Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Téma: Horizont události
Hlavní postavy: D.J./ Samuel James Miller
Shrnutí: Epilog k povídce Horizont události – ačkoli možná jsou vlastně dva.
Poznámka: Navazuje na povídku se značně velkým časovým odstupem. Něco jako Mušketýři po dvaceti letech ;-)
Navazuje na povídku Horizont události
Děkuji bedrníce za beta read
Dopsáno v říjnu 2008

Střípky aneb všechno má svůj konec

Podlaha se jim zachvěla pod nohama a v konstrukci lodi to zaskřípalo, jako by se vrak již každým okamžikem měl rozpadnout na kusy.
Nikdo nemluvil. Nikdo nevtipkoval. Všichni hleděli být už odtud pryč i se zraněnými.
D.J. zkontroloval, zda tlakový obvaz drží, a kývl na Coopera. Ve skafandru se mu pracovalo špatně a měl ruce neskutečně neohrabané, ale tohle bylo to, k čemu ho cvičili.
Cooper muže podepřel a co nejrychlěji ho vlekl do bezpečí na Clarka.
D.J. se zvedl. Byl celý ztuhlý a rozbolavělý. Za poslední dva roky přibylo civilních letů skoro trojnásobně, ale počet nehod se zvýšil téměř o sto procent. Takhle to dopadá, když si diletanti začnou hrát na astronauty. Čeho všeho se ještě dočkají?
Najednou si přišel hrozně starý a unavený.
„Přibližně patnáct minut do ztráty integrity trupu, lidi,“ zapraskal v rádiu Justinův hlas a připoměl mu, že tu má sakra práci...

*****

Starcková seděla za stolem a tvářila se, že si čte. Ve skutečnosti poočku sledovala ostatní. Od Horizontu uplynulo už tolik času a tolik věcí se změnilo. Přesto nikdy nezapomněla.
Zadívala se na D.J., který seděl naproti ní a kreslil jí do skicáku.
On se změnil ze všech nejvíc.
A nebylo to tím, že se začal mnohem víc usmívat.
Ani tím, že teď více méně oficiálně chodil s Millerem a dařilo se jim už roky mít na záchranáře celkem normální a klidný vztah.
Bylo to něco v jeho očích.
Zřejmě se musíte podívat ďáblu do chřtánu, abyste se vyrovnali s vlastními démony.
D.J. zvedl oči, a když se jejich pohledy setkaly, pousmál se – jako někdo, kdo ví.
Starcková mu ten úsměv vrátila.
Pojilo je něco víc než přátelství.
A nebylo to jen tím, že spolu spali.
Asi se musíte prostě podívat ďáblu do chřtánu, abyste pochopili.

Smith zahnul za roh a jeho tvář zkřivil úšklebek.
„Nemůžete to dělat někde jinde?“ zavrčel na Millera, který D.J. doslova přišpendlil ke stěně chodby a rozhodně to nevypadalo na nacvičování dýchání z úst do úst.
Miller s D.J. se chvíli dívali směrem, kterým Smitty znechuceně odkráčel, a pak se jako by byli dohodnutí začali tiše smát.
Smith nabručeně vešel do společenské místnosti a jako na potvoru Cooper zrovna ožužlával Starckové ucho.
„To snad není možný!“ zamračil se. „Copak na týhle lodi člověk nemůže nikam vkročit, aniž by to tu po sobě nelezlo?“
Tommy, jejich nový zdravotník, se jen culil.
„A ty se moc nechechtej!“ zavrčel Smith. „Jdu na můstek. Tam snad nikdy nebude!“
Starcková s Cooperem se začali smát.
„Pokrytec,“ zakřenil se Cooper. „Včera dostal od té své zřejmě pěkně žhavý videovzkaz. Byl ve sprše snad hodinu.“
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Náš Smitty, a je věrný,“ zavrtěla Starcková hlavou.
Změnili se.

„Hej, D.J.,“ Starcková zamávala D.J. rukou před obličejem, protože D.J. už deset minut zamyšleně zíral do jednoho místa.
„Co?“ trhl sebou.
„Kam hledíš, lotosový květe?“ rýpla si Starcková.
„Ale no tak,“ ozval se Cooper. „Nechte ho. Je zamilovaný.“
„Coopere,“ řekl D.J. jako by mimochodem. „Neprovokuj nebo ti naordinuju urogologickou prohlídku.“
„Víš, D.J., měl jsem tě mnohem raději, když jsi neměl smysl pro humor,“ odfrkl si Cooper.
D.J. se na Coopera zadíval.
„To nebyl vtip, to byla docela normální výhružka,“ vysvětlil s klidem.
Cooper na něj vyplázl jazyk.
„Co je? Máš problémy s mandlema?“ zeptal se D.J, a tvářil se přitom zcela lhostejně a vážně.
Justin se dusil smíchy.

Horká voda se mu rozlévala po kůži.
Millerovy ruce mu klouzaly po břiše a jeho rty líbaly a jemně okusovaly jeho krk.
Tiskl se k tělu za sebou a dotýkal se ho všude, kam dosáhl.
Millerův tuhý pták ho šťouchal do zadku.
Předklonil se a opřel se rukama o stěnu sprchy.
Millerovy ruce mu sevřely zadek a odtáhly půlky od sebe.
Jeho matka se mýlila, když tvrdila, že ve Vesmírných sborech na nikoho štěstí nečeká.

Starcková zaklepala na rám otevřených dveří ošetřovny.
D.J. zvedl ty svoje modré oči od terminálu.
Starcková polkla.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se a sklopil oči zpátky k monitoru. Znovu se ozvalo tichounké klapání klávesnice.
Starckovou vždycky fascinovalo, jak D.J. dokáže psát rychle, i když neumí všemi deseti. Dnes tu však byla jako posel špatných zpráv.
„Tohle ti přišlo minulý týden,“ řekla tiše a položila na stůl vedle terminálu obálku – skutečnou obálku. Čekala na D.J. na základně celých sedm dní, než se vrátí.
D.J. na ni jen krátce úkosem pohlédl.
Skutečné obálky se používaly jen k doručování skutečně důležitých věcí.
„Co je to?“ zeptal se D.J., aniž by přestal psát. Potřeboval tu zprávu do hodiny odevzdat. Lékař, který převezme raněné, které společně s Antaresem přivezli, bude potřebovat zprávu o jejich zdravotním stavu.
„Myslím,“ Starckové si musela odkašlat. „Myslím, že by sis to měl přečíst.“
„Co je to?“
Starcková se zadívala na černou stuhu na obálce.
„Úmrtní oznámení,“ hlesla.
D.J. přestal psát a podíval se na ni – ne na obálku. Teprve pak jeho oči pomalu sklouzly k obálce.
A pak se vrátil ke své zprávě.
Starcková na něj šokovaně zůstala zírat.
„Ty si to nepřečteš?!“
„Ne,“ D.J. hlas byl klidný a věcný.
„Ale – ale,“ Starcková nenalézala slov. „Je to tvoje rodina!“ vyhrkla nakonec.
„Není,“ utrousil, aniž by přestal psát.
„D.J.!“
Klapot klávesnice utichl, ale D.J. zůstal hledět do monitoru, když řekl: „Nepromluvil jsem s nimi dobře pětadvacet let. Nevidím důvod, proč bych s tím měl teď začínat.“
„Možná že v tom je ten problém. Žes jim nikdy neodpustil,“ řekl Starcková měkce.
D.J. se na Starckovou podíval.
„Oni neodpustili mně, že jsem utekl,“ řekl tiše. „Nikdy mi neodpustili, že jsem nebyl – standardní syn. A teď už na tom nezáleží.“
Starcková se sklonila a položila D.J. dlaň na předloktí.
„Záleží,“ šeptla. „Vždycky na tom záleží. Jeď tam – jeďte tam s Millerem. Je to tvoje rodina – jinou nemáš.“

„Vůbec se to tu za ty roky nezměnilo,“ mračil se D.J., když vystoupili z raketoplánu na kosmodromu na Marsu.
Pořád ty stejně ocelově šedé jednotvárné stěny a pořád ten jednotvárný dav lidí v overalech barevně odlišených podle úseků.
Miller položil D.J. ruku na rameno.
„To zvládneme,“ ujistil ho. „Ber to jako další otravné školení,“ poradil mu s úsměvem.
„To budeme celý pohřeb na záchodě šukat?“ zeptal se D.J., aniž by hnul brvou.
Miller za zasmál.
„Celý ne.“
„Ty se mi jen zdáš,“ ušklíbl se D.J. a zamířil k přepážce, kterou museli všichni příchozí projít.
Úředník se zadíval na D.J. doklady a obočí se mu nad kořenem nosu stáhlo nevolí. Mohli jste být třeba sám prezident, ale když jste byli občané Marsu a nebyli jste na Marsu, byli jste černá ovce.
„V pořádku,“ utrousil úředník úsečně a div že D.J. doklady nehodil jako psovi kost.
Když se zadíval na Millerovy doklady, znechucení vystřídalo špatně skrývané pohrdání.
„Účel vaší návštěvy?“ zeptal se úředník Millera.
„Rodinný,“ předešel Millera D.J. a vysloužil si od úředníka ošklivý pohled.
„Vy jste – spolu?“ zeptal se úředník pomalu a kousavě.
„Ano,“ přitakal Miller hlasitě.
Na D.J. bylo vidět, že je mu celá ta procedura nepříjemná.
„Předpokládáná doba pobytu?“ pokračoval úředníkův výslech.
Miller slyšel D.J. tiše vrčet, že čím dřív odtud vypadne tím bude radši.
„Pár dní,“ odpověděl Miller.
„Vezete s sebou nějaké potraviny?“
„Vypadáme snad na to?“ ušklíbl se Miller.
„Vezete sebou nějaké potraviny?“ zopakoval úředník otázku umíněně.
„Ne,“ odvětil Miller a předběhl úředníka dodáním: „A zvířata taky ne. Nevezeme zbraně ani munici, ani drogy, ani elektroniku. Kruci nemáme sebou ani šprcky, když tak nad tím přemýšlím.“
Úředník zrudl a s popřáním příjemného pobytu Millerovi vrátil doklady.
„Ty s sebou nemáš kondomy?“ zeptal se D.J. cestou z letové haly.
„Ne,“ usmál se Miller. „Ty jsi říkal, že mi budeš věrný, pokud si vzpomínám,“ a zadíval se na D.J.
„Jsem, jen – “ D.J. pokrčil rameny. „Myslel jsem, že pohřeb strávíme na záchodě. Na rychlovku jsou kondomy nejlepší – jde to pak líp.“
„Jestli mi chceš tvrdit, že u sebe někde žádné nemáš, neuvěřím,“ uculil se Miller.
„Zapomněl jsem je na Clarkovi ve vestě.“
„Já budu opatrný,“ slíbil Miller s potměšilým úsměvem. „A propo já myslel, že jsi říkal, že na Marsu se nepohřbívá.“
„Taky že ne,“ přikývl D.J. „Je to jen formalita. Odříká se pár vzletných frází, pát lživých krásných vět o zesnulém, pozůstalí si popláčou a to je vše.“
„A co se s tělem?“
„Spálí ho v některé z průmyslových pecí,“ pokrčil D.J. lhostejně rameny.
A Miller začínal chápat, proč D.J. všechno snáší s takovým klidem. Stačilo se rozhlédnout kolem. Byl to smutný, studený, neosobní svět. Svět, ve kterém pro slabé nebylo místo. Člověk musel být z nepoddajného těsta, aby tu přežil. Nedokázal si představit, jaké muselo být vyrůstat tu. U nich doma i v té nejhorší době, kdy lidi neměli práci a zločinost dosahovala závratných výšin, člověk viděl na ulicích hrající si děti a slyšel jejich smích – tady něco takového neexistovalo. Tady byly děti již od nejútlejšího věku hněteny a formovány, jak bylo potřeba. Osobnost se rozemlela řečmi o nutnosti budovat budoucnost Marsu, obětovat tomu vše – pro vyšší dobro, pro budoucnost.
Miller nebyl na Marsu poprvé, ale nikdy se nedostal do obytných částí kolonie. Vždycky když zakotvili, zůstávali v prostoru kosmodromu. Ale D.J. odmítal chodit s nimi. A když Miller viděl ty kilometry jednotvárných chodeb, tiché, zamyšlené obvyvatele, začínal chápat, proč se sem D.J. odmítal vrátit.
Nechápal, jak se tu D.J. i po těch letech dokáže tak jistě orientovat. On by se tu dávno ztratil. Jenže D.J. tu vyrostl a některé věci se prostě nezapomínají.
„Tady to je,“ zastavil se D.J. před dveřmi, na nichž byla nakřivo umístěná destička 133/27. Neměl se ale k tomu, aby zazvonil. Bylo to jako by těch dvacet pět let najednou neexistovalo, jako by byl zase patnáctiletý kluk a tohle děsivá past, z níž nebylo úniku.
A pak ho Miller vzal za ruku a D.J. zaklepal.
Už mu nebylo patnáct. Bylo mu čtyřicet a díval se do chřtánu samotnému ďáblovi. Tak tohle kruci zvládne ne? Nemůže to být horší než Weir, než disciplinární komise, než cokoli co zažil. A není na to sám. Stiskl Millerovu ruku a pak se z jeho sevření jemně vymanil.
Dveře se odsunuly stranou a D.J. po dlouhých letech pohlédl do tváře své matky.
Dívali se na sebe mlčky.
Zestárli – oba. On byl dospělý muž v nejlepších letech, ale čas již do jeho tváře vyryl vrásky. Vlasy mu začínaly ustupovat z čela a u krku rozepnutá uniforma odhalovala jeho jizvu.
Ona měla kůži jako pergamen, tvář ustaranou a utrápenou, oči bez jiskry a zarudlé od pláče. Byla shrbená a vypadala křehce.
„D.J.?“ zašeptala a oči se jí zaleskly.
Překvapilo ho, že si vůbec pamatuje jeho jméno. Jedinou odpověď na dopisy, které první tři roky po svém odchodu posílal, dostal od otce a zněla, že má jen jednoho syna a ten ví, co se sluší a patří. A ten byl teď mrtvý – i s jeho otcem. Při geologickém výzkumu rozmačkal jejich pásák sesuv půdy. Těla zůstala pohřbená pod horninou, protože kdo by dával peníze, čas a energii a riskoval něčí životy kvůli přinesení těl truchlící vdově a matce. Tohle byl Mars. Tady pro slabé nebylo místo.
„Jsi to ty?“ zajíkla se a slzy se jí skutálely po tvářích.
Cítil se hloupě. A provinile. Pokusil se usmát, ale nešlo to.
Třesoucíma se rukama se dotkla jeho tváře, jako by se bála, že je to jen sen, a on se rozplyne jako mýdlová bublina, když se ho dotkne.
„D.J.,“ vzlykla. „Chlapče můj,“ a v slzách ho objala – jako když matka vítá své dávno oplakané dítě.
D.J. ji sevřel a zavřel oči. Nechtěl brečet.
„D.J.?“
Otevřel oči a zjistil, že ke dveřím přišla pohledná žena. Měla dlouhé tmavé vlasy spletené do copu a modré oči.
D.J. to nemohl vidět, ale Miller na první pohled pochopil. Podoba mezi nimi byla do očí bijící.
D.J. pustil matku.
„Emily?“ zašeptal. Pamatoval si ji jako malou holku, co na každého jen žalovala, nanicovatého spratka, kterému všechno prošlo, otcova miláčka. Jenže to bylo dávno. Mezitím z ní vyrostla krásná žena.
„Vítej zpátky domů, brácho,“ smutně se pousmála.
Celý svůj život prožil sám. Rval se se životem jak uměl, a snažil se něco dokázat. Už zapomněl, jaké to je mít rodinu.
A když ho později po obřadu Miller v tom malém bytě, kde vyrostl, na pohovce zničeho nic vzal za ruku a přitáhl si ho k sobě, a D.J. se lekl, jak na to matka se sestrou zareagují, nikdo neřekl vůbec nic.
D.J. to zmátlo. Nerozuměl tomu. To, co byl, se na Marsu považovala pomalu za trestné. Pokusil se raději od Millera odtáhnout, než to někomu dojde.
„Nemusíš se přetvařovat,“ řekla D.J. matka tiše. Pravda, nedívala se na něj. „Už když ti bylo dvanáct, jsem tušila, že nebudeš jako ostatní,“ tiše si povzdechla a pak zvedla oči, aby se na něj přece jen podívala. „Tebe jsem už jednou ztratila, a teď i Simona a Marka – nechci tě ztratit znovu. Otec ti nikdy neodpustil, ale já – vždycky jsi byl a budeš můj syn. A nic to nemůže změnit. Hlavně jestli jsi šťastný.“
D.J. se zadíval na Millera a pak znovu na matku. Jeho modré oči se vlhce leskly.
„Jsem,“ zašeptal.

*****

S rachotem se utrhla lodní přepážka a minula D.J. doslova o centimetry. Prorazila podlahu a s ohlušujícím třeskem se zabořila do paluby pod nimi.
„Pět minut do ztráty integrity trupu,“ upozornil je Justin.
„Hejbněte těma zadkama lidi,“ přidal se Cooper.
D.J. věděl, že by se měl vrátit. Zadíval se na trosky před sebou a pak na scanner, který ukazoval slabé známky života deset metrů před ním.
Deset metrů trosek pod nimiž mohl být živý člověk.
Tohle bylo to, k čemu ho vycvičili.
Byl doktor.
Byl záchranář.
„Pět minut je spousta času. Chci ještě zkontrolovat koridor F. Mohl by tu být ještě někdo naživu,“ ohlásil se Millerovi.
„D.J., neblbni! Ta piksla se nám rozpadá přímo pod prdelí! Nehraj si na hrdinu a vrať se!“ zapraskal v rádiu Millerův rozčilený hlas.
„Bude to jen chvilka,“ opáčil D.J. a pokračoval přes trosky dál.
„Může ti to házet jen signál ještě nevychladlého těla,“ zaprotestoval Miller. „Za to riziko to nestojí!“
„Řekni mi upřímně jednu věc, Same,“ řekl D.J. měkce, i když věděl, že je to otevřená frekvence, a že je slyší všichni. „Mluvil bys stejně, kdybych to nebyl já?“
Chvíli bylo ticho, než se ozvalo Millerovo: „Jo. Jenže to doprdele jsi ty, tak se vrať a neriskuj.“
D.J. se usmíval. Millerovy obavy ho potěšily a zahřály. Vždyť nebylo čeho se bát. Jen se podívá a vypadne. Neměl chuť hrát si na hrdinu, ale neplatili ho od hodiny. Byl sakra záchranář. Bral slušné peníze za to, že zachraňuje lidské životy.
Jen se podívá. Miller má pravdu, nejspíš to nic není.
Jen se podívá a jde.
Jen se podívá...

*****

„Z cesty! Z cesty!“ zařval Miller.
Držel D.J. pod paží. Cooper mu držel nohy.
D.J. tiskl čelisti k sobě a po bradě mu tekla krev, jak si prokousnul dolní ret. Na tváři se mu perlil pot.
Miller s Cooperem ho položili na ošetřovně na stůl.
„Co se stalo?“ vyhrkl Tommy, ještě napůl oblečený do skafandru.
„Spadlo to,“ vydechl Cooper a snažil se popadnout dech.
„Utrhla se lodní přepážka a padla mu na nohu,“ vysvětlil Miller.
Tommy vyndal ze stolu ošklivě vypadající nástroj.
„Pomozmi s ním,“ kývl Tommy na Starkovou, které přiběhla na ošetřovnu, jakmile se dozvěděla, že byl někdo zraněn.
Cooper s Millerem zůstali na ošetřovně, třebaže pohyb ve skafandru byl v normální gravitaci dost namáhavý.
Tommy píchl D.J. anestetikum – na jeho vlastní žádost lokální. D.J. měl odjakživa hrůzu z nevědomí – obzvláště na lékařském stole. Miller stiskl D.J. ruku. A pak mu Tommy dal ještě něco, aby zmírnil šok, a napíchl žílu, protože D.J. už jevil příznaky značné ztráty krve.
Starcková podržela D.J. nohu a Tommy začal rozstřihávat skafandr. Šlo to ztuha. Materiál byl vysoce odolný a kladl značný odpor.
Cooper se vysoukal ze svého obleku a v propoceném triku a trenkách pomáhal dostat D.J. ven ze skafandru.
D.J. měl v těle napjatý každý sval. I když anestetikum zabralo rychle, i tak to dost bolelo.
Když Tommy prostřihl levou nohavici, aby dostal D.J. poraněnou nohu ven, a vyvalila se krev, úlomky kostí a kousky potrhaných svalů, Starcková zaječela, ale zůstala na místě.
„Proboha,“ uklouzlo Smithovi, který se přispěchal s Justinem podívat, co se stalo.
Tommy opatrně vyndal D.J. nohu – respektive to, co z ní zůstalo. Zaškrtil ji vysoko na stehně, protože to strašně krvácelo, a nešťastně se zadíval na D.J.
„Chci to vidět,“ zasípal D.J.
„Já – myslím, že to není dobrý nápad,“ šeptla otřeseně Starcková.
„Chci to vidět,“ trval na svém D.J. a už se snažil nadzvednout.
„Hele, dneska medicínu umí hotové zázraky,“ hlesl Justin, kterému díky plastické chirurgii zůstalo po Horizontu jen minimum jizev.
Miller neochotně pomohl D.J. nadzvednout se.
D.J. se zadíval na svoji nohu. Svaly byly potrhané od roztříštěných kostí, jejichž úlomky trčely všemi směry. Všichni se na něj dívali s pohřebním výrazem.
„Smitty,“ odkašlal si Miller. „Neber kurz k nejbližší základně. Starcková, informuj je, aby si sehnali zatraceně dobré doktory, jinak si je podám.“
D.J. se trpce pousmál nad jeho snahou. Byl doktor – věděl na téhle lodi nejlép ze všech, že prakticky není, co zachraňovat. Jeho kariéra právě skončila.
Nechal se od Millera položit na lůžko.
„Budu v pohodě,“ ujistil Millera. „Běž. Tommy se o mě postará.“
Miller se nedůvěřivě zadíval na pobledlého mladíka. Ale D.J. si ho vybral sám. Takže nakonec přikývl a jen neochotně odešel.

„Nohu se nám sice zachránit podařilo, ale obávám se, že je to to nejhorší, co jsme mohli udělat,“ přiznal se Millerovi doktor.
„Nejhorší? Je to zázrak!“ Miller se zadíval přes plastové okno na D.J., který ještě vyspával narkózu. Byl na sále plných dvanáct hodin a museli se vystřídat dvě směny doktorů. Celá stanice byla kvůli D.J. vzhůru nohama, ale USAC garantoval záchranářům doživotmí špičkovou lékařskou péči.
Ve spoustě lidí to vzbouzelo závist. Vysoké platy, doživotní lékařská péče zdarma, vysoká penze. Jenže zřídka si ti závistivci uvědomili, jak málo záchranářů se dožije klidného stáří. A když, jsou většinou těžce zmrzačení - jako D.J. Millerovi bylo jasné, že jakkoli se lékaři budou snažit, má D.J. po kariéře. Teď to byl boj o to, jestli bude ještě někdy chodit.
„Žádný zázrak, kapitáne. Nemá nejmenší naději, že by se mu to uspokojivě zahojilo. Bude mít do konce života bolesti a chodit taky zřejmě nebude. Moc mu toho z nohy nezbylo. Skoro čtvrtina svalů se nedala zachránit.“
„Navrhujete amputaci?“ zamračil se Miller.
„Ano,“ přikývl doktor. „Přinejmenším mu to ušetří spoustu bolesti. Vedli bychom řez vysoko nad kolenem, ale tak aby zůstalo ze zdravé tkáně co nejvíc, aby se na to dala nasadit prozéta.“
Miller dlouho mlčel. Než D.J. uspali, výslovně si přál, aby veškerá rozhodnutí za něj dělal Miller.
„Uříznout nohu mu můžete vždycky,“ řekla nakonec Miller. „Ať si to rozhodne sám, až se probere. Třeba zjistíte, že ho podceňujete, doktore.“

D.J. amputaci kategoricky odmítl.
USAC mu, jako všem zmrzačeným záchranářům, ponechal hodnost leteckého důstojníka a pouze ho postavil mimo aktivní služnu. Dál mu běžel o něco menší plat a doktora platily Vesmírné sbory.
Miller se vrátil na Clarka, ale když D.J. o měsíc a půl později prohlásili schopného odchodu z nemocnice, vzdal se všech výhod a odešel od záchranářů.
Následující roky byly pro oba zkouškou nervů a pevnosti jejich vztahu. D.J. měl nohu těžce zmrzačenou, slabou a zchromlou. Sotva se dokázal jakž takž belhat o holi. A trpěl prakticky neustálými bolestmi. Ale jako všechny nesnáze i tohle snášel s klidem a s vědomím, že když odmítl amputaci, tak si dobrovolně vybral tohle.
Millera ale ničilo vidět D.J. takhle trpět.
Když se ráno nedokázal dobelhat na záchod.
Když kolikrát byla bolest tak velká, že mu tekly slzy.
Když dostával do zmrzačeného svalu takové křeče, že křičel bolestí.
Když spolu přestali spát, protože Miller nechtěl, aby se D.J. přemáhal. Nebyla žádná poloha, v níž by D.J. necítil bolest.
Když mu D.J. zcela klidně, ale s lesknoucíma se očima, řekl, že pochopí, když odejde.
A přece i tehdy v té příšerné mizérii ho D.J. dokázal rozesmát.
A byl to D.J. kdo neochvějně věřil, že nakonec medicína najde řešení.
A byl to D.J., kdo stále znovu a znovu Millerovi dokazoval, že se sexu nehodlá vzdát, že ho stále Miller vzrušuje, a že jsou i jiné způsoby, jak vést relativně uspokojivý sexuální život.
Byl to boj.
Jenže D.J. bojoval celý svůj život.
A teď to nehodlal vzdát. Ne, když měl za co bojovat.
Později Starcková tvrdila, že to období zvládli jen proto, že byli oba záchranáři zvyklí obětovat se. A taky proto, že s D.J. se, jak Miller říkával, dalo i explodovat v klidu.

O roky později začala medicína experimentovat s bioprotézami končetin. D.J. už jednu bioprotézu měl. Jeho srdce bylo vlastně produktem nejvyspělejší biomedicíny. Tenounká vlákna ušlechtilé slitiny titanu, na níž se přichytily kmenové buňky a vytvořily zcela nové srdce z živé tkáně. A nyní bionika pokročila.
Millerovi trvalo dlouho než k tomu D.J. přesvědčil, protože to znamenalo operaci a ne zrovna malou. Nakonec D.J. přiměl jednat jeho lékař, který mu sdělil, co D.J. už delší dobu tušil – že se to zhoršuje. Začala odumírat část už tak zmrzačeného svalstva a pro D.J. by to znamenalo, že neodvratitelně skončí na vozíku.
Byl to risk. Lékaři museli D.J. vyndat levou nohu z kloubu a nasadit místo ní protézu ze super lehké slitiny. Bioprotézy měly být revoluční v tom, že jejich vnitřní mechanika se měla dát napojit na lidské nervy a umožnit člověku ovládat končetiny, jako by měl svou vlastní. Samosebou to byla teorie, v praxi to tak snadné vůbec nebylo.
Rozhodně ale pozitivem bylo, že noha vypadala realisticky. Dokonce se jim podařilo perfekrtně vystihnout barvu D.J. kůže. Byla těžší, než by byla D.J. vlastní noha. Přece jen kostru tvořil kov. Ale na dotek se rozdíl skoro nepoznal. Zdroj pohánějící mikrohydrauliku měl vydržet deset let a odpadové teplo se s úspěchem využívalo k imitaci teploty lidského těla. Nebýt jizev po operaci na stehně, boku, levé půlce zadku a v tříslech nikdo by nepoznal, že D.J. nemá obě nohy vlastní.
S chozením to bylo horší. D.J. bylo jasné, že se bude muset učit chodit úplně od začátku, jenže bionika nefungovala, jak měla. Vyžádalo si to čtyři operace, než byly testy pozitivní.
A další rok trvalo, než se D.J. naučil chodit o holi. Byl to ovšem radostný rok plný naděje.

Starcková je nedočkavě vyhlížela. Miller je všechny pozval sem, do San Franciska, aby oslavili, že D.J. konečně chodí bez hole. Bioprotéza sice měla svá omezení - D.J. neměl v noze cit, vyjma chodidla, kde byla čidla tlaku. A elektronika bioprotézy nebyla dost rychlá na to, aby D.J. mohl běhat. I když na to, aby Millera porazil ve stolním tenise stačila až dost.
Starcková byla hrozně zvědavá. Celé roky se neviděli. Když musel D.J. skončit a Miller krátce na to odešel, aby byl s ním, začala se jejich parta rychle rozpadat. Ona odešla rok po Millerovi. Byla těhotná. S Cooperem se rozešli a zůstali přátelé a dítě rozhodně nebylo jeho. A vlastně ani nevěděla, čí to dítě je. Chtěla si ho ale nechat a mateřství ji zcela naplnilo. Syna pojmenovala D.J., protože teprve s přibývajícími léty si uvědomila, že on byl jediný chlap, kterého kdy doopravdy milovala, a tak chtěla aspoň malou připomínku.
Smith přibral a uniformu měl ověšenou metály. Byl z něj teď admirál a měl dobře placené pohodlné místo. Doprovázela ho jeho manželka Gréta a pyšně ukazoval fotky svých tří synů Lewise, Clarka a Grega.
Cooper hrozně zešedivěl a jako jediný dál pracoval jako záchranář – cvičil nováčky na Tavingtonu. Jinak to byl pořád stejný vtipálek. Měl stálou přítelkyni, ale o ženění nechtěl ani slyšet.
Justin vyrostl z roztomilého klučiny ve fešného chlapa. Odešel od záchranářů a teď létal s vlastní nákladní lodí a Starcková ho podezřívala, že sem tam něco pašuje.
Miller s D.J. dorazili jako poslední.
Vůbec se nezměnili. Miller poněkud zešedivěl. Přednášel teď na Akademii. D.J. ošklivě kulhal, ale kdo nevěděl, nepoznal by proč. Vlasy mu trochu prořídly a ustoupily z čela a přibylo vrásek, ale jinak byl pořád stejný. A oba měli na levé ruce jednoduchý zlatý kroužek.
„Jak to, že jste nás nepozvali!“ píchla Starcková Millera obviňujícím prstem do hrudi.
Miller s D.J. se jen usmívali.
„Ale ne,“ protočil Smith oči.
„Jak dlouho?“ zajímal se Cooper. „ A jaký to je?“
„Půl roku a je to skvělý,“ usmál se D.J.
„Takže sis změnil občanství?“ zeptala se Starcková.
D.J. přikývl.
„Máma teď otravuje v jednom kuse, že by chtěla vnouče,“ uculil se D.J. a úkosem pohledl na Millera, který se zamračil a zamumlal: „Moje taky.“
Starcková se usmála.
„A co vám brání?“
Miller se zatvářil nepřístupně.
„Máme trochu spor, jestli adoptujeme, nebo jestli si pořídíme černouška,“ ušklíbl se D.J. a Miller po něm šlehl pohledem.
„A co ty?“ kývl na něj Cooper. „Ty bys to s ženskou zkusit nechtěl?“
D.J. se zadíval na Starckovou.
„Ne, ani ne. A pak stejně nemůžu.“
„Ale no tak,“ uculil se Cooper. „Seš chlap nebo ne?“
„To sice jsem,“ Starcková se začervenala, „ale po té opreci nemůžu mít děti,“ poklepal se po levé noze.
„Já myslel, že ti ufikli nohu, ne koule,“ řekl Smith.
„Jsem holt trochu pomlácenej,“ pokrčil D.J. lhostejně rameny.
„Sakra nerej do něj pořád, taťko,“ dloubnul Smithe Cooper loktem.
„Pojďte si někam sednout,“ navrhl Justin. „A dát si paňáka za Petersovou, že tu nemůže být s námi.“
Všichni přikývli.
„Dospěl jsi,“ poplácal Justina Miller po zádech, když vykročili.
„Všichni jsme – dospěli,“ řekla Starcková.
„A teď už budeme žít šťastně až do smrti,“ zanotoval Cooper.
Zasmáli se.

A žili šťastně až do smrti...

*****

D.J. otevřel oči. Něco horkého mu teklo do očí. Zamrkal a zjistil, že obličejový štít helmy má rozbitý a potřísněný krví – zevnitř. Zaostřil nad sebe a mezi cákanci krve poznal Starckovou. Opíral se o ni hlavou, jak ho držela a bojovala se zámkem jeho přilby.
Levou nohu necítil vůbec a po břiše mu teklo něco teplého. Cítil se divně. Bolel ho žaludek a přilehlé okolí. Ale jinak mu bylo fajn. Jen si nedokázal vzpomenout, co se stalo.
Starckové se konečně podařilo sundat mu helmu.
„Je při vědomí! Millere, je při vědomí!“ zakřičela a sklonila se k D.J. „Buď v klidu. Budeš v pořádku. Všechno – všechno bude zase fajn.“
D.J. dopadly na tvář její slzy.
„D.J.,“ zašeptal Miller. I on měl sundanou helmu a zoufalý výraz.
„Je mi fajn,“ zašeptal D.J. Nechtěl, aby si o něj dělali starosti.
Miller se křečovitě usmál.
D.J., zvedl ruku a našel Millerovu. Pevně ho sevřel.
Miller ho stisknul, jako by to mohlo něco změnit.
D.J. se rozhlédl. To nebyla ta chodba. Vypadalo to spíš jako přechodová komora na Clarkovi.
Starcková začala hlasitě brečet a pořád dokola opakovala jeho jméno.
D.J. zaostřil dopředu. Z hrudníku, břicha a boku mu trčely zkrvavené železné vzpěry zábradlí. Podlaha se zřejmě probořila a on spadl na technickou palubu přímo na polámanézábradlí ochozu.
„To jsem posral, co?“ pousmál se na Millera.
Miller zavrtěl hlavou.
„Promiň,“ zašeptal D.J. a pak se zeptal. „Byl tam někdo?“
Miller přikývl.
„Žije?“ zajímal se D.J.
Miller zavrtěl hlavou.
„Žil?“ opravil se D.J.
Miller znovu přikývl.
To D.J. uklidnilo, že se nehnal za nějakým duchem.
„Nemohli bychom...,“ sykl Smith na Tommyho.
Tommy jen nešťatně zavrtěl hlavou.
„Něco se přece musí dát dělat doprdele!“ vyštěkl Smith a chytil Tommyho za skafandr a zatřásl jím.
„Nedá,“ zajíkl se Tommy. „Nedá se nic dělat. Vnitřní zranění jsou příliš rozsáhlá.“
Smith Tommyho pustil a ruce mu klesly k bokům. Ve tváři se mu objevil zdrcený výraz.
„D.J.,“ zašeptal Miller měkce a pohladil D.J. po pořezané tváři.
„Udělej pro mě něco,“ poprosil D.J. z koutku úst mu začal vytékat tenký pramínek krve. „Víš – víš, že jsem nechtěl – nechtěl,“ začínalo se mu mluvit těžko. „Nechtěl jsem, aby moje tělo předali mojí rodině.“
„D.J., D.J., takhle nemluv,“ hlesl Miller.
„Vezmi mě na Mars,“ zašeptal D.J. „Slib mi to, slib mi, že mě ještě vezmeš na Mars.“
Miller přikývl.
„Slibuju,“ polknul. „Vezmu tě na Mars a pak,“ Millerovi se vedraly slzy do očí. „Pak do našeho San Fransicka.“
D.J. s námahou zavrtěl hlavou.
„San Francisko musí zůstat hezkou vzpomínkou. Nechci, aby ses tam vracel k mému hrobu,“ šeptl. „Chci být pohřbený na Marsu. Doopravdy pohřbený. Protože – protože tam patřím a tak ti budu – budu nejblíž. Vždycky když poletíš kolem. Budu – budu se na tebe – na tebe dívat,“ D.J. se skutálela po tváři slza – první z mnoha. „Budu na tebe dohlížet – můj kapitáne – vždycky budu.“
Miller ucítil, jak stisk D.J. ruky slábne.
„Ne!“ zaječel. „Ne, D.J., prosím! Prosím neopouštěj mě! Ne! Ne! D.J.!“
„Miluju tě,“ zašeptal D.J. „Byl jsi – byl jsi to nejlepší, co – co mě v životě potkalo,“ pousmál se a ten malý smutný úsměv mu zamrzl na rtech, když jiskra života v jeho modrých pohasla.
„NE! D.J.!!! D.J.!!! D.J!!!“
Smith si pokud možno nenápadně utřel slzy.
„D.J.!!!“ kvílel Miller a po tvářích mu tekly slzy.
„On už tě neslyší,“ zašeptala Starcková a popotáhla.
„Proč?“ složil Miller tvář do dlaní. „Proč zrovna on?“
„Protože byl nejlepší,“ zašeptal Smith.

A Miller svůj slib dodržel.

Miller se zahleděl přes rudou pustinu. Ano, D.J. sem skutečně patřil. Byl krásný a jedinečný jako zdejší krajina a stejně nepoddajný.
Smith s Cooperem spustili rakev do pracně vyhloubeného hrobu.
Ať jim za to vláda Marsu klidně napaří pokutu, ať je klidně ženou před soud.
„Pár slov?“ zašeptala Starcková.
Miller přikývl a zahleděl se na kovou schránku s D.J. tělem. Jeho rodina odmítla rozloučit se se svým nejstarším synem. Pro Millera to byl poněkud otřes. Jako všichni doufal, že aspoň teď D.J. rodina projeví trochu citu, že přijme D.J. zpátky.
„Byl to výjimečný muž,“ začal Miller mluvit tiše, smutně. „Všichni jsme se museli záchranáři stát. On se jím narodil. Svou práci miloval a miloval lidi, s nimiž pracoval. Byl to člověk nesobecký, skála, o niž se dalo opřít. Byl to skvělý doktor – kamarád – přítel – milenec. Jeho smrt je nespravedlivá, ale jak by řekl, tak už to v naší práci chodí. Mohu si jen vyčítat, že jsem mu nikdy neřekl, jak moc jsem ho miloval, jak moc pro mne znamenal,“ Miller popotáhl.
„On to věděl,“ řekl Smith tiše. „Nepotřeboval slyšet, jak moc je dobrý, co pro nás znamená, protože to věděl. Byl to skvělej chlap, fakt skvělej.“
Cooper vyndal z kufříku, který s Justinem přinesli, D.J. skicák v ochraném obalu a chtěl ho hodit na rakev.
„Ne,“ zadržela ho Starcková. „Myslím, že byste si to měl nechat vy,“ podala ho Millerovi. „On by to tak chtěl.“
Miller přikývl a přitiskl si skicák k hrudi.
„Vzpomínáte, jak vždycky sedával někde v koutě a kreslil nás,“ pousmál se Justin. „Měl fakt talent.“
„Rád kreslil Petersovou, když se dívala na videozáznam,“ zavzpomínala Starcková. „A taky Millera.“
„A nebo jak nikdy nechápal, čemu se smějeme, když říkal, že je trauma?“ usmál se Cooper smutně.
„Líbilo se mi, jak zavedl ten rituál s tou cigaretou před stází,“ přidal se Smith. „Sloužil jsem na několika lodích, ale všichni doktoři byli proti cigaretám na ošetřovně.“
„To jsem ho naučil já – kouřit,“ přiznal se Miller.
„Já jsem ho moc neznal,“ osmělil se Tommy. „Ale byl to fenomenální doktor. Byla pro mne čest s ním sloužit.“
Miller nabral do hrsti písek.
„Sbohem, D.J., nikdy na tebe nezapomeneme,“ zašeptal a hodil písek na rakev.

Justin pověsil ve společenské místnosti na D.J. spací buňku jeho fotku. Byla dokonalá. Justin občas fotil, opravdu jen občas a nyní si vyčítal, že těch fotek neudělal víc. D.J. na fotce seděl za terminálem a než ho Justin vyfotil, vzhlédl.
Smith dal přes fotku černou stuhu.

Šťastně až do smrti se žije jen v pohádkách.

Dva roky na to Miller zemřel cestou na dovolenou na Zem do San Franciska při nehodě dopravního raketoplánu.
A všichni záchranáři se shodli na tom, že ještě nikdy neviděli někoho, kdo by při nehodě zemřel s tak šťastným výrazem ve tváři.
Mezi záchranáři se od té doby vypráví, že komandér D.J. si přišel pro svého kapitána, aby byli zase spolu. Nikdo tomu sice nevěřil, ale nikdo se neodvážil říct, že to není možné, že to není pravda.

There´s no hurry anymore
When all is said and done
(ABBA)

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský