a prohrábla vlasy.
„Moc mluvíš, když jsi opilý,“ zašeptala pobaveně a políbila ho.
D.J. to natolik zaskočilo, že na polibek v první chvíli automaticky odpověděl. Pak se ale vzpamatoval a ucukl. Starcková se ho nesnažila zadržet, když se od ní viditelně zmatený odtáhl.
„A tohle mělo být co?“ zeptal se D.J., ale jeho hlas zněl klidně, nevzrušeně, jako by ho vůbec nezaskočila.
„Polibek?“ odtušila Starcková vesele. „Nechceš mi namluvit, že se ti to nelíbilo, že ne?“ uculila se.
D.J. se už nadechoval, aby to rozhodně popřel, když si překvapeně uvědomil, že to vlastně nebylo tak špatné, třebaže Starcková byla žena. Bylo to jiné než s Millerem, ale zase ne o tolik, a rozhodně to nebylo nepříjemné.
„Tak vidíš,“ usmála se Starcková, která dobře odhadla, co se D.J. honí hlavou, a bezostyšně a drze mu vklouzla rukama pod tričko – přímo tady na chodbě před jeho bytem, kam mohl kdykoli někdo přijít, ho sváděla.
Přejížděla mu rukama po břiše a bocích a bavila se tím, jak je z toho nejistý.
D.J. to bylo příjemné a byl dost opilý na to, aby ji nezastavil, ale ne tolik opilý, aby si neuvědomoval, že to je Starcková, že je žena – a celé ho to mátlo.
„Řekni, D.J.,“ zapředla. „Už jsi byl někdy se ženou?“
Jeho mlčení pro ni byla víc než dostatečná odpověď.
Po pravdě D.J. mlčel hlavně proto, že nevěděl, jak se zachovat. V její otázce jasně slyšel nevyřčenou nabídku. Jenže zatímco mu nečinil problém přijímat a často sám dělat takové nabídky mužům, s ženou jaksi nevěděl, co si počít. Představa sexu se Starckovou mu přišla všechno, jen ne vzrušující a lákavá.
„Možná bys měl otevřít a přesunout nás někam méně všem na očích a kde je pohodlněji,“ uculila se a jednou rukou mu vklouzla vepředu jen tak zlehka za okraj kalhot.
D.J. se konečně probral a chytil její šmátrající ruku za zápěstí.
„Ne,“ řekl tiše, ale ne příliš přesvědčivě. „To by nefungovalo.“
„Ale jdi,“ odbyla ho. „Millerovi to s tebou taky jde. Je to jen otázka přístupu.“
D.J. její poznámka o Millerovi zabolela. Připomněla mu, jak pošetile se zachoval, když chtěl od Millera něco, co mu nebyl schopen dát. Netušil, kdy zapomněl, proč spolu začali spát. Jejich vztah byl přece od začátku diktován potřebou, a ne city.
„Je to jen otázka přístupu,“ zopakovala Starcková s koketním úsměvem, když v zadní kapse jeho džín nahmatala přístupovou kartu ke dveřím. Zamávala mu jí rozpustile před nosem a vsunula ji do zámku.
Dveře ubikace se s cvaknutím otevřely a zajely do stěny. Odhalily nevelký pokoj, v němž nic nenaznačovalo, že tu vůbec někdo bydlí. Starckovou to nepřekvapilo. Všichni, kdo trávili většinu času na lodi, nepovažovali za nutné dát bytu, jejž obývali po čas dovolené, jakýkoli osobní ráz. Nečekala ani běžný chlapský binec, protože D.J. si potrpěl na pořádek. No a po pravdě ani ona sama neměla tolik věcí, aby se nějaký nepořádek vůbec dal vytvořit. Když jste byli u Vesmírných sborů, museli jste umět cestovat nalehko a příliš nelpět na věcech.
Starcková mezi dveřmi poprvé a jedinkrát zaváhala. D.J. zatím příliš nadšení nejevil. Na druhou stranu se ani nijak vehementně nebránil. Starcková na okamžik zapřemýšlela nad možnými důsledky, kdyby se spolu vyspali. Přece jen spolu budou muset dál sloužit a D.J. se pravděpodobně bude chtít vrátit k Millerovi. Rychle se ale rozhodla, že jí to nevadí. Chtěla ho. Chtěla ho už dlouho a ani zjištění, že je gay, na tom nic nezměnilo. A dnes to potřebovali oba dva.
Snad to dělala proto, že jí ho bylo líto, a nechtěla, aby byl sám.
Možná jí bylo líto sebe a nechtěla být sama.
D.J. tohle příliš netížilo. Nikdy Millerovi věrný nebyl. Ostatně spolu přece nechodili. A teď byl opilý, pořád na Millera naštvaný a nechtěl být sám. Víc ho nezajímalo. Někdy život mohl být docela prostý.
„Nebudeme přece stát mezi dveřmi, ne,“ vtáhla Starcková D.J. dovnitř a dveře se za nimi zavřely.
Její ruce se znovu vydaly na průzkum a začala mu vyhrnovat triko.
„Nebude ti vadit, když si dám sprchu?“ otázal se tiše.
„Až potom,“ šeptla a pomalu ho postrkovala směrem k posteli.
Skutečné posteli, ne nějaké díře ve zdi, kde si div nerozbijete hlavu, když se příliš prudce posadíte.
„Čím to, že všichni přitažliví muži v mém okolí jsou buď ženatí, hajzlové, a nebo teplí,“ pošeptala mu do ucha, zatímco se z něj snažila svléknout triko.
„Jak to mám vědět?“
Starcková se začala chichotat.
D.J. nakrčil obočí, protože ani tentokrát netušil, co je tu k smíchu.
„Zvedni ruce,“ nařídila mu.
A D.J. automaticky poslechl.
Starcková mu stáhla triko a hodila ho na zem. Popostrčila ho ještě kousek k posteli a přejela mu rukama po hrudi. Jedním prstem se dotkla jeho jizvy. Nikdy jim neřekl od čeho ji má.
D.J. sklouzl pohledem na její ruku a pak ji odstrčil – lehce a nepříliš rozhodně.
Starcková ji ale vrátila zpět.
„Nelíbí?“ zapředla.
„Proč to děláš?“ zeptal se.
„Protože chci,“ usmála se a pustila se do rozepínání pásku jeho kalhot. Přitom se k němu přitiskla a pošeptala mu: „A ty to chceš přece taky, D.J.“
„Co prosím?“ nebyla zrovna nejinteligentnější otázka. D.J. se ale v tuhle chvíli na víc nezmohl.
„Ale no tak,“ ušklíbla se. „Kdy naposledy jsi to dělal, hm? Nejméně před měsícem, že?“
„Starcková,“ nadechl se D.J. k protestům, ale umlčela ho polibkem.
„Určitě jsi nadržený, nemám pravdu,“ šeptala mu do ucha. „Potřebuješ to, D.J., potřebuješ to stejně jako já.“
„Jenže...“ ani tentokrát ho nenechala domluvit. Věděla, že když o tom začne D.J. příliš přemýšlet, mohl by vycouvat. Nebyl až tak opilý.
„V čem je problém?“ pošeptala mu do ucha a její ruce již rozepnuly jeho džíny a začaly je pomalu stahovat dolů. „Protože jsem žena? Protože ses zabouchl do Millera? Vážně si myslíš, že on je teď sám? Že na tebe myslí?“
D.J. pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase zavřel .
„On tě jen využil. Spal s tebou, protože jsi mu to dovolil, protože nebyl nikdo jiný po ruce. Udělej to taky tak,“ pokračovala Starcková. „Můj bože, D.J., dělají to tak všichni – jako bys to nevěděl.“
Jistěže to věděl. Copak se tak sám nechoval? Ale nechtěl to slyšet. Nechtěl, aby mu musel někdo jiný říkat, že Miller k němu nic necítí, nikdy nebude, že ani nemůže. Že je teď někde s nějakou ženskou. S ženskou, ne s ním. Zvláštní bylo, že necítil žárlivost, jen vztek. Jenže bylo těžké udržet myšlenky pohromadě. Nechtěl přemýšlet.
Zadíval se na Starckovou. Teoreticky mu opravdu nic nebránilo v tom, udělat to. Spousta lidí ve vesmíru nacházela uspokojení a útěchu v náručí osoby jiného pohlaví, než preferovala – jako Miller. Prakticky to však byl problém. Mělo to svůj důvod, proč to nikdy nezkoušel se ženou. Jak to říkala Starcková? Že to je jen otázka přístupu?
Nechal se shodit na postel.
Starcková si rozpustila vlasy, obkročmo se D.J. posadila na nohy a začala si rozepínat košili.
D.J. byl nejistý. Netušil, co se od něj čeká, co by měl udělat. Bylo to zvláštní. S chlapem nad ničím nepřemýšlel, šlo to prostě samo, ale tohle bylo celé takové směšné a trapné.
„Hele, já – myslím - “ začal.
Starková mu položila prst na rty.
„Nech to na mně,“ pousmála se. Sundala si košili a rozepnula podprsenku. Obojí hodila na zem vedle postele.
D.J. si všiml, že se Starckové celkem uspokojivě vyhojila jizva, která zbyla po té hluboké tržné ráně, co jí sešíval.
Stracková z něj slezla, svlékla se do kalhotek a stáhla mu džíny.
D.J. se nezmohl na žádný protest, ale taky nijak nespolupracoval. Spíš se tak nějak odevzdával do rukou osudu.
Starcková si byla vědoma toho, že nemůže očekávat, že se před ním svlékne a jemu se z toho postaví. Přesto pocítila bodnutí zklamání, když odložila i kalhotky a D.J. na ni pořád hleděl tím nejistým pohledem a k ničemu se neměl. Jeho tichá odevzdanost ji začala štvát. Stáhla mu trenky a přitulila se k němu.
D.J. se snažil sám sebe přesvědčit, aby něco udělal, ale nějak chyběla motivace. Neviděl ji nahou poprvé a ani ona jeho. Když jste měli deset minut na to, abyste se převlékli a odebrali do stáze, nemohli jste ztrácet čas tím, že byste se styděli svléknout před svými kolegy. Život ve vesmíru prostě nebyl pro stydlivky. A ke všemu byl doktor. Jenže tohle nebyla lékařské prohlídka, připomněl si.
Starcková nejspíš očekávala vášnivou noc. Potíž byla v tom, že on nebyl ten správný. Pokusil se ji pro začátek pohladit, ale bylo to spíš omluvné gesto, než začátek divokého sexu.
„Tohle nepůjde,“ povzdechl si. „Promiň.“
„Teprve jsme začali,“ namítla a přejela prsty po jeho ochablém penisu. Pak ho vzala do ruky a začala ho jemně třít. Přejížděla prsty po citlivém žaludu, po obřízce permanentně obnaženém. Byl drsnější než u jiných mužů a suchý.
D.J. sebou trhl a chytil ji za zápěstí.
„Co je? Dělám něco špatně?“ zeptala se Starcková.
D.J. neodpověděl. Natáhl se do nočního stolku a podal jí lubrikant.
Starcková chápavě přikývla a vymáčkla si do ruky trochu průhledného gelu. Jeho pták jí teď mlaskavě klouzal v dlani, ale efekt to pořád nemělo žádný.
D.J. se cítil divně. Pocit nepohodlí a nepřirozenosti zmizel, teprve když zavřel oči a vytěsnil z hlavy skutečnost, že to je Starcková. Bylo to jiné než s chlapem, protože žena nikdy nemohla vědět, jak na to jako někdo, kdo měl taky péro. Ale nebylo to nepříjemné. Vlastně se mu to docela líbilo.
Starcková se spokojeně usmála, když ucítila, jak v její dlani D.J. pták tvrdne a zvětšuje se.
D.J. zasténal a bezděčně nadzvedl boky, aby jí přirazil do dlaně, protože její sevření bylo příliš jemné a pohyby tuze pomalé. Sevřel rukou její prsty kolem svého péra pevněji a zrychlil její pohyby. Chvíli ji takhle vedl, než ji nechal pokračovat samostatně.
Starcková si chtivě olízla rty. D.J. měl pěkné péro – rovné, velké, silné. Byla úplně mokrá a nedočkavě toužila, aby se do ní zabořil a pěkně ji ošukal. Znovu si mu sedla obkročmo na nohy a přestala ho honit.
D.J. otevřel oči, aby zjistil, co chce dělat.
Starcková se posunula dopředu a otřela se svým vlhkým klínem o jeho lesknoucího se ptáka. Nasadila mu kondom, ale když se pokusila zavést si ho do své dírky, najednou z ničeho nic jí změkl v ruce.
D.J. cítil, jak mu tváře zahořely ponížením. Tušil, že by se to mohlo stát. Vlastně to bylo dost pravděpodobné. Říkal jí to. Nemohl za to. Ale stejně to bylo pokořující.
Odvrátil hlavu, aby se na ní nemusel dívat. Vnímal, jak z něj slezla, a tak se otočil na bok, zády k ní. Lehla si vedle něj. Její tělo se k němu přitisklo.
„Říkal jsem to,“ zašeptal.
„Chvíli počkáme a zkusíme to znovu,“ odvětila tiše. Její horký dech ho lechtal na krku.
Otočil k ní hlavu.
„Znovu?“
„Ty jsi říkal, že to nepůjde, já říkala, že je to jen otázka přístupu. Nečekala jsem, že by to šlo napoprvé hladce,“ vysvětlila mu.
D.J. na ni zůstal zírat. Pomalu mu docházelo, že Starcková je rozhodnutá realizovat to za každou cenu.
„Pomohlo by, kdybys projevil trochu víc nadšení,“ dodala trochu vyčítavě.
„Nadšení?“ zamračil se a měl sto chutí jí říct, že ho vzrušuje asi tak jako plastprkno, tak o jakém nadšení to sakra mluví.
„Jo, trochu spolupracuj,“ zašeptala a políbila ho na krk. „Zavři oči a nemysli na to, že jsem to já. Mysli na něco, co tě... hm... vzrušuje.“
D.J. netušil, jak má nemyslet na to, že je to ona, když se o něj otírá v jednom kuse svým nanejvýš ženským hrudníkem. Když její ruka opět sevřela jeho penis, byl jakémukoli vzrušení na hony daleko. Její úporná snaha přivést jeho ptáka k erekci vedla akorát k tomu, že začal být podrážděný a její snaha vycházela naprázdno.
„Nech toho,“ odstrčil její ruku a posadil se.
Dlouho bylo ticho a D.J. přemýšlel, jestli to opravdu chce. Jestli mu to za to stojí.
„Tak promiň,“ prolomila ticho Starcková provinile. „Nechtěla jsem na tebe tlačit. Jestli – jestli je ti to proti srsti – můžu jít.“
D.J. se na ni zadíval a najednou si uvědomil, že to chce. Ani ne proto že by byl tak hrozně nadržený, ale chtěl vědět, jestli to dokáže. Jestli je vůbec schopný mít styk se ženou. Chtěl to vědět, chtěl vědět, jaké to je.
„Ne, ne, to je dobrý,“ pokusil se o něco na způsob povzbudivého úsměvu. „Jen potřebuji tu sprchu. Budu hned zpátky.“
Starcková přikývla, a když odešel a v koupelně začala téct voda, s povzdechem se otočila na břicho, objala polštář a zabořila do něj obličej. Nahmatala přitom něco tvrdého. Posadila se a vytáhla skicák. Otevřela ho a její zachmuřená tvář se rozjasnila malým úsměvem. Skicák byl plný Millerových velice zdařilých aktů. Bylo vidět, že ten, kdo to kreslil, si dával skutečně záležet. Zajímalo by ji, jestli Miller stál modelem, nebo D.J. kreslil popaměti. Podle vyzývavých póz a gest tipovala spíš to druhé. Na konci skicáku pak našla zhmotnělé D.J. sny a jen si potvrdila svoji teorii. Miller se na obrázcích svíjel ve chvílích horoucí vášně pod tělem muže bez hlavy, který ho divoce píchal do zadku. Kresby jí kupodivu přišly méně bizarní, než by si myslela, že se jí budou zdát. D.J. měl skutečně talent a obrázky byly jistým dekadentním způsobem vzrušující.
Někdo jí jemně vytrhl skicák z rukou a položil ho na noční stolek.
„Máš talent,“ řekla D.J. a ani se nezačervenala, že čmuchala v jeho soukromích věcech.
Soukromí byla první věc, které jste se na lodi velikosti Clarka museli vzdát.
D.J. tělo se vlhce lesklo, a když sklouzla pohledem dolů, zjistila, že mu stojí prakticky v pravém úhlu od těla. Rty měl lehce pootevřené, dýchal mělce pusou a oči se mu vzrušeně leskly. Starcková si nedělala iluze, co v té sprše dělal.
„Otoč se,“ vydechl a nasadil si nový kondom.
„D.J.,“ začala, aby ho upozornila, že anální styk nepřichází v úvahu.
„Otoč se!“ v jeho hlase byla jasné netrpělivost.
Starcková poslechla a obrátila se na všechny čtyři. Ucítila, jak se prohnula matrace, když si klekl za ni. Byla napjatá a neustále si opakovala, že D.J. by nikdy neudělal nic proti její vůli, dokud neucítila jeho neobratné pokusy proniknout do ní. Jeho tvrdý pták jí klouzal mezi nohama a ne a ne se dostat dovnitř.
D.J. byl poněkud napjatý, a i když bylo takhle snazší představovat si, že je chlap, neschopnost dostat se do ní, byla frustrující.
Starcková ho ale nenechala dlouho trápit. Věděla, že musí jednat rychle. Natáhla se mezi svými stehny dozadu, aby mu pomohla najít tu správnou cestu, ale ani tak se to nedařilo. Jeho ještě před chvílí jako kámen tvrdá erekce totiž začínala měknout.
D.J. tiše zaklel odtáhl se a se zavřenýma očima si ho začal třít.
Tentokrát Starcková nezaváhala a jakmile ucítila, jak se jí o zadek otřel D.J. tuhý pták, zavedla si ho dovnitř. Trochu sebou trhla, když do ní naráz pronikl a doslova ji nabodl, ale ihned ho v sobě sevřela.
D.J. unikl tlumený vzdech. Byl to zvláštní pocit. Byla taky horká, ale ani zdaleka tak těsná, a celá vlhká, což bylo ovšem praktické. A pak už nějak nedokázal přemýšlet, protože velení převzala matka příroda.
Starcková zasténala. D.J. přirážel rychle a tvrdě. Byl zvyklý na chlapský sex někde ve spěchu ve stoje ve skladu či kajutě nebo na stole. I když byl jeho sexuální život bohatý, kolikrát se s někým miloval místo divokého šukání, by dokázal spočítat na prstech jedné ruky. A ironií osudu bylo to, že to pomalé něžné milování poznal až s Millerem, který mu pak vmetl do tváře, aby neblbnul, že přece není teplej.
Jak strašně toužil mrdat tu jeho zatracenou zadnici. Jak strašně chtěl, aby o to Miller žebral. Aby přiznal, že ho vzrušuje, že ho chce.
D.J. zavrčel, jak se emocemi nabité myšlenky na Millera mísily s přicházejícím orgasmem.
Starcová svírala prostěradlo pod sebou a tiše vzdychala. Tohle potřebovala. D.J. ji šukal jako smyslů zbavený. Cítila, jak se jejím tělem rozlévá vzrušení. A pak najednou D.J. strnul a se zasténáním se v několika krátkých rychlých přírazech udělal. Na chvíli k ní zůstal přitisknutý a lapal po dechu, než se odtáhl a s mlasknutím si stáhl kondom a hodil ho na zem vedle postele.
Starcková se k němu přitulila. Nečekala, že by dosáhla orgasmu, přesto byla spokojená a uspokojená. Jen ji na jazyku pálila otázka, jaké to pro D.J. bylo, jestli se mu to líbilo. Třeba, napadlo ji, se mu to zalíbí a mohli by si to příležitostně zopakovat, když teď s Millerem nemluví.
D.J. ale nevypadal, že by ho trápily nějaké pochybnosti či otázky, protože docela obyčejně usnul jako každý druhý chlap.
Starcková se usmála, přetáhla přes ně deku a rozhodla se jít taky spát.

Starcková otevřela oči a při pohledu na spícího D.J. se usmála. Ležel na břiše, ruce složené podél hlavy a vypadal spokojeně. Ne poprvé jí napadlo, jak je to strašně nefér, že zrovna tenhle chlap o ženy nestojí. I když nestojí – při vzpomínce na uplynulou noc se její úsměv prohloubil. Tiše, aby ho neprobudila, vyklouzla z postele.
D.J. se přetočil na bok a zamžoural na vyležený důlek vedle sebe. V hlavě mu po včerejšku tepalo, ale nebylo to nic, co by nespravila horká sprcha a káva.
Posadil se.
Oblečení rozházené po zemi ho nechalo klidným. Nebylo to poprvé, co se takhle probudil. A použitý prezervativ pohozený na podlaze svědčil o tom, že i když byl opilý dost na to, aby mu to zamlžilo paměť, neopil se tak, aby přišel o soudnost. Pak jeho pohled padl na bílou krajkovou věc v té změti šatstva, a to ho rozhodilo. Dámské prádlo nebylo artikl, který by se v jeho pokoji vyskytoval často.
D.J. se zamračil a přinutil se vybavit si navzdory bolesti hlavy, co se vlastně včera dělo.
Se smíšenými pocity klesl na znak zpátky do postele.
„Ahoj,“ řekla Starcková, když se vrátila do pokoje. Kolem těla měla omotanou osušku.
„Ahoj,“ utrousil D.J., aniž se na ni podíval.
„Tak – jak je?“ osmělila se Starcková. Zvědavost jí nedala, aby se nezeptala.
„Mám trochu kocovinu,“ povzdechl si D.J. a položil si jednu paži přes obličej.
„Aha,“ pousmála se Starcková kysele. Na to se ho neptala. „A jinak?“ zkusila to ještě.
„Fajn,“ pokrčil D.J. rameny.
„Fajn?“ opakovala po něm Starcková zklamaně. „To je jako vše? Fajn – víc neřekneš?“
„Co chceš slyšet?“ zeptal se unaveně.
„No, třeba jestli se ti to líbilo?“ otázala se neomaleně.
„Asi jo,“ odpověděl neochotně.
„Asi jo?“ nevěřila vlastním uším.
„Jo, asi jo,“ odsekl D.J.
„Co to má být asi jo?“ naléhala Starcková.
„Asi jo je asi jo!“ vyjel na ni podrážděně, vymotal se z deky a prošel kolem ní do koupelny.
Starcková si povzdechla. Nejspíš se zachovala jako slon v porcelánu. Jak by asi bylo jí na jeho místě. Vešla do koupelny. D.J. se opíral rukama o umyvadlo a díval se na sebe do zrcadla.
„Promiň,“ hlesla. „Omlouvám se, že jsem tě k tomu vůbec přemluvila.“
D.J. zavrtěl hlavou.
„Kdybych nechtěl, neudělal bych to,“ zašeptal. „Já – bylo to fajn. Chci říct –“
Starcková se chápavě usmála. Zřídkakdy bylo D.J. vidět takhle vyvedeného z míry a nejistého.
„Chceš prostě říct, že je to lepší než si to dělat sám, jenže tomu pořád něco chybí, že?“
„Jo,“ přikývl. „Tak nějak.“
„Myslím, že půjdu. Ale kdybys chtěl někdy společnost –“ nechala záměrně větu nedokončenou.
D.J. přikývl a zjistil, že nad tím skutečně uvažuje. Starcková přesně vyjádřila, jak se cítil. Nepřitahovala ho, ale sex s ní byl uspokojivý. Jistě, nebylo to ono a realizace vyžadovala poněkud víc úsilí, než by měla. Pořád to ale bylo lepší než být sám. A Starcková byla nejspíš jediná, kdy pro to celé měl pochopení. D.J. pochyboval, že by to šlo s nějakou jinou ženou.
Povzdechl si a vrátil se do pokoje. Starcková byla už téměř oblečená.
„No, tak si užij volno a –“ rozpačitě se usmála. „Dávej na sebe pozor a tak,“ a zamířila ke dveřím.
„Co děláš – dneska večer?“ zeptal se D.J., když byla už u dveří, nejistě.
Starcková se otočila.
„Jsi si jistý, že –“
„Upřímně? Nejsem si jistý vůbec ničím, co teď dělám, ale –“ bezradně pokrčil rameny.
„Přinesu chlebíčky,“ slíbila nakonec po chvilce váhavého ticha.

*****

D.J. zasténal, rukama křečovitě sevřel povlečení pod sebou a nadzvedl boky ve snaze přirazit do toho úžasného horkého morka jejích úst. Bylo zvláštní, že i když byla spousta chlapů poté, co je nechal, aby ho opíchali, ochotná mu nabídnout vlastní zadek, jediný, kdo byl svolný ho kouřit, byl Paul. Jako by kouřit něčí péro bylo pro tu pokryteckou rádoby heterosexuální sebranku jakousi nepřekročitelnou hranicí.
D.J. uniklo něco mezi zasténáním a zakňučením. Zatraceně dobře věděla, co dělá. Mnoho nechybělo, aby viděl jiskřičky, jak se psává v knihách. A vůbec mu nevadilo, že je žena.
Starcková si to vyloženě užívala. Neexistovala mezi nimi žádná domluva, ale trávili spolu teď spoustu času a po pravdě převážně v posteli. D.J. problémy s erekcí sice přetrvávaly, ale ona byla trpělivá. Jediné, co striktně odmítal, bylo líbat se a mazlit. Na sex se ženou, byť s drobnými komplikacemi, si zvyknout dokázal, ale dotyky a polibky mu byly proti srsti a kdykoli se o ně pokusila, vždycky uhýbal.
D.J. se zadrhl dech v hrdle a jeho pták ještě o něco ztuhl. Vzápětí ucítila Starcková v puse horké sperma a lačně ho polykala. Když jeho ochabující penis vyklouzl z jejích hříšných úst, přitiskla se k němu a políbila ho, dávaje mu ochutnat sebe sama.
Poměrně záhy zjistila, že orální sex ho učiní svolným prakticky ke všemu. D.J. možná stačilo si zašukat, aby byl spokojený, ale jí ty polibky a mazlení chybělo. Několik krátkých minut potom, co z něj vysála poslední kapičku, ho mohla líbat a tulit se k němu, jak se jí zlíbilo, aniž by ji odstrčil.
Jak se blížil konec jejich dovolené, bylo jí stále jasnější, že jakmile se Miller vrátí, D.J. se s ním usmíří a pak už nebude ochotný se přemáhat a spát s ní. Tak se snažila využít času, který měla.

*****

D.J. stál v příletové hale a pozoroval davy lidí proudící všemi směry. Nebyl si tak zcela jist, co Millerovi řekne, až ho uvidí, ale Starcková několikrát naznačila, že by bylo dobré veškeré spory vyřešit ještě než vkročí na palubu. Čekala je šestitýdenní hlídka v prostoru Jupiterových měsíců. A i když by D.J. rozhodně neoznačil své problémy s Millerem za spory, musel souhlasit, že napětí v posádce je to poslední, co mohli potřebovat.
Když Miller vstoupil s ostatními pasažéry svého letu do haly, všiml si D.J. téměř okamžitě. V tom barevném šťastném davu nešel ve své okrové uniformě přehlédnout.
Miller záměrně nasadil podmračený velitelský výraz, který si většinou schovával pro chvíle, kdy své podřízené káral, aby zakryl, jak rád toho mizeru vidí.
„Ahoj.“
Miller se snažil najít v D.J. výrazu jakýkoli náznak, že pořád trucuje, ale vyznat se v něm bylo občas těžké. Miller by skoro řekl, že podle toho, jak se D.J. tváří, se nic nestalo.
„Jo, ahoj,“ zabručel.
D.J. s ním srovnal krok a na několik nepříjemných vteřin zavládlo poněkud napjaté ticho.
„Tak jaká byla dovolená?“ zeptal se D.J. Znělo to trochu křečovitě, už jen proto, že většinou sám hovory o ničem nezačínal.
„Dobrý,“ utrousil Miller. „A ty?“ cítil se hloupě. Snad nikdy s D.J. nevedli takhle stupidní rozpačitý hovor.
„No – dobrý,“ odvětil D.J. a na chvíli mezi nimi zavládlo znovu ticho, které přerušil opět proti svým zvyklostem D.J. sám: „Smitty už prošel předstartovní kontrolu. Zdá se, že tentokrát si servisní technici dali záležet – Smitty strašně nadával.“
„Nadává pokaždé,“ odfrkl si Miller. „Vždycky se mu něco nezdá, vždycky to neudělají podle jeho představ a vždycky jsme pak nakonec rádi, že to tak udělali.“
„Jo, ale tentokrát nadával víc než obvykle. Vyměnili totiž automat na kafe.“
„A změnilo se tím něco?“ ušklíbl se Miller.
„Myslím, že ne. Starcková říkala, že to pořád chutná jako rozvařené bukvice.“
Nastalo další ticho.
Tentokrát ale promluvil první Miller: „Zase se Smitty pokusil vyčistit tu skvrnu od asteroidu na zádi?“
D.J. přikývl.
„Servisní technici nám nechali vzkaz, že máme tu starou plechovku nechat aspoň jednou přelakovat -“
„Nesmysl,“ skočil mu Miller do řeči. „Je to ztráta času i peněz. Než skončí první hlídka v pásu asteroidů bude nový lak jako ten starý.“
„To jsem jim řekl.“
Opět mezi nimi zavládlo ticho a natáhlo se až do chvíle, kdy se zastavili před Millerovou kajutou.
„No,“ Miller se neúspěšně pokusil o nenucený úsměv. Chovali se oba jako idioti. „Hele, D.J., já -“ když se ale tak díval do těch modrých očí, slova mu odumřela na jazyku. Nejhorší však bylo, že D.J. trpělivě čekal, co mu chce říct.
„Co zajít na panáka?“ řekl nakonec Miller. „Máme ještě celý večer před odletem,“ vzápětí by se nejraději za tuhle větu nakopal. Copak se s D.J nepohádali právě kvůli sexu?
D.J. cukly koutky v prchavém smutném úsměvu.
„Jasně. Proč ne,“ souhlasil. Bylo mu víc než jasné, kde a jak dnešní večer skončí. Nebylo to to, co by chtěl, ale na druhou stranu bylo to to nejlepší, co mohl dostat. Během času stráveného se Starckovou hodně přemýšlel. Byla pravda, že zjištění, že je schopný mít styk se ženou, poněkud rozšiřovalo jeho možnosti. Mohl by nechat práce, vrátit se na Mars, pokorně odprosit rodiče, mít bezpečnou nudnou práci a oženit se. Mohl by se nechat přeložit a najít si partnera stejného smýšlení. Potíž byla v tom, že ani jedno nebylo to, co by chtěl. On chtěl Millera a toho mohl mít jedině, pokud se smíří s tím, že ho doopravdy nikdy mít nebude.

D.J. zasténal, když se, jak se spolu váleli po posteli, Millerovo tvrdé péro přitisklo k jeho. Klouzal rukama po Millerově tmavém těle a nemohl se ho nabažit. Znovu a znovu si vynucoval polibky, i když věděl, že se s ním Miller nelíbá rád. Dnes však bylo vše téměř dokonalé, protože Miller neuhýbal a dychtivě mu je oplácel.
Aniž by se přestali líbat, zvedl Miller D.J. nohy.
D.J. mu zakňučel do úst, když do něj pronikl, a obtočil mu nohy kolem pasu. Tohle D.J. miloval a taky to dával hlasitě najevo. Zřídkakdy to spolu dělali tváří v tvář. Na Clarkovi bylo snazší dělat to zezadu.
„Ty seš ale nadrženej,“ vydechl Miller, když je D.J. svojí nedočkavostí stahoval do divokého víru vášně.
Šukali spolu jako dvě zvířata. Do skřípavých zvuků postele se mísilo vlhké mlaskání D.J. chtivé díry a pleskání Millerových koulí o D.J. zadek a jejich sténání, vzdychání a hekání.
D.J. k sobě Millera přitiskl tak, že se jeho pták otíral s každým přírazem o Millerovo tělo.
Miller zavřel oči a několikrát krátce a rychle přirazil, aby překonal ten poslední kousíček, který ho dělil od sladkého vyvrcholení. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale když ejakuloval hluboko v D.J. těle, které se kolem něj svíralo a doslova z něj vyždímalo poslední kapku, věděl, že tohle mu chybělo.
D.J. zaklonil hlavu přes okraj postele, a když v sobě ucítil Millerovo horké sperma, stačilo mu to, aby se udělal taky.
Miller se odvalil stranou. Břicho se mu lesklo D.J. semenem.
Ve vzduchu se vznášel pach sexu a ospalá lenivost.
Když se Miller otočil na břicho, aby usnul, D.J. si lehl na něj. Miller proti jeho váze nijak neprotestoval a nechal D.J. hrát si.
„To nemáš dost?“ ušklíbl se Miller do polštáře, když ho D.J. začal líbat na krk a postupovat systematicky po jeho těle dolů, zatímco ho rukama hladil.
D.J. neodpověděl a to Millera uklidnilo. Znamenalo to, že je vše zase při starém. D.J. totiž nikdy neodpovídal na otázky, na které považoval odpověď za zcela zřejmou.

*****

„Oh – kruci – hergot – jak – já – tohle – nesnáším,“ stěžoval si Cooper mezi prskáním stázové tekutiny. „Doktora,“ zasípal a ze všech čtyř, na něž ze stáze dopadl, se převalil na záda.
„Doktora!“ zavolal teatrálně. „Tak sakra já tu umírám, D.J.!“ nadzvedl se Cooper na loktech a otočil se.
D.J. se celou dobu na Coopera díval, ale zcela bez lékařského zájmu, a utíral se ručníkem.
„Ty, že jsi nejlepší doktor v sektoru?“ odfrkl si Cooper a zvedl se z podlahy. „Klidně by ses díval, jak tu umírám,“ dodal vyčítavě.
D.J. na to nijak nereagoval. Obtočil si ručník kolem pasu a stáhl si mokré trenky.
„Víš, proč je nejlepší?“ ušklíbla se Starcková potměšile.
„Proč?“ zakřenil se Cooper.
„Protože pozná, kdy ho opravdu potřebuješ,“ odpověděla místo Starckové Petersová.
Cooperovi v očích uličnicky zajiskřilo.
„To není pravda, když jsem ho potřeboval posledně, ani to s ním nehnulo,“ zašklebil se.
Justin vyprskl smíchy a přikryl si ruku pusou.
Smitty jen obrátil oči v sloup. Nikdy neměl pro tyhle Cooperovi dvojsmyslné narážky na D.J. pochopení. Pro něj byla D.J. sexuální orientace tabu.
Starcková s Petersovou si vyměnily pobavené pohledy. Tohle škádlení po opuštění stáze bylo vždycky příjemně uvolňující.
D.J. s ručníkem kolem pasu postupně odpojoval systémy stáze a jako obvykle na tohle popichování nereagoval.
„Copak, začal jsi být stydlivý?“ dloubl ho Cooper hravě do zad a než mohl D.J. cokoli říct nebo udělat, strhl mu ručník.
Petersová se s úsměvem zálibně na D.J. zahleděla jako prakticky kdykoli, kdy ho měla možnost vidět svlečeného. Byl div, že si toho D.J. nikdy nevšiml. Ale to už tak bývá, že lidi pro stromy nevidí les.
Stracková se při pohledu na nahého D.J. začervenala a cukly jí koutky.
D.J. se překvapivě nejdřív podíval na Starckovou, ale když se jejich oči setkaly, uhnul pohledem, a pak probodl Coopera přísně očima.
Možná se spletli, když si mysleli, že sex nijak jejich pracovní vztahy neovlivní.
„No jo,“ povzdechl si Cooper a vrátil D.J. ručník. „Copak nemáš vůbec smysl pro humor?“
„Tohle má být humor?“ zeptal se D.J. klidně. „Nějak jsem si nevšiml. Možná bys mi měl příště dát vědět předem, abych věděl, kdy se mám smát.“
„Ty se neumíš smát,“ odfrkl si Cooper, kterého D.J. reakce poněkud zchladila a hlavně otrávila. „No vážně, kdo z vás ho kdy viděl se smát?“
„Hej,“ Justin zamával Starckové rukou před obličejem.
Starcková sebou trhla, jak se probrala ze zasněného civění na D.J. Ona ho smát se viděla. Pravda nebyl to vyloženě smích, spíš takový smutně pobavený úsměv, ale úsměv to byl.
„Přijdete zase pozdě na můstek,“ připomněl jí Justin.
„Jo, pravda, díky,“ přikývla Starcková a aby to zahrála do autu, řekla D.J.: „A ty si vezmi něco na sebe. Příliš oslňuješ místní osazenstvo.“
Petersová se překvapeně otočila na Starckovou. Zatímco Cooper, Justin a Smithy se užasle zadívali na D.J., který jen pokrčil rameny a zatvářil se, že on neví, oč jde a ať je to cokoli, nemá s tím nic společného.
„Jak je možný, že obě jedou zrovna po tobě?“ zeptal se Cooper uraženě a nevěřícně D.J., když dámy odešly.
„To se ti jen zdá,“ odbyl ho D.J.

„Takže?“ prolomila ticho Petersová, když Starckovou doprovodila na můstek.
„Takže co?“ opáčila Starcková co nejlhostejněji.
„Ale no tak, Mel. Myslíš si, že nevím, jak jsi na něj zírala?“ utrousila Petersová ostře.
„Jak zírala?“ dělala Starcková nechápavou.
„Spala jsi s ním, že jo?“ uhodila na ni Petersová přímo.
„CO?“ uklouzlo Starckové. „Jak jsi na to prosím tě přišla? Chci říct, to přece ani nejde. D.J. je na chlapy.“
Petersová se smutně usmála.
„To, že je na chlapy neznamená, že není schopný dělat to se ženskou,“ ušklíbla se. „Takže spala jsi s ním?“
„Proč myslíš, že bych měla?“ vyhýbala se Starcková odpovědi.
„No, možná proto, jak ses na něj dívala. Možná proto že dřív kolem tebe mohl chodit nahý jak chtěl a nic a najednou na něj zíráš –“ Petersová si povzdechla a sedla si do kapitánova křesla. „Jaký byl?“
„Vášnivý?“ zamyslela se Starcková.
Petersová udiveně pozvedla obočí.
„Tedy měl trochu – ehm – problém, ale kde je vůle, tam se způsob vždycky najde.“
„Je to ale fakt pěkný kus chlapa,“ povzdechla si Petersová téměř závistivě.
„To jo, pěkný kus ho byl,“ zasnila se Starcková a obě se začaly smát.
„Ne, vážně. Ono to tak nevypadá, ale když – no – víš, co...,“ Starcková poněkud zmateně zagestikulovala rukama a zrudla.
„D.J. má pěkný penis – obzvláště když se mu postaví,“ vyslovila to Petersová bez uzardění.
„To mi poví – počkej, odkud ty víš, jaký má D.J. péro?!“ vykulila Stracková oči.
Tentokrát zrudla Petersová.
„No víš –“ zakoktala se.
„A ten mizera mi tvrdil, že s ženskou nikdy nic neměl,“ zamračila se Starcková.
„Ale ne, to si nerozumíme,“ ošila se Petersová. „Já s D.J. nic neměla,“ dodala zklamaně.
„Tak odkud to víš,“ nedala se Starcková odbýt.
„Je zvláštní, že se nikdo nikdy nepozastavil nad tím, proč mi D.J. sebral přístupový kód od zámku na ošetřovnu až dlouho poté, co se tam s Millerem začali scházet.“
„Chceš říct, že – že jsi –“ Starckové podklesla čelist.
Petersová přikývla.
„Myslím, že D.J. to ví, protože to byl on, kdo mi druhý den beze slova zrušil kód k zámku na ošetřovně.“
„No a?“ vyhrkla Stracková dychtivě.
„Co by?“
„No, povídej, přeháněj,“ culila se Starcková.
„Není co povídat,“ pokrčila Petersová rameny. „Dělají věci jako každý jiný.“
„Tak o tom pochybuji,“ ušklíbla se Starcková. „Protože jsem měla panice, kteří byli zkušenější než D.J. Ale učil se rychle, to zase ano.“
Petersová obrátila oči v sloup.
„Vážně si myslíš, že u D.J. je problém se zkušenostmi?“ zamračila se na Starckovou. „D.J. je gay. Prostě mu to s tebou bylo proti srsti. A vůbec, jak jsi ho k tomu přinutila?“
„Jo, proti srsti,“ ušklíbla se Starcková. „To jsi ho měla vidět, jak mu to bylo proti srsti. A pro tvou informaci, k ničemu sem ho nenutila,“ odsekla.
„No jistě,“ odfrkla si Petersová. „A pro tvou informaci D.J. je gay, protože je na chlapy, ne z nějakého rozmaru. A jestli si myslíš, že ho můžeš vyléčit nebo tak něco –“
Rozhořčenou Petersovou přerušilo zapraskání ve vysílačce.
´Eeee tady – tady – eeee – proboha jestli nás někdo slyšíte, pomozte nám!´
Drobná roztržka byla rázem zapomenuta. Starcková vklouzla ke své konzoli.
„Tady plavidlo US Aerospace Command Lewis&Clark, udejte svoji totožnost, polohu a situaci,“ oslovila slyšitelně nervózního člověka Starcková klidným profesionálním tónem.
´Díky bohu!´
Po úlevném zavýsknutí následovala v pozadí jakási intenzivní výměna názorů. Když se ozvali znovu, mluvil někdo jiný.
´Tady Jack Horton hlavní inženýr důlního zařízení Lucky Strike. Snažíme se někoho dovolat již několik dní. Došlo k neopravitelné závadě na reaktoru, který v současné chvíli hrozí, že se roztaví. Nemáme žádná plavidla, s jejichž pomocí bychom mohli utéct. Prosím, pomozte nám.´

„No není to pech? Kdyby dosáhli kritické hranice jen o pár dní později,“ utrousil Smith.
„Kdyby přání byly koně, jezdili bychom všichni, Smitty,“ poznamenal Miller. „Takže chci rozbor situace, vážení,“ rozhlédl se po posádce.
„I při maximálním výkonu se tam nedostaneme dřív, než budou mít z reaktoru radioaktivní polívku,“ zamračil se Smith.
„Pane Justine, důlní zařízení typu D. Co všechno můžeme čekat po vysazení reaktoru,“ kývl Miller na Justina.
„Co čekat? Všechno, pane. Tyhle staré důlní jednotky nemají žádnou zálohu. Hodně se na nich šetřilo,“ pokrčil Justin rameny.
„Bude tam zima jako v prdeli,“ odfrkl si Cooper.
„Tam je teplo,“ neodpustil si D.J. Dnes se však nikdo nesmál, jen Justinovi cukly koutky.
„Takže po vysazení reaktoru vypadne celý systém podpory života?“ ujišťoval se Miller.
Justin přikývl.
„Může posádka někde přežít?“ zajímal se Miller a mračil se jako pokaždé, když něco nevycházelo.
„No, ošetřovna má standardně vlastní zdroj, takže by se měli shromáždit tam. Nebude tam nijak zvlášť teplo a ani vzduch se nebude obnovovat tak rychle, jak by měl. Nicméně jim to dá čas,“ řekl Justin a dodal: „Po výpadku energie se automaticky uzavřou přepážky mezi jednotlivými částmi stanice. Jsou to silné oceloolověné pláty – pokud se někdo nedostane na ošetřovnu včas, je prakticky nemožné se přes ně pak dostat.“
„Jak je tedy odtamtud dostaneme my?“ zeptal se Smith.
„Nabouráme se do systému a ty pláty zase zvedneme, to nebude problém,“ ozval se Cooper. „Pokud budou mít všichni skafandry, prostě je odvedeme jako housátka.“
„Dobře, Starcková, kontaktuj Lucky Strike a řekni jim, co mají dělat,“ rozkázal Miller. „Ale ještě jedna věc,“ zadíval se na D.J. „Co radioaktivita. Mají nukleární reaktor.“
„Pobyt navíc ve skafandru by neměl být nebezpečný po dostatečně dlouho dobu. Přesto bych nedoporučoval přibližovat se k technické palubě a všichni se pak podrobí lékařské prohlídce.“
Miller přikývl a gestem ruky je poslal po jejich práci.
Jak se postupně rozcházeli, zůstali tam D.J. s Millerem sami.
„Takže teď nezbývá než sedět na prdeli a čekat,“ povzdechl si Miller.
„No, možná bych věděl, jak ten čas užitečně strávit,“ prohodil D.J.
Miller se pousmál a objal D.J. kolem pasu.
„Povídej, přeháněj,“ pošeptal mu do ucha.
D.J. se na Millera podíval zcela nevzrušeným pohledem.
„Pořád ještě jsi nebyl na pravidelné kontrole,“ připomněl D.J. skutečnost, že kvůli Millerově paličatosti je příšerně pozadu se zprávou o kondici posádky.
„Tak to bychom měli napravit,“ ušklíbl se Miller potměšile.

*****

V pokoji bylo přítmí. Stropní osvětlení vydávalo slabounkou záři, která nedovolila tmě získat navrch, ale nerušila spící.
Ticho přerušované jen spokojeným oddechováním prořízl ostrý tón příchozí zprávy – něco u čeho se nedalo spát, ani to ignorovat.
S tlumeným zaklením se zpod peřiny vymotal Miller a natáhl se k nočnímu stolku, aby zprávu přijal.
Na obrazovce se objevila tvář pobočnice admirála Hollise. Miller potlačil zaúpění. Ne, teď ne, teď měli mít zaslouženou dovolenou po náročných šesti týdnech hlídky v pásu asteroidů.
„Kapitáne Millere,“ oslovila ho Lyle. „Máme zde naléhavou situaci, která vyžaduje okamžitý zásah. Vy a vaše posádka jste ti nejlepší, kterými USAC disponuje.“
Zpod peřiny se vyhrabal D.J., přetočil se na bok a s hlavou podepřenou rukou poslouchal, co se děje. Přitom viděl, jak se Miller mračí.
„Nejlepší, ale ne jediní,“ přerušil Miller Lyle ostře. „Moji lidé jsou unavení.“
Záchrana horníků na Lucky Strike jim všem dala zabrat a ani pak se celých šest týdnů nezastavili. Jako by si všichni ty průsery schovávali, až budou mít hlídku oni.
„Uvědomujeme si to, kapitáne. Kdyby to nebylo skutečně nutné, nežádali bychom vás o to. Zítra se k vám připojí na palubě vaší lodi doktor Weir. Je to odborník, který vám bude nápomocen. Tato mise je přísně tajná, kapitáne. Doktor Weir vás s podrobnostmi seznámí, až dosáhnete cíle.“
„A ten je?“ zavrčel Miller.
Lyle na okamžik zaváhala.
„Neptun – ale nemluvte o tom s nikým, kapitáne. Zítra ráno obdržíte rozkazy a povolení k odletu oficiální cestou. Kapitáne – Same –“ Lyle se naklonila blíž a ve tváři se jí objevil starostlivý a možná i trochu provinilý výraz. „Jinak to skutečně nešlo. Až dorazíte na Neptun, pochopíš to.“
S bliknutím obrazovka potemněla.
„No, to vypadá, že San Francisko odpadá,“ poznamenal D.J. a protáhl se.
Miller klesl zpátky na polštář a mračil se.
„To je jim podobné. Když se někde něco posere, vyžereme to my,“ mrmlal.
D.J. položil Millerovi ruku na hrudník a jakoby zamyšleně ho začal hladit.
„Je to naše práce,“ připomněl tiše.
„Víš, nesnáším, když mě poučuješ,“ poznamenal Miller, ale v jeho hlase nebylo ani stopy po zlobě nebo výtce.
„No, někdo z nás musí být ten moudřejší,“ pokrčil D.J. rameny a jeho ruka zvolna klouzala po Millerově břiše níž – pomalu, zamyšleně.
„Degraduju tě za drzost,“ vydechl Miller.
„Hm,“ zapředl D.J. a vklouzl pod deku.
Miller zalapal po dechu, když D.J. vzal do pusy jeho ptáka. Cítil, jak v těch talentovaných ústech rychle tvrdne a D.J. jazyk a ruce ho nutily vyluzovat nedůstojné zvuky a kroutit se jako žížala na háčku.
D.J. z nich skopl peřinu a zvedl Millerovy nohy tak, že mohl jazykem laskat ten svraštělý vstup do jeho těla. Olizoval ho a dráždil, aby pak vnikl dovnitř a doslova ho šoustal jazykem. Při představě, že by do toho mokrého uvolněného zadku vrazil svoje péro a Millera si vzal, sebou jeho tvrdý pták nedočkavě cukal.
„D.J. – ne – ne,“ zasténal Miler a jeho tělo se napnulo.
D.J. Millera s povzdechem pustil. Vždycky to dopadlo stejně – Miller ho zarazil v nejlepším místo, aby si to užíval. A přitom se to Millerovi líbilo. Zřejmě to bylo něco s tím, že některé praktiky byly podle Millerova mínění víc homosexuální a některé méně.
D.J. nedal najevo zklamání a udělal to Millerovi rukou. Věděl, že Miller ho nikdy nebude chtít – doopravdy chtít – a tak bral, co byl Miller ochoten dát, třebaže mu to již nestačilo.
Miller se překvapeně vzepřel na loktech a zadíval se na D.J., který, ignoruje svoji erekci, mu jakoby zamyšleně roztíral po břiše jeho vlastní sperma.
Miller získal neurčitý pocit, že udělal něco špatně. Než se ale mohl zeptat, co se stalo, D.J. si lehl na břicho vedle něj a zavedl řeč na ten tajný úkol: „Neptun. Proč Neptun?“
Miller pokrčil rameny.
„Není tam nic – aspoň nic o čem by se vědělo. Nejspíš nějaký tajný vládní projekt.“
D.J. se na Millera skepticky zadíval.
„Něco o čem nikdo nechce moc vědět, dokud opravdu nemusí,“ dodal Miller a sebral z nočního stolku balíček cigaret a zapalovač. Jednu si zapálil, a když popotáhl a vyfoukl obláček kouře, nabídl cigaretu D.J.
D.J. si ji vzal a po chvíli ji Millerovi zase vrátil.
„Řekneš to ostatním? Že letíme na Neptun?“ zeptal se D.J.
„Rozhodně,“ přikývl Miller. „Mají právo vědět, proč přišli o dovolenou. A pak, co je na letu k Neptunu tajného?“
D.J. mlčky pozoroval kouř stoupající z cigarety.
„Nelíbí se mi to,“ řekl po chvíli.
„Ani mně ne, ale sám jsi to řekl – je to naše práce,“ povzdechl si Miller.

Část druhá - Horizont události

„Iontový pohon nastaven.“
„Díky,“ zamumlal Smith. „Kurs: vektor jedna – devět stupňů.“
Smithovy prsty přebíhaly po klávesnici.
„Jsme připraveni k zážehu,“ v jeho hlase bylo stále patrné rozladění. Když přehazoval spínače, dělal to s větší energičností, než ten pohyb vyžadoval, jako by se jen tak tak držel, aby do něčeho nepraštil.
„Nemůžu tomu uvěřit!“ dal konečně průchod svému podráždění, třebaže to všichni museli poslouchat v nejrůznějších obměnách už od rána. „Tohle je směšné!“
Miller, dosud usazený v zadní části můstku u velitelského stanoviště, přesunul křeslo dopředu.
„Posledních šest týdnů jsem neměl víc než vlastní ruku a teď tahle sračka,“ mrmlal Smith. „Proč vlastně nemůžeme letět na Mars, kapitáne?“ obrátil se k Millerovi jako by ten nějak mohl změnit rozkazy, které dostali.
„Chci říct, na Marsu... jsou aspoň ženský,“ posteskl si Smith.
„Smith má pravdu,“ promnula si Starcková krk. „Neptun – tam nic není.“
„Jo, a když se něco podělá, jsme v tom sami,“ pokračoval ve stížnostech Smith.
Miller na okamžik, než se křeslo otočilo tak, že k nim byl čelem, zavřel oči. Nemohl jim vyčítat, že se jim to nelíbí, ale po včerejší noci s D.J. nějak neměl sílu ani chuť to poslouchat.
Přiměl se otevřít oči a pohlédnout na Smithe.
„Znáte pravidla, lidi,“ řekl unaveně. „Někdo něco zvorá, zavolají nás. Tak – do toho,“ pokynul jim hlavou.
Starcková i Smith se otočili zpátky ke svým konzolím.
„Kurs zadán?“ otázal se Miller a jeho velitelská autorita vytěsnila z můstku všechny pochyby a stížnosti.
„Ano, pane,“ odvětila Starcková pohotově.
„Zadán a nastaven a připraven to nakopnout,“ ozval se Smith.
„Pane Justine?“ obrátil se Miller k mladičkému inženýrovi.
Mladík se odstrčil od své konzole až židle v drážkách dojela blíže ke kapitánovi.
„Všechny systémy hlásí zelenou, veliteli,“ Justin byl snad jediný, na kom nebylo patrné rozladění z překažené dovolené.
„Začněte odpočítávat,“ nařídil Miller.
„Iontový zážeh za T mínus deset minut,“ odklepla Starcková povel.
Smitty se pokřižoval.
„Děkuji, poručíku,“ řekl Miller. „Jdeme,“ a zvedl se z křesla.
„Smithi, jdete se mnou,“ Starcková vstala.
„Ano, madam,“ Smith jí následoval.
Miller se spustil po žebříku z můstku, ale nejdřív ještě nařídil Justinovi, aby šel připravit nádrže. Cestou do obytné části lodi, kde se nacházela rovněž ošetřovna i gravitační nádrže, se zastavil v přechodové komoře se skafandry. Cooper tu prováděl poslední kontrolu. Bylo by nemilé probudit se na Neptunu a zjistit, že jste něco nechali na oběžná dráze Země.
„Pane Coopere,“ kývl na něj.
„Veliteli.“
„Iontový zážeh za deset minut,“ upozornil ho Miller.
„Úúúú, tak šup do plechovek,“ zašklebil se Cooper.
Miller vylezl po žebříku do obytné části.
„Veliteli,“ pozdravila ho Petersová, s kterou se během dnešního hektického rána ještě neviděl. Vlastně dneska ráno ani pořádně neviděl D.J., který právě s Petersovou nakládal výměníky CO2.
„Petersová,“ odpověděl jí a všiml si, že tu je sama. D.J. zřejmě už připravoval ošetřovnu.
Cizí muž v modré astronautské kombinéze, sedící za stolem uprostřed ubikací a viditelně nepatřící k jeho posádce, musel být Weir. Miller si nedal tu práci, aby ho přivítal na palubě osobně. Od toho byl kapitán, ne, aby mohl nepříjemnými úkoly pověřit své podřízené.
Jakmile však Petersová prozradila jeho přítomnost, Weir se zvedl. Na rozdíl od všech ostatních se na cestu viditelně těšil.
„Kapitáne Millere, jen jsem chtěl říct, že tohle je něco...,“ začal doktor Weir.
„Čas běží, doktore,“ přerušil ho Miller a podal Cooperovi ruku, aby ho vytáhl průlezem nahoru. Byl pomalu čas se převléknout a jít za D.J. na ošetřovnu.
„Čekáte snad na osobní pozvánku, pane Smithi?“ obrátil se Miller na Smithe, který si s nohama na stole stahoval ponožky – Petersová mu nespočetkrát řekla, ať to nedělá, že je to nechutné, a dnes si to odpustila kvůli Weirovi. Všichni se chovali odměřeněji – tedy skoro všichni – když byl na palubě někdo cizí. Miller neměl rád cizí lidi na své lodi.
„Ne, pane!“ odvětil Smith a zmuchlal ponožku do kuličky.
„Kapitáne, nechci...,“ zkusil to ještě jednou Weir.
Ani tentokrát ho nenechal Miller domluvit a nabízenou ruku ignoroval.
„Doktore,“ položil mu rázně ruku na rameno. „Jděte za zbytkem posádky ke gravitačním nádržím, je nejvyšší čas. Jsme téměř na cestě,“ a s lehkým postrčením kýženým směrem Weira opustil a věnoval se tomu, co D.J. občas označoval za nezbytnou ukázku síly velení, a Cooper tomu drze říkal buzerace.
„Ta postel bude ustlaná, pane Coopere,“ vzal si Miller na paškál zrovna jeho. I když po pravdě jeho přespávací buňka byla vždycky neskutečně rozbordelená. „Nebo půjdete na Neptun pěšky.“
Miller si uložil bundu do skříňky a sklouzl pohledem na Petersovou.
„Kde to vázne, Petersová?“ zeptal se ostřeji, než bylo nutné.
„Jen nakládám poslední CO2 filtry, pane,“ vrátila mu to bryskně.
Miller se převlékl do spodního prádla určeného pro gravitační nádrže. Stud do vesmíru nepatřil, ale všiml si, že s tímhle bude mít asi Weir potíže – převlékat se v místnosti, kde jsou i dvě ženy. Miller počítal s tím, že doktor se převlékne jako poslední, až všichni ostatní budou už u nádrží. Jestli kvůli němu budou muset zrušit odpočet a čekat na nové startovací okno, hodlal mu to Miller dát pořádně sežrat. Neměl totiž v úmyslu strávit tímhle úkolem ani o minutu víc času, než bylo absolutně nutné.
Cooper už zase škádlil Starckovou, ale Millerovi přišlo, že je tentokrát na jeho narážky se sexuálním podtextem nějaká nedůtklivější.
Miller vešel do prostoru ošetřovny. D.J. byl jediný stále ještě v uniformě a s cigaretou v puse ještě jednou zběžně kontroloval, že je vše, jak má, aby tu jen tak nestál a nečekal na ně. Do stáze chodil totiž jako poslední a jeho nádrž, stranou od ostatních, byla uzpůsobená k tomu, aby nepotřeboval ničí pomoc.
„Je možné, aby se stala nehoda a jeden člen posádky nebyl včas uložen do stáze a zbyl po něm jen mastný flek?“ zavrčel Miller a sebral D.J. cigaretu.
„Takže jsi se již seznámil s doktorem Weirem,“ odtušil D.J.
Miller popotáhl z cigarety a odfrkl si.
„Viděl jsi, jak září nadšením? Je mi z něj na blití,“ utrousil Miller. „Jestli se neukáže, že měli zatraceně dobrý důvod poslat nás na Neptun, zakroutím mu krkem.“
„No, raději bych to nedělal,“ opáčil D.J. vážně, jako by se to Miller skutečně chystal udělat. „Někomu asi moc záleží na tom, aby s námi letěl.“
„Proč myslíš?“ Miller zbystřil. Když se D.J. tvářil takhle vážně, něco mu vrtalo hlavou.
„Jeho zdravotní karta přišla ani ne před hodinou – na poslední chvíli.“
Mille se zamračil.
„V čem je problém?“ zajímal se.
„Lékařské tajemství,“ odmítl říct D.J. podrobnosti. „Ale ten chlap je riziko,“ a po chvilce dodal: „Je to magor.“
Miller spolkl, že to už poznal sám. Stačilo se na Weira jen podívat. Raději D.J. trochu popíchl.
„Magor? To má být tvůj profesionální názor?“ ušklíbl se.
„Řeknu ti to takhle, žádný zodpovědný lékař by ho nepustil do vesmíru, natož na Neptun.“
Miller zamyšleně pokýval hlavou.
„Díky,“ zamumlal a dál se o tom nebavili, protože se na ošetřovnu začínal trousit zbytek posádky a D.J. se musel začít věnovat své práci.
Weir přišel pochopitelně jako poslední.

„Počkejte tady,“ řekla Petersová Weirovi.
D.J. ji vždycky bral jako první a pak mu pomáhala se zbytkem posádky. Tentokrát ale dostala na starosti jen a jen Weira, zatímco D.J. se věnoval posádce.
Smith dostal svoji injekci a jako obvykle si stěžoval, že to bolí. Po něm přišel na řadu Miller. Ostatní, kromě Weira, svoji dávku už dostali.
„Čepice dolů v nádrži,“ sebral Miller Smithovi pletenou čepici a hodil ji po něm. Pak si sedl na lékařský stůl a D.J. mu, jak už bylo tradicí, nabídl cigaretu. Oba přitom mrkli směrem k Petersové a Weirovi.
„Poprvé v gravitačním křesle?“ zeptala se Petersová Weira.
„Jo,“ přisvědčil. Byl viditelně nervózní.
„Aha,“ pokývala Petersová chápavě hlavou a začala se zdravotnickou kontrolou. D.J. si přál, aby Weir prošel důkladnější prohlídkou, protože o jeho zdravotním stavu neměl takový přehled jako o stavu posádky.
„Myslím, že kapitánovi na mně něco vadí,“ postěžoval si Weir.
Petersová sklouzla pohledem k D.J. a Millerovi, kteří se spolu vybavovali, a jim nevěnovali žádnou pozornost. Miller si vychutnával před stází své poslední cigáro.
„Tím se netrapte,“ řekla Weirovi a prohmatala mu krk. „Jen prostě na své lodi nemá rád cizí lidi. Je tvrdý, ale férový. Vlastně máte štěstí, že vybrali zrovna jeho. Je jeden z těch mála kapitánů, kteří mají zkušenosti z oblasti vnějších planet.“
„Byl za Marsem?“ užasl Weir.
„Sloužil na Goliathu.“
„Ta loď, co byla zničena?“ nyní již Weirův úžas přerostl v pravý obdiv.
„Snažili se zachránit zásobovací loď mířící na Titan – víte, jak tam probíhal ten výzkum, ne? Jenže při záchranné misi došlo k protržení nádrží s kyslíkem, obě lodi zaplavil čistý kyslík a od jiskry to chytlo. Velitel a posádka se dostali do záchranného člunu, ale...“
„Nemá rád, když se o tom mluví,“ přerušil ji D.J. tiše.
Petersová se na něj podívala, a pak beze slova přenechala Weira D.J.
D.J., třebaže Weir nebyl součástí posádky, mu jako všem nabídl cigaretu, kterou kouřil.
„Ne,“ odmítl Weir.
„Jedl jste něco v posledních dvanácti hodinách?“ zeptal se D.J.
Weir zavrtěl hlavou.
„Je to nutné?“ zeptal se Weir při pohledu na tlakovou injekci se zásobníkem čiré kapaliny.
D.J. mu natočil hlavu, aby mohl do žíly na krku aplikovat sérum.
„Při iontovém zážehu na vás bude působit asi 30G,“ vysvětloval věcně a stiskl spoušť.
Injekce zasyčela a Weir zaskučel a vytřeštil oči.
„Bez nádrže by vám takový tlak zkapalněl kostru,“ dořekl, když injekci aplikoval.
Weir si na to místo přitiskl ruku.
„Viděl jsem ten efekt na myších,“ připustil Weir.
D.J. ho doprovodil do jeho nádrže, kterou Cooper označil cedulkou. Weir si stoupnul dovnitř a nervózně se rozhlédl, když D.J. začal nádrž zavírat.
„Klaustrofobik?“ zeptal se D.J.
„Velmi,“ přiznal se Weir.
D.J. udiveně povytáhl obočí. Tohle ve Weirově kartě nebylo. Jen to potvrdilo jeho domněnku, že tu někdo Weira moc chtěl, a že to byl někdo krajně nezodpovědný.
Weir si nasadil masku a vzápětí se začala napouštět kapalina. Ve Weirových očích se objevila hrůza, ale jakmile byla nádrž plná, začala působit anestetika. Weir zavřel oči a jeho tělo se uvolnilo.
D.J. zkontroloval monitor na stěně.
„Srdeční puls... teplota těla...,“ D.J. počkal až se hodnoty stabilizují. „Je ve stázi.“

Jako posledního ukládal D.J. Millera.
„Takže – uvidíme se na druhé straně,“ ušklíbl se Miller nevesele.
D.J. zavřel nádrž, a když byl i Miller uveden do stáze, byl nejvyšší čas, aby se i on převlékl a šel spát. Odtikávaly poslední minuty do startu.
D.J. se svlékl a přehodil svoje věci přes svou židli. Sice si potrpěl na pořádek, ale jsou chvíle, kdy není čas. Natáhl si trenky a píchl si ten chemický koktejl drog.
Jeho nádrž měla ještě jeden panel uvnitř, takže ji zavřel a jakmile si nasadil masku, začal napouštět kapalinu. Nebylo to nepříjemné. Napouštělo se odspodu a tekutina měla teplotu lidského těla. Byla jen nepatrně hustší než voda, ale D.J. věděl, že jakmile bude nádrž plná, elektrický impuls změní fyzikální vlastnost stázové kapaliny a její hustota rázem prudce vzroste. Vždycky měl pocit, že cítí tu chvíli, kdy lodní motory zaberou, ale věděl, že to je jen jeho iluze. Ostatně smyslem nádrže bylo jakýkoli vliv zrychlení potlačit. D.J. zavřel oči a nechal anestetika působit.

**O 56 dní později**

Na malém panelu vně nádrže se rozsvítilo několik kontrolek. Maska, dosud spolehlivě sedící na tváři, se odpojila a sklouzla přesně okamžik před tím, než se nádrž otevřela. Kapalina se vyvalila ven a D.J. ztěžka padl na podlahu. Třebaže ho drogy ´probudily´ již notnou chvíli před otevřením nádrže, nedokázal nikdy zcela zmírnit pád. Dopadl na všechny čtyři. Kolena ho ostře zabolela a vzápětí se složil na zem, když se mu podlomily ruce.
Jestli by měl vybrat jednu věc, kterou na své práci nesnášel, byla to nutnost probouzet se ze stáze jako první. Nebyl tu nikdo, kdo by vás zvedl, podal vám ručník a navíc se teprve před chvílí nahodil systém podpory života, takže tu byla strašná zima.
D.J. několik minut ležel bez hnutí, dokud ho chlad nepřiměl hýbat se. Zatápal kolem sebe a když našel oporu, zvedl se na stále nejisté nohy. Teplota na lodi naštěstí rychle stoupala, takže mu po chvíli aspoň přestala být taková zima. Pravda, na druhou stranu tu zase pár hodin bude horko, než teplota opětovně klesne. Ale v tuhle chvíli mu to, jako vždy, bylo jedno. Protáhl se, aby přinutil ztuhlé svaly k činnosti a rozproudila se mu krev. Potlačil zívnutí. Bylo zvláštní, že i když jste ve stázi prospali klidně dva měsíce, vylezli jste z ní nikoli odpočatí, ale ztuhlí, rozbolavělí a utahaní. Obešel zbylé nádrže a zkontroloval životní funkce. Pak probudil Millera.
„Nesnáším to,“ byla jako vždy Millerova první slova, když přestal kašlat a prskat vodu.
D.J. mu podal ručník a pomohl mu vstát. Když mu Millerovy ruce začaly klouzat po těle, zavřel oči a prohnul se slastně v zádech. Všiml si už, že stáze u některých mužů snižuje hladinu testosteronu. Drobný vedlejší efekt závislý na individuálních vlastnostech každého organismu. Miller se tak vždycky probouzel ze stáze nadržený, jak se hladina jeho testosteronu prudce vrátila do normálu. D.J. ovšem rozhodně nebyl nikdy proti ukrást pár chvil dokonalého soukromí, dokud byli ostatní ve stázi a nemohli je rušit.
Vytratili se spolu do sprchy. Přece jen je divné dělat to v místnosti plné lidí, byť jsou ve stavu nevědomí.
Horká voda a vzrušující doteky spolehlivě vyhnaly ze svalů poslední zbytky ztuhlosti a otupělosti. D.J. se opřel o stěnu sprchy a Millerovy prsty několikrát přejely v rýze mezi jeho půlkami, než jeden z nich pronikl dovnitř. D.J. tiše zasykl, ale rychle se uvolnil. Miller zcela zbytečně přidal druhý prst, protože D.J. byl už připravený a nedočkavý.
Millerův tvrdý pták vklouzl do D.J. těla jako by tam patřil odjakživa. Což si ale stejně D.J. myslel.
D.J. zasténal a opřel se čelem o stěnu. Miller ho šukal tvrdě, rychle a hluboko.
D.J. se chvílemi zadrhával dech a možná, že i na něj měla stáze vliv, protože stačila chvíle a cítil v koulích ten svíravý pocit nevyhnutelnosti a stoupající horký pramen, který vzápětí vytryskl na stěnu sprchy, odkud byl ihned smyt proudem horké vody.
Miller ještě dvakrát přirazil a udělal se taky. S mlasknutím vytáhl svoje ochabující péro z D.J. zadku, stáhl si kondom a vylezl ven. Na sex byla sprcha velká dost. Díky svým malým rozměrům jim poskytovaly její stěny dobrou oporu. Ale na to, aby se tam umyli dva lidé, rozhodně velká dost nebyla.
D.J. se umyl a natáhl si na mokré tělo suché trenky. Přece jen navléknout si ty mokré se mu nechtělo. Co na tom, že ty suché hned umáčel, protože se neutřel. Teď ho ale čekala práce. Musel vzbudit ostatní.

Weira si D.J. nechal až nakonec. Očekával totiž drobné komplikace, jestliže ten člověk trpěl klaustrofobií. Aktivoval proces ukončení stáze a dál se věnoval své práci. Před každou stází a po ní byl povinen kontrolovat zdravotní stav posádky. Šlo o rutinu a preventivní opatření, ale D.J. bral vždycky svou práci vážně. Ne, že by mu to Cooper, který tu pobíhal nahý, nevrlý Smith a Justin, který pořád někam odbíhal, ulehčovali. Ještě že Petersová mu byla k ruce a mohla dohlédnout na Weira, aby on mohl dělat svou práci. I když to nepřiznal, ani on neměl rád cizí lidi na lodi, protože v jeho očích byli neznámá proměnná. Obzvláště když to bylo takhle narychlo jako Weir. Klidně sem mohl zavléct nějakou nemoc. A nebo ta jeho klaustrofobie – jak se vůbec mohl stát astronautem. D.J. věděl, že s Weirem budou určitě jen potíže.
„Vem si něco na sebe,“ řekl Cooperovi, zatímco se snažil udržet Justina na jednom místě natolik dlouho, aby mu mohl vzít krev na testy. Až budou všichni oblečení a v obytné části, udělá ještě testy na úroveň radiace.
Cooper si neochotně omotal kolem pasu ručník, a přitom udělal oči na Starckovou, která ho okázale ignorovala.
D.J. si uvědomil tlumené rány, jako by někdo bušil do stěny nádrže, ale teď se nemohl otočit, dokud nevytáhne jehlu z Justinovy paže.
Ozvalo se šplouchnutí a Weir dopadl na zem a začal kašlat tu trochu vody, které se nadechl, když mu počítač sundal masku.
„Všechno je v pořádku. Dýchejte,“ ujala se Weira Petersová. Vzala ho zezadu a vytlačila mu vodu z plic. „D.J.!“
D.J. uzavřel zkumavku se vzorkem krve a odložil ji na stůl. Pak přešel k Weirovi.
Cooper si našel svoji termosku s kafem a vše pozoroval.
„Ok, doktore Weire. Postavíme vás,“ chytil D.J. Weira spolu s Petersovou.
„Jsem v pohodě,“ zachraptěl Weir.
„Pojďte, pomalu,“ pomohl D.J. Petersové Weira zvednout na nohy.
„Jsem v pohodě!“ zaprotestoval Weir.
„Ok,“ uklidnil ho D.J.
Weir se s jednou rukou kolem krku Petersové postavil na nejisté nohy.
„Tak a je to,“ poznamenal D.J. a zběžně ho prohlédl, jestli si neublížil, jak sebou v nádrži mlel.
„Nedělejte prudké pohyby,“ instruoval ho D.J. „Byl jste 56 dní ve stázi. Můžete očekávat lehkou dezorientaci. Je vám to jasné?“ D.J. natočil Weirovi hlavu. Zdál se dost v šoku, ale to bylo při první cestě normální a pak, rychle to překonával a to bylo dobré. Weir možná nebyl taková bábovka, jak se zdál. D.J. viděl lidi, co první cestu snášeli hůř.
„Už je to dobré. Děkuji,“ vydechl Weir.
„Dobře,“ přikývl D.J. „Tohle si vezměte,“ podal mu ručník. „A neuspěchejte to,“ poklepal ho po hrudi.
„Je váš,“ utrousil D.J., když procházel kolem Coopera. Jeho práce tady prozatím skončila. Konečně se mohl taky obléknout a dalším bodem dne bude něco k jídlu. Krevní vzorky měl od všech, testy provede počítač. Weira otestuje později, až se doktor trochu vzpamatuje a uklidní.
„Jste v pořádku, doktůrku?“ zeptal se Cooper bodře. „Chcete kafe?“ nabídl mu šálek své proslulé pravé kávy.
Weir se na něj podíval poněkud zmateně.
„Co?“ zeptal se, jako by nepochopil, co mu Cooper vlastně říká, jako by byl duchem stále poněkud mimo.
„Chtěl byste kávu?“ zopakoval Cooper.
„Ne. Děkuji,“ odmítl Weir, stále poněkud zmatený a, jak ho varoval D.J., lehce dezorientovaný.
„Dobře. Jak chcete,“ odvětil Cooper a jeho pozornost se přenesla na Starckovou, která se právě v promočeném spodním prádle utírala do ručníku.
A co ty, Starcková? Chtěla bys do sebe něco horkého a černého?“ zazubil se na ni.
Starcková mu ukázala vztyčený prostředníček.
„Úúú, to je nabídka?“ usmál se Cooper.
„Není,“ řekla odměřeně.
„Tak co v tom případě kafe?“ zeptal se Cooper.
Na ošetřovnu vešel Miller a zamířil rovnou ke Starckové. Nevypadal v dobrém rozpoložení.
„Starcková,“ oslovil ji.
„Ano, pane.“
„Proč nejste na můstku?“ otázal se Miller chladně.
„Nebude vám vadit, když se nejdřív obléknu?“ zajímala se.
„Ve skutečnosti, poručíku, jsem očekával, že vy budete oblečená první,“ setřel ji Miller. „Tak pohyb, lidi! Máme tu práci!“
Posádka si vyměnila pohledy a pak se všichni rozešli, aby se převlékli.
D.J. se zastavil vedle Millera a dopínal si kombinézu.
„Klid,“ řekl tiše. „Oni svoji práci znají. A nejsou z Weira o nic nadšenější než ty.“
Miller se na D.J. zamračil, i když věděl, že má pravdu. Přenášel svoje podráždění z Weira a z celé téhle mise na posádku. Někdy D.J. záviděl, jak dokázal vždycky zůstal klidný a nad věcí.

Nakonec se posádka shromáždila v obytné části a čas zbývající do briefingu si krátila po svém. Justin s Cooperem si házeli míčkem, Petersová si pouštěla videozáznam narozenin svého syna a D.J. dokončil prohlídku Weira a nyní obcházel kolem a kontroloval úroveň radiace na osobních skenerech posádky.
Weir seděl stranou a mlčky je pozoroval.
„Ou, promiň!“ omluvil se Cooper, když nechytil Justinův hod a míček dopadl Petersové na rameno.
„Hej! Přestaňte s tím míčem,“ pokárala je.
„Jo, omluv se,“ ukázal Cooper obviňujícím prstem na Justina.
„Promiň, mámo Medvědice,“ uculil se Justin.
Miller vešel do obytné části s mrzutým podmračený výrazem. D.J. napadlo ho, jestli se Miller hodlá takhle tvářit a chovat celou misi. A protože si Justin konečně sedl na zadek a pohazoval si s míčem, zkontroloval i jeho osobní scanner a stáhl si z něj data.
„Petersová,“ Miller se posadil ke stolu naproti ní.
„Ano, pane?“ Petersová odložila videozáznam a sundala nohy ze stolu.
„Snažil jsem se najít za vás náhradu, ale tak narychlo to bylo nemožné. Omlouvám se,“ řekl Miller.
„Mluvila jsem s bývalým. Vezme si Dennyho na Vánoce. Já ho budu mít v létě, takže...všechno je v pořádku,“ ujistila ho s lehkým úsměvem.
Když přišli z můstku Smith a Starcková, byla posádka kompletní k nadcházejícímu briefingu.
„Smitty!“ přivítal ho Cooper bouřlivě a hlasitě.
„S dovolením, dámy a pánové, přibližně za dvě hodiny a dvacet tři minut dorazíme na orbitu kolem Neptunu. Děkuji vám, děkuji,“ zahrál si Smith na kapitána dopravní společnosti a svoji řeč ukončil lehkou úklonou na obě strany stolu.
„Dobrý!“ zatleskal mu Cooper.
„Všechny paluby hlásí zelenou. Všechno v pořádku,“ podala Starcková Millerovi hlášení.
D.J. obešel stůl, aby zkontroloval scanner ještě Smithovi a Starckové.
„USAC byl uvědomen o naší pozici?“ zeptal se Miller.
„Ano, pane,“ přisvědčila Starcková.
„Dobře, lidi, poslouchejte,“ oslovil posádku Miller.
D.J. se posadil na své místo.
„D.J.“ Smith gestem žebral o cigaretu.
D.J. našel ve své uniformě zmuchlaný balíček, jednu z něj vylovil a hodil mu ji. Smith ji ale nechytil a musel se pro ní vrhnout pod stůl. D.J. si taky jednu zapálil, když už je měl v ruce.
„Jak všichni víte,“ začal Miller. „Máme nového člena posádky.“
Weir postával na vzdálenějším konci stolu s rukama složenýma před tělem a nikdo z posádky mu nevěnoval pozornost.
„Doktore Weire, připojte se k nám,“ vybídl ho Miller. „Představím vás. To je můj zástupce – poručík Starcková.“
Weir se na Starckovou podíval a kývl jí na pozdrav. Ona mu kývnutí oplatila a usmála se.
D.J. se s cigaretou v ruce probíral lékařskými záznamy a celou konverzaci poslouchal jen napůl ucha.
„Pan Justin – inženýr,“ pokračoval Miller v představování posádky.
Justin předvedl jakousi parodii na salutování.
„Ten fešák támhle, to je pan Cooper,“ kývl Miller Cooperovým směrem. „Co vlastně přesně děláš na palubě, Coope?“
„Poslouchejte, doktůrku,“ kývl na Weira Cooper. „Já jsem váš nejlepší přítel, ok. Zachraňuji života a lámu srdce,“ zazubil se a mrkl na Starckovou.
Starcková obrátila oči v sloup.
„Je to záchranář specialista,“ vysvětil Miller. „Tohle je Petersová, zdravotnice. A můj pilot – pan Smith. Ten smutný támhle v koutě, to je...,“ Miller se na okamžik odmlčel.
„D.J.,“ představil se D.J., aniž odtrhl oči od lékařského scanneru. Pak ale zvedl hlavu, podíval se na Weira a upřesnil: „Trauma.“
Cooper s Justinem vyprskli smíchy.
D.J. se po nich otráveně rozhlédl. Možná opravdu neměl smysl pro humor, ale vtipy na téma ´D.J. Trauma má trauma´ mu už dávno nepřišly vtipné a lezly mu na nervy.
„Dobře, dobře,“ přestal se chechtat Cooper. „Teď se všichni známe. Veliteli,“ obrátil se na Millera, „mám otázku: co tu sakra děláme?“
„No snad tady milý pan doktor bude tak laskav a řekne nám to,“ probodl Miller Weira pohledem, který neměl daleko do nepřátelství. Kapitánova nechuť k jejich pasažérovi byla téměř hmatatelná.
Jediný, kdo si jí zatím zřejmě nebyl vědom, byl Weir.
„Děkuji,“ usmál se na ně. „Nejprve bych chtěl říct, jak moc si vážím možnosti připojit se k vám...,“ začal, jako by přednášel nějakou řeč na vědeckém sympózium, a nestál přitom proti sedmi ostříleným záchranářům, z nichž dva se na něj mračili a jeden vypadal, že ho snad ani neposlouchá.
„Jistě si ceníte toho být tu, doktore,“ přerušil ho Miller. „Ale rozumějte – my ne.“
Z Weirova výrazu se zdálo, že mu konečně začalo docházet, jak moc nevítaným hostem na palubě Clarka je.
„Odvolali nás ze zasloužené dovolené a poslali do prostoru Neptunu. Jsme teď tři miliardy kilometrů od nejbližší základny. Když se USAC posledně pokoušel o záchranou akci takhle daleko, přišli jsme o obě lodi, takže prosím,“ po Millerových slovech zavládlo na chvíli ticho a Weir se poněkud kysele a křečovitě usmíval.
„Jistě,“ přikývl nakonec tónem člověka, který právě prozřel. „Dobrá, vše, co vám řeknu, označilo NSA jako přísně tajné,“ Weirovi se pomalu vracela rovnováha a sebevědomí, kterými Miller zjevně lehce otřásl, když bez obalu vyjádřil, jak moc je Weir a jeho mise obtěžuje.
D.J. konečně odložil lékařský scanner a otočil se na Weira, aby si poslechl, kvůli čemu je táhl USAC až sem. NSA nepoužívalo černý kód nejvyššího utajení často.
„USAC zachytil rádiové vysílání z klesající orbity kolem Neptunu,“ vysvětloval Weir. „Zdroj tohoto signálu byl identifikován,“ Weir se pro větší dramatičnost na okamžik odmlčel, „jako Horizont události.“ Bylo to jako by mezi ně vhodil bombu a byl si toho vědom.
D.J. se na Weira úkosem pochybovačně zadíval.
Petersová pohlédla na kapitána, co ten na to.
„Jo, dobře, blbost jako předkrm,“ vyjádřil mínění všech Smith a začal se zvedat k odchodu.
„To jsem přišel o dovolenou kvůli tomuhle? Mockrát děkuju!“ rozčílil se Cooper.
Posádka se začala rozcházet a všichni reptali.
Miller se zvedl.
„Smitty, sedni si,“ rozkázal pilotovi „Coopere, zpátky,“ plácl Coopera po zadku a opřel se o stěnu vedle D.J., který jediný nic neříkal a tak nějak vypadal, že se ho celá věc ani netýká.
Když se ale u něj Miller zastavil, D.J. vzhlédl.
„Nechte ho mluvit,“ řekl Miller a vzal si od D.J. cigaretu.
Všechny oči se upřely na Weira.
„Co jsme zveřejnili o Horizontu události bylo, že šlo o výzkumné plavidlo dlouhého doletu,“ pokračoval Weir sebevědomě, když teď měl plnou pozornost celé posádky, „jehož reaktor se přetížil a loď vybuchla. Nic z toho nebyla pravda. Horizont události byl výsledek tajného vládního projektu s cílem vytvořit loď schopnou pohybovat se rychleji než světlo.“
D.J. poněkud otráveně odvrátil zrak, neboť věděl, že teď začne technické hašteření se, a to nebylo nic, co by ho zajímalo.
„Eh, pardon, ale víte, tohle nemůžete dokázat,“ nezklamal Smith.
„Teorie relativity znemožňuje cestovat rychleji než světlo,“ přidala se Starcková.
D.J. se už ani nesnažil tvářit, že ho to zajímá.
„Relativita, ano,“ Weir se posadil na jedinou volnou židli u stolu. „Nemůžeme porušit zákony relativity,“ připustil. „Ale můžeme je obejít.“
Weir byl viditelně ve svém živlu.
Miller popotáhl z cigarety a podal ji D.J.
„Loď doopravdy neletí rychleji než světlo. Co dělá je, že vytvoří dimenzionální bránu, které jí dovolí okamžitě skočit z jednoho místa na druhé vzdálené celé světelné roky.“
„Jak?“ zeptala se Starcková, která Weira poslouchala velice zaujatě, stejně jako Smith. Navigace a matematika byla jejich obor.
„No, je to složité,“ ošil se Weir. „Je to všechno matematika.“
„Vyzkoušejte nás, doktore,“ vyzval ho Miller.
„Dobře, laicky řečeno použijeme magnetické pole k usměrnění úzkého toku gravitonů, který zakřiví časoprostor v souladu s Weylovou dynamikou,“ snažil se Weir objasnit problematiku nadsvětelného pohonu.
Cooper se tvářil zmateně a vyměňoval si pohledy s Justinem.
Miller se mračil.
D.J. Weira pozoroval s přimhouřenýma očima, jako by se snažil v tom jeho blábolení najít aspoň něco smysluplného, a s Millerem si půjčovali cigaretu.
Smith se zahleděl na D.J. a rty naznačil ´je to magor, že jo´.
Takže jediný, kdo vypadal, že aspoň trochu ví, o čem Weir mluví, byla Starcková, která ho upřeně sledovala.
„Takže zakřivení bude nekonečné,“ nenechal se Weir vyvést z míry tím, že nikdo pořádně neví, o čem mluví, a snažil se dál. „A vytvoří se singularita. Teď singularita...“
„Laicky řečeno,“ přerušil ho Miller otráveně, protože z Weirových slov nepochopil ani zbla.
D.J. se nad kořenem nosu udělala znepokojená vráska. Weir byl posedlý svou prací způsobem, jaký se mu ani trochu nezamlouval. Miller mu vrátil cigaretu.
„Seru na laiky. Umíte mluvit, ne?“ řekl Cooper.
Weir se rozhlédl po obytné místnosti, aby našel jiný způsob, jak vše vysvětlit. Do očí mu padla Smithova zavřená spací buňka za jejímž okrajem bylo několik časopisů včetně plakátu z Playboye s miss měsíce, který čekal na vylepení.
„Představte si na chvíli, že tenhle kus papíru,“ vzal Weir plakát.
„Promiňte,“ ozval se Smith. „To je Vannesa, to je moje.“
Miller ho konejšivě poplácal po rameni.
„Atraktivní kus papíru,“ opravil se Weir, „představuje časoprostor a vy se chcete dostat z bodu A zde,“ Weir vzal ze stolu tužku a udělal na jednom konci do plakátu díru.
„Ou!“ zaskučel Smith.
„Do bodu B zde,“ Weir proděravěl plakát na druhém konci. „Teď, jaká je nejkratší vzdálenost mezi dvěma body?“ rozhlédl se po posádce.
„Přímka?“ pokusil se Justin spolupracovat.
D.J. kouřil cigaretu a zjevně pouštěl celou Weirovu přednášku jedním uchem tam a druhým ven. Viděl už dost – ten lesk ve Weirových očích, způsob jak se z nejistého a uťápnutého pasažéra rázem změnil ve vědce světového formátu. D.J. víc trápil Weir osobně než nějaká loď sedm let ztracená na okraji solárního systému.
Cooper se zasmál, protože bylo jasné, že odpověď tak prostá nebude. Miller ho zpražil pohledem a Cooper se rázem smát přestal.
„Špatně,“ odvětil Weir, jak se čekalo. „Nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je nula.“
Cooper se zatvářil, jako by Weir řekl špatný vtip.
„A to je to, co brána dělá,“ pokračoval Weir. „Zakřiví vesmír,“ přehnul plakát tak, že se oba otvory kryly. „Takže bod A a bod B koexistují ve stejném místě a čase. Když loď projde bránou,“ prostrčil tužku otvory, „vesmír se vrátí do normálu,“ narovnal papír a hodil ho Smithovi do klína.
Miller se na Smithe smutně zadíval. Ten plakát byl fakt pěkný a Smith se tak těšil, až si ho vylepí na spací buňku.
„Říká se tomu gravitační pohon,“ zakončil svou přednášku Weir poněkud samolibě a posadil se s rukama založenýma na prsou.
„Jak to všechno víte?“ zeptal se Justin.
„Postavil jsem ho,“ odpověděl Weir pyšně.
„No, tak teď chápu, proč poslali vás,“ řekl vážně Cooper, kterého jako by najednou přešel všechen humor.
„Takže, když loď nevybuchla,“ naklonil se Justin k Weirovi. „Co se tedy stalo?“
D.J. s přimhouřenýma očima čekal, na Weirovu odpověď. Teď to teprve začne být zajímavé, protože pokud se loď nevypařila, mohla posádka těch sedm let přežít.
„No,“ povzdechl si Weir a jeho výraz se změnil. Jako by vzpomínal na osobní prohru. „Mise probíhala jako na drátkách. Dosáhli bezpečné vzdálenosti použitím běžného pohonu. Všechny systémy pracovaly dobře. Měli povolení použít gravitační pohon a otevřít bránu k Proximě Centauri a pak,“ Weir si znovu povzdechl. „Prostě zmizeli. Vytratili se beze stopy,“ pak se jeho tvář rozjasnila. „Až do teď!“
„Kde ta loď byla posledních sedm let, doktore?“ otázal se Miller.
„Proto jsme zde, abych to zjistili,“ pousmál se Weir.

„Takže?“ Miller se opřel o monitor počítače a zadíval se na D.J. „Co si o něm myslíš?“
D.J. uložil lékařské záznamy a zvedl k Millerovi oči.
„Dokončil jsem prohlídku – fyzicky je naprosto v pořádku,“ řekl D.J.
„Ale?“ pobídl ho Miller.
„Pokud má někdo takhle neúplné lékařské záznamy, jako nám poslali o Weirovi, znamená to jen dvě věci,“ D.J. složil ruce na prsu a opřel se v židli. „Buď má zdravotní potíže, které se snaží utajit, což ale není případ doktora Weira.“
„Nebo?“
„Drogy,“ pokrčil D.J. rameny.
„Cože?“ Millera to zaskočilo. „Chceš říct, že je feťák?“
„Ne, nemyslím nelegální drogy,“ zavrtěl D.J. hlavou. „Doktor Weir je typický případ workoholika. “
„Má rád svou práci,“ ušklíbl se Miller.
„Až moc. Možná v záznamech chybí užívání psychofarmak.“
„Jako že musel ke cvokaři? Nepřekvapilo by mě to.“
„Takhle bych to neformuloval, ale v zásadě ano. Je to jediné logické vysvětlení neúplnosti jeho záznamu.“
„Bude dělat potíže?“ zeptal se Miller.
„Víš, pokusil jsem se najít něco v databázi USACu o tom Horizontu události. Je to, jak Weir říkal, oficiálně šlo o nehodu v důsledku přetížení reaktoru. Víc se nedá najít. Až na jednu věc,“ D.J. se odmlčel. „Weir je uveden jako konstruktér lodi.“
„Takže on tu zatracenou loď postavil celou?“ odfrkl si Miller.
„Vypadá to tak,“ přikývl D.J. „Viděl jsi, jak se změnilo jeho chování, když o té lodi začal mluvit? Je posedlý svou prací a je na ni náležitě pyšný. Objevení toho signálu – je to jako něco, na co čekal celých sedm let, co je ta loď pryč. Ano, mohly by s ním být potíže. Já osobně bych mu nikdy nedovolil vstoupit ani na orbitální stanici, natož ho nechat letět až sem. O tom, že je klaustrofobik, taky v záznamech nic nemá.“
„Trpí klaustrofobií?“ nevěřil svým uším Miller.
„Říkal to,“ přisvědčil D.J. „Nejspíš to nebude žádná vážná forma, jinak by tu nevydržel, ale v nádrži zpanikařil.“
„Skvělé. Prostě skvělé,“ zasyčel Miller podrážděně.
„Věříš tomu?“ zeptal se D.J. zamyšleně. „Že tam opravdu je? Bludný Holanďan? Sedm let nezvěstná loď s experimentálním pohonem?“
„No, doporučuji jí, aby tam byla, protože jestli nás sem táhli kvůli něčímu blbému smyslu pro humor, tak někomu zarazím špičku své boty hodně hluboko do prdele,“ utrousil Miller.

Když se Lewis&Clarke dostal do blízkosti Neptunu, sešla se posádka na můstku, protože doktor Weir pro ně měl ještě jednu informaci. Vypadalo to, jako by si ji schválně nechával na tuhle chvíli, aby to bylo dramatičtější.
„Nedokázali jsme navázat kontakt s posádkou. TDRS zachytila pouze tuto jedinou zprávu,“ Weir vložil disk a přehrál podivnou a znepokojující kakofonii nepříjemných zvuků.
„Co to do prdele je?“ vyjádřil mínění celé posádky Smith.
„Poslechněte si tohle,“ řekl Weir. „Houston to prohnal několika filtry a podařilo se mu izolovat něco, co se zdá být lidský hlas,“ a přehrál nahrávku po vyčištění.
Zvuky byly nyní zřetelnější, přesto nahrávka nebyla méně děsivější, spíš naopak. Mezi těmi podivnými zvuky však nyní šlo rozpoznat něco jako lidský hlas, snad mužský, který pronášel podivná cizí slova. Znělo to jako poslední slova topícího se člověka, jako zpráva z hrobu.
Zatímco si posádka vyměňovala znepokojené pohledy, D.J. zavřel oči a soustředil se na to, co ten hlas říká.
„Kriste,“ zašeptal Smith.
„Co je to?“ upřel Miller pohled na Weira.
„No, nejsem si jistý, jestli to je nějaká řeč,“ začal Weir.
„Latina,“ řekl D.J. a otevřel oči.
Jeho prohlášení vyvolalo mezi ostatními údiv, ale zdaleka ne takový jako u Weira. Podíval se na D.J. s výrazem, jako by právě zkazil nějakou hru.
„Myslím,“ D.J. se obrátil k Millerovi. „Zní to jako latina.“
„Latina?“ Odfrkl si Cooper. „Kdo kruci dneska mluví latinsky?“
„Nikdo, je to mrtvý jazyk,“ řekla Starcková.
„Skoro mrtvý,“ opravil ji D.J. Lékaři latinu stále ještě používali a na škole se ji učili.
„Můžeš to přeložit?“ zeptal se Miller.
„Pusťte to znovu,“ požádal D.J. Weira a přistoupil blíž.
Weir mu s otráveným výrazem vyhověl, ale neodpustil si poznámku: „Specialisté NSA část zprávy rozluštili. Liberate me – zbytek nedokázali dekódovat, je tam příliš mnoho šumu.“
D.J. přimhouřil oči. Latinu měl na škole a to už byl nějaký ten pátek. Vyjma odborné slovní zásoby toho hodně pozapomínal a slovům bylo navíc špatně rozumět.
„Tady,“ zastavil nahrávku. „Slyšeli jste?“ a přehrál to znovu, aby se ujistil, že se nemýlí.
Ne, určitě se nemýlil. Ještě to pokračovalo, ale slova zanikla ve směsi zvuků.
„Ano, zní to jako ´liberate me´ něco,“ zvedl D.J. oči k Millerovi. „Zbytku nerozumím.“
Weir našpulil rty, jako by chtěl říct ´no neříkal jsem vám to´.
„Liberate me?“ opakoval Miller a zcela Weira ignoroval.
„Spaste mě,“ přeložil D.J. a jeho slova zůstala viset ve vzduchu.
„Spasit před čím?“ zeptal se Cooper.
„Vy jste přesvědčený, že posádka může být stále naživu?“ zeptal se Miller Weira. „Po sedmi letech?“
„No, Horizont události měl zásoby jen na osmnáct měsíců,“ přiznal neochotně Weir. „Ovšem ve světle této zprávy... jsem přesvědčen, že někdo přežít musel.“
Signál autopilota oznámil, že se blíží na místo, a je nutno převzít ruční řízení a provést manuální přiblížení.
„Dobře,“ vytrhl je Miller z pochmurných úvah. „Na místa, lidi.“
D.J. přejel zamyšleně po klávesnici. Někde vzadu v hlavě mu přetrvával neurčitý pocit. Takový ten pocit, z něhož se vám ježí chlupy na zátylku. Kdyby tak bylo rozumět celé té zprávě. Něco mu říkalo, že je to důležité. Aniž by přesně věděl proč to dělá, vyndal disk z mechaniky a zasunul ho do kapsy své kombinézy.

Výhled čelním sklem zcela zabírala obrovská rychle se zvětšující modrá koule. Po jejím povrchu se proháněly víry bílých mračen oblačnosti.
„Překračujeme obzor. Optimální úhel přiblížení je čtrnáct stupňů,“ hlásila Starcková.
„Změnit kurz na tři – tři – čtyři,“ nařídil Miller.
„Kurz tři – tři – čtyři, pane,“ zopakoval Smith v potvrzení a provedl potřebnou korekci kurzu.
„Vektor přiblížení negativních čtrnáct stupňů,“ řekl Miller.
„Jedna – čtyři stupňů,“ potvrdil Smith.
Clark začal pomalu vstupovat do řídké atmosféry plynného Neptunu.
„Zaměřili jsme navigační maják Horizontu události,“ oznámil Smith. „Je ve vrchní ionosféře a vypadá to...,“ loď sebou divoce začala zmítat. „Dostali jsme se do silné turbulence, pane!“
„Opatrně se přibližujte, pane Smithi,“ rozkázal Miller.
„Ano, pane.“
Loď se třásla jako hračka v rukou obrovského a velmi rozzlobeného dítěte.
„Pane Justine, jak je na tom má loď?“ obrátil se Miller na Justina.
„V pořádku, pane,“ ujistil ho Justin.
„Vyrovnání rychlosti na můj signál,“ Smith položil ruku na ovládací páku. „Tři, dva, jedna teď!“
„Vzdálenost?“ zeptal se Miller.
„Deset tisíc metrů a blížíme se, pane,“ odpověděl Smith.
„Starcková,“ obrátil se Miller k poručíkovi.
„Ano, pane.“
„Zkuste navázat spojení. Zjistěte, jestli někdo odpoví.“
Starcková se chopila vysílačky a otevřela spojení.
„Tady plavidlo U.S. Aerospace Command Lewis&Clarke, volám Horizont události. Horizonte události, slyšíte?“
„Nemám z toho dobrý pocit, veliteli,“ postěžoval si Smith, třebaže měl co dělat s ovládáním lodi.
„To nikdo z nás, Smitty. Ale jednou jsme už tady...,“ nechal Miller větu nedokončenou.
„Není to správné,“ zavrtěl Smith hlavou. „Loď cestující rychleji než světlo... to není správné. Je to proti přírodě.“
„Chcete říct něco jako, kdyby Bůh chtěl, aby lidi létali, dal by jim křídla?“ nadhodil Miller.
„Jo, tak nějak, pane,“ přisvědčil Smith.
I přes to, že loď poskakovala jako jankovitá kobyla, nezůstal Weir dole v obytné části s D.J. a Cooperem, ale vyškrábal se na můstek.
Millera to nijak nepřekvapilo. Vlastně se divil, že to doktor vydržel tak dlouho. D.J. nebyl jediný, kdo si všiml, jak se Weirovi rozzářily oči pokaždé, když o té proklaté lodi mluvil.
„Doktore Weire, myslel jsem si, že tohle budete chtít vidět,“ ušklíbl se Miller.
Weir se držel, jak se dalo, a posouval se dopředu.
„Kde je?“ zeptal se dychtivě.
„Přímo před námi, pět tisíc metrů,“ odvětil Smith, v hlase mu zaznívalo napětí a mluvil hlasitěji než bylo potřeba.
„Starcková, je někdo doma?“ otázal se Miller.
Horizonte události, slyšíte nás?“ zkoušela to Starcková pořád dokola.
„Tři tisíce metrů a blíží se!“ křikl Smith.
Turbulence, do níž se dostali, hnala loď kupředu příliš rychle.
„Nic nevidím!“ postěžoval si Weir, protože z hlavního okna bylo vidět jen hustá bílá mračna.
„Tisíc pět set metrů, pane. Dostáváme se příliš blízko!“ varoval Smith.
„Kde je?“ štěkl Miller.
„Podle radaru přímo před námi!“ informovala ho Starcková.
„Jeden tisíc metrů!“ hlásil Smith.
Kabinou se rozezněl varovný signál.
„Nebezpečí srážky!“ zakřičel Justin.
„Devět set! Osm set! Sedm set!“ Smith zápolil s řízením lodi. „Jsme přímo před ní! Srazíme se!“
„Starcková!“ zvedl Miller hlas, aby překřičel akustický signál varování před srážkou.
„Měla by být přímo tady...Bože!“ Starcková se prudce odstrčila od své konzole a její sedačka odjela tak daleko, jak jí to jen drážka, v níž se pohybovala umožňovala.
Přímo před čumákem lodi se nečekaně rozestoupila mračna a z nich se vynořil trup lodi tak velké, že Clark proti ní vypadal jako komár.
„Plný zpětný tah!“ přikázal Miller.
Smith se nezdržoval potvrzením rozkazů.
Krátký zážeh zpětných raket Clarka sice přibrzdil, ale než se loď zastavila, bylo potřeba manévr opakovat. Otřesy ustaly a poplašný signál konečně zmlkl. Posádka si vydechla.
Weir se pustil madel a pomalu došel až ke Smithovi. Opřel se opatrně o jeho konzoli. Ve tváři měl uchvácený výraz.
„Tady je,“ vydechl Weir šťastně.
Miller se pomalu zvedl z křesla. Impozantnost se Horizontu události upřít rozhodně nedala.
Justin se podíval na monitor.
„Kriste,“ vydechl. „To je ale velká ošklivá potvora.“
„Není ošklivá,“ ohradil se Weir.
Miller přešel k Smithovi a Weirovi.
„Velmi působivá loď, doktore,“ připustil.
„Děkuji,“ usmál se Weir potěšeně.
„Pane Smithi, co byste řekl na malý oblet?“ řekl Miller.
„Jo, jo, pane,“ zakoktal se trochu Smith a pomalu se nadechl. „Ano, pane. Moc rád.“
Clarke pod Smithovým vedením začal bočně klouzat podél celé té obrovské lodi, jež visela sotva půl kilometru před nimi.
„Je tak obrovská,“ vydechla Starcková.
„Přední paluba - ubikace posádky, můstek, ošetřovna a laboratoře, hydroponie, cokoli potřebujete,“ popisoval Weir co vlastně vidí, protože reflektory osvětlily jen malý výsek a trup Horizontu zabíral celý výhled z kokpitu. Zdálo se, že se táhne donekonečna. „Můžeme blíž?“ zeptal se Weir.
„Do prdele, doktore, ještě blíž a budeme...,“ začal protestovat Smith.
„Proveďte,“ utnul jeho lamentování Miller rázně.
Clarke se zvolna přiblížil. Výhled se změnil. Místo masy kovu se objevil dlouhý koridor.
„To je střední sekce, spojuje příď se zádí, kde je strojovna,“ vysvětlil Weir. „A tohle je hlavní přechodová komora. Můžeme přistát tady.“
„Dobře, Smithi, použij ramena a zachyť nás na tom malém anténním seskupení támhle,“ rozhodl Miller.
Smith vysunul mechanické paže.
„Buďte velice opatrní,“ ozval se Weir podmračeně. „Ta konstrukce není určená k něčemu takovému.“
Smith téměř s hmatatelným uspokojením sevřel anténní nosníky. I v řídké atmosféře bylo jasně slyšet skřípění deformovaného kovu. Clarke se lehce otřásl a pak zůstal pevně ukotven k Horizontu.
„Teď už jo, doktore,“ neodpustil si Smith. Postupně povypínal motory a další systémy, které v tuhle chvíli již nebyly potřeba.
„Vše v pořádku?“ otázal se Miller.
„Připojeni k Horizontu události,“ ohlásil Smith.
„Díky Smitty. Zapal si, jestli máš,“ řekl Miller.
„Děkuji, pane,“ Smith se odsunul od své konzole, jak daleko to jen šlo, a zapálil si cigaretu.
„Starcková, jak to vypadá?“ obrátil se Miller na poručíka.
„Reaktor je stále ještě horký. Máme tu několik malých zdrojů radiace,“ podávala Starcková hlášení. „Zřejmě jde o drobný únik. Nic vážného.“
„Mají tlak?“ zajímal se Weir.
„Potvrzuji,“ přikývla Starcková. „Trup je netknutý, ale není tu gravitace a tepelné jednotky jsou vypnuté. Je tam velký mráz. Posádka nemohla přežít, pokud není ve stázi.“
„Najděte je, Starcková,“ nařídil Miller.
„Už na tom pracuji, kapitáne. Bioscan je on-line,“ odvětila Starcková a po chvíli se zamračila. „Něco je se scanem.“
„Rušení radiací?“ navrhl Miller a vzal si od Smithe nabízenou cigaretu.
„Není jí dost, aby ho vyřadila,“ zavrtěla Starcková hlavou a její zmatený výraz se prohloubil. „Mám tu známky života, ale nemůžu je zaměřit. Ty údaje jsou po celé lodi. Nedává to smysl.“
„Ok, takže to musíme udělat tím těžším způsobem – palubu po palubě, místnost po místnosti,“ povzdechl si Miller. „Starcková, připrav spojovací tunel,“ a vrátil Smithovi cigaretu se slovy: „Smitty, zprovozni centrálu.“
„Pane,“ Smith si vzal cigaretu a zvedl se z křesla.
„Pane Justine,“ Miller otočil svoje křeslo k mladému důstojníkovi. „Co byste řekl na procházku?“
„Ano, pane!“ Justin vystřelil ze svého místa.
Miller vstal a vydal se za ostatními. Weir ho následoval po druhé straně můstku. Když si u žebříků dolů pohlédli do očí, Miller se rozhodl dát doktorovi jasně najevo, kde je jeho místo.
„Doktore, potřebuji vás tady na můstku.“
„Kapitáne,“ Weir ztuhl, jako by nemohl věřit vlastním uším. „Neletěl jsem sem, abych seděl na vašem můstku. Potřebuji být na té lodi.“
Weirův úsměv Millerovi říkal, že D.J. měl o tom chlapovi pravdu – jako obvykle. Ten člověk byl tou lodí posedlý. Čím déle ho udrží na Clarkovi, tím lépe pro všechny.
„Jakmile loď zajistíme, vezmeme vás na palubu,“ slíbil, ale neřekl, kdy to bude.
„Omlouvám se, ale to je nepřijatelné,“ nenechal ho Weir ani pořádně domluvit. „Já na tu loď musím.“
„Jakmile ji zajistíme, tak to prostě chodí,“ usadil ho Miller velitelským tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Potřebuji, abyste nás navigoval přes komunikační stanici. To je, kde vás potřebuji. Pomozte nám udělat naši práci.“ Když se to vzalo kolem a kolem, říkal jen čistou pravdu. Skutečně ho v tuhle chvíli potřeboval na můstku. A postará se o to, aby tu byl potřeba hodně dlouho.

Justin si připnul jistící lano.
D.J. zacvakl Millerovi helmu a poklepal mu po ní. Cooper to samé udělal pro Justina. Říkalo se, že to plácnutí nebo poklepání je pro štěstí. Všichni záchranáři tvrdili, že tomu nevěří, že je to hloupá pověra, ale nikdo se ho nikdy neodvážil vynechat.
„Ou, ou, miláčku, miláčku, miláčku,“ zapitvořil se Cooper.
Justin se těžkopádně pootočil.
„Zapomněl jsi svůj kufřík,“ podal mu Cooper s úsměvem ocelový kufr.
Justin si kufřík vzal s co nejlhostejnějším výrazem a Cooper se začal smát.
Nad přetlakovou komoru se rozsvítilo zelené světlo hlásící, že tunel je zajištěn,.
„Připravte se,“ řekl Miller, když se spolu s Justinem a Petersovou postavili na plošinu, která o chvíli později sjela dolů na úroveň vchodu do přetlakové komory.
„Když se něco pokazí, Coopere,“ ukázal Miller prstem na Coopera.
„Postarám se o to,“ dořekl Cooper. „To pořád ještě potřebuješ lano? Já myslel, že jsi jeden z těch chladnokrevných astronautů?“ neodpustil si, aby si nerýpl do Justina.
„Raději budu na laně a nebudu ho potřebovat, než na něm nebýt a potřebovat ho,“ opáčil Justin.
„Jo, Medvídku,“ pousmál se Cooper, ale pak náhle zvážněl. „Žádné průšvihy.“
Justin mu ukázal vztyčený palec a pak se spolu s Millerem a Petersovou přesunul do přetlakové komory.
D.J. s Cooperem se vrátili na můstek, kde již Starcková se Smithem čekali u monitorovacího systému. Každá helma v sobě měla zabudovanou kameru.
„D.J., představení začíná,“ Smith se usadil za Starckovou.
D.J. popošel blíž. Nepřítomně si pohrával se skalpelem.
Weir se posadil vedle Starckové k vysílačce. Vypadal jako dítě, které zjistilo, že Vánoce letos přišly výrazně dřív.
„Videosignál je čistý,“ ohlásila Starcková Millerovi.
„Prolétáme tunelem,“ popisoval Miller, co mohli vidět na monitorech. „Blížíme se k Horizontu události.“
Weir se chopil vysílačky.
„Jste u vnějšího zámku.“
Miller se jako první nohama dotkl mírně zledovatělého ošlehaného trupu Horizontu.
„Aktivovat magnetické boty,“ nařídil a magnety v podrážkách bot ho s pípnutím bezpečně zachytily na trupu.
Magnetické boty záchranářům práci v beztížném stavu značně ulehčovaly. Magnet byl nejsilnější pod klenbou chodidla, u prstů a na patě byl slabší, takže člověk mohl sice těžkopádně, ale jinak celkem přirozeně chodit. Noha se vždycky sama odtrhla a zase přilepila. Bylo to trochu jako jít v něčem hodně lepkavém.
Justin manuálně otevřel zámek dveří.
„Máme tlak,“ oznámila Petersová a o chvíli později se dveře se syčením otevřely.
Do tunelu se vyvalil vzduch plný ledových krystalů.
Prošli přetlakovou komoru a vstoupili do Horizontu události. Centrální část byla vlastně jen dlouhá chodba ponořená do tmy, v níž v nulové gravitaci proplouvaly desítky nejrůznějších věcí – matky, šrouby, nářadí, osobní věci posádky, nádobí – neuvěřitelná směska.
Miller přejel baterkou po okolních stěnách a ve světle se zaleskly ledové krystaly – malé tenké krystalky zmrzlé atmosféry a větší krystaly nějaké rozlité vody.
„Je to tu zmrzlé,“ řekl Miller při pohledu na led. „Máme tu všude ledové krystaly.“
„Jste v centrálním koridoru,“ řekl Weir. „Spojuje obytnou část v přídi lodi se strojovnou na zádi.“
„Pane Justine, vy si vezmete strojovnu,“ rozhodl Miller.
„Ano, pane,“ Justin se vydal pomalu na záď.
„Petersová a já půjdeme na příď.“
Jejich kroky se v chodbě rozléhaly a spolu s temnotou působily dosti tísnivě. Miller a Petersová se rozhlíželi do všech stran, světlo baterek klouzalo po stěnách, ale neviděli nic. Zdálo se, že chodba je nekonečná.
Pak světlo Millerovy baterky dopadlo na hranatý předmět zasazený do stěny chodby. Nápis na něm hlásal: pozor, výbušné zařízení. Miller nikdy neslyšel o tom, že by někdo dával do lodi výbušniny.
„Doktore, co je to?“ zeptal se Weira.
„Jo, tady je další,“ ukázala Petersová. „Jsou tu všude kolem.“
„Ve stavu nouze zničí centrální koridor,“ objasnil Weir. „A rozdělí loď. A pak může posádka použít příď jako záchranný modul. To pro případ, že by gravitační pohon nefungoval, jak má.“
„Takže to znamená, že posádka neopustila loď,“ zamyslela se Petersová.
„No dobrá, ale kde k sakru potom jsou?“ zamračil se Miller. „Starcková, něco nového s bioscanem?“
„Právě prochází diagnostikou, veliteli. Ale zatím to vypadá, že se senzory je vše v pořádku. Ovšem stále dostáváme stejný výsledek – známky života po celé lodi.“
Miller a Petersová pokračovali chodbou dál.
„Kromě nás tu v koridoru nikdo není,“ namítla Petersová.
„Ne podle počítače,“ řekla Starcková.
„Petersová má pravdu, nikdo tu není,“ zamračil se Miller.
„No, já nevím,“ znejistěla Petersová. „Tohle místo je opravdu temné. Není nic vidět...,“ a začala poněkud divoce obracet světlo baterky tu na jednu a vzápětí na druhou stranu.
„Klid, Petersová,“ uklidnil ji Miller. „Je to v pohodě. Přestaň s tím máchat,“ položil ruku na její paži.
„Kapitáne Millere,“ ozval se v rádiu Weir. „Příď by měla být nyní přímo před vámi.“
„Už vidím dveře,“ v hlase Petersové zazněla úleva, že je konec té temné chodby.
„Starcková, pořád ty samé údaje?“ zeptal se Miller.
„Potvrzuji.“
„Mějte oči otevřené,“ řekl Miller Petersové a stiskl ovládání dveří.
Dveře se otevřely a oba vešli dovnitř. V nedostatečném světle baterek se nemohli pořádně rozhlédnout, ale bylo jasné, že příď je bludiště chodeb, laboratoří, ubikací – ani vzdáleně to nepřipomínalo Clarka.
„Je to tu tak obrovské,“ vydechla Petersová přiškrceně.
„Hotové bludiště,“ utrousil Miller. „Kudy, doktore?“
„Stázová paluba a ošetřovna nejsou daleko,“ řekl Weir.
Podle Weirových pokynů se propletli chodbami a vstoupili do místnosti s gravitačními nádržemi.
„Našli jsme stázové nádrže,“ ohlásila Petersové.
Weir se naklonil k monitorům, jako by tím mohl uspíšit pátrání.
Petersová s Millerem procházeli podél zdí, u nichž stály gravitační nádrže. Obešli celou místnost. Nádrží bylo osmnáct – a všechny prázdné.
„Nějací přeživší?“ nevydržel to Weir.
„Ne,“ řekl Miller dutě.
Naděje se z Weirova obličeje vytratila stejně rychle jako se tam objevila.
„Nikdo? Jste si jistý?“ nechtěl Weir uvěřit.
„Jsou prázdné, doktore. Jdeme dál. Já se půjdu podívat na ošetřovnu. Petersová, jděte na můstek,“ řekl Miller.

„Jsem na ošetřovně,“ oznámil Miller. Světlo baterky přeskakovalo po nerezových operačních stolech. Ošetřovna byla jako vše na lodi obrovská. Ve vzduchu plula spousta nástrojů – některé vypadaly dost ošklivě.
D.J. si přejel po své jizvě, když na monitoru kolem proplul obzvláště masivní sekáček na otvírání hrudníku.
„Žádní mrtví,“ informoval Miller, když prohlédl márnici. „Vypadá to jako by to tu nikdy nebylo použito.“
„Pořád nevidíte nikoho z posádky?“ zeptal se Weir.
„Pokud bychom někoho viděli, doktore, už byste to věděl,“ odsekl Miller. „Hledám známky života,“ podíval se na příruční scanner. Ten však ukazoval stejně nesmyslné informace jako jeho výkonnější palubní verze.
„Tohle místo je hrobka,“ utrousil Miller.
Koutkem oka však zachytil pohyb. Trhl sebou a spatřil ruku. Vykřikl a poděšeně couvl.
Celé posádka na Clarkovi sebou rovněž trhla.
Prázdná rukavice od skafandru odlétla v kotrmelcích přes místnost.
„Do prdele,“ Miller se pomalu zhluboka nadechl.
„Millere. Millere, jste v pohodě?“ zeptala se Starcková.
„To vypadá, jako že má velitel nahnáno,“ ušklíbl se Cooper.
„Coopere, běž zpátky na místo,“ odstrčila ho Starcková. „Millere? Máte zrychlený pulz.“
D.J. se na Starckovou zadíval. Každý by teď na Millerově místě měl zrychlený pulz.
„Jsem v pořádku,“ řekl Miller.
Cooper se ušklíbl a vrátil se do přechodové komory. Mrkl na Justinovo bezpečnostní lano. Měřič ukazoval 150 metrů.
Miller se přesunul k lékařskému počítači.

Justin mlčky došel až k masivním dveřím na druhém konci chodby.
„Myslím, že jsem u vstupu do první bezpečnostní zóny, doktore Weire,“ ohlásil se.
„Strojovna je na druhé straně,“ řekl Weir.
„Ukazuje mi to stálou radiaci sedm miliradů za hodinu,“ zamračil se Justin.
„Doprovodná radiace, je to naprosto bezpečné,“ ujistil ho Weir.
Justin mlčky hleděl na dveře a k ničemu se neměl.
„Taková radiace není nebezpečná ani bez skafandru i při delší expozici,“ řekl D.J.
„Dobře, podíváme se,“ otevřel Justin dveře. V nedostatečném světle baterky se před ním objevila úzká lávka. Justin posvítil kolem a zjistil, že okolo lávky se pohybuje jakýsi rotující buben. Ten pohled byl znepokojivý a člověk z něj dostával závrať. Justin po chvilce váhání vstoupil dovnitř.
„Co je sakra tohle za místo, doktore Weire?“ zeptal se.
„Umožňuje to vstoupit do druhé zóny bez narušení magnetických polí,“ vysvětlil Weir.
„Mě to přijde spíš jako mlýnek na maso,“ zašeptal Justin a raději upřel pohled i světlo baterky na lávku před sebou.

Petersová otevřela dveře. Místnost, aspoň co mohla posoudit, vypadala jako obytná část Clarka, jen mnohem větší – židle, stůl, monitor počítače. Jako karmínový oblak se tu vznášely rudé krystalky.
„Myslím, že něco mám,“ řekla Petersová a rukou rozehnala červené mračno.
„Ano, vidíme nějaký – oblak. Co je to?“ Weir se naklonil blíž k monitoru.
„Krev,“ odpověděl za Petersovou D.J. „Podle velikosti kapek možná z tepny.“
„Vypadá to tak,“ přisvědčila Petersová.
„Vidíte,“ Weir si olízl rty, „tělo?“
„Ne, nikdo tu není,“ přejela Petersová baterkou po místnosti.
„Ta krev ale musí odněkud být,“ zapraskal v rádiu Millerův hlas.
„Tady ale opravdu nikdo není, veliteli,“ odvětila Petersová a vzala do zkumavky vzorek. „Jdu dál.“
Vystoupala po několika malých schodech.
„Myslím, že jsem na můstku,“ řekla, když světlo baterky dopadlo na kapitánské křeslo.
Venku slyšitelně zahřmělo a okny jako v nějaké katedrále osvítil můstek blesk. Stěna na jedné straně byla pokrytá zmrzlou krví a kusy tkáně, jako by tu někdo doslova explodoval. Když se ale Petersová tím směrem otočila, utápěl se ten kout znovu ve tmě, a jí nenapadlo namířit tam světlo baterky.
„Co máte, Petersová?“ zeptal se Miller v rádiu.
„Všechno je vypnuté,“ přejela Petersová pohledem několik panelů. „Zřejmě šetří energii.“
Starcková ukázala na malou zelenou kontrolku svítící ve tmě. „Co je to?“
„Vědecká konzole,“ odpověděl Weir.
„Pokud má vědecká stanice energii, mohli bychom zkusit posádku najít odtud,“ napadlo Millera.
Petersová pokračovala dopředu a rozhlížela se kolem.

Justin se konečně dostal ke dveřím. Ve strojovně byla snad ještě větší tma, než ve zbytku lodi. Jak postupoval dál, houstl ve vzduchu mrak chladící kapaliny, která se ve velkých kapkách převalovala všude kolem a lepila se Justinovi na skafandr.
„Musela vytéct chladící kapalina,“ postěžoval si. „Lidi, ta sračka je všude.“
Přímo před ním nepatrně zářil kontrolní panel. Justin k němu došel. Byl celý pokrytý chladící směsí. Justin ho utřel a zadíval se na hodnoty.
„Reaktor je stále horký. Chladící směs je z rezervy, ale stále je jí dost.“

Petersová obešla kapitánské křeslo. I to bylo nepoměrně větší, než to Millerovo na Clarkovi. Člověk si tu připadal jako by vylezl po fazolovém stonku do doupěte nějakého obra.
„Slečno Petersová, můžete se otočit a doleva?“ poprosil Weir.
Obraz na monitoru z kamery v helmě Petersové se změnil, jak mu vyhověla. Nyní se dívala na čelní stranu kapitánského křesla.
„Co je to?“ zeptala se Starcková.
„Lodní deník,“ řekl Weir do vysílačky.
Petersová popošla blíž a zmáčkla tlačítko pro vysunutí disku. Ten vyjel, ale jen zčásti. A když se ho pokusila vyndat, zjistila, že s ním nelze pohnout.
„Je to zaseknuté,“ zanadávala. „Je tam pořádně narvaný.“
Petersová jím zalomcovala, ale ať tahala jak chtěla, disk se odmítal hnout.
A pak najednou povolil. Petersová to nečekala, zaklonila se, magnetické boty se odlepily od země a Petersová v nulové gravitaci poodlétla dozadu. Přitom se ve vzduchu otočila a spatřila tělo.
Lidské tělo.
Vykřikla.
Posádka na Clarkovi strnula.
Ve světle reflektorů po stranách její helmy se vznášela mrtvola muže. Zmrzlá rozpraskaná kůže byla zbrázděna sítí ran. Oční důlky byly prázdné a tvář stažená v agónii bolesti.
Petersová se pomalu nadechla.
„Máme jednoho,“ ohlásila profesionálně.
„Živý?“ zeptal se Miller.
„Zmrzlý,“ odvětila Petersová.
„Co se mu sakra stalo s očima?“ zeptal se Smith při pohledu na mrtvolu zírajících na ně prázdnýma očními důlky z monitoru.
„Explozivní dekomprese?“ navrhla Starcková.
D.J. se opřel rukou o stěnu a nakloněný k monitoru si mrtvolu prohlížel.
„Dekomprese tohle nezpůsobí,“ řekl. „Vypadá to jako způsobené – já nevím – zvířetem nebo tak něco. Podívejte na poškození měkkých tkání, ty velké rány.“
Cooper v přechodové komoře vše poslouchal a nakonec otevřel spojení na Justina, aby ho trochu popíchl.
„Hej, Medvídku, máma Medvědice pro tebe má lízátko.“
Nedostal však žádnou odpověď.
„Medvídku, slyšíš mě?“ zkusil to Cooper znovu.
Miller zvedl hlavu od lékařského počítače, na němž si pročítal záznamy posádky. Nenašel žádnou zprávu o neobvyklých úmrtích, nákaze, nic co by vypadalo neobvykle.
Cooper se podíval na bezpečnostní lano. Měřič ukazoval 175 metrů.
„Justine, slyšíš?“ tohle už přestávalo být vtipné.

Justin sebou trhl, jako by ho Cooperův hlas probudil z jakéhosi transu.
„Eh, jo, Coope, jsem pořád tady,“ řekl tiše.
„Do prdele! Tohle mi nedělej! Kde kurva seš?“ ulevil si Cooper.
„V druhé zóně. Hledám známky života,“ Justin aktivoval ruční scanner a zamračil se na displej. Jestli Starckové její údaje připadaly zvláštní, pak by měla vidět tohle. „Lidi, mám tu fakt divné údaje.“
Justin se zadíval do tmy, která jako by se projasňovala, i když to se mu muselo zdát. Stejně jako to, že se tam něco hýbe. A scanner ukazoval, že tu je život – tady přímo před ním.
Justin polknul.
„Podívám se, jestli z toho vymáčknu trochu energie,“ řekl. Mluvil především proto, aby se slyšel. Natáhl se k ovládacímu panelu a nahodil reaktor. Protože byl ještě horký, jako by ho odstavili teprve před pár hodinami, naběhl prakticky okamžitě a strojovnu zalilo světlo. Kupodivu to nebylo o moc uklidňující.
Justin se díval na obrovskou kulovitou halu, v jejíž dolní části uprostřed seděla podivná věc – koule obehnaná třemi osvětlenými obručemi a všechno se to neustále nahodile pohybovalo.
Justinovi se najednou sevřelo hrdlo.
„To je jádro, gravitační pohon,“ ozval se ve vysílačce Weirův pyšný, téměř otcovský hlas. „Srdce lodi,“dodal významně.
Justin sešel dolů k jádru. Fascinovalo ho, přitahovalo ho. Bylo to něco, co ještě nikdy žádný inženýr nespatřil. Zapípání scanneru ignoroval. Nepodíval se na údaje, které překročily stupnici. Jako by ho něco ke sféře přitahovalo a on nemohl odolat.
Na Justinově monitoru na Clarkovi se objevilo zrnění a pak obraz vypadl.
Jádro se zastavilo a prstence se poskládaly do soustředných kruhů kolem něj.
„Justine?“ zavolala ho Starcková vysílačkou. Její hlas k němu však nepronikl. „Justine, ztrácíš se nám!“
D.J. se podíval stranou na monitor zobrazující Justinovy životní funkce. Neviděl nic neobvyklého. Zřejmě tedy jen došlo k rušení signálu videa.
Justin stál jako uhranutý a sledoval, jak se sféra postupně otvírá a rozsvěcí. Zář se v jednu chvíli stala nesnesitelnou. Justin vykřikl, jak ho bodala do očí, protože filtr helmy nestihl včas zareagovat. Zvedl ruce, aby si zastínil obličej. Když je spustil, světlo bylo pryč. A sféra taky. Místo ní se mezi blikajícími prstenci vlnila černá věc pohlcující dokonce i světlo.
„Justine, ozvi se!“ snažila se Starcková navázat spojení.
„Co se děje?“ zeptal se Weir.
„Nevím,“ Starcková kontrolovala údaje. „Ukazatel známek života právě překročil stupnici.“
D.J. se znovu podíval na monitor životních údajů – všechny byly stále normální.
Justin udělal krok k té věci. Byla tohle ta brána, o níž Weir mluvil? Jediné, nač dokázal myslet, bylo, že je nádherná. Dotkl se prstem hladiny a ta se rozčeřila jako voda. Když ji ale nabral na prst, byla hustá jako med.
„Něco je špatně, Starcková,“ zamračil se Smith. „Stáhni ho. Stáhni ho,“ a šel do kokpitu pro případ, že by bylo nutné se rychle evakuovat.
Justin do té hmoty ponořil paži s podivnou jistotou, že mu přece neublíží. Ten pocit však zmizel, když najednou ucítil, jako by ho něco za paži chytlo. V jeho tváři se objevila hrůza a chtěl ruku vytrhnout, jenže to nešlo. Místo toho byl prudce vtažen dovnitř.
„Oh, do prdele!“ stačil ještě vykřiknout, než zmizel. Bezpečnostní lano se táhlo za ním.
Cooper s hrůzou sledoval, jak se lano odvíjí. Ukazatel nyní udával vzdálenost tři sta sedmnáct metrů.
„Je v průseru!“ křikl do vysílačky.
D.J. se zadíval na ukazatele životních funkcí – všechny se doslova zbláznily – a vrhl se k vysílačce. „Jdi, Coope!“
„Jdu!“ potvrdil Cooper a začal se soukat do skafandru. Každý záchranář se do něj musel dostat za třináct vteřin, ale Cooper toho dne nejspíš udělal nový rekord.
D.J. se spustil po žebříku do přechodové místnosti, aby Cooperovi pomohl nasadit helmu.
Otevřená brána, v jejímž středu mizelo Justinovo bezpečnostní lano, zazářila a pak se celá zdeformovala, jako by byla jen obrazem na hladině vody, do níž někdo hodil kámen, a vyplivla ze sebe vlnu, která smetla vše, co jí přišlo do cesty. Šířila se po celé lodi a způsobovala drobné zkraty.

Miller se otočil ve chvíli, kdy vlna vyrazila dveře ošetřovny s takovou silou, že smetly několik chirurgických stolů a zpětný ráz mrštil s Millerem o prosklenou vitráž. Sklo popraskalo a Miller měkce dopadl na zem, stažen svými magnetickými botami. Vzduch byl plný trosek, které se volně vznášely kolem a vrážely do sebe.

Clarke se otřásl, jako by do něj něco narazilo, a ze všech panelů na můstku vyrazily jiskry.
Smith s cigaretou v puse se nezdržoval rozhlížením a snažil se udržet loď na místě. Kdyby došlo k příliš velké výchylce, tunel by se rozlomil a jeho trosky by mohly Clarka poškodit.
Namáhaná konstrukce úpěla.
Starckové vybuchla konzole téměř do obličeje a zmítání lodi smetlo ji i Weira na podlahu.
Smith se prudce odstrčil od svého panelu a jen o fous unikl troskám, když konzole vybuchla. Spadl na podlahu a schoulil se do klubíčka. Rukama si chránil hlavou a mezi rty pevně tiskl cigaretu. Všude na můstku vyletovaly jiskry. Ze stropu vyhřezlo několik kabelů. Vzduch zaplnil kouř a pach spáleniny.
Hořet začalo až pak. Malé lokální požáry způsobené zkraty.
D.J. s Cooperem divoké zmítání lodi srazilo na zem. Cooper využil vysílačky ve skafandru, aby zavolal Starckovou: „Co se kurva děje?!“
„Nevím!“ zaječela Starcková do interkomu.
D.J. s Cooperem se zadívali na stále se divoce odvíjející bezpečnostní lano. Nyní na něm bylo čtyři sta metrů.
D.J. se zvedl a pomohl Cooperovi v neohrabaném skafandru vstát. Pak mu zacvakl helmu a poklepal ho po ní. Cooper přikývl a spěšně vyrazil k přetlakové komoře.
Naviják dosáhl konce lana a zastavil se. Něco na druhé straně škublo za lano tak silně, že se naviják částečně vytrhl ze zdi. Měřidlo ukazovalo pět set metrů.

Petersové zablikala světla na helmě a zhasla. Jediný zdrojem světla teď byla na můstku namodralá záře Neptunu. Mrtvola muže v ní vypadala strašidelně. I když...
Petersová se na ni zadívala ještě jednou. Plula půl metru nad zemí tváří k ní. Nebyla to ale tvář muže, nýbrž chlapce nejvýše pětiletého. Nohy měl atrofované, zakrnělé v dva neužitečné pahýly. Kůže byla popraskaná a zmrzlá, ale oči se dívaly přímo na ni. Byl živý.
„Denny,“ polkla Petersová a natáhla se, aby se těla dotkla.
Najednou se světla na její helmě rozzářila a ona zjistila, že se dívá na tělo neznámého astronauta. Couvla.
„...Petersová...,“ zapraskal v její vysílačce Millerův hlas.

„Petersová, slyšíš mě,“ opakoval Miller do vysílačky.
„Nenechávejte mě tu,“ odpověděl mu cizí mužský hlas v agónii.
„Justine?!“ vyhrkl Miller. „Justine, mluv! Justine...“ Millerův hlas se pomalu vytratil do ztracena, když na ošetřovně náhle vzplál oheň.
Před Millerem stál hořící muž. Jeho oči byly jako dvě sluneční skvrny a upíraly se na Millera. Když se pohnul, bylo mezi plameny vidět zčernalé maso a kosti. Natáhl ruku a jeho hořící prst ukázal na Millera v obviňujícím gestu.
Millerovi se vzduch zadrhl v hrdle. Několikrát naprázdno otevřel pusu, ale nedokázal vydat jediný zvuk. Zamžikal.
A najednou bylo vidění pryč.
Miller se rozhlédl a snažil se uklidnit. Byl sám. Po hořícím muži nebylo ani stopy.
„Výsadková skupino, ozvěte se,“ promluvil do vysílačky, když si byl jist svým hlasem. „Tady Miller. Slyší mě někdo?“
Odpovědí mu bylo jen zlověstné ticho.

Cooper se hnal pro Justina. Využíval nulové gravitace a jen se zlehka přidržoval bezpečnostního lana.
„Už jdu! Už jdu!“ opakoval neustále. „Vydrž, Medvídku! Už jsem skoro tady, skoro tu!“
Protáhl se do strojovny. Lano poněkud směšně končilo uprostřed černé stěny ničeho. Nepodobalo se to ničemu, co kdy Cooper spatřil.
Zatáhl za lano a Justin se vynořil z té černé věci jako bílá postavička. Končetiny měl rozhozené do všech stran a znepokojivě připomínal polámanou panenku.
„Mám tě! Mám tě!“ chytil ho Cooper a pevně ho k sobě přitiskl.
Setrvačnost je oba hnala od jádra ke stěně, z níž z pro Coopera nepochopitelných důvodů čněly v přesných rozestupech ostré hroty.
„Oj! Opatrně! Pozor!“ Cooperovi neustálé blábolení dodávalo odvahy. Rozhlédl se.
Prstence jádra ještě několikrát zablikaly, pak se rozzářily tak, že Cooper musel zavřít oči. Když je znovu otevřel, místo černé hladiny se otáčely tři prstence kolem pevné kovové koule.
„Co to kurva je?!“ zašeptal.
Narazil zády do stěny a sevřel Justina ještě pevněji.
„Vydrž,“ opakoval mu.

Smith popadl ruční hasicí přístroj a začal hasit požár. Jako by to všechno nestačilo, ozval se poplašný signál.
„Co to kurva bylo?!“ zakřičel Smith, aby přeřval sirénu.
„Ztráta tlaku! Přišli jsme o pravou přední výztuž!“ křikla Starcková. „Trup byl prolomen.“
Tlakové dveře na můstku se začaly zavírat, ale pak se se skřípěním zastavily.
„Bezpečnostní okruh selhal!“ zaúpěl Smith. „Pokusím se to zadržet, jak jen budu moct. Vypadněte!“
„Ztrácíme atmosféru!“ přeskočil Weirovi hlas o oktávu výš.
„V přechodové komoře jsou skafandry. Jdeme!“ postrčila ho Starcková ke dveřím.

„Slyší mě někdo?“ opakoval Miller do své vysílačky. Do jeho hlasu již prosákla nervozita.
„Ve – veliteli,“ ozvala se Petersová poněkud roztřeseně.
„Petersová,“ vydechl Miller úlevně. „Jste v pořádku?“
„A – ano. Jsem – jsem v pořádku,“ vykoktala.
„Máme raněného,“ ohlásil se Cooper.
„Coope, kde jste?“ zeptal se Miller.
„Ve strojovně,“ odpověděl Cooper.
„Vydrž, Coope,“ požádal Miller.
Jako poslední přišlo hlášení od Smithe.
„Kapitáne Millere? Kapitáne Millere, slyšíte? Přepínám.“
„Smitty, kde jste byl celou věčnost?“ zeptal se Miller, kterému se přece jen ulevilo a tu podivnou vidinu připsal na vrub stresu. Přesto se nedokázal přimět nerozhlížet se a nepřestat hledat nějakou stopu po ohni.
„Máme tu pořádný průser, pane,“ křikl Smith do vysílačky rozrušeně. „Přišli jsme o pravou přední výztuž, a trup je prolomený! Bezpečnostní okruhy selhaly!“
„Máme čas to svařit?“ pro Millera bylo snadné znít klidně, když kolem něj věci nevybuchovaly a nesyčel unikající vzduch.
„Ne, pane! Přišli jsme o 280 litrů vzduchu a kyslíkové nádrže jsou v prdeli. Do tří minut budeme bez vzduchu. Pane, jsme kurva mrtví!“ Smith do vysílačky křičel, ale Miller věděl, že to není panika ani hysterie, byl to čirý vztek.
„Pod mým velením nikdo umírat nebude, Smithi!“ zamračil se Miller. „Co rezervní nádrže?“
„O ty jsme přišli taky!“ štěkl Smith.
Miller se odmlčel. Situace byla horší, než si myslel. Skoro jako by v tom byl nějaký záměr. Zavřel oči a snažil se vymyslet, co teď.
„Co Horizont události?“ zeptal se nečekaně Weir.
„Co?“ vyjel na něj Smith.
„Má vzduch a energii!“ připomněl Weir.
„Je to naše jediná šance,“ přidala se Starcková.
„Vzduch tam může být špatný,“ řekl D.J.
Starcková se na něj zadívala. Byli oblečení ve skafandrech a loď se jim doslova rozpadala pod nohama. Tohle nebyla chvíle, kdy si mohli příliš vybírat.
„Víš, co mám na tobě nejraději?“ pohřebně se usmála. „Že všechno vidíš z té lepší stránky.“
„Mě na toho bastarda nedostanete!“ odsekl Smith. „Vždyť ani nevíme, co se na té věci stalo!“
„Lepší než umřít, pane Smithi!“ vmetl mu do tváře Weir.
„Chci, aby se veškerý personál okamžitě přesunul na Horizont události,“ rozhodl Miller.
„Ale...,“ nadechl se k protestům Smith.
„Slyšel jste, Smithi, to je rozkaz?“ zarazil ho Miller velitelským tónem. „Sejdeme se u hlavní přetlakové komory. Petersová?“
„Jdu napřed, pane. Zapínám termální jednotky. Držte se a připravte se na gravitaci,“ upozornila všechny. „Gravitace za pět sekund.“
Najednou všechno zničeho nic dopadlo na podlahu. Zmrzlé tělo neznámého astronauta se při dopadu roztříštilo na tisíce kousků.
Ve strojovně Cooper svírající Justina dopadl na zem do deště chladící kapaliny.

Miller čekal na zbytek své posádky podle dohody v centrálním koridoru u hlavní přetlakové komory.
První šel Weir. Smith se loudal jako poslední a každý jeho pohled, výraz i pohyb dával najevo nechuť, s níž se podvolil přímému rozkazu.
„Všichni v pořádku?“ zeptal se Miller.
„Jo,“ přisvědčila Starcková.
„Dobře, takže se podíváme kolik času jsme si koupili,“ řekl Miller a kývl na Starckovou, která se natáhla k zámku své helmy. Vždycky si helmu sundaval ten menší a lehčí, protože kdyby se vzduch ukázal nedýchatelný, ten větší by ho snáze zachránil.
„Ještě jsme neotestovali vzduch. Může být kontaminovaný,“ zarazil je D.J.
Miller se ušklíbl. D.J. byl něco jako jeho strážný anděl, jeho svědomí, vždy připraven ho varovat, dávat pozor, aby nešlápl vedle.
„Nemáme na to čas,“ zavrtěl Miller hlavou. „Všechno, co máme na zádech, budeme potřebovat, abychom opravili Clarka. Dobrý nebo ne, tohle je jediný vzduch v okruhu tří miliard kilometrů.“
Starcková otevřela hledí a pomalu se nadechla mrazivého vzduchu.
Všichni ji upřeně sledovali.
„Nic moc, ale je to dýchatelné,“ zadrkotala zuby. „A je tu pěkná zima.“
„Chvíli to budeme muset vydržet. Tepelným jednotkám bude chvíli trvat, než tuhle kostku ledu rozehřejí,“ povzdechl si Miller a sundal si helmu. Ostatní ho napodobili.

Miller se zadíval z čelního okna a představoval si, jak to asi musí vypadat z venku – jak se postupně loď rozsvěcí, jako by se probouzela. Miller doufal, že neprobudili něco ošklivého. Jako by mezi nimi panovala tichá dohoda, nikdo se nedíval na stěnu omítnutou kusy tkání a všichni se tvářili, že tam vůbec není.
Miller se otočil od okna zpět do místnosti. Byl tu jen Weir a Starcková u komunikační konzole. Smith si ani nesundaval skafandr a hned se vrátil ven, aby zkontroloval škody na Clarkovi. D.J. a Petersová spolu s Cooperem odnesli Justina na ošetřovnu.
„Doktore Weire?“ oslovil Miller Weira usazeného v kapitánském křesle.
„No... nahodil jsem většinu primárních systémů,“ Weir nezněl moc jistě. „Prozatím.“
„Děkuji. Starcková, jak to vypadá u tebe?“
„Anténní systém je kompletně zničený,“ povzdechla si. „Nemáme vysílačku, naváděcí laser, prostě nic... Nikdo nám nepřijde na pomoc.“
Miller si povzdechl.
„Vzduch není moc dobrý,“ dodala Starcková.
„Jo, oxid uhličitý,“ přikývl Miller. D.J. ho už na to upozorňoval.
„Přibývá ho s každým naším vydechnutím. A CO2 filtry na Horizontu události nefungují.“
„Tak přineseme filtry z Clarka. Tím získáme...,“ nechal Miller větu záměrně nedokončenou.
„Dýchatelný vzduch na dvacet hodin,“ dořekla Starcková. „Ale pak bychom měli být raději na cestě domů.“
„Co ty známky života?“ zeptal se Miller.
„Senzory Horizontu ukazují to samé: biosignál neznámého původu. Předtím, než byl Clarke zasaženou tou vlnou, signál překročil měřítko, teď je ale zpátky na svých původních hodnotách.“
„Co to způsobilo?“ zamračil se Miller.
„To nevím,“ odpověděla Starcková. „Ale ať je to cokoli, není to posádka.“
„Dobře, ale kde tedy jsou? Prohledali jsme tu zatracenou loď centimetr po centimetru a nic. Sedmnáct lidí nezmizí jen tak beze stopy. Doktore Weire?“ otočil se Miller na Weira. „Nějaké návrhy?“
Weir ale jen hleděl na stěnu vpravo, na tu co vypadala jako Rorschachův test vytvořený z krve a tkáně.
Starcková s Millerem se na ni zadívali taky.
„Mohli by...,“ nadhodila nejistě Starcková. Možná, že pohon doktora Weira nefungoval tak, jak měl, a vytapetoval můstek posádkou.
„D.J. říkal, že by z toho neposkládal ani jedno tělo, natož sedmnáct,“ zavrtěl Miller hlavou.

Smith trčel z trupu Claka do prostoru jako trn. Kráčel pomalu k místu poškození. Bylo vidět už z dálky, protože z něj stále unikal vzduch a ihned mrzl v ledovou tříšť. Za Smithem se nehlučně pohybovalo jistící lano.
„Jsem na levé straně trupu a blížím se k záďovému výměníku tepla,“ hlásil do vysílačky Cooperovi.
„A kurva,“ ulevil si, když z blízka spatřil rozervaný plášť. Pak si povzdechl a ohlásil se Millerovi: „Kapitáne Millere?“

„Kapitáne Millere, slyšíte mě? Přepínám,“ ozval se Smithův hlas z interkomu na můstku.
„Slyším, pan Smithi. Jak je na tom má loď?“
„Pane, máme tu sedmimetrovou trhlinu ve vnějším plášti,“ informoval ho Smith. „Měli bychom být schopni ji opravit, ale bude to chtít spoustu času, pane.“
„Nesmí,“ zamítl to Miller. „Za dvacet hodin musíme vypadnout.“
„Rozumím, pane,“ odpověděl Smith prostě. Pokud mu kapitán nedal víc času, budou to prostě muset stihnout.
Miller přešel k Weirovi, který nyní jako uhranutý s nejistým výrazem hleděl na zakrvácenou stěnu.
„Co se tu stalo, doktore?“ zeptal se Miller, ale po pravdě odpověď nečekal.

„Ok, jak mu je?“ vešla Petersová na ošetřovnu. Zatímco se D.J. věnoval Justinovi, ona ošetřila drobné oděrky, popáleniny a pohmožděniny, které posádka utrpěla při poškození Clarka.
D.J., dosud skloněný nad Justinem, se narovnal.
„Životní funkce jsou stabilní,“ konstatoval věcně.
Justin ležel jen ve spodním prádle na vyšetřovacím stole a jeho otevřené oči bez mrknutí zíraly do stropu. V jeho tváři se dal vyčíst šok.
„Ale nereaguje na podněty,“ povzdechl si D.J. „Nevím,“ v jeho jindy klidné tváři bylo patrné, že se nechce smířit s tím, že by nedokázal Justinovi pomoct, ale že je v tuhle chvíli v koncích. Zkusil všechno a bezvýsledně.
„Možná se probudí za patnáct minut,“ D.J. se zadíval na Petersovou. „A možná se neprobudí už vůbec.“
Petersová polkla. Viděla D.J. zachraňoval pacienty, kteří byli těžce zranění, zmrzačení, viděla ho stát doslova po kotníky v krvi a přesto dokázal vyrvat ty lidi ze spárů smrti. Jistě, ani on nedokázal zázraky a někdy prostě prohrál – každý doktor občas ztratí pacienta. Ale poprvé ho viděla naprosto bezmocného. A to ji děsilo.
„D.J., Petersová,“ na ošetřovnu vstoupil Miller. Vypadal unaveně, přesněji unaveněji než ostatní. „Jak je na tom?“ kývl k Justinovi.
D.J. Jen zavrtěl hlavou.
„Tušíš, co to způsobilo?“ zeptal se Miller pochmurně.
„Šok,“ řekl D.J. „Fyzicky je naprosto v pořádku. Nemá ani škrábanec. Ať už se tam stalo cokoli, musel to být pro něj obrovský šok. V takovým případě se mozek brání tím, že prostě - “ D.J. luskl prsty.
„Vyhodí pojistky?“ navrhla Petersová.
„Tak nějak,“ přikývl D.J. „Zvláštní ale je, že mozková aktivita je neobvykle silná. Jako – jako by se mu něco zdálo – nebo tak – nevím, opravdu nevím. Zkusil jsem už všechno – nic. „
Miller položil D.J. ruku na rameno.
„Nemůžeš udělat víc,“ řekl tiše.
„Měl bych,“ odvětil D.J. a zadíval se na Justina. „Měl bych.“
„Vlastně jsem přišel ještě kvůli něčemu,“ řekl Miller a stáhl ruku z D.J. ramene. „Chci analýzu té krve a tkáně na můstku. Chci, abyste to porovnali s lékařskými záznamy. Chci vědět, kdo to je – byl.“
D.J. přikývl.
„Za patnáct minut se sejdeme všichni na můstku,“ dodal Miller. „Chci menší poradu.“
„Můžu přitom začít hned s analýzou,“ navrhl D.J.
Miller pokýval hlavou. Věděl, že D.J. nerad prohrává, a že si nedá pokoj dokud nenajde způsob, jak Justinovi vyrazit to otrávené jablko z krku.

Kromě Justina a Smithe se posádka shromáždila na můstku. Všichni se rozsadili tak, aby se nemuseli dívat na zakrvácenou stěnu.
Miller několik okamžiků jen zíral na monitor, který ukazoval Smithe opravujícího Clarka. Nakonec se přiměl zvednout oči.
Starcková byla viditelně nervózní a Miller si všiml, že se snaží být nablízku D.J., který jediný zachovával svůj stoický klid a věnoval se analýze vzorků jakoby nic. V těhlech chvílích mu za to byl Miller vděčný. S D.J. se dalo i explodovat v klidu. Weir vypadal nejistě, ale celkem klidně. Cooper si pohazoval s míčkem, aby nějak zaměstnal ruce.
„Tak jo, lidi, malá změna plánů,“ pokusil se Miller o lehce bezstarostný tón. „Máme necelých osmnáct hodin, než nám dojde dýchatelný vzduch. Naším hlavním cílem je přežít. Což znamená, že se zaměříme především na opravu Clarka a zajištění všeho, co nám může poskytnout víc času,“ na chvíli se odmlčel. „Naším druhým úkolem bude zjistit, co se stalo téhle lodi a její posádce. Za dva měsíce mám v úmyslu stát před naším starým dobrým admirálem a podávat hlášení a rád bych měl v ruce víc než vlastní péro.“
Všichni, až na Weira se usmáli, byl to sice křečovitý úsměv, ale úsměv to byl.
„Petersová,“ obrátil se k ní Miller. „Chci, abys prošla lodní deník, zkus najít cokoli, co by nám poskytlo nějaké odpovědi.“
„Můžu použít počítač na ošetřovně a přitom dávat pozor na Justina,“ navrhla.
„Výborně,“ souhlasil Miller. „Starcková, zopakuj bioscan - “
„Jaký to bude mít smysl?“ skočila mu do řeči Starcková. „Stejně dostáváme pořád ty samé výsledky.“
„To nestačí,“ zamračil se Miller. „Chci vědět, co ty údaje způsobuje. D.J. udělá analýzu té krve a tkáně, co jsme našli. Jestli je posádka mrtvá, chci těla, chci je najít.“
„Můžu překalibrovat scan a použít DNA-RNA filtr,“ napadlo Starckovou.
„Udělejte to,“ Miller se zadíval na Coopera. „Co se tam stalo, Coope?“
Cooper si přestal házet s míčkem.
„Už jsem to říkal. Podívejte, já vím, že to zní divně,“ rozhlédl po ostatních. „Ale říkám vám, že jako by tam nebylo nic, a pak se Justin objevil jako – jako by to bylo tekuté a pak celé jádro ztuhlo.“
„To není fyzikálně možné,“ ušklíbl se Weir.
„Doktore, prosím, prosím, nezačínejte s těmi fyzikálními sračkami,“ požádal ho Cooper rozrušeně. „Říkám vám, že jsem to viděl.“
„Pane Coopere,“ Weir nasadil tón, jako by byl Cooper psychicky vyšinutý. „To by znamenalo, že brána byla otevřená.“
„Ano, ano, přesně tak!“ vyhrkl Cooper, který konečně našel slova, kterými by popsal, co viděl. „Brána byla otevřená!“
„Brána nemohla být otevřená,“ Weirův klidný přezíravý tón byl v ostrém rozporu se stále víc podrážděným Cooperem. „Protože gravitační pohon nebyl aktivován.“
D.J. zvedl hlavu od své práce a zahleděl se na hádající se dvojici.
„Podívejte, já vám říkám, co jsem viděl...!“ štěkl Cooper.
„Nemůže se spustit sám od sebe!“ vrátil mu to Weir neméně ostře.
„Pane Coopere, to už přeháníte!“ překřičel je oba Miller.
Na můstku rázem zavládlo ticho.
„Doktore,“ promluvil Miller klidným, chladným hlasem. „Pan Justin možná zemře. Nyní musím předpokládat, že co se stalo jemu, může se stát nám všem. Pan Cooper říká, že něco viděl. Já věřím že něco viděl. Potřebuji vysvětlení.“
„No,“ začal Weir podstatně tišeji a klidněji. „Já to vidím tak, že pan Cooper měl halucinace,“ soucitně stiskl Cooperovi paži. „Ale,“ připustil a zvedl hlas, „možná viděl optický efekt způsobený gravitační deformací.“
„Optický efekt! To je kurva poetický! Co to kurva melete. Já vím, co jsem viděl a to nebyl žádný zasraný ´optický efekt´!“ rozčílil se Cooper a ztratil na okamžik sebeovládání.
„Coopere!“ Millerův hlas práskl na můstku jako rána bičem.
Cooper rázem zmlknul.
„Omlouvám se. Už jsem klidný. Ok,“ zamumlal Cooper.
„Gravitační deformace,“ opakoval Miller stále klidným, chladným hlasem. „Co ji mohlo způsobit, doktore?“
„Kdyby nějak z jádra unikla gravitační vlna,“ Weir zvolna přešel na kapitánský post, takže se na Millera díval poněkud z výšky. „Mohla by narušit časoprostor, mohla by způsobit dojem, že Justin zmizel, a rovněž by mohla poškodit Lewise&Clarka. Ale to je velmi nepravděpodobné.“
„Co je v tom jádru, doktore?“ zeptal se Miller.
„To je složité,“ odbyl ho Weir, jako by to nestálo za tu námahu mu to vysvětlovat, a odvrátil se od Millera, aby si sundal bundu a posadil se do kapitánského křesla.
„Kolik potřebujete času? Máme,“ Miller se podíval na hodinky. „Sedmnáct hodin a čtyřicet osm minut.“
Weir pohodil svoji bundu na kapitánské křeslo a otočil se zpátky k Millerovi.
„Co je v tom jádru?“ zopakoval svoji otázku Miller.

„To je ta brána,“ pronesl Weir.
Stál s Millerem a Starckovou u kontrolního panelu ve strojovně a před nimi se otáčely tři osvětlené prstence kolem kovové sféry.
„Když se vyrovnají tyhle tři magnetické prstence, vytvoří se umělá černá díra, která umožní lodi cestovat na jakékoli místo ve vesmíru.“
„Černá díra,“vydechla Starcková. „Nejničivější síla ve vesmíru. A vy jste jednu vytvořil?“ zahleděla se s opovržením na Weira.
„Přesně tak!“ potvrdil Weir pyšně a přes rty mu přeběhl triumfální úsměv.
Miller mlčel, ale v tuhle chvíli si vzpomněl, jak ho D.J. varoval, že tenhle chlap má svou práci až příliš rád.
„Protože můžeme využít její obrovskou sílu k zakřivení časoprostoru,“ vysvětloval Weir nadšeně a sešel dolů k jádru. „Podívejte, Lewisi&Clarkovi by trvalo tisíc let dosáhnout nejbližší hvězdy,“ Weir rozpřáhl ruce, jako by chtěl loď obejmout. „Horizont události tam může být za jediný den.“
„Pokud by to fungovalo,“ obrátila se pochybovačně Starcková na Millera. Stále si myslela, že nefunkční pohon prostě rozmetal posádku do všech stran.
„Pojďte dolů,“ vybídl je Weir. „Je to naprosto bezpečné.“
Miller sešel dolů za Weirem a Starcková ho následovala.
„Takže pokud byl pan Justin vsát vaší bránou,“ ujasňoval si věc Miller a obcházel obezřetně jádro. „Mohl se dostat tam, kde byl Horizont události.“
„Teoreticky ano,“ přisvědčil Weir. „Ale jak jsem vám už řekl předtím, brána se nemůže otevřít sama od sebe.“
„Chápu,“ pokýval Miller zamyšleně hlavou a pak se obrátil ke Starckové. „Poručíku, chci tuhle místnost uzavřít. Od teď je vstup do druhé zóny zakázán.“
„Ano, pane.“
„Kapitáne!“ ozval se Weir, jako by ho Miller právě smrtelně urazil. „Nehrozí žádné nebezpečí. Brána je za třemi magnetickými poli. Je to naprosto bezpečné.“
„Bezpečné?“ vyjel Miller na Weira. „Doktore, moje loď je na kusy a jeden člen mé posádky se možná nevrátí domů živý,“ ukázal na jádro. „Nikdo další se k té věci nepřiblíží,“ a zamířil k východu.
Weir se zadíval na jádro, na jeho důstojný, půvabný tanec. Copak kapitán nic nechápal?

D.J. se zastavil před stěnou pokrytou krví a tkání. Nebyla to ale jen tkáň, spatřil i kosti. Zcela zřetelně viděl lidskou lebku – a nebyla jedna. Našel i část hrudního koše – žebra trčela ven jako nohy nějakého bizarního pavouka.
D.J. za svou kariéru viděl už ledacos – lidi přepůlené v pase a stále žijící a při vědomí, rozdrcené končetiny, lebky, viděl věci, z nichž by se průměrný člověk vyzvracel z podoby – ostatně D.J. chvíli trvalo, než otupěl k těmhle výjevům. Nikdy se neznemožnil tím, že by se před kolegy pozvracel, ale často k tomu neměl daleko. Teď už byl otrlý, ale přece za celou svou kariéru neviděl nic takového. Jako by se blíže neurčitelný počet osob doslova rozprskl po stěně. Jenže na to, kolik lebek našel, bylo tkáně málo. Místy se mu zdálo, že vidí něco, co mohly kdysi být vnitřní orgány, ale teď už se to nedalo určit. Rovněž netušil, jak to na té stěně drží, a jak tkáň vydržela při absolutní nule.
Odložil stojan se zkumavkami na zem a vyndal z poutek na své lékařské vestě skalpel a pinzetu. Odřízl kousek tkáně a vložil ho do první zkumavky.
Když se narovnal, aby vzal další vzorek z jiného místa, měl pocit, jako by zaslechl něco kovového cinknout. Otočil se, ale můstek byl tichý až na tlumené šumění elektroniky.
Na opačné straně seděla u konzole Starcková s Weirem.
Muselo se mu to tedy jen zdát.
Obrátil se zpět.
Jako by kov zazvonil o kov.
D.J. se otočil a rozhlédl se. Nad kořenem nosu se mu udělala vráska. Ale ať poslouchal sebe pozorněji, nic neslyšel.
Starcková zvedla oči od monitoru a usmála se na něj. Zřejmě si myslela, že se dívá na ni. Odvrátil se zpět ke stěně, a když bral třetí vzorek, zcela zřetelně slyšel cinkání kovových nástrojů, tlumené pípání podpory života a ucítil pach dezinfekce – věci, které dobře znal z operačního sálu.
Svaly na zádech se mu stáhly a přinutily ho narovnat se jako by spolkl pravítko. Nedokázal se nadechnout, jako by se mu vzduch zadrhl v hrdle. Cítil tlak na hrudi, ale ne proto, že se nedokázal nedechnout, ten pocit se šířil podél jeho jizvy.
„D.J.?“
Prudce sebou trhl, když se Starcková dotkla jeho zad a najednou bylo vše pryč. Můstek byl tichý a po tlaku nebo neschopnosti se nadechnout ani památky. Najednou se cítil vyčerpaný.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se Starckové. Hlas měl tišší než obvykle a postrádal svoji jistotu.
„Ne, jen – jsi v pohodě?“ zeptala se ho a zkoumavě se na něj zadívala.
D.J. přikývl.
„Mám práci,“ zamumlal.
Starcková sklouzla pohledem ke stěně.
„Co myslíš, že se tu stalo?“ zašeptala.
D.J. spolkl odpověď, že to vědět nechce, a místo toho jen pokrčil rameny.

Petersová seděla na ošetřovně u monitoru a sledovala záznamy v lodním deníku – rutinní, nic neříkající záznamy. Seděla nad tím snad už celou věčnost a nenašla nic, co by nasvědčovalo něčemu neobvyklému. Posádka si pochvalovala loď, let, byla plná dobré nálady, elánu a pyšná na svůj jedinečný úkol.
Občas se otočila, aby se podívala na Justina. Ten však ležel nehybný v nemocničním úboru na vyšetřovacím stole. Jeho stav se nelepšil. D.J. už vyčerpal všechny svoje možnosti a nemohl než konstatovat prohru a teď nezbývalo než sedět a čekat.
„No tak,“ povzdechla si. „Něco v tom deníku být přece musí.“
Najednou za jejími zády cosi zašustilo – jako nehty přejíždějící po celtě.
Petersová se otočila, ale kromě Justina se ošetřovna zdála prázdná.
„D.J.?“ zavolala.
Nikdo jí ale neodpověděl, a tak se obrátila zpět k monitoru.
Sotva tak učinila, zvuk se ozval znovu, tentokrát jakoby blíž. Prudce se ohlédla, nikoho však neviděla. To se jí nezdálo. D.J. neměl takový ubohý smysl pro humor. Zapnula interkom.
„D.J., kde jsi?“
„Jsem nahoře na čtvrté palubě,“ přišla okamžitě odpověď.
Petersová polkla. Vypnula interkom a vstala. Jestli se Cooper rozhodl ji vyděsit, tak mu to pěkně spočítá.
Pomalu se vydala podél vyšetřovacích stolů. Cestou z jednoho stolku s halabala poházenými nástroji vzala nůž na kosti.
Kráčela dál tam, kde se ošetřovna ztrácela v šeru. Poslední vyšetřovací stůl v řadě byl přikryt zelenou celtou, a když se ten zvuk ozval potřetí, spatřila, jak po něm někdo zevnitř jede rukou.
Za tohle Coopera zabije, pomyslela si, když se vydala obezřetně ke stolu. Strhla celtu dolů a rozmáchla se – ne s úmyslem udeřit, chtěla Coopera taky vyděsit, tak jako on vyděsil ji.
Náhle strnula.
Neschovával se tam Cooper. Na stole seděl její syn Denny a usmíval se na ni.
„Mami.“
Její pohled sklouzl na synovy atrofované nohy. Byly plné hnisajících boláků, v nichž se hemžili velcí bílí červi.
Petersová upustila nůž a roztřásla se. Ruce si přitiskla k hlavě a vyhrkly jí slzy. Tohle nemohla být pravda, nemohla.
„Petersová?“
Petersová zaječela, když jí D.J. položil ruku na rameno, a prudce se točila. Vůbec ho neslyšela přicházet. Chytila ho za paži a přitiskla se k němu.
D.J. odložil vzorky, které přinesl, a objal ji. Třásla se jako osika.
Petersová se zadívala na vyšetřovací stůl – byl prázdný. Její stisk zesílil, jako by byl D.J. jediným pevným bodem vesmíru.
D.J. se zadíval na stůl taky, ale netušil, co hledá.
„Co se děje?“ zeptal se.
Petersová ho pustila a odtáhla se.
„Jsi v pořádku?“
Petersová přikývla.

Vnitřní dveře přetlakové komory se otevřely a Smith vstoupil do lodi. Cooper, již oblečený do skafandru s helmou pod paží, tu na něj čekal.
Smith se zastavil u Coopera a sundal si helmu.
„Byl jsi tam dlouho,“ usmál se Cooper. „Snažíš se překonat můj rekord?“
Smith ale neměl náladu na vtipkování.
„Poslyš, raději strávím dalších dvanáct hodin venku, než pět vteřin v téhle zasrané plechovce,“ a pak šeptem dodal: „Tahle loď je zlo.“
„Co?“ ušklíbl se Cooper.
„Slyšíš mě. Tahle loď, je to šílenství: snažit se cestovat rychleji než světlo, to je jako Babylonská věž,“ zamračil se Smith.
„Do prdele, Smithi, nevytahuj na mě Bibli,“ odfrkl si Cooper.
„Copak nevíš, co se stalo s Babylonskou věží? Spadla.“
„Podle mě jsi měl ve své směsi moc dusíku,“ ušklíbl se Cooper přezíravě.

Starcková pracovala na rekalibraci senzorů, zatímco Weir seděl v kapitánském křesle a procházel nějaké údaje. Když zvedla oči, zahlédla v jeho obličeji uchvácený výraz. Jeho rty se pohybovaly, jak si pro sebe něco mumlal.
„Jeden by řekl, že jste zamilovaný,“ pousmála se Starcková.
„Co?“ Weir zvedl oči od monitoru. „Ah, Claire říkávala, že miluji Horizont události víc než ji, ale řekl jsem jí, že to není pravda. Prostě jen Horizont znám lépe, to je celé.“
„Claire je vaše žena?“ zajímala se Starcková.
„Ano,“ přikývl Weir.
„Musí být těžké, být od ní tak daleko,“ pokývala hlavou. Nikdy nevěřila, že Petersové manželství vyjde většina astronautů se nakonec rozvede. Nedá se pracovat miliony kilometrů daleko a vracet se jen na pár týdnů v roce, a neodcizit se jeden druhému.
„Ano. Chybí mi,“ Weirova tvář dostala lehce zasněný výraz. „Zemřela. Už to budou dva roky.“
„Oh, to je mi líto.“
Weir obrátil pozornost zpět k monitoru.
Dveře se se syčením otevřely a vešel Miller. Dveře se ani nestihly zavřít, když se objevil D.J.
„Něco nového?“ zeptal se ho Miller.
D.J. zavrtěl hlavou.
„Ale chtěl jsem s tebou o něčem mluvit,“ zarazil Millera, který chtěl jít ke Starckové.
„O co jde?“
„Potřebují si odpočinout. Jsou unavení, ve stresu – potřebují se vyspat, najíst.“
Millerův výraz ztvrdl.
„Běží nám čas,“ připomněl chladně.
D.J. však neustoupil. Jeho modré oči se zahleděly do Millerových a v ničem si nezadaly s tvrdostí jeho výrazu.
„Únava a stres znamenají chyby a chyby znamenají, že se odtud nedostaneme,“ trval na svém neústupně.
„Probereme to později,“ pokusil se odsunout tenhle rozhovor Miller stranou.
„Probereme to teď,“ nenechal ho vykroutit se D.J. „Kdy jsi naposledy spal, hm? A Cooper? A Smith? Dělají na opravách bez přestávky. Hodinu odpočinku – všichni.“
„D.J.!“ ucedil Miller.
„K čemu nám bude, když tam venku zkolabují, hm?“
Miller mlčel. Věděl, že D.J. má pravdu. Všichni byli unavení. On sám se cítil jako vyždímaný hadr. Ale copak D.J. nechápal, že na to není čas.
„Moment! To není možné!“ ozval se Weirův rozrušený hlas a ruce se mu začaly míhat po klávesnici, jak znovu ověřoval údaje.
„Máte něco, doktore Weire?“ přivítal Miller záminku, jak ukončit rozhovor s D.J.
„To datum,“ řekl Weir vzrušeně.
Miller se mu podíval přes rameno. D.J. se k ostatním připojil jen proto, že nechtěl zůstat stát u dveří jako tvrdé ´y´.
„Co je s ním?“ zajímal se Miller.
„Počítač Horizontu si myslí, že je rok 2040,“ ukázal Weir na datum na monitoru.
„Je rok 2047,“ zamračil se Miller.
„Přesně,“ přikývl Weir. „Lodní hodiny byly vypnuty celých sedm let.“
„Možná že zkrat způsobil...,“ pokusila se o vysvětlení Starcková.
„Ne, ne, není tu ani stopa po nějakém zkratu. Je to jako... jako by se prostě čas na sedm let zastavil,“ nadšení ve Weirově hlase zcela nekorespondovalo s tím,jak vážně se situace jevila ostatním.
„Vysvětlení?“ řekl Miller a podíval se na Weira.
„No, intenzivní gravitační pole způsobuje deformaci času, takže je možné...,“ Weir se odmlčel. „Černá díra dávala na papíře perfektní smysl, všechno sedělo, chápete, ale v praxi...,“ zavrtěl hlavou. „Horizont události prošla do jiné úrovně reality, jako Lazarus, vrátila se ze smrti.“
Šokující dopad Weirových slov poněkud zmenšilo zapípání interkomu.
„Kapitáne Millere, doktore Weire? Našla jsem poslední záznam v lodním deníku,“ oznámila Petersová.

Všichni se shromáždili u Petersové kolem počítače na ošetřovně. Jen D.J. víc zajímal Justin a průběh testů. Přesto je poslouchal, zatímco pracoval.
Petersová pustila záznam.
Kamera nabízela pohled na můstek. Posádka se věnovala své práci. Loď byla jasně osvětlená, čistá, žádné stopy po něčem neobvyklém. Uprostřed seděl v kapitánském křesle postarší muž a jeho hlas zněl vzrušeně.
„Rád bych řekl, že jsem hrdý na svoji posádku. Rád bych jmenoval své operační důstojníky: Chris Cambers, Janice Reubenová, Ben Fender, Dick Smith. Dosáhli jsme bezpečné vzdálenosti,“ kamera postupně zabrala všechny jmenované. Vypadali nadšení, plní očekávání a vzrušení.
„To je John Kilpack, kapitán lodi,“ řekl Weir, když se kamera opět obrátila k muži v kapitánském křesle.
D.J. zvedl hlavu, pak se zvedl od laboratorního stolu a šel se rovněž podívat.
„A připravujeme se na spuštění gravitačního pohonu otevření brány k Proximě Centauri.“
„Zajímalo by mne, jestli to někdy dokázali,“ řekl zamyšleně Miller.
„Ave atque vale. Buďte zdrávi,“ pokynul jim z obrazovky Kilpack.
Pak se obraz najednou rozostřil a proměnil v nerozpoznatelnou směs barev, šmouh a šumu. Zvuk se deformoval, ale jako by někdo křičel nelidským hlasem v strašlivé agónii.
Všichni se bezděčně naklonili blíž.
„Co je tohle?“ zeptal se Miller.
„Můžu to prohnat několika filtry, zkusím to vyčistit,“ odpověděla Petersová.
D.J. se mračil. Vůbec se mu to nelíbilo.
Najednou zhasla světla a naskočilo nouzové osvětlení.
„Co se stalo?“ trhla sebou Petersová.
„Pokles napětí,“ řekl D.J.
„Máme sotva dost energie na udržení systému podpory života, jestli ten pokles nezastavíme, neudržíme ho,“ zaklel Miller.
„To je jádro,“ řekl Weir a vyrazil ke dveřím.
Miller se rozběhl za Weirem.
„Zůstaňte tady,“ křikl na D.J. s Petersovou. „Dávejte pozor na Justina. Nechci nikoho dalšího poblíž té věci. Počkejte na mě, doktore!“

Když Miller Weira dohonil, stál doktor už u ovládacího panelu ve druhé zóně. Jádro vypadalo jako obvykle. Prstence se kolem něj pomalu otáčely.
„Co způsobilo ten pokles?“ zeptal se Miller.
„Magnetická pole drží,“ zkontroloval Weir hodnoty na panelu. „Možná zkrat v bezpečnostním okruhu. Zkontroluji to.“
Weir přešel ke stěně napravo od panelu.
„Můžete mi pomoct?“
Miller mu pomohl otevřít vchod do servisního tunelu. Vycházelo z něj jedovatě zelné světlo. Weir vlezl do tunelu.
Millera to udivilo. D.J. říkal, že Weir je klaustrofobik. Na druhou stranu nikdo jiný by to opravit stejně nedokázal.
„Musíme dostat napětí zpět na jeho normální hodnoty, jinak se nám bude brzy hodně špatně dýchat,“ připomněl Miller.
„Zkontrolujte jádro na radiaci. Oxid uhličitý může být taky náš nejmenší problém,“ opáčil Weir a začal postupovat do útrob lodi.
Obklopily ho zeleně podsvícené panely. Jeho dech se tu nepříjemně rozléhal.

D.J. se vrátil k testům. Zatím ještě výsledky neprohlížel. Chtěl mít nejdřív hotové všechny vzorky, než začne dělat jakékoli závěry.
Petersová se posadila k počítači, ale kvůli poklesu napětí byl odpojený. Neměla co dělat. D.J. byl vedle v laborce a spíš by se mu pletla pod nohy, než by byla nějak užitečná. Zadívala se na Justina. Co viděl tak strašného, že se jeho vědomí stáhlo kamsi do hlubin jeho mozku?
Někdo se zasmál.
Petersová doslova nadskočila.
Smích – veselý, bezstarostný smích.
Dětský smích.
Petersová otevřela dveře ošetřovny.
Smích byl nyní zřetelnější.
Aniž by přemýšlela o tom, co dělá, vydala se hledat zdroj.

Weir se plazil labyrintem servisních tunelů.
„Tři...pět...sedm....kde jsi,“ mumlal si.

Smith se nasoukal do skafandru a zapnul ho. Nezajímaly ho ty D.J. kecy o tom, že by si měl odpočinout. Nehodlal tu zůstat ani o vteřinu déle, než musel. Ve dvou jim půjde práce rychleji. A čím dřív Clarka opraví, tím dřív odtud budou moct vypadnout. Nemluvě o tom, že Smithovi doslova trhalo srdce vidět svoji loď v tomhle stavu. Justin k ní nikdy neměl ten správný vztah, jaký by měl inženýr k lodi mít. A přitom loď byla jediná ženská v tomhle prašivém vesmíru, na kterou se chlap mohl spolehnout, která vás neopustila, když jste ji omrzeli.
Otevřel přetlakovou komoru.
„Jak patetické,“ zasmál se ženský hlas a z přetlakové komory vyšla žena v květovaných letních šatech. Byla o něco starší než Smith, ale stále velice přitažlivá.
Smith couvl.
„Poznala jsem mnoho mladých mužů, ale žádný nebyl, když jsem ho opustila, tak patetický jako ty,“ usmála se lehce pohrdavě. „Odejít k Vesmírným sborům, dát se k záchranářům a již nikdy se nevrátit na Zem. Ach, Waltře, to je jako ze špatného románu.“
Smith nebyl schopen slova. Couval před tou ženou, jako by to byl sám Ďábel – a možná byl.
„Opravdu jsem ti zlomila srdce tak, že teď miluješ jen tuhle hromadu plechu?“ pokračovala.
Smithova tvář se stáhla bolestí a v očích se mu zaleskly slzy. Začal divoce mrkat.
„Ale, přece bys i po tolika letech pro mě nebrečel, koloušku,“ úsměv té ženy dostal vlídnější podobu a její hlas jako by konejšil ztracené dítě. Natáhla k němu ruku jako by ho chtěla pohladit po tváři.
Smith udělal krok zpátky a narazil zády na stěnu.

Když se D.J. vrátil z laboratoře ve vedlejší místnosti, měl Justin záchvat. Petersová byla pryč.
Justin ležel na stole a třásl se. Z pusy mu šla pěna jako vzteklému psovi. Vypadalo to na epileptický záchvat.
D.J. pustil vzorky na podlahu, protože v tu chvíli je neměl kam položit. Připraví je znovu, na nich nezáleželo. Stáhl si gumové rukavice a sklonil se nad chroptícím Justinem.
„Justine!“
Zkontroloval mu oči, ale zůstávaly kalné, nezaostřené a nevidoucí.
„Justine, slyšíš mě?!“
D.J. se narovnal a vytáhl z vesty injekci. Sundal uzávěr a lehce zmáčkl. Na hrotu se objevila kapka čiré tekutiny.
„Přichází!“ vydralo se z Justinova hrdla.
„Kdo přichází?“ zeptal se D.J. a chtěl mu píchnout injekci na uklidnění.
Justin se najednou nadzvedl a jeho ruce sevřely D.J. hlavu.
„Temtota!“ zachroptěl Justin cizím zmučeným hlasem. Pustil D.J. a zhroutil se v křečích zpět.
D.J. se mu pokusil píchnout tu injekci, ale ke svému úžasu Justina nezvládl udržet dostatečně v klidu, aby našel žílu. Síla, kterou Justin dokázal vyvinout, předčila všechno, co D.J. kdy viděl. Až měl starost, že při tom přetahování se Justinovi něco zlomí. Konečně se mu podařilo ho znehybnit dost na to, aby mohl injekci aplikovat.

Na vědecké stanici se rozblikala kontrolka a Starckové se v hrůze rozšířily oči.
„Co to k sakru je?!“ vydechla.
Údaje bioscanu vylétly mimo stupnici a celý panel jako by se zbláznil.
„Veliteli,“ otevřela spojení interkomem, ale neozvalo se žádné potvrzující pípnutí. Komunikace byla mrtvá.
Starcková několikrát zkusila obnovit spojení, ovšem vždy neúspěšně. Bezmocně uhodila do konzole.
„Tím jim tak pomůžeš,“ řekl znechuceně hlas za jejími zády.
Starcková ztuhla.

Miller pomalu obezřetně obcházel jádro a na příručním Geigerově počítači sledoval úroveň radioaktivity. Jak prve hlásil Justin, byla tu lehce zvýšená hladina, ale nic nebezpečného.

Weir se zastavil na křižovatce. Nemusel již hledat, jasně slyšel prskání vyhořelého obvodu modulu E-12. Doplazil se k němu.
„Jo, to je ono,“ vytáhl panel, vyndal vyhořelý čip a začal pracovat na by-passu.

Přišlo to najednou. Tupá bolest uprostřed hrudi. Náhle se D.J. nemohl nadechnout. Upustil injekci a opřel se jednou rukou o stůl, zatímco druhou si sevřel uniformu na prsou. Bolest se šířila podél jeho jizvy. Nejdřív to byl jen tlak, který mu bránil se nadechnout, to se ovšem rychle změnilo v ostrou bolest, jako když se pořežete.
D.J. už neslyšel Justina křičet, vlastně už ani nevnímal, že tam vůbec je. Slyšel cinkání nástrojů, zcela jasně poznal zvuk, který vydá nůž na kosti, když ho chirurg zvedne ze stolku. Slyšel jednotvárné pomalé pípání tepu a syčení přístroje na podporu dýchání. A bolest byla stále horší. Jako by ho něco řezalo.
Na ruce ucítil něco teplého, lepkavého. A když sklopil oči, zjistil, že má ruku celou od krve. A nejen ruku, uniformu měl vepředu nasáklou krví.
Podlomila se mu kolena.

Petersová zmateně pobíhala chodbami sem a tam.
Smích zněl chvíli odtamtud, pak zase z druhé strany.
„Mami.“
Obrátila se a rozběhla se za hlasem.
„Denny!“ zakřičela.

„Nikdy jsem ti to neřekla, ale tebe jsem milovala ze všech nejvíc. Bylo těžké opustit tě, opravdu.“
„Rebecco,“ zašeptal Smith a po tváři se mu skutálela první slza.
Naklonila se k němu a políbila ho. Voněla po mandlích a růžích, přesně jak si ji pamatoval.

„Neznám nic horšího, než neschopný zástupce.“
Starcková vstala.
„Co – jak – já – tati?“ zakoktala se.
Na můstku stál muž v uniformně generála obtěžkané medailemi a řády. Hleděl na ni přísně a s opovržením.
„Kvůli tvé neschopnosti budou umírat lidé, Louiso! Jsi ostuda naší rodiny!“
„Ne,“ hlesla. „To – to není pravda.“

„Billy.“
Weir ustal v práci a nejistě se rozhlédl. Pak zavrtěl hlavou a pokračoval.
„Billy,“ ozvalo se znovu to zašeptání, lehké jako vánek a mrazivé jako sama smrt.
Weir se přitiskl ke stěně, protože se mu najednou zdálo, jako by se chodba protáhla, zdeformovala. Svět kolem něj se na okamžik smrskl.
A pak zhaslo světlo. Jedovatě zelená zář podsvícení panelů zmizela a Weir zůstal v naprosté tmě. Dusivé sevření paniky mu stoupalo do krku. Rozsvítil baterku, a tu začala světla blikat. Pomalu se rozsvěcela a zase zhasínala.
Weir se zmateně rozhlížel na všechny strany.
Blikání se změnilo v jakousi vlnu – jak se postupně rozsvěcela a pohasínala vždy jen část chodby. Budilo to dojem, že se k němu něco blíží.
„Billy,“ tentokrát byl ten hlas silnější, rozhodnější.
Weir se divoce obracel sem a tam a světlo baterky poskakovalo po úzkých stěnách. Zachvátila ho panika, ale přesto si zachoval dost zdravého rozumu, aby se začal vracet. Couval na všech čtyřech k východu a srdce mu tlouklo až v krku.
Dýchal rychle, mělce, lapal po dechu. A ledový pot mu stékal po zádech.
Najednou začala blikat i jeho baterka. Weir s ní divoce zatřásl.
Stěny kolem něj zvolna blikaly – chvíli ho obklopovala neproniknutelná tma a chvíli tlumené jedovatě zelené světlo.
„Millere?“ zakřičel Weir a zastavil se. Najednou si nebyl jist, kudy dál. Měl strach, že se ztratí. „Kapitáne Millere! Mám tu nějaké potíže!“
Baterka zhasla úplně a vše se ponořilo do tmy. Weir s ní zabušil o podlahu.
„Zůstaň se mnou...,“ řekl ten hlas a Weir ho poznal.
Světla se rozsvítila s plnou intenzitou a on zjistil, že hledí do tváře své mrtvé ženy – místo očí měla dva prázdné oční důlky.
„Navždy,“ zašeptala a světla znovu zhasla.
Weir se neodvažoval pohnout. Třásl se hrůzou a šokem.
Náhle se světla znovu rozsvítila. Byl sám. Baterka svítila jasně a bez blikání. Chodba se zdála být jen obyčejným servisním tunelem, a ne děsivou pastí jako před chvílí. Jako by se nic z toho nestalo.
Weir se zmateně a vyděšeně rozhlédl, a pak začal okamžitě couvat k východu. Čím dřív se dostane ven, tím lépe.

Miller nahlédl do tunelu. Zdálo se mu, že je tam Weir nějak dlouho.
Na hladině chladící kapaliny kolem základny jádra se začaly dělat bubliny. Miller popošel blíž, aby se podíval, co se to děje. Vypadalo to, jako by ven unikal nějaký plyn, ale tady neměl odkud. Nádrže se vzduchem byly, aspoň co Weir tvrdil, jinde.
Přišel ještě o kousek blíž a najednou hladina chladící kapaliny v tom místě vzplála. To ale přece nebylo možné!
Miller musel couvnout před plameny a horkem ke stěně.
Mezi plameny se z vody začalo něco vynořovat a Miller záhy zjistil, že se dívá do tváře hořícího muže.
Tělo pokrývaly plameny. Mezi zčernalým masem prosvítaly vybělené kosti.
Ruka podobná spíše pařátu se zvedla a ukázala na něj v obviňujícím gestu.
„Neopouštějte mě!“ pohnuly se čelisti s uhořelými rty cenící na něj zuby.
Tehdy na ošetřovně ho Miller nepoznal, teď ale i přes znetvoření ohněm přišel na to, čí je to tvář.
„Eddie?“ vydechl šokovaně.
Hořící muž se na něj ještě chvíli vyčítavě díval a pak pomalu přešel kolem něj a zmizel ve stěně.

D.J. se křečovitě nadechl. Klečel vedle vyšetřovacího stolu, jednou rukou se o něj opíral a druhou měl volně spuštěnou podél těla. Byl zpocený a srdce mu zběsile bušilo. Bolest zmizela.
Podíval se na svoji ruku. Byla čistá, ani nejmenší stopa po krvi.
Vyčerpaně se opřel rukou o zem. Rozepnul si kombinézu a přejel si dlaní přes tričko po hrudi. Hrůza se vrátila v celé své síle, když zjistil, že má tričko opravdu od krve.
V návalu paniky ze sebe tričko serval, zmuchlal ho do jednoho cucku a nacpal ho do odpadkového koše.

Smith otevřel oči a zjistil, že stojí sám před otevřenou přetlakovou komorou. Tvář měl mokrou od slz.
Opřel se o stěnu a svezl se po ní na zem, kde se rozbrečel.
On ji miloval, k čertu. Miloval ji a ona ho odkopla, protože si našla někoho jiného na hraní.

Miller přejel rukou po místě, kde hořící muž zmizel ve stěně. Byla teplá a očouzená. Na ruce mu ulpěly saze.
Dokáže dodržet, co přísahal? Nebo Justin bude další, kdo pod jeho velením zemře?

Petersová padla uprostřed labyrintu chodeb obytné části na kolena a rozbrečela se.
Nenašla nikoho a nic.
Co byla za matku, když nedokázala najít své vlastní dítě.

D.J. se plnou vahou opíral o víko koše a rukou si hladil jizvu, jen aby se ujistil, že tam pořád je zahojená, stará, dávná minulost.
Nemůže se to opakovat.

Starcková se zdrceně posadila do křesla.
Její neschopnost dát Millerovi odpovědi, které hledal, je všechny zabije. Jako jeho zástupce, jako první důstojník selhala.

Weir vylezl z tunelu a zhluboka se nadechl. V první chvíli si Millera vůbec nevšiml. Jeho oči spočinuly na jádru – bylo majestátní, nádherné.
Byla krásná.

„Oxid uhličitý může způsobovat halucinace, ovlivňovat úsudek,“ snažil se D.J. držet nějakého jednoduchého smysluplného a logického vysvětlení. Třebaže odpadkový koš z ošetřovny musel vyhodit, protože z toho, co bylo uvnitř měl doslova hrůzu, neboť to popíralo všechno, co tu tvrdil.
Ostatně na D.J. vystupování bylo patrné, že momentálně pozbyl svojí rozhodnost i sebedůvěru. Vůbec si neuvědomoval, že si pohrává se skalpelem. Občas to dělával, aby zaměstnal ruce, ale teď v tom bylo cosi nervózního, když si s ním klepal o dlaň.
„K sakru, D.J., to nebyla žádná halucinace!“ vyjel na něj Miller.
D.J. se nehádal. Sklopil podřízeně oči a jen zamumlal: „No dobře.“ Sám věděl, co viděl. Nedokázal by v tuhle chvíli Millera přesvědčit o tom, že měl vidiny. Ovšem zároveň nebyl ochoten přiznat, že taky něco viděl, a podpořit ho tak. Docela Millera obdivoval, že riskuje, že si o něm budou všichni myslet, že je blázen, a řekl jim, co viděl.
„Doktore, vy jste byl v tunelu,“ obrátil se Miller na Weira. „Musel jste něco slyšet.“
Weir zavrtěl hlavou.
„Musel jste něco vidět,“ naléhal Miller.
Weir ovšem znovu zarputile zavrtěl hlavou.
D.J. měl pocit, že každý z nich něco viděl. Jen o tom nechtěli mluvit. Protože všichni se tvářili tak zamyšleně.
„Já ano,“ ozvala se nečekaně Petersová.
D.J. se na ni zahleděl a bodl ho osten zahanbení, který se ale mísil se zaujetím. Jestliže i ona něco viděla, pak byla situace vážnější než se zdálo.
„Asi před hodinou jsem – jsem viděla svého syna ležet na vyšetřovacím stole,“ vyprávěla Petersová pomalu.
D.J. si vzpomněl, jak byla vyděšená. Teď tomu rozuměl.
Smith si přejel po obličeji a vypadal ještě zamyšleněji než prve.
„A – v jeho nohách,“ Petersové se viditelně mluvilo ztěžka, jako by stále nepřeonala šok, z toho, co viděla. „Se hemžily…“
„Petersová, jestli můžu něco říct,“ řekl Weir tichým soucitným hlasem. „To zní jako malý šok. Možná jste traumatizovaná.“
„Ne,“ odmítla to Petersová.
„Z toho, jak jste viděla to tělo,“ dořekl Weir.
„Promiňte, ale ne!“ okřikla ho. „Už jsem viděla těla i dřív,“ rozhlédla se po ostatních, jako by jim to musela připomínat.
D.J. nemusela. Nespočetkrát společně uklízeli rozdrcená těla obětí neštěstí, zmrzlá a vysušená vakuem, rozcupovaná na kousky výbuchem. Věděl, že tu jen tak něco nerozhodí. Tedy až na jejího syna – to byla vždycky její slabina.
„Tohle bylo jiné,“ potřásla Petersová hlavou a zahleděla se na Millera, protože jí bylo jasné, že ten to pochopí.
„Má pravdu,“ přikývl Miller. „Tohle… tohle bylo skutečné.“
Weir se od nich ustoupil jako by byli banda šílenců a on se nechtěl nakazit.
„Cítil jsem… cítil jsem teplo. Tohle nejsou jen nějaké představy.“
D.J. si bezděčně začal hladit jizvu.
„Smitty, viděl jsi něco – cokoli neobvyklého?“ obrátil se Miller na Smithe, který dosud neřekl jediné slovo.
Smith zvedl oči a jeho tvář byla podivně strnulá.
„Ne,“ řekl. „Nic. A ani nic vidět nepotřebuju, pane, ale můžu vám říct jedno,“ na okamžik se Smith odmlčel. „Tahle loď je zkurvená.“
„Děkujeme vám za vědeckou analýzu, pane Smithi,“ ušklíbl se Weir.
„Jeden nemusí být vědec,“ začal Smith tiše a klidně. O to nečekanější bylo, když zvedl hlas a vrhl se na Weira, „aby na to přišel!“
Weir couvl a Miller vrazil mezi ně.
„V klidu, doktore,“ zabránil Miller Weirovi dostat se ke Smithovi, zatímco Starcková chytila Smithe za paži a snažila se ho udržet dál od Weira.
D.J. stál stranou, hladil si jizvu a díval se na to celé, jako by vůbec nebyl duchem přítomen.
Petersová se snažila pomoct Starckové zvládnout Smithe, který byl úplně nepříčetný.
„Myslíte, si, že porušíte zákony fyziky a nezaplatíte za to?!“ křičel Smith.
Miller stál mezi nimi jako rozhodčí v boxerském ringu. Smithovi ale zjevně povolily nervy.
„Už jste zabil jednu zasranou posádku! A teď chcete zabít i nás!“ Smith se začal přes Millera sápat na Weira.
Starcková odstrčila Smithe od Millera, který držel Weira.
„Smitty,“ snažila se mu Petersová domluvit.
Najednou D.J. popadl Smithe za bradu tak, že stačilo prudké škubnutí a mohl by mu zlomit vaz. Odtáhl ho několik kroků zpět, otočil mu silou, jakou by od něj nikdo nečekal, hlavu na stranu a přitiskl mu ke krční tepně skalpel ostrý jako břitva.
Smith strnul.
„Je to jen zasraná loď, jasný?!“ vyjel D.J. podrážděně na Smithe.
„D.J.!“ vyjekla Petersová a natáhla se ke Smithovi, jako by ho chtěla vyrvat D.J. z rukou. Pak si ale všimla skalpelu a zděšeně couvla, ruce rozpřažené tak, aby na ně bylo dobře vidět a působila co nejméně nebezpečně.
„Je to jen loď, rozumíš?“ zasyčel D.J. Smithovi tiše do ucha. „Jen velká hromada železa. Nic divného se tu neděje!“
„Dobře,“ zachraptěl Smith zkoprněle. Neodvažoval se ani pohnout, ani pořádně nadechnout v obavách, že by D.J. na skalpel přitlačil.
„D.J.,“ vydechl Miller šokován D.J. chováním a ukázal si rukou na krk v místech, kde D.J. tiskl Smithovi ke kůži ostří skalpelu.
„Fajn,“ hlesl Smith.
„D.J.?“ hlesla Petersová a pomaličku se přiblížila, ruce stále tak, aby na ně D.J. viděl, připravená zasáhnout – jakkoli.
D.J. trhl hlavou a zadíval se na ně, jako by si teprve teď uvědomil, že tu jsou a co se stalo. Pomalu sundal skalpel ze Smithova krku a pak ho pustil na zem, jako by ho pálil.
Smithovi na krku zůstala malá, nepatrně krvácející ranka.
Petersová se vrhla ke Smithovi, který hleděl dostat se z D.J. dosahu co nejdřív.
D.J. couvl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Miller starostlivě. Za celou dobu, co D.J. znal, nebyl svědkem toho, že mu takhle povolily nervy.
„Jo,“ zamumlal D.J., ale nepodíval se na něj. Zíral někam za jeho levé rameno. „Já jen – já – omlouvám se,“ vypadal otřeseně.
Miller mu sevřel paži a zadíval se mu do očí. Bylo mu jasné, že D.J. taky něco viděl, ale nechtěl to říct. A když si představil, jaká je D.J. nejhorší noční můra, vlastně se ani nedivil, že je D.J. tak vynervovaný. Stiskl mu paži, aby ho ujistil, že je tady s ním, že v tom není sám.
„Oxid uhličitý,“ prohlásil suše Weir.
D.J. se nadechl, aby něco řekl, jenže Smith, jemuž Petersová prohlédla šrám, se znovu vrhl na Weira, když mezi nimi teď nestál Miller.
„Lže! Něco ví!“ zaječel Smith.
„Ne,“ zaječela Petersová a chytila Smithe za ramena, nedokázala ho však od Weira odtrhnout.
„K čertu, Smitty!“ rozkřikl se Miller, chytil Smithe za uniformu a praštil s ním o stůl. „Je to v pohodě!“
„Zasranej...,“ nadechl se k dalšímu přívalu výčitek a nadávek na Weirovu adresu Smith.
„A to stačí!“ zařval Miller, jehož nervy nebyly o nic méně napjaté než ty ostatních. „Chci, aby ses uklidnil! Zchladni! Hned!“
Smith zvedl ruce v obranném gestu. Pochopil, že právě Millera skutečně vytočil.
D.J. ustoupil stranou, objal se rukama a celý se jakoby schoulil do sebe.
Petersová se na něj zadívala. Ráda by k němu šla a pomohla mu najít ztracenou rovnováhu, jenže cítila, že by spíš měla zůstat u Millera a Smithe. Ve vzduchu bylo napětí, že by se dalo krájet, a Millerova trpělivost mlela z posledního. Rozhodně teď nepotřebovali, aby se kapitán popral se svým vlastním pilotem.
„Dobře,“ vydechl Smith.
Miller ho za uniformu zvedl na nohy. Petersová položila kapitánovi ruku na paži, pro případ, že by si chtěl vylít zlost na Smithovi.
Miller byl ale příliš zkušený a příliš dobrý kapitán. Když všem, dokonce i D.J., tekly nervy, musel být tím, kdo nedovolí, aby z nich panika udělala vyděšené stádo, které se samo rozsápe na kusy.
„Půjdeš s Cooperem ven na Clarka a opravíte loď. Žádné chyby! Chyby a nikdo se nevrátí domů! Rozumíš?!“ a s tím Smithe pustil.
Smith couvl, porovnal si uniformu a se zahanbeným pohledem upřeným stranou řekl: „Ano, pane.“
D.J. vypadal opět duchem nepřítomný, ale Miller, i když si toho byl vědom, nemohl nyní dovolit, aby se mu věci znovu vymkly z kontroly.
„Tak jdi,“ nařídil Smithovi.
Smith prošel kolem Weira a dal si záležet na tom, aby do toho jediného pohledu vložil veškerou nenávist, kterou k němu cítil.
Weir se za Smithem otočil, ale vypadal, jako by se ho nic z toho, co se tu právě odehrálo nijak zvlášť netýkalo.
„Jsme daleko od domova a už na tak dost mizerném místě,“ řekl Miller, když Smith odešel. „Snažme se to nedělat ještě horší. Takže jestli má někdo nějaký konstruktivní návrh, je nejlepší chvíle, aby ho řekl,“ rozhlédl se po nich.
„No,“ odkašlal si Weir. „Myslím, že bych dokázal stabilizovat pole kolem singularity, to by mělo předejít dalším poklesům napětí.“
„Udělejte to, doktore,“ přikývl Miller.
„Když výrazně omezíme naše aktivity, tak ušetříme něco vzduchu,“ napadlo Petersovou. „Každý, kdo může, by si měl jít lehnout,“ její pohled spočinul na D.J.
Miller si toho všimnul a zamračil se.
„Nepotřebuju spát, potřebuju odpovědi,“ utrousil.
Weir odešel a Miller si vzal D.J. stranou.
„Vážně jsi v pořádku?“
D.J. přikývl.
„Já – nevím, proč – proč jsem to udělal,“ D.J. se díval stranou a stále se objímal rukama. „Omlouvám se,“ dodal ještě tiše.
„Co ta analýza? Našel jsi něco užitečného?“ změnil Miller téma.
„Ještě nejsou hotové všechny testy, ale – nedává to smysl. Našel jsem několik různých DNA. Jako by z každého člena posádky na té zdi byl kousek,“ D.J. si povzdechl. „Obávám se, že nám to moc nepomůže.“
„Chceš mi říct, že posádka je na té zdi?“ zeptal se Miller.
„No, jejich části rozhodně, ale nevypadá to na jediné kompletní tělo.“
„Kde je v tom případě zbytek?“ otázal se Miller.
„To netuším,“ řekl D.J.
„A příčina smrti?“
„To myslíš vážně?“ zadíval se D.J. na Millera. „Tkáně jsou na cucky.“
Miller pokýval hlavou a na chvíli mezi nimi zvládlo ticho.
„Co jsi viděl?“ prolomil ticho jako první Miller.
„Oxid uhličitý – “
„Sakra, D.J.!“ vybuchl Miller.
D.J. mlčel.
„Dobře, jak myslíš,“ povzdechl si Miller a unaveně si rukou promnul kořen nosu. „Půjdu pomoct Smithovi a Cooperovi s opravami. Kdyby něco, zavolejte. A ty by sis měl jít lehnout. Vypadáš děsně.“
„Mám ještě nějakou práci v laborce,“ řekl D.J.
„Neříkal jsi, že nám to stejně ani k ničemu nebude?“ neodpustil si Miller, než odešel.
Když Starcková viděla, že Miller odchází, rozběhla se za ním.
„Millere!“
„Co je, Starcková?“ zeptal se Miller příkře.
Starcková s ním srovnala krok.
„Provedla jsem bioscan s DNA-RNA filtrem a výsledkem byly biosignály…“
„Neznámého původu, já vím,“ dořekl za ni, zastavil se a otočil se k ní čelem. „Máte pro mne něco užitečného, poručíku?“
„Mám teorii,“ řekla.
„Mluvte,“ vybídl ji Miller netrpělivě.
„Myslím, že tu je spojení mezi těmi údaji a halucinacemi jako… jako by všechny byly součástí jakési obranné reakce nějakého imunitního systému.“
„Tohle nemám čas poslouchat,“ zamračil se Miller.
„Musíte mě vyslechnout,“ bránila se a snažil se potlačit rostoucí zoufalství. Není k ničemu. Nedokáže dát Millerovi odpovědi, které potřebuje. Ale nehodlala se své noční můře poddat.
„A proč?“ odsekl Miller podrážděně. Justin byl v komatu, Smithovi ruply nervy a D.J. – k čertu s tím chlapem. Jako by mu nemohl všechno říct.
„Říkám vám, že tahle loď na nás reaguje a ty reakce jsou stále silnější!“ zvýšila lehce hlas. „Je to jako by ta loď přinesla něco s sebou zpátky – nějakou formu života.“
„Co mi to říkáte? Že ta loď je živá?“ štěkl Miller.
„Chtěl jste odpověď a tohle je jediná, kterou mám,“ opáčila.
„Ne, co já chci, poručíku, je přežít následujících deset hodin,“ ucedil Miller, otočil se a odkráčel zanechávaje za sebou Starckovou stát uprostřed chodby.
Starcková se po chvilce zaváhání rozběhla za ním.
Miller se na ni zamračil, když s ním srovnala krok.
„Náš osud visí na vlásku, a vy mi tu vyprávíte takovéhle kecy,“ zavrčel.
„To nejsou kecy, pane, jen usuzuji na základě dostupných dat,“ bránila se.
„Starcková,“ Miller poprvé mírnil tón svého hlasu, aby nebyl tak ostrý a útočný. „Uvědomujete si, jak šíleně to zní? To je nemožné.“
„Já vím,“ připustila.
Miller se pomalu nadechl a vydechl, aby se uklidnil.
„Dobře,“ řekl nakonec pomalu. „Ať už je to jakkoli, já teď půjdu ven, pomoct opravit Clarka. Čím dřív se odtud dostaneme, tím lépe.“
Starcková přikývla.
„A Starcková, neříkejte to nikomu dalšímu – tu vaši teorii. Už tak máme problémů až nad hlavu.“
Miller se v přechodové komoře nasoukal do skafandru a vyšel ven.
Starcková se pomalu vydala zpět na můstek se smíšenými pocity. Najednou světla pomalu pohasla a zase se rozsvítila. Starcková strnula. Bylo to skoro jako by se loď nadechla.

D.J. vešel do jedné z kabin nejblíže ošetřovně. Ne, že by měl v úmyslu Millera poslechnout. Osobně pochyboval, že by kdokoli z nich na téhle lodi dokázal usnout. Jenže testy byly hotové. Potvrdilo se to, co v předchozích testech všech různě odebraných vzorků. Směs DNA, směs tkání – dokonce i ta krev, jejíž vzorek odebrala Petersová, nepatřila jen jedné osobě. Posádka tu tedy byla – všude kolem – nebo alespoň její části, jak řekl Millerovi. Kde byl zbytek, netušil.
Kajuta byla velká a luxusní. Když Weir tuhle loď projektoval, rozhodně na posádce nešetřil místem. V místnosti bylo uklizeno, takže tu zjevně nikdy nikdo nebydlel. To D.J. vyhovovalo.
Sednul si na postel a opřel se zády o stěnu.
Pořád musel myslet na to, co se stalo na můstku. Bylo to, jako by jeho pohyby neovládala jeho vlastní vůle. I když si to nechtěl přiznat, celou dobu měl na můstku pocit, jako by slyšel tichounký cinkot kovu o kov a musel pořád myslet na své tričko, jež musel vyhodit. To nebyly halucinace.
D.J. zavřel oči.
Liberate me – Spaste mě.
Smith měl pravdu, ta loď byla prokletá. Skicák měl na Clarkovi, tak vytáhl poznámkový blok a propisku a začal do něj bez přemýšlení črtat. Kreslení ho vždycky uklidňovalo.
Liberate me.
Ruka mu klouzala po papíře, ale jeho myšlenky byly daleko od toho, co kreslil.
Liberate me.
Něco mu na tom nesedělo. Zadíval se na papír a strnul. Bezmyšlenkovitě začal kreslit Millera, ale jeho tělo bylo pokroucené v agónii bolesti. Rukama si drásal hruď a ve tváři měl šílený výraz.
D.J. prudce vytrhl stránku z bloku, zmačkal ji a hodil přes místnost, co nejdál od sebe. tohle nakreslit rozhodně nechtěl.
Liberate me – ta slova ho pronásledovalo. Pořád musel na tu nahrávku myslet. Vyndal z kapsy přehrávač s diskem z NSA a pustil si tu zprávu.
„Liberate me,“ opakoval po hlase na nahrávce. „Liberate me,“ nakrčil obočí. Liberate me co, co bylo dál. Najednou věděl, že je důležité, aby zjistil, co je na té nahrávce dál.

Petersová přecházela nervózně po ošetřovně sem a tam. To, co se stalo na můstku, ji vyděsilo. D.J. se vždycky choval racionálně, klidně, byl ten poslední, u koho by čekala, že mu takhle povolí nervy. Když už i on bláznil, co potom oni ostatní. Pokaždé, když prošla kolem Justina, nervózně se na něj zadívala.
Pak si uvědomila, že se vůbec nedrží svého návrhu, aby omezili aktivity. Tímhle přecházením jen zbytečně spotřebovává víc vzduchu. Uvelebila se v křesle, tak aby na Justina viděla.

D.J. znovu přehrál záznam. Měl pocit, že začíná něčemu rozumět, ale nedávalo to smysl. Zívl a opřel se pohodlněji.

Petersová v křesle usnula.
Na ošetřovně pohasla světla, jako když došlo k poklesu napětí, a na hranici slyšitelnosti se ozval vzdálený tlukot. Ne jako srdeční tep, tohle byl kov o kov. Jako by se něco snažilo dostat dovnitř. Jako by se něco snažilo dostat ven.

D.J. zvedl oči, když do kajuty, kde se schovával, vešel Miller.
„Hledal jsem tě,“ zašeptal Miller. Měl divný hlas.
„Myslel jsem, že jdeš ven – na Clarka. Stalo se něco?“
„Ne,“ Miller si sedl na kraj postele. „Proč by se mělo něco dít?“ usmál se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se D.J. Miller se choval divně.
„Nikdy mi nebylo líp,“ ujistil ho Miller a přisunul se blíž. „Poslední dobou jsme na sebe neměli moc času, nemyslíš?“
„No,“ D.J. se odsunul kousek stranou, protože měl z Millera najednou husí kůži. „Měli jsme hodně práce – Lucky Strike a pak – “
„A není to škoda?“ skočil mu Miller do řeči a položil mu ruku na stehno. Jemně stiskl a přesunul ruku do D.J. rozkroku.
„Neblbni,“ odstrčil ho D.J. „Teď na to fakt nemám náladu.“
„Já ti ji udělám,“ slíbil Miller a obkročmo se na D.J. posadil. „Chtěl bys mě?“ přejel D.J. po čelisti a sklouzl mu po hrdle až k začátku jizvy, kterou začal hladit.
„Co prosím?“ zamžikal D.J.
„Chtěl bys mě šukat? Chtěl bys lízat mojí díru a pak do ní vrazit svýho tvrdýho macatýho ptáka a píchat mě, až bych křičel jako podřezavané podsvinče a udělal se jen a jen pro tebe?“
D.J. polknul.
„Nejsi při smyslech,“ hlesl.
„Oh, nikdy jsem nebyl víc při smyslech. No tak, D.J., chtěl bys? Mrdat mě až do krve?“ Miller začal D.J. třít ptáka přes šaty.
D.J. se cítil vlastním tělem poněkud zrazený, když začal tvrdnout.
Miller mu zajel pod uniformu a začal přejíždět prsty po jeho jizvě. Pak se posunul níž, rozepnul mu uniformu až na doraz a vklouzl rukou do jeho slipů.
D.J. se ostře nadechl, když Miller sevřel jeho tvrdé péro, a vytáhl ho ven. Přišlo mu perverzní dělat to tady, ale nějak nedokázal zformovat žádný protest. Částečně taky proto, že se Miller sklonil a D.J. se splnil jeho sen, když ho vzal do pusy a začal ho kouřit. Unikl mu slastný sten.
Millerova ruka mu klouzala po hrudi a sem tam ho zatahala za vzrušením ztvrdlé bradavky. Horko a mokro Millerových úst obklopující jeho ptáka bylo fantastické a D.J. cítil, že tohle dlouho nevydrží. Chtěl Millera varovat, ale dokázal ze sebe vypravit jen jakési přidušené zasténání krátce před tím, než se udělal do Millerových úst. A Miller polykal, sál, vytáhl z něj poslední kapičku. Pak se narovnal, otřel si hřbetem ruky ústa a usmál se.
D.J. však ten úsměv vyděsil. bylo v něm cosi cizího, hrozivého.
„A teď co chci já,“ zašeptal Miller a jeho prsty se zaryly D.J. do hrudi přesně v místě jeho jizvy.
D.J. vykřikl náhlou ostrou bolestí a s hrůzou sledoval, jak Millerovy prsty pronikly masem. Jasně slyšel prasknout svoje vlastní žebra. Bolest, hrůza a panika ho paralyzovaly a on zděšeně hleděl na to, jak mu – už to nebyl Miller, ale Weir, byl nahý a jeho tělo brázdily podivné symboly. Zarýval mu ruce stále hlouběji do hrudi a pak s vlhkým praskáním otevřel jeho hrudník a vyndal ven D.J. vlastní srdce. Ještě tepalo, když ho Weir zvedl tak, aby ho D.J. dobře viděl.
„Liberate tuteme ex inferis,“ usmál se Weir.
A D.J. se s výkřikem probudil. Převalil se na posteli a tvrdě dopadl na zem, kde zůstal schoulený ležet a lapal po dechu. Hrůza se v něm mísila se zmatkem a částečně i se zahanbením – to, že se udělal, se mu jen nezdálo.

Petersová se probudila a rozhlédla se po ošetřovně. Světla svítila jasně a stabilně.
Justin ležel na podlaze celý přikrytý prostěradlem.
„Justine,“ vydechla a doběhla k němu. Stáhla prostěradlo.
„Justine!“ vykřikla, protože pod prostěradlem byl jen jeho nemocniční úbor a prázdná tlaková láhev.
Zvedla se a začala prohledávat ošetřovnu.

D.J. vešel na můstek. Starcková seděla u počítače a probírala se nějakými daty. Weir byl schoulený v kapitánském křesle a spal. Nezdálo se, že by trpěl nějakými nočními můrami.
„Vypadáš, jako bys v běhu narazil do zdi,“ řekla Starcková, když vzhlédla od monitoru.
D.J. neodpověděl. Tahle loď ho pomalu doháněla k šílenství.
„Jak pokračují?“ zeptal se.
„Pomalu, ale stihnou to.“
„Jak dlouho?“
Starcková se na D.J. zadívala. „Stalo se něco?“
D.J. pohlédl na Weira, který spal jako mimino, a pak se podíval zpět na Starckovou, ale nic neřekl.

„Justi…ne,“ Petersové hlas odumřel do ztracena.
Světla na ošetřovně pohasla. Vzdálený kovový tlukot jako by se přibližoval k ošetřovně. Byl stále hlasitější a pak něco udeřilo do dveří s nápisem biohazard.
Petersová si přitiskla ruce na uši.
Něco vytrvale bušilo do dveří. Jako by se to chtělo dostat ven.
Je to jen halucinace, pomyslela si, a spustila ruce podél těla. Jen halucinace.
A bušení skutečně ustalo.
Petersová si ulehčeně oddechla.
Náhle za ní z lékařských přístrojů vyletěly jiskry a z odtokových kanálů na nerezových stolech vybublala krev. Rozlila se po stolech, a když je naplnila, začala přetékat přes okraj.
Petersová vyběhla z ošetřovny. Kovový tlukot ji pronásledoval. Byl blízko, téměř za ní. Doháněl ji.

Petersová vpadla na můstek na pokraji hysterie. Proběhla dveřmi a zavřela je za sebou.
„Slyšeli jste to? Slyšeli jste?“ zaječela.
Weir otevřel oči.
Starcková se zvedla od své konzole.
Petersová vběhla D.J. do náruče.
„Co se stalo?“ zeptal se D.J.
„Slyšeli jste to?“ obrátila se Petersová ke Starckové.
„Co jsi slyšela?“ chytila ji Starcková kolem ramen a snažila se ji uklidnit.
„Slyšeli jste to?!“ ječela Petersová.
„O co jde?“ snažila se z ní Starcková dostat kloudnou odpověď.
„Petersová!“ zvedl D.J. hlas a sevřel jí rukama hlavu, takže ji přiměl, aby se na něj podívala a přestala se mezi nimi zděšeně zmítat. „Poslouchej,“ ztišil hlas.
Petersová ho chytila za paže.
„To jsem já, D.J., dobře?“ mluvil na ni svým klidným, věcným tónem. „Nic jsme neslyšeli. Nikdo z nás nic neslyšel. Tak se uklidni, ano?“
Petersová se pomalu nadechla a přikývla.
„Dobře,“ hlesla.
„Tak, dýchej zhluboka.“
„Ok, ok,“ několikrát se zhluboka nadechla a pomalu se uklidnila dost na to, aby byla schopná mluvit.
„Tak, povídej,“ vybídl ji D.J. Stále ji držel a ona jeho.
„Byla jsem…,“ začala Petersová.
Něco udeřilo do dveří takovou silou, že se v kovu objevila vyboulenina.
Všichni tři nadskočili a Petersová začala hystericky ječet: „Ať to přestane! Ať to přestane!“
D.J. ji přitáhl k sobě. Schoulila se mu v náručí, pevně se ho chytila a ječela, jako by ji na nože bral.
Rány pokračovaly, plech se prohýbal a ze dveří vylétaly obrovské snopy jisker.
Starcková se přikrčila a D.J. se snažil přimět Petersovou, aby se skrčila u země a pustila ho. Ta se ho však držela tak silně, že mu zarývala nehty do paží a docela to bolelo.
Jediný Weir v tom zmatku a křiku seděl v kapitánském křesle klidně.
„Otevřete dveře,“ řekl a vstal. Pomalu prošel kolem nich.
Když je míjel, slyšel ho D.J. mumlat: „Chce to mě,“ a pochopil, že Weir za žádnou cenu nesmí dojít ke dveřím a otevřít je.
„Ne!“ křikla na Weira Starcková.
„Weire, stůjte!“ překřičel D.J. bušení do dveří, ale Weir pokračoval ke dveřím jako uhranutý. D.J. nemohl nechat hysterickou Petersovou samotnou a tak se obrátil na Starckovou: „Zastav ho!“
Starcková na okamžik zaváhala, ale protože byl Weir už u dveří, vyrazila k němu.
„Co to děláte?“ ucedila a zkroutila mu ruku do bolestivého úhlu dřív, než mohl dveře otevřít.
Najednou rány ustaly a nastalo podivné ticho.
„V naší situaci je důležité sebeovládání, doktore Weire,“ poznamenala Starcková a pomalu Weira pustila.
Weir nic neřekl, jen si třel bolavou paži.
Petersová se svezla na zem a rozbrečela se. D.J. si klekl vedle ní a objal ji.
„Chci pryč,“ šeptala. „Já chci pryč.“
„Šššš,“ D.J. Petersovou přitiskl k sobě a pohladil ji po vlasech. „To bude dobrý,“ ujistil ji, ačkoli sám o tom nebyl přesvědčen. Z toho, co tu dosud sám zažil a viděl, mu naskakovala husí kůže. A začínal pochybovat, jestli se odtud vůbec dostanou.
Uklidňující ticho prořízl alarm. Petersová v D.J. náručí nadskočila, ale když se na ni podíval, přikývla. Pustil ji a protože byl panelu nejblíže, šel se podívat, co se zase děje.
„Co je to?“ zeptala se Starcková a spěchala k němu ode dveří.
D.J. chvíli trvalo, než se na panelu zorientoval.
„Přední přetlaková komora,“ řekl a alarm vypnul.
Starcková otevřela spojení interkomu.
„Millere, Smithi, Coopere, je někdo v přetlakové komoře?“
„Ne, Starcková,“ odpověděl Millerův hlas.
„Justin,“ vydechla Petersová a rozběhla se ke dveřím.
D.J. vyrazil za ní, těsně následován Starckovu.
Na Weira stojícího u dveří si nikdo z nich ani nevzpomněl.
Proběhli lodí v rekordním čase. Petersová celou cestu křičela Justinovo jméno. I tak přišli jen, aby viděli, jak se jim dveře přetlakové komory zavírají těsně před nosem.
„Justine!“ zařval D.J., protože Justin stál v přetlakové komoře nahý a bez skafandru a D.J. měl ze všech nejlepší představu o tom, co se stane, když se vnější dveře otevřou.
„Ne!“ zavřískla Petersová.
Doběhli ke dveřím.
„Justine, ne! Justine, otevři dveře!“ zaječela Petersová a tloukla rukou do dveří.
Starcková přeběhla k ovládání zámku a interkomu.

Miller, Smith a Cooper opatrně otevřeli vnější přístupový panel a odhalili další spálené obvody.
„No,“ prohlédl si spoušť Cooper. „Můžeme to odklonit přes APU.“
„To by možná šlo,“ souhlasil Smith. „Ale co akumulátor…“
„Millere, ozvěte se,“ přerušil Smithe hlas Starckové. „Millere, ozvěte se. Máme tu nouzovou situaci,“ opakovala Starcková do interkomu.
„Co se tam děje, Starcková?“ odpověděl Miller.
„Justin je v přetlakové komoře.“
„Opakujte to.“
„Justin je v přetlakové komoře a nemá na sobě skafandr.“
„Do prdele, jdu tam,“ řekl Cooper.
„Zůstaň, kde jsi, námořníku,“ zarazil ho Miller.
„Veliteli, potřebujete mě tam,“ zaprotestoval Cooper.
„Potřebuji tě přesně tam, kde jsi,“ opáčil Miller nekompromisně.

„Zablokoval ovládání,“ zasténala Starcková.
„Můžeš to vypnout?“ zeptala se Petersová.
„Zkusím to!“
„Starcková,“ ozval se Miller. „Jdu pro něj.“
„Justine!“ zakřičel D.J. a udeřil rukou do dveří – podrážděné a zbytečné gesto. „Otevři ty dveře, hned!“
„Starcková, jaká je situace?“ zeptal se Miller, který se v beztížném stavu pohyboval, jak nejrychleji dokázal.
„Měl byste si raději pospíšit. Zablokoval ovládání, takže nemůžeme otevřít vnitřní dveře,“ řekla Starcková zatímco se snažila obejít Justinův příkaz.
„Dojdu si pro věci,“ rozhodl se D.J. a odběhl.
„Justine, otevři dveře!“ zkusila to opět Petersová.
Justin se pomalu otočil. Jeho pohyby byly strnulé a jakoby mechanické, jako by nebyl zcela při smyslech. Jeho výraz byl znepokojivě prázdný a oči nepřítomné.
„Justine,“ zašeptala Petersová. „Otevři dveře.“
„Slyšela jsi to?“ zeptal se Justin. I hlas měl podivně cizí, plochý a kovově znějící.
„Ať mluví,“ sykla Starcková.
„Ano,“ vyhrkla Petersová. „Ano, slyšela jsem to. Ty víš, co to je?“
„Ukazuje ti to věci,“ pronesl Justin tím podivně bezbarvým hlasem, který jako by nebyl jeho. „Strašlivé věci.“
„Jaké?“
„Temnotu ve mně z toho druhého místa,“Justinova slova nedávala smysl. „Nechci zpátky. Nechci.“
„Ne, ne, Medvídku,“ vydechla Petersová. „No tak, otevři ty dveře.“
D.J. se vrátil s lékařským kufříkem. Položil ho na zem a chvilku se potřeboval vydýchat, protože celou cestu běžel a nebyl to kousek. Navíc sprint s těžkým pancéřovým kufříkem nebyla disciplína, která by se u záchranářů trénovala.
„Co se děje?“ zeptal se, když popadl dech.
„Myslím, že ho nepřesvědčí,“ povzdechla si Starcková usilovně pracující na přemostění ovládání.
„Bylo by lepší, kdyby jo,“ utrousil D.J. „Jestli otevře komoru, vysaje ho to ven.“
„Ne, Justine, zůstaň se mnou,“ v hlase Petersové byla patrná hysterie. Nedokázala se ovládat.
D.J. napadlo, že s ním neměla začít mluvit Petersová, ale někdo, kdo by dokázal zůstat klidný.
„Už to skoro mám,“ drtila Starcková slova mezi zuby. „Skoro to mám!“
„Zůstaň se mnou, Justine!“ naléhala Petersová. „No tak, otevři ty dveře.“
„Nemůžu to popsat…chybí slova,“ blábolil Justin. „Nedá se to zastavit…“
„Co? Co se nedá zastavit?“ zeptal se D.J. Jeho klidný hlas byl v ostrém kontrastu s rozrušenou Petersovou.
„Přichází to znovu a znovu a znovu… temnota… je uvnitř a užírá a užírá… až nezbude nic.“
D.J. si vyměnil s Petersovou pohled. Justin nejspíš blouznil.
„Já – já nerozumím – vysvětli mi to, vysvětli to, Justine,“ olízla si Petersová suché rty.
„Ta první posádka… oni jsou tady… čekají na mě… čekají na tebe… nechci tam… nechci…“
„Justine, podívej se na mě,“ žadonila Petersová. „Podívej se na mne a otevři ty dveře.“
„Kdybys viděla to, co já, nesnažila by ses mě zastavit,“ řekl Justin.
„Ne, to nemluvíš ty! To nemluvíš ty!“ odmítla to Petersová rozrušeně.
Justin se pomalu přesunul k ovládání.
„Ano, to je ono. To je ono. Otevři dveře. Zmáčkni to tlačítko, no tak.“
D.J. polknul. Narozdíl od Petersové si nemyslel, že se Justin chystá otevřít vnitřní dveře. Otevřel západky kufříku a začal si připravovat věci. Mohl jen doufat, že se Miller stačil dostat k zámku z venku a Justin tak nebude ve vakuu příliš dlouho.
Justin se nejdřív natáhl po tlačítku otevírajícím vnitřní dveře a dal tak Petersové několik vteřin falešné naděje, než zmáčkl ovládání vnějších dveří.
„NE!!!“ zaječela Petersová.
Vzápětí se Justin chytil za hlavu a rozkřičel.
„Kapitáne, Justin právě aktivoval vnější dveře. Mají třicetivteřinovou prodlevu,“ informovala Starcková Millera.
„Justine!“ zděsil se Miller a zdvojnásobil své úsilí dostat se ke dveřím.
„Vyčkejte, dekomprese za dvacet pět vteřin,“ oznámil ženský strojový hlas.
Justin zamžikal.
„Kde to jsem?“ zmateně se rozhlédl, jako by se probral z nějakého tranzu.
„Starcková, otevři to sakra!“ vyjel D.J. na Starckovou. Tohle bezmocné postávání před dveřmi ho už začínalo štvát. Neměl zájem dívat se, co s Justinem provede snížení tlaku a vyhození do vesmíru.
„Hej, otevřete dveře,“ požádal Justin.
„Nemůžu!“ zaúpěla Starcková a zalomcovala ovládáním. „Vnitřní dveře se neotevřou, když jsou vnější aktivované. Došlo by k dekompresi celé lodi!“
„Pane bože,“ hlesla Petersová.
„Mámo medvědice, otevři dveře,“ zakňoural Justin.
Petersové vyhrkly slzy.
„No tak, prosím,“ žadonil Justin. „Kapitáne!“
„Spojte mě s ním,“ požádal Miller.
„Kapitáne Millere, řekněte jim, ať otevřou dveře,“ zaprosil Justin plačtivě.
„Nemůžou to udělat, Justine,“ odpověděl Miller s klidem, jaký necítil.
„Já tu nechci umřít,“ zašeptal Justin vyděšeně.
„Ty neumřeš,“ ujistil ho Miller rozhodně. „Chci, abys mě teď velmi pozorně poslouchal a já tě odtamtud dostanu.“
Justin se zadíval na svoje ruce, na nichž mu naběhly cévy.
„Proboha,“ zaúpěl. „Už to začíná!“
D.J. si bezděčně přejel po své jizvě. Jako lékaře i člověka ho ničilo jen tu tak stát a dívat se.
Petersová odvrátila oči.
Starcková zůstala dřepět na zemi u ovládacího panelu.
„Moje oči!“ zakvílel Justin a přitiskl si ruce na tvář.
„Nemysli na ně. Zavři je!“ zařídil Miller. „Zavři je, jak nejpevněji dokážeš.“
Jeho zrychlený dech mu rezonoval helmě. Už viděl přetlakovou komoru. Tmavší skvrna v lodní infrastruktuře.
Justin začal křičet a jeho nohy se pomalu odlepily od země.
„Pět sekund,“ zašeptala Starcková.
Miller se přehoupl přes okraj konstrukce a magnetickými botami se přichytil nosníku hned naproti vnějším dveřím přetlakové komory.
„Musíš se schoulit do klubíčka,“ instruoval Justina.
„Nemůžu dýchat, oh Bože,“ zasténal Justin. „Oh, Bože, to bolí!“
„Musíš vydechnout všechen vzduch z plic. Slyšíš mě? Všechen vzduch z plic, Justine!“ naléhal Miller. Zapřel se a připravil se ke skoku.
Justin si tisknul ruce na oči a křičel bolestí. Krev mu stříkala z očí, a jak se otáčel ve vzduchu dokola, dopadla sprška rudých kapek na okno ve dveřích.
„Udělej to, hned!“ nařídil Miller.
Vnější dveře se otevřely a Justin vyplul do volného prostoru. Jeho křik odumřel ve vzduchoprázdnu. Otočil se kolem dokola a rozbalil se z klubíčka. Krev mu tryskala z tělních otvorů a v otevřených očích měl výraz absolutní hrůzy.
Miller se odrazil od nosníku.
„Ok, Medvídku,“ zamumlal. Nabral Justina a pevně ho chytil. Setrvačnost jeho pohybu je vrhla zpět do přetlakové komory dřív, než se automaticky zavřela.
„Mám ho. Mám ho! Připravte se, lidi! Připravte se!“ křičel Miller do komunikátoru.
Vnější dveře se zavřely a začal se obnovovat tlak.
D.J. podal Petersové lékařský kufřík.
„Máme tlak,“ oznámila Starcková a otevřela dveře.
„Už jdeme, Justine. Jdeme!“ zajíkla se Petersová.
Miller těžkopádně uhnul stranou.
D.J. si kleknul vedle Justina. Petersová si klekla z druhé strany a otevřela kufřík. D.J. Justina okamžitě intuboval, aby mohl dýchat.
„Mám pulz, je na živu,“ vydechla Petersová.
„Tlak?“ zeptal se D.J.
„Devadesát na padesát a klesá.“
„Ztrácíme ho!“ ucedil D.J. a hmátl sám do lékařského kufříku, než aby se zdržoval žádostí, aby mu Petersová podala, co potřeboval. Ruce měl od krve.
Justin krvácel z očí a úst. Pak se náhle nadechl a začal křičet. D.J. postříkala krev, kterou Justin vykašlal, ale nehnul ani brvou.
„Budu potřebovat pět jednotek. Držte mu pevně hlavu!“ rozkázal D.J. Teď z něj všechna nervozita a nejistota spadla a dělal svoji práci rychle a dobře.
Během chvíle byli všichni od krve. Miller si sundal helmu a mlčky sledoval boj o Justinův život. Věděl, že nyní je Justin v těch nejlepších rukách – v D.J.
Starcková pomáhala udržet Justina v klidu.
Petersová píchla Justinovi další injekci.
„Dejte mi ještě trochu glycerinu, hned! Může dýchat, to je dobré. Teď ho musíme dostat na ošetřovnu – rychle, rychle!“

Weir seděl na můstku v kapitánském křesle a poslouchal rozrušené hlasy v interkomu.
„Intubovat čistým kyslíkem, dostaň mu z krve dusík…“
„Má prasklé peritoneum…“
„Jedno po druhém, udržuj dýchání…“
Weir si přitiskl ruce na uši a schloulil se v křesle.
„Ježiši, vždyť vykrvácí…Tlak dál klesá…“
„Nasaď kapačku, 15 kubíků fibrinogenu…“

D.J. zkontroloval údaje na panelu nádrže a vrátil se k ostatním, kteří postávali nebo posedávali kolem zbytku prázdných nádrží. Vypadal vyčerpaně, ale nedalo se říct, že by ostatní vypadali líp.
„Zastavil jsem krvácení, stabilizoval ho, jak nejlépe dokážu,“ řekl D.J., prohrábl si vlasy a protáhl se. „Nebude zrovna fešák, ale bude žít,“ zadíval se na Millera a dodal: „Pokud se vrátíme.“
„Vrátíme,“ odpověděl Miller bez váhání.
D.J. pokýval hlavou, nevypadal, že tomu věří, a posadil se na schod. Uniformu měl od krve, svoji lékařskou vestu si musel sundat, jak byla špinavá. A protože se ještě nedostal k tomu, aby se umyl, měl na tváři několik krvavých šmouh.
„Starcková, kolik máme času?“ zeptal se Miller.
„Hladina CO2 bude toxická za čtyři hodiny.“
„Dobře,“ přikývl Miller a podíval se na hodinky. Pak zvedl oči. „Petersová, musíme zjistit, co se stalo předchozí posádce, než se to samé stane nám.“
Petersová se na Millera podívala, ale výcvik ji přinutil ovládnout se.
„Můžu pracovat na deníku na můstku, ale na ošetřovnu se nevrátím,“ prohlásila neoblomně.
„Fajn,“ zamumlal Miller.
„Provedu, pane,“ odvětila Petersová formálně a odešla.
„Justin říkal něco o,“ Starcková si promnula kořen nosu, „temnotě uvnitř něj,“ rozhlédla se po ostatních. „Co to znamená?“¨
„Doktore?“ oslovil Miller Weira.
Weira to viditelně zaskočilo a nebyla mu ta otázka ani trochu příjemná.
„Já myslím, že to neznamená nic,“ řekl Weir tiše.
„To je váš profesionální názor?“ zeptal se Miller ostře. „Jediná odpověď, kterou máte, je nevím?“
„Pan Justin se právě pokusil spáchat sebevraždu a to dosti bizardním způsobem. Ten člověk je viditelně duševně nevyrovnaný,“ odsekl Weir.
„A jak vysvětlíte svoje chování?“ otázal se D.J. tiše.
„Co?“ zamračil se Weir.
„Na můstku,“ přidala se Starcková. „Řekl jste, že vás to chce.“
Weir se zadíval na Justina v nádrži.
Ale ten se najednou změnil v jeho ženu – v Claire. Vznášela se tam nahá a mrtvá. Weir na ni zíral.
„To že jsem řekl?“ zamumlal Weir.
„Ano, řekl,“ přisvědčil D.J.
Weir zamžikal. V nádrži byl opět jen Justin.
„Na to si nevzpomínám. Ale možná jsem taky šílený,“ ušklíbl se Weir ve snaze obrátit vše v žert, a odešel.
D.J. si vyměnil s Millerem pohled a Miller vyrazil za Weirem.
„Neodcházejte ode mne, mistře!“ křikl na Weira.
Dohonil ho na chodbě a srovnal s ním krok.
„Rád bych nějaké odpovědi, doktore. Chtěl bych vědět, proč se jeden člen mé posádky pokusil spáchat sebevraždu vyhozením se z přetlakové komory. Chtěl bych vědět, co způsobilo ty zvuky.“
„Podívejte,“ chytil se Weir Millerovy poslední otázky. „Tepelné změny v trupu lodi mohly způsobit rychlé roztažení a smrštění kovu, takže vibroval. To je možné.“
„Kecy!“ vyjel na něj Miller. „Vy jste tuhle zasranou loď postavil, ale jediné, co od vás slyším, jsou samé kecy.“
„Co chcete, abych vám řekl?“ zeptal se Weir unaveně.
„Říkal jste, že lodní pohon vytvoří bránu.“
„Jo,“ přisvědčil Weir.
„Kam?“
„Nevím.“
„Kam se dostali?“ pokračoval Miller. „Kam jste ji poslal?“
„Nevím.“
„Kde byla těch posledních sedm let?“
„Podívejte, já nevím.“
„Nevím nestačí, doktore. Vy máte být sakra odborník. Já potřebuji odpovědi. To je vaše práce!“ Miller byl neústupný a tlačil na Weira. „Takže to ´druhé místo´ - kde to je?“
„Nevím! Já nevím!“ vyjel Weir na Millera, pak se nadechl a pokračoval klidněji a tišeji: „Podívejte, děje se tu spousta věcí, kterým zcela nerozumím. Potřebuji čas.“
„Chápu,“ utrousil Miller. „Jenže to je přesně to, co nemáme, doktore.“ Nechal Weira stát uprostřed chodby a vydal se na můstek za Petersovou. Lodní deník byl tedy jediné, co jim mohlo dát nějakou odpověď. Od Weira se nic užitečného dozvědět nedalo.

D.J. seděl na schodech a opíral se o roh stěny. Oči měl zavřené, Starcková věděla, že nespí, ale potřeboval by to. Justinův stav byl vážný a D.J. stálo spoustu sil dát ho dohromady.
„Měl by sis jít lehnout,“ řekla Starcková. „Můžu dělat na tom deníku a Flo dá pozor na Justina. Potřebuješ si odpočinout.“
„Na téhle lodi mě nikdo a nic nepřinutí usnout,“ zašeptal D.J., otevřel oči a zadíval se na Starckovou a nakonec dodal: „Nedostaneme se odtud živí.“
„Tohle neříkej!“ okřikla ho ostře.
D.J. pokrčil rameny a znovu zavřel oči.
Starcková si přejela rukama po pažích. Ten věcný, definitivní a smířený tón, jakým D.J. řekl, že nepřežijí, ji vyděsil. Pochopila, že D.J. nevěří, že se odtud kdy dostanou.
„Máš špatný přístup,“ řekla tiše. „Cooper se Smittym opraví Clarka a Miller dá ihned povel k odletu.“
D.J. dlouho mlčel, než nakonec zašeptal: „Zabilo to první posádku a teď to chce i nás.“
„Co?“ hlesla Starcková. „Co nás chce? Mluvíš v hádankách jako Justin!“
D.J. otevřel oči.
„Já nevím. Je to jen takový – pocit,“ zašeptal. „Někdo by měl dávat pozor na Weira.“
„Proč?“
„Jen takový pocit,“ pokrčil D.J. rameny.
„Blbost,“ zamračila se. „Ty přece na nějaké pocity nevěříš. Neříkal jsi sám, že je tohle jen hromada železa?!“
D.J. se zadíval na strop a zamumlal: „Jo, jen hromada železa – až na to, že mě tohle místo začíná děsit.“
„Teď děsíš ty mě,“ hlesla.
„Justin není typ, co by si sáhl na život a v té komoře – to nebyl on.“ Pak se pomalu nadechnul a vstal. „Chci otestovat jeho krev na – na cokoli neobvyklého.“
Starcková přikývla a trochu se jí ulevilo. Tohle byl D.J., jakého znala – racionální, spoléhající se vždy na své schopnosti a znalosti a svůj rozum.

Miller kráčel spletí chodeb na můstek – v jeho kroku byl patrný potlačovaný vztek a napětí.
„Kapitáne!“
Miller zpomalil a rozhlédl se.
„Nenechávejte mě tu!“
Miller se zastavil a znova se rozhlédl. Byl sám. Nikde nikdo, jen ten hlas rozléhající se chodbami – hlas plný zoufalství, bolesti, hrůzy a výčitky.
„Kapitáne! Prosím!“
Miller se prudce otočil kolem své osy.
„Prosím! Proboha živého, pomozte mi!“
Millerovi se začaly potit dlaně a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Opřel se rukama o stěnu, aby našel nějakou pevnou oporu.
„Je to v tvé hlavě. Je to jen představa,“ mumlal si, aby se uklidnil. Čelem se dotkl chladivého kovu stěny.
A náhle mu mysl zaplnily obrazy – strašlivé, hrůzostrašné obrazy. Viděl Justinovo zkrvavené tělo omotané ostnatým drátem. Spatřil Petersovou - její zpřelámané tělo, z něhož trčely kosti. Dívala se na něj vyčítavě. A D.J., vykuchaného jako rybu, pověšeného s rozpaženýma rukama u stropu. Jeho modré oči byly plné bolesti, agónie bolesti, ale stále byl živý. Díval se na Millera.
Miller s hrůzou ucukl od stěny a rozhlédl se. Co když měla Starcková pravdu? Co když ta loď byla skutečně nějakým způsobem živá? A zabila svou posádku a nyní chtěla je.
V lodi to podivně zarachotilo, jako by chtěla Millerovi jeho myšlenky potvrdit.
„Bůh nám pomáhej,“ vydechl Miller.

D.J. zkontroloval údaje na panelu Justinovy nádrže.
„Nějaké změny?“
D.J. sebou trhl a otočil se. Miller seděl v nejtmavším koutě, sotva ho bylo vidět. Vypadal, jako by právě viděl ducha.
„Ne,“ zašeptal D.J. a přisedl si k němu. „Beze změn.“
Miller pokýval hlavou a chvíli tam vedle sebe mlčky seděli.
„Analyzoval jsem Justinovu krev,“ prolomil D.J. ticho. „Ani stopa po oxidu uhličitém nebo čemkoli jiném.“
Miller se začal najednou smát. Byl to ošklivý zvuk na pokraji hysterie.
„Samozřejmě že ne. Justin vlezl do té komory, protože měl pocit, že to musí udělat,“ Miller se přestal smát. „Přísahal jsem, že už nikdy neztratím dalšího člena posádky. A dnes jsem tomu byl velmi blízko. Opravdu velmi.“
D.J. pokýval hlavou. Věděl, že na Goliathu Miller přišel o jednoho muže.
„Edmund Corrick,“ zašeptal Miller. „Říkám ti, že to byl jeho hlas, co jsem slyšel – ani ne před pár minutami. Volal mě,“ Miller se odmlčel.
D.J. tiše vyčkával, až bude Miller pokračovat.
„Nebyl o moc starší než Justin. Byl ze Země, z Georgie. Když se protrhly kyslíkové nádrže, čtyři z nás se dostali k záchrannému člunu. Ale Corrick byl ještě na Goliathu, když začalo hořet. Zachytily ho tlakové dveře, když se zavíraly. Zavřely se přímo na jeho zápěstí. Ta bolest musela být – omdlel a…,“ Millerovy na okamžik selhal hlas, jak vzpomínal na nejhorší zážitek své kariéry.
D.J. byl trpělivý a tichý posluchač.
„Viděl jsi někdy požár v nulové gravitaci?“
D.J. zavrtěl hlavou.
„Je nádherný. Je jako tekutina. Přelévá se přes všechno. Pohybuje se ve vlnách. A ty ho dostihly – vlna za vlnou. Křičel, abych ho zachránil.“
„Co jsi udělal?“ zašeptal D.J.
„To jediné, co jsem mohl. Zavřel jsem dveře záchranného modulu a nechal ho tam,“ povzdechl si Miller. „Přísahal jsem, že už nikdy neztratím žádného muže.“
„Znám tě už dlouho,“ řekl D.J. tiše. „Tohle jsi mi nikdy neřekl.“
„A to je právě to, D.J. Neřekl jsem to nikdy nikomu,“ do Millerova hlasu prosákl strach. „Ale tahle loď o tom ví. Ví, čeho se bojím, zná moje tajemství. Dostane se ti do hlavy a ukáže ti to.“
„Já vím,“ hlesl D.J. a po delší odmlce pokračoval: „Víš, pravda je, že já si vlastně z té operace nic nepamatuju. To, že jsem se probral, mi řekli až… Možná, že někde v podvědomí si můj mozek uložil obrázek toho, co viděl, možná je to všechno jen moje představivost, ale…,“ D.J. nedokázal popsat tu hrůzu z toho, že by otevřel oči a díval se na vlastní vnitřnosti. „Pořád to slyším,“ hlesl. „Znám ten zvuk – to kovové cinkání nástrojů, když je bereš a odkládáš na stolek. Pořád ho slyším, je to k zbláznění. Tohle nejsou žádné halucinace. Měl… měl jsem krev na tričku – opravdovou krev!“ D.J. se začal třást. Miller mu položil ruku kolem ramen. „A pak jsem – pouštěl jsem si tu nahrávku a – asi jsem usnul a zdálo se mi – myslím, že to nějak souvisí s Weirem.“
„S Weirem?“
„Já nevím, prostě mám ten pocit. Zdálo se mi o něm, on – “ D.J. se pomalu nadechl, jako by sbíral odvahu to vyslovit. „Otevřel mi před očima hrudník a vyndal mi srdce a – já vím, že to zní šíleně, ale – viděl jsem sám sebe na ošetřovně, jak…jak,“ D.J. to nedokázal doříct.
Nemusel, Millerovi se vybavila jeho vlastní vidina D.J.
„Tys poslouchal ten signál?“ změnil Miller téma.
D.J. přikývl.
„No, nechtěl jsem ti to říkat, ale…Víš, pořád mi na tom něco nesedělo a… myslím,“ vytáhl z kapsy přehrávač. „Myslím, že Houston udělal chybu v překladu,“ a pustil nahrávku.
Miller ale slyšel jen to, co Weir řekl a D.J. potvrdil – liberate me.
„Pokračuj,“ vybídl ho Miller.
„Mysleli, že se tam říká ´liberate me´, spaste mě, ale podle mě to není ´me´, je to ´liberate tutemet´. Není to správně, je tam chyba. Možná proto to přeložili špatně.“
„Co to tedy znamená?“ zeptal se Miller tiše.
„Spaste se,“ odpověděl D.J.
„Takže – takže to není nouzový signál. Bylo to varování,“ vydechl Miller.
„A je to ještě horší,“ povzdechl si D.J. „Zbytku je hrozně špatně rozumět, ale poslechni si tohle,“ a přehrál nahrávku znovu.
„Tady,“ zastavil ji. „Slyšíš to?“
„Co?“
„Myslím, že říká ´ex inferis´,“ D.J. se na chvilku odmlčel. „Spaste se… před peklem,“ přeložil pomalu.
„Spaste se před peklem,“ opakoval Miller. „Chceš tedy říct, že tahle loď je… posedlá?“ zeptal se pochybovačně.
„Ne,“ zavrtěl D.J. hlavou. „Ale podívej, pokud to, co nám doktor Weir říká je pravda, tahle loď byla za hranicemi našeho vesmíru, za hranicemi vědecky známé reality. Kdo ví, kde byla, co viděla a… co si sebou přinesla zpátky.“
„Z pekla,“ vydechl Miller. „Ty těmhle věcem přece nevěříš, že ne?“
D.J. neparně zavrtěl hlavou, ale řekl: „Ten, kdo tu zprávu poslal, v peklo ale určitě věřil.“
Miller si povzdechl. Starcková a D.J. mu nezávisle na sobě řekli vlastně tu samou věc. Potíž byla v tom, že nevěděl, co dělat. Jak bojovat s lodí, která je vaší jedinou ochranou před nepřátelským vesmírem kolem?
Ticho přerušil Coopereův hlas v interkomu.
„Kapitáne Millere.“
Miller vstal a ohlásil se.
„Ať je to, co chce, Coope, mělo by to být raději dobré.“
„Ano, pane. Jsme připraveni znovu natlakovat Clarka a vypadnout odtud.“
„Jsem na cestě,“ řekl Miller.

Miller oblečený do skafandru pomalu na potemnělém, mrtvém můstku Lewise&Clarka přehodil páku manuálního obnovení atmosféry.
„Tak pojď, baby, nenech mě ve štychu,“ povzbuzoval loď a díval se na panelu, jak pomalu nabíhá atmosféra. Ukazatel se posunul z červeného pole do oranžového a když dosáhl zeleného, rozsvítila se světla na můstku a kapitánské křeslo se k němu otočilo, jako by ho loď vítala.
„Ahoj, baby, taťka je doma,“ usmál se Miller.
Venku na trupu Smith s Cooperem kontrolovali, jestli někde nezůstala nějaké netěsnost.
„Drží,“ vydechl Smith.
Pak se zpod jednoho plátu, jímž zaflikovaly díru v trupu vyvalily krystalky zmrzlého vzduchu.
„Do prdele,“ ulevil si Smith.
„Veliteli, ještě nám uniká trochu vzduch,“ informoval Cooper Millera a vyndal pistoli na opravu trupu, aby díru utěsnil. „Dejte mi asi dvacet minut, abych tu díru utěsnil.“
„Pane Coopere, vy jste zachránce životů. Dvacet minut a padáme,“ ozval se Millerův hlas ve vysílačce a zaznívala v něm neskrývaná úleva.

Petersová seděla na můstku u počítače a snažila se vyčistit palubní deník od rušení.
„Do prdele,“ zanadávala, když počítač vyhodil další chybovou hlášku o tom, že nelze provést. Zkusila tedy něco jiného a rozlámaně vstala od počítače. Docházely jí nápady.
„Nemáš kafe?“ zeptala se Starckové.
„Jo, ale je studené,“ kývla Starcková k hrnku postaveném na jednom z monitorů. Poslední z Cooperových zásob.
„Skvělé,“ povzdechla si Petersová, ale přesto si hrnek vzala a začala přecházet po můstku sem a tam v naději, že ji něco napadne.
Počítač mezitím pracoval na zadaném úkolu. Jednotlivé pixely se pomalu zmenšovaly a skládal se z nich obraz jako puzzle. Na monitoru zablikal zelený nápis: dokončeno. A počítač opravený záznam automaticky přehrál.
Můstek zaplnil lidský křik a sténání.
Petersová se zadívala na monitor a hrnek jí vypadl z ruky.
„Starcková…,“ hlesla slabě a chytila ji za paži.
Starcková se podívala a ihned se otočila a poodešla stranou. Petersová s odvráceným pohledem otevřela spojení interkomu: „Millere.“

Obraz byl stále zrnitý a nekvalitní, ale konečně zřetelný. Ukazoval původní posádku Horizontu na můstku. Byli nazí a pokrytí krví. Nejspíš byli všichni, jak se zdálo, i když v některých už moc života nezbývalo.
Jeden muž si vykloubil s vlhkým křupnutím rameno, když si strkal paži dolů vlastním krkem. Krev mu crčela z nosu. S dávivým zvukem si vytáhl vlastní žaludek ústy.
Za ním se souložilo jako při nějakých zvrhlých obětních orgiích a přitom se vzájemně kousali a drápali – doslova se trhali na kusy.
Jedna žena prokousla muži, který ji brutálně šukal, krk. Hlava mu sklouzla na stranu a ona zabořila tvář do rozervaného masa, zatímco on pořád dokola mechanicky přirážel.
Jako by vůbec necítili bolest a něco je drželo naživu dost dlouho, aby mohli provádět ty nejodpornější věci, jaké si člověk nedokázal představit ani v nejdivočejších snech.
A nad tím vším seděl v kapitánském křesle jako na trůně nahý Kilpack. Místo očí měl jen dva zkrvavené otvory. Jeden muž z posádky mu kouřil a žvýkal penis. Kilpack vztáhl ruce ke kameře jako by něco nabízel a na dlaních měl vlastní oči.
„Liberate tutemet ex inferis,“ zachrčel divným nelidským hlasem.
Starcková s Petersovou stály stranou, protože neměly zájem vidět to znovu.
D.J., Miller a Weir to shlédli celé. A z D.J. výrazu byl patrný odpor a znechucení.
Miller přehrávání vypnul a zavládlo tíživé ticho. Nyní nebylo pochyb o tom, že se posádka vzájemně ušoustala, rozsápala a sežrala.
„Odlétáme,“ prolomil ticho konečně Miller rozhodným hlasem.
D.J. obešel pult, aby si posbíral věci, které tu nechal, když chodil odebírat vzorky.
„Ne, nemůžeme odletět,“ řekl Weir zvláštním tónem. „Dostali jsme jasné rozkazy.“
„Zachránit posádku, zajistit, co zbylo z lodi,“ odsekl Miller. „Posádka je mrtvá, doktore. Vaše loď je zabila.“
„Přišli jsme sem udělat určitou práci,“ trval na svém Weir neústupně.“
„Končíme, doktore!“ štěkl Miller. „Starcková, stáhněte data z počítačů Horizontu události. D.J., chci, abys připravil Justina a přesunul ho na zpátky na Clarka.“
„Je tu pár věcí, které bych si chtěl vzít na ošetřovně. Přesuneme ho raději v nádrži,“ řekl D.J.
„Bez problému, udělej to,“ souhlasil Miller.
D.J. pobral všechny svoje věci a odešel.
„Petersová.“
„Ano, pane.“
„Chci, abyste vzala CO2 filtry zpátky na Clarka. Vezměte s sebou Smittyho.“
„Dobře,“ přikývla Petersová a odběhla.
„Kapitáne,“ zašeptal Weir a zavrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu, co Miller dělá za chybu. „Kapitáne… nedělejte to,“ jeho hlas zněl jako by chtěl Millera před něčím varovat.
„Už je hotovo,“ ucedil Miller a zamířil k přetlakové komoře, aby se vrátil na Clarka.
Weir mu šel v patách.
„A co moje loď?“ naléhal Weir. „Nemůžete ji tu jen tak nechat.“
„Nemám v nejmenším úmyslu ji tu nechávat, doktore,“ ujistil ho Miller. „Vezmu Lewise&Clarka do bezpečné vzdálenosti a odpálím na Horizont události taktické střely, až budu spokojen s tím, jak se vypaří. Ať táhne do hajzlu.“
Weir chytil zezadu Millera za rameno. Miller se prudce otočil a odstrčil ho od sebe. Na okamžik to vypadalo, že z toho bude rvačka, ale Weir se stáhl. A najednou světla pohasla.
Starcková na můstku Horiznotu spatřila, jak bioscan vylétl mimo stupnici a otevřela spojení interkomu.
„Kapitáne Millere, bioscan právě překročil stupnici. Vypadá to, jako by jádro odsávalo energii ze zbytku lodi.“
Miller nechal Weira být a doběhl k nejbližší komunikační stanici.
„Stáhněte ty soubory a vypadněte. Chci z téhle lodi pryč,“ řekl Miller Starckové.
„Nemůžete odejít,“ vydechl Weir. „Nenechá vás jít.“
„Posbírejte si svoje věci a vraťte se zpátky na Lewise&Clarka, doktore, nebo půjdete domů po svých,“ odsekl Miller.
„Já jsem doma,“ zašeptal Weir a doslova se Millerovi rozplynul v temnotě chodby.
Světla se rozsvítila, ale Weir zmizel.
Miller se rozhlédl.
„Weire? Weire?!“ nikdo mu však neodpověděl. Uhodil do interkomu: „Všichni pozor, doktor Weir zmizel. Chci ho najít a zadržet.“

Petersová vytahovala z panelů ve stěnách dlouhé tyče CO2 filtrů a házela je Smithovi, který je kontroloval a ty dobré zakládal do zásobníků pro přenos.
„Chytej.“
„Rozbitý,“ zahodil ho Smith.
Další byl dobrý.
„No tak, no tak,“ povzbuzovala sebe i Smithe Petersová.
„Chytej.“
„Rozbitý.“
„Ok,“ Petersová přeběhla k protějšímu panelu.
„Petersová, nemůžeme jít? Tohle místo mě fakt děsí,“ naléhal Smith.
„Jo, ale taky budeš chtít na cestě domů dýchat,“ opáčila a hodila mu další filtr.
„Ne, nebudu! Pojď!“ zakřičel na ni a založil filtr, protože byl v pořádku.
„K čertu!“ zanadávala Petersová a snažila se dostat ven zaseklý filtr. „Dvacet pět.“
„Pojď!“ Smith posbíral zásobníky¨.
„Dvacet pět! Potřebujeme jich dvacet pět!“
„Petersová!“ Smith se pomalu posouval ke dveřím.
„Mám ho!“ zajásala, když konečně povolil.
Smith vyrazil k východu z druhé zóny a přes lávku ven ze strojovny.
Petersová posbírala zbylé zásobníky a rozběhla se za ním. V půlce lávky se však náhle zastavila.
Ozval se dětský smích.
Otočila se. Ve strojovně kolem dveří proběhla malé postavička.
„Denny,“ hlesla Petersová a nejistě se ohlédla po Smithovi. Ten byl ale už dávno pryč.
Smích se ozval znovu.
Petersová udělala první krok zpátky, pak druhý, poté pustila postupně zásobníky s filtry a nakonec se rozběhla zpět do strojovny.
Zahlédla, jak postavička mizí v jednom ze servisních tunelů. Rozběhla se za ní. Dál vedl jen žebřík nahoru. A nahoře se mihl stín. Bez váhání začala stoupat po příčkách vzhůru.

Miller seděl na můstku Clarka na Justinově místě a přepínal postupně spínače, aby uvedl loď do provozu.
Cooper dokončoval poslední opravy a loď se kolem něj pomalu rozsvěcela, jak Miller nahazoval jednotlivé systémy. Reaktor naštěstí nestačil ještě tolik vychladnout.
„Díky,“ zamumlal Miller a poplácal terminál.
„Pane, máme problém,“ ozval se Smithův hlas v rádiu.
„Co tentokrát?“ zeptal se Miller.

Petersová se vytáhla na poslední podlaží a rozhlédla se. Byla tu taková tma, že Denny mohl být kdekoli. Opatrně našlapovala a postupovala vpřed.
Pak se ozvalo zašeptání, příliš tiché na to, aby bylo rozumět slovům.
Petersová se otočila, ale nikde nic neviděla.
„Denny?“
Temnota jako by se prosvětlila, takže zahlédla, jak se před ní něco mihlo.
„Mami.“
Petersová bez rozmyslu vyrazila tím směrem.
„Denny? Denny, máma je tu…“
Odpovědí jí byl dětský smích.
„Denny, vydrž, máma jde.“
A pak ho uviděla. Stál v šeru jen pár metrů od ní.
„Mami.“
„Denny,“ Petersové vyhrkly slzy. „Ty chodíš… Denny, ty chodíš, ty moje zlatíčko…,“ mumlala.
„Chci ti něco ukázat, mami, chci ti něco ukázat,“ řekl chlapec a vztáhl k ní ruce.
Petersová udělala krok v před ke svému synovi a šlápla do prázdna.
Servisní tunely zde ústily do vysokého komína nad strojovnou přímo nad jádrem.

„Byla přímo za mnou, a když jsem se otočil, byla pryč,“ vysvětloval Smith Millerovi. Může být kdekoli.“
Stáli u přetlakové komory, k níž byl připojen Clarke.
„Dobře,“ pokýval Miller hlavou. „Připrav Clarka na odlet. Já ji najdu,“ rozhodl.

Petersová dopadla na lávku kolem jádra. Kov se pod nárazem prohnul a její tělo se zpola potopilo do chladící kapaliny. Přelámané kosti protrhly maso a trčely z jejího těla ven. Pod uniformou to dělalo taková divné boule. Krev se rozlévala kolem a mísila se s chladící kapalinou.
Polkla, stále ještě byla naživu.
„Denny,“ vydechla a u úst se jí udělala krvavá bublina.
Denny se nahnul přes okraj a zasmál se. Zamnul si ruce a zmizel za okrajem díry.
Poslední záchvěv života v očích Petersové pohasl.

Dveře do druhé zóny strojovny se otevřely a Weir se vpotácel dovnitř.
„Nechci. Nechci odejít. Tohle je moje loď,“ mumlal si pro sebe. „Je moje.“
Dovrávoral ke kontrolnímu panelu a opřel se o něj. Pak uviděl Petersovou – ležela tam před jádrem jako polámaná panenka.
„Oh ne! Petersová?“ Weir doklopýtal k ní pln zoufalství.
Sklonil se k ní a natáhl ruce, aby se jí dotknul, ale pak je zase stáhl zpět. Její oči byly prázdné, bez života. Byla mrtvá.
„Oh, bože! Proč?“ zvedl Weir oči a rozhlédl se po strojovně. „Proč jsi to udělala? Nemusela jsi…“
„Billy.“
Weir se pomalu narovnal. Už nebyl na Horizontu. Byl doma, ve své koupelně.
„Claire?“ rozhlédl se. Spatřil její odraz v zrcadle v koupelně. Stála za ním. Na sobě měla ten svůj květovaný župan, co jí dal k narozeninám. Něco si brala ze skříňky.
„To jsem já. Jsem doma,“ usmál se na ni. „Jsem doma.“
Otevřela rtěnku a začala si malovat rty. Přistoupil k ní.
„Vím, že jsem s tebou nebyl, když jsi mě potřebovala,“ začal zkroušeně. „Mrzí mě to. Já…,“ povzdechl si. „Dovolil jsem, aby se moje práce dostala mezi nás.“
Náhle byla Claire pryč. Weir zamžikal a rozhlédl se. Seděla na kraji vany plné vody a zkoušela rukou teplotu.
Sednul si naproti ní.
„Bože, Claire, ne,“ zaprosil. „Já tě prosím. Nedělej to.“
Najednou už seděla ve vaně a on klečel vedle ní. Vzala jeho břitvu.
„Ne znovu, prosím,“ zasténal Weir. „Byl jsem tak…“
Claire vzala břitvu, přiložila ji k zápěstí a řízla.
Teď se Claire vznášela bez života ve vaně plné do ruda zbarvené vody. Zkrvavená břitva ležela na okraji vany.
Weir klečel schoulený do sebe vedle vany a jeho tvář byla zkřivená zoufalstvím a bolestí.
„Byl jsem tak…“
Vedle něj se zastavily dvě ženské nohy.
„Billy,“ zašeptal ženský hlas.
Weir pomalu vzhlédl.
Claire stála vedle něj – nahá, mokrá, ale živá. Oči měla zavřené.
„To je v pořádku,“ zašeptala.
Opřel si hlavu o její břicho a ona ho pohladila po vlasech.
„Byl jsem tak… osamělý,“ vydechl Weir.
„Už nikdy nebudeš znovu sám,“ ujistila ho Claire. „Teď jsi se mnou. Jsi se mnou…“
Odtáhla mu hlavu od sebe a přejela mu rukama po tváři.
„A já mám tolik nádherných, nádherných věcí…,“ otevřela oči a místo nich měla jen dva prázdné oči důlky, „které ti ukážu.“
Její prsty se zaryly Weirovi do očí.
Vykřikl.

Weir klečel před jádrem na Horizontu a vlastníma rukama si vyloupl oči. Jeho křik, zprvu lidský, přešel do podivného cizího zvuku.

Smith složil CO2 filtry na Clarkovi a spojil se s Cooperem.
„Coope, Coopere, jak dlouho ti to bude ještě trvat?“ zeptal se naléhavě. „Protože já chci sakra odtud pryč.“
„Můžeš mi políbit prdel, Smithi, protože já jsem hotov,“ odpověděl Cooper. „Dej mi jen vteřinku, abych si posbíral nářadí a padáme z tohohle blázince. Dvě minuty nejvýš.“
„Rozumím,“ vydechl Smith úlevně a přilepil žvýkačku na obrazovku komunikátoru.
Z přechodové komory se ozval zvuk spouštěné rampy. Smith se doběhl podívat k oknu, co se děje. Zahlédl Weira, jak vchází do přetlakové komory.
„Weire,“ zakřičel. „Doktore Weire. Weire!“ zabušil na sklo, ale když ničeho nedosáhl, rozběhl se ke dveřím, aby Weira zadržel.
„Weire!“ Příliš pozdě, za Weirem se již zavíraly dveře. „Doktore Weire, okamžitě vraťte svůj zadek zpátky na palubu! Weire!“
Dveře se zavřely a Weir byl pryč.
„Do prdele,“ ulevil si Smith a zapnul interkom. „Kapitáne Millere, kapitáne Millere, slyšíte? Přepínám.“
Na obrazovce objevila Millerova tvář.
„Mluv, Smitty.“
„Právě jsem viděl Weira, jak se potlouká po Clarkovi, pane.“
Miller se zamračil, ale jeho pozornost upoutal záblesk po pravé straně. Šlo to od jedné z těch výbušnin v centrálním koridoru. Vypadalo to, jako by jedna chyběla.
„Vydrž, Smitty. Chci si něco zkontrolovat.“
Miller poklekl u zbytku výbušniny. Nemohl být pochyb, někdo ji odnesl. Miller se bleskově vrátil k interkomu.
„Smithi, vypadněte odtamtud,“ vyhrkl.
„Ještě jednou, pane?“ nevěřil Smith vlastním uším.
„Jedna z výbušnin v centrálním koridoru chybí, Weir ji možná dal na Clarka.“
„Ne, to ne!“ zaúpěl Smith. „Ne, pane, to ne! Právě jsem si dal dohromady, pane!“
Smith Millerovi zmizel z monitoru.
„Vypadni z Clarka, Smithi, hned!“ zařval Miller.
Smith začal prohledávat přechodovou komoru. Rozhazoval věci kolem. Někde tu musela být, někde ji tu Weir schoval.
„Smithi!“ řval Miller do interkomu. „Okamžitě vypadni! Okamžitě!“
Smith se bezradně rozhlédl po místnosti.
„Kde kurva jsi?“ zamumlal. Přeběhl ke druhé zdi a začal převracet bedny a zuřivě hledat mezi věcmi.
„Smithi, tohle je přímý rozkaz! Padej odtamtud!“
Smith zaváhal. Ještě nikdy se nevzepřel Millerovu přímému rozkazu. Ale Weir sem dal bombu – sem na jeho loď, na jeho milovanou loď.
„Neodcházej, Waltře. Zůstaň tu se mnou a já slibuji, že tě už nikdy neopustím,“ zašeptala Rebecca.
Smith polknul.
„Pojď,“ natáhla k němu ruku. „Dokaž mi, že mě miluješ.“
Smith udělal krok k Rebecce.
„Jestli okamžitě nevypadneš, Smitty, slibuju, že budeš létat s letadlem plným psích hoven do Honkongu!“
Millerův hlas Smithe probral, couvl od ní. A pak s bolestným výrazem otevřel dveře přetlakové komory, prošel jí a rozběhl se tunelem pryč.
Za jeho zády se Rebbece zkřivila tvář vztekem.
A Lewis&Clarke vybuchl.

Cooper s hrůzou sledoval, jak se příď lodi rozletěla. Následovaly další a další exploze. A Clarke se pomalu rozpadal v hromadu trosek.
„Do prdele!“ zaječel Coopere, když ho výbuch odhodil do vesmíru.

Tunelem se valil oheň z exploze. Smith doběhl k přetlakové komoře Horizontu a doslova proskočil dveřmi. Než se zavřely, ožehly mu plameny záda. Tričko mu vzplálo a on se převalil na záda, aby plameny uhasil.
Miller celý udýchaný vpadl do komory.
„Smitty!“ poklekl vedle svého pilota.
„Nesnáším dopravní letadla, pane,“ vydechl Smith a omdlel.
Miller doklopýtal k oknu ve dveřích. Místo jeho lodi tam zbyly trosky spáleného a rozmetaného tunelu.
„Ne,“ zašeptal Miller.
Smith zasténal.
Miller se ztěžka opřel o stěnu a snažil se uklidnit. Když Smith znovu zasténal, přimělo ho to k činnosti. Dolezl k němu a opatrně ho otočil. Smith měl záda ošklivě popálená. Vypadalo to na popáleniny druhého stupně. Kůže byla zarudlá a rychle to natékalo.
Miller zmáčkl tlačítko interkomu.
„D.J.“

D.J. na ošetřovně balil vše, co potřeboval k tomu, aby bezpečně dostal Justina v nádrži na Clarka, když zaslechl jakýsi vzdálený výbuch. O chvíli později se v komunikátoru ozval Millerův hlas.
„Co to bylo?“ zeptal se D.J.
Clarke je pryč,“ hlesl Miller. „Cooper je mrtvý. Smitty je popálený.“
„Co – cože?“ zakoktal se D.J. šokovaně. „Jak je na tom Smith?“
„Je to zlý, ale myslím, že bude v pohodě. Byl to Weir. Když ho uvidíš, sejmi ho.“
„Rozumím,“ D.J. sebral ze stolu dlouhou jehlu, ale ta se mu nezdála jako vhodná zbraň, tak ji vyměnil za pilku na kosti.
„Buď opatrný, D.J.,“ řekl Miller. „Jdeme za tebou.“
„O Weira se neboj, postarám se o něj,“ ujistil ho D.J.
Miller si klekl k Smithovi, který se pomalu začal probírat a sykal bolestí.
„Ta čubka,“ mumlal. „Moje loď… ta čubka… moje ubohá loď… ta čubka… já ji miloval…miloval… má ubohá loď…“

D.J. se otočil od komunikátoru a strnul. Weir stál přímo proti němu. D.J. se v hrůze rozšířily oči. Weir měl místo očí jen dvě zkrvavené díry.
Weir chytil D.J. pod krkem.
Pilka na kosti, kterou se D.J. ozbrojil, zazvonila o podlahu.
Weir měl sílu jako šílenec. Lehce D.J. zvedl jednou rukou ze země.
D.J. sevřel ruku, která ho dusila. Ale to by se spíš dostal ze svěráku, než z Weirova sevření.
Weir s D.J. hodil přes celou místnost.
D.J narazil zády do sloupu, vyrazil si dech a dopadl na podlahu. Otřesený lapal po dechu a nebyl schopný se bránit, když ho Weir chytil za uniformu a znovu jím mrštil přes místnost.
D.J. narazil do lékařského stolu, přepadl přes něj a všude se s cinkotem rozlétly nástroje.

Miller se zvedl od Smithe, když v interkomu zaslechl třeskot skla a kovu.
„D.J.? D.J. odpověz!“ zakřičel do interkomu.
Jedinou odpovědí mu byl další třeskot skla.

D.J. narazil do skleněné vitráže a svezl se po ní, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Klesl na všechny čtyři. Z nosu mu tekla krev a krvácel i z několika řezných a tržných ran. Nemohl se nadechnout. Weir mu zlomil žebro a to se D.J. zabodlo do plic. Rozkašlal se a vyplivl krev.
„Je čas na malý lékařský zákrok,“ zašeptal Weir, když pomalu kráčel přes rozbité sklo k D.J. Měl cizí podivný hlas. „Bude to bolet jenom hodně a dlouho,“ zachechtal se.
Vytáhl D.J na nohy a praštil s ním o zeď. D.J. hlava narazila na stěnu, ale ještě než ztratil vědomí, spatřil sám sebe, jak visí s otevřeným hrudníkem nad stolem na ošetřovně Horizontu. Na tom stole byly úhledně vyskládané jeho vlastní vnitřnosti.
Weir odvlekl D.J. bezvládné tělo k nejbližšímu operačnímu stolu a hodil ho na něj. Trhnutím mu rozepnul kombinézu. Poté si přisunul druhý stolek s nástroji. Jeho ruka nad nimi chvíli nehnutě visela, pak si vybral ten největší skalpel. Přejel prsty po D.J. jizvě a pak pokračoval ukazováčkem po jeho břiše, jako by si kreslil linku. Poklepal prstem na kůži a vrátil se k místu, kde jizva končila – zhruba v první třetině břicha. Přiložil skalpel těsně ke konci, ale pak ho posunul výš, kam kde končil hrudní koš.
A řízl.
Ostrá bolest přivedla D.J. k vědomí. Jeho tělo se napnulo. Chtěl vykřiknout, ale začal se dusit krví z poraněných plic. Krev mu vybublala z pusy a stekla po straně. D.J. tvář se zkřivila bolestí a ruce mu v agónii bolesti bezděčně, křečovitě sevřely okraj stolu.
Weir jednou rukou tiskl D.J. ke stolu, aby se moc nezmítal a druhou vedl s chirurgickou přesností a pečlivostí řez rovně přes břicho až ke slabinám.

Miller běžel chodbami jako šílený. Smith mu nestačil, protože ho zpomalovala bolest z poraněných zad.

Weir odložil skalpel a píchl D.J. injekci. Nechtěl, aby jeho oběť umřela příliš brzy na šok nebo aby příliš brzy omdlela.
D.J. byl stále při vědomí. I když byla bolest strašná, milosrdné bezvědomí stále nepřicházelo. A celou jeho mysl zachvátila strašlivá hrůza a panika. Jeho nejstrašnější noční můra se právě stávala skutečností. Lapal po dechu, a kdykoli se pokusil křičet, začal vykašlávat krev.
Miller vpadl na ošetřovnu právě ve chvíli, kdy Weir ránu doširoka rozevřel a odhalil vlhce se lesknoucí vnitřnosti. Miller bez váhání popadl převrácený stolek a vší silou Weira udeřil.
Weir zavrávoral a byl nucen od D.J. ustoupit. Kovový stolek mu rozsekl tvář a z rány se řinula krev.
Smith doběhl chvíli po Millerovi a ihned se chopil prvního nástroje, který ležel na zemi, a zezadu bodl Weira do zad.
Weir vykřikl a padl na kolena.
Miller pustil stolek a místo něj ho popadl Smith, který začal Weira tlouct přes ohnutá záda.
„Zasranej hajzle!“ spílal mu.
Miller se vrhl k D.J. Weir si dal záležet. Rozřízl pouze svaly a pečlivě se vyhnul velkým cévám a dal pozor, aby nepoškodil vnitřnosti. I tak rána silně krvácela. Millerovi se při pohledu na obnažené vnitřnosti, stáhl žaludek, ale ovládl se.
„D.J.,“ vydechl Miller zoufale.
D.J. lapal po dechu a třásl se šokem a ztrátou krve. Oči měl široce rozevřené, jasné a byla v nich vepsána bolest a hrůza. Miller se rychle vzpamatoval. Odstranil svorky, které držely ránu otevřenou, a přitiskl na ni gázu, jež ihned zcela nasákla krví.
„Smitty!“ zakřičel.
Smith ještě jednou udeřil nehybně ležícího Weira, pustil stolek a doklopýtal k Millerovi.
„Drž to!“ rozkázal Miller a Smith poslušně přitiskl gázu na ránu.
Miller se podíval na D.J. známky a začal hledat odpovídající krevní konzervu. Napíchnout D.J. žílu na ruce se mu podařilo až na třetí pokus, přičemž nejdřív musel D.J. odtrhnout ruku od stolu, který křečovitě svíral. Sedřel mu přitom prsty až do živého masa.
D.J. chytil Millera za ruku s takovou silou, jako by to bylo jeho jediné pojítko s životem. Dýchalo se mu stále hůř a hůř.
„Zůstaň se mnou!“ zajíkl se Miller. „Slyšíš, D.J., zůstaň se mnou!“
D.J. se začaly zavírat oči.
„Ne!“ Miller s ním zatřásl. „Nesmíš omdlít! Nesmíš! Dívej se na mě! No tak! Já vím, že to bolí! Hrozně to bolí! Ale musíš zůstat se mnou! D.J.! Sakra nesmíš se tomu poddávat! Bojuj!“ křičel Miller – tím víc, čím víc D.J. stiskl slábl a dech se mu krátil.
„Ne, ne, D.J., prosím!“ zaúpěl Miller.
Smith tiskl obvaz na ránu a mezi prsty mu protékala krev.
„D.J., nevzdávej to, nevzdávej,“ Millerův hlas přešel do zoufalého šepotu. Zdálo se, že nemá daleko k slzám. „Nesmíš umřít, nesmíš! Nemůžeš mě tu nechat, že ne, nemůžeš,“ teď už Millerovi tekly slzy po tvářích.
D.J. svůj boj prohrával.
„Ty to zvládneš,“ Millerovi se zlomil hlas. „Vždyť já tě… já tě… miluju,“ poslední slovo byl sotva slyšitelný vzdech, když Millerovi D.J. ruka vyklouzla ze sevření a ty modré oči se zavřely.
„Má zástavu!“ zaječel Smith.
Millera ten výkřik probral. Vytáhl zpod stolu elektrody, potřel je gelem a nabil. Přiložil je D.J., na hrudník a spustil.
D.J. tělo sebou škublo.
Smith s prstem na D.J. zápěstí zavrtěl hlavou.
Miller znovu nabil a dal D.J. další šok. Hrůza z toho, že D.J. ztratil se mu rozlévala tělem. Kdysi slyšel, že prý bioprotézy nejdou resuscitovat. Že prý nereagují na elektrošoky. Doufal, že to je jen pověra.
Nabil znovu, a když sebou D.J. tělo škublo a on se podíval na Smithe, ten nepatrně roztřeseně kývl. Našel tep – slabý a nepravidelný, ale přece jen tep.
Miller se cítil, jako vymačkaný citron. Nadzvedl zakrvácený obvaz – rána byla dobře dvacet centimetrů dlouhá a končila D.J. ve slabinách. Potřebovalo to sešít.
Miller našel něco pro podporu srážlivosti krve, aby to přestalo krvácet a vzal jehlu a nit, které tu měl Weir připravené na bůh ví co. Miller to ani nechtěl vědět. Nechtěl vědět, co měl Weir v plánu.
Miller ránu sešil, jak nejlíp dokázal. Píchnul D.J. anitibiotika, aby předšel zánětu a víc udělat nemohl. Měl jen základní záchranářský kurz, nebyl doktor. Petersová nebo Cooper by mohli udělat víc, ale nejspíš byli oba mrtví.
„Starcková,“ vydechl Miller, když si vzpomněl na svoji zástupkyni.
„Máme jiný problém,“ zašeptal Smith.
Miller se podíval tím směrem – Weir byl pryč. Zbyla po něm jen kaluž krve.
„Myslel jsem, že je po něm,“ zasyčel Smith.
„Dobře,“ nadechl se Miller. „Dám ti něco na ta záda a pak se půjdu podívat po Petersové a Starckové.“
„Myslím, že jsou všichni mrtví,“ zašeptal Smith.
„Chci vidět těla, nenechám tu nikoho – nikoho, Smitty.“
Smith přikývl.
„Ty zůstaň s D.J.,“ Miller se zadíval na D.J. křídově bílou tvář, na níž krev doslova zářila.
„A co pak?“ zeptal se Smith.
„Jedno po druhém,“ opáčil Miller. „Počkej tady na mě. Zavři dveře a buď ve střehu.“
„Měl byste si najít nějakou zbraň,“ poradil mu Smith.
„To mám v plánu,“ přikývl Miller.

Miller otevřel skříňku s pistolemi na opravu trupu. Vystřelovaly dlouhé hřeby s těsnícím kroužkem. Používaly se k připevnění plátů při opravě velkých trhlin. Zasadil zásobník dovnitř.
„Tak dobře, doktore Weire,“ ucedil. „Nechcete opustit svou loď? Nebude muset!“ a vydal se na můstek – poslední místo, kde se měla Starcková nacházet.

„Do prdele!“ zaječel Cooper, aby si ulevil. Podařilo se mu zachytit na jedné větší trosce, ale jeho situaci to nezlepšilo. Stále mířil do hlubokého vesmíru.
„Kam to sakra letím?“ mumlal si. „Proč se do takovýchhle sraček musím dostat vždycky já? Do prdele.“
Zkontroloval si přístroje. Sice neutrpěl žádné zranění, ani skafandr nebyl poškozený, tyhle věci byly stavěné tak, aby něco vydržely, jenže pokud se nedostane nějak zpátky na Horizont, je mrtvý.
„Dobře, dobře,“ nadechl se zhluboka. Kyslíku měl víc než dost. „Mysli, mysli, Coope. Mysli! Tak jo, musím se vrátit na loď. Jo, přesně tak, musím se vrátit na loď. Otevřu svoji kyslíkovou nádrž. To je ono, otevřu nádrž,“ našel ovládání. Proud vzduchu ho dožene zpátky k lodi, a bude v pohodě. Kyslík mu bude stačit. Jen se dostane k lodi a pak do ní a je za vodou.
„Tak jo. Mělo by to fungovat. Mělo by to kurva radši fungovat. Jdeme na to,“ zapnul odpočet. „Raz, dva, tři. JO!“
Magnetické boty se mu samy odlepily od povrchu a jako střela vyrazil zpět k lodi.
„Už letím, zkurvysyni!“

Miller opatrně vešel na můstek. Bylo tam šero a ticho. Opatrně kráčel kolem vypnutých konzolí. Konečně ji uviděl – ležela na zemi a vlasy měla v týlu zbarvené krví. Poklekl vedle ní a nahmatal pulz. Byla jen omráčená. Odložil pistoli a vyndal z kapsy na rukávu své uniformy krabičku poslední záchrany. Rozlomil kapsli s čpavkem a dal Starckové čichnout.
Trhla sebou a chtěla vykřiknout. Přikryl jí pusu rukou a dal si prst přes rty.
Přikývla.
Když se ale Miller natáhl pro pistoli, kterou si odložil vedle sebe, nebyla tam. Nejistě se rozhlédl. Weir tu někde musel být. Pomohl Starckové vstát a obezřetně se vydali ke dveřím.
Náhle se otočilo kapitánské křeslo.
Miller spustil Starckovou na zem, aby nebyla vidět.
V křesle seděl zhroucený Weir. Na klíně mu spočívala pistole. Zvedl hlavu. Tvář měl od krve a víčka sešitá k sobě.
„Panebože,“ vydechl Miller. Když na něj na ošetřovně zaútočil, neměl čas si ho prohlížet. Viděl jen maniaka co brutálně zabíjí jeho D.J. „Co se vám to stalo s očima?“
„Tam, kam půjdeme, nebudeme potřebovat oči, abychom viděli,“ odpověděl Weir tiše.
„O čem to mluvíte?“ zamračil se Miller.
„Víte, Millere, co je to singularita? Dokážete představit, co to doopravdy je černá díra?“ Weir se odmlčel. „Je to nic. Absolutní a věčné nic. A pokud Bůh je všechno, pak jsem potom viděl Ďábla,“ rozesmál se Weir. „Je to velmi osvobozující zkušenost. Víte, postavil jsem Horizont události, aby dosáhla hvězd. Ale ona se dostala mnohem, mnohem dál než to. Udělala díru do našeho vesmíru, bránu do jiné dimenze. Dimenze čistého chaosu, čistého zla. Když překročila hranici, byla to jen loď. Ale když se vrátila, byla živá,“ Weir se naklonil v křesle dopředu k Millerovi. „Podívejte se na ni, Millere. Není nádherná?“
„Ta vaše nádherná loď, zabila svoji posádku, doktore,“ připomněl mu Miller znechuceně.
„Nu,“ našpulil Weir rty, jako by šlo jen o drobnou závadu a opřel se v křesle. „teď má jinou posádku. Teď má nás.“
Weir se dotkl na panelu po své pravé ruce ovládání gravitačního pohonu a spustil desetiminutový odpočet do startu.
„Co si myslíte, že děláte, doktore?“ olízl si Miller rty.
„Chtěl jste vědět, kde loď byla,“ usmál se Weir. „Tak teď se to dozvíte.“
Starcková se vyřítila na Weira a pokusila se ho udeřit tlakovou láhví, kterou našla na podlaze. Weir ji však bez potíží odrazil, chytil ji jednou rukou pod krkem a odhodil ke stěně, kde se zhroutila v bezvědomí.
Millerovi však chvíle Weirovy nepozornosti umožnila konečně něco udělat. Pohnul se směrem k Weirovi, aby mu sebral pistoli. Weir byl ale rychlejší a namířil ji Millerovi do obličeje.
Miller strnul a o krok ustoupil.
„Když mě minete, prorazíte trup.“
„Proč si myslíte, že minu?“ ušklíbl se Weir.
Něco narazilo do čelního skla – Cooper.
Weir obrátil pistoli proti němu a vystřelil. Hřeb prorazil sklo a uvízl v něm. Těsnící hmota nedokázala zabránit úniku vzduchu a Coopera to odhodilo od okna.
Miller se dal na útěk.
Weir se otočil a vystřelil znovu. Hřeb zasáhl konzoli a ta vybuchla v gejzíru jisker.
A pak prasklo sklo. Vzduch začal s řevem unikat do vesmíru a odnášel sebou vše, co nebylo dostatečně připevněné.
Miller se zachytil konzole a uragán dekomprese ho vyzvedl do vzduchu.
Weirovi to vytrhlo pistoli z ruky.
Starcková se probrala a s jekem se zachytila nohy křesla.
Pod Weirem povolilo kapitánské křeslo. Weir se zachytil spáry na podlaze, ale nedokázal se udržet. Začal s řevem klouzat k oknu. Učinil několik marných pokusů, zachytit se, ale nakonec byl vysát do prostoru.
Teplota klesla na bod mrazu a stále hůř a hůř se dýchalo.
Miller začínal ztrácet cit v rukou. Nakonec se pustil a propadl se prostorem. Vyrvaná kabeláž se středem místnosti zmítala jako had. Pokusil se jí zachytit, ale na první pokus mu po kabelu sklouzly ruce, až si sedřel kůži. Teprve na druhý pokus ho bolavýma rukama sevřel dost pevně a začal po něm šplhat ke dveřím. I když se zdálo, že vše trvá celou věčnost, dělo se to rychle, a každou chvíli musel spustit bezpečnostní systém a dveře můstku neprodyšně uzavřít.
Miller se s vypětím sil dostal ke dveřím, zachytil se jich a pomalu se vtáhl za ně. Byl již prakticky v bezpečí.
„Millere!“
Miller se otočil s hrdlem staženým úzkostí. Starcková se z posledních sil držela vědecké konzole. Vrhl se ke dveřím, ale bezpečnostní okruh právě aktivoval nouzové zavírání. Silné kovové pláty začínaly zajíždět do sebe. Miller popadl páku pro manuální otvírání dveří a vzpříčil ji tak, aby se nemohly zavřít. Z mechanismu vylétly jiskry a dveře v protest skřípaly a snažily se překážku rozdrtit. Miller se vyklonil, jak nejdále mohl a natáhl se ke Starckové.
„Podej mi ruku!“ zakřičel.
Starcková se pokusila k němu dosáhnout, ale nešlo to. Byl příliš daleko.
„No tak!“
„Nemůžu!“ zakvílela Starcková zoufale.
Mechanismus dveří začal páku ohýbat.
„Nenechám tě tu!“ ujistil ji Miller a natáhl se víc.
Starcková se pustila konzole a zachytila se roštu v podlaze. Tvář měla zkřivenou bolestí a úsilím. Posunula se o kousek blíž k Millerovi a křečovitě se chytila jeho napřažené ruky.
Miller ji přitáhl k sobě a to se ho už chytila i druhou rukou a Miller ji vtáhnul za dveře do bezpečí.
Páka se zlomila a dveře se za nimi zavřely.
Oba se zhluboka nadechli, ale nebylo jim dopřáno klidu. Rozezněl se totiž alarm narušení přetlakové komory.
„Přední přetlaková komora,“ Miller se zvedl a rozběhl se.
Starcková ho trochu kulhavě následovala.
„To nemůže být Weir,“ vydechla.
„Ať už to na můstku bylo cokoli, nebyl to Weir. A já nehodlám nic riskovat,“ řekl Miller a sundal ze stěny kladivo bez zpětného rázu pro beztížný stav.
Starcková se po jeho vzoru ozbrojila dlouhými a patřičně těžkými kleštěmi.
„Dávej si pozor,“ upozornil ji a postavili se každý z jedné strany dveří.
Dveře se otevřely a dovnitř vklopýtala postava ve skafandru.
„Ne! Nechte mě!“ zaječel Cooper.
„Coopere?!“ užasla Stacková a oba s Millerem pustili nářadí a chytili Coopera.
„Sundejte to! Sundejte!“
Starcková mu sundala helmu a Cooper se zhluboka úlevně nadechl.
„Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat,“ lapal po vzduchu.
„Už je to dobrý,“ ujistila ho Starcková.
Miller vstal a přešel k malému počítačovému panelu ve stěně.
„Už je to dobrý. Už je po všem,“ uklidňovala Starcková Coopera.
„Ne, není,“ opravil ji Miller. „Teprve to začíná. Weir aktivoval gravitační pohon. Musíme ho vypnout!“
„Jak?“ zajíkla se Starcková. „Můstek je pryč.“
„Co strojovna?“ zeptal se Miller. „Myslíš, že bys to mohla vypnout odtamtud?“
„Neznám proces. Doktor Weir byl expert.“
„Já nechci tam, kam se dostala ta první posádka, jasné,“ hlesl Cooper. „To radši umřu.“
„Dobře,“ dostal Miller nápad. „Tak toho zmetka vyhodíme do vzduchu.“
„Vyhodit do vzduchu?“ nechápala Starcková.
„Jak to řekl, Weir. Odpálíme centrální koridor, oddělíme se od zbytku lodi a použijeme příď jako záchranný člun,“ vysvětlil Miller.
„Co ostatní?“ zeptala se Starcková přiškrceně.
Millerovi se na okamžik zaleskly oči, a tak rychle zamrkal.
„Smitty je popálený, ale bude v pohodě. D.J.,“ Millerovi selhal hlas. „Je na tom zle. O Petersové nic nevím.“
„Je mrtvá – Weir – říkal to – myslím, že mluvil pravdu,“ vysoukala ze sebe Starcková.
„D.J. a Smitty jsou na ošetřovně, dojdeme pro ně,“ rozhodl Miller.

Když se dveře ošetřovny se otevřely, Smith se rozpřáhl kovovým stolkem. Miller, Cooper a Starcková bezděčně couvli.
„To je dost, že jdete,“ spustil Smith stolek na zem a bylo vidět, že si tu vytrpěl své.
„Jak je mu?“ zeptal se Miller a zastavil se u stolu, na němž ležel D.J.
„Jak mu asi může být,“ ucedil Smith. „Zatím žije, ale – nevím, jak dlouho to vydrží. Potřebuje doktora a to rychle.“
Cooper nadzvedl provizorní obvaz.
„Do prdele, co se mu stalo?!“ zděsil se.
„To Weir,“ zavrčel Miller temně.
Cooper se začal přehrabovat v rozházených nástrojích.
„Teď ne,“ zarazil ho Miller. „Přesuneme se k nádržím a – “
„Jestli s ním budeme hýbat, můžeme ho zabít,“ zašeptal Cooper a zahleděl se na Millera.
Miller polknul a přehodnotil situaci.
„Tak dobře, s trochou štěstí TDRS zachytí náš nouzový maják. Připravíme gravitační křesla, uvedeme se do stáze počkáme na záchranný tým,“ sdělil jim svůj plán.
„A co tahle zkurvená loď? Ve stázi si s námi bude moct dělat, co chce!“ zděsil se Smith.
„Odpálíme centrální koridor a neříkal snad Weir, že jádro je srdce lodi?“ řekl Miller. „Bez něj z toho bude jen – jen hromada železa,“ poslední slova mu nešla přes rty snadno a jeho pohled sklouzl k D.J. Jestli mu loď pošle nějakou noční můru, může ho zabít, anebo hůř, už se nikdy neprobere k životu. Millerovi bylo jasné, že musí jednat rychle.
„Já dojdu manuálně odjistit nálože,“ rozhodl Miller.
„Bude to fungovat, veliteli?“ zeptal se Cooper.
„Doktoru Weirovi to šlo,“ opáčil Miller a vyrazil ke dveřím. „Sejdeme se u nádrží.“
„D.J. do stáze nemůže, ne v tomhle stavu,“ mávl rukou Cooper k D.J.
Miller zaváhal.
„Dobře, dobře, zásoby tu jsou, jeden z nás tu s ním zůstane, ostatní půjdou do stáze. Smitty, aktivuj nouzový maják a vrať se sem co nejrychleji.“
„Ano, pane,“ řekl Smith, ale než odešel, ozbrojil se pro jistotu tyčí, kterou našel mezi troskami na zemi.
Miller se znovu zadíval na D.J.
„Coope, udělej pro něj všechno, co můžeš.“
„Pokusím se, je to ošklivá rána, ale myslím, že to zvládne,“ v Cooperově hlase však příliš jistoty patrné nebylo.
Miller vděčně přikývl, otevřel dveře a vyšel na chodbu.
„Půjdu s vámi,“ nabídla se Starcková.
„Zůstanete a připravíte gravitační nádrže,“ rozkázal Miller.
„Millere.“
Miller se otočil.
„Zavřete za mnou dveře, poručíku.“
Starcková se na něj dívala, jako by se snažila si zapamatovat jeho tvář, jako by ho už nikdy neměla vidět.
Miller odběhl chodbou a Starcková zavřela dveře.

V centrálním koridoru poklekl u první bomby a odjistil ji.
„Brána se otevře za T mínus pět minut,“ informoval kovově ženský hlas počítače.

Cooper sundal krví nasáklý obvaz z D.J. rány a opatrně vyndal stehy, jimiž Miller ránu neodborně sešil.
„Jak mu tohle mohl někdo udělat?“ vydechla Starcková šokovaně.
Cooper mlčel, protože se soustředil na to, co dělal. Nebyl doktor, měl jen rozšířený základní kurz. Doufal, že to bude stačit. Vyčistil ránu. Sice to pořád krvácelo, ale už ne tolik. Přesto D.J. stále ztrácel příliš krve. Nejdřív ale pečlivě sešil ránu na břiše. Teprve pak prohlédl D.J. pochroumaný hrudník. Podlitiny se už začínaly pěkně vybarvovat, ale Cooperovi dělalo kromě vnitřního krvácení starost, že D.J. nemůže pořádně dýchat. Přejel mu rukama po žebrech a našel jedno zlomené, vražené hluboko do plic – příčina všeho zla. Jenže na to Cooper neměl znalosti. Dokázal sešít hluboké rány, dokázal zafixovat zlomeniny, ale tohle vyžadovalo operaci, při níž by D.J. vyndali to žebro z plíce a zastavili vnitřní krvácení. Cooper se nešťastně zadíval na Starckovou.
„Co je?“ hlesla.
„Tohle nezvládnu,“ zašeptal Cooper. „Nedokážu ho stabilizovat, aby mohl do stáze. Vykrvácel by tam, nebo se dřív udusil vlastní krví.“
„Když to nezkusíš, umře tak jako tak. Neudržíme ho naživu celou cestu domů,“ zašeptala Starcková.

Smith manuálně zapnul maják.
„Nouzový maják aktivován,“ oznámil počítač.
„Jo,“ vydechl si Smith úlevně.
Na dlaň mu něco ukáplo – krev. Zvedl oči a zjistil, že na stropě se drží kapky krve a občas nějaká ukápne. Krve začala stékat už i po stěně.
Smith couvl. Nahoře nad ním byla stázová paluba. Tam Miller poslal Starckovou. Sevřel pevně tyč a šel se tam podívat.
Zprvu neviděl nic neobvyklého. Justin se klidně vznášel ve své nádrži a po Weirovi nebo nějaké halucinaci nebylo ani stopy. Až pak si všiml, že jedna ze stázových nádrží je plná rudé tekutiny nepříjemně připomínající krev. Zdálo se, že se uvnitř něco hýbe. Popošel blíž, tyč připravenou pro všechny případy. Opatrně se naklonil dopředu a leknutím sebou trhl, když se ke sklu přitiskla Weirova tvář. Měl opět oči, které jiskřily absolutním šílenstvím. V místech, kde se tělo ještě nezrekonstruovalo, bylo vidět svaly a kosti.
Smith couvl.
A nádrž praskla. Krev se vyvalila ven a smetla Smithe jako přívalová vlna. Smith se zalykal a snažil se zjistit, kde je Weir. Ten však jako by zmizel. Smith doklopýtal k interkomu, aby ostatní varoval.

„Brána se otevře za T mínus tři minuty.“
Miller odjistil poslední nálož.
„Vydání detonátoru schváleno.“
Miller vyjmul dálkové ovládání.
„Hlavní koridor je nyní odjištěn.“
Vstal a přešel k interkomu.
„Odjištěno. Je připravena k odpálení,“ nikdo mu však neodpovídal. „Opakuji, odjištěno, je připravena k odpálení.“
„Millere? Millere, slyšíte mě?“ vyhrkla Starcková. „Je zpátky. Smitty říká, že byl v nádrži.“
„Zpomal, Starcková, kdo byl v nádrži?“
„Musíte se hned vrátit! Je někde tam, jestli vás najde­…“
„Kdo? Kdo, Starcková!“ skočil jí do řeči netrpělivě.
„Weir,“ odpověděla.
„Je mrtvý,“ namítl Miller, ale pak ucítil žár, a když se podíval přes rameno, spatřil hořícího muže.
„Copak jsi už zapomněl na Goliath, Millere?“ zeptal se hořící muž „Copak jsi na mě už zapomněl?“
„Corricku…,“ zašeptal Miller a couvl.
„Nechal jsi mě tam,“ vyčetl mu hořící muž.
„To není pravda…,“ hlesl Miller slabě.
„Prosil jsem tě. Prosil jsem, abys mi pomohl. Ale ty jsi neudělal nic! Jen jsi tam stál a díval ses, jak hořím…“
„MLČ! MLČ UŽ!“ zařval Miller.
„Nechal jsi mě uhořet!“ vyštěkl hořící muž a vztáhl ruce Millerovým směrem.
Proti Millerovi vyrazila ohnivá koule a donutila ho k ústupu. Rozběhl se ke dveřím do strojovny. Proběhl první zónou, ale dveře do druhé se mu zavíraly před nosem. Cítil žár ohnivé stěny, která ho pronásledovala, a tak přidal a proskočil zmenšujícím se otvorem ve dveřích.
Udělal přemet a narazil zády do kontrolního panelu. Zavírajícími se dveřmi pronikl úzký proud ohně. Miller se odvalil a panel vybuchl. Dveře se dovřely a odřízly Millera od ohně.
Miller se zhluboka nadechl.
„Brána se otevře za T mínus dvě minuty,“ oznámil počítač.
Miller se zadíval na detonátor a vstal.
Strojovna za jeho zády vzplála. Ohlédl se. Hořely stěny i obruče rotující kolem vlastního jádra.
„Millere!“
Miller se otočil a hořící muž ho udeřil zčernalou paží. Miller upustil detonátor, když ho rána odhodila přes celou místnost. Uniforma mu vzplála a on se s křikem vrhl do chladící kapaliny rudé jako krev.
„Nechal jsi mě tam,“ řekl vyčítavě hořící muž a došel až k Millerovi schouleném na kraji nádrže s chladící kapalinou.
„Ne, ty nejsi Edmund Corrick. Viděl jsem ho umřít,“ řekl Miller.
Hořící muž se transformoval do Weira.
„Weire?“ vydechl Miller. Takže Starcková měla přece jen pravdu.
Weir se zachechtal. Ale už to stěží mohl být Weir. Jeho nahé tělo bez genitálií bylo pokryté symboly vyřezanými do masa. Měl opět oči, ale nebylo v nich nic lidského.
„Loď mě přivedla zpět. Říkal jsem, že mě nenechá odejít. Nenechá odejít nikoho,“ ušklíbl se Weir. „Opravdu jste si myslel, že byste dokázal tuhle loď zničit? Vzdorovala času a prostoru. Byla na místě, které si pravděpodobně nedovedete ani představit. A teď,“ Weir se odmlčel. „Je čas se vrátit.“
„Já vím,“ zachraptěl Miller. „Do pekla.“
„Nevíte nic,“ odfrkl si Weir. „Peklo je jen slovo. Skutečnost je mnohem, mnohem horší.“
Miller se snažil přinutit Weira mluvit, aby sebral síly.
„A chcete, abych věřil, že jste Ďábel,“ ušklíbl se Miller. „Blbost.“
„Ne,“ usmál se Weir blahosklonně. „Já nejsem Ďábel.“
„Tak kdo tedy jste? Povězte…“
„Lepší, když vám to ukážu,“ ušklíbl se Weir.
Miller vyrazil do útoku. Weir, však jeho pěst s neuvěřitelnou lehkostí zachytil jedinou rukou a srazil Millera do chladící kapaliny. Pak ho vytáhl a rukama mu sevřel hlavu.
„Dovol mi, abych ti to tedy předvedl,“ zašklebil se Weir.
Millerovu mysl naplnil rychlý sled obrazů.
Původní posádka nahá a zkrvavená v kanibalistických sexuálních orgiích.
Chechtající se syn Petersové požírající svou matku.
Smithova hlava nabodnutá na kůlu. Hrot mu vycházel ústy.
Copper, Justin a Starcková ukřižovaní, hnijící a smějící se.
A D.J. zmítající se v bolestech, když mu Weir rozřezává břicho, křičící Millerovo jméno. Ale tentokrát nikdo nepřišel. Miller spatřil D.J. vykuchané tělo viset na ošetřovně s rozpaženýma rukama. A pak D.J. zvedl hlavu a jeho modré oči se upřely na Millera a usmál se.
„NE!!!“ vykřikl Miller.
Weir ho pustil a Miller dopadl do chladící kapaliny. Chutnala po krvi.
„Vidíš,“ zašeptal Weir.
„Ne, ne,“ mumlal Miller otřeseně. „Nejsou mrtví. Nejsou mrtví,“ před sebou spatřil ve vodě jeden z těžkých filtrů CO2.
„Zatím ještě ne,“ připustil Weir.
Miller popadl filtr a udeřil jím Weir do hlavy. Weir couvl a Miller mu zasazoval další a další rány.
„Mou – posádku – si – nevezmeš!“ odsekával Miller s každou ránou, kterou Weirovi zasadil.
Ale když se Miller rozpřáhl k další ráně, Weir ji zachytil, vytrhl Millerovi filtr a odhodil ho. Pak udeřil Millera sám a srazil ho na kolena.
„Už to není tvoje posádka. Teď patří lodi,“ zasyčel Weir.
Jádro se zastavilo a prstence se vyrovnaly soustředně kolem něj.
„Brána se otvírá,“ oznámil počítač.
Miller se rozhlédl a mezi plameny spatřil kousek od sebe detonátor. Zhluboka se nadechl. Jeho mysl však zaplavily další strašlivé obrazy – všechny měly stejný obsah – D.J. vykuchaný, roztrhaný, umírající v bolestech, když ho zaživa rozřezávají.
D.J. visící na ošetřovně zvedl hlavu a zašeptal: „Kdybys mě, Millere, miloval, nikdy bys mě nenechal takhle umřít.“
A tu chvíli se všechno kolem Millera projasnilo.
Když byli spolu sami a D.J. mu tykal, nikdy mu neříkal Millere.
Miller hmátl mezi plameny pro detonátor.
A dveře strojovny se otevřely. Smith vystřelil Weirovi přímo do prsou kotvu magnetického lana. Kotva Weirovi probodla rameno a náraz ho odhodil dozadu. Zavrávoral a jak padl dozadu, nabodl se na jeden z ostrých hrotů trčících ze stěn.
„Padáme!“ zařval Smith a odhodil odpalovací mechanismus kotvy.
„NE!!!“ zařval Weir, jemuž zjevně vůbec nevadilo, že mu z hrudi trčí kovový hrot. Nedokázal se však z něj sám bez pomoci sesmeknout.
Miller se belhavě rozběhl se Smithem pryč ze strojovny.
Jádro se postupně rozsvěcelo.
Vběhli do centrálního koridoru a vyrazili ke dveřím. Když byli v půlce, brána se otevřela celá.
A Miller odpálil nálože.
Lodí otřásla exploze, ale protože tlaková vlna byla vedená do stran, Miller a Smith běželi dál. Dveře do bezpečí byly už jen kousek od nich. Miller však začínal zaostávat. Stále víc a víc kulhal. Zatnul zuby.
Chodba se jim hroutila doslova za zády.
„Dělejte!“ zaječela Starcková stojící u otevřených dveří.
Skočili.
Příď se otřásla a dala se vlivem exploze do pohybu vpřed.
Starcková se zadívala ven z okna.
„Tohle musíte vidět,“ zašeptala.
Ztěžka se zvedli a stoupli si k ní.
V atmosféře Neptunu se zahřmělo a ze zádi lodě vyletělo několik blesků. Pak se mračna jakoby propadla v černou díru a záď Horizontu v ní zmizela. Několik nejbližších trosek z centrálního koridoru to nasálo taky, a celá příď se naklonila do strašlivého úhlu, jako ji černá díra táhla k sobě. Všichni čtyři se skutáleli ke stěně.
Ale pak se brána zhroutila do malého bodu. Unikla z ní masivní implozní vlna a pak zcela zmizela.
A pak nastalo ticho.
Příď se vlivem nárazu tlakové vlny dala znovu do pohybu vpřed.
„Petersová,“ zašeptal Miller.
A všichni tři ještě chvíli mlčky stáli a dívali se na místo, kde zmizel Weir, jeho převratný pohon i Florence Petersová.
„Už jsme mysleli, že tam zůstanete, veliteli,“ prolomil ticho jako první Smith poněkud udýchaně.
„Díky,“ zašeptal Miller.
„D.J.,“ začala Starcková a Miller strnul. „No, bylo mu už líp, a bude mít pořádnou jizvu, ale – Cooper si myslí, že se z toho dostane.“
Miller měl pocit, jako by mu ze srdce spadl obrovský balvan.

Část třetí - Závěr

Miller vešel do nemocničního pokoje. Zatažené závěsy tu vytvářely přítmí. V křesle u okna spala schoulená Starcková.
Miller ji poklepáním na rameno probudil a podal jí kelímek s horkou kávou. Starcková se rozlámaně protáhla a vděčně si ho vzala.
„Nějaká změna?“ zašeptala rozespale a usrkla kávu.
Miller jen pochmurně zavrtěl hlavou.
„A Justin?“ zeptala se šeptem.
Miller se proti své vůli zadíval na D.J. Když se vrátili, měli oba – on i Justin – rány v pokročilém stádiu hojení. Justinovi zůstaly ošklivé jizvy, s nimiž si ale plastická chirurgie určitě poradí, jen díky D.J. nebude mít žádné doživotní následky.
D.J. se sice plíce nezahojila nejlépe, ale lékaři je několikrát ujistili, že limity USACu stále bez problémů splní. Takže jediné, co si měl odnést byla jizva od krku až po slabiny.
Nevyndali je ze stáze jako ostatní, ale nejdřív je převezli na kliniku, kde oba drželi ještě týden v nevědomí, než je probudili. Justin se probral bez potíží a nyní mu bylo dobře, třebaže jeho psychika utrpěla a nepochybně bude potřebovat čas a možná i psychologickou pomoc, aby se vzpamatoval. Jenže D.J. se neprobral vůbec – ani za den, ani za dva a tak už to šlo skoro týden. Lékaři nevěděli, co s ním. A Miller si odmítal připustit, že by to D.J. vzdal.
„Justinovi je fajn,“ zamumlal tiše, jako by hluk mohl D.J. probudit.
Starcková pokývala hlavou a s povzdechem pohlédla na D.J.
„Miloval tě,“ řekla tiše. „Proto byl takový divný, protože si uvědomil, že chce víc. Chtěl partnera, ne milence. Jenže věděl, že tě nikdy nebude mít, a to ho bolelo.“
„Nemluv takhle,“ okřikl ji Miller.
Starcková se na něj zaraženě podívala.
„Nemluv o něm v minulém čase,“ požádal Miller tiše.
„Sám dobře víš, že pokud se brzy neprobudí, neprobudí se už nikdy,“ připomněla mu tvrdou realitu.
„On se probudí,“ prohlásil Miller s umíněnou tvrdohlavostí.
Starcková zavrtěla hlavou.
„Smiř se s tím,“ hlesla. „On to vzdal. Neměl se proč vracet, neměl proč bojovat.“
„Ne, ne D.J. se nikdy nevzdával, nikdy,“ odsekl Miller. „Nenechal by mě tu,“ dodal šeptem.
Starcková usoudila, že je nejvyšší čas jít a nechat Millera s D.J. osamotě.
„Mluv na něj,“ poradila mu mezi dveřmi. „Říká se, že ti, co jsou v bezvědomí, to slyší, prý to pomáhá.“
Miller si přitáhl křeslo vedle D.J. postele a vzal ho za ruku. Byla studená a nepříjemně poddajná. Nevěděl, co by měl říkat. Že není na kluky, ale u něj by udělal možná výjimku? Že bez něj by byl jeho život prázdný? Že si nikdy neuvědomil, co pro něj jejich přátelství znamená?
Povzdechl si. Dobře si pamatoval na to, jak se po zničení Goliathu a smrti Corricka schovával, kladl si to vše za vinu a uvažoval, že od záchranářů odejde. D.J za ním tehdy přišel. Miller se zasnil. Pamatoval si, jak byl D.J. mladý a plný elánu, ideálů. Díky němu začal Miller zase věřit ve svou práci a nakonec vzal místo velitele na Clarkovi. A přivedl tam ty nejlepší z nejlepších a prožili společně to dobré i zlé.
Miller se musel usmát, když si vybavil D.J. sedícího na ošetřovně u počítače a píšícího nějakou zprávu, nebo provádějícího nějaké testy. Nebo jak si ho Justin s Cooperem pořád dobírali, protože byl tak vážný. Cooper – Miller si povzdechl – od návratu už nedělal žádné vtipy, zvážněl, změnil se. Všichni se změnili. Jenže D.J. tehdy býval něco jako skála, o kterou se vždycky člověk mohl opřít, když mu bylo zle. D.J. tam vždycky byl, vždycky připravený pomoct. A teď se ta skála Millerovi drolila pod rukama.
„Podívej,“ odkalšlal si Miller. „Ty víš, že já nejsem moc na řeči, ale – prožili jsme toho spolu spoustu a – a ještě nás spousta věcí čeká. Já – nechci nic slibovat, ale... ale promluvíme si o – o nás. Hodně jsem přemýšlel a hodně jsem už pochopil. Teď mě nemůžeš opustit. Ne po tom všem, co jsme spolu prožili.“
Na kratičký okamžik si Miller myslel, že D.J. otočí hlavu, podívá se na něj, usměje se a všechno bude v pohodě. Jenže D.J. se neusmíval. A takové věci se prostě v životě nestávají.
Miller se pohodlněji uvelebil v křesle, zavřel oči a pokusil se zdřímnout si. D.J. stále držel za ruku.

Schovával se. Musel se schovat, protože venku číhaly příšery. Musel být ukrytý a potichu, jinak by ho našly. Nevěděl, kde přesně je, jak se sem dostal, ale věděl, že tady je v bezpečí. Když tu zůstane, příšery ho nenajdou.
Avšak zároveň v něm hlodal bolestivý pocit, že něco potřebuje. Něco hledal.
Ne, nehledal, protože hledat můžete jen to, co jste ztratili. Ale on nic neztratil.
Ale to něco, co to bylo?
Něco důležitého.
Něco cenného.
Něco, co by ho možná mohlo ochránit před příšerami.
Jenže příšery byly chytré. Ne, ne, zůstane tady, pěkně potichu a tak ho příšery nenajdou.
Ale něco hledal. Co to jen bylo.
Sebrali mu to příšery?
Co to jen bylo?

Miller se s trhnutím probudil a zjistil, že se dívá přímo na sestřičku.
„Měl byste si jít lehnout domů,“ doporučila mu.
Miller se rozbolavelě protáhl.
„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou. Doma jsem tady u něj, pomyslel si. Nahlas ale řekl: „Jak je mu?“
„Pořád stejně,“ tuhle odpověď Miller slýchával z úst lékařského personálu neustále.
Sestřička si něco zapsala a vyměnila kapačku.
Miller si povzdechl. Takhle to přece nemohlo skončit. To nebylo správné.
„Skočím něco zakousnout,“ řekl D.J. „Tak zatím nikam nechoď,“ pokusil se zařertovat, ale vyznělo to pochmurně.

„Neměli bychom spolu sloužit na jedné lodi.“
„Protože spolu spíme?“
„Protože spolu spíme.“
„Já s tím problém nemám.“
„Jen – neutajíme to.“
„Stydíš se za to?Já se za to nestydím a klidně jim to řeknu hned na začátku a na rovinu. Je ovšem otázka, jestli ty dokážeš přiznat, že jsi teplej.“
„Nejsem teplej. Jsem gay. Nepleť si to laskavě.“
„A dokážeš se k tomu veřejně přiznat?“
„Pokud se k tomu přiznáš i ty.“
„Nejsem gay ani nejsem teplej,Ostatně ty jsi říkal, že to, že spolu spíme, nic neznamená.“
„Neznamená. A už víš, koho dalšího bys chtěl v posádce?“
„Jen ty nejlepší z nejlepších. Tak co? Jdeš do toho?“

Jdeš do toho?
Samozřejmě že šel.
Šel by za Millerem třeba do pekla.
Šel za Millerem do pekla.
A vrátili se.
Vrátili.

D.J. pomalu otevřel oči. Cítil se vyčerpaný, jako by celou cestu z Neptunu až sem šel pěšky.
„Ach,“ usmála se na něj sestřička, když si všimla, že je při vědomí. „Vítám vás zpátky mezi živé.“
Pokusil se pohnout, ale jeho svaly proti tomu zaprotestovaly ostrou bolestí. Dvaasemdesát dní ve stázi a dva týdny v komatu si vybraly svou daň.
„Pomalu,“ upozornila ho. „Pomalu, musíte se ještě šetřit. Bude pár dní trvat, než se z toho dostanete.“
„Justin?“ zachraptěl D.J. sotva slyšitelně.
„Je v pořádku, všichni jsou v pořádku. A moc rádi uslyší, že vy jste už taky z nejhoršího venku.“

Po pravdě trvalo o něco déle než pár dní, aby se z toho všeho vzpamatoval. Potíž byla totiž v tom, že splnit nařízení lékařů – hodně spát, vydatně jist a odpočívat se mu nedařilo plnit na sto procent.
Říká se, že spánek léčí. Pro D.J. se spánek stal peklem. Noční můry, které dřív míval jednou, dvakrát za dva tři měsíce, teď přicházely každou noc živější a horší než kdy předtím. Zatvrzele odmítal prášky na spaní, protože dobře věděl, co je to za svinstvo. Jenže noční můry byly něco strašlivého a vláčely ho po nocích neřízeným cvalem.

*****

„Nebuď tak tvrdohlavě umíněný,“ pokáral Miller D.J.
„Nejsem umíněný,“ odsekl D.J. podrážděně a stáhl si propocené tričko, v kterém spával.
Ačkoli se za ním Miller stavil až po obědě, našel ho ještě v posteli. V poslední době se to ale stávalo pravidlem. D.J. se od chvíle, kdy se probral z bezvědomí, kvůli nočním můrám pořádně nevyspal. A taky podle toho vypadal – pobledlý, vyhublý, kruhy pod očima, uštvaný výraz a věčně byl podrážděný.
Miller se ho od chvíle, kdy D.J. pustili z nemocnice, snažil přesvědčit, aby chodil jako Justin k psychologovi. Jenže D.J. to zatvrzele odmítal a vždycky ho to jen popudilo.
D.J. si stáhl trenky a zamířil do koupelny. Na stehně měl tmavofialovou modřinu velikosti zaťaté pěsti.
„Co jsi, prosím tě, dělal?“ zeptal se Miller.
D.J. nic neřekl a jen se zamračil.
„Tak promiň, že se ptám,“ zasyčel Miller.
D.J. si vlezl do sprchy a pustil vodu.
„Viděl ses v poslední době v zrcadle?“ křikl Miller, aby ho D.J. přes tekoucí vodu slyšel. „Vypadáš příšerně. Jak dlouho si myslíš, že to vydržíš, než se sesypeš? Jak tě vůbec v tomhle savu mohli pustit z nemocnice? USAC tě taky klidně může odmítnout vrátit do aktivní sluby.“
Voda v koupelně utichla a D.J. vešel do pokoje. Jeden ručník měl omotaný kolem pasu a druhý kolem krku.
„Z nemocnice mě pustili, protože jsem v pořádku,“ řekl D.J. chladně. „Neměj péči, já to zvládnu. A USAC mě rozhodně kvůli tomu nemůže odmítmout vrátit do aktivní služby. “
„Ne,“ připustil Miller. „Nemůže. Dokud něco nezvořeš.“
D.J. stiskl čelisti, ale nic neřekl.
„Ale já můžu,“ dodal Miller po chvíli.
„To neuděláš,“ zašeptal D.J.
„Proč myslíš? Třeba nechci ohrozit svoji posádku lékařem, který má – potíže,“ Miller volil slova opatrně. „Potíže, které nechce řešit.“
„To má být výhružka?“ otázal se D.J. tiše. „Buď udělám co chceš, nebo mě vyrazíš?“
„Byl bych raději, kdyby k tomu nemuselo dojít,“ odpověděl Miller taky tiše. „Ale nedovolím, abys někoho zabil...“
D.J. chytil Millera za uniformu.
„Neodvažuj se!“ zasyčel. „Nedovažuj se naznačovat, že neberu svou práci dostatečně vážně!“
„Tak se na sebe podívej!“ vytrhl se mu Miller ze sevření. „Poslouchej se chvíli sakra! Ty nejdeš na hranici, ty jsi už daleko za ní!“ vmetl mu do tváře.
D.J. uhnul pohledem.
„Podívej, všichni jsme prošli peklem. Bylo to zlé. Nikdo nemůže říct, že ho to nepoznamenalo, ale... kruci, D.J., tohle sám nezvládneš! Copak ses nic nenaučil? O tom že jsme tým?!“
D.J. mlčel.
„Nebudu se dívat, jak se ničíš. Nebudu. Nechci!“ vydechl Miller.
„Já vím,“ řekl D.J. pomalu. „Vím, že jsme tým. Ale jsou věci, které prostě musím zvládnout sám. Bude to dobré, věř mi. Chce to jen čas. Tohle jsem už zažil.“
Miller si povzdechl. D.J. uměl být někdy tak paličatý.
„Pojeď se mnou na Zem,“ řekl po chvíli Miller, zatímco se D.J. oblékal.
„San Francisko? Nějak nemám chuť,“ zavrtěl D.J. hlavou.
„Ne,“ Miller se zadíval na svoje ruce. „Nemyslel jsem San Francisko. Pojeď se mnou na Jamajku,“ vzhlédl.
D.J. se po tváři mihlo překvapení.
„Nebyl jsem doma už celou věčnost,“ vysvětlil Miller. „A určitě se ti tam bude líbit – pláže, slunce, moře. Udělá ti to dobře.“
„Proč chceš, abych jel s tebou?“ zeptal se D.J. tiše.
„No, protože – není to snad jasné?“ ošil se Miller.
„Ne tak docela,“ odvětil D.J. opatrně.
„No, a právě proto – aby byly věci jasnější,“ vyhýbal se Miller odpovědi. „Prosím, přijdeš na jiné myšlenky.“

*****

Cestu z kosmodromu na Floridě na letiště na Jamajce prospal D.J. s hlavou na Millerově rameni – tvrdě a beze snů. A rozhodně mu to prospělo.
Na letišti v Kingstonu přistáli k večeru.
„Vítej na Jamajce,“ rozpřáhl Miller ruce, když vyšli před letištní budovu.
Nebe bylo rudé červánky, listy palem se kývaly v jemném vánku a horký vzduch byl prosycen slanou vůní moře, kterou Miller s rozkoší vdechoval. Nikde na světě nevonělo moře jako doma.
Miller odmávl před budovou taxi a prohodil s řidičem několik slov v jazyce, jemuž D.J. nerozuměl, který ale silně připomínal angličtinu. Taxikář, postarší černoch, přikývl a vyrazil rychlostí, kterou D.J. nepovažoval ani v nejmenším za povolenou. Celou cestu něco mlel kulometnou rychlostí a Miller mu ve stejném duchu odpovídal.
D.J. se cítil poněkud rozpačitě a tak se díval z okna.
Kingston se na první pohled od San Franciska příliš nelišil. Jen ta atmosféra tu byla jiná.
Taxi vyjelo z centra a D.J. poprvé ve svém životě spatřil odvrácenou tvář života na Zemi. Jistěže slyšel o tom, že Země má stále problémy s přelidněním, že se slumy rozrůstají na hranici únosnosti, že je vysoká nezaměstnanost, ale nikdy si pod tím nedokázal představit nic konkrétního.
Domy z oceli a skla vystřídaly chatrče postavené z nejrůznějších věcí – krabic, rezavého plechu, prken – D.J. dosud nespatřil něco postaveného z opravdového dřeva. V oknech byly místo tabulí skla pestrobarevné hadry. Ulice byly špinavé, plné odpadků a mezi tím si hráli ušmudlané, polonahé děti, kterým se kolem nohou motali psi neurčitých barev a ras.
Millerovi zmizel úsměv z tváře a najednou zvážněl.
„Život nebývá peříčko,“ utrousil . „Tohle je tvrdá realita. Země má spoustu problémů. Těžko pak můžeš lidem vyčítat, že nemají rádi Kolonisty, když na ně Země platí ohromné částky, zatímco se sama topí v problémech,“ povzdechl si.
„Ale – ale proč bydlí – proč takhle?“ nechápal D.J.
„Mají sotva dost peněz, aby nakrmili svoje děti,“ vysvětlil Miller. „Nemůžou si dovolit bydlet lépe.“
„Jak to?“
„Nemají vzdělání, práci, přišli sem z menších měst a vesnic v naději, že jdou za lepším, jenže - “ Miller pokrčil rameny. „I San Fransicko má čtvrti jako je tahle.“
„Cože?“ D.J. to zaskočilo. Pro něj bylo San Francisko upravené, čisté město, kde sídlilo velení USACu, kde byla Akdemie, kde byla hromada studujících, šťastných lidí.
„Nesnaž se to pochopit,“ pousmál se Miller. „Ty nejsi odtud.“
D.J. nenáviděl uniformní, stereotypní vzhled ubikací na Marsu, ale všude tam bylo čisto, všichni měli vodu a kde spát a práci. Tohle bylo něco, co se vymykalo jeho chápání. Copak se Miller narodil tady? Mezi odpadky, palmami a plážemi, mezi vychrtlými psy, pálícími se pneumetikami a domy z bedniček od rybiček? D.J. si nedokázal představit, jak se odtud Miller dokázal dostat na Akademii. Kolik úsilí a odříkání muselo tohle všechno stát. V porovnání s tím se mu jeho vlastní útěk z Marsu zdál směšný. On utíkal od pohodlného nalinkovaného života, Miller utíkal před bídou a utrpením.
Chatrče prořídly, ovšem byly teď ještě ubožejší a zchátralejší. D.J. ani pořádně nevnímal nádherný pohled na jiskřící hladinu oceánu, který se jim naskýtal.
„Moc si to bereš,“ poklepal ho Miller po rameni. „Za sto let to bude na Měsíci a Marsu vypadat taky tak.“
D.J. se na Milelra zděšeně podíval.
„Říká se tomu civilizace,“ ušklíbl se Miller.
Slumy kolem nich opět pomalu zhoustly. Skupina nahatých dětí, tak nejvýš čtyř pěti letých, s křikem pobíhala po chodníku kolem stříkajícího požárního hydrantu.
„Tropický ráj,“ usmál se Miller trochu křivě.
Slumy ale náhle skončily oddělené širokým pásem palem a vjeli do malého městečka jako vystřiženého z fotografií tropických letovisek, které D.J. občas vídal v reklamních letácích cestovních firem. Bílé nízké domy, čisté ulice, všude palmy, restaurace, obchůdky a nad tím vším modré nebe a v dáli jiskřivý oceán.
Taxi zastavilo před jedním domkem. Miller podal řidiči bankovku a nechtěl vrátit.
„Tak tady jsem doma,“ prohlásil Miller, když si položili před domem tašky na rozpálený chodník.
D.J. pocítil částečně zklamání, ale přece jen hlavně úlevu nad tím, že Miller pochází z docela normální rodiny. Žádný domeček od rybiček, špinavé nahaté děti, ani vychrtlí psi.
„Samíku!“ dveře se s třesknutím rozletěly a hrnula se k nim postarší silnější černoška. Nadšeně Millera objala, až mu vymáčkla z plic všechen vzduch a vlepila mu na tvář mokrou pusu.
D.J. stál jako solný sloup. O tomhle se Miller jaksi zapomněl zmínit.
„Chlapče můj!“ popleskala ho po tvářích. „Ty jsi zase zhubnul. To je tou příšernou stravou, co vám tam nutí.“
„Mami,“ skočil jí Millr do řeči. „Tohle je D.J. –“
„To je překvapení, no tak vás vítám,“ rozzářila se. „Vezměte si věci dovnitř. Sam o vás hodně mluví,“ obrátila se s poslední větou na D.J.
„Eh – skutečně?“ D.J. měl pocit, že nikdy nebyl víc vyvedený z míry.
„Ale jistě, jistě, Sam nemluví o ničem jiném než o své práci. Jsme na něj tak pyšní!“ rozzářila se. „Rachell trvala na tom, že ti připraví pokoj. Nemyslím si, že by se měla tak přepínat v jejím stavu, opravdu že ne,“ najednou se paní Millerová zatvářila ustaraně.
„V jejím stavu?“ zeptal se D.J. šeptem.
„Je těhotná,“ vysvětlil Miller. „Už zase,“ dodal, když za nimi zapadly vchodové dveře.
„Božínku, vůbec jsem si neuvědomila – kde bude tvůj kamarád spát,“ spráskla ruce paní Millerová.
„Mami, klid, stačí nám pokoj pro hosty,“ ujistil ji Miller.
„Ale to přece nejde,“ zamračila se. „Vždyť je tam jen jedna postel a co si o nás tvůj kamarád pomyslí a –“
„Mami,“ zarazil její lamentování Miller. „To je v pohodě. D.J. si nepomyslí nic špatného, že ne,“ dloubl D.J. do loktem do žeber. „A my jsme na trochu stísněné podmínky zvyklí. Nedělej si starosti.“
Jestli chtěla paní Millerová ještě něco dodat na protest, zaniklo to v křiku, když ze schodů seběhlo hejno vřískajících dětí.
„Strejdo Same! Strejdo Same!“
„Strejdo Same! Cos nám přivezl?!“
„Mně jsi slíbil měsíční prach!“
„A kousek hvězdy!“ zapištělo drobné děvčátko.
Po schodech za nimi sešla pohledná černoška v pokročilém stádiu těhotenství a vřele se s Millerem přivítala. Objala i D.J., který se nezmohl na protesty, a dostal stejně mokrou pusu na tvář. Při představování vyšlo najevo, že je to Millerova mladší sestra a ty děti jsou všechny její.
„Táta je ještě v obchodě, ale každou chvíli by měl přijít,“ řekla Rachell.
„Jak se má Robert?“ zeptal se Miller.
„Samá práce, vždyť ho znáš,“ usmála se Rachell.
„Same!!!“ ozvalo se za jejich zády zaječení, až sebou D.J. trhl.
Millerovi se na krk pověsila mladičká černoška ve žlutém tílku a kraťasech.
„Marry Rose!“ objal ji Miller nadšeně. Když ji postavil na zem, představil ji D.J. jako svoji nejmladší sestru.
Marry Rose se na D.J. usmála a začervenala se.
D.J. si připadal jako v blázinci. Za celou tu dobu, co Millera znal, se ani jednou nezmínil o své rodině. A bylo krajně nefér, že ho před touhle cestou ani nevaroval.
„Tak dost, dost,“ zklidnil Miller ječící děcka. „Na nikoho jsem nezapomněl, ale až po večeři, jasné?“
Čtyři dětské hlavičky horlivě přikyvovaly.
„Určitě jste po cestě unavení,“ usmála se maminka.
D.J. se pokusil úsměv křečovitě opětovat, ale moc mu to nešlo.
„Dáme si věci nahoru, osprchujeme se a hned jsme dole,“ ujistil ji Miller a začal D.J. strkat ke schodům.
„Aspoň jsi mě mohl varovat,“ vyčetl mu D.J., když Miller otevřel jedny dveře a kývnutím ho vybídl, aby vešel.
„Kdybych ti to řekl, nejel bys,“ omluvně se usmál Miller.
„No, to máš zatraceně pravdu,“ zamračil se D.J.
„Ale já chtěl, abys poznal moji rodinu,“ řekl Miller a zavřel za sebou dveře pokoje.
„Proč?“ zeptal se D.J.
„Vadí ti to hodně?“ zeptal se najednou útočně Miller.
„No,“ zaváhal D.J. Cítil se nepohodlně. Kruci, byl nervózní jak – jak kdyby byl byl Millerova nastávající, kterou přivezl představit rodičům. Ta myšlenka byla už sama o sobě směšná. Ale nedalo se říct, že by mu to vadilo. „Ani ne,“ řekl nakonec.
„Tak vidíš,“ usmál se Miller. „Uvidíš, že se ti budou líbit.“
D.J. si rezignovaně povzdechl a položil tašku na zem. Pokoj byl hodně světlý a díky klimatizaci v něm bylo příjemně. Kromě velké a pohodlně vypadající postele tu byl malý stolek, křeslo a skříň. Z okna byl výhled na ulici a za domy na třpytící se moře.
Proč vlastně souhlasil, že pojede? Dobře věděl, že Země to je jeden velký blázinec. Pamatoval si to ještě z dob svého studia. Bylo lepší nikam moc nechodit a do ničeho se neplést. Někdy měl pocit, že patří k jinému živočišnému druhu. Pozemšťané uměli věci tak komplikovat. Na Marsu platila striktní pravidla. Kdo se jich držel, byl v pohodě, a kdo ne, ten měl potíže. Možná proto mu vyhovoval život u Vesmírných sborů, tam to fungovalo podobně jako na Marsu.
Z úvah ho vytrhl Miller, který si z tašky vyndal několik věcí a vyšel z pokoje.
„Koupelna jsou ty dveře hned naproti,“ dodal ještě, než za sebou zavřel.
D.J. po chvíli bezcílného přecházení po pokoji vyšel na chodbu. Z koupelny byla slyšet tekoucí voda. Zdola z kuchyně sem doléhaly hlasy, smích, cinkot nádobí a cizokrajné vůně, které mu připomněly, že má po cestě docela hlad.
D.J. zvedl oči. O zábradlí se opírala Millerova nejmladší sestra.
„Ahoj,“ pokusil se být přátelský. A navíc mu bylo nepříjemné, jak si ho prohlížela.
Miller vylezl z koupelny s ručníkem kolem pasu.
„Co tu děláš?“ obořil se na sestru. „Běž pomoct mámě, plav.“
Marry Rose se ušklíbla a uraženě odkráčela.
„Dáš si sprchu?“ zeptal se Miller D.J., když se vrátili společně do pokoje.
„Ani ne,“ zamumlal D.J. a poněkud nevěřícně sledoval, jak Miller vytáhl ze skříně příšernou modrobíle květovanou košili a ještě strašnější červenobíle květované kraťasy.
Miller hodil ručník na postel a D.J. si dopřál dlouhý zálibný pohled na jeho zadek, než si natáhl trenky a košili.
„A co se převléknout do něčeho pohodlnějšího?“ nadhodil Miller. „Co je?“ zeptal se, když si všiml, jak se na něj D.J. dívá – jako by ho bolely zuby. „Nelíbí?“ zatahal se za košili.
„Možná jsem jen Marťan, možná se u nás nosí převážně jen nevkusné uniformní standardní oblečení Vesmírných sborů, ale to ještě neznamená, že nemám vkus,“ opáčil D.J. „Vypadáš v tom – děsně.“
„Fakt? Tak na tvém místě bych si na to začal rychle zvykat. Tady tak chodí všichni – ty budeš taky,“ poplácal Miller D.J. po zádech a vystrčil ho ze dveří. „Protože brzy zjistíš, že tady se v džínách přežít nedá.“
Miller vešel do kuchyně jako první a D.J. ho následoval. Něco tu strašně dobře vonělo.
„Tati, tohle je D.J.,“ představil ho Miller statnému černochovi v letech.
„Těší mě,“ řekl D.J.
„Vítejte u nás, chlapče,“ usmál se pan Miller a stiskl vřele D.J. ruku. Jeho dlaň byla mozolnatá a stisk pevný a jistý.
„Tak už si sedněte,“ pobídla je paní Millerová.
Miller se posadil po pravici svého táty, jenž seděl v čele stolu, a D.J. usadil vedle se. K D.J. se protlačila mezi svými synovci Marry Rose, naproti němu zůstalo volné místo pro paní Millerovou, vedle níž si sedla Rachell. Děti se usadily na zbytku volných židlí.
Paní Millerová jako správná hospodyňka ještě neusedla a přinesla hrnec s polévkou a začala jim nandavat do připravených talířů.
„Tak povídej, Same, co práce,“ zajímal se pan Miller, zatímco krájel chleba. „Nebyl jsi tu hrozně dlouho,“ dodal lehce káravým tónem.
„Já vím, měli jsme bohužel hodně práce,“ omluvně se usmál Miller.
„To určitě. Až sem se doneslo, že USAC nedávno přišel o jednu loď za kdo ví kolik milionů. A ani pořádně nevysvětlil jak k tomu došlo,“ pan Miller se na syna zadíval přísně, jako by očekával vysvětlení.
Miller mlčel. D.J. bylo jasné, že je řeč o zničení Clarka. USAC uvalil na celou záležitost s Horizontem informační embargo. D.J. věděl, že tuhle dlouhou dovolenou nemají ani tak na zotavenou jako kvůli probíhajícímu vyšetřování. Nicméně šlo o formalitu, záznamy v lodním deníku i v počítačích Horizontu jasně potvrzovaly jejich verzi. Jenže zemřeli dva lidé, nad tím se nedalo mávnout rukou. Millera po smrti Corricka taky vyšetřovali, i když bylo jasné, že nemohl udělat víc, než udělal.
„Naše vláda nás div nesedře na daních z kůže, aby Země mohla platit těm povalečům tam nahoře a živit ty lemry na Měsíci a na Marsu,“ začal si stěžovat pan Miller, když k tomu jeho syn nic neřekl.
„Děkuju,“ zamumlal D.J., když mu paní Millerová nalila polévku. K lemrám na Marsu se nijak nevyjadřoval. Byl zvyklý, že lidi neměli Kolonisty rádi.
„No, jen řekněte, co kdy dobrého vzešlo z Měsíce a z Marsu?“ zabručel pan Miller. „Jen samé problémy a tahají z nás peníze.“
Když měli ale všichni nandáno a paní Millerová usedla ke stolu, přestal pan Miller remcat a sepnul nad talířem ruce.
D.J. se na Millera podíval tázavě, ale ten jen nepatrně přikývl, a sepnul ruce taky. No tak ho D.J. napodobil. Měl ale neurčitý pocit jakéhosi rouhačství, protože jeho rodiče věřící nebyli a ani on sám necítil, že by jeho život jakkoli ovlivňovala nějaká božská prozřetelnost.
Pan Miller začal odříkávat jakousi modlitbu.
D.J. Millera vždycky považoval za ateistu, obzvláště po tom všem, co se stalo na Horizontu události. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se narodil v rodině katolíků.
„Amen,“ řekl pan Miller a celá rodina to zopakovala po něm.
D.J. taky něco zamumlal. Pak ale nevydržel, naklonil se k Millerovi a šeptem se zeptal: „To jako budeme chodit i do kostela?“ Nebyl si totiž jist, jestli je nevěřícím do kostela vůbec vstup povolen.
Miller se jen usmál a chopil se lžíce.
D.J. se tedy zatím nevyptával dál a zamíchal polévku. Na hladinu vyplavalo něco bílého.
„Krevetová polévka,“ informovala ho Marry Rose.
„Aha,“ přikývl, ačkoli si nebyl tak zcela jist, co to krevety jsou.
„Samík je zbožňuje,“ usmála se paní Millerová na syna.
„Mami,“ zamračil se Miller.
D.J. se tvářil neutrálně, ale dobře se bavil tím, jak Millera jeho matka oslovovala. Ochutnal polévku.
„Je vynikající,“ ocenil kulinářské umění hostitelky. Něco tak delikátního v životě nejedl. Vyrostl na marťanské stravě skládající se z výživných produktů hydroponických farem bez chuti a bez zápachu. Jídelna na Akademii pro něj byla něco jako splněný sen a ani jídlo na lodích nebylo špatné – pro někoho, kdo vyrostl na Marsu. Ale tohle zcela předčilo všechno, co kdy jedl. Ty malé bílé kousky chutnaly famózně.
„Takže, vy spolu sloužíte,“ obrátil se na D.J. pan Miller.
Protože měl zrovna plnou pusu horké polévky, tak D.J. jen přikývl.
„Dlouho?“ zajímal se pan Miller.
„No, ano,“ D.J. sklouzl pohledem k Millerovi. „Už to bude osm let.“
„A jste doktor.“
D.J. přikývl. Netušil sice, jak to pan Miller ví, ale neříkala snad paní Millerová, že Miller hodně mluví o své práci?
„To se pozná podle rukou,“ vysvětlil pan Miller.
D.J. se překvapeně zadíval na svoje ruce.
„Vy máte ruce chirurga.“
„No, je pravda, že mám aprobaci na trauma – tologii a polní chirurgii,“ připustil D.J.
Millerovi cukly koutky, jak D.J. u slova trauma, které běžně pro označení své odbornosti používal a jež vyvolávalo u Justina s Cooperem veselí, zaváhal a použil pro jistotu tu nezkrácenou verzi.
„Vždyť to říkám, doktor se pozná podle rukou. Já jsem znal jednoho doktora a ten měl neuvěřitelně útlé ruce a dlouhé prsty, hrál totiž na klavír. Klavíristu poznáte taky podle rukou.“
Miller se lehce usmíval.
„Ale osm let – přijdete mi trochu mladý,“ lehce se zamračil pan Miller. „Kolik vám, chlapče, vlastně je.“
„D.J. se stal záchranářem už ve třiadvaceti,“ řekl Miller. „Dosud drží rekord nejmladšího záchranáře. Nikdo se nedostal mezi záchranáře v nižším věku.“
Pan Miller uznale pokýval hlavou.
Paní Millerová s Marry Rose mezitím sklidily prázdné talíře od polévky a přinesly hlavní chod.
„Ták, už se to nese,“ oznámila paní Millerová pyšně a někdo před D.J. postavil – zarazil se, když zjistil, že jeho večeře mu oplácí pohled malými černými očky.
„Co je to?“ sykl potichu Millerovi do ucha.
„Máma umí ty nejlepší humry, jaké si dokážeš představit,“ usmál se Miller na svoji mámu.
D.J. se opatrně zadíval na zvíře na svém talíři jako by čekal, kdy se pohne.
„Vy jste nikdy nejedl humra?“ zeptala se paní Millerová.
D.J. jen lehce zavrtěl hlavou a stále si to zvíře poněkud nejistě prohlížel. Na Marsu možná krávy nebyly a maso bylo jen vzácně, ale měl poměrně jasnou předastavu o tom, kde leží hranice mezi dobře propečeným steakem a bezobratlými. V životě by ho nenapadlo jíst něco, co má víc jak čtyři nohy.
„To musíš takhle rozlomit,“ chopil se Miller humra a s praskáním krunýře vařené zvíře rozlomil. „Tak a teď vyjíst vnitřek.“
D.J. bílé maso ochutnal. Bylo velice jemné. Trochu mu připomínalo rybu, i když ji v životě mockrát nejedl.
„A odkud vlastně jste?“ pokračoval ve výzvědné konverzaci pan Miller.
D.J. se nadechl k odpovědi, ale Miller ho předešel: „Narodil se na Zemi. Anglie?“
„Irsko,“ opravil ho D.J. „Rodiče pocházeli z Irska.“
„Ano, všiml jsem si, že máte trochu přízvuk,“ pokýval pan Miller hlavou.
„Irsko je nádherná země,“ vložila se do hovoru paní Millerová. „Jednou jsme tam byli.“
D.J. jen přikývl. Byli mu tři roky, když se odstěhovali. O Irsku nevěděl vůbec nic. Rodiče mu o něm nikdy nevyprávěli. Celý život ho nutili, aby přijal za svůj domov Mars.
„No a jak jste se měli vy?“ zavedl Miller raději téma co nejdál od D.J. původu. Poslední, co chtěl, bylo, aby se jeho otec rozčílil a začal D.J. obviňovat ze všeho možného a řešit meziplanetární politiku. Když ke všemu D.J. z Marsu utekl a odmítal se tam vrátit.
„Ale jak bychom se měli. Je to pořád horší. Daně jsou vysoké, kriminalita roste, lidi nemají práci. A to jen díky tomu, že nás Kolonie vysávají,“ zabručel pan Miller.
„Není to tak hrozné,“ usmála se paní Millerová.
„Jak není hrozné,“ bouchl pan Miller pěstí do stolu. „Zrovna včera psali v novinách, že Mars chce nějaké příšerně drahé zařízení, jehož doprava nás přijde na neskutečné peníze. Platíme za to, aby se tam oni měli jako prasata v žitě.“
D.J. stiskl čelisti. Byla sice pravda, že tu pustou rudou kouli nenáviděl, ale prožil na ní téměř dvanáct let svého života. Věděl, v jakých podmínkách se tam žije, protože od jeho odchodu se toho na Marsu zase tolik nezměnilo. Málo místa, neustále stejná jednotvárná strava, žádný prostor na hraní, žádné děti, s nimiž by si mohl hrát, přísná pravidla, netolerance odchylek a neustálé nehody, úrazy a úmrtí.
Miller si všiml, jak se D.J. na čelisti napjaly svaly.
„No, ta cesta byla hodně únavná. Myslím, že mluvím za nás oba, když řeknu, že bychom si rádi šli brzy lehnout,“ prohlásil a kývl na D.J.
„A co moučník?“ zatvářila se paní Millerová zklamaně.
„Dáme si ho k snídani,“ ujistil ji Miller a strkal D.J. ke dveřím a ke schodům.
Mezi detmi proběhla tichá domluva.
„A co dárky?!“ vypísklo děvčátko.
„Jo, slíbil jsi je po večeři!“
„Slíbil!“
„Slíbil!“
„Dostanete je zítra,“ utnul Miller dětské kvílení.
„Néééé!“ ozvalo se sborově.
„Já trefím,“ ujistil ho D.J. tiše. „Dobrou noc,“ řekl bezvýrazně a zamířil po schodech nahoru.
Miller zaváhal, ale nakonec došel pro tašku, v níž schovával dárky. V rychlosti rozdal dárky, popřál všem dobrou noc a šel za D.J.
„Omlouvám se,“ řekl, jakmile vešel do pokoje.
D.J. jen pokýval hlavou a nic neřekl. Miller si uvědomil, že D.J. nikdy o Marsu a o svém odchodu nemluvil. Sloužili spolu už tak dlouho, a přitom toho o sobě věděli tak málo.
„Když začala kolonizace, dědeček měl velký obchod a rodina si žila nad poměry,“ Miller měl pocit, že musí zášť svého otce nějak vyslětlit. Již před lety se s ním přestal hádat o tom, že v Koloniích si lidé rozhodně nežijí jako prasata v žitě, vždyť to na vlastní oči viděl. Po pravdě si nedokázal představit, jak D.J. vyrůstal v těch uniformních, stísněných podmínkách stanice. Byl malý zázrak, že netrpěl jako většina kolonistů vrozeným strachem z prostoru. I když možná trpěl a při studiu na Zemi se ho zbavil.
„Jenže pak zvedli daně, zavedli kdejaké poplatky,“ Miller pokrčil rameny. „Dědeček zkrachoval, a to ho zlomilo. Ani tátův krámek není kdovíjak výnosný, ale uživí je. Táta se hodně nadřel, aby si ho mohl pořídit.“
D.J. pokýval hlavou. Měl sto chutí jít dolů a vyprávět panu Millerovi o tom, že když na Marsu někdo umře, nemá ani slušný pohřeb. Prostě ho spálí v tavící peci – bez kněze, bez ceremonií, bez kytek, bez všeho, co lidé ze Země považují za samozřejmé. Ale jako vždy zůstalo jen u pocitu ukřivděnosti. D.J. byl příliš velký introvert na to, aby se šel hádat.
„Půjdu se osprchvat,“ řekl nakonec.
Miller přikývl.
„Zítra ti ukážu město – dokud je dopoledne aspoň trochu chladněji. A pak půjdeme na pláž – takovou pláž jsi ještě nikdy neviděl,“ slíbil Miller.
D.J. jen pokrčil rameny. Millerovi to přišlo jako poněkud odevzdané gesto.
Proud horké vody odplavil úvanu z cesty, jíž si ani nebyl vědom, pot i pocit jakési ulepenosti, a dokonce i hořkost, kterou cítil po slovech Millerova otce. Když se vrátil do pokoje, Miller si četl a jeho kůže se v tlumeném světle lampičky zdála tmavší. Vzhlédl, jakmile se otevřely dveře, a D.J. na sobě cítil jeho pohled celou dobu, dokud si nevlezl na svou polovinu postele.
„No, tak dobrou,“ řekl D.J., když se ticho poněkud táhlo a otočil se na bok zády k Millerovi.
Miller ale nezhasnul lampičku, a ani D.J. nezavřel oči. Ve vzduchu bylo něco, co nedokázal přesně popsat – očekávání, nervozita – skoro jako by spolu byli poprvé.
Miller se váhavě, jako by nebyl zcela přesvědčen o tom, co dělá, dotkl konečky prstů D.J. nazých zad.
D.J. se proti své vůli zachvěl a ostře se nadechl, protože si uvědomoval, že zadržuje dech. Millerovy prsty klouzaly podél jeho páteře a D.J. měl pocit, že cítí úplné mravenčení.
Miller pomalinku odhrnul deku, aby mohl putovat rukou níž. Vnímal napětí v D.J. svalech – stejné napětí, jaké cítil on sám.
Miller přejel D.J. dlaní po paži.
„Proč jsi vlastně chtěl, abych jel s tebou?“ vytrhl D.J. tichý hlas, ne víc než šepot, Millera z úvah.
„Potřeboval jsi vypadnout někam ven,“ odpověděl Miller a dál, jakoby zamyšleně, D.J. hladil.
„Říkal jsi, že chceš, aby byly věci jasnější,“ ozval se po delší chvíli ticha D.J.
Miller přikývl a přisunul se k D.J. blíž, takže se teď jejich těla dotýkala.
„Taky chci – myslím,“ zašeptal.
D.J. mlčel, ale Miller tušil, že se mu něco honí hlavou. Starcková říkala, že D.J. ho miluje. Nevěděl, kde brala tu jistotu. Nebyl si ani jist, jestli to, co k D.J. cítí, je láska. Co když D.J. bude chtít něco, co mu nebude schopen dát?
D.J. se k Millerovi otočil čelem a položil mu ruku na hruď.
„To je fuk,“ pokusil se o prchavý úsměv. „Nezáleží na tom.“
Miller ale v jeho očích zahlédl smutek.
„Jsem rád, že -“
Miller D.J. pohladil po tváři, přejel mu palcem přes dolní ret a vydechl: „Moc mluvíš. Radši mě polib.“
D.J. obočí vylétlo vzhůru a překvapeně zamrkal.
Miller se neparně pousmál, aby ho povzbudil.
D.J. se váhavě naklonil blíž, jako by čekal, že Miller ucukne. Dlouho váhal, než přitiskl své rty na Millerovy.
Ten polibek byl velmi nejistý a nemotorný. Miller si vzpomínal, jak ho takhle D.J. už jednou políbil. Jenže to se nepočítalo. Oba byli unavení a D.J. otřesený. A nějaké ty polibky, které si D.J. v zápalu vášně občas vynutil, to taky nebylo ono, to se taky nepočítalo. Takže tohle byl jejich první opravdový milenecký polibek.
D.J. otevřel oči a bylo vidět, že je zmatený a nejistý.
„Proč?“ zašeptal.
„Proč ne,“ odvětil Miller.
D.J. se posadil a vypadalo to, že ten polibek měl přesně opačný efekt. Místo aby vedl k vášnivému milování, při němž by mu Miller mohl do ucha pošeptat vše, co se mu neodvážil říct do očí, se od něj D.J. začal odtahovat.
Miller se posadil taky.
„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se znepokojeně.
D.J. zavrtěl hlavou.
Miller si povzdechl. Kdyby ho tam na Horizontu na té ošetřovně, kde poprvé vyslovil to, čemu se roky bránil, D.J. slyšel, bylo by vše o tolik jednodušší. Jenže to se stává jen ve filmech. V životě nebývá nikdy nic tak jednoduché.
Miller se přitiskl k D.J. zádům a objal ho kolem těla. Rukou mu přejel po jizvě, která se teď táhla od shora dolů středem jeho trupu.
„Připomíná mi, že jsem málem ztratil – něco velice cenného,“ soukal ze sebe Miller obtížně.
„Musel by sis najít nového lodního lékaře,“ odtušil D.J.
Miller ale zavrtěl hlavou a přitiskl D.J. rty pod ucho.
„Pro mne znamenáš mnohem, mnohem víc,“ vydechl.
D.J. na Millera přes rameno pohlédl. V očích měl stále pochybnosti.
Miller pochopil, že pouhý polibek stačit nebude, když celé roky odmítal vážnější vztah. Buď všechno nebo nic. Stáhl D.J. zpátky na postel a tentokrát ho políbil sám. Bylo to zvláštní líbat se s ním, ale nemohl popřít, že se mu to líbí. Nebylo to lepší než se ženou, jen prostě jiné. Shodil přikrývku na zem a stáhl D.J. trenky. Pak se sám svlékl a sednul si obkročmo D.J. na nohy. Sklonil se nad ním a začal letmým polibkem na rty, pak na čelist, na hrdlo a postupoval podél D.J. jizvy dolů. Rukama ho hladil po bocích a občas zvedl oči, aby se jejich pohledy setkaly.
Nebyl ani v půlce a D.J. dech začínal težknout, byl mělčí a rychlejší. Rukama svíral prostěradlo, aby odolal nutkání tlačit Millera dolů, tam kde ho potřenoval. Orální sex patřil totiž mezi věci, které spolu prostě nedělali.
Miller se ale mučivě pomalu sunul stále níž a níž, a D.J. stále častěji zadržoval dech.
Miller se zadíval na D.J. ztopořené péro. Na špičce žaludu se leskla čirá kapka touhy. Miller se sklonil a dotkl se rty toho tvrdého masa.
D.J. zalapal po dechu, protože o tomhle se mu ani nesnilo. Miller už dávno jasně stanovil hranice. Dnes je však již po druhé překročil. D.J. se z toho div netočila hlava. Bezděčně nadzvedl boky a zasténal, když mu Millerův jazyk překmitl po krví nalitém citlivém žaludu. A pak se kolem něj zavřelo horké morko Millerových úst a D.J. poněkud nedůstojně zakňučel.
Miller nikdy nic takového nedělal a chvíli mu trvalo, než přišel na to, jak se nedusit. Přišlo mu to poněkud směšné, jak to mlaskalo, ale D.J. slastné sténání bylo dostatečným barometrem pro zjištění, jak si počínat. Směšné nebo ne, D.J. doslova tál jako vosk. Příliš pozdě Millera napadlo, že napoprvé zrovna nestojí o to, aby se mu D.J. udělal do pusy. Teplá tekutina mu vystříkla do úst. Potlačil nutkání ucuknout a vyplivnout to a nechal D.J. užít si svůj orgasmus. Překvapivě to nechutnalo odporně. Po pravdě to nemělo chuť žádnou, bylo to jen teplé. Polknul a olízl si rty. Když zvedl oči, zjistil, že se na něj D.J. dívá ohromeně a zároveň potěšeně. A bylo tam ještě něco, co nedokázal určit.
Miller si lehl vedle D.J. a políbil ho.
„Dobrou noc,“ zašeptal Miller.
D.J. se nadechl, aby něco řekl, ale Miller mu položil prst na rty.
„Nic neříkej – prosím. Já – nechci nic slibovat, protože nevím, zda – zda dokážu – tam na Horizontu jsem si uvědomil, že kdybych tě ztratil – utrhlo by mi to srdce,“ řekl Miller neobratně, když se díval do těch modrých očí. Nebyl si jist, jestli D.J. chápe, co se snaží říct.
A pak D.J. udělal něco, co ještě nikdy, za celou tu dobu, co ho Miller znal – usmál se. Nebyl to ten nepatrný, plachý úsměv, kdy se mu jen malinko zvedly koutky. Byl to skutečný úsměv, díky němuž najednou nevypadal D.J. starší než byl, ale jako by omládl. Beze slova Millera políbil, přitiskl se k němu a usnul.
Miller se usmál, objal D.J. a zavřel oči. Měli ještě spoustu času, aby se věci skutečně vyjasnily.

*****

Ráno bylo mnohem příjemnější, a to především proto, že s nimi nesnídal pan Miller.
D.J. dělil rovnoměrně pozornost mezi delikátní paštiku, koláč s jahodovou pěnou a Millerovu nejmladší sestru, která mu po překonání prvních ostychů řekla, že chce být zdravotní sestrou.
Miller se bavil se svojí matkou a sestrou a po očku sledoval D.J. Ráno mu vnutil džíny ustřižené nad koleny a světle modrou košili barvy jeho očí. Trochu na D.J. visela, protože byl pořád strašně pohublý a nezdravě bledý. Millera při tom pohledu chvílemi bodlo u srdce. Jak měl u krku košili rozhalenou, byla vidět jeho jizva.
„Vezměte si ještě, pane D.J.,“ postrčila paní Millerová D.J. směrem koláč. „Jste tak hubený.“
„Děkuji, ale snad později,“ odmítl D.J. zdvořile.
„Odkud máte tohle,“ ukázala Marry Rose prstem na D.J. jizvu.
„No, tak půjdeme, ne,“ zvedl se Miller od stolu. „Nejsme tu přece proto, abychom se celou dovolenou cpali.“
„Půjdu s vámi,“ vstala Marry Rose.
Miller se nadechl k protestům, ale D.J. mu zhatil plány, když se s ní dal zase do řeči o medicíně. Miller si povzdechl a následoval je ven. Doufal, že se mu sestru podaří od D.J. během dne aspoň na chvíli odtrhnout.

Prošli si centrum.
Poseděli pod pestrobarevnými deštníky na zmrzlině.
Zašli se podívat na pláž.
A celou tu dobu se Miller cítil jako páté kolo u vozu.
Marry Rose vyprávěla D.J. o historii městečka.
Marry Rose ochutnávala od D.J. zmrzlinu.
Marry Rose se honila s D.J. po pláži.
A D.J. se choval jako vyměněný – smál se a blbnul, jako by z něj spadla nějaká obrovská tíže. Miller ho takhle nikdy nepoznal, poprvé v životě viděl D.J. skutečně se bavit a užívat si života. A zjišťoval, že se mu vůbec nelíbí, jak se jeho sestra k D.J. má, a že on si jí všímá víc než jeho. Dokonce začal pochybovat o tom, jestli D.J. přece jen není na ženské.
Když k večeru Marry Rose navrhla, že by mohli zajít na diskotéku, pokusil se Miller protestovat. Jenže D.J. byl pro a na jeho názor se už jaksi nikdo nezeptal. Šel s nimi jen proto, aby zabránil maléru. Marry Rose si stále víc a víc dovolovala a D.J. jí toleroval věci, které by podle Millera neměl. Ostatně vždyť mezi nimi byl skoro deset let věkový rozdíl. Bohužel to nebylo patrné. D.J. se choval, jako by mu bylo zase dvacet. Ne, hůř, choval se tak, jak se měl ve svých dvaceti chovat, ale nechoval. Millerovi přišlo, jako by se najednou rozhodl dohnat, co zameškal.
Miller seděl u baru, usrkával koktejl a zamračeně pozoroval svoji sestru, jak se nakrucuje na parketu před jeho nejlepším přítelem a milencem. Takhle si tedy svoji dovolenou s D.J. nepředstavoval.
Rychlé tempo vystřídal ploužák a Marry Rose se naprosto samozřejmě k D.J. přivinula. Miller stiskl zuby. Žárlivost jím doslova cloumala. Snažil se sám sebe přesvědčit, že mu vadí, jak jeho sestra jede po D.J. Nehodilo se to. Jenže ti dva se evidentně skvěle bavili. A na Millera zapomněli. D.J. na Millera zapomněl.
Marry Rose sklouzla rukama D.J. na zadek, aniž by se mu přestala dívat do očí. Ještě nikdy nepotkala muže, který by jí tak rychle dokázal učarovat. Když se dívala do těch jeho modrých očí, srdce jí bušilo rychleji.
Skladba skončila a sálem se opět rozezněly rychlé takty.
Když Miller viděl, že D.J. s Marry Rose zůstávají na parketu, vztekle si pomyslel, že mu Weir měl těch žeber zlomit víc, aby to neudýchal.
Marry Rose se smála a její ruce si nacházely stále víc a víc příležitostí a záminek dotýkat se D.J.
Miller dopil, zaplatil a šel pryč, protože se na to už nemohl dívat. Nikdy by si nepomyslel, že ho D.J. zradí sotva se mu jen trošku otevře. Jenže co taky od něj čekal. Všichni věděli, že D.J. měl snad v každém vesmírném přístavu od Země po Jupiter nějakého milence. Co na tom, že to tak dělali všichni. D.J. neměl být jako ostatní. Jestli Marry Rose přefikne, rozbije mu hubu. Ne jen za to, že to je jeho sestra, ale taky za to, že je to hnusný zrádce.

Úderem půlnoci ze stropu začala stříkat voda a v mžiku byli všichni mokří až na kůži. Kapky vody se třpytily v reji světel.
Marry Rose stáhla D.J. mokrou košili a konečky prstů přejela po jeho jizvě. Když jispatřila poprvé vykukovat zpod košile, myslela si, že byl na operaci srdce nebo něco takového. Teď ale viděla, že se mu jizva táhne dolů přes břicho a mizí za okrajem kraťasů.
„Odkud ji máš?“ překřičela hudbu.
D.J. ale dělal, že neslyší. A tak to Marry Rose pustila z hlavy a užívala si divoký tanec v kapkách vody.

Miller ležel po tmě na posteli s rukama pod hlavou a mračil se do stropu.
Zrádce.
Byl to zrádce.

Marry Rose s botami v ruce se rozběhla k vodě. Hudba z diskotéky doléhala tlumeně až sem. D.J. ji pomalu následoval. V jedné ruce držel mokrou košili, v druhé boty a usmíval se.
Marry Rose odhodila boty a začala se svlékat.
„Pojď si zaplavat,“ zavolala na D.J.
„Nemám plavky,“ namítl.
„To já taky ne,“ ušklíbla se a rozepla si podprsenku.
D.J. sklopil oči a nezvedl je dokud neuslyšel cákání vody.
„Pojď!“ zavýskla.
D.J. se jen usmál a zavrtěl hlavou.
„Jestli se stydíš, otočím se!“ halekala. „No tak! Je to skvělé, uvidíš!“
„Já vidím odtud docela dobře,“ opáčil D.J. Pohodil svoje boty u jejích věcí a pomalu došel až k čáře příboje. Nechal vodu, aby mu omývala nohy, ale dál se neodvážil.
Marry Rose připlavala ke břehu a vynořila se z vln jako Venuše. D.J. decentně uhnul pohledem.
„Na stydlivku jsi trochu starý, nemyslíš?“ škádlila ho a cákla po něm vodu.
„A ty jsi trochu mladá,“ řekl jí zcela vážně. Veškeré úsměvy byly ty tam.
„Vadí ti to?“ zeptala se trochu útočně.
„Záleží na tom v čem,“ řekl D.J. a otočil se k ní zády. „Obleč se. Je pozdě, měli bychom jít. Tvůj bratr odešel už před hodinami.“
Marry Rose chvíli bez hnutí stála a nechápala, co udělala špatně. Možná na to šla příliš rychle, ale myslela, že chlapi to tak mají rádi – bez průtahů, prima zábava a pak něžné milování na pláži. Oblékla se a přitom vrhala po D.J. smutné pohledy.
Celou cestu domů mlčeli a Marry Rose se cítila jako spráskaný pes.

D.J. potichoučku otevřel dveře a vklouzl do pokoje. Měl neblahý pocit, že té mladičké dívčině ublížil, že ji zklamal.
V tichosti se svlékl a přehodil věci přes židli.
„Takže?!“
D.J. div nenadskočil, jak se lekl.
„Nechtěl jsem tě probudit,“ omluvil se D.J.
Miller rozsvítil lampičku a jeho oči se na D.J. zahleděly vyloženě nepřátelsky.
„Co je?“ znejistěl D.J.
„Co je?!“ zasyčel Miller. „TY se MNE ptáš, co je?!“
D.J. přešlápl. Nebyl si tak zcela jist, čím Millera naštval.
„Jo,“ přikývl. „Ptám.“
„Spal jsi s ní?!“ vyštěkl Miller vztekle.
„Tak tohle tě trápí,“ ušklíbl se znechuceně D.J. „To mi tak málo věříš?! To mě tak málo znáš?!“
Teď znejistěl Miller.
„Klidně mi svěříš tam nahoře vlastní život, ale jak jde –“ D.J. zavrtěl hlavou. „Buď v klidu. K ničemu nedošlo. Pominu-li fakt, že – že víš – že víš, jak to se mnou je. Čekal bych trochu víc důvěry,“ pokračoval dotčeně.
Miller měl najednou pocit, jako by ztratil pevnou půdu pod nohama. Jaksi nepočítal s tím, že by se ukázalo, že se na D.J. zlobí neprávem.
„Takže – takže – nic – ty – ona...“ snažil se dát dohromady souvislou větu.
D.J. zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se,“ povzdechl si Miller a posadil se na posteli zády k D.J. Cítil se jako žárlivý idiot.
„Zdá se mi to, nebo je to žárlivost?“ ozval se D.J. po chvíli a Miller ucítil, jak se matrace prohnula pod váhou D.J. těla.
„Tolik by ti to vadilo?“ pošeptal mu D.J. hlas a ucho mu ovanul horký dech. „Vadí ti představa, že jsem s někým jiným? Vzpění se ti krev, když si představuješ, co bych s nimi mohl dělat? S muži? Se ženami taky?“
Miller se zachvěl. Opravdu ho D.J. právě sváděl?
„Anonymní nahá těla svíjející se pod mým?“ dráždil ho D.J.
Miller polknul.
„Nebo já pod nimi?“
Miller slabě zasténal, obrátil se k D.J. a uchátil jeho rty do trestajícího, vášnivého polibku.
„To beru jako ano,“ vydechl D.J., když ho Miller pustil a jejich rty se rozdělily.
Chvíli naproti sobě seděli a mlčky si hleděli do očí. Pak se D.J. pousmál a zašeptal: „Víš, co to znamená?“
Miller se zamračil.
„Co?“ zeptal se opatrně. Trochu se bál odpovědi.
„No, přiznám, že jsem si to představoval trochu jinak, ale – na Zemi se říká darovanému koni na zuby nehleď.“
„Co?!“ teď už bylo Millerovi jasné, že si ho D.J. dobírá a škádlí ho.
„No, že je to přece láska,“ usmál se D.J. a pohladil Millera po tváři.
„My – myslíš?“ zakoktal se Miller rozpačitě.
D.J. přikývnul.
„No – dobře,“ odkašlal si Miller a zatvářil se, jako by všechno šlo podle plánu.
D.J. se začal smát.
„Co je tu k smíchu?“ otázal se Miller.
D.J. jen pokrčil rameny a svalil se na postel. Smát se nepřestal.
„Změnil ses,“ zabručel Miller, když si lehal vedle něj.
„Spousta věcí se změnila,“ řekl D.J. Úsměv zmizel a jeho výraz zvážněl. „Spadnul jsem hrobníkovi přímo z lopaty – to tě přinutí spoustu věcí přehodnotit,“ dodal s nepatrným pokrčením ramen.
„Já bych mohl říct totéž. Málem mi tě jeden posedlý šílenec vzal – to člověka donutí – spoustu věcí přehodnotit.“
Miller se chtěl ještě zeptat na to, jak je možné, že se s tím vším, co se stalo, D.J. tak nečekaně dobře vyrovnává, ale nějak se k tomu nedostal, protože se najednou líbali a pak byly D.J. ruce, rty a jazyk všude. A pak Miller zapomněl, co že to vlastně chtěl.
A bylo to úplně jiné, než co spolu dosud prožili. Dnes poprvé se doopravdy milovali, tak jak se milují dva lidé, kteří k sobě prostě a jednoduše patří. A Miller chtěl, aby tahle noc byla skutečně něčím výjimečná. Dnes poprvé D.J. doopravdy chtěl – beze zbytku, bez hranic, překážek.
Byl nervózní, když se k němu D.J. zezadu přitiskl a podložil mu boky polštářem, když cítil jeho tvrdý penis vtisknutý mezi půlky, a když nasliněné prsty jemně přejížděly přes jeho dírku.
D.J. nezaučoval prvního panice.
Miller zasténal, když s jemným ale neústupným tlakem pronikl D.J. pták jeho svěračem. Byl to divný pocit – cizí, neznámý, nový. A byl to skvělý pocit.
Miller byl rád, že ho D.J. nevidí, jak heká, sténá, vzdychá a slintá do polštáře, zatímco D.J. krátkými, rychlými přírazy mrdal jeho zadnici. Doufal, že je nikdo neuslyší. Přišlo mu, že jsou hrozně hlasití.
Nemělo to být tak dobré, někde na okraji jeho mysli byla jistá provinilost. Nemělo to být tak zatraceně dobré.
Postel se lehce otřásala a trochu vrzala.
Kůže vlhlá potem mlaskala o sebe.
D.J. tiše sténal a hekal. Jeho přírazy teď byly hlubší. Zajížděl do Millera až po kořen, až mu koule pleskaly o jeho zadek.
Miller zaskučel do polštáře. Bylo to, jako by mu někdo honil ptáka zevnitř. Sáhl si do rozkroku a začal si ho honit, protože potřeba úlevy byla téměř nesnesitelná.
D.J. sevřel Milerrovy boky pevněji a několika divokými rychlými přírazy dosáhl vyvrcholení. Přirazil co nejhlouběji a strnul. Ze rtů mu sklouzlo zasténání, když ejakuloval do Millerova těla. Tentokrát žádný kondom – pěkně kůži na kůži, maso na maso.
Miller zrychlil pohyby svojí ruky a prsty mu pokropilo bílé horké sperma. Ucítil na krku D.J. horký polibek a z náhlého popudu natáhl potřísněnou ruku k němu. Teplý hbitý jazýček začal pečlivě slízávat z jeho prstů sperma.
Miller ucítil, jak D.J. vadnoucí pták s mlasknuítm vyklouzl z jeho těla. Otočil se pod D.J. a přitáhl si ho k polibku. Byl to zvláštní pocit, ochutnávat sama sebe z jeho úst.
„Miluju tě,“ zašeptal D.J.
„Já tebe taky,“ vydechl Miller. „Já tebe taky.“
D.J. se Millerovi stulil v náručí.

D.J. si několik následujících dní držel od Marry Rose odstup, dokud nebylo jasné, že se mladá dívka s jeho odmítnutím smířila. Pravda byla, že většinu času trávili s Millerem někde schovaní, zaklesnutí do sebe jako dva puberťáci. Na večerních zábavách v poskakujícím davu více méně nezáleželo na tom, s kým tancujete a proč. U baru ochutnávali koktejly, honili se pod nočním nebem po pláži a cicmali se v písku, v tmavých zákoutích, na záchodcích.
Poprvé v životě byl D.J. zamilovaný. A poprvé se cítil šťastný a nic ho netrápilo. Jako by minulost neexistovala, jako by zůstala v tom neosobním pokoji nahoře na orbitální stanici. S Millerovou rodinou vycházel až na otce báječně a i na jeho neustálé spílání Kolonistům si rychle zvykl. Co na tom, že pan Miller brblal, jak je možné, že D.J. neumí řídit auto. O to víc si užili, když ho Miller řídit učil.
Občas, když se D.J. na chvíli na nějaké zábavě na Millera zadíval, když si myslel, že ho Miller nevidí, napadlo ho, že možná na Horizontu přece jen umřel, a přišel do nebe.

*****

Miller přitiskl D.J. ke stěně a vášnivě ho políbil. Jeho ruka přitom zajela za okraj D.J. trenek. V poslední době si D.J. konečně zvykl chodit na ostro, takže žádné spodní prádlo nezdržovalo a nebránilo Millerovi v přístupu k D.J. napruženému ptákovi. Sevřel v dlani ten tepající tvrdý orgán a D.J. mu zasténal do úst. Miller přejel palcem po již vlhkém o něco drsnějším žaludu a vyloudil tak z D.J. další přidušený vzdech.
Miller neváhal. I když možnost, že by někdo přišel, byla malá a dávala tomu šmrnc. Stáhl D.J. trenky. V špatném světle jediné vzdálené žárovky vypadal takhle od pasu dolů nahý, opálený se stojícím pérem k sežrání. Miller si stáhl vlastní trenky ke kolenům a zvedl D.J. nejdřív jednu a pak druhou nohu, zatímco se D.J. opíral zády o zeď. Nebylo už tak snadné D.J. udržet, protože díky vydatné stravě přibral a už nebyl tak děsně vychrtlý. Miller ho dokonce podezříval, že má oproti své původní váze nějakého to kilo navíc.
D.J. se chytil Millera kolem krku a zasténal, když mu Miller vrazil péro do zadku. Měl pocit, že jejich sténání a hekání musí být slyšet až do lokálu. Bylo to špinavé, pokleslé, divoké. A bylo to prostě dokonalé. Miller ho mrdal jako zvíře až to malinko bolelo, ale to jen zvyšovalo D.J. rozkoš. Jeho vzrušením zvlhlý pták se otíral o Millerovo břicho, které odkrývala rozhalená košile. Plácal tam sebou trochu nedůstojně, ale D.J. na tom nezáleželo. Sex je všechno možné, jen ne důstojný.
D.J. vlezl po kolena do vody, aby se umyl. Po noze mu stékal chladnoucí pramínek semene.
Miller kolem něj proběhl a s cáknutím se vrhl do vody.
„Hej!“ oklepal se D.J.
„Pojď taky!“ zamával na něj Miller z vody.
„Ne, ne, díky, radši zůstanu na břehu,“ odmítl D.J. a využil toho, že Miller plave dál, aby si rychle opláchl dobře ošukaný zadek. Nechtěl, aby se Miller díval.
„No tak,“ otočil se Miller a plaval zpět.
„Ne, fakt ne,“ couvl D.J.
Miller vylezl z vody a chytil D.J. za ruku.
„Trochu vodičky ti neuškodí,“ zkoušel D.J. dotáhnout k vodě. I když byl větší a těžší, nebylo to nic snadného. D.J. se nezdál, ale měl sílu.
„Same, nech toho, fakt ne,“ snažil se D.J. vykroutit z Millerova sevření.
„Nebuď posera,“ chechtal se Miller. „Tady žraloci nejsou.“
„Same, ne!“ vyjekl D.J. a Miller z jeho tónu i výrazu pochopil, že to už není sranda, a pustil ho.
„Tak – promiň,“ ošil se Miller. „Netušil jsem, že –“ neurčitě zagestikuloval rukou k vodě, „se bojíš vody.“
D.J. si třel ruku a tvářil se nečitelně.
„Nebojím se vody,“ řekl nakonec. „Jen –“ viditelně mu to bylo nepříjemné.
„Co jen?“ pobídl ho Miller jemně.
„Neumím plavat,“ hlesl D.J.
„Cože?“ užasl Miller.
D.J. zahanbeně uhnul pohledem.
„Promiň, chtěl jsem říct – jak je to možný,“ omluvil se Miller a společně se vydali ke svým věcem obléknout se.
„Víš, na Marsu moře nejsou,“ utrousil D.J. trošku kousavě.
„Nepovídej,“ ušklíbl se Miller, ale pak zvážněl. „Studoval jsi přece na Zemi, ne? Copak vás na Akademii neučili plavat?“
„Ne,“ řekl D.J. a natáhl si trenky.
„Počkej, to si děláš srandu,“ nevěřil Miller. „Nějakou fyzickou přípravu jste mít museli. Musel jsi projít fyzickými testy, aby tě k záchranářům vzali.“
„To jo,“ přisvědčil D.J. „Jenže vzhledem k tomu, že Země je jediná známá planeta, na níž se voda vyskytuje v kapalném skupenství, plavání se nevyžaduje.“
„Ty jsi celý roky studoval v San Francisku a nenaučil se plavat? Cos dělal? Běhal za klukama?“ zakřenil se Miller.
„Tos dělal možná ty,“ odsekl D.J. „Být nejlepším v ročníku něco stálo.“
„Zítra tě začnu učit plavat,“ rozhodl Miller.
„Ne, ne, to není nutný. Kvůli jedný planetě s vodou, se nehodlám nechat tebou utopit,“ zarazil ho D.J.
„Hm, jak myslíš, ale je to škoda. Sex ve vodě má svoje kouzlo,“ řekl Miller jakoby lhostejně, ale dobře viděl, jak se po něm D.J. podíval.

*****

„Kruci neházej sebou tak!“ zaspílal Miller. „Utopíš mě!“
D.J. se na chvíli dostal pod vodu, jak ho Miller pustil, než se postavil na dno a s prskáním se vynořil.
„Ty topíš mě!“ vyčetl Millerovi.
„Tvůj problém je, že se bojíš,“ ušklíbl se Miller. „A tak se zmítáš jako červ na háčku. Jenže rychlé pohyby tě stáhnou ke dnu. Musíš pomalu. Voda tě sama bude nadnášet.“
„Jo, já vím, silou, kterou těleso vytlačí. Měli jsme to ve škole,“ mávl D.J. rukou. „Mám pocit, že mám v žaludku odporné slané jezero,“ postěžoval si.
„Tak to nepij,“ uchechtl se Miller.

*****

D.J. Millerovi s každým přírazem hlasitě sténal do ucha.
Miller svíral D.J. pevný zadek a tiskl ho do sebe. Poloha tváří v tvář měla své neoddiskutovatelné výhody.
Veškeré nežádoucí zvuky maskovala hlasitá hudba, která měla ještě jeden nečekaný efekt – D.J. to nutilo pohybovat se v jejím rytmu. A že to byla pěkně rychlá hudba. Při něčem takovém ani při nejlepší vůli nešlo být potichu a Miller potichu ani být nehodlal. Zamčené dveře a zatažené rolety jim poskytovaly dostatek soukromí i romatické přítmí.
Okrajovou část Millerovy mysli napadlo, že postel je nějaká rozvrzanější, než když přijeli. Jenže Millerovo vědomí se nestaralo, protože byl jen kousek od vyvrcholení.
„Jo – jo – jo – už budu – už budu,“ sténal Miller.
D.J. se mu zakousnul do krku a sál a lízal. Bylo mu jasné, že na Millerově tmavé kůži nebude cucflek tak evidentní majetnickou známkou, ale i tak mu vědomí, že si Millera označkoval, přinášelo uspokojení – s hekáním ještě párkrát přirazil a vyprázdnil se do toho hříšného těla. Pak se na Millera vyčerpaně svalil a unaveně se otlapkávali zpocení a ulepení od semene.
Někdo zabušil na dveře a oba strnuli a pohlédli ke dveřím.
„Same, ztlumte to!“ ozval se hlas paní Millerové.
Oba se začali smát. D.J. se zvedl, že hudbu ztlumí, ale Miller ho strhl zpátky a chvíli se váleli po posteli a blbli, než se D.J. konečně doškrábal k ovládání hlasitosti a hudbu ztišil.

*****

D.J. několika nervózními a trochu uspěchanými tempy překonal vzdálenost, jež ho dělila od Millera, a pověsil se mu na krk.
„Říkal jsem ti, že to není o nic těžší, než se naučit řídit,“ usmál se Miller. „Než odjedeme, budeš plavat jako delfín.“
„Kdyby příroda chtěla, aby lidi plavali, dala by jim žábry a ploutve,“ namítl D.J., který se ve vodě cítil nesvý.
„Mluvíš skoro jako Smitty,“ ušlíbl se Miller a na okamžik oba zvážněli, jak je napadlo, kde asi jsou ostatní a jak se vyrovnávají s tím, co prožili.
D.J. tu chvíli porušil tím, že začal Millerovi přes plavky třít penis.
„Možná dáváš špatné lekce,“ pošeptal D.J. Millerovi do ucha.
Miller zasténal.
D.J. vylovil z plavek jeho napůl ztopořený úd a zručně ho laskal dokud nedosáhl plné erekce. Pak se chytil Millera jednou rukou kolem krku, ve vodě to byla hračka, druhou si stáhl stranou plavky a zasunul si Millerovo péro do dírky. Trochu to ve vodě drhlo, ale D.J. byl zvyklý na ledascos.
Miller se rychle chytil útesu, na němž stál, aby udržel rovnováhu, zatímco D.J. na něm rajtoval jako prostopášná coura. Miller odhrnul D.J. plavky a vyndal mu ptáka. Střídavě mu jemně, leč pevně mačkal kulky a masíroval celou délku jeho tuhého ocasu. V klidu se nezdál nijak zvlášť velký, ale když se D.J., postavil, byl ho pěkný kousek – silný, rovný, s tmavším, trošku drsným žaludem.
D.J. pochopil, co Miller myslel tím kouzlem sexu ve vodě. Protože ho voda nadnášela, mohl si dovolit všelijaké kousky, které by na souši jeho břicho, byť trénované, asi nezvládlo.
„Ně – někdo – nás – nás – může – může vidět,“ vypravil ze sebe Miller mezi sténáním.
„No a?“ vydechl D.J. „Přece mě učíš plavat ne?“
Miller zasténal. D.J. tělo se kolem něj sevřelo a doslova ho podojilo.
D.J. se nadzvedl tak, že z něj Millerův stále ještě tvrdý pták vyklouzl, a jeho ještě neukojené péro vykouklo nad hladinu. Miller D.J. podepřel rukama a uchátil jeho slaného ptáka do pusy.
D.J. zasténal a dal ochutnat Millerovi sebe sama, když mu explodoval v puse.

*****

Když paní Millerová nakoukla do kuchyně, spatřila D.J. žonglujícího se třemi vejci a svého syna připravujícího omeletu.
Usmála se. Nepamatovala, že by si Sam našel takového přítele. Jako by se její syn zase vrátil do bezstarostného mládí.
„Přestaň blbout,“ zamračil se naoko vážně Miller na D.J. „Vaříš nebo si hraješ? A podej mi ta vejce.“
D.J. vejce pochytal a po jednom je podal Millerovi, který je rozklepl na pánvičku.
„Vaříš ty, já jen pomáhám,“ usmál se D.J.
„Řídit neumí, plavat neumí, vařit neumí – prosím tě, co vy z toho Marsu vlastně umíte?“ rýpl si Miller.
„Šukat,“ pošeptal mu D.J. do ucha a Miller se rozesmál.

*****

„A je nějaká paní D.J.?“ zeptala se paní Millerová s úsměvem.
„Mami,“ napomenul ji Miller jemně.
„No co,“ ohradila se. „Zajímá mě to.“
D.J. se usmíval.
„Ne, není,“ odpověděl.
„Já to nechápu,“ zavrtěla hlavou. „Takoví mladí, pěkní kluci a sami?“
Marry Rose zakryla smích odkašláním.
„Co je na tom k smíchu?“ zamračila se paní Millerová. „Já pořád Samovi říkám, že už by se měl oženit. Usadit se a mít rodinu.“
„Mami!“ ozval se Miller, ale i jemu v očích plály ohníčky.
„Sam se nemůže oženit,“ rýpla si Marry Rose zlomyslně. „Pohádali by se, kdo bude nevěsta.“
Miller si vyměnil rychlý pohled s D.J., kterého rázem všechen smích přešel, a pak se zamračil na svou sestru.
„Prosím tě, co to plácáš,“ zavrtěla paní Millerová hlavou. „Nejdřív si musí nějakou nevěstu najít.“
Marry Rose se dívala na mračícího se Millera s drzou přímostí, jako by ho přímo vybízela, ať se zeptá.
„Stůj, mladá dámo,“ odchytil ji Miller po večeři na schodech s D.J. v patách. „Co to mělo znamenat?“
Marry Rose se zadívala na D.J. a pak na bratra a ušklíbla se.
„Jsem možná mladá, ale ne pitomá. Měli byste si pouštět hudbu častěji, když to spolu děláte, jste docela slyšet,“ a s tím utekla do svého pokoje.
Miller se otočil na D.J., který jen bezradně pokrčil rameny.
Miller byl nejdřív proti krytí hudbou, protože představa, že takhle bude informovat svou sestru o kvalitě svého sexulního života, se mu příčila, ale protože se sexu mezi peřinami nechtěl vzdát, neměl na výběr. Marry Rose se ale už o celé věci ani jednou nezmínila. Možná na něj žárlila, ale uchovala jejich tajemství.

Idylku tropického ráje pokazila až obsílka z velitelství, kterou Miller obdržel. Stálo v ní, aby se dostavil před komisi kvůli vyjasnění některých skutečností ve věci zničení Lewise&Clarka a úmrtí podporučíka Petersové. I když Miller neustále opakoval, že jde jen o formalitu, D.J. z toho neměl dobrý pocit a znal Millera dost dobře na to, aby věděl, že i on je nervózní. Ani jednomu se nechtělo věřit, že by je odsoudili. Clarka nebylo možné zachránit, když ho zničila Weirova zrada a jeho šílenství. A s ohledem na okolnosti byl zázrak, že o život přišla pouze Petersová.
D.J. obsílka připomněla jeho vlastní otřesný zážitek, který zatlačil Millerovou přítomností do pozadí a odmítl se jím zabývat. Ale už se mu nespalo tak dobře.

*****

„Za pár dní se vrátím, jak říkám, je to jen formalita. Už brzy rozhodnou o našem novém přidělení a – tak mě napadá, že by nebylo od věci kontaktovat zbytek posádky.“
D.J. pokýval hlavou. Věděl, že je Miller nervózní a maskuje to tím, že mluví.
„Neuteč mi,“ dodal Miller a pousmál se. „A nenech se obtěžovat od Marry Rose.“
D.J. zasalutoval.
„A ber s rezervou tátu.“
„Prosím tě, ty mi udílíš rozkazy, jako by ses měl vrátit za měsíc, a ne za tři dny,“ ušklíbl se D.J.
„No,“ Miller si přehodil tašku přes rameno. „Opatruj se, D.J.“
D.J. se pousmál a políbil Millera na rozloučenou – hladově, vášnivě. Jednou rukou mu zajel mezi nohy a poškádlil ho.
„To abys měl na co vzpomínat. Pokračovat budeme až se vrátíš.“
„Bastarde,“ uchechtl se Miller a porovnal si rozkrok.

Bolest.
Ostrá, palčivá bolest.
Otevřel oči.
Byl zpátky – na Horizontu a Weir se na něj maniakálně šklebil.
V ruce svíral D.J. tepající srdce...
„Peklo – je jen slovo. Skutečnost je mnohem, mnohem horší...“

D.J. se s výkřikem probudil, převrátil se na břicho a spadnul z postele. Zůstal ležet na zemi zamotaný do tenké přikrývky a lapal po dechu. Třásl se a na těle mu stál ledový pot.
Noční můru neměl od té doby, co s Millerem přijel na Jamajku.
D.J. si přitiskl dlaň na hruď a promnul si jizvu, jako by se chtěl ujistit, že to skutečně byl jen sen. Pak se pomalu posadil. Tlak na prsou postupně odezněl a D.J. se pomalu zhluboka nadechl. Ztěžka vstal a s přikrývkou omotanou kolem boků došel na vratkých nohách do koupelny. Horká sprcha byla přesně to, co teď potřeboval.
Protože byla stále hluboká noc, rozhodl se, že zkusí ještě usnout. Věděl, že když se bude spánku bránit, bude to nakonec jen horší, až usne vyčerpáním. Pak se totiž z noční můry nedokáže probudit.
Ale tyhle noční můry byly horší, než ty, které míval.

*****

„Vypadáš hrozně,“ zadívala se na něj Marry Rose ráno se starostlivostí budoucí švagrové. „Spal jsi vůbec?“
D.J. se neúspěšně pokusil o bezstarostný úsměv, ale dokázal se jen trpce ušklíbnout. Ta druhá noční můra ho vyždímala jako hadr. Měl pocit, že ho stálo všechny síly se z ní probudit.
„Kafe zažene všechny chmury,“ mrkla na něj paní Millerová. „A jestli jste spal špatně, můžete si jít ještě zdřímnout.“
Jen to ne, pomyslel si D.J. Svoje noční můry znal příliš dobře.
Až na to, že tyhle byly mnohem, mnohem horší, než co dosud zažil.

Otevřel oči a spatřil pod sebou nerezový stůl pokrytý krví, jeho vnitřnosti na něm byly úhledně vyskládané.
Bolest byla větší, než si kdy dokázal představit.
Zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s Millerovým. Byl zděšený a zhnusený zároveň.
„Za – za – zabij...,“ zasípal D.J.
Miller pozvedl pistoli na opravování trupu.
A vystřelil.
D.J. spánkem projela ostrá bolest, jak mu hřeb pronikl do mozku.

D.J. se dlouho nehýbal a jen civěl před sebe. Už zase ležel na podlaze a když si promnul bolavý spánek, ulpělo mu na prstech trochu krve. V první chvíli ho to vyděsilo tak, že zadržel dech, než si uvědomil, že noční stolek je prostě příliš blízko.
Zvedl se a šel se osprchovat.
Když se pak zadíval na rozházenou postel, vůbec se mu do ní nechtělo vracet. Bylo mnohem lákavější číst si knihu, nebo jít ven, dělat cokoli jiného, jen se nevracet do spárů nočních můr.
Ale to by byla chyba.
D.J. po chvíli váhání dospěl k závěru, že malá procházka neuškodí, a pak se mu bude lépe usínat.
Do postele se pak ale nevrátil. Nedokázal se k tomu přimět.

*****

Z nějakého důvodu si Millerův příjezd spojoval s koncem svých nočních můr. Miller byl něco jako štít, za nějž se mohl schovat a klidně spát.
A vyspat se zoufale potřeboval. Nespal už víc jak čtyřiadvacet hodin a kafe příliš nepomáhalo. Byl unavený, vynervovaný a podrážděný. Raději se ostatních stranil, aby neřekl nebo neudělal něco nevhodného, čeho by pak mohl litovat. Potíž byla v tom, že když byl sám, zavíraly se mu oči.

Justin sebou zmítal a prskal na všechny strany krev.
D.J. pracoval rychle a přesně. Musel ho stabilizovat a dostat na ošetřovnu. Hmátl do kufříku pro další injekci, ale nic nenahmatal. Zaraženě se podíval a zjistil, že kufřík je pryč.
Pak ho něco udeřilo do hrudi. Jasně slyšel praskání vlastních kostí. Najednou se nemohl nadechnout. Bylo to, jako by se topil.
Otočil hlavu.
Místo Justina tam ležel Weir. Prázdné očí důlky se upíraly jeho směrem jako dva krvavé tunely do pekla. Uniformu měl rozhalenou a Weirovy prsty se mu zarývaly do masa přesně v místě jeho jizvy.
Sevřel mu zápěstí, ale neměl sílu zastavit ho.
Po hrudi mu crčela krev. Cítil jak je teplá, přímo horká, a mokrá.
Weir se zachechtal.
„Bude to bolet jen hodně a dlouho.“
D.J. vykřikl v agónii bolesti, když mu Weir prsty prolomil hrudní kost a s vlhkým zvukem mu otevřel hrudník.

D.J. lapal po dechu a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že hledí na vyděšenou Rachell. Na zemi ležel rozbitý hrnek a košili měl celou politou horkým čajem.
Rachell si třela zálestí a couvala ke dveřím.
„O – omlouvám se,“ zachraptěl. „Zlý sen.“
„Sen? Měl jste dost ošklivou noční můru,“ kývla jeho směrem.
D.J. si teprve teď všiml, že má košili rozhalenou a na hrudi nepatrně krvácejíí škrábance. Vzhledem k tomu, že měl krev za nehty, nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady.
„Nemohla jsem vás probudit,“ hlesla.
D.J. si zakryl škrábance. Ještě nikdy se mu nezdál sen, při kterém by sám sebe takhle podrápal.
„Potřebovala jste něco?“ zeptal se tiše.
„Jen jsem vám přinesla čaj a – a Sam vzkazuje, že nestihl odlet raketoplánu a přijede až – až zítra,“ vychrlila ze sebe a pak spěšně utekla.
D.J. si přejel rukou přes obličej a s povzdechem posbíral střepy. Ruce se mu třásly tak, že se řízl do prstu. Položil zbytky hrnku na stolek a přešel k malému baru v rohu. Po chvíli váhání si nalil štědrého panáka první věci, která mu přišla pod ruku. Vypil to na ex a rozkašlal se. Pálilo to v hrdle jako čert. Přesto si nalil ještě jednu.

*****

„Kde je D.J.?“ zeptal se Miller, když se přivítal s rodinou. Měl báječné zprávy: třebaže byla komise skeptická, přikláněla se k vysvětlení, že doktor Weir, zachvácen kosmickým šílenstvím, zničil loď a zavraždil podporučíka Petersovou, a že posádka jednala tak, jak jednat musela. Dokonce mu pár lidí naznačilo, že dostanou novou loď. Miller se nejvíc bál toho, že je rozdělí a pošlou každého někam jinam.
„Od včerejška jsme ho neviděli. Nějak mu nebylo dobře,“ řekla mu máma a zatvářila se velmi ustaraně.
„Je nahoře v pokoji. Spí,“ upřesnila Rachell. „Díky bohu. Poslední dny toho moc nenaspal.“
Millerovi se stáhlo hrdlo. Jak to, že celé týdny D.J. spal jako zabitý, a jen co na pár dní vytáhne paty, vrátí se mu noční můry.
Vyběhl po schodech tak rychle, jak se jen odvažoval, aby to nebylo příliš nápadné, a tiše vklouzl do pokoje.
D.J. ležel na posteli zamotaný v přikrývce. Podle všeho byl nahý. Jedna ruka mu visela přes okraj postele. Vypadal rozkošně. Miller neodolal. Přisedl si a natáhl se přes postel. Zlehka přejel D.J. po zádech a strnul. V pokoji bylo teplo, takže Millera nijak nepřekvapilo, že je D.J. zpocený. Ale vyděsilo ho, jak byl studený.
„D.J.?“ Miller obešel postel a měl pocit, že mu srdce muselo na několik okamžiků vynechat.
Vedle postele ležela prázdná láhev od whisky a poloprázdná lékovka s prášky na spaní.
„D.J.!“ zatřásl Miller s D.J., ale dostalo se mu žádné odezvy. D.J. tělo bylo studené a bezvládné. Miller nahmatal puls – slabý a nepravidelný.
„ZAVOLEJTE HNED NA POHOTOVOST!“ zařval Miller.

Miller přecházel po nemocniční chodbě sem a tam jako tygr chycený v kleci.
Co to u všech všudy D.J. napadlo? Vzít si prášky na spaní a pít na ně alkohol! Copak se zbláznil?! A proč se noční můry vrátily zrovna teď?
Ze dveří konečně vyšel lékař.
„Jak mu je?“ vyhrkl Miller.
„Nebudu vám nic zastírat – je to zlé. Vypumpovali jsme mu žaludek, ale v téhle chvíli to už k ničemu není. Látky se dávno dostali do krevního oběhu.“
„Kolik si toho vzal?“ hlesl Miller.
„Dost, aby to porazilo koně. Navíc předtím pil – hodně pil,“ doktor si povzdechl. „Zatím nelze říct, zda to přežije. Je to dost velký nápor na srdce, játra i ledviny.“
Miller se zdrceně posadil na lavičku.
„Nedělám to rád, ale musím se zeptat,“ řekl doktor po chvíli ticha. „Měl nějaké problémy?“
„Problémy?“ opakoval Miller nepřítomně. „Jaké problémy?“ zvedl oči k doktorovi.
„Deprese, výkyvy nálady, problém s alkoholem, drogami, sebevražedné sklony,“ doktor pokrčil rameny.
„Sebevražědné sklony?!“ vymrštil se na nohy Miller. „Co tím jako naznačujete?!“
„Je členem lékařské komory,“ zaujal doktor obranný postoj. „Jsem povinen ji o tomto – incidentu uvědomit.“
„D.J. by si nikdy nesáhl na život! Nikdy! Byla to nehoda!“ vyštěkl Miller.
„Jistě, ale – vy jste u toho nebyl, že,“ opáčil doktor.
Miller naprázdno otevřel pusu a zase ji zavřel.
„Vaše matka se zmínila o tom, že měl dost ošklivé noční můry,“ pokračoval lékař. „To může poukazovat na nějaký psychický problém, o kterém jste ani nemusel vědět. Většinou lidi překvapí, když si někdo blízký sáhne na život, protože –“
„Byla to NEHODA!“ Miller zvýšil hlas tak, že se po něm několik procházejících sestřiček a doktorů otočilo. „D.J. – zažil něco, z čeho by měl noční můry každý,“ dodal Miller tiše. „Nikdy by si ale kvůli tomu nesáhl na život. Není zbabělec.“
„Sebevraždu nepáchají zbabělí lidé, uchylují se k ní lidé zoufalí,“ řekl doktor tiše.
„Když ho nahlásíte, zničíte mu život,“ hlesl Miller.
„Pokud to přežije,“ Millerovi z doktorových slov zatrnulo. „A já ho nenahlasím. Mohl by někoho zabít, jestli se v něm mýlíte a má psychický problém. To si na svědomí nevezmu. Na mém místě byste udělal to samé,“ poslední větu řekl doktor téměř omluvně.

*****

D.J. otevřel oči. V puse měl podivnou pachuť.
„Správně bych ti měl dát přes hubu!“ ucedil Miller. „Víš, jak jsem se bál, ty pitomče?!“
„Vodu,“ zasípal D.J.
Miller mu nalil do sklenice vodu a pomohl mu se posadit, aby se mohl napít.
„Co se stalo?“ zeptal se D.J., když spláchl cosi, co mu přišlo jako chuchvalce prachu usazený v krku.
„Ty si nic nepamatuješ?“
„Vzpomínám si, že – dal jsem si panáka na uklidnění, protože – zase jsem měl – špatný sen.“ namáhal D.J. paměť.
„Kolik panáků?“ ušklíbl se Miller.
„Jednoho?“ zkusil D.J. „Dva?“ opravil se, ale podle Millerova výrazu jich bylo mnohem víc.
„Vyžahnul si celou láhev,“ odfrkl si Miller.
„Proto ale nejsem tady, že,“ hlesl D.J.
„Ne, proto ne,“ přisvědčil Miller a s povzdechem se posadil na židli vedle lůžka. „Nacpal jsi do sebe tolik prášků na spaní, že by tě to uspalo do začátku přístího tisíciletí. Našli jsme tě doslova na poslední chvíli.“
D.J. zavřel oči a přejel si rukou přes obličej.
„Do prdele,“ vydechl.
„Jsem rád, že víš, jakou blbost jsi udělal,“ pokýval Miller hlavou. „Málem ses otrávil. Co tě to sakra napadlo?!“
„Bylo mi zle,“ pokusil se D.J. chabě bránit.
„Jo, já vím. A taky si vzpomínám, že jsem ti snad stokrát říkal, že máš ty noční můry řešit. Ale copak ty si dáš říct?“ povzdechl si Miller.
„Už se to nebude opakovat,“ opáčil D.J. chladně.
„To bych ti doporučoval. Nahlásili tě lékařské komoře,“ Millerova slova zůstala viset ve vzduchu. „Hádám, že jakmile tě odtud pustí, tak tě předvolají. Jestli jsem to dobře pochopil, budou posuzovat tvoji způsobilost k výkonu lékařského povolání.“
D.J. mlčel a Miller by byl mnohem raději, kdyby křičel, brečel, vztekal se. To, jak tiše D.J. přijímal, co mu říkal, Millera deptalo.
„Až do konce řízení tě vyřadili z aktivní služby a pozastavili ti lékařskou licenci,“ Miller podal D.J. obálku s modrým pruhem. „Je mi to líto.“

*****

„Přece mu nemůžou vzít licenci jen kvůli – kvůli malé nehodě,“ opakoval Cooper už asi po sté.
„Nehodě?“ odfrkl si Smith.
„Ale no tak, mohlo se to stát každému z nás,“ okřila Smithe Starcková.
„Ne, nemohlo,“ odsekl Smith. „Protože my všichni jsme se s tím, co se stalo vyrovnali – na rozdíl od něj.“
„Jak tohle můžeš říct!“ obořila se na něj Starcková.
Miller hleděl do své poloprázdné sklenice piva a byl rád, že si ho nikdo nevšímá.
„Snadno – D.J. si prostě myslel, že všechno, jako obvykle, zvládne sám, že nepotřebuje ničí pomoc. Už bylo na čase, aby na tu svoji aroganci dojel,“ prskl Smith.
„Zvláštní, když ti pod rukou bouchla konzole a on tě odmítl odvézt specialistům a ošetřil tě sám hned na místě, čímž ti zachránil prsty, nestěžoval sis, že by byl arogantní,“ zastal se Cooper D.J. tiše.
Smith nejdřív otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel a zamumlal: „To bylo něco jiného.“
„D.J. není arogantní, jen – jen ví, že je nejlepší. To není arogance, tomu se říká znát svou cenu,“ přidala se Starcková.
„Dobře, tak jak se říká tomu, když někdo umíněně odmítá pomoc s vlastními problémy?“ ušklíbl se Smith.
„To říká ten pravý,“ poznamenal Cooper. „Dobře si vzpomínám, jak když nám všem nabídli psychoterapie, jsi vřískal, že cvokaře nepotřebuješ a že tě tam nikdo nedostane.“
„Ale šel jsem tam,“ ohradil se Smith.
„No, a D.J. si našel jiný – lék,“ pousmála se a sklouzla očima k mlčícímu Millerovi.
Smith stiskl rty. Jen těžko se smiřoval s představou, že se kapitán dal s D.J. dohromady. Jenže i když to nebylo řečeno nahlas, dokázal to vyčíst mezi řádky. Přece jen sloužil s Millerem už nějaký ten pátek a znal ho.
„Ne, nenašel si ´lék´, jen celý problém odsunul,“ trval na svém Smith.
„D.J. udělal kravinu – to víme všichni. Kvůli tomu jem vás sem ale nepozval,“ promluvil Miller. „Za týden má D.J. tady v San Francisku přelíčení. Chtěl jsem vás požádat, abyste svědčili.“
„Ale samozřejmě!“ vyhrkla Starcková.
„V jeho prospěch, pochopitelně,“ utrousil Smith.
„Ne,“ Miller se na Smithe přísně zadíval. „Odpovídejte po pravdě. Všichni víme, že D.J. má problémy – kdo je nemá. Ale nikdo z vás, myslím, nemůže tvrdit, že by někdy dovolil, aby to zasahovalo do jeho práce.“
„Kruci, ten chlap mi zachránil krk asi tucetkrát,“ potřásl Cooper hlavou.
„Nebýt jeho,“ ozval se tiše dosud mlčící Justin, „nevrátil bych se domů živý,“ jeho dětský obličej hyzdily ošklivé jizvy. Nenechal si je dosud odstranit.
„Takže,“ pozvedla Starcková sklenici. „Na D.J. – ať to dobře dopadne.“

*****

Zařízení soudní síně bylo strohé – jedna obrazovka, nahrávací zařízení, křeslo pro svědka, po jednom křesle a stolku pro obžalobu a obhájce a vysoká lavice, kde zasedala komise složená ze dvou členů lékařské komory a jednoho důstojníka Vesmírných sborů.
Předseda soudu udeřil dřevěným kladívkem a vyžádal si tak klid v síni a pozornost.
„Prohlašuji, že od této chvíle zasedá Generální vojenský disciplinární soud. Korvetní kapitán D.J. povstane. Obvinění jest následující: hrubé zpochybnění způsobilosti k výkonu lékařské praxe a funkce lodního doktora. Specifikace: 13. srpna jste musel být hospitalizován v důsledku nadměrného užití drog na spaní pocházejících z vašeho osobního služebního lékařského materiálu. Vzhledem k tomuto obvinění – cítíte se vinen?“
„Ano, ctihodnosti,“ řekl D.J. klidně.
„Na co si to do prdele hraje?!“ sykl Smith Starckové do ucha.
„E...,“ předsedu soudu D.J. prohlášení zjevně taky zarazilo. „Dobrá, tedy – jako členy tohoto soudu jsem jmenoval doktorku Helen Terrebovou, profesora Liu Chi Minga a podplukovníka Bernarda Routera. Připomínám skutečnost, že máte právo požádat o změnu, pokud máte dojem, že někteří z jmenovaných by mohli být přepojatí k vaší škodě.“
„Nemám námitek, pane.“
„Výborně. A souhlasíte s ustanovením mě jako předsedy soudu a s poručíkem Randovou jako žalobcem?“
„Ano, pane.“
„V tom případě prohlašuji disciplinární řízení za zahájené. Poručíku Randová, prosím,“ vyzval předseda soudu žalobkyni.
„Děkuji ctihodnosti,“ pokývla předsedovi soudu štíhlá zrzka v kostýmku a obešla stolek. „Předvolávám kapitána Millera.“
Miller vstal a došel k židli pro svědka.
„Přísahejte, že budete říkat pravdu a nic než pravdu, k tomu vám dopomáhej Bůh,“ nechala ho obsluha záznamu přísahat na zákoník USACu.
„Přísahám,“ položil na něj Miller ruku a pak se posadil a položil ruku na čtečku otisků prstů.
„Samuel James Miller,“ ozval se ženský, lehce kovový hlas počítače. „Služební číslo: 28758543. Služební hodnost: kapitán. Služební zařazení: velitel kosmického plavidla třídy SRT. Současné umístění: U.S.A.C. Lewis&Clarke. Vyznamenání: Řád Legie, Makovanův odznak, třikrát vyznamenán Galaktickým velením, dvakrát vyznamenán za statečnost, Solární stuha první a druhé třídy, třikrát zraněn, čestný záznam, vyznamenání za hrdinství, Terranské vyznamenání za neobyčejnou statečnost...“
Záznam pokračoval ještě notnou chvíli, než mohla obžaloba konečně začít klást otázky.
„Kapitáne Millere, vy jste korvetního kapitána D.J. našel, je to tak?“
„Ano, madam,“ přikývl Miller.
„Můžete nám říct, jak přesně se to seběhlo?“
„Vrátil jsem se domů, vešel do pokoje a našel jsem ho mimo sebe. Ihned jsme zavolal záchranku a jel s ním do nemocnice.“
„To je vše, kapitáne?“ zeptala se s nebezpečným úsměvem.
Miller stroze přikývl.
„Podle lékařského záznamu měl korvetní kapitán D.J. v krvi 1,2‰ alkoholu,“ zvedla ze svého stolu list papíru.
„Na zemi ležela prázsná láhev od whisky, ano,“ přisvědčil Miller a pak kousavě dodal: „Taky tam ležela lékovka od prášků, moje staré ponožky, popelník a D.J. šaty – chcete vědět přesně co?“
„Ať soud požádá svědka, aby nebyl sarkastický,“ odsekla Randová.
„Omlouvám se,“ ucedil Miller.
„Máte představu, proč to udělal?“ zaútočila na Millera.
„Hádám, že zřejmě nemohl spát,“ odsekl Miller.
„Měl s tím už dříve problémy?“
„Ano,“ připustil Miller neochotně.
„Bral léky?“
„Ne.“
„Jste si jist?“
„Ano, jsem.“
„Nemám další otázky.“
Obhajoba, prošedivělý muž v nemódním obleku, vstal.
„Kapitáne Millere, vy jste si korvetního kaptiána D.J. na svou loď přímo vyžádal, že?“
„Ano.“
„Proč?“
„Protože jsem chtěl sestavit tým z těch nejlepších,“ odvětil Miller prostě.
„Věděl jste o jeho – potížích se spaním?“
„Ano.“
„Od začátku?“
„Ano.“
„A přesto jste ho chtěl ve své posádce.“
„Přesto.“
„Měly tyto potíže někdy, v průběhu služby pod vaším velením, negativní vliv na jeho výkon?“
„Ne, nikdy.“
„Děkuji kapitáne, to je zatím vše. Předvolávám korvetního kapitána D.J.“
D.J. si odbyl přísahu, posadil se a položil ruku na čtečku.
„D.J.,“ ozval se ženský, lehce kovový hlas počítače. „Služební číslo: 333529172. Služební hodnost: korvetní kapitán. Služební zařazení: lodní lékař. Současné umístění: U.S.A.C. Lewis&Clarke. Vyznamenání: Řád vědecké Legie cti, vyznamenání za statečnost, dvakrát zraněn, čestný záznam, dvakrát vyznamenán za obětavost, jednou vyznamenán za neobyčejnou statečnost, Galaktické vyznamenání první a druhé třídy, Corillisův kříž, čestný doktorát z psychologie.“
„Pane D.J., proč se cítíte vinen?“
„Námitka, irelevantní!“ ozvala se ihned Randová.
„Ctihodnosti, chci jen, aby svědek objasnil své stanovisko. Je to lékař, jde tu o profesionální čest.“
Předseda soudu viditelně zaváhal, ale pak si vyměnil pohled s doktorkou po své pravici a kývl.
„Sám, jste to řekl. Jsem lékař, pokud selžu, mohlo by to někoho stát život. Takováto nehoda je luxus, který si nemohu dovolit.“
„Selhal jste už někdy?“
„Ne, jinak by to přece bylo v mém záznamu.“
„Samozřejmě,“ usmál se obhájce. „Trpíte nočními můrami, že? Jak dlouho?“
„Od sedmnácti.“
„Podle vašeho záznamu jste podstoupil transplantaci srdce. Měl jste úraz. O co šlo?“
„Byl jsem pobodán při hospodské rvačce.“
„Žádám obhájce, aby buď vysvětlil, o co mu jde, nebo začal klást otázky k věci,“ zamračil se předseda soudu.
„Ctihodnosti, chci soudu objasnit původ nočních můr mého klienta.“
„Dobrá, pokračujte, ale rychle. Trpělivost soudu je omezená.“
„Ano, ctihodnosti,“ přikývl obhájce a obrátil se zpět k D.J. „Prosím,“ pobídl ho.
„Můj přednášející mi tehdy zachránil život, když mě operoval v dosti – nedostačujících podmínkách. Od té doby občas trpím nočními můrami.“
„Vy jste se při té operaci probudil, že?“
D.J. přikývl a v sále to užasle zašumělo.
„Ticho v soudní síni,“ udeřil předseda soudu kladívkem.
„A říkáte, že jen občas? Jak často?“
„To je různé. Třikrát, čtyřikrát do roka,“ pokrčil D.J. rameny.
„Takže to není běžný jev.“
„Ne.“
„Děkuji, svědek je váš,“ přenechal obhájce D.J. Randové.
„Obžaloba pochopitelně nechce nijak zpochybňovat vaši profesionální čest. Ostatně máte pověst vynikajícího lékaře. Nicméně vaše poslední mise nebyla příliš úspěšná, že? Utrpěl jste velmi ošklivé zranění.“
„Ano.“
„Zhoršilo to vaše noční můry?“
„Ano.“
„Jak moc?“
„Námitka, zástupce žaloby nutí svědka uškodit sám sobě.“
„Přijámá se, zeptejte se jinak,“ vybídl předseda soudo žalobkyni.
„Dobrá, mám tu vyjádření ošetřujícího lékaře. Během vaší rekonvalescence v nemocnici jste měl každou noc opakovaně noční můry. Souhlasí?“
„Ano.“
„A dále tu stojí, že jste odmítl psychologa.“
„Ano, jsem dostatečně způsobilý vyřešit si své problémy sám.“
„Skutečně? Cituji: pacient byl podrážděný, měl výkyvy nálady a deprese. Odmítal medikamenty i psychologickou pomoc.“
„Když máte noční můry prakticky celý svůj život, víte, jak se s nimi vypořádat,“ namítl D.J.
„Možná, ale tentokrát jste příliš neuspěl, že?“ ušklíbla se. „Máte pořád noční můry?“
„Ne.“
„Berete léky?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Ovlivňují úsudek a jako lékař musím mít vždy jasnou hlavu.“
„Jako třeba po láhvi whisky?“ rýpla si.
„Byla to nehoda.“
„Jistě,“ pokývala hlavou. „Povězte mi, vy se s rodinou nestýkáte, že?“
„Ne.“
„V patnácti jste utekl z domova a nastoupil na Akademii.“
D.J. přikývl.
„Povězte mi, jak se patnáctiletý kluk dostane z Marsu na Zem – bez peněz?“
„Námitka, nesouvisí s případem,“ ozvala se obhajoba.
„Právě naopak, ctihodnosti,“ usmála se. „Za chvíli vám dokážu, že to zcela jednoznačně s případem souvisí. Projednáváme způsobilost korvetního kapitána D.J. k výkonu lékařského povolání.“
„Pokračujte,“ svolil předseda soudu.
„Takže, jak jste se dostal na Zem?“
„Na nákladní lodi,“ odpověděl D.J., ale Miller viděl, že mu to není příjemné.
„Jako černý pasažér?“
„Ne,“ vypravil ze sebe D.J. se sebezapřením.
„Takže jak. Čím jse tu cestu zaplatil?“
D.J. mlčel.
„Nevadí, řeknu to za vás. Znásilnili vás, že?“
Miller zalapal po dechu a s ním i celá posádka Clarka vyjma Smithe.
D.J. pevně zavřel oči.
„Mám zde kopii dopisu, který jste napsal svému příteli, a která dokládá, že vás kapitán a lodní doktor lodi, která vás odvezla z Marsu na Zem opakovaně sexuálně zneužívali. Chcete to popřít?“
D.J. pomalu otevřel oči a jeho výraz byl podivně prázdný.
„Ne.“
„Pořád chcete tvrdit, že nočními můrami trpíte od sedmnácti let?“
„Ano.“
„Podle odborného posudku dvou dětských psychologů takový zážitek může vést k špatné socializaci, psychickým problémům a nezřídkakdy až k sebevraždě. Nemám dalších otázek,“ a s tím D.J. propustila.
„Obhajoba žádá o pauzu, aby – aby se můj klient mohl vzpamatovat z necitelného jednání obžaloby,“ požádal obhájce a střelil pohoršenýn pohledem k žalobkyni.

D.J. vyšel ze záchoda a zjistil, že o umyvadlo se čelem k němu opírá Miller. Ruce měl založené na prsou a nečitelný výraz.
D.J. uhnul pohledem a protáhl se kolem něj k umyvadlu.
„Proč jsi mi to nikdy neřekl? Známe se tolik let,“ řekl Miller tiše.
„Neřekl jsem to nikomu,“ odpověděl D.J. tiše.
„A ten dopis?!“ vyjel na něj Miller ostřeji, než chtěl. „Jak se k němu ta megera mohla dostat?“
D.J. se opřel rukama o umyvadlo a svěsil hlavu.
„Nikdy jsem ten dopis neposlal. Ostatně, kdo by v dnešní době posílal dopisy? Napsal jsem to – napsal jsem to, aby se mi ulevilo. Nic víc. Nikdy jsem neměl přítele, kterému bych to mohl říct.“
„Teď máš,“ připomněl mu jemně Miller.
D.J. pokýval hlavou, ale dál zíral do umyvadla. Miller mu položil ruku kolem ramen.
„Nebylo to tak hrozný, jak to zní,“ řekl D.J. tiše. „Lodní doktor byl perverzní prase, ale kapitán byl férový chlap. Na Zemi mě nechal jít. Taky jsem mohl skončit někde za hranicemi regulovaného prostoru v nějakém bordelu.“
„Měl jsi to někomu říct,“ šeptl Miller.
„Říct? Byli to pašeráci, žádná obyčejná nákladní loď. A já – věděl jsem, do čeho jdu. Tedy to s tím lodním doktorem byl podraz a –“ D.J. zmlkl, když si uvědomil, jak zděšeně se na něj Miller dívá.
„Tys to věděl?“ vydechl Miller.
„Jo, věděl,“ přisvědčil D.J. „Byla to cena za to, že mě odveze na Zem.“
Miller polknul.
„Bylo mi patnáct, v tomhle věku jsou všechny děti stejné – holka nebo kluk – a ...a když je mužská posádka dlouho venku – no, sám o tom víš své,“ D.J. se vymanil z Millerova obětí, protože se tím přiznáním najednou cítil špinavý, a nechtěl, aby se ta špína přenesla i na Millera. „Kapitán té lodi souhlasil. Jenže se to dozvěděl lodní doktor a – promiň, nikdy ses to neměl dozvědět. Takhle ani nijak jinak – obzvláště ne ty.“
Miller byl otřesený. Věděl, že D.J. Mars nenávidí, že se na něj odmítá vrátit, že na něj odmítá vstoupit, dokonce i když tam jen kotvili, že má dokonce v záznamu uvedeno, že v případě úmrtí má být jeho tělo svěřeno vesmíru, takže jediné, co ho pojí s Marsem je fakt, že má jejich občanství. Nikdy ho ale nenapadlo, že jeho odpor k té planetě, k tomu místu jde tak daleko, že byl ochotný zaplatit cestu odtamtud vlastním tělem.
Vždyť mu bylo jen patnáct, blesklo Millerovi zděšeně hlavou.
„Pochopím, když odejdeš,“ zašeptal D.J.
„Co?“ Miller se zamračil, protože nechápal, kam tím D.J. míří. Kam by k sakru chodil?
„Že pochopím, když se nebudeš chtít – dál dívat.“
„O čem to sakra mluvíš?!“ zavrtěl Miller hlavou. „Jediné místo, kam půjdeme, je za dvacet minut soudní síň.“
D.J. se nepatrně vděčně pousmál.
„Jen jednu věc,“ ošil se Miller. „Nespíš s chlapama jen proto, že tě – to no – tento...“
„To mi celou tu věc ulehčilo,“ odpověděl D.J.
„Prima,“ přikývl Miller. „Co dalšího jsi mi ještě neřekl?“ poplácal D.J. po zádech.
„Každý má svá tajemství,“ připomněl D.J. jemně, že i jemu Miller spoustu věcí neřekl, dokud nemusel.
„Jak se k tomu dopisu jen dostala?“ změnil Miller téma. „Evidentně se snaží ze všech sil dokázat, že jsi psychicky labilní.“
„Myslel jsem, že jsem ho ztratil, ale – asi ne. A na škole jsem nebyl zrovna populární. A většina z nich teď pracuje u USACu, a navíc takovéhle věci se jen těžko utají,“ povzdechl si D.J.
„Tvůj obhájce říkal, že teď předvolají ostatní. A i když Smith mele pořád pyskem, všichni budou svědčit v tvůj prospěch,“ snažil se ho Miller povzbudit.
„Ať řeknou cokoli, ona to překroutí,“ povzdechl si D.J. „Nikdo nemá rád doktory, co se sjedou vlastními prášky.“
„Takhle nemluv,“ zamračil se Miller. „Nehodlám si hledat nového lodního doktora.“
„To doufám, s ohledem, na to, co s nimi děláš ve sprše,“ pousmál se D.J.
„Kdybys nekecal,“ ušklíbl se Miller, přimáčkl D.J. ke zdi a políbil ho. Jednou rukou přitom vklouznul mezi D.J. stehna.
„Neblbni,“ vydechl D.J. a kousnul se do spodního rtu.
Miller dostrkal D.J. do kabinky, zavřel za nimi a vmžiku byl na kolenou a rozepínal D.J. kalhoty. Stáhl mu kalhoty i slipy a olízl jeho napůl ztopořený penis.
D.J. se hryzal do rtu, jak se snažil udusit v sobě jakýkoli zvuk.

„Co vám tak trvalo?“ zamračil se na ně Smith, když konečně vylezli ze záchoda. „Za chvíli to začne.“
Starcková se na ně chápavě usmála. Žádné jiné místo pro soukromý rozhovor tu prostě nebylo. Každopádně vypadali, že to byl rozhovor pozitivní.
Toho, jak má D.J. červené tváře, ani těch kradných pohledů, které si s Millerem vyměňuje, si naštěstí nikdo nevšiml.
Druhá polovina přelíčení byla stejně otřesná jako první. Žalobkyně na všem, co kdo řekl v D.J. prospěch, našla něco, co zpochybnila. Na přetřes přišel i jeho milostný život, který byl poměrně dlouho dosti promiskuitní, což Randová přirozeně označila jako známku citové nestability. Došlo i na rozebírání jeho vztahu s Millerem. Prostě se snažili na něj vyšťárat nějakou špínu, a třebaže toho nebylo moc, na vytvoření špatného dojmu v očích poroty to stačit nepochybně mohlo.
Když konečně porota odešla, aby se poradila o konečném rozsudku, cítil se D.J. jako by ho vysvlékli nejen do naha, ale doslova obnažili celou jeho duši. Jediným štěstím bylo, že přelíčení nebylo veřejné, takže kromě svědků tu nebyl nikdo další. A s těmihle lidmi D.J. mnoho let pracoval a snad ještě mnoh let pracovat bude. Pravda, nikdy neměl v úmyslu, aby toho o něm věděli tolik, nicméně věřil, že s tím dokáže žít. Pokud mu teď neseberou hodnost leteckého důstojníka a nepřipraví ho o lékařskou licenci. Po celé přelíčení si to nechtěl přiznat, ale teď když čekal na rozsudek, to už nemohl popřít – měl strach.
Práce záchranáře byla celý jeho život. Obětoval jí všechno. Nedokázal si představit, že by dělal něco jiného.
Miller ho pod lavicí, tak aby to nikdo neviděl, vzal za ruku. Pevně ji stiskl.
Jestli ho odsoudí, zničí ho.
Zdálo se to nekonečné, než se vrátili. Tváře nečitelné. Předseda poroty podal předsedovi soudu papírek s jejich usnesením.
„Povstaňte,“ vyzval je předseda soudu.
„Korvetní kapitáne D.J. ve věci obvinění vznesených proti vám jste byl shledán viným.“
D.J. měl pocit, jako by mu ta slova vyrazila dech. Najednou byl spabý v kolenou a doufal, že ho soudce rychle dorazí, dřív než se nedůstojně sesune na zem.
„Nicméně,“ pokračoval však předseda soudu dál, „tento soud přihlédl k vašemu perfektnímu služebnímu záznamu, vašim zásluhám i profesní pověsti. Kaptiáne Miller, předpokládám, že jste ochoten vzít na sebe zodpovědnost za ponechání korvetního kapitána D.J. ve své posádce?“
„Ano, pane!“ řekl Miller možná až příliš hlasitě.
„Dobrá, v tom případě, vás, korvetní kapitáne D.J., tento soud odsuzuje k šestiměsíční ambulantní psychiatrické léčbě. Pokud bude zpráva hovořit kladně, vrátíte se pod velení kapitána Millera. Záznam o tomto disciplinárním řízení vám zůstane v každém případě. Bude-li však zpráva nepříznivá, nebo nebudete-li na léčení docházet, či jinak zpochybníte rozsudek tohoto soudu, budete s okamžitou platností propuštěn ze služby a přijdete o licenci. To je vše.“
Klepnutí kladívka ukončilo přelíčení.
Miller D.J. objal a D.J. se ho musel chytit, aby neupadl. Mohlo to dopadnout líp, ale mohlo to taky dopadnout mnohem, mnohem hůř.

*****

„Buď hodný,“ vztyčil Cooper varovně ukazováček.
D.J. přikývl. Třebaže soud dopadl nakonec přece jen dobře, byl takový trochu přešlý. Šest měsíců nebyla zrovna krátká doba a on si napoprvé neuvědomil, že Miller s ním nebude.
„Ale no tak, půl roku uteče jako voda,“ pousmála se Starcková.
D.J. pokýval hlavou, ale úsměv opětovat nedokázal. Neměl ani naději, že by Miller dostal dovolenou, protože je odveleli na Tavington a tak nebudou ve službě neustále. Dřív jak za rok se neuvidí, protože na Tavingtonu se nic kratšího nevyplatilo sloužit.
„Ale no tak, co trochu sentimentu, hoši,“ zašklebil se Cooper. Starcková mu ale šlápla na nohu a Justin do dloubnul do zad.
„No, tak – čau,“ Miller se rozpačitě natáhl, jako by chtěl D.J. políbilt, ale pak ho místo toho jen chlapsky objal, vzal si věci, otočil se a odcházel odletovou halou pryč.
Ani jednou se neotočil.
„Ahoj,“ dala Starcková D.J. pusu na tvář. „Budeme psát.“
„Pokusím se odložit vážná zranění, než se vrátíš, abych tě nepřipravil o veškerou srandu,“ mrkl na něj Cooper.
Justin D.J. podal ruku a nepatrně se pousmál. Horizont mezi nimi vytvořil zvláštní porozumění beze slov.
„Využij čas a najdi si ženskou,“ poradil mu Smith nabručeně.
„Zvážím to,“ slíbil D.J. se zcela vážnou tváří.
Smith D.J. potřásl rukou a poplácal ho po rameni.
D.J. se za nimi díval, dokud mu nezmizeli z očí. Pak si s povzdechem vzal stašku se svými věcmi a zamířil ven z odletové haly.

*****

Miller stál v hale a nechápavě se díval na davy lidí jdoucí za svými cíli. Nikdo tu na něj nečekal.
Jak by mohl, když vůbec nevěděl, kdy se vrací.
Sklopil oči k disku se zprávou, který svíral v ruce. Vrátil se mu s poznámkou, že nelze doručit.
Jako všechny ostatní.
Po D.J. jako by se slehla zem.
Neměl nejmenší tušení, jak dopadl ten posudek, kde je, co dělá, a jestli ho vůbec ještě miluje.
Cítil se podivně prázdný.

*****

„Podle mě to bude Benjamin Franklin,“ tvrdil Justin, když kráčeli k výtahu do doku, v němž kotvila jejich nová loď.
„Proboha proč bys chtěl takovou kisnu?“ odfrkl si Smith.
„Náhodou...!“ nafoukl se Justin.
„Nehádejte se,“ zakročila Starcková a úkosem se s smutně podívala na Millera. To, že se D.J. vůbec neobjevil, ani o sobě nedal vědět, ho dost zdrtilo. „Loď je loď, Smitty. Nebuď vybíravý.“
„No jo,“ zabručel Smith.
„Budeme potřebovat náhradu za -“ Cooper se odmlčel, když po něm Starcková šlehla ošklivým pohledem. „Petersovou,“ dořekl.
Starcková se podívala na Millera, ale ani tentokrát kapitá nereagoval, tak se toho ujala sama.
„Zatím se obejdeme bez zdravotníka. Později se k nám někdo připojí.“
„A bez doktora se taky obejdeme?“ zeptal se Smith. Cooper ho kopnul do holeně.
Zastavili se před výtahem.
Miller věděl, že by měl něco říct, něco udělat. Sám se trochu divil, že jim dovolí odletět bez lodního doktora, ale nechtěl o tom přemýšlet. Příliš to bolelo. Nikdy si nepomyslel, že mu srdce zlomí chlap.
Justin se najednou usmál a kývl směrem odkud přišli.
Otočili se.
Chodbou k nim někdo kráčel. Měl na sobě okrovou uniformu, modrou lékařskou vestu a přes rameno nesl tašku.
Cooper se začal culit.
Starcková se na Millera usmála.
Smith se ušklíbl, jako by celou dobu čekal, že se D.J. na poslední chvíli přece jen objeví.
D.J. se zastavil před Millerem a položil tašku na zem.
„Žádám o povolení vstoupit na palubu, pane,“ požádal formálně.
Miller upustil svoji tašku a popošel blíž.
Na D.J. ramenou se leskly zbrusu nové prýmky komandéra.
Miller si nejdřív pohrával s myšlenkou, že by D.J. praštil. Pak toho bastarda ale sevřel v objetí a zcela nečekaně a spontálně ho políbil.
D.J. nezaváhal a vášnivě polibek oplatil.
Justin hvízdnul.
„Wow,“ protáhl Cooper a položil Starckové ruku kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.
D.J. povytáhl obočí, když se od sebe s Millerem odlepili.
„Trochu jsme se zblížili,“ usmála se Starcková.
D.J. jí úsměv oplatil.
„Tedy vy jste banda sentimentálních bláznů,“ odfrkl si Smith.
„Nepovídej,“ uculil se Justin. „A tohle je určitě dárek od tvojí matky,“ chytil ho za ruku, na níž měl Smith zlatý řetízek.
Smith se mu zamračeně vytrhl.
„Jmenuje se Gréta,“ práskl Justin.
A všichni se začali smát.
„Omlouvám se, že jsem se neozval. Vážně to nešlo,“ pošeptal D.J. Millerovi do ucha.
„Počkej ve sprše, možná tě nevarovali, ale provádím se svými lodními doktory ve sprše zvrhlosti,“ sykl Miller.
„Výborně,“ cukly D.J. koutky.
Dveře výtahu se otevřely, a když nastoupili dal se výtah do pohybu. Proskleným oknem si mohli prohlédnout svoji loď.
Na boku zbrusu nové lodi stálo Lewis&Clarke RMY28 – A.
„Jen ji musíš, Smitty, hned za vraty nabourat, abych se cítil jako doma,“ rýpl si Cooper.
„A taky by to chtělo trochu očoudit příď srážkou s nějakým vhodným asteroidem,“ přisadil si Justin.
„Vy jste blbí!“ sjel je Smith pohoršeně pohledem.
„Jsme doma,“ usmál se Miller.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský